Ve třech časech
   Existoval svět složený ze tří světů
   Místo, které bylo třemi místy
   Jeden příběh,
   vyprávěný naráz ve třech ságách.
   
   Ve třech časech…
   bohové předpověděli dobu,
   kdy se tři světy stanou jedním…
   Kdy děti jejich stvoření
   budou čelit Spojování světů.
   
   Ve třech časech…
   Bojovaly tři světy o přežití.
   Jejich děti byly ozbrojeny
   svou prohnanou myslí,
   svou intenzivní vůlí vytrvat
   a mocí nově nalezené magie.
   
   Ve třech časech…
   přišlo Spojování světů.
   Ani bohové nevěděli
   …který svět bude vládnout…
   …který svět se podvolí…
   …a který svět zanikne. 

   Píseň světů
   Bronzové písně, Svazek I, Kniha 1, List 6 

   Kniha první
   
   Snílci
   
   1
   
   Vzdálené břehy
   
   Ve 492. roce Dračích králů netušil žádný poddaný zemí Hrunardu, ani kdokoli v Pěti panstvích, že se jejich svět již blíží k zániku. Tichá invaze se pohybovala pomalu a nevyhnutelně, jako ledovec nepoznamenaný rušnými životy obyčejných obyvatel…
   
   Pouze ti, kdož snili horečnaté sny, vycítili počáteční zvonění Hlubinné Magie; předvoj slávy a zkázy, kterému mohli stěží porozumět. Tito snílci byli první z Mystiků…
   
   …a byli nepříčetní.
   
