Malíř Oldřich Tichý žije s rodinou v posázavských lesích

Pražské galérie nabídly v poslední době několik unikátních výstav výrazných solitérů: Jan Křížek, Bohuslav Reynek, Jan Vičar, Josef Váchal, a Galerie hlavního města Prahy nám od 31.10. 2014-15. 2. 2015 představuje v Colloredo-Mansfeldském paláci obrazy Oldřicha Tichého s názvem Žiju sám ve zdejších lesích. I když solitéry, výrazné osobnosti, všichni mají něco společného - byli a jsou formovaní v ústrani své ekologické niky, jenž je modelovala do neopakovatelnosti a nezaměnitelnosti. Je to jejich prostor, kde fungují bez jakýchkoliv rušivých či svazujících skutečností, v prostoru, do něhož si přinesli tradice kraje svého zrodu, vzpomínky na místa žití a zděděnou genetickou výbavu.

Je známa pravda, že v osamění je čas na rozjímání, sebepoznání a odplevelení podstatného od balastu. Platí to pro národy (Čína, Japonsko), stejně tak pro jedince. A je zde ještě jedno nevšední pojítko - setkání s duševními poruchami. Vičar a Tichý mají zkušenost z práce v psychiatrické léčebně, (Vičar i ve vězení), u Váchala jsou v jeho tvorbě náznaky duševní poruchy, i když nikdy oficiálně diagnostikované. Některé jeho obrazy nesou znaky typické pro tvorbu pacientů se schizofrenií (obrazy vyplněné beze zbytku figurami v chaotické skladbě). Práce Jana Křížka byly současníky zařazovány do uměleckého směru Art brut, v roce 1949 se zúčastnil historicky první výstavy Art brut (Art brut préferé aux arts culturels) v galérii René Drouina v Paříži. Jiní tvrdí, že Křížek jenom využíval postupy art brut, aby se oprostil od konvenčního vnímání.

Oldřich Tichý - Bratrstvo neviditelných

Ekologickou nikou Oldřicha Tichého je jeho vlastní nitro, jenž našlo životodárnou sílu až po přestěhování se na statek v Dojetřicích u Sázavy, který začal zvelebovat a harmonizovat s vnitřní potřebou hledání sama sebe. To místo žití není samota, natož osamění, jenom azyl do sebe, v němž hledá pojítko s rodem, imprese z dětství, rozpomínání se na okamžiky, které se usadily v archívu paměti pro příští inspirace. I když ho formovaly geny a výchova, trajektorie činů Oldřicha Tichého je vytýčena vnitřním bohatstvím, schopností vidět krásno i tam, kde jiní vidí jen banální obrázky všednosti. Zdědil to formou memu z fondu laskavé rodiny (mem je kulturní obdoba genu – replikující se jednotka kulturní informace.)

V paměti mu uvízla vzpomínka z raného mládí, když mu dědeček podal jablko se slovy: „Oline, něco takového udělej, to je krása“. Na jablko si netroufnul a krásu hledá dodnes. Vyloupává ji ve věcech kolem sebe; jednou jsou to vrabci v trní, jindy drátěné pletivo, jenž svou vazbou přibírá další a další oka končící v nekonečnu, krásna paralela pokračování rodu dvěma syny a dcerou. Jednoduchou symbolikou předkládá před nás metafory rozdílu mezi ženou a mužem; složitým propletencem drátů do tvaru kapky identifikuje ženu a zavázaným provazem visícím „na háku“ simplifikuje jednoduchost muže. Les v zimě je imaginativní vzpomínkou na sušáky sena u prarodičů na Valašsku. Již od svých dvanácti let je věrný malování olejem na plátně. „Struktura barvy, její hladkost, nebo jak drhne, sametová hlubina, agresivní tah, nebo křehká linka – to je pro mě řeč malby“ říká Tichý v rozhovoru s Radanem Wagnerem.

Oldřich Tichý - Les v zimě

I na samotě se nežije v osamění, s manželkou Aťkou – keramičkou, si povídají o umění a zhlédnutých výstavách, cesta lesem do známé hospody „Na Marjace“ je poutí plné rozjímání, přijdou i přátelé jako teď Peter Župník, jeden z členů „Slovenské nové vlny“, přijel až z Paříže.

Většina děl Oldřicha Tichého vystavených v Colloredo-Mansfeldském paláci byla malovaná na 21. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia „Dílna“ pořádaného Regionálním muzeem v Mikulově.