PROLOG
   
   PŘEDCHOZÍ PŘÍBĚH 
    
   Tanec obrů je druhou knihou cyklu Řeč kamenů. První z nich, nazvaná Řeč kamenů, líčí příběh chlapce Willanda, jemuž navždy změnil život příchod čaroděje Gwydiona do vesnice Dolní Norton v Dolině. 
   Jak se ukáže, Gwydion přinesl Willa do Doliny ještě jako novorozence a vrátil se pro něj v den jeho třináctých narozenin. Než Will Dolinu opustí, pověsí mu Breona, žena, kterou vždy považoval za svoji matku, na krk talisman vytvořený ze zeleného kamene a zpodobňující lososa ve skoku. Prozradí mu, že tento předmět našla v přikrývkách, do nichž byl zavinutý, když ho prvně spatřila, a že by si ho měl vzít s sebou i nyní, když se vydává do širého světa.
   Nikdo z obyvatel Dolního Nortonu se nikdy nedostal mimo Dolinu a okolní svět připadá Willovi děsivý. Gwydion mu vysvětlí, že musí Dolinu opustit i pro její dobro. Dvakrát se pak Will pokusí utéci a vydat se domů, avšak pokaždé mu v tom Gwydionova kouzla zabrání. Nakonec mu čaroděj prozradí, že jsou pronásledováni strašlivým nepřítelem. Zpočátku si Will představuje, že jím musí být Nevidoucí, pochmurné bratrstvo výběrčích daní, kteří vysávají prosté lidi a jsou zapletení do nepoctivých intrik se šlechtici Království. Brzy se však ukáže, že je hledá ještě hrůzostrašnější protivník. Gwydion o celé záležitosti hovoří jen velice zřídka a pouze v náznacích, ale prozradí, že Will je "Dítětem osudu" – tím, jehož příchod předpověděla Černá kniha.
   Zakrátko dorazí k pochmurné věži v hloubi Wychského hvozdu. Na tomto místě Will zůstane ve společnosti podivného pána ze Strange, člověka postiženého děsným zakletím, které mu změnilo lidskou hlavu na kančí. Zde ponechá Gwydion Willa celé léto a zde se také naučí číst a psát. Od místní Vědmy také pochopí něco o zákonitostech magie – z prazvláštních rad, jež mu odhalují moudrost světa a umožňují provádět magické úkony. Ovšem Will se pánovi ze Strange vzepře. Tajně nahlédne do zapovězené knihy a přečte si jistá kouzla. Těmi se pak nedůstojně pokusí udělat dojem na pohlednou dívku. Místo ní však přiláká pozornost babice z blat, nebezpečné nadpřirozené bytosti, která obývá prastarý les. Babice ho téměř utopí, nebýt nenadálého návratu čaroděje Gwydiona, jenž Willa na poslední chvíli zachrání.
   Will si však ve Wychském hvozdu najde i přátele. Mimo jiné tajemného Zeleného muže, jemuž nevědomky poskytne službu, a dívku jménem Jíva, s níž objeví Grendonův hamr. Odhalí, že hamr je ve skutečnosti tajnou výrobnou zbraní pána ze Strange, kolem níž jeho muži vykáceli posvátný háj, aby z jeho dřeva vypálili uhlí pro pece produkující zbraně a zbroje.
   Po návratu projeví Gwydion veliké rozhořčení nad touto činností pána ze Strange. Šlechtic s kančí hlavou připíše zodpovědnost za tyto činy králi Halovi, v jehož přípravách na válku mu má Gendonův hamr pomáhat. Poté čaroděj rozezleně odchází a bere Willa s sebou.
   *
   Cestou na jih se Gwydion Willa zeptá, co ví o králi Artušovi. Will říká, že ho zná ze starých pověstí. Čaroděj mu pak vypráví, že příběhy o meči uvězněném v kameni hovoří o Artušovi, jenž se stal králem před tisíci lety, byl však už druhým vtělením původního Artuše, který žil v dobách Prvních lidí dávno v minulosti. Byl to dobrodruh, který se vydal ze země Albionu do Dolní říše, aby odtud vynesl posvátné předměty nazývané "svátosti". Existují ovšem i prorocké verše, jež předpovídají třetí a poslední Artušovu inkarnaci§
   Will začne cítit znepokojení, neboť se zdá, že čaroděj je přesvědčený, že právě on je tím třetím Artušem.
   Naneštěstí na každém kroku nacházejí potvrzení tohoto proroctví. Nedaleko vesničky Uff Will rozpozná vyobrazení Bílého koně a stane na Dračí hůrce, kde zažije vidění shromažďujícího se vojska. Země mu vydá jako dar prastarý roh a v Lese setnuté hlavy se Willovi dostane od samotného Zeleného muže svobody pohybu v divokých lesích.
   Nakonec dorazí na lovecký zámeček Clarendon, kde Gwydion varuje liknavého a slabého vladaře a požádá ho o pomoc v životně důležitém magickém poslání, které by mělo zachránit Království před válkou. Královský dvůr je však již pod mocným vlivem krásné leč nenasytné královny a jejího násilnického spojence vévody Edgara z Mellsu.
   Královna je těhotná a Will má dojem, že otcem dítěte je vévoda Edgar. Má také podezření, že královna spolu s vévodou otrávili mírného krále. A všimne si hrozivé postavy skrývající se nedaleko nich, neviditelné pro všechny ostatní kromě Willa a královny. Později se dozví, že to byl kouzelník Maskull, Gwydionův úhlavní nepřítel, který se mimo jiné snaží najít Willa a zabít ho. Naštěstí si Maskull neuvědomí, že Will je na zámku. Záležitosti se poté obrátí k horšímu. Gwydionova žádost o královskou pomoc je odmítnuta. Vévoda Edgar ho napadne, což Gwydiona donutí spustit v poslední vteřince mocné přemisťovací kouzlo.
   *
   Will s Gwydionem jsou přeneseni na jisté posvátné místo, dokonce i na poměry Blaženého ostrova. Zjeví se na vrcholku vysokánských útesů nad mořem na nejzápadnějším místě celého světa. Zde Gwydion načerpá čerstvé síly a vypráví Willovi o "lorku". To je síť mocných proudů zemské energie, rozkládající se přes celé Ostrovy. Před mnoha věky byly prastarou rasou zvanou férijci, která žila v dobách Prvních lidí a již před dlouhou dobou se odebrala do Dolní říše, na těchto proudech síly vztyčeny řady stojících kamenů. Každý z těch kamenů je naplněn nezměrným množstvím neblahé síly.
   Podle Černé knihy byly tyto "kameny války" rozptýleny po Ostrovech s úmyslem odrážet invaze nepřátel. Férijci věřili, že se v Soužených zemích jednoho dne objeví tyranští kouzelníci a začnou porobovat lidi s pomocí mocné myšlenky zvané Velká lež. Ostrovům hrozilo jednoho dne dobytí a jejich obyvatelům, Prvním lidem, zotročení, pokud by na jejich ochranu nebyl vytvořen lork. Po dlouhém rokování byly kameny války vyrobeny a uloženy na svá místa. Po odchodu férijců bylo tajemství lorku odkázáno Prvním lidem.
   Po mnoho staletí žily Ostrovy nerušeně. Doba stromů skončila a nadešla druhá Doba. Tehdy pominuli První lidé a Ostrovy se staly rejdištěm obrů a oheň dštících plazů. Na úsvitu třetí Doby, Doby železa, se objevil hrdinský král Brea a vkročil na půdu Albionu. Přemohl obry a založil Království, čímž potřetí osídlil tuto zemi. Po více než osmdesát generací žilo Království nerušeně až do doby, kdy na východě vzrostla moc Otrokářů, jak to předpověděli férijci. V časech krále Caswalana šířili kouzelníci ze Soužených zemí Velikou lež po celém světě. Vládli obrovským vojskům a ani se nesnažili zapírat svoji touhu podrobit si Ostrovy. Jejich první vylodění, tisíc let po Breově příchodu, bylo odraženo. Brzy nato však došlo k vyzrazení tajemství lorku a jeho ochranná síla tak byla narušena. Otrokářští útočníci dokázali svými kamennými stavbami zamezit nezbytnému plynutí zemské energie. Roztříštili Království svými silnicemi na nespočet kusů a tím byla moc lorku zničena. Ve Willově době jsou však otrokářské cesty již více než tisíciletí staré. Mnohé z těchto staveb se rozpadly a lork, tolik let nečinný, se začal probouzet§
   Gwydion řekne Willovi, že je bezodkladně nutné najít a vyzvednout kameny války, jinak dojde ke krveprolití. Každý z kamenů označuje místo, kde dojde k velikému vraždění a následný chaos pak Maskullovi umožní získat kontrolu nad děním osudu. Pokud by se Maskullovi podařilo ovládat Království, dotlačil by je až ke zničující budoucnosti – budoucnosti, v níž nebude existovat magie a po pět set let zavládnou sváry a hrůza.