   Bronzové písně,
   Svazek III, Kniha 2, List 19
   
   Pozorují mě.
   Cítím jejich oči, zírají skrze temnotu nad vrcholkem vodopádů. Spaluje mě každá tečka na noční báni oblohy, ve svých úvahách žádná ani nemrkne. Hvězdy se pokoušejí mluvit – je to mumlání hvězdného prachu ve větru, který necítím. Nevšímám si jich. Nikdy neříkají nic závažného. Nepřetržitě blábolí o minulosti a neříkají nic o budoucnosti. Jak se zdá, jejich zájmy se tohoto místa netýkají. Přesto mě svýma ohnivýma očima pozorují.
   Nejsou to jen hvězdy, co mě pozoruje. Z černých stínů lesa okolo se na mě dívají temné oči, jsou jako díry v noci. V tom upřeném pohledu cítím touhu a hlad. Jejich oči jsou očima lovce, a já jsem ten, kdo je loven.
   Odvracím se od nich a při útěku pod nízkými větvemi borovic klopýtám. Mohu se zde skrýt před pohledem hvězd, ale drží se mě jiné, nespatřené oči, co ve tmě svítí. Kolem mých uší se nesou slova, která si dotyční mezi sebou šeptají. Mluví o mně, mluví ke mně. Hlasy skřípou a sténají jako rozpálený kov: jako sykot páry a hluk v kovárně. Pátrají po mně a nedočkavě si olizují dlouhé zuby. Hlasy jsou teď zřetelnější, nepřetržitě a bláznivě štěbetají.
   Démoni. Jsou to temné duše z hlubin N’Kary – podsvětí, kde za posmrtného života bez ustání trpí všichni odsouzení hříšníci. Přišli pro mě, protože jsem kacíř, a stále se blíží.
   Znám toto místo, tyto stromy jsou blízko mého domova, a přesto jsou nějakým způsobem tak odlišné. Nemohou mi poskytnout žádné bezpečí ani útěchu. Prudce a bezmyšlenkovitě se vrhám do hustého lesa. Domov se mi vzdaluje s každým zděšeným krokem víc a víc, mezi tím místem útěchy a mnou totiž stojí démoni. Otáčím se dokola, jsem zmaten stromy, které už nepoznávám. Ztratil jsem se. Větve mi z cesty uhýbají příliš pomalu, drásají mi tváře a šlehají mě do očí. Rázem se stromy rozestupují… a já zbrkle vbíhám do tábora démonů.
   Zády ke mně stojí čtyři odporná stvoření, rychle se proto zastavuji. Démoni trhají tělo rusovlasého učence, jehož paže i nohy jsou doširoka roztažené a přibodnuté k zemi. Kolem leží rozervané a rozházené knihy a pergamenové svitky.
   Vyzáblý učenec uprostřed výjevu tiše vzhlédne. „Byl byste tak laskav a pomohl mi?“ říká tichým, trpělivým hlasem, který je v takovém protikladu s děsem naplněnýma očima. „Prosím, zastavte je.“
   Démoni sledují směr učencova pohledu.
   Zajímá mě jen můj vlastní život. Okamžitě uskakuji zpět do lesů a prchám bez ohledu na směr.
   Někde za mnou vřeští démoni, k lovu je motivuje vyhlídka na snadnou kořist. Slyším za sebou jejich supění. Rozeznávám v jejich skřípajících hlasech vzrušení. Chytili mě již dříve – jindy a na jiných místech – ale dnes v noci se to nestane, přísahám! Dnes v noci ne!
   Stromy se dobře baví a nyní mi ukazují cestu, aby mi poskytly pomoc. Ale kameny jsou přátelé démonů, jeden z nich mi při zbrklém útěku podráží nohy. Padám a kutálím se přes nerovnou zem. Bolest z pádu přemáhá strach a já se znovu vyděšeně zvedám.
   Už je mohu znovu zahlédnout. Ve světle hvězd se kov na jejich tělech matně leskne. Jak se prodírají porostem, bez mrknutí na mě zírají svýma ocelovýma očima. I v chabém světle hvězd je vidět zelená barva jejich kůže. Zápach kolem nich je odporně pronikavý. Mají tasené dlouhé nože, z nichž ještě odkapává krev předchozího rozsekaného nešťastníka. Jak se přibližují, mlátí čepelemi o svou zbroj. V obličejích jim hrají šeredné úšklebky.
