24.4.2024 | Svátek má Jiří


USA: A co když vyhrajeme?

7.11.2016

Plány pro Sýrii vzbuzují obavy z prezidentky Clintonové i u těch, kteří nesnášejí Trumpa

Za pět dnů se dovíme, kdo dále povede zemi určující běh světa. Dosavadní atmosféra odráží názor, že vyhraje Hillary Clintonová. Ba že musí vyhrát, protože svět, jak ho známe, by zvolením Donalda Trumpa skončil. Ale odpovídá tato atmosféra realitě? Jak v čem.

Zkuste si test. Hádejte, z jakého prostředí vzešla věta: „V otázce války a míru je Trump lepší volbou než Clintonová.“ Od amerických bigotů, vidláků či bílé lůzy? Od postkomunistických národovců typu Kaczynského, Orbána, Klause, či Zemana? Samá voda. Na webu Spiegel Online to napsal – a vyargumentoval – západoněmecký levicový liberál Jakob Augstein.

To není nahodilý pisálek. I když s ním nesouhlasíte, musíte uznat, že Augstein – syn zakladatele týdeníku Der Spiegel a biologický syn spisovatele Martina Walsera– široce reprezentuje moderní intelektuální levici. Jeho výstrahu před rizikem vlády Clintonové je třeba brát vážně právě proto, že vychází z fanklubu americké levice a ne od konzervativců, kteří to mají tak nějak v popisu práce.

Právě u takových lidí má smysl hledat odpovědi na otázku: je vůbec něco, v čem Trump uvažuje dobře? Hlavní argument skýtá Sýrie coby hlavní jeviště americko-ruského soupeření a možné konfrontace. Nejde tu o osobní sympatie a fandění. Co se týče sympatií, těžko najít intelektuála, hlavně v Evropě, který by fandil Trumpovi. Ale někteří z nich i při své osobní averzi zvažují rizika volby A a volby B. To je přístup, který stojí za pozornost.

Šílený Trump v šílené zemi

Rizika prezidentky Clintonové zvažují mnozí. Třeba komentátor Ross Douthat v The New York Times. Varuje před jejím skupinovým myšlením elit či uctíváním kultu prezidentské praxe, ale to je spíše názorový konzervativec.

Zajímavěji to vyzní u Petera Thiela. Je to miliardář, investor i člen dozorčí rady Facebooku, a především deklarovaný gay. Když takový muž řekne, že na Trumpovi něco je, asi to nebude pouhé plácnutí. Volbu prezidenta hodnotí Thiel následovně: „Bez ohledu na to, jak šíleně se jeví zvolení Trumpa, je méně šílené než stav naší země.“ A každý ví, že platí rovnice: stav naší země = Clintonová.

Teď už zpět k Augsteinovi. I on odvádí povinný desátek znectěním „šíleného narcise z New Yorku“. Ale krédo jeho sdělení zní: existuje-li jeden jediný důvod k naději v Trumpovo vítězství, je jím mír. Hillary Clintonová chce v Sýrii riskovat vojenskou konfrontaci s Ruskem. A na tom Evropa nemůže mít zájem.

Hillary Clintonová několikrát veřejně vyslovila, že chce nad Sýrií či jejími částmi vyhlásit bezletové zóny. Ty by snížily utrpení syrských civilistů, neboť by bránily startovat letadlům s nákladem bomb. Ten argument zní hezky, ale zamlčuje, že bezletové zóny by vyvolaly konflikt s vládou v Damašku i ruskými jednotkami, které v Sýrii působí na její pozvání a na její podporu. Jinými slovy: mířily by nebezpečně blízko ke hraně americko-ruského konfliktu. Chce to Evropa? Nebo raději prezidenta Trumpa, který by Ameriku z krveprolití vyvázal a řešení by klidně nechal na Putinovi?

V Sýrii jako v Libyi?

Ať tak nebo tak, proti Clintonové a jejímu plánu pro Sýrii stojí silný argument. Z posledního čtvrtstoletí není znám jeden jediný příklad amerického zásahu, který by poničenou zemi postavil na nohy. Prostě příklad, kterého by se teď Clintonová mohla chopit a říci: „V Sýrii to bude po našem zásahu jako v... To přece za riziko konfrontace s Putinem stojí.“

Ale takový příklad po ruce není. Zkuste si představit, jak Clintonová říká: V Sýrii to bude po našem zásahu jako v Iráku, v Afghánistánu, v Libyi... To by Trumpovi nahrála zlatý hřeb kampaně. Samozřejmě je tu dávka demagogie. Třeba zásah v Iráku nebyl od počátku odsouzen k nezdaru, ten zpečetil rychlým stažením až prezident Obama (nebyla u toho Clintonová?). Jenže v kampani se nehraje na detaily analýz, ale do značné míry na pocity.

Pocitově se vnucuje starý izraelský vtip z éry hyperinflace. Parlament zoufá nad vlastní nemohoucností, ale tu se někdo vytasí s návrhem: „Dámy a pánové, mám řešení. Podívejte se, jak skvěle fungují Německo a Japonsko, když předtím prohrály válku s USA. Vyhlásíme válku Spojeným státům a prohrajeme.“ Strhne se aplaus, ale tu se přihlásí o slovo bělovlasý doyen sboru: „A co když vyhrajeme?“

Z poválečného uspořádání diktovaného Amerikou profitovalo kdysi západní Německo a Japonsko, o dekádu později Jižní Korea, snad ještě Kuvajt v roce 1991, ale teď už to neplatí. Každý zná státy, které vojensky prohrály s USA či jimi vedenou koalicí (od Afghánistánu přes Irák až po Libyi), ale těžko by někdo o některém z těch států řekl, že si porážkou polepšil.

Přesvědčil by vás někdo, že americký zásah v Sýrii, prosazení bezletových zón, vyzbrojení rebelů a riskování střetu s Ruskem neblahý trend zlomí? Že to povede k úspěchu? Smůla Clintonové spočívá v tom, že příliš mnoho aktérů si zvyklo uvažovat o Americe v rovině: A co když vyhrajeme.

LN, 4.11.2016