26.8.2016 | Svátek má Luděk






UKÁZKA: Simon R. Green, Démoni jsou věční

4.6.2009 0:05

Daemons are Forever Démoni jsou věční Simon R. GreenTOPlistJmenuji se Bond. Šaman Bond. Ten supertajný agent.

Kdysi, dávno tomu, bylo to jediné, co stálo mezi světem jak ho znáte a silami temnoty moje rodina. Ve zlaté zbroji, která nás činila silnými a mocnými, jsme za vás bojovali proti obludám a chránili jsme vás. Každičký člen naší rodiny byl odmalička vychováván, aby v nejpřísnějším utajení bojoval na straně dobra. Takže jste se nikdy nedozvěděli, jak nebezpečný je ve skutečnosti svět, v němž žijete.

Já jsem byl polní agent, zmocněný nakopávat nadpřirozené zadky. Rytíř v lesklé zbroji chránící lidské stádečko před vlky.

A pak jsem se dozvěděl, že to všechno je jedna velká lež. Moje rodina svět nechrání… ona mu vládne. Tajně, za scénou. A to skvělé zlaté brnění, které z nás dělalo nadlidi… za to jsme museli platit cenu, která byla příliš vysoká. Tak jsem svou rodinu zničil. Načež mne za mé hříchy potrestali tím, že mi hodili na krk šéfování. Mám rodinu řídit a spasil ji.

Takže… Ve skutečnosti se jmenuji Eddie Drood. A jsem poslední naděje světa.

Ergo svět je až po uši v maléru. (druhá anotace)

Druhá kniha nového cyklu Tajné dějiny.
Brož., 432 str., překlad J. Hořejší, obálka Paul Young, vyjde v nakladatelství Polaris v červenci 2009.

Kapitola první

Normální den mého života

Svět není takový, za jaký jej považujete. K čertu, ani Londýn není, co si myslíte, že je. Za každým rohem tu číhají obludy, z každého stínu na vás civí příšera a dochází tu k tolika tajným spiknutím a válkám, že byste ani nevěřili. Nikdy se o tom všem nedozvíte, protože naše rodina má všude svoje tajné agenty a ti drží všechno hezky pod pokličkou a starají se, aby všichni hráli podle pravidel. Když nehrají, zabijeme je. Na druhou šanci nevěříme; zastáváme názor, že oheň je nejlepší zadusit dřív, než se začne šířit.

Moje rodina udržuje svět v bezpečí už skoro dva tisíce let. Jsme v tom velice dobří.

A pak jsem odhalil pravdu, která se skrývala za lžemi a najednou nic nedávalo smysl. Když jsem naposled navštívil svůj útulný malý byteček v Londýně, svůj domov mimo domov, všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Byl jsem zkušený polní agent s vymyšleným jménem a krycí identitou, a moje skvělá zlatá zbroj ze mne dělala dokonalého supermana. Šel jsem tam, kam mě rodina poslala, dělal jsem, co mi řekli a na nic jsem se nevyptával. Mým povoláním bylo chránit svět před záporáky, co byli zrovna ten týden na řadě, abych s nimi zatočil, a vědělo se o mě, že se své práce s úspěchem zhostím bez ohledu na naskytnuvší se komplikace. Věděl jsem, kdo jsou hodní hoši a kdo ti špatní.

Čerta starého jsem věděl.

Můj byt byl v Knightsbridge – pohodlné doupě v přízemí, v nóbl čtvrti, kde lidé nemají ve zvyku strkat nos do záležitostí sousedů. Vydělával jsem dost, abych si mohl dovolit žít stylově a v pohodlí a nikdo mě neobtěžoval. Takový byl můj život před pouhými několika měsíci. Vlastně až do toho dne, kdy mne moje rodina bez jakéhokoliv důvodu a varování prohlásila za odpadlíka a já se stal štvancem bojujícím o svůj holý život. Při tom jsem začal klást otázky a postupně jsem se dopracoval k pravdě o své rodině a o světě, a od té doby už nic nebylo jako dřív.