   Pokouším se rozběhnout. Ta chvíle se zdá být dlouhá jako věčnost. Nohy se mi nechtějí ani hnout. Mé tělo nereaguje. Země pode mnou podkluzuje.
   Démoni se řítí vpřed a lesem se rozléhá jejich vřeštění.
   Ze stromů náhle vyráží obrovská větev a ovíjí se kolem mě. Škubne mnou vzhůru, zvedá mě z natažených pařátů démonů a mrští mnou do vzduchu.
   Pomalu letím noční oblohou, a pak se lehce svalím na nějakou louku. Ne, ne jen tak na nějakou louku – je to ta louka, to místo, kam jsme já a Berkita chodili o volných odpolednách. Je to naše tajné místo, přivlastnili jsme si ho a ukradli ho světu, patří našim srdcím. Nasávám jeho klid, chtěl bych uchovat tento okamžik navždy, ale není to možné.
   Démoni už jsou na okraji mýtiny. Znovu utíkám, zoufale se potřebuji dostat k vodopádům, o kterých vím, že jsou za dalekou linií stromů. S každým hromovým úderem srdce mi v uších rachotí můj namáhavý dech. Zpoza stromů mě volá řítící se voda. Proplétám se dlouhým krokem temnými stíny lesa za jejím hlasem. V zátylku cítím žár svých pronásledovatelů a do nosu mi proniká jejich nasládlý pach. Stále za mnou září jejich studené, ocelové oči. Vřeštění jejich rozzuřených hlasů se zesiluje s každým mým vyděšeným krokem.
   Najednou nastává ticho. Oči a hlasy, které vždycky vnímám na pokraji své mysli, se vytratily. Klid je znervózňující více než stíhání. Zastavuji se. Stojím na vrcholku vodopádů a zhluboka oddechuji.
   Jak hledím do řeky, dech se mi uklidňuje a tep srdce se zpomaluje. Voda se žene zprava doleva. Teď je v ní pohyb – přes kameny se smíchem tančí půvabné přízraky. Plaše se na ně usmívám a ony mi úsměv vracejí, mávají svými pružnými pažemi a lákají mě k sobě. Pozoruji je, jak plavou řekou dolů, dokud radostně nepřeskočí vrchol třpytícího se vodopádu. Rozbíjejí se o skálu dole, tříští se na menší verze sebe samých; v pěně jsou jich stovky a tisíce. Ženou se mezi kameny a řeka je unáší do klidných vod Mirrenské zátoky na jihu.
   Do nosu mi od moře vniká lehký vánek. Z vrcholku útesu vodopádu pozoruji pobřeží na východě, za řekou a za vodopády. Tam, v oblouku zátoky, svítí světla vesnice Benyn – je to má vesnice a jediný domov, který znám. Z komínů městečka se vinou pruhy kouře a společně mávají nevšímavým hvězdám. Městečko hluboce spí; je ve své dřímotě bezstarostné a nedbá o svět za svým okrajem. Divím se tomu klidu, když je obklopeno světem zamořeným démony.
   Napřimují se mi chloupky vzadu na krku.
   Vím, že ona je blízko.
   Pomalu se otáčím doprava k ní, znovu cítím strach i touhu zahlédnout ji.
   Za řekou, u spádu vodopádů, se vznáší žena s průsvitnými křídly.
   Viděl jsem již tisíckrát dříve. Její tmavé, jemné rysy jsou překrásné a nezvyklé. Zvědavě na mě – skrze mě – upírá své velké oči ve tvaru mandlí. Vlasy má z oválného obličeje stažené dozadu. Modré prameny, po dvou na každém spánku, jsou jediným zabarvením jejích jinak bílých vlasů. Kůži má tmavou, ale lesklou. Nejúžasnější jsou však její křídla, kterými se drží nad zemí – dlouhá a opalizující motýlí křídla. Mává jimi pomalu, jako kdyby se pohybovala spíše vodou, než vzduchem.
   Mezi námi je řeka.
   Promlouvám k ní – tak, jako už tisíckrát předtím.
   „Kdo jsi, paní? Proč jsi zde?“
   Mhouří oči. Její úsměv poněkud slábne.
   „Rozumíš mi?“ Nutím se mluvit klidně, chci, aby mi porozuměla. „Slyšíš mě?“
   Zamrká a pootevře ústa, aby promluvila.
