20.6.2019 | Svátek má Květa






UKÁZKA: Terry Pratchett, Zimoděj

6.6.2007

Zimoděj terry PratchettTOPlistÚvod

   SLOVNÍK FÍGLOVŠTINY UPRAVENO I PRO ÚTLOCITNĚJŠÍ POVAHY

   Dílo je rozpracované slečnou Bystromilou Klíšťovou

   Habouni: lidské bytosti
   Velkej chlap: náčelník klanu Fíglů
   Blabol: nesmysly, řečičky
   Umírat: být zoufalý, např.:,,Umírám touhou po šálku čaje!“
   Bábrdle: stará žena
   Bard: zpěvák klanu, hraje na myšdudy
   Být jak veverka: být nervózní, ustaraný
   Poule: oči (vypúlije, mžurkadla, nasísáky)
   Bzdina: slabá osoba
   Aha: záchod
   U psí nohy!: všeobecné citoslovce, které může znamenat cokoliv od „Ó bohové!“ až po „Tak teď mi ale vážně došla trpělivost a bude malér!“
   Šňupnout si svého pepře: přijmout osud, který mi byl předurčen
   Cítit něco ve své vodě: něco jako cítím to v kostech, obzvláště psychicky nadaní jedinci prý dokážou vycítit nepříjemnosti podle pohybu tekutin v těle (stará námořnická pověra)*
   Kulich: velmi důležitý závazek, podpořený navíc tradicí a magií, není to pták
   Kelda: matka většiny příslušníků klanu Fíglů. Fíglí děti jsou velmi malé a kelda jich má během života tisíce. Kelda je onen krk otáčející hlavou – Velkým chlapem.
   Šerobylo: za šerobyla, v šerobylu, před hodně dlouhou dobou
   Zpodělané: podivné, strašidelné, občas může z jakéhosi důvodu znamenat i „ovál, oválné“
   Bosorbaba: čarodějka všeobecně, bez ohledu na věk
   Óbrbosorbaba: velmi důležitá čarodějka
   Kouzlování: cokoliv, co čarodějka dělá
   Skrejvky: tajemství, většinou keldina, ale i všeobecně
   Slop: nápoj, pohříchu převážně alkoholický
   Spog: sotůrek – kožený váček, který se nosí vpředu uprostřed opasku. Fíglové v něm nosí především své poklady (či snad přesněji pokrady), nedojedené jídlo, zajímavý hmyz, užitečné kousky dřeva, šťastný prášek a podobně. Přehrabovat se důkladněji v sotůrku není zrovna nejlepší nápad.
   Matlák: bezcenná osoba 
   Zhulený jako čibuk: jsem si jistá, že to znamená „unavený“
   Odpuza: všeobecně nepříjemná osoba
   Zpaprčenec: opravdu nepříjemná osoba
   Béhovado: ovce (podobně búhovado – kráva, nebo íhovado – kůň), zvíře porostlé vlnou, které žere trávu a dělá „bé“. Není těžké je zaměnit za jiné druhy.
   Bryndák: viz Matlák
   Zvláštní mazání na ovce: ke své lítosti musím říci, že se jedná pravděpodobně owhisky pálenou načerno podomácku. Nikdo neví, co by udělala s ovcemi, ale říká se, že kapka mazání udělá dobře pastýřům za chladných zimních nocí a Fíglům jakékoliv množství kdykoliv. Doma ji ale vyrobit nezkoušejte.
   Jemináku, jejdamáku: všeobecné zvolání Fíglů v tísni
   Bědoš: výkřik nejvyššího smutku a zoufalství
   Pechden: nešťastný den
   Uchál: škvor
   Spářka: najdeme ji jen v opravdu velkých fíglích pahorcích, v horách, kde je dost vody na to, aby umožnila pravidelné koupání. Je to něco jako sauna. Fíglové na Křídě mají sklony spoléhat na skutečnost, že na sebe člověk může nachytat jen jistou vrstvu špíny a prachu, ale jakmile to překročí určitou mez, začne z něj špína opadávat sama od sebe.

