Mediální hysterie kolem zmizení dvou českých cestovatelek na pozemní cestě do Indie ignoruje základní fakta a pomíjí, že náš každodenní život je už z principu plný nejrůznějších rizik.

14. března mi pípla esemeska. "Tak jaký šance dáváš těm dvěma feministickým p..ám?" psal kamarád, mimochodem jinak rozumný člověk, který procestoval kus světa. "Normální Evropanky do tý oblasti samy nejezdí. Teď budeme za jejich tupost platit z našich daní. Jen doufám, že kvůli těm slepicím nezemře nějaký táta od rodiny, který je tam půjde zachraňovat!"

Ta SMS shrnuje snad všechny neznalosti a předsudky, které si česká společnost po únosu studentek Hany a Antonie v pákistánské provincii Balúčistán vytvořila. Kolektivní "národní duše" si užívá dramatickou reality show. Zápletka? Dvě nezkušené dívky se nezodpovědně a hloupě vydaly do smrtelně nebezpečné muslimské země, kde byly uneseny. Patří jim to – měly sedět doma, blbky.

Kolega cestovatel mě následně upozornil na neuvěřitelný článek Jiřího X. Doležala v Reflexu. Od doby, kdy se po zásahu Pavla Šafra druhdy inteligentní časopis pro přemýšlivé čtenáře změnil v přílohu Blesku, Reflex nekupuju a nepolemizuju s ním. Nedělám to ze stejného důvodu, proč se nezapojuju do debat o Ornele Štikové a Ivetě Bartošové – hlouposti mě prostě nezajímají a nemám na ně čas. Někdy ale člověk musí své zásady porušit. To když novinářská zhovadilost a míra nesmyslů přesáhne hranice, za kterými už nejen že ohrožuje zdravý rozum, ale přímo veřejně škodí. Polemikou s Reflexem se teď bohužel snižuju na úroveň pouhých primárních reflexů a k Doležalově bulvární hlouposti zbytečně přitahuju pozornost. Mlčení by ale bylo spoluvinou.

Podle Doležala byly "sluníčkový holky" už znásilněny nebo "prodány do harému místního či saúdskoarabského satrapy". Jak jsem si telefonicky ověřil přímo u autora, v Pákistánu nikdy nebyl, natož pak v Balúčistánu. Tamní situaci ale jistě velmi dobře zná, jako ostatně všechno, o čem v Reflexu tak "zasvěceně" píše. Doležal navíc velmi přesně vyjadřuje názor průměrného českého islamofoba, který byl nejdál v Budapešti (a to ještě se zájezdem) a který ani netuší, kde Balúčistán hledat na mapě.

Pošlete tam komando!

V archetypálním příběhu Hany a Antonie jsou namíchány všechny ingredience dobře prodejné bulvární kauzy: nebezpečí, národnostní nota, riziko nuceného sexu i islámský nepřítel, kterého se bojíme od dob osmanských nájezdů. Můžeme se vzrušeně přít, jak to dopadne, a ptát se, proč rodiče obě dívky místo cesty radši neseřezali. Diskuse pod články o únosu jsou vděčným předmětem studia pro sociálního psychologa či mediálního patologa. Nechybí bizarní nápady poslat do Balúčistánu české komando nebo bombardovat Islámábád, dokud "naše český holky" nevydá.

Patologický strach ze zemí, které z vlastní zkušenosti nezná, přiživuje Doležal v Reflexu xenofobními výroky typu "Křesťanské hodnoty jako pohostinnost a vstřícnost k cizincům většina planety nesdílí. Země od Kašmíru po Maroko – v celém tom děsivém pásu islámu – jsou pro individuální turistiku žen zcela nevhodné. I pro muže přestavují toulky v těchto končinách mimořádné riziko."

Nejsem nekritický islamofil, ale realista, který to údajně "mimořádné riziko" jako novinář mnohokrát podstoupil. Írán, Bangladéš, Pákistán, Alžír, Turecko, Kašmír, Malajsie, Singapur, Indonésie, Ujgursko... S detailní osobní znalostí muslimských zemí si uvědomuju, že islám není religiózním monolitem, ale pestrým konglomerátem řady disparátních věroučných skupin, které se od sebe velmi liší. Doležal netuší, že třeba mezi wahábisty a ismaility je (pokud jde o militantnost) jistý rozdíl. Každý, kdo aspoň jednou Pákistán navštívil, přitom ví, že Reflex otiskl neuvěřitelně zavádějící a zlou paušalizaci, respektive absurdní nesmysl. Pohostinnost a vstřícnost k cizincům nevynalezli křesťané. I když o tom Doležal nic netuší, v Pákistánu tyhle dvě hodnoty takřka neznají mezí. "Děsivý pás islámu"? Člověku je až trapně, když si musí stále třást rukou s usmívajícími se cizími lidmi a že odmítá nekonečná pozvání na čaj. Ale vyprávějte o tom kolegovi novináři, který si místo studia reality přímo v terénu vystačí jen s vlastními předsudky...