Teď jsem byl zpátky v Londýně a hasil jsem si to ve svém novém žihadlu povětšinou prázdnými ulicemi s divokou lesní čarodějnicí Molly Metcalfovou na sedadle spolujezdce. Bylo časně ráno, slunce vyšlo teprve před chvílí, ptáci zpívali, co jim hrdélka stačila a vzduch byl plný očekávání, takového toho pocitu, že by se mohlo přihodit cokoliv, který je typický pro všechna velká města na začátku dne. Molly Metcalfová honosící se pověstí anarchistky, teroristky a spoustou dalších —istek programově se věnujícím působení potíží těm, co mají tu smůlu, že jsou zrovna u moci, se vedle mě šťastně protáhla a pak začala oběma rukama bušit do palubní desky v rytmu melodií Breed 77 přehrávaných aparaturou vozu. Drobná a delikátní jako porcelánová panenka s nakrátko zastřiženými černými vlasy, velkýma tmavýma očima a bujným poprsím. Na sobě měla černý kožený kalhotový kostým a na krku jí na dlouhém stříbrném řetízku visel čarodějnický nůž. Molly bývala jednou ze záporaček; vlastně nejspíš jí byla pořád, přijde na to, z které strany se na to díváte. V minulosti jsme toho hodně společně prožili, dokonce jsme se pokoušeli jeden druhého několikrát zabít, když jsme se ocitli na opačných stranách mise. Teď jsme dvojka a kdybyste mě zabili nedokážu říct, kterého z nás dvou to překvapilo víc.

Já, já jsem jen další obličej v davu, vytrénovaný splynou s okolím tak, že si mě nikdo ani nevšimne. A v životě jsem si neobjednal vodkové martini, ať už protřepané nebo zamíchané.

Hnal jsem svůj nový vůz ulicemi s naprostým nezájmem o dopravní značení, dopravní předpisy a jiné formy silniční etikety. Ačkoliv přísně vzato, nebyl to nový vůz. Když jsem byl na útěku, musel jsem opustit a zničit svůj milovaný Hirondel, a tak jsem přemluvil rodinného Zbrojmistra, aby mi opatřil nová rychlá kola. Teď jsem řídil s láskou zrekonstruovaný čtyřapůllitrový Bentley 1933 kabriolet v závodnické zeleni a interiérem vyvedeným v červené kůži, pod dlouhou naleštěnou kapotou přeplňovaný Amherst Villers s turbodmychadlem. Vítr mi čechral vlasy, jak jsme se hnali městem a řadil jsem častěji, než bylo absolutně nutné, jen abych se předvedl. Ten vůz byl skutečná zelená bestie, po čertech stylová a okouzlující takovým tím nenuceným způsobem, o který se moderní vozy už ani neodvažují pokoušet. Zařadil jsem nejvyšší rychlost a stlačil jsem plynový pedál až na podlahu, a Bentley vyrazil vpřed jako ohař puštěný z vodítka. Molly zavýskala radostí, rozjařená rychlostí a přetížením.

„To je vážně božská kára, Eddie! Kde jsi ji ukradl?“

„Patřívala mému strýci Jackovi,“ zařval jsem, abych přehlušil řev motoru. „Když se v padesátých letech, za studené války, potloukal po východní Evropě a s předpojatostí sobě vlastní hasil požáry v zárodku. Říká se, že osobně zabránil třem světovým válkám a jednu skoro rozpoutal, když se nechal přistihnout v posteli s manželkou jistého politika. A jeho milenkou. Strýček Jack časem samozřejmě přešel na rychlejší a okázalejší vozy, ale pro tenhle měl slabost a tak si ho nechal celou tu dobu. Přirozeně si ho důkladně upravil. Jako rodinný Zbrojmistr měl vždycky ty nejlepší hračky ze všech.“

„Například?“

Zašklebil jsem se. „Neprůstřelné plechy a okna, pneumatiky naplněné silikonovým gelem, takže se nedají vypustit, těžké kulomety vepředu i vzadu vystřelující explozivní střely v kadenci dva tisíce ran za minutu… ochranu proti všeobecné magii, kouzlům, kletbám plus všechny tajné bonusy. Provozní manuál je velký jako londýnský telefonní seznam. Všechny děti jim v knihovně tajně listovaly a snily o dni, kdy se také stanou polními agenty a budou řídit fáro jako je tohle. A mimochodem, nepokoušej se požít cigaretový zapalovač; spouští se jim plamenomety.“

