Uprchlíci, dle exprezidenta Klause běženci, a jejich masivní exodus z jihu na sever – toť pro obyčejného smrtelníka dilema. Tedy i pro mě.

Na jedné straně rozumím tomu, že mnozí z nich, nikoli ovšem všichni (a to je dosti podstatný aspekt věci) neměli na vybranou a potřebují naši pomoc; na druhou stranu se obávám, že takovouto kalamitu nelze bez neblahých následků pro všechny uspokojivě zvládnout. Tyto dva pohledy na daný problém se ve mně srážejí: jednoznačný názor, natož recept, prostě nemám. A nedivím se politikům, že jsou bezradní. Stejně bezradní jsou (a my s nimi) při jakékoliv jiné pohromě gigantických rozměrů; obvykle jde o extrémní přírodní katastrofy. Po nich či během nich se řeší vše za pochodu, vybírá se mezi dvěma či více zly, neskutečným způsobem se improvizuje a vrší se chyba za chybou.

Nedělejme si iluze. Kdyby Prahu postihlo masivní zemětřesení a polovina metropole skončila v sutinách, byli bychom více než čeho jiného svědky (účastníky) nepopsatelného hororu. Všechny havarijní plány by byly k ničemu: v postižené oblasti by byl pánem Chaos.

Proto ani v případě uprchlíků/běženců nechci psát o řešení, ale o něčem jiném. Jsem si vědom toho, že budu tvrdě kritizován, ale jak mi jednou napsal Ludvík Vaculík (volná interpretace): Myslí-li si co člověk, může to i říci (nebo naťukat do klávesnice).

A já bych chtěl něco napsat o procesu dekolonizace. Té poválečné, které jsme byli svědky (podle roku narození) od 40. do 70. let (XX. století). Komunistická propaganda tomu tehdy fandila z plna hrdla, národně osvobozovací boj byl v kurzu a před mladými národy třetího světa se otevíraly skvělé zítřky, jen co se zbaví moci imperialistických uzurpátorů a začnou si samy vládnout. A pokud by nastoupily na cestu budování socialismu, ráj ve svých zemích mají zajištěn. Přirozeně za aktivní a nezištné pomoci Sovětského svazu a dalších bratrských socialistických zemí.

Ne, nepomátl jsem se z nadprůměrného horka: tímto viděním světa nás rudá propaganda krmila téměř denně. Alternativa se nepřipouštěla. Rozumí se v podobě zachování koloniálního systému vlády v té které zemi – se všemi výhodami, které z toho plynou (či mohly by plynout, pokud by se obě strany chovaly racionálně).

Zde obecnější poznámka. Pakliže z nějaké země houfně prchají její obyvatelé, cosi tím signalizují a tamnímu režimu dávají hodně špatnou známku. Úprk Židů a Nežidů-demokratů z nacistického Německa (a je velká škoda, že nebyl masovější) vyslal do světa poselství, že Hitlerův nacionální socialismus je pro Židy (všechny) a demokraty (Židy i Nežidy) nesnesitelný, ba smrtelně nebezpečný. Totéž se v jiném odstínu rudé týká režimů komunistických, a to bez výjimky. Odchod desítek, ba stovek tisíc lidí z Československa, Polska a dalších zemí kremelského bloku do svobodného světa znamenal jedno jediné: že totalitní komunistický systém není odpovědí na přirozenou touhu člověka po svobodě, spravedlnosti a prosperitě.

Zpět k uprchlíkům. Bylo víc než přirozené očekávat, když národy třetího světa postupně jeden za druhým dohazovaly koloniální jho, že se pustí do budování vlastního štěstí, prosperující a svobodné společnosti. Viděno zpětně optikou uprchlické krize 2015, měly na to řadu desetiletí. A přesto: dnes vidíme v principu totéž, co v éře studené války: tisíce politických i ekonomických uprchlíků. Tehdy z bloku ovládaného Moskvou, dnes z řady zemí třetího světa.

Ptám se: Existovaly by mohutné vlny exulantů z Československa v rozmezí let 1948-1989, kdyby byl po válce obnoven v českých zemích a na Slovensku svobodný, demokratický, plně pluralitní, právní a ekonomicky prosperující stát? Kdyby ČSR nepatřila do sovětské sféry vlivu? Odpovězme si každý sám.

A ptám se i na toto: Byli bychom svědky současné masivní uprchlické vlny, kdyby v zemích, z nichž lidé houfně utíkají, zůstala po druhé světové válce nějaká forma koloniálního způsobu vládnutí? Není masový útěk do bývalých „mateřských zemí“ (myšleno v jisté nadsázce) živým důkazem, že dekolonizace svým způsobemselhala (nepřinesla to, v co její propagátoři věřili), stejně jako svým způsobem selhalo i nedávné Arabské jaro?

Dnes už je samozřejmě pozdě cokoli měnit. Můžeme jen řešit následky obří lidské katastrofy. Ve volné chvilce bychom se ale měli zamyslet nad tím, jak se ne z nynějšího, ale celého poválečného vývoje včetně tolik oslavované dekolonizace poučit.

Řečeno natvrdo: k čemu je zbídačelému Afričanovi ze státu XY, že tento stát je půl století nezávislý a vládnou mu černošské, nikoli bělošské elity, když jeho jediným cílem je dostat se do Evropy a normálně žít? Nebylo by mu lépe, kdyby jeho zemi spravovala koloniální velmoc, která by garantovala prosperitu, třebaže tamní černošská reprezentace by se musela smířit s omezenými politickými (mocenskými) pravomocemi?

Ani toto samozřejmě není žádný recept – a mimoto, hlavní teze této úvahy nelze otrocky zevšeobecňovat. Je to jen příspěvek do probíhající diskuse na téma těchto dnů, týdnů, měsíců a možná i let.

Stejskal.estranky.cz