Šče ne vmerla Ukrajiny (ukrajinská hymna)

… ale vmernout může na své slabiny velmi snadno. O tom však dále. Je čtvrtého března před polednem a já se probírám zprávami … no, řevů všelijakých je od Krymu po Charkov, ale zatím se ještě nestřílí. Místy si zprávy odporují: ještě včera večer vyhrožoval šéf ruské černomořské flotily ukrajinským posádkám na Krymu, že jestli se do čtyř hodin ráno nevzdají, vezme je útokem. Dnes ráno už je zase všechno jinak, naprostý nesmysl, vyjádřil se opovrživě k té zvěsti ruský ministr obrany… i můžeme jen hádat, lžou-li jedni, nebo druzí, popřípadě obojí. Západ je ovšem rozezlen. Není toho, kdo by na protest proti ruské roztahovačnosti nevyhlašoval sankce či bojkoty. Nezúčastníme se paralympiády v Soči! zaznělo chórem. Z obvykle dobře informovaných kruhů se dozvídáme, že jakmile vládce Putin ta slova uslyšel, okamžitě si dal nohu ze krk. Jiná ohlašovaná opatření by mohla mít tvrdší dopad, ale ani ona nejsou z těch, která by mohla zastavit autokrata na cestě k rozšíření své moci. Může ho zastavit vůbec něco? Co může v té šlamastyce udělat Západ? A především – co mohou udělat sami Ukrajinci? Byla zmínka o slabinách, na něž jejich stát může… no, ne hned zemřít, ale stát se nesvéprávnou gubernií, byť s vlastním žlutomodrým praporem a vlastním prezidentem… jsa z té duše zdrženliv neříkám, že moskevským tajtrlíkem. Povězme si něco o nich.

Pakli si vládce Putin opravdu předsevzal přivést zbůjné Ukrajinčky zpět do náruče matičky Rusi, nějakou záminku by si našel, i kdyby na Krymu i jinde nežil etnický Rus ani jeden; jisto však je, že přítomnost ruskojazyčené menšiny se mu výborně hodí. On i Hitler… kdepak by býval chtěl válku, že ano, vždy jen chránit utlačované německé menšiny. Obecně lze říci, že kdyby nebylo území, většinově obydlených jinojazyčnými menšinami, nebyly by různé bratrské pomoci vyloučené úplně, jistě ale obtížněji zdůvodnitelné. Ptejme se tedy – k čemu, věcně vzato, je Ukrajincům Krym? K čemu východní oblasti, Doněck, Charkov či Lugansk? K čemu jinému než k věčnému handrkování s Moskvou, ať v ní panuje vládce Putin nebo tatíček car? Přitom jsou jak ze stran západních, tak od ukrajinských politiků slyšet ultimativní řeči o územní integritě, která nesmí být zpochobněna… opravdu? Je územní nedotknutelnost fetiš tak posvátný, že stojí… nechme prozatím stranou válku – za tahanice, které nemohou skončit jinak než ztrátami hmotnými a morální desiluzí? A co krom velmocenské pejchy hodlá z té mely vyzískat sám vládce svaté Rusi?

Jsou na mapě světa země, jejichž hranice jsou dány přírodou, dějinami, nebo obojím. Ukrajina mezi takové nenáleží. Severskými Varjagy založená Kyjevská Rus (se slovanskými panovníky Waldemarem, Helgem a Jarizleifem, kdyby v nich vážený čtenář nepoznal knížata Vladimíra, Olega a Jaroslava), následovaná panstvím mongolské Zlaté hordy, poté včleněná do říše polsko-litevských Jagelonců a upadnuvší vzápětí pod vládu moskevského carství… Až teprve z první světové války a zmatků bolševické revoluce se nakrátko vyklubal zárodek ukrajinského státu, jenž se pak upevnil - na jak dlouho, uvidíme – rozpadem říše Sovětů. Tolik tedy dějiny. Hranice Ukrajiny pak neurčila příroda, nýbrž Lenin. Podle jakého klíče, je nejisto; není však od věci se domnívat, že do nich zahrnul ruskojazyčná území nikoliv bez úmyslu.

Světové státnictvo nemá rádo, rozpadají-li se státní útvary, na které si zvyklo a jejichž jména dovede vyslovit. Bědovalo a nedozírných následků se děsilo v případě Československa a Jugoslávie; nedozírnost se pak dostavila vcelku pokojným rozdělením prvně jmenovaného státu, při němž facka nepadla, a druhého, při němž padalo facek jako máku, ale nakonec se všechno stabilizovalo v útvarech přirozenějších a patrně i stabilnějších, než jakým byl jugoslávský slepenec. Je teď na řadě Ukrajina? Možná ano, možná ne…jest otázkou, co tak strašného by se stalo. Středověcí králové se řezali o kusy země nalevo i napravo, aby měli větší území k vydírání berně. Vládcové století devatenáctého zabírali co se kde namanulo nebo kam až dokázaly domašírovat jejic h regimenty, aby měli víc vojáků do příštích válek. Dnes už není infanteristů s flintou na řemeni tolik zapotřebí a ani války už nejsou, co bývaly; i jest územní rozsah spíš zálohou na vzteky a výdaje. Bezpochyby je lépe býti občanem velkovévodství lucemburského (kteréžto pozbylo v běhu posledních dvou staletí dvou třetin svého území, leč jak vidno, na žebráckou hůl je to nepřivedlo), nežli putinské Rusi; a nejhorší, čím se může řídit jak státník, tak jeho lid, je tupomyslná prestiž. Prestižník si myslí – hle, jak mě všichni obdivují pro mou moc a bohatství! Přihlížející lid si říká – hele ho, vola, jak se vytahuje. Což platí jak v silničním provozu, tak i na poli mezinárodním. Kdyby při rozpadu sovětské říše měli ukrajinští vlastenci krom toho nadšení i kus prozíravosti, bývali by řekli - děkujeme ti, tatíku Jelcine, za tu velkorysost, ale my se spokojíme s hranicemi etnickými, ne leninskými. A když už je to nenapadlo, mohli osvědčit kus prozíravosti aspoň teď, když už bylo znát, kam všechno směřuje, a nabídnout obyvatelům smíšených území referendum. Pakli by se rozhodli pro odštěpení, Ukrajinci – skuteční, ne papíroví – by si polepšili: posunuli by se od Uralu ne úplně do Evropy, to se ví, ale přiblížili by se jí podstatně. Východoukrajinští Rusáčkové… kdopak se vyzná v jejich široké duši. Třeba by se jim posun k Uralu líbil.