   Will se s čarodějem přeplaví zpět z Blaženého ostrova. Zanedlouho narazí na kostru ukrytou v kmeni tisu, která je pozůstatkem nedávno ztraceného chlapce přibližně Willova věku (a podobného jména). Kdosi ho zavraždil za pomoci kouzel. Je to hrozivý důkaz, že Maskull Willa stále hledá. Nemůže trvat dlouho než si uvědomí, že jeho kýženou kořistí je čarodějův mladý průvodce. Gwydion se tedy opět rozhodne, že je nutné najít pro Willa nějaké relativně bezpečné útočiště.
   Mezitím se Gwydion ujistí o tom, že Will je třetí inkarnací Artuše. Naučí ho "proutkařit", čímž v něm probudí skryté magické vlohy. A tak se jim s pomocí Willových zatím nedokonalých schopností a čarodějových znalostí pradávné moudrosti podaří objevit první kámen války – Dračí kámen. Když pracují na jeho vyzvednutí, zakusí Will poprvé strašlivý mentální nápor, kterým se tyto kameny v ohrožení brání. Nakonec se ho však Gwydionovi podaří spoutat kouzly a odvézt na místo, kde může být, podle čarodějova mínění, dočasně uskladněn.
   Na hradě Foderinghamu je pak kámen důkladně zazděn ve sklepení pod pevností – Gwydion doufá, že kámen bude na tomto místě utlumen až do doby, než nalezne další zlomky Černé knihy a zjistí, jak z kamene uvolnit jeho neblahou moc. Majitelem Foderingahmu je však vévoda Richard, který se – do určité míry oprávněně – považuje za právoplatného vládce Království. Zrovna se dozvěděl, že jeho nárok na trůn byl zásadně ohrožen, neboť královně se narodil syn. Také už ví, že chlapec není potomkem krále, ale vévody Edgara, který je Richardovým politickým soupeřem. S tím musí Richard něco udělat, a rychle. Gwydion ví, že by měl vévodu na jeho válečné výpravě do slavného města Trinovantu doprovodit, jinak by se celá situace mohla ještě zhoršit. Will je tedy znovu opuštěn. Musí nyní žít v Richardově domácnosti, s jeho rodinou a uvězněným kamenem války. Dostane příkaz, že se ke Dračímu kameni nesmí za žádných okolností přibližovat.
   *
   Týdny se na Foderinghamu mění v měsíce a z Willa se stává muž. Začíná si spolu se syny vévody Richarda osvojovat panské způsoby. Zatímco se však učí jezdit na koni, lovit a bojovat stejně jako oni, začíná také více chápat své rozvíjející se magické dovednosti. Spřátelí se se starým Mistrem bylinkářem Gortem a zápolí s vévodovým horkokrevným dědicem Edvardem. Navzdory Willovým varováním obstará Edvard jedné noci klíče a vede své sourozence dolů do sklepení, aby se podívali na Dračí kámen. Ačkoli si to v té chvíli neuvědomí, jsou všichni zasaženi působením kamene, nejvíc ze všech Edvardův mladší bratr Edmund.
   Život na Foderinghamu se uklidní, ale brzy dorazí na hrad konvoj povozů plný královských zbraní, který zajali muži vévody Richarda. Will se tak nečekaně znovu shledá s Jívou, dívkou, s níž se setkal ve Wychském hvozdu. Ona a její otec byli coby poddaní pána ze Strange vysláni jako posádka jednoho z povozů s nákladem z Grendonova hamru do Trinovantu, ovšem cestou byli zastaveni jedním ze spojenců vévody Richarda. Když Will spatří, jak je děsí představa návratu domů, kde by museli čelit vzteku pána ze Strange, přimluví se za ně u vévodkyně. Ta souhlasí, aby se zajatci připojili k Richardově domácnosti.
   Jíva tvrdí, že se z Willa stává mladý šlechtic. Will má pocit, že v jejím nepravděpodobném příjezdu je něco víc, než se na první pohled zdá – snad Dračí kámen dokáže deformovat osud každého ve svém okolí, jak naznačil Gwydion. Možná všichni směřují k hlubokému pádu.
   Jak se přibližuje zima, novinky přicházející z Trinovantu jsou jen útržkovité, avšak Will se dozvídá, že Gwydionova trpělivá diplomatická snaha o usmíření znesvářených stran dosud selhává. Přestože se podařilo odstranit Dračí kámen, vliv probouzejícího se zástupu kamenů války neustále stoupá. Jejich neblahé působení začíná narušovat i politickou stabilitu země. Chamtivost, pomstychtivost a nepřátelství získávají navrch nad ochotou k dohodě mezi protivníky a Království se tak ještě více blíží k válce.
   Willovy obavy dále vzrostou, když vévoda Richard shromáždí své voje a přesune domácnost do Ludfordu, což je silný hrad hluboko v kopcích na západě. Okamžitě po příjezdu se Willovi jeho cit na působení kamenů začne vymykat z rukou. Přemáhají ho záchvaty nedůvěry. Cítí, že se Edvard stává jeho sokem ve vztahu k Jívě a jeho žárlivost dosáhne takové intenzity, až se začne obávat o svou příčetnost. Jakmile se objeví Gwydion, Will se mu svěří s pocitem, že vévoda nechal přenést na Ludford i Dračí kámen, aby se jej pokusil využít ve svůj prospěch. Gwydion jeho obavy upokojí a dá Willovi na vybranou: může zůstat na Ludfordu a soupeřit s Edvardem o Jívinu přízeň, nebo si troufne vyrazit s Gwydionem na další putování a pomůže mu objevit zbývající kameny války, zvláště pak klíčový Kámen osudu, ovládající ostatní. Právě to totiž čaroděj musí učinit. Will se ho neochotně rozhodne následovat a Gwydion tvrdí, že je to dalším důkazem, že je skutečně oním předpovězeným Dítětem osudu.
   Gwydion mu nyní osvětluje Maskullovy pohnutky. Dva mágové jsou posledními členy pradávné čarodějné rady devíti, jejímž posláním bylo usměrňovat běh světa na správnou stezku. Jak se Doby měnily, jejich počet se snižoval, až nyní zůstali poslední dva. Jednomu z devíti bylo ovšem od počátku určeno stát se Zrádcem. Když zůstali poslední tři čarodějové, stále ještě bylo místo pro pochybnosti, avšak když odešel fantarch Semias, bylo jasné, že Gwydionovo dlouhotrvající podezřívání Maskulla muselo být pravdivé. Nyní Maskull odhodil všechny zástěrky svého původního úkolu a nezakrytě pracuje na neskonale sobeckém plánu. Jako kouzelník, tedy ten, kdo užívá magii ke svému vlastnímu prospěchu, snaží se nasměrovat svět k budoucnosti podle vlastní volby. Je tím, kdo ve svých rukou soustředí všechnu moc, také ovšem přinese novou Dobu otroctví a války, jež bude daleko hrůznější než jakákoli doba předchozí.
   *
   Maskulla je třeba porazit, ovšem kameny války představují bezprostřední hrozbu. Naštěstí je lze přimět, aby odhalily verše, skrývající budoucí události i za pomoci komplikovaných hádanek popisujících, kde lze nalézt další kámen v řadě. Willovi se podaří najít další dva kameny. Přestože ani jeden z nich není Kamenem osudu, zdá se, že se jim konečně daří.
   Maskull však nastraží u kamenného kruhu, nazývaného Prsten obrů, důmyslnou past. Lapí Willa a tím přiláká Gwydiona, který se hocha vydá zachránit. Čaroděj a kouzelník se spolu utkají a Gwydion je poražen. Jeho tělo shoří a duch je zaklet do bezového keře. Zachrání ho však Will, který přemůže své obavy a pomůže tak svému učiteli získat zpět lidskou podobu. Gwydion se následně pustí do nebezpečného pokusu vypustit z nedalekého kamene války jeho zhoubnou moc.
