29.3.2024 | Svátek má Taťána






UKÁZKA: Steven Gould, Jumper

19.12.2008 0:05

Jumper Steven GouldTOPlistTři

V parku na Washingtonském náměstí jsem se objevil před lavičkou, na které jsem seděl před dvěma dny. Ležel na ní nějaký člověk a klepal se zimou. Nohy měl obalené novinami, pěsti sevřené kolem límce špinavého saka, přitahoval si ho blíž ke krku. Otevřel oči, uviděl mě a vyjekl.

Zamrkal jsem a o krok ustoupil od lavičky. Posadil se, chňapl noviny, než stačily uletět v mírném vánku. Civěl na mě, oči navrch hlavy, a pořád se klepal.

Skočil jsem zpátky do hotelového pokoje v Brooklynu a vzal z postele přikrývku, pak skočil zpátky do parku.

Znovu vyjekl, když jsem se objevil, schoulil se na lavičce. „Nech mě být! Nech mě být. Nech mě být.“ Opakoval to znovu a znovu.

Pomalými pohyby jsem položil přikrývku na druhý konec jeho lavičky a pak zamířil po pěšině na MacDougalovu ulici. Když jsem ušel padesát stop nebo tak nějak, ohlédl jsem se k lavičce. Vzal přikrývku a omotal si ji kolem těla, ale ještě si nelehl. Napadlo mě, jestli mu ji do rána někdo ukradne.

Jak jsem se blížil k ulici, zahradili mi cestu dva muži, tmavé obrysy postav v pouličním osvětlení.

Ohlédl jsem se přes rameno, aby mě zase nedostali ze zálohy.

„Dej nám peněženku a hodinky!“ V záři luceren se blýskl nůž; ten druhý zvedl něco dlouhého, těžkého a tvrdého.

„Pozdě,“ řekl jsem. A skočil.

Objevil jsem se ve stanvillské knihovně, zase před regálem, který začínal „Ruedinger, Cathy“ a končil „Wells, Martha“. Usmál jsem se. Když jsem skočil, neměl jsem představu žádného konkrétního cíle, šlo mi jen o únik. Kdykoli jsem skočil před bezprostředním fyzickým nebezpečím, dostal jsem se sem, do nejbezpečnějšího nebe, jaké jsem znal.

V duchu jsem si udělal seznam všech míst, kam jsem se teleportoval, a uvažoval o nich.

Všechno to byla místa, která jsem znal dřív, než jsem tam skočil, buď z poslední doby, v případě Washington Square a hotelu v New Yorku, nebo opakovaně dlouhou dobu. Byla to místa, která jsem si dokázal představit. Napadlo mě, jestli stačí jen tohle.

Zamířil jsem k lístkové kartotéce a vyhledal New York. Byl tam záznam pod heslem Průvodce, číslo podle Deweyova desetinného systému 917.-471. Dovedlo mě k Fosterovu průvodci po New York City pro rok 1986. Na straně 323 byl obrázek jezera v Central Parku, barevný, s lavičkou a odpadkovým košem v popředí, po straně Loebova loděnice.

Když jsme s mámou chodili po New Yorku, nedovolila, abychom do Central Parku zašli dál než k Metropolitnímu muzeu na východní straně. Slyšela příliš mnoho historek o přepadeních a znásilněních, takže jsme loděnici neviděli. Nikdy jsem tam nebyl.

Upřeně jsem hleděl na obrázek, dokud jsem si ho nedokázal vybavit se zavřenýma očima.

Skočil jsem a otevřel oči.

Nepohnul jsem se. Pořád jsem stál v knihovně.

Hmm!

Listoval jsem stránkami a zkoušel totéž s dalšími místy, kde jsem nebyl – Bloomingdale, zoo v Bronxu, vnitřek základny sochy Svobody. Nic z toho nefungovalo.

Pak jsem narazil na obrázek vyhlídkové plošiny na Empire State Building.

„Koukej, mami, tamhle je Chryslerův mrakodrap a Světové obchodní centrum a…“

„Pst, Davy! Ztiš hlas, prosím.“

To byla mámina věta. „Ztiš hlas.“ Mnohem laskavější než „drž hubu“ nebo „sklapni“, nebo jak říkal táta „zavři klapačku“. Vydali jsme se tam druhý den pobytu a zůstali nahoře plnou hodinu. Než jsem narazil na ten obrázek, neuvědomil jsem si, jaký to na mě udělalo dojem. Myslel jsem si, že mám v nejlepším případě mlhavé vzpomínky. Ale teď jsem si vzpomínal úplně jasně.

