Všichni máme sny. Všichni máme nějaká nesplněná přání. Některá vznikla zcela konkrétně, jindy v nás zasela semínko nějaká zmínka a najednou jsme zjistili, že by nás velmi potěšilo, kdyby se to podařilo. Nějak takhle vznikl můj sen, už v raném dětském věku. Můj tatínek jezdil pracovně na Ukrajinu a do Ruska, takže zatímco moje vrstevníky lákala Anglie, mě lákal východ. A můj tatínek taky pracoval v Dukovanech, když se na Ukrajině stalo jedno velké neštěstí, nehoda, která ovlivnila tisíce lidí nejen na Ukrajině.

Asi tyto střípky, historky, zážitky, články ve mně jako v dítěti zažehly touhu po něčem, co vlastně nedává smysl si přát. Jak se v dítěti zrodí podobná touha? Nevím. Prostě jsem jednoho dne věděla, že mám svůj velký sen. Nesplnitelný sen... který jsem si o 18 let později splnila, naprosto nepřipravená, během žvýkání oběda v práci... Pamatuju si, jak můj kolega naprosto vážně mezi dvěma sousty pronesl, že jede na podzim na Ukrajinu. Nikdy by mě nenapadlo, že je to možné, že se tam smrtelník může podívat. A můj sen se najednou zhmotnil.

Už víte, co jsem si přála?

Na letišti v Kyjevě jsme přistáli kolem půlnoci a už tam na nás čekal nás odvoz. Majitelka bytu pro nás poslala Ukrajince, který neuměl slovo anglicky, ale usmíval se širokým úsměvem s cigárem a zlatými zuby a odvezl nás prakticky do centra k našemu bytu, kde netekla teplá voda. 90 dolarů za noc pro 5 osob. Až na tu teplou vodu vlastně naprostý luxus.

Vyzbrojená kostrbatou znalostí azbuky a dvěma větami z anglicko-ruské fonetické učebnice „Ja nět amerikanka“ a „kde rudé plošče“ (v té době jsem anglicky uměla výrazně hůř než teď, takže vlastně vůbec) jsem se vrhla do konverzační ukrajinštiny hned první den, kdy jsme vyrazili na prohlídku města. Náměstí Chresčatyk, které bylo naším cílem, jsme ale nemohli najít. Ve světě bez chytrých telefonů s mapou v azbuce :D jsem se vytasila svojí parádní větou „kde chresčatyk plošče“ a ten příval slov jsem musela utnout „ja negavarim pa ukrajinsky, only english“. Paní pochopila, párkrát zamávala rukama a za pár minut jsme tam byli.

Kyjev. Náměstí Nezávislosti

Kyjev je nádherné a bohaté město a pokud byl člověk někdy po památkách v Praze nebo jiném velkém městě s bohatou minulostí, tak si jistě dokáže představit, že den a půl v této metropoli je naprosto nedostatečný. Navíc když jeden z těch dvou dnů prochodíte pěkně v pohodě a klidu pěškobusem, tak se možnosti toho, co se dá stihnout, ještě trochu zmenší…

Co mě dostalo, bylo obrovské podzemní několikapatrové obchodní centrum, Ukrajinky v kožešinách, kozačkách, vyfiknuté jak ze žurnálu a bylo jedno, jestli je jim 15, 30 nebo 50, a mezi tím bábušky v šátcích a ve vlněných kabátech s ohlými zády po těžkém životě.

Bohužel v roce 2010 můj web sloužil hlavně jako fotogalerie, kód webu jsem psala v poznámkovém bloku a nějak mě vlastně nenapadlo sepisovat zážitky pro pozdější použití. A jestli mě kdysi tvorba html kódu bavila pro ten proces, v roce 2010 to určitě neplatilo a dneska si můžu jen rvát vlasy, že jsem si těch poznámek nenapsala víc.

První den jsme tedy oběhali Náměstí Nezávislosti, nejcentrovatější a nádherný střed Kyjeva a taky jsme si dali k jídlu nějaké pirožky, boršč, zašli se podívat na Dněpr a kolega dokonce neohroženě přes igelitový pytlík pohladit štěně, které se kolem nás motalo v parku. Mimochodem smečky polodivokých psů jsou v Kyjevě a jeho předměstích velký problém a štěně k jedné takové patřilo. Rozhodně budí strach.