„Žůžo! Vyzkoušíme je!“

„Raději ne. Nemáme na sebe přitahovat pozornost, vzpomínáš? Počkej, až uvidíme dopravní hlídku. Nebo pouličního mima.“

Byl to zvláštní pocit, být po tom všem, co se přihodilo, zase zpátky v Londýně a projíždět se známými ulicemi. Ty ulice vypadaly stejně jako dřív a lidé bezpochyby dál žili svoje každodenní životy, jako by se vůbec nic nezměnilo, ale změnilo se úplně všechno. Naše rodina byla destabilizovaná a celý svět tak byl vydán komukoliv na pospas, i když to zatím ještě nikdo nevěděl. Droodové už svět neřídili a ten nebyl roztrhán na kusy silami snažícími se vyplnit mocenské vakuum jenom proto, že prozatím všichni čekali, kdo s tím začne.

„Proč se vracíme do tvého starého bytu?“ zeptala se Molly.

„Už jsem ti to říkal. A jestli se zeptáš už tam budeme?, katapultuji tě.“

„Tohle auto katapultovací křeslo nemá.“

„To nemůžeš vědět. Mohl by mít.“

„No tak, komunikuj se mnou, Eddie. Nikdy mi neříkáš, co si myslíš.“

„Hele, ještě jsem si nezvykl, že mám poměr, jasné? Když pracuješ jako polní agent, velice rychle se naučíš nikomu nevěřit.“

„Ani těm, co jsou ti skutečně blízcí?“ zeptala se Molly a vážně na mne pohlédla těma svýma velkýma tmavýma očima.

„Zvlášť těm. S nepřáteli vždycky víš, jak na tom jsi; zradit tě mohou jen přátelé a lásky.“ Zhluboka jsem se nadechl, pohled upřený přímo před sebe. „Jestli mám vést rodinu – a už to tak vypadá, že budu muset, protože nikdo jiný se pro tu práci nehodí – musím bydlet v Síni. Když pro nic jiného, tak proto, že mezi mými příbuznými je ještě spousta těch, ke kterým není bezpečné otáčet se zády. Pravda možná osvobozuje, ale nikdo netvrdí, že za ni sklidíš vděk. Potřebuju vědět všechno, co se šustne. Ale jestli mám zase žít mezi tou smečkou, chci si vzít pár svých oblíbených věcí. Jsou to jen maličkosti, na kterých mi záleží a s jejichž pomocí se tam budu cítit víc jako doma.“

„Nikdy se nevaž na majetek,“ opověděla Molly stroze. „Jsou to jen věci a vždycky se dají opatřit nové.“

„Ty asi nejsi moc sentimentální, že ne.“

„Kdybych byla, léčila bych se. Já se stěhuji v jednom kuse a nikdy se neohlížím zpátky.“

„No ano,“ řekl jsem. „Jenomže ty bydlíš v lese. Co by sis s sebou vzala do Síně? Svůj oblíbený strom?“

„Zapomínáš, že jsem čarodějnice, Eddie. Klidně bych si s sebou mohla vzít celý les.“

Rozhodl jsem se, že je čas změnit téma dřív, než se jí ta představa zalíbí. U čarodějnic nikdy nevíte, na čem jste.

„Takže,“ začal jsem tak nedbale, jak jsem to jen dokázal, „jak vycházíš s rodinou? Chovají se k tobě všichni hezky? Co si myslíš o mocných a tajemných Droodech, teď, když máš příležitost poznat nás z blízka a osobně?“

„Těžko říct,“ odpověděla Molly. Hudba dohrála; zpomalil jsem, a v Bentleyi bylo najednou velice ticho. Molly vyčarovala ze vzduchu malou stříbrnou tabatěrku, odsypala si z ní špetku něčeho zeleného a světélkujícího, šňupla si a zase tabatěrku nechala zmizet. „Většina tvých příbuzných se mnou nemluví. Buďto protože si myslí, že jsem tě svedla na scestí, nebo že jsem vám v minulosti tolikrát udělala čáru přes rozpočet… Měli by se přes to přenést a hledět do budoucnosti. Co bylo bylo a teď je teď. No jasně, praktikovala jsem černou magii, rozpoutávala nepokoje, mrzačila mimozemšťany a unášela dobytek; byla jsem mladá! Musela jsem to ze sebe dostat! Ale jaký má smysl, aby přede mnou lidi s křikem utíkali, když si s nimi chci jen přátelsky popovídat.“