   Po několika dávkách zmaru, odčerpaných z kamene, vynutí si z něj tyto verše:
   *
   Královna Východu prolije krev
   na cestě otroků u Werlamova proudu.
   Král ve svém Království padne jako Mučedník
   a vítězství nikdy nezíská.
   *
   V řeči kamenů lze tato slova vyložit také tímto způsobem:
   *
   Až královna zotročí krále,
   jenž za východu slunce vydal se získat království,
   mučedník Werlamu ztratí vítězství
   a spočine na místě, kde krev se neprolije.
   *
   Gwydion je povzbuzen, ovšem okamžitě poté, kdy přečtou verše, dojde k neštěstí. Kouzlo, které Maskull nastražil do kamene, způsobí, že všechna zbývající síla se uvolní najednou. Will a čaroděj musí prchat nocí na hřbetě Bílé klisny z Uffu, kterou Will přivolá za pomoci čarovného, stříbrem okovaného rohu, jejž dostal darem o noci lammasu. Temnotou je pronásleduje zhmotnělý zmar, stvořený z energie kamene. Téměř je dopadne, je však nucen bojovat se zemským obrem Albou. Toho sice zmar zdrtí, ovšem poté je na zapomenutém bitevním poli Badonského kopce zničen Willem, když se na čepeli jeho pozvednutého meče zatřpytí první rudé záblesky úsvitu.
   Čaroděj a chlapec se opět vydají vstříc dvěma armádám pochodujícím svést bitvu kdesi na východě. Posvátnému městu Verlamionu vévodí obrovská budova kapituly Bratrstva nevidoucích a právě v ní leží Kámen osudu. Gwydion se opět snaží odvrátit pohromu. Použije veškeré své přesvědčovací umění na vévodu Richarda, avšak Kámen osudu už svírá mysli přítomných příliš silně, neboť je sem přilákal, aby svedli bitvu.
   Vévodova armáda se blíží k Verlamionu, obsazenému silnou posádkou krále Hala. Dva zástupy se střetnou a tisíce mužů se pustí do děsivého boje na život a na smrt. Krupobití smrtících střel zatmí oblohu, na trhovém náměstí se voják bije s vojákem a nad střechami města zápolí čaroděj a kouzelník v dunivém souboji ohňů, magických útoků a odvet.
   Will uvízne dole ve zmatku krveprolití. Ví, že musí najít Kámen osudu a pokusit se zarazit bitvu, ovšem kámen je ukrytý kdesi uvnitř kapituly. Will požádá Bratrstvo o útočiště a díky tomu se dostane dovnitř. Probojuje se skrze zástupy stovek slepých, klečících a jakoby očarovaných bratří, až konečně nalezne pod svatyní Zakladatele smrtonosný kámen. Moc Kamene osudu je veliká, ale Will si pamatuje vše, čemu ho Gwydion naučil. Sáhne hluboko do svých možností a nalezne v sobě odvahu udělat to, co je nezbytné – sejít dolů do kobky a postavit se kameni války přímo.
   Pronáší svá zaklínání a Kámen osudu vzdoruje, Will se však neochvějně drží. Kámen mu do mysli sesílá úděsná vidění. Zvítězit se mu podaří pouze tak, že použije svůj lososí talisman, který mu dala Breona. Zableskne se oslepující záře a když se kouř rozptýlí, Will spatří, že obrovská kamenná deska pukla ve dví!
   Will vystoupí z podzemí, hlava mu třeští. Venku mezitím utichla bitevní vřava, ustalo vzájemné vraždění příbuzných a zdá se, že válka je odvrácena. Přesto však už byla prolita krev – vévoda Edgar a baron Clifton jsou mrtví a spolu s nimi zahynulo i několik dalších zkažených šlechticů, kteří ovládali krále. Jiní, včetně královny Mag, uprchli. Pokud jde o Maskulla, Will ho nalezne na vrcholku ohněm zčernalé věže, kde vedl vlastní souboj s Gwydionem. Jakmile se mu Will postaví, Maskull v něm rozpozná Dítě osudu. Se slovy: "Já jsem tě vytvořil a stejně tak snadno tě mohu ze světa zprovodit," se ho chystá zabít. Zatímco se připravuje ke smrtícímu úderu, sešle na něj Gwydion zezadu přemisťovací kouzlo a Maskull zmizí.
   Tím je doopravdy po bitvě. Král a vévoda Richard společně vyhlásí, že se odeberou do Trinovantu, kde položí základy dobré vlády země.
   Will je také odměněn, ovšem nežádá nic jiného, než aby se mohl společně s Jívou, jejíž otec padl v boji, navrátit domů do vesnice Dolní Norton.
   Při loučení dostane Will od Gwydiona čarovnou knihu a radu, aby si z ní často četl.
   Will a Jíva přijíždějí ke všeobecné radosti domů. Will sděluje svým přátelům v Dolině, že je král zbavil povinnosti odvádět desátek, takže už nikdy nebudou muset předávat svou úrodu a dobytek zlověstným Nevidoucím. Poté se Will znovu shledá se šťastnými rodiči – navzdory všemu nejenže neztratili syna, ale získali i dceru. Přesto všechno je cítit, že všem událostem ještě není tak úplně konec.
   *
   Od bojů ve Verlaminou nyní uplynuly již více než čtyři roky. V Dolním Nortonu v Dolině se na oslavách lammasu opět setkáváme s Willem a Jívou. Je čas prvního ovoce a požehnání úrody, a také spojení muže a ženy§
    ČÁST PRVNÍ
   
   RISKANTNÍ VOLBA
    KAPITOLA PRVNÍ
   
   PLANUTÍ
   
   Z ohně vyšlehly plameny, rozhodily po trávníku dlouhé stíny a matně osvětlily zdi chalup Dolního Nortonu. Letošní Planutí bylo povedené. Dnešní noc byla tou, kterou čaroděj Gwydion nazýval v pravém jazyce "lughnasad", Lughova slavnost, slavnost Pána světla, první den podzimu, kdy byly do vsi přineseny první snopy letošní pšenice a s velkolepým obřadem vymláceny. O Bochníkovém dni byla zrna rozemleta a na dlouhých vidlicích pečen lammasový chléb, následně pojídaný s máslem. O Bochníkovém dni rozjímali Doliňané o štědré zemi a o jejích darech.
   Dnes bylo počasí skoro tak krásné jako o lammasu před dvěma lety, kdy se Will chopil Jíviny ruky a společně třikrát obešli oheň ve směru slunce. Tím dali najevo, že mají být napříště považováni za muže a ženu.
   Jíva kolébala v náručí jejich spící dceru a Will jí položil ruku kolem ramen. Těšil ho pohled na malou hlavičku Bethe, uloženou na Jívině paži, ručku složenou na přikrývce, v níž byla zavinuta. Navzdory stísněnosti, kterou vnímal kdesi v žaludku, se dnešní noci cítil jako manžel a otec příjemně. Žije se tu dobře, pomyslel si, tak dobře až je těžké říct, jak by to mohlo být ještě lepší. Jen kdyby ho tak opustil ten stísňující pocit, bylo by to dnes v noci všechno vlastně dokonalé.
   Ale ten pocit ho neopouštěl – věděl že se něco chystá, že se už brzy něco stane a že to nebude nic příjemného. Ta předzvěst mu celý den rozechvívala kosti jako ozvěna, ovšem na rozdíl od skutečné ozvěny odmítala odeznít. To znamenalo, že jde o varování.
   Poškrábal se za dvěma silnými copy, které mu splývaly podél levé tváře, a zahleděl se do žhnoucích hlubin vatry. Nechal své myšlenky pomalu unášet pryč od Dolního Nortonu a vklouznout do ohnivých obrazů, jež pro něj plameny vykreslovaly. Otevřel mysl a přihnala se spousta vzpomínek, vzpomínek na skvělé dny, na strašné dny a ještě horší noci. Avšak nejneodbytnějším obrazem byla chvíle, kdy ho kouzelník Maskull vyzvedl v planoucím ohni vzhůru nad kamenný kruh, zvaný Prsten obrů. Té noci viděl Gwydiona zničeného Maskullovou magií, a poté, když čaroděj uvolňoval z kamene války zhoubnou energii, budoucnost Království balancovala na ostří nože§
   Bylo to už víc než čtyři roky, avšak hrůzu, kterou té noci cítil, a obrození dne, následujícího po ní, měl v sobě stále živé. A bude je mít navždy.
   "Wille?" oslovila ho Jíva a zkoumavě mu hleděla do tváře. "O čem přemýšlíš?"