Na pozemní cestě do Indie jsme s manželkou projeli Balúčistánem šestkrát, v Pákistánu prožili dohromady skoro rok a napsali o tom průvodce Cesta na Východ. Při přípravě třetího aktualizovaného vydání jsem teď trávil asi dva roky studiem historie zemí někdejší Hedvábné stezky a analýzou potenciálních nebezpečí, která tam na českého cestovatele čekají. Zodpovědně tedy mohu prohlásit, že Hana a Antonie se nechovaly jako "slepice" a že rozhodně nešlo o "čiré bláznovství".

Jízdou přes Balúčistán Hana s Antonií nijak přehnaně neriskovaly a nic nepodcenily. Země Třetího světa už v minulosti navštívily a na cestu přes Pákistán se zodpovědně připravily. Kontaktovaly znalce oblasti a zjišťovaly si aktuální bezpečnostní situaci. Oblékly se v souladu s islámskými zvyklostmi (což v Íránu ani jinak nejde) a v pohraničním městečku Taftan si pro průjezd Balúčistánem najaly ozbrojenou policejní eskortu. Osobně bych to líp neudělal. Kritici mají pravdu snad jen v tom, že v silně patriarchální zemi by byl pro ženy výhodou mužský doprovod.

Kdo, kde a proč je unesl?

Pokud máte namířeno po zemi do Indie, Balúčistánem musíte projet. Jinudy to prostě nejde. Hana s Antonií byly uneseny u vesnice Nok Kundi na frekventované hlavní silnici z Taftanu do Kvéty, kudy denně projíždějí desítky autobusů a stovky náklaďáků. Tuhle nejzápadnější část Pákistánu obývají převážně kočovné kmeny Balúčů, jejichž název je odvozen z perského slova barlooch, "pouštní nájezdník". "Žijí v nevázanosti, oddáni jsouce hlavně loupeži a lovu," píše o nich Ottův slovník naučný z roku 1890. "Z povahy Belúdžúv vytknouti sluší odvážnost, lstivost, ale chválí se jejich pohostinnost." Balúčové říkají, že jim Alláh nechal to, co mu zbylo při stvoření světa – vyprahlé náhorní plošiny a pouště, kde se dá nuzně přežít jen díky zavlažování. A také díky občasnému okrádání pocestných, které tu má tisíciletou tradici.

Na dlouhé a úmorné cestě pouští z Taftanu do Kvéty je jen několik prašných oáz. Na jaře 2010 jsem v jedné z nich usínal pod širákem na ploché betonové střeše policejní stanice, která zvenčí připomínala pevnost. Vzpomínal jsem přitom na slova amerického spisovatele Frederica Prokoshe, který tudy jel v roce 1935: "Balúčistán nebyl tak jednotvárný jako Persie. Byl mnohem divočejší. Sama země vypadala válečně. Lidé, jež jsme potkávali, příslušníci kmene Afridi a beludžští pastýři, byli temní, nádherní živočichové, kteří se na nás mračili a nikdy neřekli ani slova. Zamračeně seděli u silnice se zbraněmi v ruce, nebo se lenivě šinuli s ovcemi přes pole, a jejich černé kučery a kapuce vlály ve větru, vanoucím z pouště. Čekali na blížící se krveprolití..."

Faktem je, že v Balúčistánu není ke krveprolití daleko. Asi patnáct milionů Balúčů žije ve velmi konzervativní společnosti řízené kmenovými vůdci. Jejich vlast je dnes rozdělena mezi Pákistán, Írán a Afghánistán, což se projevuje trvalým napětím. Zatímco některé balúčské skupiny chtějí jen větší autonomii, jiné požadují vytvoření nezávislého státu Velký Balúčistán. Povstání v letech 1948, 1958, 1963 a 1973 byla krvavě potlačena a k nepokojům dochází i dnes. Připočtěme aktivitu Talibanu a fakt, že v Pákistánu se kromě politických pohnutek unáší i kvůli "banálnímu" vymáhání výkupného.

Motiv únosu Hany a Antonie ani jeho pachatele dodnes neznáme. Jisté je jen to, že šlo o čistě kriminální čin, který má s tradičními islámskými hodnotami společného asi tolik jako Breivikův masakr s křesťanstvím. Může jít o peníze, o politické zájmy některé ze skupin ze sousedního Afghánistánu, o nátlak Balúčů na centrální vládu, stejně tak dobře jako o snahu tajné služby zdiskreditovat balúčské separatisty. Je ale takřka jisté, že se nejedná o únos ze sexuálních pohnutek (jak se domnívá většina českých neznalců místního prostředí s Doležalem v čele), ani že to nebyl cílený útok muslimů na představitelky křesťanské civilizace. Takhle to v těchto končinách prostě nechodí. Je taky zřejmé, že díky tradiční pohostinnosti se uneseným dívkám nejspíš nevede nijak špatně. A konečně existuje statisticky velmi vysoká šance, že únos skončí stejně šťastně, jako naprostá většina těch předcházejících.

