Po ruské anexi Krymu se může jevit otázka studené války jako znovuzrozená. Ke knize Edwarda Lucase "Nová studená válka" jsem napsal před léty článek, ve kterém odmítám myšlenku nové studené války. Ani dnešní konflikt bych nenazval studenou válkou.

Studená válka

Na začátku je zapotřebí definovat nějak paradigma studené války, aby se s tímto pojmem nežonglovalo jako s míčkem. Především samotný "studený" charakter války určuje mocenská rovnováha. Vyžaduje alespoň nějakou rovnováhu vojenské výzbroje a připravenosti na moderní válku včetně jaderných zbraní. Protože otevřený vojenský střet není možný, válka se vede "studenými" prostředky, tedy činností tajných služeb, izolací ekonomickou, informační blokádou, ideologickou diverzí, propagandou, přepisováním dějin a dalšími metodami lží a demagogií, ale také z druhé strany pravdou. Protože ideologická diverze je podstatnou zbraní této války, musí paradigma obsahovat nějakou ideologickou doktrínu, na které velice záleží život alespoň jednoho z bloků. Zatímco ve svobodném světě byly informace otevřené, bylo možno kritizovat činnost politických orgánů včetně jejich zahraniční politiky, komunistický svět závisel od jisté doby pouze na dezinformacích. Proto ideologická diverze na Západě mohla mít jen omezený účinek, ale v komunistickém světě měla zásadní význam. Komunisté tak lhali a vše překrucovali, dezinformovali a zadržovali informace, že pravda byla v rukou protivníků naprosto smrtící zbraní. Komunistický svět zanikl na vlastní lež, poté co jeho elity přestaly věřit vlastní ideologii na základě praxe, která ukázala její nepravdivost a neuskutečnitelnost. Proto také porážka komunistů byla porážkou jejich ideologie a na ní založené vnitrostátní praxe, nikoliv jich samých. Mnozí z nich se rychle asimilovali v jiné situaci a zůstali společenskými a ekonomickými elitami.

Dnes nejsou splněny základní parametry studené války, především spor se nevede přednostně o ideologii. Na jedné straně dnešní Rusko nemá ideologii, kterou by ohrožovalo západní svět, na druhé straně také takového nic není. Proto též ideologická diverse nemůže být přednostní zbraní. Dnes se praxe uvnitř států příliš neliší, lidé na obou stranách konfliktu jsou informováni docela svobodně v nejhorším případě na internetu. V takovém prostředí nelze vymýšlet vyložené lži, propaganda se tedy zakládá spíše na manipulacích s pravdou, zvýrazňování některých zkušeností. Třeba v Rusku se propaganda opírá o špatné historické zkušenosti se Západem obecně (Napoleon, Hitler), na Západě se zase žongluje s komunistickým režimem, ačkoliv ten v Rusku dávno není.

Pokud jsou v Rusku nějaká omezení občanských svobod, je to v zájmu osob a skupin, nikoliv výrazně v zájmu ideologie. Boj o nějaké "osvobození" od diktátorů je často tvrzený nesmysl, v Rusku není žádný utlačovaný lid, který by se chtěl zbavit zlého diktátora Putina a vítal americké vojáky, jak by se to jistě do značné míry stalo v době bolševismu. V Kyjevě se vedl boj proti legálně zvolenému prezidentovi a za změnu praxe, nikoliv za záměnu za jiný systém.

Buď bude obezřetný mír, nebo horká válka. Situace je podobná jako v době před první světovou válkou.

Občanská válka

Na Ukrajině občanská válka hrozí, obě doktrinálně uzavřené skupiny mohou svést střet, jehož základ je především materiální a kulturní. Zde neplatí dialektika. Žádná ze stran nemá ideu, která by byla nová a pokroková a bojovala za ni. V podstatě jde o lokální konflikt.

Postkomunistické Rusko považovalo Ukrajinu za spřátelenou zemi, za spojence, který jím zůstane natrvalo. Proto také stačilo, aby Krym dostal nějakou autonomii a Rusko mohlo mít na něm svoji základnu. Když se ovšem Ukrajina začala orientovat západně, asi též začala být aktuální anexe Krymu, aby se nedostal pod kontrolu NATO. Je to výraz slabosti Ruska, které nedokáže udržet Ukrajinu ve své oikumeně.

Útok v podstatě směřuje ze západní Ukrajiny na východní. Zatím je jen omezeně vojenský, ale je to útok indoktrinační. Tento útok vedou nacionalisté, kteří chtějí jednotnou Ukrajinu, chtějí ukrajinský jazyk a postupné vyloučení ruštiny, chtějí bohatší východní oblasti vykořisťovat, aby přispívaly na chudý, ale nacionalistický západ. Je to v podstatě pokus o jakési otroctví, východní oblasti mají přijít o svoji kulturní orientaci, ale zároveň mají hrobaře své kultury platit. To samozřejmě bez násilí nelze, zvláště když se východ může opřít o Rusko.