   Odpověděl s úsměvem. "Asi jsem toho vypil trochu moc," řekl a dotkl se jejích vlasů. Ve světle ohně byly zlaté, asi stejně dlouhé jako jeho vlastní. Pohlédl na ni a poté dolů, na dítě, jehož malá ručka poprvé sevřela jeho prst právě před rokem. Jak jen se začíná podobat své matce!
   "Ach, je to ale pěkný děťátko!" řekl starý krčmář Baldgood. Obličej měl růžový a sálající celodenním sluncem. Začal už sklízet a nesl na jednom konci stůl. Směřoval k výčepu U zeleného muže. Druhý konec stolu nesl Baldram, jeden z Baldgoodových odrostlých synů.
   "Jako by se Bethe narodila teprve včera," řekl Will staršímu z mužů.
   "Zítra jí bude rok a čtvrt, že ano, má milounká?" řekla zasněně Jíva.
   "Jo, a než byste stačili říct 'Jack Světýlko', bude velká. Koukněte se tady na toho mýho kluka! Pohni se, Baldrame, můj synku, nebo budeme vzhůru celou noc!"
   "No jistě, ale že je to přísný tatík, co?" řekl Baldram a zakřenil se.
   Když vyrazili se svým nákladem vstříc Zelenému muži, Will se na krčmářova syna usmál. Bylo těžké představit si Baldrama jako miminko – dnes unese v každé ruce sud piva odtud až k Prasečímu lesu a ani se při tom nezapotí.
   "Hej! Zdravím, Wille," pravil jeden z hochů ze Zábučí, který právě procházel okolo.
   "Hathro! Jak to jde?"
   "Ale dobře. Seno z Mlynářské louky je už pod střechou a všechno na zítřek je připravené. Dohodl ses nějak s Gunwoldem na těch odstávčatech?"
   "Navrhoval mi tucet kuřat za každé, ale nakonec jsem to usmlouval na deset. Přišlo mi to spravedlivější."
   Hathra se zasmál. "To tedy ano!"
   "Předveď nám nějaké kouzlo, Willande!" vykřikl jeden z chlapců. Byl to Leomar, syn Leoftana Kováře a jeho tři kamarádi. Měj stejně ostře modré oči jako jeho otec, a právě tak přímé chování.
   Will požádal o prsten z Leomarovy ruky, ale když po něm chlapec sáhl, zjistil, že žádný nemá. Poté vytáhl Will z váčku švestku a podal mu ji.
   "Tady máš. Dej si. Ale pozor na pecku!"
   Chlapec udělal, jak byl vyzván, a našel svůj prsten uvnitř švestky. Zalapal po dechu. Jeho společníci pokrčili nosem a nejistě se rozesmáli.
   "Jak jsi to provedl?" ptali se.
   "Kouzlo."
   "To není možné! To byl jen nějaký trik!"
   "Jen jděte a užijte si Planutí!" řekl Will a pohladil chlapce po vlasech. "A máte pravdu – byl to jen trik. Opravdová magie není na hraní!"
   Další pár procházejících pokývl Willovi na pozdrav a on pokynul jim. Dolina byla místem, kde se všichni navzájem znali a každý tomu byl rád. Nikdy sem nepřicházel nikdo zvenku a ani odtud nikdo nikam neodcházel. Měsíce a roky míjely, aniž by se dělo cokoli neobvyklého, a přesně tak to všem vyhovovalo. Všem kromě Willa.
   Přestože to Doliňané netušili, byl to Gwydion, kdo jim zajišťoval tento klidný život. Před dlouhou dobou seslal zahalující kouzlo, takže Dolinu nemohli nalézt ani ti, kteří ji těsně míjeli – a ty, kteří v ní žili, nikdy ani nenapadlo, že by ji chtěli opustit. Čaroděj to zařídil tak, že kdyby někdo vyrazil z Dolního Nortonu pěšinou směrem k Velkému Nortonu, dostal by se nanejvýš do Středního Nortonu a najednou by zjistil, že kráčí znovu zpátky do Dolního Nortonu. Ze světa venku přicházel do Doliny pouze Tilwin Dráteník, brusič nožů a obchodník s nezbytnostmi. A i jeho návštěvy nyní ustaly. Mimo Tilwina dokázali prohlédnout kouzelnou zástěrku svýma sesychajícíma očima pouze "červenorucí" Nevidoucí se svou láskou ke zlatu. Avšak bratry vždy zajímaly pouze platby, a pokud byl odeslán vůz s desátky dolů do Středního Nortonu k výběrčím včas, nechávali Doliňany na pokoji. Před čtyřmi lety získal Will za svoji službu králi Halovi – při ukončení bitvy ve Verlamionu – tajnou listinu, podle níž byly desátky za Dolní Norton vypláceny přímo z královských pokladnic, takže nyní byla Dolina vlastně skutečně odříznutá od světa.
   A já jsem ten důvod, proč nás Gwydion držel takhle v úkrytu, pomyslel si neklidně Will, zatímco hleděl do hlubin ohně. Musí být přesvědčen, že nebezpečí ještě není zcela zažehnáno. Ale je ještě nutné nás skrývat, jestliže je Maskull ve vyhnanství a Kámen osudu byl zničen?
   Gwydion získal Maskullovou porážkou navrch, ovšem nad svým vítězstvím projevil jen pramalou radost. On a Maskull bývali kdysi součástí Ogdoadu, rady devíti ochránců země, jejichž úkolem bylo vést osud světa po správné stezce. Maskull se však oddal sobectví a přestože byla tato obrovská zrada po celý čas předpovězena, nijak to Gwydionovi neulehčilo, aby se s ní smířil.
   Will vzdychl, vytrhl se ze zadumání a rozhlédl se po důvěrně známém okolí. Bylo to zvláštní – za dlouhé měsíce svého putování si myslel, že není nic lepšího než domov. A nyní, když měl vlastní rodinu, měl ještě o důvod víc mít život v Dolině rád. A přesto§ Jestliže člověk prožije neobvyklá dobrodružství, změní ho to§
   Člověk se vydá do války snadno, pomyslel si. Ale poté, až ji pozná, může se znovu stejně poklidně vrátit k pluhu?
   Zdálo se, že těžko. Tu a tam se Willova srdce zmocňovala zvláštní touha či stesk. V takových chvílích odcházel sám do lesů a cvičil tam se svou holí, dokud se mu celé tělo nelesklo potem a nebolel ho každičký sval. Dřímala v něm touha vyrazit a u jejího pramene stála hromada nezodpovězených otázek.
   Probral se a políbil Jívu na tvář. "Šťastný lammas," řekl.
   "Tobě také šťastný lammas," řekla a i ona ho políbila. "Řekla bych, že se Planutí chýlí ke konci. Zdá se, že si to všichni užili."
   "Jako obvykle."
   "A co ty?"
   "Já?" zeptal se a povytáhl obočí. "I já jsem si to užil."
   "Zdá se, že ano," řekla se zvláštním, sotva patrným úsměvem na rtech.
   "Co tím chceš říct?"
   Zlehka se dotkla mužných copů, které mu visely před uchem. "Viděla jsem, jak ses prve díval do plamenů vatry. O čem jsi přemýšlel?"
   "O tom, že jen blázen by mohl toužit být dnes někde jinde než tady."
   Usmála se. "Opravdu?"
   "Opravdu."
   Bylo báječné vidět je všechny tak šťastné. Sledovali dívky a hochy jak krouží okolo ohně. Naslouchali slibům, jež obstarávaly důstojný konec slavnosti. Někteří slibovali věrnost, jiní se zasnubovali. A pak se páry začaly vytrácet do tmy, směrem k domovům.
   Nebylo nejmenších pochyb o tom, že se Doliňanům daří lépe než kdykoli předtím. V průběhu léta vystavěli tři nové chalupy. Také se jim podařilo naplnit novou sýpku a stačilo k tomu obhospodařovat menší kus země. Nikdo už nebohatl z jejich přebytků, dostatek byl takový, že rodiny Doliňanů nadobro zapomněly, jaké to je cítit hlad.
   "Malá by už měla být v postýlce," řekla Jíva.
   "Máš pravdu, byl to dlouhý den."
   Kráčeli ztemnělou stezkou k chalupě, Will objímal rukou Jívina ramena. Noc byla klidná, teplá. V ohradě se jako duch v temnotě pohyboval Avon, bělouš, kterého mu daroval vévoda Richard z Eboru. Takhle daleko od ohně zářily hvězdy jasně – Brigitina hvězda se klonila k západu, na východě stoupala Arondiel a na jihu stál Iolirn Fireunha, Zlatý orel.