„Oni te neznají tak dobře, jako já,“ konejšil jsem ji. „Už sis udělala nějaké přátele?“

„Tvůj strýček Jack je príma,“ odpověděla Molly váhavě. „Ale pořád má něco na práci ve Zbrojnici. A Jacob je docela fajn společník. Na ducha. A chlípného staříka. Ale jinak se setkávám jen s chladným odmítnutím a jedovatými poznámkami, když si myslí, že už jsem z doslechu. Některé byly dost nepříjemné.“

Odtrhl jsem oči od cesty, jen na tak dlouho, abych ji věnoval vážný pohled. „Prosím, řekni mi, že jsi je nezabila.“

„Samozřejmě, že ne! Proměnila jsem je.“

„A v co jsi je… proměnila?“

Molly se sladce usmála. „Vzpomínáš si na ty bažanty, co jsme měli minulý týden, jak jsi říkal, že na ně není sezóna?“

Sevřel jsem volant tak silně, až mi klouby na rukou zbělely. „Ach bože. To jsi neudělala…“

„Samozřejmě, že ne! Uklidni se, Eddie! Ty taky skočíš na všechno. Proměnila jsem je v ropuchy a na chvíli jsem je vyhodila na skalku, aby si mysleli, že je s nimi konec. Už jsou zase v pořádku. Až na to, že mají sklon lapat mouchy.“

Zhluboka jsem si oddechl. Měl jsem pocit, že co do mého života vstoupila Molly, dělám to mnohem častěji, než dřív.

„Jestli ti to pomůže, tak většina mých příbuzných se kdo ví jak vřele nechová ani ke mně,“ řekl jsem.

„Respektují tě,“ opáčila Molly.

„Jistě, protože se mě bojí. Zničil jsem jejich drahocenné Srdce, zdroj jejich báječné zlaté zbroje. Toho jediného, co je povyšovalo nad ostatní. Dokázal jsem, že Srdce bylo zlé a zbroj odporná, ale oni mě nenávidí ještě víc za to, že jsem je donutil pohlédnout pravdě do očí. Že nejsme takoví klaďasi a že jsme jimi nebyli už stovky let. Navíc se teď bez své zbroje cítí tváří v tvář všem těm početným nepřátelům rodiny bezmocí a zranitelní.“

„Slíbil jsi jim nové stříbrné torkézy, novou zbroj. Všichni ti tleskali a jásali! Vím to. Byla jsem u toho.“

„Nadšení okamžiku… Ne, jestli mám vést rodinu, musím se jí postavit do čela. Musím je inspirovat. Musím předvést činy, ne jen slova a dobré úmysly. Musím je přesvědčit, že jsem hoden jim šéfovat.“

„Přesvědčit je?“ zeptala se Molly. „Nebo sebe?“

Můj útulný malý byteček se nacházel v Knightsbridge, ve velice klidné, tiché a civilizované oblasti, kde nikdo nevěděl, kdo jsem a co dělám. Znali mě jen jako Šamana Bonda, nezávislého muže, který si nechával všechno, co se ho týkalo, pro sebe, nikdy nepůsobil potíže a nezapomínal odložit ve správný den svůj pytel s odpadky na patřičné místo. Proto mě docela překvapilo, že když jsem se dostal blíž, spatřil jsem v ulicích spoustu lidí, kteří tam nepatřili. Poznal jsem špehy a agenty tuctu různých zemí a organizací; všichni předstírali, že jsou naprosto normální lidé zabývající se svými naprosto normálními záležitostmi. Ale Drooda tak snadno neošálíte.

Zpomalil jsem a pořádně jsem se rozhlédl. To nebylo dobré znamení. Každičký přístup k mému bytu střežili lidé, kteří ani neměli vědět, kde se nachází. Mezi zpravodajci se zprávy šíří rychle. Teď jsem nemohl jen tak dojet ke svému bytu a zaparkovat. Mohlo by to znamenat celou řadu dost ošklivých nepříjemností. Potřeboval jsem vklouznout do svého bývalého bytu, popadnout pár maličkostí a zase odtamtud rychle vypadnout, než si někdo stačí všimnout, že tam jsem.

V bezpečné vzdálenosti od mého bytu jsem zajel k chodníku a zastavil jsem. Molly se na mě tázavě podívala. Tiše jsem jí ukázal některé z nepřátel, zabránil jsem jí v okamžitém destruktiním řešení a přesvědčil jsem ji, aby nic nepodnikala, dokud se tu důkladněji nerozhlédnu pomocí svého Zraku. Můj nový stříbrný torkéz mi stejně jako ten starý zlatý umožňoval vidět svět takové, jaké jsou doopravdy, a ne jak jej vnímají omezené člověčí smysly. Svět je mnohem větší, než většina lidí tuší, plný podivných a strašlivých tvorů, kteří neviděni a netušeni kráčejí mezi námi.

Motal se tam párek elfů, vysokých, pyšných a zpupných. Žijí teď někde jinde a do našeho světa se vracejí jen když mají šanci na nás vydělat nebo si do nás kopnout, když jsme na dně. To je to jediné, co jim dnes zůstalo. Zahlédl jsem mimozemšťany, šedivé a plazovité, stejně jako několik tvorů, jejichž tvar vůbec nedával žádný smysl. Skutečně už jsou mezi námi. Většinou se jedná o turisty. Kdyby to začalo vypadat, že nám přerůstají přes hlavu, naše rodina by jim naplácala na zadek a poslala je s brekem domů. A viděl jsem tam i bytosti, co procházely zdmi nebo po nich lezly a nebo prostě visely na obloze nad našimi hlavami. Bylo jich příliš mnoho, než aby tu okouněli pouhou náhodou. V nadpřirozené společnosti se zprávy šíří rychle.

Deaktivoval jsem Zrak. Svět takový, jaký doopravdy je, nemohu vidět příliš dlouho; lidská mysl na to není dělaná. Na štěstí, dokud na sobě mám torkéz, nikdo z nich nevidí mě. Musí čekat, až se jim sám ukážu… Ušklíbl jsem se. Nastal čas použít jedno z Bentleyho velice speciálních vylepšení.

„Eddie, k čemu se to chystáš?“ zeptala se Molly.

Mile jsem se na ni usmál. „Drž se, zlato. Trochu tu starou rachotinu proženu.“

Sešlápl jsem plynový pedál k podlaze a pustil jsem spojku, a Bentley vyrazil vpřed; jeho motor zavyl jako lovící vlk. Během několika sekund minula ručička tachometru stomílovou značku, zatímco já jsem řadil v rychlém sledu jednu rychlost za druhou, a pak jsem zapnul přídavnou forsáž. Strašlivé zrychlení vmáčklo Molly i mě do sedadel a svět kolem nás se proměnil v rozmazanou šmouhu, jak jsme ho nechali za sebou. Bentley prorazil jeho stěny a najednou jsme byli někde jinde.

Bentley osvobozený od všech omezení času a prostoru uháněl dimenzemi, dny a noci kolem nás blikaly jako stroboskop. Na cizím nočním nebi zářily hvězdy v souhvězdích, které nejsou ze Země viditelná. Všude kolem se ozývaly podivné zvuky a žhnula nepřirozená světla a město zpívalo milionem nelidských hlasů. Výjevy a scenérie se střídaly v rychlém sledu, jak jsme kolem nich svištěli jako kulka z pistole, nepostižitelní a nehmotní, i když jestli byli duchové oni nebo my je patrně téma na diskuzi. Molly ječela a výskala nadšením a kdybych se nemusel soustředit na řízení, nejspíš bych se k ní připojil. Opilí rychlostí jsme se hnali dimenzemi dokud jsem neuviděl orientační bod, který jsem vyhlížel a neřízl to ostrou pravotočivou zatáčkou zpátky do reality.

Jak jsem dupl na brzdy, jiné světy se v Dopplerově efektu poskládaly kolem nás, a když Bentley nakonec zastavil, byli jsme v garáži pod mým bytem. Rychle jsem vypnul motor a sundal jsem ruce z volantu. Třásly se mi a nebylo to jen vzrušením. Projíždět sousedními dimenzemi je vždycky nebezpečné. Nikdy nemůžete vědět, kdo si vás všimne a napadne ho kouknout se, kde bydlíte. Na jen maličko roztřesených nohou jsem vystoupil a důkladně jsem prohlédl vůz, abych se ujistil, že jsme nenabrali nezvané stopaře. Zvláštní pozornost jsem věnoval podvozku.

Molly už byla z auta venku a tancovala kolem něj s rukama nad hlavou. „To bylo fantastické! O-pa-ko-vat! A co to vlastně bylo?“

„Zkratka,“ odpověděl jsem jí, zatímco jsem nahlížel pod nárazník.

„Ty mě vážně bereš na ty nejlepší projížďky, Eddie!“

Narovnal jsem se a ona se mi vrhla kolem krku a přitiskla se ke mně. Nechal jsem ji.

„Vítej v mé garáži,“ řekl jsem. „Je malá, zato neútulná. Teď pojď nahoru a prohlédni si můj byt. A snaž se příliš neohrnovat noc. Všichni nemůžeme žít ve vlastním lese.

Pečlivě jsem prohlédl dveře do svého bytu. Všechno se zdálo být normální, nic nebylo v nepořádku, ale dveře byly odemčené. To jsem poznal na první pohled. A já za sebou vždycky zamykám, když jdu ven. Tajní agenti si doopravdy nemohou dovolit na takové věci zapomínat. Tak jsem tam stál v bezpečné vzdálenosti ode dveří a zamyšleně jsem se na ně díval, zatímco Molly se dívala na mě.

„Co se děje?“

„Někdo tady byl.“

„Tvoji nepřátelé?“

„Spíš moje rodina. Jakmile jsem byl prohlášen za odpadlíka, Matriarcha sem určitě poslala lidi, aby obrátili můj byt vzhůru nohama a našli nějaké důkazy, které by mohla použít proti mně. A moje rodina nemá ve zvyku dělat podobné věci v rukavičkách.“

„Myslíš, že tam nastražili nějaké pasti?“

„Ne. Pasti bych viděl. Spíš jenom rozbili co se dalo a zbytek rozházeli po podlaze. Taky jsem to tak dělal, když jsem pracoval v terénu.“

Zhluboka jsem se nadechl, strčil jsem do dveří, až se otevřely a vešel jsem dovnitř. Skutečně mi obrátili byt vzhůru nohama a udělali to velice důkladně. Nábytek, který nebyl rozbitý na kusy, byl alespoň převržený. Shrnuli koberec, aby mohli vytrhat podlahu. Veškerý můj majetek byl rozházený kolem, všechny zásuvky byly vytažené a jejich obsah se válel prostě všude. Počítač rozebrali, aby se dostali k pevnému disku, a monitor rozbili.

Dokonce strhali ze zdí plakáty a zničili je.

Ve všech pokojích to bylo stejné. Neušetřili vůbec nic. Dokonce strhali prostěradla z postele a rozpárali matrace, aby je prohledali. A na stěnu nad čelem postele někdo nastříkal sprejem slovo ZRÁDCE. Zasáhlo mě to jako úder do žaludku. Srdce mi sevřela ledová ruka a najednou jsem měl pocit, že se nemůžu nadechnout. Molly přišla za mnou a uviděla to slovo na zdi. Protáhla ruku kolem mne a z boku se ke mně přitiskla.

„Eddie, je mi to tak líto. Určitě to předtím byl moc hezký byteček…“

„Nikdy jsem nezradil,“ zachroptěl jsem. Nepoznával jsem vlastní hlas. „Byl jsem jediný, kdo zůstal věrný tomu, co rodina měla vždycky být.“

„Já vím, Eddie. Pojď pryč.“

„Jsem v pořádku,“ řekl jsem. „Všechno je v pořádku.“

Nebylo, ale stejně jsem ji nechal, aby mě odtamtud odvedla.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...