18.4.2024 | Svátek má Valérie






UKÁZKA: Robert J. Sawyer, Míšenci

27.2.2008 0:05

Míšenci Robert J. SawyerTOPlistKapitola první

„Moji drazí Američané – a všichni ostatní obyvatelé této verze Země – s velkým potěšením se k vám dnes večer obracím jako váš nový prezident se svým prvním větším projevem. Chtěl bych promluvit o budoucnosti našeho druhu, známého jako Homo sapiens – o budoucností lidí obdařených moudrostí...“

„Mare,“ prohlásil Ponter Boddit, „je mi ctí, že tě mohu seznámit s Lonwisem Trobem.“

Mary už si zvykla, že neandertálci jsou velmi robustní – Toronto Star razilo termín „podsadití Schwarzeneggeři“ v narážce na jejich nevysokou postavu a vyvinuté svalstvo.

A tak ji pohled na Lonwise Troba přivodil menší šok, obzvlášť nyní, když stál vedle Pontera Boddita.

Ponter patřil k takzvané generaci 145, to znamená, že mu bylo osmatřicet. Vysoký byl asi sto sedmdesát centimetrů, čímž se řadil spíše k vyšším příslušníkům svého druhu, a jeho muskulaturu by mu mohl závidět leckterý kulturista.

Ale Lonwis Trob byl jedním z posledních žijících zástupců generace 138 – podle gliksinského počítání měl neuvěřitelných sto osm let. Byl už jen kost a kůže, ačkoli stále široký v ramenou. Všichni neandertálci měli jakožto seveřané světlou pokožku, ale Lonwis byl doslova průsvitný, stejně jako chloupky, které mu na těle ještě zbývaly. A přestože jeho hlava vykazovala všechny obvyklé neandertálské rysy – nízké čelo, dvojitě vyklenuté nadočnicové oblouky, masivní nos, hranatá, bezbradá spodní čelist – byla jinak úplně lysá. Naproti tomu Ponter měl hustou blonďatou kštici, kterou si jako většina neandertálců česal na pěšinku, a světlý plnovous.

Nejuhrančivějším rysem obou neandertálců, kteří nyní stáli před Mary Vaughanovou, byly jejich oči. Ponterovy duhovky měly zlatavý nádech; Mary by se do nich dokázala vpíjet celou věčnost. A duhovky Lonwise Troba byly segmentované, mechanické – místo očních bulev měl leštěné kuličky z modrého kovu, jejichž středové čočky zářily tyrkysovým světlem.

„Zdravý den, Učenče Trobe,“ pozdravila Mary. Ruce si nepodali, protože to neandertálci neměli ve zvyku. „Je mi ctí, že vás poznávám.“

„O tom nepochybuji,“ odvětil suše Lonwis. Mluvil samozřejmě svou mateřštinou – neandertálský jazyk byl jen jeden, takže neměl žádné jméno – a překlad do angličtiny obstarával jeho partnerský implantát skrze svůj externí reproduktor.

Lonwisův Partner však nebyl jen tak ledasjaký. Mary věděla, že Lonwis Trob vynalezl příslušnou technologii, když byl ještě mladík, podle gliksinského počítání v roce 1923. Jako výraz díků za vše, co Partneři pro neandertálskou společnost vykonali, dostal Lonwis exemplář s krytem z ryzího zlata, který se teď blyštěl na jeho levém předloktí (mezi neandertálci bylo jen málo leváků). Ponterův Partner jménem Hak měl jen obyčejný ocelový kryt a ve srovnání s tím Lonwisovým vyhlížel poněkud lacině.

„Mare je genetička,“ prozradil Ponter. „To ona během mé první návštěvy této Země potvrdila, že geneticky patřím k druhu, který oni nazývají neandertálci.“ Natáhl ruku a vzal Maryinu drobnou dlaň do své, mohutné a s krátkými prsty. „A navíc je to žena, kterou miluji. Brzy uzavřeme svazek.“

Lonwisovy mechanické oči se stočily k Mary, která z nich však nedokázala nic vyčíst. Nervózně obrátila hlavu k oknu své kanceláře, umístěné v druhém patře starého panského domu v Rochesteru ve státě New York, kde nyní sídlilo ústředí společnosti Synergy Group. Až k obzoru se prostírala ohromná šedá hmota Ontarijského jezera. „Vida,“ řekl Lonwis, nebo tak alespoň jeho úsečnou slabiku přeložil jeho Partner. Pak ale pohlédl zpět na Pontera a dodal již veseleji: „A to jsem si myslel, kolik jsem toho pro sbližování našich druhů neudělal.“

Lonwis byl jedním z deseti významných neandertálců – velkých vědců, nadaných umělců – kteří prošli portálem na gliksinský svět, a zabránili tak neandertálské vládě v přerušení kontaktu mezi oběma realitami.