   Zahoukala sova. Will si vzpomněl na lammas, který strávil před šesti lety na vrcholku Dumhacan Nadir, Dračí hůrky, nedaleko pradávné postavy bílého koně vyřezané do svahu kopce. Po celé Berklejské pláni viděli rudě žhnout zbytky stovek slavnostních ohňů a nad ní se blyštěly tisíce hvězd.
   Znovu vzdychl.
   "A teď to bylo proč?" zeptala se Jíva.
   Poškrabal se ve vlasech. "Ach§ jen jsem si tak přemýšlel. O starých časech, o Gwydionovi."
   Připadalo mu to jako dlouhá doba, kdy se s čarodějem neviděli. Jak báječné by bylo putovat po úzkých stezkách jako tehdy! Znovu kráčet pod letními živými ploty, užívat si slunce a déšť a cítit na tvářích štípání ledového větru.
   "Zajímalo by mě, copak teď asi dělá," zamumlal Will.
   "Pokud se nemýlím, bude zrovna kráčet po zelených kopcích Blažené země," řekla Jíva. "Nebo sedí ve vysoké věži kdesi v divočině Albany."
   Willovi oči bloumaly temnými propastmi mezi hvězdami. "Hmmm. Nejspíš."
   "Divočina?" skoro slyšel čarodějův úsměšek. "Tohle není žádná divočina. Podívej! Tahle řada stromů prozrazuje, kde kdysi rostl živý plot. A co tyhle známky po pradávném obhospodařování země? Království milovaly a staraly se o ně stovky lidských pokolení. Dalo by se říci, že je to vlastně zahrada."
   Jíva vešla dovnitř položit Bethe do kolébky a Will se zdržel na plácku za chalupou. Cítil bylinky, všechny ty zelené rostlinky, které pěstoval v úrodné půdě – dozrálé a připravené vydat sladkost plodů země. Vůně ovocných stromů byla v klidném vzduchu pronikavá. Slyšel znovu zaržát Avona a pokusil se rozpomenout, kdy si poprvé všiml toho těžko postižitelného pocitu v břiše. Když však pohlédl do svého nitra, skoro se vylekal.
   "Předtucha o předtuše," řekl si jízlivě. "Teď bude něco§"
   Jíva vyšla ven a řekla: "Jsem ráda, že jsme jí dali jméno Bethe. Pojmenovávání má velikou moc; vůbec mě nenapadá, jak jinak bychom jí mohli říkat."
   "Bethe znamená bříza," řekl. "Beth, první písmeno druidské abecedy, a Bethe je naše prvorozená."
   "To se mi líbí."
   "Věděla jsi, že břízy byly prvními stromy, které pokryly tyto ostrovy poté, co led ustoupil na sever? Jejich bílá kůra upomíná na moudrou Bílou dámu, která první vykládala o zrozeních a počátcích, na tu, kterou někteří nazývají paní Cerridwen. Naše májka je vždy bříza a Bethe se narodila prvního máje, což jsou také moje narozeniny. Ve staré řeči západu 'bith' znamená 'bytost'. A 'beitharn' je v pravém jazyce 'svět'. Možná právě proto jsem to jméno navrhl a ty jsi souhlasila – protože naše dcera pro nás znamená celý svět."
   Jíva se k němu přitiskla a položila mu hlavu na hruď. "V té tvojí knize je tolik moudrosti!"
   Měla na mysli kouzelnou knihu, kterou mu dal Gwydion onoho smutného dne ve Verlamionu. Řekl: "Je toho hodně k přečtení a ještě více k vědění. Říká se, že vesnický mladík dosahuje dospělosti ve třinácti letech, potomek šlechtice se může vydat do bitvy v patnácti letech a že králi musí být osmnáct, aby mohl vládnout sám. Ovšem ten, kdo se zabývá magií, nemůže být nazýván moudrým, dokud nedosáhne věku skutečné mužnosti."
   Jíva se na něj zahleděla. "A to je v kolika letech?"
   Will zavrtěl hlavou. "Nevím. Ale jak praví pořekadlo: 'Z vrbového proutku se jen těžko stane dubová hůl.' A tak nějak to musí být. Jestli totiž něco vím, pak to, že na světě je toho k pochopení daleko víc, než se lze naučit za jeden lidský život."
   Nyní vzdychla zase Jíva. "Tak mi teď něco pověz! Čteš tu knihu každý den v naději, že z tebe bude jednoho dne také čaroděj? Jako Gwydion?"
   Zasmál se. "Ne, to se stát nemůže."
   "A proč ji tedy čteš?"
   "Protože mi ji Gwydion dal a vyzval mě k tomu. A já mu dal své slovo, že z ní číst budu."
   Znovu se k němu přimáčkla, ovšem tentokrát proto, aby dodala důrazu svým slovům. "Dobrá, a teď mi něco slíbíš, Willande Knihomole! Slib mi, že dnes v noci nespálíš nad zapsanými slovy ani kousek svíčky!"
   Zasmál se: "Tak tohle ti slíbím s radostí!"
   Chvíli se objímali v záplavě světla hvězd. Na západě krátce a jasně zaplála létavice, načež se v listoví okolních jabloní zachvěl chladný závan. Jíva vzhlédla a Will cítil, že v jeho náručí ztuhla.
   "Co to je?"
   Nebylo třeba odpovědi, protože vysoko nad Vršky začala rozdírat nebe strašidelná purpurová záře.
   "Nedívej se na to," pravila a prudce se odvrátila.
   Cítil, jak jeho tušení zesiluje. "Je to§ je to jen polární záře."
   "Je mi jedno, co to je§" Její hlas utichl.
   Will upřeně hleděl na sílící mihotání. "Gwydion mi jednou o polární záři vyprávěl," zašeptal, "ale nikdy jsem ji neviděl."
   Hleděl do tmy a cítil, jak mu pod chodidly praská zemská síla. Cítily to i jabloně. Přimhouřil oči, když si uvědomil, že to plápolavé světlo nebyla – nemohla být – polární záře. Tohle světlo bylo jasnější, jednoznačnější, a hovořilo k němu.
   "Pojď dovnitř, Wille!" řekla Jíva a zatáhla ho za ruku.
   "Já§" Světlo nepravidelně pulzovalo, jako vzdálené blesky, avšak obloha byla bez mráčku. Byl to strašidelný jas. Zdálo se, že vychází odkudsi zpoza ztemnělých kopců obklopujících Dolinu. Willův neklid ještě vzrostl, když se rozpomněl na vše, co věděl o obloze a o jejích úkazech – tohle nebylo přirozené světlo.
   Myšlenkami se okamžitě obrátil k lorku, oné podzemní síti proudů, která napájela kameny války. I ty zářily tajuplným světlem. V jistých fázích měsíce byly ve tmě zřetelně vidět, měly bledý nadpřirozený lesk.
   "Podívej se!" řekl a ukázal. "Ten kruh záře. Zdá se, že vychází odněkud z blízkosti Prstene obrů."
   Z Doliny nebyl prastarý kamenný kruh vidět. Gwydion o něm hovořil jako o Bethen feilli Imbliungh, Pupku světa, místu nesmírného významu a prameni, z nějž vyvěrá zemská energie lorku. To byl, podle Willova mínění, důvod, proč právě zde vztyčili férijci jeden ze svých strašlivých kamenů války, ten, který se utkal s Gwydionovou magií a zvítězil.
   "Nemůže to být kámen války, že ne?" zeptala se Jíva pozorující kolísavé světlo. "Říkal jsi, že z něj Gwydion všechen zmar vypustil."
   "Ano, to udělal. Ale dnes je svátek lammasu, kdy síla země vzrůstá nejvýš."
   "Loni jsem žádná světla neviděla. Ani nikdy předtím."
   Zemí projelo hluboké zaburácení a Jíva utichla. Bylo tak hluboké, že je nebylo možné slyšet, jen cítit v kostech. Will zaslechl Avona zaržát. Potom se ze sadu ozval zvuk dopadajících zralých jablek. Země se třásla. Hleděl do temnoty noci a uvědomoval si na sobě pohled Jíviných vyděšených očí. Dva květináče se sesuly a spadly z parapetu okna na druhé straně chalupy. Slyšel, jak jeden a pak druhý dopadly na kamenný chodníček a rozbily se. Jíva sebou trhla.
   "Co se to děje?"