Druhý únos za deset let

Nezastírám, že na pozemní cestě z Prahy do indického Dillí představuje Balúčistán potenciálně nejnebezpečnější část. Přepadání tu prostě má historické kořeny, na rozdíl od Turecka, Íránu, valné většiny Pákistánu a Indie. Klíčová otázka ale zní, jak moc je to v Balúčistánu nebezpečné. A měly tam Hana s Antonií vůbec jezdit? Zkusme to vyjádřit matematicky. Podle údajů pákistánského ministerstva vnitra je v celé zemi kvůli výkupnému uneseno asi pět set lidí ročně. Pozor – Pákistánců, nikoli západních turistů. Na českých silnicích loni zahynulo 681 lidí, ale třeba v roce 1994 to bylo 1473 lidí. Pákistánců je šestnáctkát víc než Čechů. Běžný Čech tedy dobrovolně podstupuje zhruba 16x – 48x větší riziko smrti v autě než běžný Pákistánec riziko únosu.

"Byly uneseny tam, kde už bylo uneseno mnoho Evropanů před nimi," napsal Doležal. Když se ale podíváte do statistik, zjistíte, že za posledních deset let bylo v celém Pákistánu uneseno jen osm obyvatel Západu. V naprosté většině šlo o pracovníky humanitárních organizací a novináře, kteří vědomě podstupovali vyšší riziko než běžní turisté. Jistě, byl mezi nimi i americký novinář Daniel Pearl (leden 2002) a polský geolog Piotr Stańczak (září 2008), které únosci popravili. Naprostá většina ostatních rukojmí se ale dostala na svobodu.

Kolik je Doležalovo "mnoho"? A má pravdu televize Nova, která o trase z Taftanu do Kvéty mluví jako o "silnici smrti"? Hana a Antonie na ní za posledních deset let představují druhý případ. Francouz, unesený v květnu 2008, byl po třech měsících propuštěn. Únos dvou Švýcarů v červnu 2011 nemůžeme počítat, protože k němu nedošlo na hlavní trase, ale asi o dvě stě kilometrů západněji u afghánské hranice u města Loralai, kde je nebezpečí mnohem vyšší. I Švýcaři se ale nakonec dostali na svobodu.

Takže na pozemní trase do Indie za deset let dva únosy a ani jedna smrt. Nova prostě kecá, jak je jejím zvykem. A Reflex? V Praze je každý rok spácháno asi třicet vražd. Hrůzně nebezpečné město, "metropole zločinu"! Bydlením v Dejvicích podstupuje Doležal řádově 150 x větší riziko, že bude zavražděn, než bylo riziko, že české cestovatelky unesou v Balúčistánu. Neměl by se přestěhovat na nějaké bezpečnější místo nebo si najmout ochranku?

Egypt je mnohem nebezpečnější

Podle oficiálních pákistánských čísel Balúčistán každý rok navštíví asi 23 000 cizinců. Nevíme, kolik z nich tvoří obyvatelé Západu a kolik třeba Íránci. Můžeme ale předpokládat, že většina cizinců projede právě po silnici z Taftanu do Kvéty. Riziko únosu je tu tedy menší než jedna ku sto tisícům. Převedeno na srozumitelnější každodenní nebezpečí: Hana a Antonie mají asi stokrát větší riziko, že onemocní rakovinou prsu (jejíž incidence je u českých žen 105,5 : 100 000), než že byly uneseny v Balúčistánu. A nebo jinak: loni se v Česku zabilo 64 cyklistů. Kdyby obě studentky místo Balúčistánu vyrazily na kole na Mácháč, riskovaly by dvaatřicetkrát víc. A nebo ještě jinak: na následky kouření každý rok zemře osmnáct tisíc Čechů. Chronického kuřáka Doležala nutí devěttisíckrát nižší riziko únosu psát dryjáčnické články bez elementární znalosti věci, místo aby přestal kouřit. Panebože! A tomuhle se ještě říká novinařina?