   Děje se to znovu. Obrňuji se před tím, co teď přijde.
   Hlas ženy se nad řekou nese jako píseň a při tom zvuku se voda zastavuje. Vítr zadržuje svůj dech. Dokonce i hvězdy na noční obloze přestávají blikat.
   Jak mnou píseň prostupuje, zvoní mi v mysli a v kostech. Slyšel jsem tu píseň již dříve, ale ani tisíceré opakování mě na ni nemohlo připravit. Krása toho zvuku otřásá podstatou mé bytosti. Nesporná upřímnost jejích citů a vášně zaplavuje mou mysl svým půvabem a opravdovostí. Do očí mi z té radosti a z pocitu naprosté ztráty nechtěně stoupají slzy. Ve srovnání s takovou ryzostí vyjádření jsem nepatrný.
   Žena přestává zpívat. Sleduje můj pláč a je na ní vidět neskutečný žal. Z očí jí padá do řeky velká, lesknoucí se slza.
   Přízraky řeky vidí slzu padat. Jsou nyní osvobozeny od zvuku jejího hlasu, zuřivě spolu o slzu bojují, ale ta se rozplývá ve vodě, která už se zase žene k moři.
   Padám na kolena a pláču nad ztrátou toho hlasu. Přeji si, aby zpěv pokračoval navěky, aby mi dál rozechvíval duši.
   „Promiň, ale…“
   Lidský hlas? Tady? Vyplašen tím zvukem vyskakuji na nohy. Jak se otáčím, srdce se mi zase rozbouří.
   Když mrkáním zbavím oči slz, vidím, že stojím proti mladému muži oblečeném v šatu pirského mnicha – podle nachového lemu je to inkvizitor. Roucho je pro jeho štíhlou postavu poněkud velké. Knězovy plavé vlasy jsou jemné a krátké, má hrubý sestřih dračích řádů. Kvůli svěšeným koutkům úst se jeho protáhlý obličej zdá být ještě delší, a jeho bledě modré oči mě podezíravě zkoumají.
   „Rozumíš mi?“ táže se inkvizitor pomalu.
   Přikyvuji, náhle mám sucho v ústech. Pokouším se dýchat pravidelně, abych ovládl svůj strach.
   „Kdo jsi?“ ptá se mnich ostře.
   Otázka mi připadá směšná, dávám se do nervózního smíchu. „Co tím myslíš, kdo jsem? Toto je můj sen – má noční můra. Sám bys měl vědět, v čím snu jsi.“
   Mnich v údivu zvedne obočí. „Tvá noční můra? Ty jsi v mém snu… ne naopak!“
   To prohlášení mě zaráží. Hledím na něj, a nejsem si jistý, jak mám odpovědět. Dál mě pozoruje.
   „Něco ti povím,“ říkám opatrně, když se na chvíli zamyslím. „Co když jsme my oba ve snu někoho jiného?“
   Inkvizitor propuká v smích. Snaží se ho zadusit, ale to ho rozesmívá ještě víc.
   Trošku ostražitě se k němu přidávám.
   „Třeba ano.“ Mnich se usmívá. Pomalu přistupuje k balvanu poblíž vodopádů, aby usedl. „Třeba jsme všichni jen výplody snů dračích bohů. Nikdy dřív jsem nad tou myšlenkou neuvažoval. Pověz mi; viděl jsi ji… tu létající ženu, už někdy dříve?“
   S obavou a nadějí sleduji mnichovo gesto k protějšímu břehu. Okřídlená žena se tam vznáší nad zemí a oba si nás měří svým pohledem. „Ano… viděl jsem ji mnohokrát dříve, tady u vodopádů i jinde… ale nemůžu si vzpomenout kde jinde nebo kdy.“
   „Zajímavé: třeba na tomto místě není žádné kde nebo kdy,“ odpovídá mnich. Najednou se s vyvalenýma a naléhavýma očima předkloní. „Poslouchej, prosím tě, řekni mi… jsme šílení?“
   Opatrně o krok ucouvnu. „Podle označení na tvém rouchu jsi mnich z Pir Inquisitas. Nepříčetnost je tvoje oblast. Vidíš tady to samé co já. Jestli tedy ze mě takové sny dělají šílence, třeba jsme my oba…“
   Mnich je však duchem nepřítomný. Pomalu vstává a se zájmem v očích se obrací k východu. Jeho pohled je upřený na vesnici… na mou vesnici.