   "Nemám tušení."
   "Jdu se podívat, jestli je Bethe v pořádku." Zmizela v chalupě.
   Will ji nechal jít. Naslouchal noci a pod nohama mu utichalo dunění, načež se do Doliny navrátil klid. Kdysi mu Gwydion vyprávěl o ohnivých horách, které se zvedají v dalekých krajích. Horách, jež plivou oheň a žhavé uhlíky, ale v Království žádná taková nebyla. Hovořil také o otřesech, jež čas od času rozechvívají zemi. Ty se někdy přihodí, jestliže se nějaké pradávné dílo, které bylo vydolováno hluboko pod zemí, pohne či zhroutí.
   Mohlo být příčinou těchto otřesů něco takového?
   A pokud ano, co potom znamenalo to světlo?
   Cosi spojeného s tím světlem způsobilo, že Willovi přeběhlo vzhůru po páteři zachvění. To zčeřené, oči klamající záření mělo stejnou barvu jako plameny, které ho lapily a popálily tehdy nedaleko Prstenu obrů. Nachový plamen ho tehdy zvedl vysoko nad kameny a začal spalovat jeho tělo. Nachový plamen, který by ho v hrůzných mukách zabil, nebýt Gwydionovy magie, jež ho zachránila. A takový plamen mohl být dílem pouze Maskullovy ruky.
   "Při hvězdách a měsíci, našel mě§"
   Willa sevřela prudká hrůza. Vzpomněl si na chvíli, kdy seděl po čarodějově boku na kozlíku povozu a Gwydion mu vyprávěl co by se mohlo stát, kdyby se někdo pokusil pohrávat si za pomoci magie s kameny války. "Kdyby se všechna neblahá síla tohoto kamene uvolnila během jediného tlesknutí§ přineslo by to zemi takové utrpení, jaké by nemohla snést."
   A kdo jiný než Maskull by se opovážil pohrávat si s kamenem války?
   Will ucítil, jak mu obavy hlodají útroby. Vzhlédl k Vrškům. Nebylo pochyb o tom, co musí udělat. Vstoupil do domu a zapálil čerstvou svíci. Vlhký knot zapraskal, když chytil od plamínku, hořícího ve svém výklenku. V nastalém světle bylo vidět, jak je vzduch plný zvířeného prachu z trámů. Bethe zemětřesení probudilo a nyní naříkala.
   "Kam jdeš?" zeptala se Jíva, když Will stoupal po žebříku do podkroví.
   "Zavolat starého přítele."
   Šel ke své dubové truhle a vyňal z ní knihu, jež byla stále objemnější, čím více se z ní četlo. Snesl ji dolů ze žebříku a měkkým hadrem dočista otřel veliké desky ze zdobené hnědé kůže. Nebylo moc času. Brzy si i ostatní Doliňané všimnou záře a přijdou se ho zeptat na radu.
   Položil drahocenný svazek na dřevěný pultík u ohně; ten kousek nábytku si vyrobil speciálně pro tuto knihu. Potom se soustředil na obřad, který by se měl provést vždy, než je otevřen jakýkoli čarovný kodex.
   Položil levou ruku na přední desku knihy a opakoval slova v pravém jazyce, jež na ní byla vepsána:
   *
   "Ane radhas a’leguim oicheamna;
   ainsagimn deo teuiccimn."
   *
   Poté pronesl zaklínadlo znovu v běžné řeči.
   *
   "Prones tato slova, abys mohl číst tajemství uvnitř;
   uč se a nalezni pravou moudrost."
   *
   Na této knize nebyla žádná železná spona jako na většině ostatních, neboť tento svazek byl uzamčen kouzlem. Když zamumlal zaklínání, zamknutí povolilo a mohl ji otevřít. Uvnitř nalezl slova určená výhradně pro jeho oči. Nalistoval zvláštní stranu a měl na paměti Gwydionova slova na rozloučenou.
   *
   "§až se ocitneš v krajní nouzi, najdi stránku, na níž letí nejrychlejší z opeřenců a zavolej ho jménem. To bude stačit."
   *
   Prsty se mu chvěly, když se prázdná stránka před ním začala zaplňovat obrázkem černobílého ptáka s hnědočerveným hrdlem a dlouhými ocasními pery. Will váhal. Skutečně je tohle chvíle "krajní nouze"? ptal se sám sebe. Je to správné, co dělám?
   Nahlédl do vlastního nitra, poté se zadíval na Jívu kolébající jejich dceru a náhle se obával kouzlo vyslovit. Pak ovšem znovu spatřil planutí hrůzného světla a opět zaslechl pláč dcerky a získal jistotu, že musí pronést spouštěcí slovo bez otálení.
   "Fannala!"
   Vyslovil pravé jméno vlaštovky. Okamžitě poté byly jeho myšlenky odvrženy, jako by dostal pořádnou ránu do hlavy. Pták vylétl ze stránek knihy a přímo do světla svíce. Zableskla se světlá pírka na břiše a byl pryč. Will se ho pokusil oslněnýma očima sledovat, ale ztratil se mu mezi stíny. Když se podíval pořádně, aniž by měl ponětí co má očekávat, objevilo se v koutě cosi šedavého.
   "Kdo je tam?" vykřikla Jíva, přitiskla si Bethe k hrudi a pozvedla pohrabáč.
   Will byl ohromen. Připadalo mu, že se v místnosti objevil veliký medvěd či leopard připravený zaútočit. Ono cosi vydávalo mdlé modravé světlo a vzápětí vykročila ze stínů postava starce.
   Čaroděj byl vysoký a vážný, zahalený do dlouhého poutnického pláště barvy hnědé myši. Na hlavě měl přiléhavou čapku a v ruce svíral dubovou hůl. Zpod okrajů přepásaného hábitu mu vykukovaly bosé nohy, dlouhé vousy měl rozdělené do dvou pramenů.
   "Rorýs, říkám ti! Žádná vlaštovka! Pošetilče!"
   Will zíral na čaroděje, který si hladil dva tuhé prameny plnovousu, až z nich byl jen jediný.
   "Mistře Gwydione§"
   Čaroděj se přísnýma očima pod zacuchaným obočím rozhlédl po útulné místnosti. S bouchnutím klepl spodkem hole do krbu. "Doufám, že máš dobrý důvod, abys mě volal tímto způsobem!"
   Will pocítil čarodějovo rozladění jako bodnutí nožem. Rozloučili se před více než čtyřmi roky a Will očekával trochu laskavější slova.
   "Dobrý důvod?" řekla Jíva a položila pohrabáč. Vůbec se jí nezamlouvalo, že někdo s jejím manželem v jeho vlastním domě hovoří takhle. "Řekla bych, že má dobrý důvod. A trochu méně 'pošetilců', pokud možno, mistře Gwydione! Ti, kteří v tomto domě nedbají na své vychování bývají rychle vyprovozeni, ať je to kdokoliv."
   Gwydion se k ní prudce obrátil, ale pak jakoby se rozmyslel a hluboce se uklonil. "Urazil jsem vás. Prosím, přijměte mé omluvy. Pokud jsem se zachoval neurvale, bylo to proto, že jsem byl právě na velice důležité pochůzce a neočekával jsem, že z ní budu vyrušen."
   Will bez otálení zamířil ke dveřím. "Nejsem si jistý, ale myslím, že bys tohle měl vidět."
   Venku si Gwydion zaclonil oči před nachovou září a sevřel Willovu paži. "Udělal jsi dobře, že jsi mě přivolal. Samozřejmě, že ano."
   Will klesl na mysli. "Co to je?"
   "Něco, čeho jsem se poslední čtyři roky dennodenně obával."
   "Hej!" zvolal Will, ovšem Gwydion už byl v půli pěšiny. "Hej, kam jdeš?"
   "K Prstenu obrů, samozřejmě!"
   "Sám?"
   "To je zcela na tobě," křikl čaroděj přes rameno.
   Will sledoval, jak Gwydion kráčí do tmy. Od dveří chalupy vypadal bezmocně. "Ale§ co bude s Jívou? Co bude s Bethe?"
   "Ach, ty jít nesmějí! Na Vršcích to nejspíš bude velmi nebezpečné."
   Will utíkal ke dveřím a vstrčil hlavu dovnitř. "Gwydion potřebuje moji pomoc," řekl. "Musím jít s ním."
   Jíva pohupovala jejich dceru na kolenou. "Jít? Kam jít?"
   "Nahoru do Vršků."