* Pozn. překl.: Zůstává tady ovšem jedna záhada, a sice ta, podle jaké tekutiny v těle to odhadoval Yan Habáně.

Zimoděj 1

   KAPITOLA 1

   Velký sníh

   Když bouře přišla, dopadla na hory jako kladivo. Žádné nebe by nedokázalo udržet takové množství sněhu, a protože by to žádné nebe nedokázalo, spadl. Spadl jako neprostupná bílá stěna.
   Tam, kde byl ještě před několika hodinami prastarý malý vršek pokrytý chomáčem zakrslých ostnatých stromů a keřů, se teď tyčil sněhový pahorek. Vloni touhle dobou už tu kvetlo několik uspěchaných petrklíčů, ale letos tady byl jen sníh.
   Část sněhu se najednou pohnula. Ze sněhové roviny se nadzvedl kus sněhu o velikosti jablka a kolem něj se na všech stranách kouřilo. Ruka, ne větší než králičí tlapka, se snažila kouř rozehnat.
   Pak se objevila velmi malá, ale také velmi rozzuřená modrá tvář. Ta samozřejmě patřila k hlavě, na níž pořád ještě balancoval zmíněný kus sněhu, a hlava se teď rozhlížela po najednou bílé pustině.
   „Ale do psí nohy!“ zahuhlala. „No očili jste to?
   Tak totok má na svědomí Zimoděj. Řeknu vám, to je fakt ksindl, kterej nepovažuje ‚nae‘ za odpověď!“
   Kolem se začaly zvedat další kousky sněhu. Pod nimi se objevily další hlavy.
   „Ach jémináku! Bědoš, bědoš, bědoš!“ zakvílela jedna z nich. „Tak už tu velikou malou bosorbabu zasejc našel!“
   První hlava se obrátila k téhle hlavě a nadhodila:
   „PoTapanej Vildo, to seš ty?“
   „Jo, Robe?“
   „Neřek jsem ti už kolikrát, abys už jednou nechal toho věčnýho bědošování?“
   „Jo, řek jsi mi to, Velkej chlape,“ odpověděla hlava oslovená jako Poťapaný Vilda.
   „Tak proč už to zasejc řikáš?“
   „Promiň, Robe, to mi enom tak jaksi uklouzlo.“
   „Je to tak deprimující!“
   „Promiň, Robe.“
   Rob Kterýten si povzdechl. „Ale strachuju se, že máš teďkom recht, Vildo. Kdo vartuje důle na farmě?“
   „Malej nebezpečnej Flok, Roby!“
   Rob zvedl pohled k mrakům, které byly tak přeplněny sněhem, že skoro táhly břicha po zemi.
   „Tož ajto,“ přikývl a znovu si povzdechl. „Přišel čas pro heroja.“
   Pak se ztratil ze zorného pole a jeho kus sněhu hladce zapadl na původní místo. Rob pak sklouzl do středu fíglího pahorku.
   Uvnitř byl nečekaně velký prostor, takže uprostřed by semohl středněvelkýčlověk celkem pohodlně narovnat. Ale hned nato by se ohnul v půli, protože by ho postihl záchvat kašle z kouře, který stoupal ke stropu z otevřeného ohně a unikal otvorem právě ve
   středu klenby.
   Všude po obvodu dutiny byly galeriím podobné římsy a každá z nich byla přeplněna Fígly. Obvykle tady býval děsivý hluk, ale teď tu bylo téměř zkrušující ticho.
   Rob Kterýten přešel k ohni, kde čekala jeho žena, kelda Žanina.Vstala a postavila se rovně a pyšně, jak to má u keldy být, ale když došel až k ní, měl dojem, že plakala. Objal ji kolem ramen.
   „No jo, takže asi pochopujete, co se činí,“ obrátil se k modrému a červenému publiku, které k němu upíralo pozornost. „Toto není obyčejná sněžná buřina. Zimoděj našel malou velikou bosorbabu – no tak, uklidněte se!“
