16.4.2024 | Svátek má Irena


UMĚNÍ: Ženský přístup k věci

23.3.2006

Ač se avantgardní umění minulého století pokoušelo rázně skoncovat s přežitky minulých epoch, vůdčí roli tradičně ponechalo téměř výhradně mužům. Ojedinělost výjimek typu Toyen to jen potvrzuje. Nerovnost šancí uplatnit se v čele uměleckého pokroku zajímavě ilustruje výstava celoživotní tvorby Běly Kolářové (nar. 1923) v pátém patře pražského Veletržního paláce. Poslední z velkých zjevů českého modernismu, básník a kolážista Jiří Kolář (1914-2002), svou ženu v samostatné tvorbě i ve snahách o její prezentaci v zásadě podporoval, přesto však zůstávala až příliš v jeho monumentálním stínu. Místo, jež Běla Kolářová zaujímá v dějinách moderního českého umění, je i proto dodnes trochu nejasné.

Tichý smích v pozadí

Ovlivňování nebývá v partnerských vztazích nikdy jednostranné. Velké koncepce uzrávají často v každodenních rozhovorech vzájemným porovnáváním dojmů a nápadů, byť výsledek nakonec nese jediné jméno. Ani převratná teorie relativity by se zřejmě neměla připisovat čistě jen Einsteinovi, neboť na jejím elegantním matematickém vyjádření měla podle některých historiků vědy lví podíl jeho první manželka Mileva Maričová - jediný génius v rodině, jak dodávají ti jízlivější. Privátní vztahy v pozadí umělecké tvorby jsou ještě komplikovanější. Do jaké míry například dotvářely Kafku adresátky jeho dopisů? Plátna Salvádora Dalího dokážou historici umění poznat podle rukopisu, jenže vpravdě vrcholný umělcův výkon byl konceptuální: spočíval v image, kterou iniciativně spoluvytvářela i jeho legendární choť Gala.

Výstava Běly Kolářové představuje řadu metod známých už z díla jejího muže. Nezastírá blízkost k jeho poetice, strategiím ani tvárným principům, i když je nerozvinula do srovnatelné šíře. Její dílo působí jako dílčí průnik dohodnutým směrem, pozoruhodná epizoda, spíš povídka než složitý experimentální román, jakému se podobá tvůrčí dobrodružství jejího partnera. Kolář byl ovšem modernista i svým univerzalistickým cítěním: vlastní dílo mu bylo laboratoří obecného stylu, který může osobitě rozvíjet každý, kdo pochopí, oč jde, aniž by se stal epigonem. Jeho podněty výrazně ovlivnily práci mnoha známých umělců, které dnes nikdo nepodezírá z přílišné závislosti na vzoru. Těm se Běla Kolářová svou invencí i vahou sdělení nepochybně vyrovná.

K osudovému setkání obou umělců došlo roku 1944 ve Zlíně. Kolář patřil k čelným osobnostem Skupiny 42, měl za sebou první vydanou sbírku básní a další významné texty čekaly v rukopisech na návrat svobodnějších poměrů. O devět let mladší Běla se tehdy zajímala hlavně o fotografii. Svatba se konala roku 1949, o tři roky později byl Jiří Kolář kvůli jedné své básni zatčen, po smrti Stalina a Gottwalda jej však propustili. Retrospektiva Běly Kolářové začíná fotografiemi z roku 1954 s tématikou klukovských her na pražských předměstích. Lze je vnímat jako živé dozvuky civilistické estetiky Skupiny 42, ale také jako předzvěst antiiluzivní poezie všedního dne, která se prosadila o deset let později. To však už autorka směřovala k abstraktnějšímu výrazu. Navazovala na fotografické experimenty meziválečné avantgardy, přičemž vynalézala zbrusu nové postupy, například umělé negativy z parafínu na celofánu nebo záznamy světelných paprsků, které korespondovaly s tendencemi tzv. nové citlivosti. K umělecky nejpřesvědčivější tvorbě dospěla po roce 1963 v řadě magických konstelací všedních předmětů, souvisejících s francouzským novým realismem, a v osobitých asamblážích z kancelářských sponek, úlomků žiletek, knoflíčků, patentek a jiných sériově vyráběných drobností, které sestavovala do obrazců připomínajích typogramy a konkrétní básně.

Podle datací vznikaly práce Jiřího i Běly Kolářových zhruba souběžně, například zasklené vitríny s věcnými konstelacemi dělali počátkem 60. let oba. Kolář jim říkal Předmětné básně. V návaznosti na jeho básnické dílo, tehdy už v podstatě uzavřené, evokují mnohem bohatší škálu významů. Výchozí nápad ovšem víc odpovídá ženské mentalitě, vždyť podobné "předmětné básně" vznikají bez jakýchkoli uměleckých ambicí v každé domácnosti při úklidu šuplíků či dámských kabelek. Poselství Běly Kolářové se ovšem netváří nijak světoborně. Materiál i kompozice jejích prací zřetelně evokují ženský svět. S jemnou ironií se hlásí k "typicky dámským" činnostem, za jaké bývá pokládáno aranžování nebo vyšívání.

Zatímco muži s Kolářova okruhu s energickým rozmachem dobývali nová estetická území, paní Běla jako by objevený terén kolonizovala poněkud starosvětskou útulností, na níž "je znát ženská ruka", jak se říkávalo. V takové koncepci se skrývá skvostný humor, navenek se však jedná o regulérní avantgardní výboj, který je nutno brát smrtelně vážně.

Vlasy

V partnerském vztahu jsou cesty vzájemných inspirací asi nezbadatelné. V dílech obou umělců se například na počátku 60. let objevuje motiv vlasů. Jiří Kolář vytvořil svou nejznámější koláž na toto téma roku 1963 pod vlivem skličujícího zážitku z muzea v Osvětimi. "Byl to pro mne jeden z největších otřesů, které jsem zažil: zasklené, obrovské místnosti plné vlasů, bot, kufrů, oděvů, protéz, nádobí, brýlí, dětských hraček atd. Všechno poznamenané strašlivým osudem, poznamenané něčím, na co umění nestačilo a snad nikdy stači nebude," napsal o tom. Z různých fotografií v časopisech tehdy vystříhal detaily různě zbarvených a upravených vlasů, aby z nich vytvořil jakousi kobercovou strukturu, která svou násilnou zhuštěností šokuje. Šok je ovšem vždy důsledkem kontrastu. Před osvětimským zážitkem musel umělec prožít okouzlení povláváním, vůní i vlněním vlasů, bez takové intimní souvislosti by koláž neměla smysl. I zde lze proto tušit ženskou spoluúčast.

Běla Kolářová v téže době do svých asambláží rovněž aranžovala chumáče a prameny vlasů, jejich druhotné významy však pominula. Nechávala je mluvit vlastní řečí, či přesněji řečeno psát vlastní kaligrafií, v níž se přirozeně uplatnila jejich pružnost a vláčnost, rytmus linií i jemná odstíněnost ploch. Literární podtext tady nenajdeme, kompozice z vlasů tu nic nesymbolizují, neodkazují k nějakým určitým, byť nevysloveným významům. Jsou naopak v duchu lettrismu předkládány jako znaky, jimž nelze porozumět logicky, ale jen výtvarně. Oba umělci uchopili stejný fenomén naprosto protikladně, přičemž každý přístup má své opodstatnění i tradici. Svým způsobem tak oživili věčný svár alegorie s magií.

(psáno pro Respekt)