   Její krásné oči ho zkoumaly a pak vzdychla. "Ach, Wille§"
   "Neboj se, nebude to trvat dlouho. Slibuji." Na chvíli ji objal, pak spěšně políbil, strhl z věšáku plášť a byl pryč.
   *
   "Co myslíš, že to je?" zeptal se Will, když dohonil čaroděje.
   Gwydion nasál vzduch. Vydal syčivý zvuk a natáhl ruku, ale na jeho zavolání nepřilétla žádná sova. "Všímáš si, že všichni noční tvorové široko daleko slétli na zem? V této záři nemůže létat žádný pták."
   Stoupali kamenitou stezkou, které se dokázal držet jedině Gwydion. Vedla vzhůru lesy Nethershawu. Vinula se okolo stromů a jejich přízračných stínů a procházela neproniknutelnými houštinami ostružiní, které se před Gwydionem zázračně rozestupovaly aby jim umožnily průchod, načež se těsně za Willem opět splétaly. Energicky se škrábal do mechem porostlého svahu za čarodějem a cítil, jak se mu půda pod nohama drolí. Náhle však stromy skončily a před nimi se rozprostírala tmavá krajina, pod nachovou září strohá a pustá.
   Kráčeli dál přes chomáče trávy, přes tůňky stínů a spleť spirál, které, jak Will cítil, pokrývaly zemi. Brzy se z noci před nimi vynořilo pět velikých stojících kamenů. Krčily se k sobě jako podivný spolek spiklenců. Tam, jak Will věděl, ležely nezměrně prastaré zbytky hrobky Orby, Královny letní luny, jež žila v Době prvních lidí.
   Před dávnými věky vládla okolnímu kraji a nedaleko ležela i hrobka jejího manžela Finglase, vypleněná drakem. Dnes už jen pouhé místo, kde byly proudy zdobící zemi narušeny. Čaroděj máchl vpřed svou holí a očima prohledával tmu, jako by to byly lampy. Gwydion se zarazil, zaclonil si oči proti chorobně fialovému lesku oblohy a Willovo srdce se divoce rozbušilo. "Takže to nakonec nevychází z Prstenu obrů," řekl. "Je to odněkud ze západu!"
   Čaroděj Willa náhle zastavil. "Pohleď! Liarix Finglas!"
   Hrůzné mihotání za Královým kamenem sílilo jako nějaká obrovitá bouře. Will viděl veliký zahnutý tesák, jak se černá proti záři nebe. Stranou stál pokroucený bez, do nějž kdysi kouzelník zaklel Gwydiona. Před čtyřmi lety tudy procházeli sežehnutou a zčernalou trávou. Od té doby vyrostla nová, bujná a chladivá po rose.
   Pohlédli přímo do krajiny na západě. Nebe tam clonil mrak a v dálce se zvedala skrze jeho vrstvy mohutná oblaka dýmu, jehož vrcholek rozfoukávaly větry a spodní část osvětlovaly záblesky ametystové a bílé.
   "Podívej!" vykřikl Will. "Nad Planinami zuří bouře!"
   "Viděl jsi někdy předtím blesky jako jsou tyhle?" Jakmile se Gwydion obrátil, zasáhla Planiny tichá hra světel a jeho tvář ztvrdla jako skála. "A to hřmění, které shodilo vaše krásné květináče? Byl to opravdu hrom?"
   "Vypadalo to, že přichází zdaleka."
   Gwydion se krátce a neradostně zasmál. "Chceš si myslet, že nebezpečí je kdesi daleko a proto se tě netýká. Ale pamatuj si, že země je jenom jedna. Magie spojuje všechny, kteří po ní kráčí. Vzdálené potíže jsou stále potíže. V tom, co teď vidíš, nehledej útěchu, protože čím je to dál, tím to musí být silnější."
   Will cítil, jak ho čarodějova slova zasáhla. Obviňovala ho z takového způsobu přemýšlení, který stál proti všem zákonitostem a pravidlům magie.
   "Omlouvám se," pravil pokorně. "Bylo to sobecké."
   "Liarix Finglas," zamumlal Gwydion a vydal se vpřed. Přejel konečky prstů po kameni a vyslovoval přitom jméno kamene v pravém jazyce. "V obyčejných slovech pozdějších časů zvaný 'Královský kámen'. A pastevci, kteří sem přicházejí v těchto dobách, mu říkají 'Útěcha pastýřů'. Jak je to prapodivné! Pro ně je to jen balvan, z něhož si mohou odseknout kousek pro štěstí. Ach, jak hluboký úpadek přinesla tato doba! Jak žalostný odkaz nám slavná minulost zanechala! Žijeme v zašlé době, Willande. A věci se mají obrátit proti nám!"
   Will zaslechl v čarodějových slovech hořkost. "Tomu jistě nevěříš."
   Když se k němu Gwydion opět obrátil, bylo těžké rozluštit výraz jeho tváře. "V téhle chvíli věřím, že ty a tvoji přátelé vesničané můžete mluvit o štěstí, že jste vůbec živí."
   Willa zamrazilo. "Proč tohle říkáš?"
   Gwydion jen odmítavě mávl rukou. Will sevřel čarodějovu paži pevněji. "Gwydione, položil jsem ti otázku!"
   Čaroděj se zachmuřil a odtáhl svou ruku. "A jak jistě vidíš, vyhýbám se odpovědi."
   "Ale proč? Takhle jsme to mezi sebou přece nemívali."
   "Proč?" Gwydion zaklonil hlavu a zahleděl se do nebe. "Protože mám obavy."
   Willovi sevřel břicho i mysl čerstvý příval strachu. Bylo to horší než cokoli, co mohl očekávat. Strach však povzbudil jeho myšlenky, lépe si uvědomil hrozbu. Když se rozhlédl kolem, cítil se nanejvýš ostražitý. Nad Vršky se rozkládalo širé nebe. Od východu na západ a od severu k jihu. Znenadání se cítil velice zranitelný.
   Se sklíčeným srdcem se rozhlédl po místě, kde nalezli a vykopali kámen bitvy. Spatřil mělkou prohlubeň, zpola zasypanou a zarostlou, avšak po kameni nebylo ani stopy.
   "Nejsi tak laskavý, jakého si tě pamatuji," řekl Gwydionovi.
   "Vzpomínky jsou zřídkakdy přesné. I ty ses změnil, na to nezapomeň."
   "I tak jsi méně vlídný. A hovoříš příkřeji."
   "Pokud ti takový připadám, je to tím, že nyní už toho víc vidíš. Už nejsi důvěřivé neviňátko."
   "To jsem nebyl nikdy."
   Gwydion přejel pohledem tam a zpět po chodníku ze zemského světla, jenž běžel krajinou přímo jako střela. Willovi připadala ta stopa zelenkavá, slabá a podivuhodná. Ovšem její světlo dobře znal, ačkoli světlo vlákna bylo o hodně jasnější, o mnoho víc, než je kdy viděl. Procházelo v těsné blízkosti kruhu stojících kamenů.
   "Tato mihotavá stezka se nazývá Eburos," prozradil mu Gwydion. "Je to vlákno tisu. Podívej se na něj, Willande, a zapamatuj si co vidíš. Podle Černé knihy to je totiž největší z devíti vláken, které tvoří lork. Vidím, že tě jeho jas překvapuje. Ale nejspíš by neměl, protože dnes je přece lughnasad a je krátce po novoluní. Všechny čtyři dny hlavních svátků jsou magické, ovšem dnes začíná iucer, doba, kdy se předěl mezi naším světem a Dolní říší rozmazává. Lughnasad po novoluní je dobou, kdy dokonce i divoká prasata z nížin, když budou rýt v lesní prsti, mohou spatřit vlákno silně zářit. "Trea lathan iucer sean vailan§" Tři čarovní dnové země, jak praví dávné pořekadlo. Dnes je mohu spatřit dokonce i já."
   Will přikývl. "Lork opět sílí."
   Gwydion se mu podíval do očí. "Obával jsem se, že to řekneš."
   Ve Willově nitru se kysele rozlilo zklamání. "Ale jak je to možné? Vždyť jsem ve Verlamionu zničil Kámen osudu. Srdce lorku bylo zničeno!"
   "Byl ovšem Kámen osudu zničen?"
   "Pochybuješ snad, že jsem ti řekl pravdu?"
   Bylo ticho.
   "Bitva přece skončila, ne?" řekl Will.
   Čaroděj nepatrně sklonil hlavu. "Bitva nepokračovala."