   Počkal, až utichly výkřiky a chřestění mečů, a pak pokračoval:
   „Nemůžeme kvůli ní bojovat se Zimodějem! To je její řemeslo, její hrnek čaje. Ten jí nikdo z nás pofúkat nemůže! Tutou cestou musí jít sama! Ale bosorbaba všech bosorbab nás posílá po jinačí cestě! Ta naša je temná a nebezpečná!“
   Zazněl nadšený křik a hlahol. Když řekneme, že tahle perspektiva se Fíglům velmi zamlouvala, budeme skutečně zdrženliví.
   „Výborně!“ přikývl spokojeně Rob. „A já včil vyrazím do světa a dovedu žampióna!“
   Po těch slovech se podzemím rozlehla salva smíchu a Yan Habáně, největší z Fíglů, vykřikl: „No tak to bude akurát! Budeme mět tak tak chvilku mu naservírovat pár lekcijí v rytířování! Dyť zatím není nic než jedna veliká nicka!“
   „Ale bude dělat hrdinu, žampióna, velikej malej bosorbabě a hotovo,“ přerušil ho Rob ostře. „A včílkaj do makačky! Všichni do křídovej díry, všeci! Vyhrabte mně ďúru do Podsvětí!“
   Musí to být Zimoděj, pomyslela si Tonička Bolavá,    když stála v promrzlém domě před svým otcem. Cítila ho tam venku. Tohle počasí by nebylo normální ani v polovině zimy a teď už bylo jaro. Byla to výzva.
   Nebo to možná byla jen hra. Se Zimodějem se to nedalo tak jednoduše říci.
   Jenže ona to nemohla být hra, protože umírala jehňata. Je mi jen třináct a můj otec, a spousta lidí mnohem starších, než jsem já, chce, abych s tím něco udělala. A já to nedokážu. Zimoděj mě znovu našel.
   Je tady a já jsem příliš slabá.
   Bylo by to jednodušší, kdyby mě nutili, nebo křičeli, ale ne, oni prosí. Otcova tvář zešedivěla strachem a prosí. Můj otec mě prosí.
   Ale ne, teď dokonce smeká klobouk. On smeká klobouk, když se mnou chce promluvit!
   Oni si myslí, že kouzla přicházejí jen tak, když lusknu prsty! Ale když to teď pro ně nemůžu udělat, k čemu jsem pak dobrá? Nemůžu jim ukázat, žemám strach. Čarodějkám není dovoleno mít strach.
   A přitom je to moje vina. Já to začala. Já to taky musím ukončit.
   Pan Bolavý si odkašlal.
   „…víš, hm, nemohla bys to třeba… nějak odčarovat, hm… nebo co já vím… tak něco? Kvůli nám…?“
   Všechno v místnosti bylo šedivé, protože světlo, které pronikalo dovnitř, bylo filtrováno sněhem. Nikdo neplýtval časem na to, aby tu hroznou věc od domů odklízel a odhazoval ze střech. Každé osoby, která by udržela lopatu, bylo zapotřebí jinde, a přece jich stále nebylo dost. A přitom skoro všichni pracovali celé noci, hlídali jednoroční ovce a pokoušeli se udržovat nová telata v bezpečí… v temnotě, ve sněhu…
   V jejím sněhu. To poselství bylo určeno jí. Byla to výzva. Přivolání.
   „Dobře,“ přikývla. „Uvidím, co se s tím dá dělat.“
   „To jsi hodná,“ řekl otec a usmál se úlevou.
   Ne, nejsem hodná, pomyslela si Tonička. Já to na nás přivolala.
   „Bude třeba rozdělat nahoře u stájí velký oheň,“
   řekla nahlas. „Ale myslím opravdu velký oheň, rozumíte?