   Nad ospalými střechami Benynu se vznáší kouř z komínů. Začíná houstnout, až nakonec zastře hvězdy. Kouř se kroutí a splývá do tvaru obrovitého draka, který se svíjí nad vesnicí. Černá křídla kouřového draka tlučou dolů do domů mých přátel a mé rodiny, do všeho, co pro mě na tomto světě něco znamená. S každým úderem jeho křídel uhasne v městečku další světlo. Další světlo… další život.
   „Zastav to!“ Křičím na inkvizitora.
   „To nedělám já!“ odpovídá mnich, ale hlas se mu změnil, skřípá jako hlas démona. „Co se děje? Co je špatně?“
   Tmavá stěna lesa rázem ožívá páry ocelových očí. Ohavně se zubící démoni se ke mně začínají přibližovat. Mnich zřejmě nebere to nebezpečí na vědomí.
   Obracím se a vrhám se do řeky. Ledová voda, do které se s cáknutím noří mé bosé nohy, mě bodá jako ostny. Ze vzdáleného břehu na mě však mává okřídlená žena, abych rychle přešel a zachránil svou vesnici, svůj život.
   Kolem kotníku se mi sevře pronikavý chlad. Letmo pohlédnu dolů a vidím, že je příliš pozdě. Nebodá mě chlad, ale ledový stisk vodních přízraků. Hystericky se smějí nad mou pošetilostí. Ječím a snažím se dosáhnout protějšího břehu, ale pro vodní přízraky je to velká zábava. Za kotníky a chodidla mi jich škube čím dál tím víc. Zlomyslné přízraky mi cákají vodu do obličeje, do očí a do uší. Slyším je, jak se kolem mě shromažďují a zpívají. „Pojď si hrát! Pojď si hrát!“
   Snažím se přes ně skákat, potom uklouznu na kameni a řítím se přímo do mrazivé řeky. Přízraky vesele volají a hulákají, jejich ledové spáry mě vlečou k vodopádům. Tančí mi kolem obličeje, do uší a do nosu mi teče voda, nic nevidím.
   „Tančíme! Zpíváme! Hýříme! Pojď si hrát! Pojď si hrát!“
   Bojuji o dech, voda mě dusí. Počet vodních přízraků vzrůstá a v mžiku mě srážejí na kameny. Rychlost proudu se zvyšuje a řev vodopádů se přibližuje.
   Najednou mě nějaká ruka popadne za zápěstí a táhne mě zpět proti proudu. Bezděčně ruku pevně sevřu, pokouším se držet hlavu nad vodou a dýchat. Otřepávám ze sebe vodu a lapám po dechu, zatímco na mě stále dorážejí vodní přízraky.
   Je to inkvizitor.
   „Vydrž, už tě mám!“ Mnich natahuje druhou ruku, aby se zachytil za balvan na břehu, a táhne mě proti proudu.
   Horečně kopu do bouřící řeky, zoufale hledám oporu pro nohy a pokouším se zbavit hysterických vodních přízraků.
   „Pojď!“ křičí mnich. „Pospěš! Nemůžu…“
   Když spatří výraz na mé tváři, vyvalí oči.
   Inkvizitor za sebou nevidí tichou řadu šklebících se démonů, která postupuje ke břehu. Trpělivě se za ním plíží, jejich oči se však upírají na mě.
   Pouštím mnichovu ruku.
   „Ne!“ vykřikne mnich. Snaží se mě udržet, ale vodní přízraky mu páčí prsty.
   Inkvizitorova ruka sklouzává.
   Řeka mě vleče zpět. Převaluji se mezi vodními přízraky a jak se kolem mě hemží, smějí se. Mé tělo splývá s řekou a já jsem nyní čistý jako ona, teču s ní, bezmocně smýkán jejím proudem. Smířen s osudem se přeměňuji. Jsem nyní vodním přízrakem a přepadávám přes hřeben vodopádu. Vodní přízraky poskakují kolem, nadšené a vítězné. Padám vzduchem i vodou, rozbíjím se o kameny a vybuchuji do tisíce kapek krve. Každá kapka je mým roztříštěným já, rozlévají se do říční vody a pěny z vodních přízraků. Karmínové vody se vyřítí ven do zátoky. Jsem rozptylován dál a dál – řídnu a řídnu, až ze mě nezbývá nic, co by se dalo spojit. Nezůstává ze mě nic, abych byl sebou. Navždy ztracen ve vodách zátoky, navždy ztracen svému domovu, nyní ztemnělému pod kouřem draka…
   
