8.12.2016 | Svátek má Květoslava






PSI: Míša Plačka

29.2.2016

Bylo nebylo... Byl jeden hodně sešlý domeček a v něm žila stará paní, která si asi před jedenácti lety pořídila malé štěňátko. A to štěňátko jsem byl já – Míša Plačka. Paní mě měla moc ráda, dělila se se mnou o své jídlo, ráda se se mnou mazlila a hladila mě – a já ji měl taky moc rád. Jenom se mnou nechodila na procházky, ale to mně celkem moc nevadilo, já jsem byl samostatný psí kluk – oběhl jsem vždycky vesnici, chodil za fenkami – zkontroloval paničku doma a zase se vydal na průzkumy.

Jak roky ubíhaly, tak jsem byl pořád širší a širší – jak říká nová posluha, nakonec jsem byl pomalu širší než delší :). I méně jsem chodil po vesnici, víc jsem se držel doma – to také nová posluha chápe, i ona se několikrát rozmyslí, než se někam pohne :D.

Míša Plačka vypadá vesele

Moje panička stárla spolu se mnou, domek byl zplundrovaný od jejího, poněkud nevyvedeného syna, který střídá pobyty na svobodě s pobyty za mřížemi. Syn prodal naprosto všechno, co mohl zpeněžit. Podle slov paní starostky byl bílým koněm a v domku si podávali kliku vymahači různého ražení.

Již několik let se pečovatelky a paní starostka pokoušely moji paničku přesvědčit, aby se přestěhovala do pečovatelského domu, ale ona nechtěla – bála se, co by bylo se mnou, a nechtěla, abychom se rozdělili.

V minulém roce se její stav ještě zhoršil a nátlak okolí se zvětšil. Když paní starostka viděla, že paničku nepřesvědčí, tak se rozhodla, že mi najde nějaké ubytování, a zkusila zavolat místnímu veterináři, jestli by o něčem nevěděl. Vet zavolal posluze a zeptal se jí, jestli by nemohla vzít do depozita příšerně tlustého menšího křížence. Posluha souhlasila, ale řekla, že to bude pouze do umístění – že si ho rozhodně nemůže nechat.

Míša Plačka s tlapkou připraven k akci

Dohodli se, že převzetí mé maličkosti se uskuteční, až posluha pojede se zvěří na veterinu. Na veterině posluhu vyzvedla paní starostka a jeli pro mě. V domku už jsem byl celý vystrašený na vodítku městské policie. Nevěděl jsem, co se děje – byla tam fůra cizích lidí a panička plakala. Posluha mně nasadila obojek a připnula si mě na své vodítko – odmítal jsem s ní odejít a tak mě vzala do náruče. Byl jsem úplně ztuhlý, a tak mě odnesla k mé paničce, abychom se ještě jednou rozloučili. První otázka mé paničky zněla: „A nebudete ho mlátit?“ Posluha si myslí, že mě její syn asi občas bil.

Posluha mě odnesla do auta a to bylo naposledy, co jsem svoji paničku viděl. Zato jsem za chvíli, asi poprvé, viděl veterináře. Pan doktor mě prohlédl, poslechl. Vyděsil ho stav mých zbývajících čtyř zubů. Řekl, že musí bezpodmínečně pryč, ale že nejdřív musím zhubnout. Tím vyděsil zase mě a já jsem tam udělal nejdřív loužičku a pak bobek – nad obojím pan doktor zajásal se slovy, že když vidí vzorky, tak je musí prozkoumat. Oboje bylo v pořádku – jenom sem tam nějaké vajíčko od červíků.

Veterinář přísným hlasem pravil, že musím zhubnout a proto mám dostávat menší porce granulí – tuto informaci si mohl nechat od cesty, protože já jsem nechtěl jíst vůbec, jediné co jsem chtěl, bylo umřít. Posluha mě ubytovala nahoře v pokojíčku a nosila mě na zahradu, abych se vyčůral a vykakal. Byl jsem naprosto apatický a většinu času jsem se třásl. Čural jsem jednou za dva dny a kakal poprvé asi po čtyřech dnech. Po poradě s veterinářem mě posluha krmila ze stříkačky a podkožně jsem dostával infuze s Duphalitem.

Míša Plačka zaujat

Po týdnu mě posluha vzala zase na veterinu, že musím být nemocný. Po prohlídce pan doktor zkonstatoval, že je to psychické a že to taky nemusím zvládnout. Že už měl případy starších pejsků, kteří nezvládli přechod do jiného prostředí s jinými lidmi. Byla povolána paní starostka a pečovatelka a posluha z nich dolovala informaci, co mám rád a co jsem jedl. Prý jsem měl rád rohlíky – rohlík mi byl i nabízen, ale já odvrátil hlavu, že ho nechci.

Posluha přemýšlela, jak to udělat, abych přežil, a nakonec došla k tomu, že zkusí vyloženě lidské jídlo (i když neuznává krmení zvířat tímto způsobem). Začali jsme svíčkovou – tu jsem nejdřív očichal, ale v přítomnosti posluhy nejedl. Posluha odešla a o samotě jsem svíčkovou snědl. Pak mé krmení probíhalo se střídavým úspěchem – když jsem dostal lidské okořeněné jídlo, tak jsem ho snědl. Když jsem dostal uvařené nekořeněné, tak jsem řek, kam si ho posluha může vrazit. Po dalším týdnu jsem přistoupil i na nekořeněné a posluha postupně přidávala do mých porcí maso anebo kapsičky, až jsem nakonec přešel na psí mokrou stravu a posléze jsem začal jíst i granule.