   Udělejte ho ze všeho, co hoří, a pak ho musíte udržovat. Oheň bude chtít uhasnout, ale vy ho musíte udržovat. Přikládejte na něj, ať se děje, co se děje.
   Oheň nesmí uhasnout!“
   Dala si pozor, aby její „nesmí!“ bylo hlasité a vystrašilo je. Nechtěla, aby jim myšlenky odbíhaly stranou.
   Přehodila přes sebe těžký plášť z hnědé bavlny, který jí ušila Slečna Velezradná, a vzala si z věšáku na vnitřní straně venkovních dveří svůj špičatý klobouk.
   Lidé, kteří se shromáždili v kuchyni, tiše zabručeli a někteří o krok ustoupili. Chceme teď čarodějku, potřebujeme teď čarodějku, ale – raději teď pro jistotu o krok couvneme.
   To byla ona magie špičatého klobouku. To bylo to, čemu Slečna Velezradná říkala „bimbo“.
   Tonička Bolavá vyšla do úzké uličky, která byla proházena na sněhem zasypaném dvoře, návějemi dvakrát vyššími než výška dospělého člověka. Vysoko navátý sníh alespoň všechno chránil před nejhorším větrem, který řezal jako nůž.
   Cesta byla proházena až ke stáji, ale byla to strašlivá práce. Když leží přes čtyři metry sněhu, jak ho můžete odházet? Kam ho odházíte?
   Čekala u kůlny na vozy, zatímco muži spravovali sněhové břehy a čistili cestičku. Byli k smrti unavení, protože už kopali a házeli celé hodiny.
   Důležité teď bylo – Jenže ono teď bylo důležitých tolik věcí. Bylo důležité vypadat jako někdo, kdo je klidný a plný sebedůvěry,
   bylo důležité udržovat si čistou mysl, bylo důležité nedat najevo svůj strach, který je tak silný, že máte obavy, abyste se z toho nepočurali…
   Natáhla ruku, zachytila jednu sněhovou vločku a zblízka si ji prohlédla. Nebyla to nějaká obyčejná vločka, ó ne. Tahle byla ošklivá. Vysmívala se jí. Teď ho dokázala nenávidět. Nikdy předtím k němu nenávist necítila. Ale on zabíjel jehňata.
   Otřásla se a přitáhla si plášť.
   „Rozhodla jsem se udělat –“ zachraptěla vyschlými ústy a dech jí unikal ze rtů v podobě šedivých obláčků. Odkašlala si a začala znovu. „Rozhodla jsem se udělat tohle. Jestliže je tady nějaká cena, rozhodla jsem se zaplatit. Jestliže tou cenou je má smrt, pak
   jsem se rozhodla, že zemřu. Ať už pak půjdu kamkoliv, rozhodla jsem se jít.Tak jsem se rozhodla.To jsem se rozhodla udělat.“
   Nebylo to pronesené zaklínadlo, ta slova jí zněla jen v hlavě, ale pokud nefungují zaklínadla, která máte ve své mysli, nepřinutíte je fungovat nikdy. Tonička se ještě lépe zabalila do pláště, aby se chránila před větrem, který po ní sekal ze všech stran, a nepřítomně pozorovala, jak muži nosí slámu a dřevo.
   Oheň se rozhoříval pomalu, jako kdyby měl strach ukázat nějaké nadšení.
   Tohle už přece dělala předtím, je to tak? Alespoň tucetkrát. Ten trik nebyl tak těžký, když jste ho měli zažitý, ale dělávala ho, když měla dost času si všechno promyslet, uspořádat si myšlenky a – to především – nedělala ho nikdy s ničím větším, než byl oheň v kuchyni, když si potřebovala ohřát nohy. Teoreticky by to mělo být stejně jednoduché i s velkým ohněm a plání plnou sněhu, není to tak?