   
   GALENOVA KNIHA
   BRONZOVÉ PÍSNĚ, SVAZEK IV, KNIHA 1, LIST 4
   
   2
   
   Galen
   
   
   Galen vykřikl a začal sebou ve tmě házet. Nic neviděl, nemohl dýchat, nemohl myslet na nic jiného, než na únik z toho strašlivého místa, které ho rozpouštělo do nicoty.
   Otevřel oči.
   Pohled mu vracel železný drak s rozevřeným chřtánem.
   Lekl se a jak chtěl uskočit, přepadl přes kraj postele. Tvrdě dopadl na podlahu a vyrazil si dech. Chvíli tam ležel a ztěžka oddechoval, cítil vůni dřeva z prken podlahy, co mu tlačila do zad, a jeho strach zvolna začal mizet. Byly to obyčejné a utěšující pocity, tak skutečné.
   Ležel bez hnutí a hleděl do tmy mezi složitě vyřezávané trámy nad sebou. Lidé ve městě Benynu málokdy měli v domech stropy, dávali v místnosti přednost nekrytému prostoru klenoucích se trámů, považovali jej za část rovnocennou podlaze a zdem. Galen nebyl výjimkou. Do trámů svého domu svědomitě vyřezal spletité vzory a obrazy velkolepého Vassky.
   Vasska – Dračí král Hrunardu a celé oblasti Dračího hřbetu. Jeho spáry se rozpínaly přes pokoj a stáčely se zároveň s břevnem. Od příčných nosníků až po štít střechy věnčila každou ze svislých podpěr řezba jednoho ze čtyř hlavních aspektů Vassky – obrany, dobývání, slávy a ducha. Z temných stínů zdobené klenby se na něj strnule dívalo mnoho dalších obkladů – to byly nižší Vasskovy aspekty. V důsledku začouzení, způsobeného Galenovým nespolupracujícím krbem, vypadaly všechny nezřetelně.
   „Galene?“ ozval se příjemný, ospalý hlas. Znepokojením nabýval na hlasitosti. „Galene, co se děje?“
   Zachvěl se. Protože byl vystaven vzduchu časného rána, na těle ho zastudil pot, který ho před několika okamžiky tak zmáčel. Galen se nadzvedl a opřel se o pelest. Smutně pohlédl na čelo postele, kde stále visela železná dračí hlava. Vykoval ji před necelým rokem k příležitosti jejich sňatku. Berkita na tom trvala, tvrdila mu totiž, že taková ikona přinese jejich domácnosti štěstí a děti.
   Hlavu nenáviděl, ale Berkitě se nedalo nic odmítnout. Zhluboka se nadechl, doufal, že mu to uklidní myšlenky. Rozčilovat Berkitu se nevyplácelo.
   „Jsem v pořádku,“ řekl tak klidně, jak dokázal. Vytvořilo to v chladu jediné místnosti jejich domova obláčky. Rozhlédl se, stále ještě zmatený. Svým zmítáním rozházel většinu jejich ložních kožešin.
   Doufal, že až se ožení, sny skončí. Bylo pravdou, že od svatby neměl na nic jiného než na Berkitu ani pomyšlení. Stala se nedílnou součástí jeho života. Ale teď, stejně jako každý rok od jeho čtrnácti let, se sny vrátily zpět. Potřeboval najít způsob, jak před svou drahou manželkou skrýt své nebezpečné tajemství.
   „Byl to jen sen,“ zamumlal. „Jen zlý sen.“
   „Sen?“ Berkita seděla na posteli a teď si k sobě přitáhla jednu z větších kožešin, aby zapudila ranní chlad. Úsvit byl ještě daleko, byl to jen náznak záře nad obzorem, ale přesto mohl proti oknu rozeznat její matnou siluetu. Okenní tabuli objednal pro ni, nechal ji přepravit přes Chebonské moře ze samotného Hrunardu. Nedokonalá a zvlněná tabule ho stála dvouměsíční příjem z kovárny. Poskytovala jen o málo více než symbolickou překážku počasí, ale udělala Berkitě radost.
   V sílícím ranním světle hleděl na její stínovou postavu, kterou ohraničovalo to zbytečné, nádherné okno. Tmavé kadeře jí kolem obličeje tvaru srdce vytvářely divokou aureolu. Nepotřeboval žádné světlo, aby její rysy rozeznal, mohl je vidět i se zavřenýma očima. Měla nádherně tvarované vysoké lícní kosti. Její fialkové oči byly jako skvostné poklady. Jestliže někomu připadala její brada příliš ostrá nebo vlasy nepoddajné, byly to nedostatky, jež Galen neviděl. Když se díval na její pevnou, vláčnou pokožku, naplňovalo ho to touhou. Byla vším, po čem v životě toužil. Přinášet jí potěšení byla jediná věc, kterou si kdy přál.
   „Sen?“ zopakovala. „U Draka, Galene! Tohle je potřetí za tři dny!“
   Galen zavrtěl hlavou. „Berkito, prosím tě neklej.“
   Ve tmě mohl rozeznat, jak našpulila rty. „Omlouvám se, Galene. Ale… co se děje?“
   „Řekni jí to, Galene.“
   Galen zatajil dech a předstíral, že si šeptaných slov železné dračí hlavy nevšiml. „Nic. Opravdu. Jsem jen – byl jsem jen příliš zaměstnaný. Tento rok je Slavnost větší než jindy a já jsem s prací v kovárně hodně pozadu.“
   „Řekni jí to,“ trvaly na svém nehybné hlavy ze začouzených trámů nahoře.
   „Vidíš, otec tě varoval, když jsi od něj kovárnu přebíral.“ Berkita se usmála. „Vždycky říkal, že Slavnost je pro kovárny nejtěžší částí roku.“ Huňatá kožešina ji zahalovala, všechno tak skrývala a zároveň všechno slibovala. „Můžu ti přes svátky pomoct. Už jsem dříve jednu nebo dvě kovářské výhně rozehřívala.“