Kyjev 2010. Chrám sv. Michala

První den jsme zakončili procházkou kolem chrámu svatého Michala z 12. století, zašli na pivko (Krušovice na každým kroku) a pak celí natěšení šli spát. Čekal nás totiž zlatý hřeb této třídenní dovolené.

Když u nás zastavil mercedes se zatemněnými skly a z něj vyskočil Ukrajinec tak o 3 hlavy větší, než je zvykem, křížený s Arnoldem Schwarzeneggerem, trochu nás to vyděsilo, do auta jsme přesto nastoupili a zhruba dvě hodinky nadskakovali na silnicích profláklé ukrajinské kvality, sledovali chudá obydlí mezi garážemi na předměstí Kyjeva a smečky toulavých psů, pak opuštěné domy a chudá stavení dál cestou. První kontrola. Pasy a povolení od Ministerstva vnitra.

A jsme tam. Za plotem. V místech, kde se dobře daří vegetaci, zvířatům a dokonce i několika málo lidem.

Černobylská zóna? Pro turistu tam reálné nebezpečí nehrozí a elektrárnu vám ukáží jen tak mimochodem na minutku přes plot. Zato vás vezmou do Pripjati, kde si můžete prohlídnout prakticky cokoli, i když poprvé se asi člověk drží průvodcem určených míst a domů – a podruhé tam asi jede málokdo. Nicméně zážitek z vybrakovaných, rozkradených a rozmlácených budov, které díky absenci člověka erodují, a fauny nepokrytě se rozrůstající, kde to jen jde, je opravdu zážitek, který za to stojí. I díky historii, která se k tomuto místu váže. Ačkoli je v posledních letech návštěva míst po katastrofách populární a cestovní kanceláře už nabízejí kde co, mě od dětství návštěva Černobylu i Ukrajiny lákala a tímto jsem si splnila jeden ze svých snů – a do budoucna se na Ukrajinu určitě vrátím.

Zajímavé je, že například známý bazén fungoval až do roku 1996, ale vypadá stejně jako ostatní, dříve opuštěné budovy. A jak to, že bazén fungoval ještě 10 let po havárii? Pořád zde totiž žili lidé, ať již zaměstnanci továrny Jupiter (která oficiálně vyráběla součástky do magnetofonů a neoficiálně se zde vyráběly a testovaly součástky pro vojenský průmysl), nebo místní policie. Dnes je už komplet vše opuštěné. I poslední funkční černobylský reaktor byl odstaven v roce 2000.

Kyjev 2010, památník hasičům

Dneska už v hlavě zbyly jen vzpomínky. Průvodce se špatnou angličtinou, kterému jsem skoro víc rozuměla, když mluvil ukrajinsky... Dneska lituju hlavně toho, že jsem anglicky neuměla líp, abych dobře rozuměla všemu, co nám povídal. Ten pocit, to se nedá popsat. Beznaděj, tisíce mrtvých, město duchů. Poučení do budoucnosti. Vzrušení z toho, že jsem tam.

Večer jsme se umyli ve vodě ohřáté na kamnech a odložili nějaké oblečení ze sekáče, nakoupené přímo pro tuto speciální příležitost, u popelnic před domem. Když jsme šli večer na jídlo, oblečení bylo všechno pryč...

Kyjev 2010, Kyjevskopečerská lávra

Poslední den jsme pak už měli jen málo času a tak jsme zamířili do Kyjevskopečerské lávry, což bylo moje přání.

Projeli jsme se metrem – za asi 18 Kč člověk vlezl za turniket a dokud z metra nevylezl, mohl se vozit metrem za tu jednu jízdenku celý den. Bohužel u vchodu chrámu, kudy se vcházelo do podzemních jeskyní, stál bagr a s naší ukrajinštinou jsme nemohli zjistit, kde je vchod... Byla mlha, poprchalo a my běhali po areálu snad hodinu a půl ve snaze jej najít, což se nám skoro nepodařilo...

A najednou jsme byli u východu z jeskyně, místní věřící nám podával svíčky a my s posvátnou úctou stoupali temnými chodbami... až jsme vystoupali po schodech do chrámu, jehož vchod byl schován za bagrem... Bohužel letadlo nepočká a tak jsme se nemohli zdržet ani my.

Foto: Mawenzi. Více fotek na osobním webu autorky www.mawenzi.cz