   „Co to bylo, to o tom rozhodnutí?“ řekl otec. Zapomněla, jak skvělý má sluch.
   „To je… věc čarodějek,“ odpověděla a pokoušela se mu nedívat do tváře. „Takže když to… nepůjde, je to jen moje vina a nikoho jiného.“ A tohle je má vina, dodala sama pro sebe. Je to nefér, ale nikdo neříkal, že to fér bude.
   Otcova ruka ji uchopila za bradu a opatrně jí otočila hlavu. Jak měkké má ruce, pomyslela si Tonička. Jsou to ruce velkého muže, a přitom jemné jako ruce dítěte, to kvůli tuku z ovčího rouna.
   „Neměli jsme to po tobě chtít, viď…“ řekl.
   Ale ano, je v pořádku, že jste mě o to požádali, pomyslela si Tonička. Kvůli tomu příšernému sněhu umírají jehňata. A já jsem měla říci ne, měla jsem říci, já ještě nejsem tak dobrá. Jenže pod tím příšerným sněhem umírají jehňata!
   Její Druhé myšlenky jí říkaly: Ale vždyť tady budou další jehňata!
   Jenže to nebudou tahle jehňata, že ne? A ta umírají proto, že jsem poslechla své nohy a tančila jsem se Zimodějem.
   „Já to dokážu,“ řekla.
   Otec jí pozvedl hlavu a zadíval se jí do očí.
   „Jseš si jistá, džigit?“ řekl.To byla přezdívka, kterou dala Toničce její babička – babička Bolavá, která nikdy, ani v tom nejhorším sněhu, neztratila jedinou ovci. Otec tu přezdívku nikdy předtím nepoužil. Proč ho napadla právě teď?
   „Ano,“ odsunula jeho ruku, a podívala se jinam, jinak by se vzápětí dala do pláče.
   „Já… mamince jsem to zatím neřekl,“ pokračoval otec velmi pomalu, jako kdyby ta slova vyžadovala nesmírnou opatrnost, „ale nemůžu najít tvého bratra.
   Myslím, že se snaží pomoci. Trvalín Švindl mi říkal, že ho viděl někam jít s tou jeho malou lopatkou.
   Hm… věřím, že je v pořádku, ale… kdybys ho někde potkala… dohlídni na něj, ano? Má na sobě svůj červený kabát.“
   Když se mu dívala do téhle tváře, která neměla žádný výraz, lámalo jí to srdce. Malý Česťa, kterému už bylo skoro sedm let, vždycky běhal za dospělými, v poslední době za mužskými, vždycky chtěl být jedním z nich, vždycky se snažil pomáhat… jak snadno se taková malá postavička přehlédne… Sníh pořád ještě padal jako hustá bílá stěna. Děsivě pokřivené vločky se bělaly otci na ramenou. Právě tyhle maličkosti si pamatujete, když se vám pod nohama propadne svět a vy se řítíte –
   To nebylo jen nefér, to bylo… kruté.
   Pamatuj na ten klobouk, který máš na hlavě!
   Pamatuj na tu práci, kterou máš před sebou! Rovnováha!
   Rovnováha je to důležité! Udržuj rovnováhu uprostřed, udržuj rovnováhu…
   Tonička natáhla zkřehlé ruce k ohni.
   „Pamatujte si, nesmíte oheň nechat vyhasnout,“ obrátila se k otci.
   „Poslal jsem je, aby sebrali všechno dřevo, které najdou,“ odpověděl. „Řekl jsem jim, aby taky donesli všechno uhlí z kovárny. Z nedostatku paliva rozhodně nevyhasne, to ti slibuju!“
   Plameny poskakovaly a nakláněly se k Toniččiným rukám.