   „Více než jednu, jak si pamatuji,“ přel se Galen, „přestože se tvůj otec vždycky snažil udržet tě u jedné.“
   „Ne jen tak ledajaké jedné,“ zavrněla Berkita.
   „To určitě ne,“ přikývl Galen. Místní kněz poslal Galena do učení k Ansalovi, Berkitině otci, když mu bylo sotva dvanáct. Učednictví byla jedna věc – získat jeho dceru bylo však něco docela jiného. Berkita byla jediným dítětem Ansala a jeho milované ženy Hilny. Vlastnictví kovárny Ansala Kadishe mělo být předáno muži, který by si zasloužil ruku jeho dcery. Soutěžení o Berkitu se stalo v okolí něčím víc, než jen předmětem prázdných úvah. Usilující kováři podél celého Dračího hřbetu mohli mít o Berkitu různé stupně zájmu, ale všichni byli zaujatí vyhlídkou na převzetí Ansalovy prosperující kovárny.
   Záležitost nápadníků se začínala vymykat z ruky, dokud Ansal nevyhlásil kovářskou soutěž. Ansal to nikdy přímo neprohlásil, ale naznačil, že jeho ocenění vítězovy dovednosti by také mohlo hrát roli při určování, kdo získá právo dvořit se jeho dceři a kdo následně získá i kovárnu.
   Galen se do ní zamiloval prvního dne, kdy v Ansalově kovárně vstoupil do učení. Zoufal si, že Berkitu nikdy nezíská, dokud se ovšem nesetkal se slepým trpaslíkem…
   „No tak, Galene,“ promluvila Berkita a posunula se na posteli. „Nebuď blázen, nech mě, abych ti v kovárně pomohla.“
   Galen se rozesmál – a pak se zachvěl. Její hlas byl tak uklidňující; někdy si myslel, že je to ta jediná věc, která ho udržela příčetného.
   Příčetného. Byl příčetný. Nebyl si jistý, co s ním bylo v nepořádku. Cokoliv to bylo, pokud už nebyl zcela vyléčen, alespoň se to nezhoršovalo. Jistě to byl nějaký druh dlouhé vleklé choroby. Třeba před lety omylem snědl nějaké zvláštní lesní bobule. Možná to bylo něco ve větru, co jednoho dne jednoduše vyvane. Cokoliv to bylo, držel se myšlenky, že se to nezhoršovalo. Toho, a útěchy jeho ženy, kterou miloval.
   Železná hlava se otočila, aby na něj pohlédla svýma chladnýma mrtvýma očima. „Řekni jí to!“ naléhala.
   Galen jenom zamrkal. Už dávno se naučil nikdy nebrat na vědomí předměty a řezby, které k němu promlouvaly. Přicházelo to častěji každý podzim společně se sny – další známkou jeho choroby. Jednou před lety vedl celý spor s obzvláště protivnou vycházkovou hůlkou v Západních lesích za městem. Bohužel tu hůlku zrovna držel v ruce mladý Markin Frendigar. Markin si chybně vyložil, že je Galen rozzlobený na něj, a ne na hůlku. Od té doby, kdykoliv odpovídal sochám, řezbám nebo hrnčířským výrobkům, se Galen vždy přesvědčil, že není v doslechu někdo jiný.
   „Ne, není potřeba, abys chodila do kovárny… nebo aby tam šel tvůj otec,“ řekl jí Galen mírně. „Je tam Cephas, a ten udělá dvakrát tolik práce, co ty a já dohromady. Na mou duši nevím, co bych bez něj…“
   V dálce zaznělo hluboké zatroubení. Když se k první trubce přidala nižším tónem druhá, obrátili se Galen a Berkita společně k oknu. Hluboký duet trubek rozdrnčel skleněnou tabuli.
   „Galene! To je Slavnost! No tak, pospěš! Vidíš?“ Vyskočila z postele, záhyby kožešiny, kterou si kolem sebe přidržovala, odhalovaly pevnou křivku jejích zad. Naléhavě mu pokynula, aby se k ní připojil.
   Okno směřovalo k jihu, dolů přes vesnici, která se svažovala k několik mil vzdálenému břehu. Oblohu na východě v předzvěsti úsvitu křižovaly rudé pruhy a zalévaly městečko lososově zabarveným světlem. Leštěná kopule Kath-Drakonis – největší stavby ve městě – žhnula pod prudkým rozbřeskem. Zastiňovala menší budovy Benynu. Galen v myšlenkách bezděčně prošel Vasskovou Procesní ulicí ke své kovářské dílně a dál za ni, až k dokům, kam ulice pokračovala. Vysoko se tyčící stěžně rybářských lodí se kolébaly a červenaly karmínovou barvou. Ještě dále se nacházela širá hladina Mirrenské zátoky. Třpytila se ranním světlem. Přímo za ohybem přístavu ležely Ostrovy Vdov. Pomyslel si, že by dokonce přes ranní, ohnivě jasné mlhy mohl dohlédnout až k více než dvacet mil vzdáleným Úžinám.
   „To je znamení, Galene,“ usmála se Berkita. „To nám žehná sám Vasska!“
   Galen vstal a přešel k oknu, aby se k ní připojil. Objal ji pažemi a přitiskl se k jejím měkkým, teplým zádům. Velké trubky Kath-Drakonis ještě jednou zahřměly, nyní se k nim připojila ještě hlubším tónem třetí, a zahájily tak Úsvit Šupin a Slavnost Sklizně.
   „To jsou trubky Pirů,“ zamumlal jí Galen do vlasů. „Volají k Vasskovi, který vládne daleko odtud.“
   Berkita se zahihňala a zavrtěla se v jeho těsném objetí. „Ach, opravdu? Nepovídej!“