Skočil jsem a v uších mi zapraskalo jako při startu nebo přistání v letadle. Stál jsem tam, chladný vítr od East River mi cuchal vlasy a listoval stránkami Průvodce, jejž jsem stále držel v ruce. Plošina byla opuštěná. Nahlédl jsem do knížky a našel, že otevírací hodiny jsou od 9.30 do půlnoci.

Takže jsem mohl skákat na místa, kde už jsem byl, což byla svým způsobem úleva. Kdyby se táta dokázal teleportovat, nemohl by skočit do mého hotelového pokoje v Brooklynu. Nikdy tam nebyl.

Výhled byl matoucí, všechny budovy byly osvětlené, skutečné obrysy zamlžené a splývající. Spatřil jsem vzdálenou zelenou osvětlenou postavu a věci zapadly na svá místa. Ostrov svobody byl na jih od Empire State a já se díval po Páté avenue směrem ke Greenwich Village a k centru. Dvojčata Světového obchodního centra mě měla navést.

Vzpomínal jsem si, jak máma házela čtvrťáky do dalekohledu, abych si mohl prohlédnout sochu Svobody. Na ostrov jsme nejeli, protože mámě se na lodi dělalo špatně od žaludku.

Ucítil jsem vlnu lítosti. Kam máma zmizela?

Skočil jsem pak zpátky do knihovny a vrátil Průvodce do regálu.

Takže prostě jakékoli místo, kde jsem byl?

Můj dědeček, maminčin otec, se na penzi přestěhoval do malého domku na Floridě. Navštívili jsme ho s mámou jen jednou, když mi bylo jedenáct. Měli jsme jet další léto znovu, ale máma odešla na jaře. Měl jsem mlhavou vzpomínku na domek vymalovaný zářivými barvami, s taškovou střechou, za domkem kanál s loďkami. Snažil jsem se představit si obývací pokoj, ale jediné, co jsem si vybavil, byl dědeček v neurčitém, obecném pokoji. I tak jsem se pokusil skočit, a nefungovalo to.

Hmm!

Paměť byla očividně důležitá. Musel jsem mít jasný obraz místa, získaný skutečným pobytem.

Napadl mě další pokus.

Skočil jsem.

Na Čtyřicáté páté ulici je jeden specializovaný obchod s elektronikou vedle druhého. Stereo, video, počítače, elektronické přístroje. Když jsem se objevil na rohu Páté avenue a Čtyřicáté páté, všichni měli zavřeno, i prodavač italské zmrzliny, kterého jsem sponzoroval den předtím.

Viděl jsem ale dovnitř do obchodů, prodejny byly osvětlené z bezpečnostních nebo reklamních důvodů. Přes většinu výkladů byly spuštěné ocelové tyče, zajištěné masivními visacími zámky, ale dalo se nakukovat mezi mřížemi.

Zůstal jsem stát před jedním obchodem, kde byly mříže dál od sebe a světlo jasnější než u většiny jiných. Prohlížel jsem si podlahu, stěny, rozmístění polic, zboží umístěné nejblíže k výloze.

Velmi reálně jsem vnímal to místo. Stál jsem na chodníku jen šest stop od vnitřních prostor obchodu. Dokázal jsem si ho v duchu jasně představit. Rozhlédl jsem se ulicí na obě strany, zavřel oči a skočil.

Staly se dvě věci. Zaprvé: objevil jsem se uvnitř v obchodě, jen pár palců od stovek zářivých, nablýskaných elektronických hraček. Zadruhé: v okamžiku mého objevení se uvnitř i venku před obchodem rozezněla siréna, hlučná a pronikavá, následovaná oslepujícím zábleskem elektronického pulzu, který ozářil prodejnu jako úder blesku.

Prokrista! Trhl jsem sebou. Pak, téměř bez uvažování, jsem skočil zpátky do stanvillské knihovny.

Podlamovala se mi kolena. Rychle jsem si sedl na podlahu a třásl se déle než minutu.

Co je to se mnou? Byl to jen alarm, nějaký pohybový detektor. Takovou reakci jsem neměl, když mi na Washington Square zastoupili cestu ti dva banditi.