   Ten trik byl v tom, ten trik, ten trik… byl v tom, nastřádat někde blízko spoustu tepla, připojit se k němu a pak… se vyvážit. Udržovat rovnováhu a zapomenout na všechno ostatní.
   „Já půjdu s –“ začal otec.
   „Ne! Hlídej oheň,“ vykřikla Tonička až příliš hlasitě, protože byla zoufalá strachem. „Budete dělat, co řeknu!“
   Dneska nejsem tvoje dcera! křičely její myšlenky.
   Jsem tvoje čarodějka! To chráním tebe!
   Otočila se dřív, než si stačil všimnout její tváře, a rozeběhla se sněhovou uličkou, která byla prohrabána k dolní stáji. Sníh tady byl udupán do hrbolaté, kluzké cesty. Byla pokryta čerstvým sněhem a o to víc klouzala. Vyčerpaní muži s lopatami se raději přitiskli do sněžných stěn po stranách uličky, aby jí nepřekáželi v cestě.
   Došla až k širšímu prostoru, kde ostatní ovčáci zápasili se sněhovou stěnou. Kolem ležely kusy sněhu.
   „Přestaňte! Vraťte se!“ křičel její hlas, zatímco její nitro plakalo.
   Poslechli ji rychle. Ústa, která vydávala ty příkazy, za sebou měla špičatý klobouk. S tím se člověk nehádá.
   Pamatuj na horko, na to horko, pamatuj na to vedro, rovnováhu, udržovat rovnováhu…
   Bylo to čarování, které mělo zranit až do kosti.
   Žádné hračky, žádné kouzelné hůlky, žádné bimbo, žádná hlavologie, žádné triky. Důležité bylo jedině to, jak jste dobří.
   Někdy ale musí člověk ošálit sám sebe. Nebyla ani Letní dáma a nebyla ani Bábi Zlopočasná. Potřebovala si zajistit veškerou pomoc, kterou mohla získat.
   Vytáhla z kapsy malého stříbrného koníka. Byl umaštěný a místy začernalý. Už několik dní ho chtěla vyčistit, ale nebyl na to čas, nebyl čas…!
   Jako rytíř, který si spouští hledí, si medailon pověsila na krk.
   Měla víc cvičit. Měla víc poslouchat lidi. Měla víc poslouchat sama sebe. Zhluboka se nadechla a upažila ruce s dlaněmi
   obrácenými nahoru. Na pravé ruce jí bíle zasvítila jizva.
   „Hrom po mé pravici,“ řekla. „Blesk po mé levici.
   Oheň za mnou, mráz přede mnou.“
   Pak vykročila kupředu a zastavila se jen několik centimetrů před sněhovou stěnou. Cítila její chlad, vnímala, jak z ní vysává teplo. Dobrá, staň se, co se má stát. Několikrát se zhluboka nadechla. Takhle jsem se rozhodla…
   „Mráz ohni,“ zašeptala.
   Oheň na dvoře zbělel a rozeřval se jako rozdmýchaná kovářská výheň.
   Sněžná stěna zaprskala, s výbuchem se proměnila v páru a vyhodila k nebi kusy sněhu. Tonička pomalu kráčela kupředu. Sníh před jejíma rukama mizel jako mlha na slunci. Tál v jejím teple, měnil se v tunel v hlubokých návějích, prchal před ní a zmítal se kolem v oblacích studené páry.
   Ano! Zoufale se usmála. Byla to pravda. Když dokážete najít dokonalý střed, když dokážete dokonale připravit svou mysl, dokážete vytvořit rovnováhu.
   Přesně ve středu houpačky je místo, které se nikdy nepohne…
   Boty jí začvachtaly v teplé vodě. Pod sněhem byla svěží zelená tráva, protože ta děsivá sněžná bouře se letos přihnala tak pozdě. Šla dál a mířila směrem, kde stály sněhem zasypané přístřešky pro jehňata.