   Galen ji sevřel pevněji a šeptal jí do ucha. „Trubky posílají Vasskovi zprávu, žádají pro sklizeň jeho požehnání a přivolávají jeho pozornost na vděčné služebníky.“
   Berkita k němu obrátila svůj obličej. „Takže ty věříš článkům víry Pirů!“
   „Ne,“ zasmál se temně Galen. „Ale věřím výsledkům. Dobrotivý Vasska držel v šachu zbytek draků po více než čtyři staletí. Z toho pramení moje víra!“
   „Upřímně, Galene!“ Berkita se od odvrátila a ohrnula rty. „Ty nevěříš ničemu!“
   Galen znovu ovinul paže kolem své ženy. „Ne, jsem jen opatrný, čemu věřit. Jsem dobrý a věrný člen Pirů, má drahá, ale svou oddanost nabízím raději s oběma očima otevřenýma. Vasska nás zachránil od Šílených císařů Rhamasu – zachránil nás od nás samotných. Občas si myslím, že Slavnost slavíme spíše proto, abychom se zbavili břemene choromyslných, než abychom vzdali čest Dračím králům.“
   Berkita v jeho pažích strnula. „To jsou strašné věci, co říkáš. Šílení, postižení nebo slabomyslní – to všechno jsou Vasskovi Vyvolení. Jsou přivedeni na Slavnost a jsou vybráni z nás ostatních. Pir Drakonis si je potom vezmou k sobě a starají se o ně, když my ostatní nemůžeme. Je to projev laskavosti Dračích králů, kteří pečují o ty, kdo jsou nemocní, nebo se liší od zbytku, a ty děláš, jako by to bylo něco hrozného!“
   „Omlouvám se, lásko,“ zamumlal k ní Galen. „Je to od Pir Drakonis dobrá a zasloužilá snaha. To jen že… všimla sis někdy toho, že se ti, které kněží vzali do své péče, nikdy nevrátili vyléčení domů?“
   „Nesmysl,“ odfrkla si Berkita. „Jasper Konal, obchodník s rybami říkal, že to je jednoduše povahou jejich nemoci – že ti s Šílenstvím císařů nikdy nemůžou být vyléčeni, a proto jim Volba dává rozhřešení a možnost vstupu do posmrtného života s Vasskou.“
   Galen přikývl. „Může být, ale minulý Listoměsíc se u Mělčiny a Útesu zvedl Enrik Křídař a začal vyprávět všem mužům, kteří tam byli, že Volba je podvod, a že se chystá odhalit, jací jsou kněží lháři.“
   „To nemyslíš vážně!“
   Galen vážně přikývl. „Byl jsem tam. Tolik jsem se za něj styděl, Berkito. Týden předtím si ve Volbě vzali jeho dceru. Přesto ale musíš uznat, že se to děvče nikdy nevrátilo – a Enrik už není stejný jako dřív. Pořád říká, že to všechno byl omyl.“
   „To pro něj musí být smutné. Myslíš, že se dopouštějí omylů, Galene?“
   „To netuším, drahoušku.“
   Galen se celé roky obával, že by také mohl být zaměněn za jednoho z těch bláznů. Samozřejmě by to byl omyl. Opravdu nebyl nepříčetný; jeho »zvláštní příhody«, jak o nich raději přemýšlel, se zhoršovaly na podzim kolem Slavnosti, což bylo nepohodlné, ale jinak se to zdálo být dokonale pod kontrolou. Všechno, co musel každý rok dělat, bylo vyhýbat se při Volbě náměstí. To často znamenalo, že přišel o zajímavější části Slavnosti, ale jak si říkal, alespoň by církev jeho náhodné odvedení neuvedlo do rozpaků.
   Věděl, že tento rok bude mnohem těžší se Volbě vyhnout.
   „Galene, nemluvme o takových věcech, ne dnes.“ Berkita zavřela oči a představovala si, jaký asi bude nadcházející slibný den. „Dotkne se nás Vasskovo požehnání.“
   Galen se přinutil k úsměvu. „Takže mince ti přinesou to, po čem tvé srdce touží, lásko?“
   „Neopovažuj se mi říct, že tomuhle taky nevěříš!“ Berkita si přála požehnání v podobě dítěte. Měsíce nemluvila o ničem jiném než o požehnání, a očekávala, že Galen bude při tak důležité příležitosti stát po jejím boku. Galen se chtěl vyhnout Volbě, ale zároveň se nějak potřeboval objevit na předávání požehnání, které následovalo.
   „Ano, moje milá, to skutečně věřím,“ řekl Galen. „Myslím, že požehnání od Vassky je přesně to, na co se dnes těším.“
   Pocítil, jak se v jeho pažích natočila. Světlo svítání jí dopadlo na tvář jako svatozář.
   „Dobrá,“ řekla Berkita a vzhlédla k němu. Ve fialových očích se jí lesklo ranní světlo. „Jestliže se má moje přání splnit, řekla bych, že od tebe budu potřebovat trošku víc, než jen několik mincí na slavnosti!“
   Jak se natáhla, nechala z hrudi spadnout kožešinu. Berkita propletla své ruce v Galenově týle a přitáhla si ho k sobě. Chlad místnosti se pro Galena rozplynul v jejím sálajícím teple.
   Znějící trubky stěží překryly její jasný smích, když se svalili na postel.
   Vyřezávaní draci zůstali pro tuto chvíli zticha.

Tracy & Laura Hickman: Mystický bojovník (Bronzové písně 1)
Překlad: Petr Jurka
Obálka: Jana Šouflová, grafická úprava obálky Robert Sidor
Počet stran: 435
Formát: 115 x 165 mm
Vazba: Paperback
ISBN: 978-80-86939-22-3
Cena: 279,- Kč
Vychází: 18. října 2007 (distribuční termín)