Mediální hysterie ještě lépe vynikne při srovnání Balúčistánu s Egyptem. Oblíbenou dovolenkovou destinaci navštíví asi dvě stě tisíc Čechů ročně. Uvažují podle logiky "sousedovic Jituš tam s dětma jezdí k moři a nikdy se jim nic nestalo, tak to tam je jistě bezpečný. A navíc tam maj dobrý all–inclusive". Pro islamofoby dodávám, že v Pákistánu se západní turisté nikdy nestali terčem svaté války – na rozdíl od Egypta, kde se to děje běžně. Příkladem je masakr u chrámu královny Hatšepsut v Luxoru, kde v listopadu 1997 radikální islamisté postříleli a rozsekali mačetami 62 cizinců (zde). Při sérii pumových útoků v turistických letoviscích (duben 2006 v Dahabu, říjen 2004 v Tabě a Nuweibě, červenec 2005 v Šarm al–Šejk) zahynulo celkem 145 lidí včetně jednoho Čecha (zde). Jen za posledních pět let došlo v Egyptě nejméně k pěti přepadením turistických autobusů, při nichž bylo uneseno kolem dvaceti západních turistů. V březnu 2010 byl přepaden autobus s Čechy a unesena česká průvodkyně (zde).

Čím to je, že do statisticky skutečně velmi nebezpečného Egypta české cestovky dál nevzrušeně posílají rekreanty, zatímco "Pákistán" je pomalu sprosté slovo?

"Sluníčkovej kluk"

České cestovky neruší dokonce ani zájezdy do Severní Koreje, kde se schyluje k válce. Kim Čong–unovi generálové už plánují invazní trasy na New York. KLDR namířila rakety americké vojenské základny na Guamu a na pobřeží USA, zatímco Obama poslaly nad Korejský poloostrov neviditelné bombardéry Raptor. Do Pchjongjangu se i tak chystají na dovolenou desítky Čechů. Kdo z médii vystrašených krajanů ale po únosu Hany a Antonie pojede do Pákistánu? Zcela ojedinělý incident u vesnice Nok Kundi má psychologickou sílu uzavřít pozemní cestu do Indie, po které od roku 1990 bez problémů projely desetitisíce Čechů a miliony západních cestovatelů.

"Proč byly holky – když je v Balúčistánu tak pěkně bezpečno – vlastně uneseny?" ptá se Doležal. Odpovídám: protože měly až neuvěřitelnou smůlu, statisticky vyjádřenou číslem s šesti místy za desetinnou čárkou. Mediální hysterie kolem jejich únosu připomíná iracionální strach z jaderných elektráren nebo z letecké dopravy. Jistě, čas od času se v letadle někdo zabije. S jak vysokou pravděpodobností se to ale stane právě vám? S nenulovou pravděpodobností můžete zemřít kvůli pádu meteoritu nebo výbuchu sopky. Má ale smysl se těmito potenciálními riziky zabývat? O kolik tisícin promile bezpečnější by byl život Hany a Antonie, kdyby bývaly poslechly "moudré" rady dnešních chytrolínů a zůstaly sedět doma? Ta otázka je sama o sobě hloupá. Náš svět je prostě už z principu plný drobných každodenních rizik – smiřme se s tím.

Doležalova výstraha "Máte–li do podobných destinací jako je Balúčistán namířeno, jeďte někam jinam" je asi stejně smysluprázdná, jako dobové varování Američanů ze začátku 90. let "Nejezděte do Evropy, protože v Jugoslávii je válka!" nebo rady nenavštěvovat Českou republiku (vraždil tu přece Roubal, Kajínek a Winkelbauer). Doležal se přitom svým vlastním bezpečnostním doporučením neřídí. V roce 2006 (tedy po masakru turistů v Luxoru a po sérii pumových útoků) navštívil Egypt (viz). Jak mu pak máme věřit, že se ten "sluníčkovej kluk" vůbec jmenuje Doležal? Pokrytecky přece dělá to, co by chtěl ostatním rozmlouvat.

Strašení ale splnilo účel. Vyděšený čtenář Reflexu si říká: "Do Pákistánu nikdy, mámo. Ještě že jezdíme do toho bezpečnýho Egypta!" Může si po tomto zkratovitém myšlenkovém zvratku soudný člověk Reflex ještě vůbec koupit? Ale co, i Blesk se přece díky podobným aférkám prodává, a jak dobře. Voličům Miloše Zemana stačí ke štěstí ovar, levné pivo z Lidlu a reflexově senzacechtivě podaná balúčistánská reality show.

Osobně se přes Pákistán s výše popsanou znalostí statisticky zanedbatelné míry rizika vydám klidně i posedmé. Pro pořádek dodávám, že nejsem multikulturalista ani pravdoláskař.

Muž, který vypadá jako zlý terorista, byl ve skutečnosti hodný policajt, který nás v zájmu naší bezpečnosti doprovázel přes Balúčistán na jaře 2010. I Hana a Antonie tam měly ozbrojený doprovod, ale při přepadení jim to bylo k ničemu.

Rozšířená verze článku, který 2. dzbna otiskly Lidové noviny. Více k tématu zde.

(Autor je redaktorem časopisu Maxim)