   Její otec zíral do ohně, jehož do běla rozpálený střed vysílal k nebi vysoké plameny, které požíraly palivo, jako když je žene vichřice. Před jeho očima se začalo měnit v šedý popel… 

Zimoděj 2

   Toničce proudila kolem nohou voda.
   Dobře! Ale na to nesmí myslet. Udržuj rovnováhu!
   Víc tepla! Mráz ohni!
   Uslyšela zabečení.
   Ovce mohou žít pod sněhem, tedy alespoň nějakou chvíli. Ale babička Bolavá vždycky říkala, že když bohové tvořili ovce, museli si zapomenout mozek v tom druhém kabátě. Když se vyděsí, a ovce k tomu nikdy nemají příliš daleko, ušlapou svá vlastní jehňata.
   Teď už se objevily ovce s jehňaty. Zvířata byla celá zmatená, z těl jim stoupala pára, a jak kolem nich tál sníh, vypadala jako nějaké sochy, které po sobě zanechal sníh.
   Tonička šla dál, pohled upírala přímo před sebe a jen vzdáleně si uvědomovala vzrušené výkřiky mužů někde za svými zády. Šli za ní, vytahovali ovce, chovali jehňata…

   Otec křičel na ostatní muže. Několik jich rozbíjelo vůz a přihazovalo získané dřevo do plamenů. Další přinášeli z domu nábytek. Kola, stůl, balíky sena, židle – oheň si vzal všechno, pohltil to a s řevem se dožadoval dalšího. A nic víc nebylo.

   Žádný červený kabátek. Nikde nevidí červený kabátek! Rovnováhu, rovnováhu. Tonička pomalu kráčela dál a kolem ní proudila voda a ovce. Klenba tunelu se se šploucháním zřítila. Nevšímala si toho.
   Otvorem se dovnitř sypaly nové sněhové vločky a odpařovaly se v obláčcích páry. Ani toho si nevšímala.
   A najednou tam vpředu zachytila záblesk červeně.
   Mráz ohni!
   Sníh prchal. Pak ho uviděla. Zvedla ho, přitiskla ho k sobě a předala mu něco ze svého tepla. Ucítila, jak se pohnul, a zašeptal: „Vážila aspoň dvacet kilo! Aspoň dvacet kilo!“
   Rozkašlal se a otevřel oči. Se slzami, které jí proudily po tvářích jako roztálý sníh, se rozeběhla k nejbližšímu ovčákovi a vhodila mu chlapce do náručí.
   „Odnes ho jeho matce! A běž hned!“ Muž přitiskl chlapce k sobě a rozeběhl se, vyděšen její divokostí.
   Dnes byla jejich čarodějka!
   Tonička se obrátila zpět. Bylo třeba zachránit další jehňata.

   Otec hodil do strádajících plamenů svůj kabát. Oheň na okamžik vzplál, ale pak zmizel ve vrstvě šedého popela.Ostatní byli připraveni, chytili otce v okamžiku, kdy se chtěl vrhnout za svým kabátem, a křičícího a kopajícího ho odtáhli do bezpečí.

   Balvany křemene, kterými byl vydlážděn dvůr, tekly a slévaly se jako máslo na pánvi. Hmota ještě chvilku bublala, ale pak začala chladnout a tuhnout.
   Oheň vyhasl.
   Tonička Bolavá zvedla hlavu a podívala se Zimodějovi přímo do očí.
   Nahoře, na střeše kůlny, kam se uklízely vozy, řekl slabý hlásek, který patřil Malému nebezpečnému Flokovi: „A do psí nohy!“
   To všechno se zatím ještě nestalo. Možná, že se to ani nikdy nestane. Budoucnost je vždycky trochu nejistá. Každá maličkost, jako pád sněhové vločky, nebo to, když upustíte jinou lžíci, ji může vyslat úplně jinou cestou. Nebo taky ne.
   Ale všechno to začalo minulého roku na podzim, toho dne s kočkou.

Pratchett, Terry: Zimoděj (Wintersmith)
nakladatel: Talpress
překlad: Jan Kantůrek
obálka: Paul Kidby
cca 400 stran; paperback; 105 x 175
199 Kč
ISBN: 978-80-7197-318-8

Terry Pratchett














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...