Uklidnil jsem se. Tehdy to nebylo tak neočekávané, tak náhlé. Několikrát jsem se zhluboka nadechl. Pravděpodobně jsem tam mohl zůstat, přesunout pár videorekordérů do svého hotelového pokoje, než by se objevila policie.

Co bych s nimi dělal?Nevěděl bych, komu je prodat, aniž by mě vzali na hůl nebo oškubali. Při pouhém pomyšlení na obchod s tím typem lidí, kteří kupují kradené zboží, mi naskakovala husí kůže. A co majitel prodejny? Neměl by škodu? Nebo by ji pokryla pojistka? Začínal jsem si připadat provinile, jen když jsem na to pomyslel.

Další myšlenka způsobila, že se mi srdce rozbušilo silněji a rychleji. Možná byl ten záblesk kvůli fotografiím? Možná tam mají nastavený uzavřený okruh televizních kamer?

Vstal jsem a začal přecházet po knihovně, dech zrychlený, skoro jsem lapal po vzduchu.

„Tak dost!“ přikázal jsem si nakonec. Můj hlas se rozezněl tichou budovou. Jak tě, sakra, chytí, i kdyby měli tvé otisky, což nemají? A kdyby tě přece chytili, které vězení by tě udrželo? Sakra, žádné zboží nezmizelo, žádný zámek není poškozený, žádné okno rozbité. Kdo uvěří, že v obchodě někdo byl, natož aby podal žalobu?

Najednou jako by mi na ramena padla tíha, byl jsem vyčerpaný, sotva jsem stál na nohou. Zase mě začala bolet hlava a chtělo se mi spát.

Skočil jsem do hotelového pokoje a skopl boty. Pokoj byl studený, radiátor sotva hřál. Podíval jsem se na tenká prostěradla na posteli. Nedostatečné! Pomyslel jsem na toho muže v parku na Washington Square. Je mu dost teplo?

Skočil jsem do temnoty svého pokoje v domě mého otce, stáhl z postele prošívanou deku a skočil zpátky do hotelového pokoje.

Pak jsem spal.

Bylo poledne, když mě vzbudil hluk z ulice, asi zahoukání. Přitáhl jsem přikrývku k nosu a zadíval se na laciný hotelový pokoj.

Byla středa, napadlo mě, že táta by měl být v kanceláři. Vstal jsem, protáhl se a skočil do koupelny v jeho domě. Pečlivě jsem poslouchal, pak vykoukl zpoza rohu. Nikde nikdo. Skočil jsem do kuchyně a vyhlédl na příjezdovou cestu. Jeho auto tam nebylo. Takže jsem použil koupelnu a udělal si snídani.

Nemůžu žít na účet svého otce věčně. Z té myšlenky mě rozbolelo břicho. Jak to udělám s penězi?

Skočil jsem zpátky do hotelového pokoje a prohraboval se šaty, abych našel něco čistého na sebe. Docházelo mi spodní prádlo a všechny ponožky jsem měl špinavé. Zvažoval jsem možnost dojít si do obchodu, vybrat si balík šatstva a pak skočit bez zaplacení. Dokonalý zloděj.

Fakt třída, Davy! Divoce jsem zatřepal hlavou, posbíral všechny špinavé šaty a skočil zpátky do otcova domu. Vida – víc a víc jsem na něj myslel jako na jeho dům, ne náš. Připadalo mi to jako dobrý krok.

Hm, nechal své šaty v pračce a nepřeházel je do sušičky. Podle pachu plísně už tam byly pár dní. Naskládal jsem je na sušičku a začal prát vlastní šaty.

Byl to jeho dům, tak proč jsem tam byl? Dluží mi aspoň čas od času jídlo a vyprání. Odmítal jsem cítit vinu kvůli tomu, že mu něco beru.

Samozřejmě, zatímco pračka běžela, procházel jsem po domě a cítil se provinile.

Nešlo o jídlo nebo vyprání. Cítil jsem vinu kvůli těm dvaadvaceti stovkám, které jsem mu sebral z peněženky. Bylo to hloupé. Ten člověk vydělával slušné peníze, ale mě nutil nosit šaty z druhé ruky. Jezdil autem, které stálo víc než dvacet tisíc dolarů, ale držel mě u sebe, aby nemusel mámě platit alimenty.

A stejně jsem se cítil provinilý. A taky rozzlobený.

Napadlo mě rozmlátit to místo, rozbít všechen nábytek a spálit mu šaty. Uvažoval jsem o tom, že se vrátím v noci, otevřu benzinovou nádrž jeho cadillaku a zapálím ji. Možná by dům chytil taky.

Co to dělám? Každou minutou, kterou jsem strávil v tom domě, jsem dostával větší vztek. A čím větší vztek jsem měl, tím provinilejší jsem se cítil. Tohle za to nestojí. Skočil jsem na Manhattan a procházel se Central Parkem, dokud jsem se zase neuklidnil.

Po čtyřiceti minutách jsem skočil zpátky do tátova domu, vyndal šaty z pračky a dal je do sušičky. Tátovy plesnivé šaty jsem strčil zpátky do pračky.

Ještě tu bylo něco, co jsem z domu potřeboval. Zamířil jsem chodbou do tátovy pracovny – jeho „kanceláře“. Měl jsem zakázáno tam chodit, ale už jsem byl o trochu dál, než abych dodržoval jeho pravidla a zákazy. Začal jsem skříňkou se třemi zásuvkami, pak jsem se přesunul k jeho psacímu stolu. Než bylo prádlo hotové, byl jsem hotový taky, ale svůj rodný list jsem nikde nenašel.

Zabouchl jsem poslední zásuvku, posbíral usušené šaty a skočil zpátky do svého hotelového pokoje.

Jak to udělám s penězi?

Položil jsem šaty na postel a skočil na Washington Square, před lavičku v parku. Po spáči z minulé noci nebylo nikde ani stopy. Seděly tam dvě starší ženy, zabrané do rozhovoru. Podívaly se po mně, ale povídaly si dál. Odešel jsem po chodníku.

Skutečně jsem se snažil získat opravdovou práci. Nechtěli mě vzít bez čísla sociálního pojištění. Většina z nich taky chtěla doklad o občanství – buď rodný list, nebo registraci voliče. Nic z toho jsem neměl. Pomyslel jsem na ilegální cizince, kteří ve Státech pracují. Jak ti řeší tenhle problém?

Kupují si falešné dokumenty.

Ach! Když jsem chodil po Broadwayi, na Times Square, pár chlápků mi nabízelo všechno od drog po ženy a malé chlapce. Vsadím se, že vědí taky něco o falešných průkazech.

Ale já nemám peníze.

Cítil jsem se přesně jako představitel rozvojové země, lapený do pasti potřebou získat peníze, abych mohl vydělávat peníze, a v dohledu nebyla žádná půjčka světové supervelmoci. Jestli další den nezaplatím hotelový účet, budu zase zpátky na ulici. Potřeboval bych nějakou formu úvěrové výpomoci.

Jekot poplachu proti zlodějům ze Čtyřicáté páté ulice mi v denním světle připadal méně děsivý. Napadlo mě ukrást videa nebo televize a prodat je v zastavárnách, pak použít získané peníze a pokusit se koupit falešný průkaz.

Pomyšlení na to, že bych nesl video do zastavárny, mě děsilo. Bylo mi jedno, že jsem nepolapitelný. Když budou někoho svědit prsty, mohl bych koupit kulku. Možná jsem paranoidní. Kdybych ukradl něco cennějšího? Šperky? Jít do muzea a vyříznout obrazy? Čím dražší kus, tím větší šance, že na něm nevydělám žádné peníze, ale dostanou mě nebo zabijí.

Třeba by mě najala vláda?

Otřásl jsem se. Četl jsem Ohněstrůjce od Stephena Kinga. Dokázal jsem si představit, že mě pitvají, aby zjistili, jak to dělám. Nebo nadrogují, abych to nedělal – tak ovládali otce v té knize. Drželi ho pod sedativy, aby nemohl pořádně myslet. Napadlo mě, jestli už mají lidi, kteří se dokážou teleportovat.

Vládě se vyhýbej. Nedovol, aby někdo věděl, co umíš!

Takže – asi budu muset ukrást přímo peníze.

Newyorská chemická banka je na Páté avenue. Vešel jsem a zeptal se strážného, jestli je v bance toaleta. Zavrtěl hlavou.

„Dál po ulici u Trumpova mrakodrapu. Ve vestibulu jsou záchody.“

Vypadal jsem rozrušeně. „Víte, já vážně nechci být na obtíž, ale za chvilku se tu mám sejít s tátou, a když tu nebudu, tak mě zabije, ale já fakt musím čurat. Není tady někde záchod pro zaměstnance?“

Nemyslel jsem, že na to skočí, ale lež společně s jakoukoli zmínkou o mém otci způsobily, že mé rozrušení bylo skutečné. Tvářil se pochybovačně a já se zachvěl, věděl jsem, že mě pošle pryč.

„Ale co, k čertu! Vidíš támhle ty dveře?“ Ukázal na dveře za dlouhou řadou pokladních přepážek. „Jdi tudy a přímo dozadu. Toaleta je napravo na konci chodby. Když ti někdo začne nadávat, řekni, že tě poslal Kelly.“

Zhluboka jsem vydechl. „Díky, pane Kelly. Zachránil jste mi život.“

Prošel jsem dveřmi, jako když vím, co dělám. V břiše mi škrundalo a připadalo mi jisté, že každý, koho potkám, pochopí můj záměr a pozná, že jsem zločinec.

Trezor měli dvoje dveře před toaletou. Obrovská ocelová vrata visela na pantech větších než já sám, otevřená, ale menší zamřížovaná dvířka uvnitř byla zavřená a před nimi u stolečku seděl strážný. Zastavil jsem se před ním, pohlédl za něj do vnitřku trezoru. Podíval se na mě.

„Přejete si?“ Promluvil chladně a zíral na mě jako ředitel střední školy na studenta bez propustky.

„Hledám toaletu,“ zakoktal jsem se.

Strážný řekl: „V této bance nejsou žádné veřejné toalety.“

„Pan Kelly řekl, že můžu použít záchod pro zaměstnance. Je to tak trochu naléhavý případ.“

Trochu se uvolnil. „Tak na konci chodby. Tady to určitě není.

Kývl jsem hlavou. „Ano. Děkuji.“ Šel jsem dál. Ve skutečnosti jsem se nestačil pořádně rozhlédnout. Šel jsem na toaletu a umyl si ruce.

Cestou zpátky jsem se zastavil a řekl: „To jsou vážně obrovská vrata. Víte, kolik váží?“ Přistoupil jsem trochu blíž.

Strážný se tvářil nazlobeně. „Hodně. Jestli jste skončil s používáním toalety, ocenil bych, kdybyste se vrátil zpátky do haly!“

Otočil jsem se. „Ach, samozřejmě!“ Z nového úhlu jsem se znovu zadíval na vrata. Viděl jsem vozíky a stolek postavené u jedněch vnitřních dveří trezoru. Na vozících ležely plátěné sáčky i svazky bankovek ve sloupcích. Další krok, a zahlédl jsem šedé ocelové regály u protější zdi.

Mám to!

Strážný se chystal vstát. Spustil jsem pohled ze dveří a zahlédl, jak mu tmavne tvář.

„Už jdu,“ řekl jsem. „Díky za radu.“

Něco brumlal, ale já rychle kráčel chodbou. Když jsem míjel strážného v hale, usmál jsem se. „Díky, pane Kelly.“

Zamával a já vyšel ze dveří.

Zbytek odpoledne jsem strávil v knihovně, zpátky ve Stanvillu, napřed jsem pročítal encyklopedická hesla banka, bankovní loupež, poplašné systémy, sejfy, trezory, časový zámek a průmyslová televize, pak jsem listoval knihou o průmyslových poplašných zařízeních, kterou jsem našel v sekci Aplikovaná technologie.

„David? David Rice?“

Zvedl jsem oči. Mířila ke mně paní Johnsonová, moje učitelka zeměpisu. Podíval jsem se na hodiny – škola skončila před hodinou.

Nebyl jsem ve škole tři týdny, od toho prvního dne, kdy jsem skočil. Cítil jsem, jak rudnu, a vstal jsem.

„Skutečně jsi to ty, Davide! Ráda vidím, že jsi v pořádku. Tak ses vrátil domů?“

Z neznámého důvodu mě překvapilo, že ve škole vědí, že jsem utekl. Začal jsem přikyvovat. Bylo o tolik snazší zalhat, říct, že jsem se vrátil a že zítra přijdu do školy. Vím, že o měsíc dřív bych to udělal. Jít cestou nejmenšího odporu. Vyhýbat se nepříjemnostem. Říct, cokoli je třeba, aby se na mě lidé nezlobili.

Nesnáším, když se na mě lidi zlobí.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, madam. Nevrátil. A nevrátím.“

Nepřipadala mi šokovaná, dokonce ani překvapená. „Tvůj otec má zřejmě velkou starost. Přišel do školy a mluvil se všemi z tvé třídy, ptal se, jestli tě někdo neviděl. Vyvěsil taky ty plakáty… Nu, pravděpodobně jsi je ve městě viděl.“

Zamrkal jsem a pak pokrčil rameny. Plakáty?

„A co škola?“ zeptala se. „Jak to chceš udělat s učením? Jak chceš jít na vysokou? Nebo získat zaměstnání?“

„Já… Hádám, že se budu muset zařídit jinak.“ Bylo mi dobře, že jí nelžu, ale pořád jsem se bál, že mě odsoudí. „Snažil jsem se složit maturitu,“ řekl jsem. „Ale v sedmnácti ji nemůžu skládat bez povolení rodičů nebo bez soudního příkazu.“

Paní Johnsonová si olízla dolní ret a pak se zeptala: „Kde bydlíš, Davide? Máš dost jídla?“

„Ano, madam. Jsem v pořádku.“

Zdálo se, že velmi pečlivě volí slova. Pomalu mi svítalo, že se nechystá začít na mě ječet kvůli zameškané škole nebo kvůli tomu, že jsem utekl. Vypadalo to, že se mě snaží nepoděsit, neodstrašit.

„Zatelefonuji tvému otci, Davide. Je to moje povinnost. Nicméně pokud chceš, můžeme promluvit s okresním sociálním pracovníkem. Nemusíš se vracet domů, jestli sám nechceš.“ Zaváhala a nakonec řekla: „Týrá tě, Davide?“

V té chvíli mi vyhrkly slzy, jako když z čistého modrého nebe spadne kovadlina. Do toho okamžiku jsem si myslel, že jsem v pohodě. Pevně jsem zavřel oči a ramena se mi třásla. Mlčel jsem a přemáhal vzlyky.

Paní Johnsonová udělala krok ke mně, nejspíš aby mě objala. Couvl jsem, ustoupil a odvrátil se, pravačkou si zuřivě otíral oči.

Spustila paže k tělu. Tvářila se nešťastně.

Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechl, pak ještě dvakrát, a třes se postupně zmírňoval. „Promiňte,“ řekl jsem.

Pak promluvila paní Johnsonová, měkce, pozorně. „Nebudu volat tvému otci, ale jedině když se mnou půjdeš za panem Mendozou. On bude vědět, co dělat.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Zvládám to v pohodě. Nechci jít za panem Mendozou.“

Tvářila se ještě nešťastněji. „Prosím, Davy! Na ulici to není bezpečné, ani ve Stanvillu v Ohiu. Můžeme tě před otcem ochránit.“

Fakt, jo? Kde jste byli uplynulých pět let? Znovu jsem zavrtěl hlavou. Tohle nemělo smysl.

„Ještě jezdíte šedým volkswagenem, paní Johnsonová?“ řekl jsem a zadíval se jí přes rameno.

Zamrkala, překvapená změnou tématu. „Ano.“

„Myslím, že se do něj právě někdo naboural.“

Rychle se ohlédla. Než jí došlo, že z místa, kde jsme stáli, není na parkoviště vidět, skočil jsem zpátky do brooklynského hotelu.

Zatraceně, k čertu! Praštil jsem knihou o průmyslové bezpečnosti přes pokoj a pak se ji rozběhl zvednout. Zaplavil mě pocit viny kvůli záchvatu vzteku i kvůli tomu, že jsem špatně zacházel s knihou z knihovny. Knihy si nezasloužily týrání… Lidé ano?

Stočil jsem se na posteli do klubíčka a přitáhl si polštář přes hlavu.

Byla tma, když jsem se posadil, omámený a nechápající, probouzel jsem se v pomalých matoucích etapách. Chvíli jsem se rozhlížel a čekal, že nade mnou bude stát paní Johnsonová a vykládat mi spoustu fascinujících informací o západní Africe, ale pak jsem se probudil o něco víc a matné světlo pronikající tenkou roletou mi ukázalo pokoj, mé poměry, mou situaci.

Vstal jsem a protáhl se, zauvažoval, kolik je hodin, a skočil do stanvillské knihovny podívat se tam na nástěnné hodiny. V Ohiu bylo 21.20 a v New Yorku stejně. Čas dát se do práce.

(str. 34-43)

Jumper
/Jumper/
Gould, Steven

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Jana Pavlíková
Obálka: Martina Kysucká
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2008
Počet stran: 352
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Cena: 279 Kč

Steven Gould










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...