„A já vám za to velice děkuji,“ řekla Mary. „My všichni ze Synergy Group vám děkujeme. To, že jste se vydal do úplně cizího světa...“

„Bylo to poslední, co bych od sebe v tomto věku čekal,“ přerušil ji Lonwis. „Nebýt těch zabedněných tupců z Velké šedé rady...!“ Znechuceně zavrtěl svou prastarou hlavou.

„Učenec Trob bude pracovat s Lou,“ prohlásil Ponter. „Pokusí se zjistit, zda bychom tady mohli postavit podobný kvantový počítač, jaký jsme navrhli já a Adikor, s pomocí zařízení, které zde je – jak byste to řekli? – ‘běžně k mání’.“

„Lou“ byla doktorka Louise Benoîtová, expertka na kvantovou fyziku. Neandertálci neuměli vyslovovat „i“, ale jejich Partneři tento foném do svého překladu podle potřeby doplňovali.

Když se Ponter před mnoha měsíci objevil ve světě gliksinů poprvé, zachránila mu Louise život. Náhodou byl tehdy přenesen ze své podzemní kvantově počítačové laboratoře na odpovídající místo na této Zemi, konkrétně přímo doprostřed kulové nádrže s těžkou vodou v Sudburské neutrinové observatoři, kde Louise tenkrát pracovala.

Když pár dní nato onemocněl, strávila Louise s ním, Mary a lékařem Reubenem Montegem karanténu, a měla tak možnost dozvědět se vše, co neandertálci o kvantových počítačích vědí. Tím si následně vysloužila místo vedoucí replikačního oddělení Synergy Group. Její úkol měl nejvyšší prioritu, jelikož dostatečně výkonný kvantový počítač byl klíčem ke vstupu do dalších vesmírů.

„Mimochodem, kdy se budu moci s Učenkyní Benoîtovou setkat?“ otázal se Lonwis.

„Okamžitě,“ ozval se ženský hlas s francouzským přízvukem. Mary se otočila. Ve dveřích stála Louise Benoîtová – krásná osmadvacetiletá brunetka, zářivý úsměv, dokonalé křivky, nohy až na zem. „Omlouvám se za zpoždění. Uvízla jsem ve vražedné zácpě.“

Lonwis naklonil hlavu. Zřejmě naslouchal překladu Louisiných posledních slov, ale evidentně z něj nebyl moudrý.

Louise vešla do místnosti a natáhla bledou ruku. „Zdravím, Učenče Trobe! Ráda vás poznávám.“

Ponter se k Lonwisovi naklonil a něco mu pošeptal. Lonwisovo obočí se zavlnilo – byl to zvláštní pohled, učinil-li tak neandertálec, jehož obočí bylo stále ochlupené – v podání tohoto stoletého starce to však působilo doslova surrealistickým dojmem. Nakonec však Louisinu ruku přijal, ačkoli ji stiskl velice zdráhavě, jako nějaký nevábný předmět.

Louise mu věnovala svůj nejoslnivější úsměv, ale na Lonwise to nijak viditelně nezapůsobilo. „Je to pro mne opravdu čest,“ prohlásila. Ohlédla se na Mary. „Naposledy jsem byla takhle nervózní, když jsem se setkala s Hawkingem!“ Stephen Hawking kdysi navštívil Sudburskou neutrinovou observatoř, což byl z logistického hlediska obdivuhodný počin, jelikož komora detektoru se nacházela dva kilometry pod zemí a 1,2 kilometru vodorovného překopu od nejbližší zdviže.

„Můj čas je nesmírně vzácný,“ upozornil Lonwis. „Můžeme se pustit do práce?“

„Samozřejmě,“ přitakala Louise, stále s úsměvem. „Naše laboratoř je na opačném konci chodby.“

Louise vykročila a Lonwis za ní. Ponter se naklonil k Mary a láskyplně jí olízl tvář, ale Lonwis, aniž by se ohlédl, houkl. „Tak na co čekáte, Boddite?“

Ponter se na Mary smutně usmál a v bezmocném gestu pokrčil mohutnými rameny. Vydal se za Louise a velkým vynálezcem a zavřel za sebou těžké dubové dveře.

Mary přešla ke svému psacímu stolu a začala třídit porůznu poházené složky a dokumenty. Svého času vždycky pociťovala – co vlastně? Nervozitu? Žárlivost? Nebyla si jistá. Každopádně jí však nebylo příjemné, když Ponter trávil čas s Louise Benoîtovou. Dokonce zjistila, že mužské osazenstvo Synergy přezdívá Louise za jejími zády „LL“. Mary to nakonec nevydržela a zeptala se Franka, jednoho z členů „optického“ týmu, co to znamená. Trochu se ošíval, ale pak z něj vypadlo, že prý „Lou jako lusk“. Mary si musela přiznat, že to docela sedí.

Ale dnes už ji netrápilo, pokud byl Ponter s Louise. Ponter koneckonců miloval ji, a ne krásnou Frankokanaďanku; velká prsa a plné rty podle všeho nefigurovaly na barastském seznamu upřednostňovaných rysů na čelných místech.

O chvíli později se ozvalo zaklepání. Mary vzhlédla. „Dále,“ zavolala.

Dveře se rozlétly a dovnitř vešel Jock Krieger, vysoký, hubený a s vyčesanou ofinou, která Mary pokaždé připomněla Ronalda Reagana. Nebyla ostatně sama, neboť titíž lidé, kteří Louise překřtili na „LL“, přezdívali Jockovi „Gipper“[1]. Mary tušila, že i ona má nějakou přezdívku, ale zatím ji nezaslechla.

„Zdar, Mary,“ řekl Jock svým hlubokým, drsným hlasem. „Máš chvilku?“

Mary vydechla. „Mám chvilek, kolik budeš chtít.“

Jock kývl. „O tom jsem chtěl právě mluvit.“ Přešel ke stolu a posadil se na židli. „Práci, na kterou jsem tě najal, tedy nalézt spolehlivou metodu, jak odlišit neandertálce od gliksina, jsi úspěšně dokončila.“ Jock měl pravdu – ukázalo se, že je to úžasně snadné: lidé Homo sapiens mají třiadvacet chromozomových párů, kdežto Homo neanderthalensis čtyřiadvacet.

Mary cítila, jak se jí zrychluje tep. Věděla, že tahle fantastická práce (navíc úžasně honorovaná) nepotrvá věčně. „Jsem obětí svého vlastního génia,“ pokusila se situaci obrátit v žert. „Ale na York se vrátit nemůžu, alespoň ne do konce akademického roku. Moji práci už převzali externisté“ – z nichž jeden je odporná krvelačná bestie.

Jock zvedl ruku. „Kdepak, já nechci, abys šla zpátky na York. Ale někam bych tě přece jen rád poslal. Ponter se brzy vrací domů, je to tak?“

Mary přikývla. „Přišel jen nakrátko, aby se zúčastnil nějakých jednání v OSN a samozřejmě aby do Rochesteru přivedl Lonwise.“

„A nechtěla bys ho doprovodit? Spolupráce neandertálců v oblasti genetiky a biotechnologií je sice nadmíru velkorysá, ale člověk se pořád má co učit. Přál bych si, aby sis udělala takový delší výlet – možná na měsíc – a důkladně prostudovala neandertálskou biotechnologii přímo na místě.“

Mary se rozbušilo srdce štěstím. „To by byla paráda!“

„Fajn. Nevím sice, jak si to tam zařídíš s bydlením, ale...“

„Předtím jsem bydlela u družky Ponterova druha.“

„Družky Ponterova druha...“ opakoval Jock.

„Přesně tak. Ponter žije s mužem jménem Adikor – vzpomínáš? Ten, co s ním navrhl kvantový počítač. Adikor je zase svázán s jistou chemičkou jménem Lurt a právě u té bydlím, když Dva nejsou spojeni v Jednoho – když neandertálští muži a ženy žijí odděleně.“

„Ach tak,“ zabručel Jock a zakroutil hlavou. „A to jsem si myslel, že v Mladých a neklidných jsou komplikované vztahy.“

„Ale to je jednoduché,“ zasmála se Mary. „Tak hele – Jack Abbott měl za manželku Nikki, rozenou Reedovou. Ta byla předtím provdaná za Viktora Newmana – tedy vlastně dvakrát, protože se dvakrát rozvedli. Ale pak se rozvedla s Jackem a dala se dohromady zase s Viktorem...“

Jock zvedl ruce v obranném gestu. „Dobrá, dobrá, to stačí!“

„Každopádně, jak jsem řekla – družkou Ponterova druha je chemička jménem Lurt a neandertálci berou genetiku jakou odvětví chemie, což, když se nad tím člověk zamyslí, je samozřejmě pravda. Takže mě Lurt bude moct seznámit s těmi správnými lidmi.“

„Výborně. Jestli jsi vážně ochotná vydat se na druhou stranu, určitě by se nám takové kontakty hodily.“

„Jestli jsem ochotná?“ zeptala se Mary a snažila se nedávat najevo, jakou má radost. „A je papež katolík?“

„Řek bych, že pořád ještě jo,“ uculil se Jock.

[1] Ronald Reagan si tuto přezdívku vysloužil za svou roli fotbalisty George „Gipper“ Gippa z roku 1940. Zůstala mu pak po zbytek života (pozn. překl.).

Míšenci
/Hybrids/
Sawyer, Robert J.

Nakladatel: Triton
Překladatel: Aleš Drobek
Obálka: Aleš Horák
Redakce: Jolana Čermáková, Tomáš Stejskal
Rok vydání: 2008
Počet stran: 336
Rozměr: 115 x 180
Provedení: paperback
Cena: 269.00 Kč

Robert J. Sawyer










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...