Teď ještě, jak všechno může jít dál. Obávám se, že se vládce svaté Rusi už příliš rozjel, než aby se mohl zastavit, natož zařadit zpátečku. Že by jeho tanky prolomily leninskou hranici směrem ke Kyjevu, bych nečekal, ale kdoví. Kdoví také, jestli by se ukrajinská branná moc zmohla na odpor, aspoň částečný; jestli ano, mohl by se řečený vládce ocitnout v znamenité rejži. On si za dnešních časů i nejmocnější vládce stěží může dovolit dobyvatelské kousky delší dvou týdnů; jak jistě neupadlo v zapomnění, i Gruzii převálcoval ruský vládce vcelku snadno, pod tlakem světové veřejnosti však odtáhl s hubenou kořistí Jižní Osetie. Jak si s ní pomohl, ví jen pravoslavný Pánbůh.

S jednou konstantou však může počítat a jak se zdá, i počítá: ať si bude počínat jakkoli, Západ se na víc než na spisování rezolucí a vyhrožování sankcemi nezmůže. Možná by všechno vypadalo jinak, kdyby ve Washingtomu seděl někdo jako G.W. Bush; jeho nástupce je ale mužem slov, nikoli činů, a slova ještě žádného násilníka k ústupu nepřiměla. Spíš bych čekal, že až pomine počáteční rozhořčení, opět budeme slyšet věty o nezbytném partnerovi, jehož zájmy nesmíme opomíjet, o obrovském ruském trhu, který nemůžeme pustit ze zřetele… a jaképak budeme slyšet, už slyšíme. Už se pan premiér Sobotka dal slyšet, že nějaká Ukrajina je jedna věc a byznys (my totiž dnes neobchodujeme, nýbrž byznysujeme) je věc druhá, a že ten Temelín… Býval bych nečekal, že taková řeč zazní zrovna z Čech s jejich zkušeností roku osmašedesátého, a ještě k tomu od socialisty. Řádný socialista, vážený pane Sobotko, si má kapitalistický byznys ošklivit, ne se o něj strachovat.

Jak vše zakončit…ještě se nestalo, aby se mocnář s napoleonskými sklony nasytil jednou kořistí. Jestli gospodaru Putinovi jeho ukrajinské dobrodružství projde beze škody větší než krátkodechých bojkotů, můžeme čekat, co dalšího zaujme jeho vladařskou mysl. Byly by tady například ty tři baltské republiky; však už také dal u jejich břehů uspořádat námořní manévry, bez jakékoli souvislosti s těmi ukrajinskými rumrejchy, ovšemže. Každá z nich má početnou ruskou menšinu, kterou by výborně mohl bránit proti lotyšským či estonským (Litva si tolik Rusů vnutit nenechala) utlačovatelům. Pak by Západu mohla udeřit hodina pravdy. Jsou zmíněné země členy NATO a Evropské unie; jestli i pak sankce, konference, tytyty, Putine, hned toho nech, nebo odhlasujeme rezoluci… sbohem, Západe. Vládce Putin ze sebe může udělat šaška v očích svých poddaných, kdyby se jen tak velkohubě rozjel a zase stáhl ocásek. Západ může zapět svou píseň pohřební.

Poznámka o den později: nemluvil bych hned o stahování ocásků, ale nějak se cáři Putinovi jeho strategie rozplizává. Už se jakási evropská komise na Ukrajinu chystá, snad i pár vojáčků má na ten pytel blech dohlížet, už se o jakýchsi rozhovorech s ukrajinskými neposedy hovoří… že by si vládce svaté Rusi ukousl větší sousto, než dokáže spolknout? Bez nějaké aspoň formální kořisti z té války hub odejít nemůže, aby za šaška nebyl a kdoví, třeba i o carskou korunu nepřišel, ale že by řekl, no tak dobrá, když jinak nedáte, já tedy k mírovým rozhovorům přivolím, vojska odvolám, s maličkou kořistí se spokojím? Snad i Nobelovu cenu míru by za tu zásluhu získal, v tradici toho ctihodného metálu by to bylo.

Nebo také ne. Uvidíme v příštích dnech. Přihodit se může všelicos, ale mnohaleté války už vypadly ze systému dějin, doufejme, definitivně; co se má stát, stane se brzy.

Hannover, 4. března 2014