   "Vím jen to, co jsem viděl na vlastní oči, Gwydione. Kámen osudu praskl napříč. Musel být zničen, protože umlkl a všichni ti Nevidoucí nahoře v kapitule přišli o rozum."
   Na to čaroděj nijak neodpověděl, jen pochybovačně odfrkl. Pak pozvedl hůl směrem k sinalé záři. Kráčeli společně po vlákně přes hřeben Vršků. Willovi při chůzi brněla v prstech a chodidlech zemská síla. Zanedlouho se dostali k něčemu, co zdálky vypadalo jako kruh mlčících nehybných postav. Pohlédl na dokonalý kruh nějakých osmdesáti kamenů, který měřil napříč čtyřicet kroků. Stíny kamenů dopadaly na nerovnou zemi. Připadal si jako by vyrušoval, a také to řekl.
   "Víš," řekl Gwydion odměřeným hlasem, "na toto místo každou jarní rovnodennost neochvějně přicházeli druidové, a také na tu podzimní. Ach, jaká procesí se konávala, když byl svět ještě mladý! Vedli své bílé koně, kteří měli na čelech červená znamení. Vypadali jako zástup jednorožců, kteří přišli o své rohy. Na tomto místě, dva dny před novoluním, kreslili ta znamení a pak zasedli a pili mléko a medovinu, cítili, jak síla lorku narůstá. Byly to skvělé časy, Willande. Skvělé časy§"
   Uctivě vstoupili na patřičném místě do kruhu, poklonili se na čtyři strany, nato zamířili do středu a usadili se. Kameny kruhu byly malé, rozhodně ne vyšší než děti, shrbené, pokroucené a jaksi zadumané. Největší z nich stál na severní straně. Když sem Will před čtyřmi lety poprvé přišel, nedal najevo žádnou úctu, nepožádal o formální svolení, ale sotva se dotkl hlavního kamene, i přesto cítil, že je vítán. Dostalo se mu té pocty, že cítil hojnou, ničím neztenčenou zásobárnu síly, která zde dřímala. Než ho ze zálohy napadla Maskullova magie, vnímal nezměrnou záplavu energie, cosi tak obrovského jako horu ukrytou hluboko pod zemí, jejímž vrcholkem je Prsten. Ten pocit ho neopouštěl – utlumené, ovšem nanejvýš příjemné vyzařování, síla, jež se nekonečně řinula z Pupku světa. Will dokonale chápal, proč sem moudří druidové pravidelně dvakrát do roka přicházeli.
   Čekal až se Gwydion rozhodne, co dál. Mezitím pozoroval vzdálenou záři na západě, dokud kamsi neodtekla a okolí se neponořilo do temnoty. Závany větru čechraly bujnou trávu. Nad hlavami jim plynuly závoje oblaků. Nebyly tak silné, aby zaclonily hvězdy, ale donutily je jaksi důrazněji poblikávat a Willovi to připadalo jako zlé znamení.
   Přitáhl si plášť těsněji k tělu a chystal se promluvit, když tu pocítil přítomnost čehosi skrytého. Otočil se a v té chvíli vyrazila z úkrytu postava s divoce rozevlátými vlasy. Ticho prořízl křik, při němž tuhla krev v žilách. Postava se k nim hnala a už byla na krok za Gwydionovými zády. Její ruka vylétla vzhůru a Will spatřil proti obloze odlesk čepele.
   "Gwydione!" vykřikl.
   Avšak čaroděj se nepohnul.
   Slyšel jen tichá mumlaná slova, když se vrhl na útočníka, srazil ho k zemi a znehybnil. Vší silou přinutil ruku pustit čepel, kterou svírala. Dostal ránu do obličeje, a druhou, ale úderům chyběla síla. Udržel svůj stisk dostatečně dlouho na to, aby mohlo být vyvoláno znehybňující kouzlo, jež útočníkovy ruce donutilo, aby zápasily jedna s druhou.
   "Dávej pozor ať jí neublížíš, Wille! Nemůže si pomoci."
   Will zatřásl hlavou aby se zbavil bolesti a postavil se ztěžka na nohy. Zběsile se svíjející tělo ho odpuzovalo. Když sebral čepel, útočník vydával přidušené vzdechy.
   "Kdo je to?" Otřel si ústa, z nichž mu po ženiných ranách vytékalo trochu krve. "Ještě štěstí, že jsi ji slyšel přicházet. Neměl jsem ani tušení."
   "Já jsem ji zase tolik neslyšel jako spíš cítil, že se blíží její magie."
   "Takový trik bych si také přál umět."
   "Nikdy nebylo snadné zabít čaroděje Ogdoadu. A bylo i dost těžké ho překvapit."
   Will opět zavrtěl hlavou a oprášil si copy. Pak v prstech otáčel zbraní. Byla široká a dvoubřitá, s těžkou černou střenkou. "Je to zlá zbraň, tahle dýka," řekl a podal čepel Gwydionovi.
   Čaroděj se jí nedotkl. "Není zlá."
   "Není?"
   "Není to ani zbraň. Dokonce ani dýka. Copak jsem tě učil přemýšlet tímto způsobem?"
   "Mně připadá jako dýka," zamumlal Will. "A mohla z tebe nadělat cucky."
   "Podívej se znovu. Je vyrobená z obsidiánu, téhož černého skla, které používají Nevidoucí na okna svých kapitul. Je to posvátný předmět, používaný při obřadech, a nikoli jen k lehkovážnému prolévání krve."
   "No, ale měla prolít právě tvoji krev."
   "Má rozhodně blíž k tomuhle." Gwydion vyňal svou čepel z hvězdného železa z pouzdra, které měl neustále na krku. Pozvedl ji. "'Iscian', zvaný jinými také 'athamen', ačkoli podle přísného výkladu mohou athamen používat pouze ženy. To není dýka ale nástroj, kterým se tvoří kruh, jenž se stane hranicí mezi dvěma světy. Je čas iuceru a tato Sestra sem dnes přicestovala za pomoci magie. Nemám tušení proč se pletla do něčeho, co přesahovalo její vědění, ale pohlédni, co to s ní udělalo."
   Will se obrátil k místu, kde žena stále zápasila sama se sebou, kopala kolem sebe, paže útočila na paži a noha napadala nohu.
   "Nyní ji propusť. Ale opatrně, pomysli na síly, které zde plynou."
   Will si upravil opasek a urovnal váček. Cítil jak mu buší srdce, když vytancovával protikouzlo. Po nějaké chvíli se ženino tělo zhroutilo na trávu, jako by se jí náhle kosti změnily na krev. Byla útlá, ve středních letech, vlasy dlouhé se stříbrnými prameny. Před dvaceti lety byly jistě tmavé a žena krásná.
   "Promluv se mnou!" nařídil Gwydion a nad čelem jí udělal znamení.
   Sestra zavřískla a začala se svíjet, ale její hlas byl náhle plný zášti.
   *
   "Malé Vražděníčko,
   velké vraždění!
   Vraždění hned všecko,
   vraždění, co není."
   *
   "Klid!" pravil Gwydion a udělal jí na čele jiné znamení.
   Okamžitě ztichla a zdálo se, že spokojeně usnula.
   "Kdo je to?" zeptal se Will.
   "Pochází z jedné vísky nedaleko§ tamtoho." Gwydion pokynul k posledním zábleskům fialového ohně na západě. "Vyvolala kouzlo vznešené magie, aby se sem dostala. To neměla dělat, a ani by to neudělala, kdyby nebyla ohrožena na životě. Správně by ani neměla vědět, jak takové kouzlo seslat, avšak zvědavost představuje pro některé ze Sester moudrosti mocné puzení. Tentokrát jí zachránila život, ovšem brzy poznáme, jestli stál za záchranu."
   "Co tím chceš říct?"
   "To kouzlo bylo špatně provedené. Její mysl byla zasažená šílenstvím. To je, jak doufám, jediný důvod, proč se mě pokusila takhle napadnout."
   Will zkoumal podivnou čepel. "Netušil jsem, že se Sestry běžně vydávaly mezi lidi s athamenem u sebe."
   "Obvykle to také nedělaly. Dávej pozor, aby se k němu nedostala, Wille! Mám dojem že ho poznávám, a věřím, že pokud se k němu nějak dostane až se probudí, pokusí se nás jím zabít."

Tanec obrů
/The Giants' Dance/
Carter, Robert 
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Miloš Komanec
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2007
Počet stran: 608
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Cena: 289 Kč

Druhá kniha trilogie Řeč kamenů.