Když jsem byl smutný nahoře v pokojíčku, tak jsem byl tiše jako pěna. Když jsem začal jíst, tak jsem postoupil (nebo sestoupil) dolů do haly a do pokojíčku jsem chodil jenom spát – tedy byl a jsem nošen, princip chození po schodech jsem nepochopil a pochopit asi ani nemíním :). Dole jsem se z tichého pejska stal pejskem plačtivým (proto se mi také říká plačka). Plakal jsem, když posluha byla někde jinde, plakal jsem, když jsem měl hlad, a plakal jsem vždycky, když se mi zachtělo.

Poté, co se ze mě stal tenký pes – zhubl jsem čtyři kila a začal vypadat jako pes a ne jako válec na nožičkách – bylo rozhodnuto o datu operace. Nejdříve mi byla odebrána krev a byl jsem pochválen za hodnoty. Pak jsem dostal atb a bezprostředně před operací i prášky na posílení srdeční činnosti. Posluha byla mírně nervní, ale večer před mojí operací utekl Monťas Veliký a posluha se o něj tak bála, že se zapomněla bát mé operace.

Míša Plačka s novým slušivým obojkem

Druhý den ráno (po téměř probdělé noci, kdy se posluha chodila dívat, jestli se Monťas nevrátil) byl černý příšerný kočičák odchycen a my jsme mohli odjet na veterinu. Na veterině mě posluha hanebně opustila a odjela. Když jí pan doktor zavolal, že jsem operaci v pořádku zvládl, tak se posluha přestala bát a pobaveně si představovala zoufalství pana doktora při poslouchání mého plačtivého koncertu. To se trošku přepočítala – když se moc bojím, jsem tiše...

Ale stejně jsem se trošku pomstil – znečistil jsem všechny deky, které pan doktor v ordinaci měl – prý na někoho takto narkóza působí. Posluha dostala od veta přísné pokyny – nejdříve mně mohla dát vodu jenom po dně mističky, a když to v sobě udržím, tak po hodině další trochu vody. Ráno nejdřív trošku namixovaného krmení, a když to v sobě udržím, tak po hodině další dávku.

Dojeli jsme domů a začal jsem být zase Míša Plačka – nejdříve jsem plakal tak nějak všeobecně nad špatností světa. Pak jsem se přestěhoval pod místo, kde jsou skladovány kapsičky, a rozbalil to naplno – brečel a ječel jsem asi půl hodiny, pak to posluha vzdala a byla mi vydána polovina kapsičky, pak posluha počkala zhruba dvacet minut a vydala mi i druhou polovinu. Tu jsem zajedl ještě namočenými granulemi a byl jsem konečně spokojen.

Dnes jsem veselý, skotačivý a prý příšerně rozežraný psí senior. Posluha občas říká, že má ze mě velkou radost. Naopak často říká, že se ze mě picne. A protože jsem přemístění tak špatně snášel a protože posluha musela nechat uspat dědečka Tedíka, tak jsem se stal jejím vlastním pejskem – neboli pánem depozita. Čímž mi prý narostl hřebínek a já se cítím být velitelem veškerého zvířectva a mým snem je, aby mě všichni poslouchali. Občas vyjedu na Bobíka – nevadí mi, že je větší – velitelem jsem tady já a všechno jídlo je moje!

Foto: autorka

Pavla H. Neviditelný pes


Diskuse


M. Pajakerryková
15:50
1.3.2016

H. Williamson
21:30
29.2.2016

Z. Tora
20:48
29.2.2016

K. Miháliková
16:54
29.2.2016

M. Beda
16:27
29.2.2016

E. Šusová
16:25
29.2.2016

Z. Jitur
10:40
29.2.2016

Z. Jenny
10:38
29.2.2016

Z. Dalmi
10:28
29.2.2016

Z. Jenny
10:45
29.2.2016

Z. Dalmi
11:28
29.2.2016

H. Williamson
21:39
29.2.2016

T. Zana
9:26
29.2.2016

Z. Matylda
8:32
29.2.2016

Z. Pavla_H
12:50
29.2.2016

Š. Matyášová
13:30
29.2.2016

Z. Lika
7:56
29.2.2016

Z. Pavla_H
12:56
29.2.2016

Z. Iva
16:22
29.2.2016

O. Bernsteinová
7:47
29.2.2016

Ž. Eva
7:30
29.2.2016

Š. Matyášová
7:16
29.2.2016

Z. Vave
7:08
29.2.2016

Z. Xerxová
6:43
29.2.2016

V. Glover
1:54
29.2.2016

Š. Matyášová
7:16
29.2.2016

Ž. Eva
7:31
29.2.2016

Z. Lika
7:51
29.2.2016

Š. Matyášová
10:11
29.2.2016

Z. Inka
8:56
29.2.2016

Š. Matyášová
10:12
29.2.2016

Z. Jenny
10:30
29.2.2016

Z. Pavla_H
12:59
29.2.2016

Š. Matyášová
13:33
29.2.2016

počet příspěvků: 35, poslední 1.3.2016 03:50









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !