Proč ti, kteří vyčítají Havlovi podporu útoku na Kosovo, nevarují před útokem na Ukrajinu?

Na křížení ulic Plzeňská a Kartouzská v Praze 5 visí plakát s textem: „Mír Gaze - bez armád států.“ Působí anarchisticky, ale vyjadřuje dosti sdílený postoj. Je tu snad někdo, kdo by nebyl pro mír? Jasněji si uděláme, až když ta slova rozvineme: mír pro území, ze kterého vylétávají rakety. Mír pro území, které nemá vlastní armádu, jež by za tyto rakety odpovídala. Mír pro území, které si sice stěžuje na blokádu, ale k raketám se vždy nějak dostane. Jsme i pro takový mír?

To heslo ilustruje způsob myšlení, kterému se říká „humanitární“ (nezaměňovat se skutečnou humanitou). Je tak humanitární, jak humanitární byly flotily, jež se pokoušely prorazit blokádu Gazy. A když se ji skutečně prorazit dařilo - třeba skrze oficiální dodávky energií, surovin a potravin -, vyšlo pak najevo, že z „humanitárního“ cementu Hamás stavěl své tunely.

Není to nic nového. Nové je v dnešním světě jen to, jak se humanitární zdůvodňování lecčehos šíří. Z humanitárních důvodů je pasován na agresora v Gaze Izrael. Humanitárními důvody se při schvalování náletů na džihádisty v Iráku ohání americký prezident Obama. A především: humanitární mise pod ruským vedením patří ke klíčovým souslovím v debatě o východu Ukrajiny. Jde samozřejmě o mír. Mír pro území, z něhož se střílí. Mír pro území, které nemá vlastní armádu, jež by za tu střelbu odpovídala. Mír pro území, které si stěžuje na útisk „fašistů z Kyjeva“, ale k ruským zbraním se vždy nějak dostane.

Jistě, humanitární poměry dostávají ve válkách na frak. Ale myšlenky na „humanitární misi“ by neměly přehlušit příčinnou souvislost.

Otázka je, kdo to myslí upřímně

Stanislav Gross proslul billboardem „myslím to upřímně“. Ale kdo myslí upřímně humanitární intervence? Hledání odpovědi není jednoduché.

Že to myslí upřímně, lze věřit Baracku Obamovi. Natolik se chce vymezit vůči Georgi W. Bushovi, že se brání všem zásahům. Když už schvaloval nálety na irácké džihádisty, ani tak zřejmá hrozba lidské civilizaci ho nepřiměla užít slovo „válka“, nýbrž jen „humanitární důvody“.

V Gaze se pod „humanitárními důvody“ skrývá omezení práva Izraele na sebeobranu. Podobně i teď na východní Ukrajině. Kyjev získává vojensky navrch, obkličuje města Donbasu a lídři separatistů se stylizují do role Gazanů, opepřené sentimenty z Velké vlastenecké války.

„Město se změnilo ve vojenský tábor. Bojuje se o každou ulici, každý dům, každý čtvereční metr naší půdy,“ tvrdí premiér Doněcké lidové republiky Alexander Sacharšenko. Ať si Kyjev vzpomene, jak skončil pro Němce Stalingrad a že pak padl i Berlín. Ale hlavní smysl jeho sdělení je v jinak nenápadné formulaci o „humanitární katastrofě“ uvedené v žádosti o příměří.

Sacharšenko žádá „Mír Donbasu - bez armád států“. Jeho armáda za nic neodpovídá, neboť úředně neexistuje. Odpovědnost za „armádu státu“ nese pouze Kyjev, a může-li ji po Kyjevu někdo vymáhat, tak Moskva. To ladí s tím, co říkal šéf ruské diplomacie Lavrov v telefonátu americkému kolegovi Kerrymu: vyzval k „humanitární misi na jihovýchodě Ukrajiny“, neboť vojenské akce Kyjeva vedou „ke stále většímu počtu obětí mezi civilisty“.

Zdá se, že to, co v zimě na Krymu zvládli „zdvořilí lidé“, se na východě Ukrajiny Moskvě vymklo z ruky, a proto teď shání „humanitární krytí“. Jisté je, že šídlo „humanitární mise“ je z pytle venku a uvidíme, jak se k němu postaví česká vláda.

Mezi zločinem a pochopením

Když se tu řekne „humanitární vojenský zásah“, vybavíme si Václava Havla a jeho podporu náletů NATO na Srbsko na jaře 1999. Jsou lidé, kteří to Havlovi vyčítají dodnes, a najdeme je i v novém mozkovém trustu ministerstva zahraničí. Jak se právě oni postaví k „humanitární misi“ na východní Ukrajině?

Zásah v Kosovu je stále sporný. Pro něj hovořil fakt, že se daly do pohybu statisíce uprchlíků. Nahlas byl tedy zdůvodňován humanitárně, ale ve skrytu obavou, aby milion kosovských Albánců nezaplavil Evropu. Toto v případě východní Ukrajiny zatím nehrozí.

Proti zásahu v Kosovu míří hlavně argument, že nevedl k obnovení statu quo, ale - navzdory slibům - k vyhlášení nezávislosti této srbské provincie. Toto, faktické odtržení části území, na východní Ukrajině hrozí.

Úhrnem, zkušenost z Kosova není jednoznačná, ale lze říci tolik: lidé, kteří byli proti zásahu v Kosovu, kteří Havlovi stále vyčítají jeho podporu a nadávají mu do „humanitárních bombardérů“, by měli být zvlášť obezřetní vůči „humanitární misi“ na Ukrajinu pod ruským vedením.

Západ si upevňuje pocit, že řeči o „humanitární katastrofě“ jsou jen ruským tahem v šachové partii. Z úřadu kancléřky Merkelové - po telefonátu s prezidenty Obamou a Porošenkem - zaznělo: „Jakýkoliv vstup vojsk, byť by se mu říkalo humanitární, je invazí. A to je červená čára, kterou nemůže překročit žádný stát.“

Přijde tak jasný postoj i z Prahy? Nebo uslyšíme, že humanitární bombardování Kosova byl zločin, ale ruská humanitární akce na Ukrajině je logická a pochopitelná? Bude zajímavé to sledovat.

LN, 12.8.2014