Rusko je země, na kterou je obchodně navázána především východní Ukrajina, tedy právě ta oblast, která má být hlavním finančním zdrojem kyjevské vlády. Zároveň východní Ukrajina má také zdroje břidlicového plynu, které jsou důležité v boji o ekonomickou nezávislost, případně vývoz do Evropy. Paradox, který stojí v cestě nacionalistickému projektu, spočívá především v tom, že projekt vyžaduje se zbavit závislosti na Rusku, přitom Rusko je nezanedbatelný zdroj obchodní výměny a tím i zaměstnanosti a příjmů. Další část paradoxu je, že břidlicový plyn, který se má stát zárukou energetické nezávislosti, se nalézá na území, jehož obyvatelé o ekonomickou nezávislost na Rusku nestojí. Proto je zapotřebí, aby do hry vstoupil někdo jiný, kdo podpoří nacionalisty po všech stránkách, někdo, kdo je nepřítelem Ruska, kdo jej chce oslabit. Rusko však ukázalo zuby a tak se tento projekt ukazuje stále méně reálný.

Dnes jde o geopolitickou a vojenskou strategii, která je vedena v zájmu výdělků na ropě a plynu, kde je ve hře nerostné bohatství Ukrajiny, ropovody a plynovody, které přes ni vedou. Nacionalisté samozřejmě nabídnou toto vše, aby splnili Banderův sen o samostatné a jednotné Ukrajině. Je otázka, jak s tím uspějí, do jaké míry budou ochotny evropské země obětovat vztahy s Ruskem takovému projektu. USA, které jsou silnější a s Ruskem nemají rozsáhlé styky, jsou samozřejmě odvážnější v podpoře ukrajinských nacionalistů, evropské země více váhají, nakonec ony by nesly celou ekonomickou zátěž této kampaně.

Nejde jen o otevření trhu levným ukrajinským výrobkům a tím navýšení nezaměstnanosti v Evropě, ale odloučit se od ruského plynu není vůbec snadné. Rusko přednostně kupuje výrobky od těch zemí, kterým dodává plyn. Pokud dodá plyn Amerika, Rusko nebude mít peníze na evropské výrobky a mnohé podniky dovážející do Ruska ztratí trh. V Americe nejspíše tyto výrobky neprodají a je vůbec otázka čím budou americký plyn platit.

Anexe Krymu do celé situace vnáší iracionalitu, svět vidí především Rusko jako útočníka a upozorňuje správně na porušování mezinárodních dohod. Celý shora naznačený problém se ztrácí pod vidinou ruské expanze, která ovšem v tomto paradigmatu nemůže mít charakter vpádu do ČSSR v r. 1968. V obsazených zemích s neruským obyvatelstvem se nemá Putin o koho opřít, jeho zásah může být jen dočasnou intervencí jako v Gruzii, dokonce si myslím, že Rusko nemá na to, vést takovou intervenci jako USA v Iráku.

Závěr:

Scénář občanské války na Ukrajině se dá určit na základě zkušeností, které se v tomto konfliktu už nashromáždily. Ukrajinská armáda je nespolehlivá (většina vojáků na Krymu se vzdala a neposlechla rozkazů z Kyjeva, ve východních oblastech se policisté přidávají na stranu separatistů). Přestože se vláda zaručila, že odzbrojí všechny ozbrojence, neučiní to proto, že k tomu nebude mít sílu. Žádná ze stran se svých zbraní nevzdá, nebude důvěřovat protistraně.

Separatisté nemají důvod útočit na západ, spíše zaútočí západní nacionalisté na východě. To mohou učinit jejich bojůvky nebo nějak současnou vládou zorganizované útvary, třeba jako speciální vojenské oddíly. Uvnitř Ukrajiny není neutrální síla, která by tomu zabránila. Tam se může strhnout bitva, která může být roznětkou války. Zároveň se ale střety příliš nekonají, jugoslávský scénář se zatím odkládá.

Ale ne všechno to, co dělají "Banderovci" je iracionální nacionalismus. Je potřeba zajistit prosperitu bez závislosti na Rusku. Západ v tom nabízí pomocnou ruku a zároveň vidí obrovskou příležitost pro investice. Pro Ukrajinu a Západ je to grandiósní rozhodnutí, a také obrovské náklady a riziko: Přerušení ekonomické spolupráce s Ruskem a zajištění odbytu jinde, zajištění těžby břidlicového plynu, a to vše proti vůli Ruska a obyvatel ukrajinského východu. Pokud by chtěl Západ opravdu na tom vydělat, musí podporovat ukrajinské nacionalisty, protože to, co oni nabízí, se nalézá na východě země a ten je potřeba "dobýt". Současnou vládu v Kyjevě s pochybnou legitimitou Západ uznává, jedná s ní a podporuje všemožně proti východu Ukrajiny.

V akci je západní Ukrajina, ať už z důvodů nacionálních nebo pro představu kulturnějšího evropského života, východní Ukrajina brání svoji ekonomiku, kulturu a orientaci. Pokud si Evropa neuvědomí včas rizika a tím i míru podpory ukrajinského nacionalismu, může bezhlavým uplatňováním svých zájmů napomoci občanské válce. Samozřejmě, že kompromis existuje, ten je v autonomii východních území. Vláda sice nabídla jakousi novou ústavu s větší samostatností regionů, ale pochybuji, že něco takového bude separatistům stačit, podoba autonomie bude vyžadována velmi široká, aby byla bezproblémová výměna zboží s Ruskem, možnost mateřštiny jako úředního jazyka, ekonomická samostatnost. To vše je velmi problematické a vyjednávání velmi zdlouhavé s ústupky na obou stranách a proto se může podobat rozhovorům mezi Palestinci a Izraelci. Bezhlavé uplatňování "banderovské" verze nemá jiného řešení než válku a ruský zásah.

Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz