27.7.2016 | Svátek má Věroslav






UKÁZKA: Simon R. Green, Hodný, zlý a nevyzpytatelný

12.5.2010 0:05

Hodný, zlý a nevyzpytatelný Simon R. GreenTOPlistTu noc jsem si šel ven, vzal jsem svůj trenčkot na procházku, když tu se proti mě náhle začala ulicí jako ponurá šedá přílivová vlna valit mlha. Zastavil jsem se a opatrně jsem sledoval, jak postupuje. Na Noční straně si mlhy moc neužijeme. Hodně tady prší, taky tu často míváme bouřky a občas krupobití žab, ale počasí jako takové tady netrpíme. Počasí a roční doby jsou součástí přirozeného řádu světa a na Noční straně nic přirozeného není. Takže když se najednou objeví mlha, vždycky to pro někoho znamená potíže.

Lidé na ulici už před mlhou utíkali nebo hledali útočiště v domovních vchodech, zatímco se hustá perleťově šedá stěna dál nezadržitelně sunula vpřed, pohlcovala kluby a obchody, zastírala neónová světla, až z nich zůstávaly jen stěží viditelné technicolorové pablesky jako řady přivřených očí. S mlhou se šířilo nepřirozené ticho požírající veškerý pouliční ruch a smích. Viděl jsem, že se v ní pohybují šedé stíny lapené uvnitř, pomalu, jako hmyz uvězněný v tuhnoucím jantaru. Mlha se plazila po sklech výkladních skříní, vyplňovala noc a těžce visela ve vzduchu, vyrážeje nečekaně ve velkých převalujících se chuchvalcích vpřed. Zblízka byla její perleťová šeď plná třpytivých jiskřiček a neurčitých tvarů, které se objevovaly znenadání a v okamžiku zase mizely. Vážně jsem zvažoval vzít nohy na ramena.

Ta mlha měla všechny znaky mlhy změny.

Takové věci jsou nebezpečné. Mlha změny znamená, že cípy světa už nejsou pevně přibité a realita visí na vlásku. Uvnitř mlhy změny jsou veškeré jistoty pochybné a veškeré možnosti tu mají zhruba stejnou hodnotu. Jen jednou v tom šedivém světě, kde všechny křižovatky a odbočky vypadají více méně stejně, špatně zahnete a vyjdete z mlhy někde úplně jinde. Bez jakékoliv záruky, že ještě někdy najdete cestu domů. V mlze změny se všechno zdá být rozmazaně a nezaostřeně, protože vidíte tucet různých dimenzí, pro každý předmět, osobu nebo směr vám nabídne stovky možností. Lidé a místa se mohou lehce měnit, jak se k nim přibližujete; známé tváře vám najednou připadají cizí a v mžiku oka se můžete ocitnout ve světě, kde vás nikdo nezná. Jediná účinná obrana proti mlze změny je být někde jinde, když se objeví.

Měl jsem mít dost rozumu a nevycházet v takovou noc ven. Předpověď počasí zněla Proměnlivo s poznámkou Stěžovat si můžete jen sami na sobe. Ale já jsem cítil, že potřebuji na vzduch, projít se po Noční straně a kouknout se, co je k vidění, a při tom si v hlavě uspořádat pár soukromých myšlenek. Některé myšlenky se dají náležitě zvážit jen když vypadnete ze svého pohodlíčka. Už týdny se o mě pokoušela melancholie a nebyl jsem si jist, proč. Výjimečně šlo všechno docela dobře. Byl jsem dost bohatý, abych si mohl v případech vybírat a brát pouze ty, které mne zajímají; a získal jsem si takový respekt, že se mě už týdny nikdo nepokusil zabít. A pokud jde o Suzii, byli jsme si… bližší než kdy jindy.

Měl jsem všechno, o čem jsem kdy snil. Tak proč jsem byl tak neklidný? Proč jsem čekal… že každou chvíli kladivo dopadne?

Suzie se věnovala vlastnímu případu, lovila nějakého ubožáka, na jehož hlavu byla vypsaná odměna, a bez ní bylo v domě příliš velké ticho a klid. Cítil jsem se podivně nervózní, nesoustředěný, rozrušený… jako kdyby mě měl někdo v záměrném kříži své zbraně. Tak jsem dům opustil a vyšel jsem si na procházku, zapřemýšlet si, zadumat a pokud možno vylákat nějakého potenciálního nepřítele z úkrytu, abych si to s ním mohl vyřídit.

A nakráčel jsem si to přímo do mlhy změny.

Mlha už byla doopravdy blízko. Ze šedé stěny přede mnou vystupovali lidé, nezřetelní a rozmazaní, detaily jejich postav se ustalovaly teprve když se z mlhy vynořili úplně. Obrovský plyšový medvěd v britské vojenské uniformě z první světové války se zmateně rozhlédl, v chlupatých tlapách pevně svíral pušku. Těsně kolem mne prošel nějaký vědec ve sněhobílém laboratorním plášti a něco si přitom huhlal obecnou kopštinou. Smečka ruských turistů v tričkách s nápisem Lázně Černobyl si mě začala fotografovat, pak si ale uvědomili, kdo jsem a rozhodli se, že je vlastně zajímá něco úplně jiného.

Nebylo to nic neobvyklého, na Noční straně, kde se některé dny nemůžete ani spolehnout, že kdokoliv nebo cokoliv zůstane tak jak je deset minut. Všichni lidé tady mají nějaké to svoje nechutné tajemstvíčko, něco mrazivého a nepříjemného, co si žárlivě tisknou na prsa, nějakou mimořádnou tužbu nebo fascinaci, která se dá odhalit a uspokojit jen v neóny prozářených ulicích Noční strany. Soukromá tvář za každou maskou pro veřejnost, skrytý význam vykukující zpoza každého slova, které si s vámi vymění. I ze mne se nakonec vyklubal… někdo jiný, než jsem si myslel.

Lilithin syn…

Mlha změny vykypěla vpřed a zaplnila ulici, a já jsem rozpřáhl náruč a objal jsem tu trpkou, chvějící se páru, která mne vzápětí pohltila. Byla to zatraceně nezodpovědná pitomost, ale já jsem nezodpovědností zrovna překypoval a cítil jsem zoufalou potřebu něco udělat, cokoliv, co by se mi vůbec nepodobalo, jen abych si dokázal, že jsem pořád ještě pánem svého života. Že o něm pořád rozhoduji. Mlha byla horká a vlhká, jako pára v nemocničním pokoji, kde horečka spaluje jako šílenství a inspirace zároveň. Všude kolem mne se míhaly nezřetelné stíny jako žraloci kroužící v moři kolem oběti a někde v dáli odbíjel velký zvon vyrobený z ledu hodiny před úsvitem.

A pak byla mlha najednou ta tam. Ulice byla zpátky, se všemi svými divokými a křiklavými detaily, kluby, bary a soukromými podniky, stejně hlučnými a nevázanými jako předtím. Řvavé primární barvy neónů plály stejně oslnivě jako jindy a na jasném nočním nebi chladně svítil obrovský Měsíc. Lidé se rozptýlili do ulic, opět soustředěni pouze na honbu za svými soukromými cíli a prokletími. Nic se nezměnilo a já ze všeho nejméně. Spustil jsem ruce; najednou jsem se cítil poněkud hloupě a trochu zklamaně. Mlha změny mne nijak nepoznamenala. Možná kvůli mé ne tak docela lidské přirozenosti; možná protože se mě bála. Nebo možná proto, že poznamenat někoho, kdo o to stál, prostě neměla zájem… Proč jsem byl právě v tuto noc tak neklidný? Proč jsem tolik chtěl, aby se můj život změnil? Bylo to proto, že jsem konečně měl všechno, co jsem kdy chtěl, a jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo… Tak tohle je ono?

Možná naštěstí zazvonil můj mobil, hrající ‚Tubular Bells‘ od Mikea Oldfielda. Melodie Soumračné zóny jsem se nakonec zbavil; opakovaný vtip přestává být vtipem. Vytáhl jsem telefon, zapnul jsem exorcistický režim, abych se zbavil doopravdy neodbytné reklamy a nasadil jsem srdečný tón.

„Ahojky! Dovolali jste se Johnu Taylorovi, soukromému detektivovi, nájemnému hrdinovi a představiteli ženských rolí pro osobní účely. Tento hovor se možná nahrává a možná ne. Mluvte.“

„Ach bože, už zase máš jednu z těch svých nálad, co?“ řekla moje sekretářka Cathy. „Nevím, proč se vůbec snažíš předstírat srdečnost; vůbec ti to nejde. To já, na druhé straně, jsem vždycky příjemná, srdečná a okouzlující, protože jsem mladá, svěží a pořád ještě poměrně neposkvrněná.“

Měla pravdu. Cathy tak překypuje srdečností, až mám podezření, že se ráno, v poledne i večer sjíždí všemi drogami, co je jen lidé znají, ale není to tak, ona to prostě má v sobě. Na to by měl být zákon.

„Co chceš, Cathy?“ zeptal jsem se trpělivě. „Vyrušuješ mě, když si užívám zaslouženého volna.“

„Tomu přece sám nevěříš, šéfe.“

„Co jsi provedla tentokrát?“

„Nic! Nebo alespoň nic, s čím by sis musel dělat starosti. Ale nevěřil bys, kdo právě volal do kanceláře a projevil zájem tě najmout… Elf! Nekecám! Taky jsem z toho byla paf. Nejenom že na Noční stranu přišel elfí pán, což je zvláštní, zneklidňující a strašidelné samo o sobě, ale chce, abys pro něj vyřešil případ! No není to žůžo?“

„O kterém konkrétním elfím pánovi tady mluvíme?“ zeptal jsem se, protože alespoň jeden z nás se musel chovat prakticky a profesionálně, a od Cathy jsem to zjevně čekat nemohl. „Představil se jako lord Pálený; ale klidně se můžeš vsadit, že to není jeho pravé jméno. Elfové lžou každým dechem. Do našeho světa přicházejí jen když chtějí něco vyvést.“ „Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „To je taky to jediné, co jim zbylo. Co přesně ten údajný lord Pálený chce, abych mu našel?“

„To mi neprozradil,“ odfrkla si Cathy. „Byl příliš nóbl na to, aby se vybavoval s pouhým podřízeným. Říkal, že se asi dvě hodiny zdrží v Dračí tlamě, pro případ, že bys chtěl zaskočit na kus řeči. O penězích se nezmiňoval. Ale… je to elf! Kdy jsi naposled slyšel, že by se některý z nich snížil k tomu, aby požádal o pomoc pouhého člověka?“

„Nikdy,“ odpověděl jsem. „Což by nasvědčovalo nejenom že tenhle případ bude neproveditelný, neetický a přímo strašidelně nebezpečný, ale i že budu na závěr probodnut zezadu vlastním klientem.“

„Samozřejmě,“ odpověděla Cathy. „Myslela jsem, že se tohle rozumí samo sebou už když jsem řekla Tvůj klient je elf. Ale no tak, šéfe, já tady přece mluvím o reklamně k nezaplacení! Z toho budeš moci žít celé měsíce! John Taylor, soukromý detektiv tak mimořádných kvalit, že za ním se svými problémy chodí i nafoukaní elfové! Budeme muset nechat udělat nové vizitky!“

„Ale stejně,“ řekl jsem. „Proč Dračí tlama? To je doopravdy nepříjemné místo, i na Noční stranu. Co by tam dělal elf? Nebo snad ví… že já Dračí tlamu znám? Že jsem ji svého času znal až příliš dobře.“

„Ty jsi chodíval do Dračí tlamy, šéfe?“ zeptala se Cathy a nějak se jí povedlo, že to znělo pohoršeně a potěšeně současně. „Ale vždyť to je…“

„Nejvyhlášenější drogové doupě na Noční straně,“ dopověděl jsem za ni. „Ty jsi mě neznala v těch prašivých časech, když jsem byl doopravdy na dně, Cathy; když jsem utíkal jsem před všemi, sebe nevyjímaje. Přísahal jsem, že se tam nikdy nevrátím… ale jestli na tom ten elf trvá, tak tam půjdu. Když pro nic jiného, tak aby si ten náš mazaný a lstivý elfí pán nemyslel, že má nade mnou výhodu. Nikdo mi nebude říkat, kam nesmím chodit, ani já ne.“

„Ty jsi vážně divný, šéfe.“

Vypnul jsem telefon a schoval jsem ho. Vyrazil jsem do noci, abych hledal změnu, a teď to vypadalo, že jsem ji našel. Ještě před chvílí jsem měl plnou hlavu své budoucnosti a najednou se zdálo, že se mnou ještě neskončila moje minulost. Vrazil jsem obě ruce hluboko do kapes trenčkotu, zhluboka jsem se nadechl a zamířil jsem k Dračí tlamě, do nejhlubší a nejtemnější noci.

Nikdy nevěř elfům. Vždycky mají nějaké vlastní plány.

Na Noční straně jsou místa, kterým byste se měli vyhnout. Buďto proto, že jsou tak nebezpečná, že je vám jasné, že byste si pak museli cestu ven vybojovat, nebo protože jsou tak extrémní, tak hanebná a tak zatraceně odporná, že s nimi nikdo kdo má všech pět pohromadě, nechce mít nic společného. Jsou tady špatná místa, nebezpečná místa a vyloženě nezdravá místa; a pak je tady Dračí tlama.

Průčelí podniku, nenuceně se choulící v temnu boční uličky nedaleko hlavního tahu, má skutečně podobu třicet stop vysoké a dvacet široké dračí hlavy, jejíž obrovské rozevřené čelisti vytvářejí vchod. Říká se, že toho draka před mnoha staletími zkameněla sama Gorgona Medúsa. Jestli je to pravda, raději nechci pomyslet, co používají jako zadní východ. Obří kamenná hlava má matně šedou barvu a je naprosto nedotčená časem a počasím. Místo očí má hluboké, temné jámy. Dlouhé špičaté zuby trčí nahoru a dolů jako stalagmity a stalaktity. Venku nestojí žádné stráže; jen vstupte, máte-li chuť. Všichni jsou zde vítáni, dokud jim vydrží peníze nebo kreditky. Všechno je tu povoleno, ukojí tu každou vaši zálibu. Vejděte na vlastní nebezpečí a zanechte všech nadějí, vy kdož… No, jsem si jistý, že dobře víte, jak je to dál.

Beze spěchu jsem prošel mezi dvěma dlouhými řadami zubů a sestoupil jsem po točitém kamenném schodišti do břicha bestie, velké kamenné síně nacházející se hluboko pod ulicí. Už Je to dávno, co jsem tam byl naposled, celý život, zdálo by se. Nebo jako včera. Někdy sám sobě provedete věci tak zlé, že vzpomínky na ně mají háčky a nikdy vás nepustí. Věděl jsem, co je tohle místo zač a co mi mohlo udělat, ale stejně jsem do toho pekla sestoupil. Přišel jsem sem, protože to, co se tu nabízelo… bylo to, co jsem chtěl. Pomalá, sladká sebevražda drogovou závislostí.

Byl jsem tehdy o tolik mladší a ze všech stran obklíčený hrozbami, otázkami a osudovými předurčeními, kterým jsem už nedokázal dál čelit. Proto jsem utekl, od svých přátel i nepřátel, pohřbil jsem se do slastné hlubiny Dračí tlamy a oddal jsem se té nejkrutější a nejničivější milence. Nejspíš bych tam zůstal, kdyby jednoho dne nepřišel Břitvák Eddie a nevytáhl mne odtamtud. Prohnilému bohovi bleskové břitvy neřeknete ne. Nějaký čas jsem zůstal s ním a se všemi ostatními bezdomovci spláchnutými do Krysí uličky. Myslel jsem, že hlouběji už klesnout nemůžu. Dokud mne tam nepřišla hledat Suzie Střelkyně, aby si vydělala odměnu vypsanou na mou hlavu, a já jsem utekl z Noční strany a ode všeho, co je tam, se Suziinou kulkou v hýždi.

Tehdy jsem si myslel, že jsem s Noční stranou skončil jednou pro vždy, ale osud mne zavolal domů, kam spolu s ostatními obludami patřím.

Sešel jsem po ošlapaných kamenných stupních do velké podzemní sluje a zjistil jsem, že to tam vypadá pořád tak, jak jsem si to pamatoval. Jako kdybych si odtamtud jen odskočil a všechny ty poslední roky mého života byly jen další drogový sen. Zastavil jsem se na posledním schodu a rozhlédl jsem se, přitom jsem se ze všech sil snažil udržet si klidný a nezúčastněný výraz. Kamenná síň byla nacpaná lidmi, kteří seděli a leželi všude kolem, ale veškerý šum konverzace byl ztlumený do pouhého šelestu šepotů. Do Dračí tlamy si nechodíte poklábosit.

Vzduch tu byl hustý stovkami druhů omamných dýmů, už jsem začal ztrácet cit ve rtech a nosních dírkách. Pouhým průchodem touhle místností můžete zakusit tucet různých raušů a dávno pohřbené části mého já se začaly pomalu vrtět, probouzet se a vzpomínat. Zhluboka jsem se nadechl. Zakouřený vzduch páchl zkyslým mlékem a sírou. Pomalu jsem se usmál a věděl jsem, že to není příjemný úsměv.

Někteří z tamních mne poznali. Usmáli se a kývli, nebo se na mne zamračili a udělali znamení zlého oka; a někteří se odplížili hlouběji do temných koutů. Ale nikdo nic neřekl a nikdo nic nepodnikl. Schoulení v žárlivých obětí svých osobních milenek spoléhali, že personál podniku udělá co je třeba, aby je nikdo nerušil. V Dračí tlamě nikdy nedocházelo k potížím, protože při těch několika málo příležitostech, kdy se našel někdo tak hloupý, že je začal, se o to stará Matka Connellová rychle postarala. Velice extrémním a velice nepříjemným způsobem.

Seděla tam, co sedávala vždycky, za ozdobně vyřezávaným recepčním pultem přímo proti schodišti. Horní plocha pultu nebyla pod všemi těmi navršenými bankovkami, zlatem, šperky a kreditkami vůbec vidět. Matka Connellová se rozvalovala ve svém děsivě velkém čalouněném křesle, čtyři sta liber překypujícího ženství zamotaného v purpurové tóze doplněné dlouhým růžovým péřovým boa pevně omotaným kolem jejího tlustého krku s mnoha podbradky. Boa se občas pohnulo, jako kdyby bylo živé nebo se mu něco zdálo. Matka Connellová dominovala všude, kde se ocitla, už tím, že tam byla, čirou silou své drtivé osobnosti. A svým naprostým odhodláním použít při prvním náznaku nepříjemností svoje pěsti jako perlíky.

Ze zarudlého, zpoceného obličeje pod zjevně falešnými světlými kudrnatými vlasy na vás hleděly silně nalíčené oči. Ústa měla rudé jako čerstvou ránu a hranatá spodní čelist jí mizela v růžových obláčcích péřového boa. Vždycky na mě působila, jako by si právě dala půl tuctu protřelých holčin k snídani. Měla úsměv pro každého, protože úsměv nic nestojí, ale hezký pohled to nebyl. Její velké ruce se neúnavně pohybovaly v bohatství navršeném před ní, bez ustání ho třídily, přepočítávaly a přesouvaly. Jednou se mi ve vzácném okamžiku sdílnosti svěřila, že když jsou obchody skutečně dobře, hrne se na ní tolik peněz, že vůbec nemá čas je počítat a tak je jen váží.

Vzhlédla a zachytila můj pohled. Matka Connellová nikdy nezapomene váš obličej a žádné sbohem nebere jako konečné. Její karmínové rty se roztáhly a odhalily zažloutlé zuby, a pak mi pokynula jednou svou masitou rukou. Hlas měla hluboký a drsný, jako když vrčí pes.

„Vítejte zpátky, pane T. Dlouho jsem vás neviděla. Pořád hledáte svou Šanghaj Lil?“

„To bylo dávno, v jiné zemi a kromě toho, to děvče je mrtvé,“ odpověděl jsem. „Slyšel jsem dobře, že sem teď pouštíte elfy?“

Její úsměv byl rázem ten tam. „Je těžká doba, pane T. Dekadence a rozkošnictví už není, co bývaly. Podle mě za to může televize.“

„Alespoň mi řekněte, že jste si od něj nenechala zaplatit vílím zlatem.“

Krátce se uchechtla. „To jistě ne, pane T. Měl MasterCard.“

„Jak příhodné,“ zamumlal jsem. „Kde toho elfa najdu, matko Connellová?“

Ukázala tučným prstem dozadu do místnosti a sádlo na spodní straně ruky se jí při tom několikrát zhouplo. „V oddělení pro kuřáky, pane T. Udělejte nám laskavost; odveďte ho odsud. Výrazně nám snižuje tržby.“

„Přirozeně,“ odpověděl jsem.

Zamával jsem jí prsty na rozloučenou a ona se na mě ušklíbla jako žralok, který ve vodě ucítil krev. S jistou úlevou jsem se otočil a vešel jsem do sluje, a vzápětí jsem se zanořil hluboko do útrob Dračí tlamy. Nikdo si mě nevšímal; všichni byli ponoření ve svých osobních nebích a peklech. Ale jeden muž mne spatřil a poznal, a s profesionálním úsměvem pevně usazeným ve tváři ke mě zamířil opojným dýmem. Nikdo přesně nevěděl, jak je Hostitel starý, nebo jestli je vůbec technicky vzato člověk; v Dračí tlamě je už od jejího otevření před půldruhým stoletím. Stará se o to, abyste se tady cítili vítáni a dohlíží, abyste měli všechno, co potřebujete. Najde vám pohodlné místečko, pomůže vám s pilulkami, dýmkou, jehlou nebo škrtidlem, a když vypadáte nerozhodně, pošeptá vám do ucha nějaký ten návrh a pobídne vás, abyste vyzkoušeli věci, na které jste předtím ani nepomysleli. Objímá vás, když se třesete v deliriu, drží vám hlavu, když zvracíte a přitom vás obere o veškerou hotovost, co u sebe máte. A když v Dračí tlamě zemřete, jeho obličej bude poslední, který na tomto světě uvidíte. A pořád se bude usmívat.

Vážně vám musí říkat proč?

Právě teď měl na sobě nejlepší oblek, jaký nabízí Savile Row, doplněný o školní vázanku, o které jsem si byl vcelku jistý, že nemá žádné právo ji nosit. Obličej si nabělil arsenikem; jeho smějící se ústa byla zvýrazněný silnou vrstvou rudé rtěnky a jeho tmavé lesknoucí se oči nikdy nemrkaly. Černé vlasy měl tak slepené brilantinou, že vypadaly jako namalované, a z levého ušního lalůčku mu visel malý stříbrný ankh. Každičký jeho pohyb a gesto bylo vzorem elegance a světem kráčel jako kdyby všichni ostatní byli jen statisté pro jeho hlavní roli.

Hostitel vás dokázal přimět naprosto ke všemu, opravdu k čemukoliv. A čím to pro vás bylo horší, tím více se usmíval. Vždycky vám byl s potěšením k službám. Ochotně mě po celé ty roky zásoboval vším, co jsem si myslel, že potřebuji. Teď se přede mnou zastavil, zdvořile se uklonil a sepjal své bledé prsty s dlouhými nehty na propadlé hrudi.

„Tak, tak,“ řekl šťastným, nadšeným hlasem doslova přetékajícím umělou dobrosrdečností a falešnou upřímností. „Zase zpátky, pane Taylore? Jak hezké. Vždycky rádi přivítáme zpět zbloudilou ovečku. Co vám mohu přinést, pane Taylore? Jako obyčejně?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Pro to tady nejsem. Přišel jsem, abych se tu s někým sešel.“

Jeho temný úsměv se ještě malinko roztáhl. „To říkají všichni. Neostýchejte se, pane Taylore; tady jste mezi přáteli. V Dračí tlamě se nemusíte za nic stydět. Dopřejte si. Od toho tady jsme.“

„Pro to jsem tady nepřišel,“ zopakoval jsem. „Jsem tu obchodně. Takže kdybys dovolil.“

Nepohnul se, nemrkající oči upřené na mne, pohled překypující zlovolnou zarputilostí. „Z Dračí tlamy nikdo neodchází, pane Taylore. Ne doopravdy. Jen si na chvíli odskočí a pak se zase vrátí. Kdo jiný vás zná tak dobře, jako my, kdo jiný vám může poskytnout to, co doopravdy potřebujete? Vy patříte sem, pane Taylore, a dobře to víte. Pojďte se mnou. Dovedu vás do vaší staré kóje. Pořád je ještě tady. Nic se nezměnilo. Dovolte, abych vám připravil jehlu a našel žílu. Nikdy jste doopravdy neodešel, svět venku byl jen krutý sen. Vždycky jste byl tady, kam ve skutečnosti patříte.“

Vysmál jsem se mu do obličeje a on doopravdy o krok ucouvl. „Sni dál,“ řekl jsem. „Já jsem teď mnohem víc, než jsem býval tehdy.“

Hostitel skoro okamžitě přepnul. „A určitě vám nemohu nabídnout alespoň malou ochutnávku? Na účet podniku, samozřejmě.“

„Nepokoušej mě,“ odpověděl jsem.

Hostitel ustoupil stranou a skloněním hlavy přiznal porážku. Na chvíli.

„Ještě se uvidíme, pane Taylore.“

„Ne, jestli tě zahlédnu první,“ řekl jsem k jeho odcházejícím zádům.

Rozhlédl jsem se po místnosti a z pomalu se převalujícího dým se začaly vynořovat detaily. To místo se skutečně nijak nezměnilo od doby, kdy jsem sem chodil. Když jsem se tu schovával před světem, který mne ve všech směrech zlomil a porazil. Nešlo ani tak o to, že bych ztratil naději, jako že jsem ji zahodil; protože naděje příliš bolela. Břímě života pro mne bylo příliš velké, příliš nesnesitelné, a už jsem se nebyl schopen dívat na svůj odraz v očích přátel. Selhal jsem ve všem, na čem záleželo a několika ohledech navrch. Tak jsem přišel sem, do Dračí tlamy a chtěl jsem jen úlevu od bolesti a zapomnění. Protože to jediné, co vám mohou drogy poskytnout, je lepší, než rozkoš: chladné, tiché pohodlí z toho, že necítíte vůbec nic.

Všude visely hedvábné závěsy a stály vyšívané paravány, zajišťující soukromí těm, kterým na něm ještě záleželo. Stoly, židle a lehátka tu stály v mnoha řadách. Stinné jeskyně a cely byly vytesané hluboko do kamenných zdí. Na podlaze moč, zvratky a krev. A všude kolem mne muži, ženy a jiní tvorové, pohroužení do snů a snění. Pomalu umírali… ale nenacházel jsem pro ně žádný soucit. Do Dračí tlamy nikdo nezabloudí náhodou. Každý ví, oč tady jde. Musíte to chtít, dobrovolně si to zvolit tak, jak si zvolíte pistoli, smyčku nebo břitvu.

A já jsem po tomhle kdysi toužil z celého srdce.

Potřásl jsem hlavou. Normálně nemívám ve zvyku vracet se k minulosti a litovat svých starých omylů. To mě jen dostal ten otravný kouř převalující se v nehybném vzduchu. Vyrazil jsem vpřed a opatrně jsem se při tom vyhýbal plně obsazeným stolům a židlím, překračoval jsem občasné temné stíny na podlaze a při tom jsem se rozhlížel po elfovi. Několik lidí se ke mně otočilo zády, když jsem se k nim přiblížil. Buďto mne znali nebo se se mnou nechtěli seznámit. Já jsem mezi nimi nepoznal nikoho.

V jámě hrubě vyhloubené ve skalním podloží zápasili dva Hydeové, dvě hory svalů s vystouplými žílami pod snědou pokožkou. Bušili do sebe stále znova a znova, trhali se navzájem rukama s prsty zaťatými jako drápy a zuby. Po znetvořených tělech jim stékala krev a pot a řičeli a funěli jako zvířata, zatímco několik apatických diváků uzavíralo sázky, který z nich přežije. Mrtvý Hyde bude recyklován a tak droga nepřijde nazmar. Feťáci vědí o koloběhu drog všechno co je vědět třeba.

Kyborg z nějaké budoucí časové linie si nechal proudit žílami velice tvrdou a velice odpornou drogu budoucnosti nazývanou Krev. Ze sinalého masa mu trčely technoimplantáty, po jejichž povrchu přeskakovaly elektrické výboje. Oči obrácené v sloup mu zlatě plály a otevřená ústa měl plné kovových zubů. Budoucnost můžete vyplnit tou nejúžasnější technologií, ale lidé vždycky zůstanou lidmi.

U jedné stěny stála dlouhá řada skládacích lehátek, na kterých leželo asi tucet půvabných mladých krásek s očima vytřeštěnýma do zakouřeného vzduchu. Užívaly si dokonalé odtělesnění, zajištěné zakázanou africkou drogou taduku. Jejich mysli, osvobozené od okovů těl, volně poletovaly do budoucnosti, minulosti nebo některé z mnoha paralelních dimenzí a realit. Někdy se vrátily zpět a někdy ne. Asi si dokážete představit, co se stane s těly těch, které se nevrátí.

Bratr Frank zase experimentoval s Andělským dechem, starým lektvarem, a snažil se oddělit od sebe různé roviny vědomí, aby mezi sebou mohly komunikovat. Na bratra Franka si raději dávejte pozor. Má ve zvyku přilít vám v nestřeženém okamžiku do pití něco ostřejšího.

Ve velké kleci s mohutnými mřížemi byli drženi ti, co holdovali prastaré mimozemské droze známé jako revert. Tahle záludná droga může zvrátit vaši evoluci a transformovat vás do neandrtálce nebo ještě dál, když to vydržíte. V kleci, mezi chlupáči s výraznými nadočnicovými oblouky se pohybovali i jiní, více zneklidňující tvorové.

A nakonec tam byla malá a ostatních se stranící skupinka lidí kouřících červenou marťanskou trávu. Ti, kdo jí propadli, tvrdí, že vám pomůže myslet úplně novým způsobem. Když jí vykouříte dost, začnete uvažovat jako Marťan. Když jí vykouříte příliš, tak se v Marťana proměníte i fyzicky. A pak se všichni kolem vás zvednou a utlučou vás holemi, protože dokonce i Noční strana má meze, za které nepůjde.

Kolem prošla ruku v ruce dvojice duchů, hledajících někoho, koho kdysi znali. Byli neostří, rozmazaní a poloprůhlední, příliš mnoha průchody do jiných dimenzí se obnosila sama jejich existence. Kdysi to byli lidé, ale zašli příliš daleko a viděli toho příliš mnoho, a teď už si nedokázali vzpomenout, jak najít cestu domů nebo kam vlastně patří. Rysy jejich obličejů se vyhladily a rozostřily, jako se to stává sochám andělů na hřbitovních náhrobcích erodovaných časem a povětrnostními vlivy. Kouřovití duchové poletovali sem a tam a zoufale pátrali po známém obličeji nebo přízvuku, svými tichými, vzdálenými hlasy se ptali po městech, lidech a světech, o kterých nikdo nikdy neslyšel.

Zákazníci Dračí tlamy je odháněli rukama ztěžklýma omámením nebo je prostě ignorovali. Tihle duchové by už mohli vědět, že tady pomoc nenajdou, ale byli sem přitahováni změněnými stavy vědomí jako můry plamenem. Jeden z nich mne lehce zatahal za rukáv ve snaze upoutat mou pozornost, ale já jsem ho setřásl. Zahlédl jsem svého elfa.

Šel jsem přímo k němu, když mi náhle někdo rezolutně zastoupil cestu. Zastavil jsem se, protože kdybych to neudělal, srazil bych se s ním, a pak jsem si muže stojícího přede mnou prohlédl. Poznal jsem ho skoro okamžitě, přestože se k němu čas nezachoval zrovna ohleduplně. Carnaby Jones, Vnímavý chlapec, nechvalně známý švihák a svobodný duch staré King’s Road, klesl skutečně hluboko. Tričko a džínsy měl poměrně čisté, ale vypadal, jako by ho oblékal někdo jiný. Jeho někdejší maskulatura byla ta tam, maso se mu na kostech scvrklo a jeho pokožka získala nezdravý nažloutlý odstín. Pod pergamenovou kůží obličeje se mu zřetelně rýsovala lebka, hluboko propadlé oči měl temné a zakalené a jeho upjatý úsměv vyjadřoval všechnu zlobu světa. Páchl odporně.

Vzpomínal jsme si na doby, kdy byl Vnímavý chlapec nejlepší a nejbáječnější.

„Co chceš, Carnaby?“ zeptal jsem se slušně.

Hlasitě se ušklíbl. „Nemáš na starého kamaráda čas, Johne? Nemáš co říct starému příteli, kterého jsi nechal v bahně? Toho, který tě sem přivedl, seznámil tě a ukázal ti slasti, o kterých jsi před tím neměl ani tušení?“

„To jsem ti odpustil už dávno,“ odpověděl jsem. „Oba jsme teď jiní lidé. Je to krev, co vidím ve tvém očním bělmu, Carnaby? Vstřikuješ si teď drogu do slzných kanálků, protože ti už došly žíly? Jak jsi mohl klesnout tak hluboko?“

„Praxe,“ odpověděl a jeho úšklebek se ještě rozšířil, takže mi předvedl své tlející zuby. „Vypadáš dobře, Johne. Vážně. Velice… zdravě. Proč si myslíš, že se sem prostě můžeš vrátit a producírovat se mezi námi s nosem nahoru? Dlužíš mi, Johne. Dobře víš, že ano.“

„Jestli chceš, abych tě odsud dostal, udělám to,“ odpověděl jsem. „Jestli potřebuješ pomoc, postarám se, abys dostal tu nejlepší, jaká se dá sehnat.“

„Od tebe nechci vůbec nic! Jenom vidět, jak platíš za to, co jsi udělal.“

„A co jsem udělal, Carnaby?“ zeptal jsem se trpělivě.

„Porušil jsi pravidla, Johne! Dostal ses odsud! Odsud by se neměl dostat nikdo. O to tady přece jde.“

„Dostalo se mi pomoci,“ odpověděl jsem. „A já zase pomůžu tobě, Carnaby. Opravdu. Myslím to vážně. Jediný, kdo tě tady drží, jsi ty sám.“

Podíval se na mě úkosem, na tváři pořád ten zlý úšklebek. „Dostat ses odsud a teď jsi na Noční straně velké zvíře. Ale jistě, novinky prosáknou všude, dokonce i na místa jako je tohle. Říká se, že jsi dokonce bohatý. Tak co kdybys utrousil pár drobných na památku starého přátelství? Co takhle malou pozornost, svou poslední košili, všechno co máš?“ Teď na mě věty doslova plival a celé jeho zchátralé tělo se třáslo léta střádanou a pečlivě pěstěnou záští a nenávistí. Vycítil jsem, že se matka Connellová za svým stolem neklidně pohnula a gestem jsem ji zadržel. Protože Vnímavý chlapec kdysi skutečně býval mým přítelem a skutečně v sobě měl potenciál stát se nejlepším z nás. Drogy nezničí jen to, co jste; dokážou zničit i všechny lidi, kterými byste mohli být.

A tak jsem k němu přistoupil, oběma rukama jsem sevřel jeho kostnatou hlavu a upřeně jsem se mu zadíval do očí. Pokusil se mi vytrhnout, ale na to mu nezbývalo dost sil. Chtěl odvrátit zrak, ale nenechal jsem ho. Soustředil jsem se a on zoufale vykřikl, jak se všechny staré jizvy na jeho předloktí otevřely najednou a vytryskla z nich tmavá tekutina. Všechno, co si kdy vzal, do poslední odporné kapičky, z něj zase vyteklo, a on se rozplakal jako malé dítě. Když jsem s ním skončil a pustil jsem ho, svalil se mi bezvládně k nohám.

„Tak,“ řekl jsem. „Jsi čistý. Volný jako pták. Můžeš odsud odejít nebo zůstat; teď je to jen na tobě. A už nikdy neříkej, že jsem pro tebe nic neudělal.“ Nechal jsem ho tam a zamířil jsem k elfovi.

Vyjde v létě v nakladatelství Polaris.

Simon R. Green


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...