„Nejprve jich bylo devět,
   pak z devíti stalo se sedm,
   a ze sedmi pět.
   Nyní, stejně jistě jako běží věky,
   nejsou ani tři;
   jen jediný je živ.“ 

Černá kniha Tary

   Prolog
   Předchozí příběh

   Bílý plášť je třetím románem cyklu Řeč kamenů.
   První dva, nesoucí názvy Řeč kamenů a Tanec obrů, vyprávějí příběh Willanda, obyčejného chlapce na prahu dospělosti. V den Willových třináctých narozenin ho odvádí z domova čaroděj Gwydion. Ten mu později vysvětluje jistá neobyčejná proroctví týkající se třetího (a konečného) příchodu pradávného hrdinského krále Artuše. Gwydion tvrdí, že právě Will je oním předpovězeným vtělením, ovšem tomu se Will zdráhá uvěřit.
   V průběhu dobrodružství, která Will zažívá, se ukazuje, že se do pohybu daly jakési temné síly. Ty ztělesňuje především Maskull – bezohledný kouzelník a Gwydionův úhlavní nepřítel, a také Nevidoucí, hrozivý řád výběrčích daní, kteří ždímají prostý lid a snaží se ho přimět k víře ve „Velkou lež“, jež zotročuje mysl. Gwydion se snaží zatajit Willovu skutečnou totožnost před ostatním světem seč může, a tak chlapec pobývá v tajnosti na několika místech. Nejprve u děsivého pána ze Strange, který měl lidské tělo a kančí hlavu, a posléze s rodinou vévody Richarda z Eboru, kde je školen po způsobu potomků šlechticů. Will zároveň poznává i pravidla, jimiž se řídí magie, a dívku Jívu, která se stane jeho přítelkyní. Spřátelí se také s ctihodným léčitelem rodu Eborů Mistrem bylinkářem Gortem a obstojí i před svéhlavým dědicem vévody z Eboru a nakonec získá i jeho respekt.
   Zatímco se Will učí, Království nezadržitelně míří do války. Současný král je totiž potomkem uchvatitele a mnozí si myslí, že není právoplatným králem. Faktem je, že král Hal je ovládán svou půvabnou, ovšem nenasytnou královnou Mag, a jejím násilnickým spojencem vévodou Edgarem z Mellsu. Druhou stranu konfliktu tvoří rod Eborů a jeho spojenci, kteří jsou přesvědčeni, že vévoda Richard musí být uznán jako vládce. Sám vévoda Richard je ochoten vyčkávat, dokud chorý král Hal nezemře, neboť doposud nemá dědice. Královna však znenadání otěhotní a začnou se ozývat zvěsti, že skutečným otcem dítěte je vévoda z Mellsu, který se tak snaží odepřít Richardovi z Eboru jeho práva. Tím jakoby hodil Eborům rukavici.
   Mezitím Will, jemuž je už patnáct let, začíná pomalu chápat, že ať si vévodové a hrabata myslí cokoli, ve skutečnosti je svět ovládán magií a pravý důvod, proč se Království řítí do války, má co do činění s kouzly. Gwydion mu vypráví o čemsi, co se nazývá „lork“. Jde o jakousi pradávnou síť devíti „vláken“, proudů zemské energie, rozpínající se po celých Ostrovech. Tato síť zásobuje silou celou řadu stojících kamenů. Každý z těchto „kamenů války“ obsahuje obrovský objem zmaru a je-li probuzen, vládne mocí lákat a pudit lidi k boji. Gwydion Willovi vysvětlí také to, že on a Maskull jsou posledními členy čarodějné rady devíti, jejímž úkolem bylo zajistit, aby se svět ubíral po pravé stezce. Doba však střídala Dobu, kouzla postupně opouštěla svět a počet devíti se snižoval, až zůstali poslední dva čarodějové. Tehdy se Maskull projevil jako dávno předpovězený „zrádce“. Uchýlil se ke kouzelnictví a začal směřovat svět po stezce, kterou mu sám vyvolil. Ta je však cestou, na jejímž konci číhá poslední doba – Doba otroctví a války.
   Will a Gwydion se vydají zmařit Maskullovy úmysly tím, že vyrvou ze země smrtonosné kameny války. Will prokáže neobyčejnou vnímavost k proudům lorku a po mnoha hrdinských činech nalezne ve městě Verlamionu ústřední „Kámen osudu“. S pomocí talismanu ve tvaru ryby, vyrobeného ze zeleného kamene, se mu podaří Kámen osudu rozlomit a tím zarazí probíhající krvavou bitvu. V jejím průběhu se magicky utkají i Maskull s Gwydionem. Když se pak Will a Maskull setkají tváří v tvář, kouzelník mu řekne: „Já jsem tě stvořil a stejně snadno tě mohu i zničit.“ Avšak ihned poté zmizí, neboť Gwydion na něj sešle mizící kouzlo a odešle ho tak do Dolní říše. Nakonec se král a vévoda Richard usmíří, Will je odměněn a vrací se domů s nejskvělejším možným klenotem – Jívou. Jeho původ a pravý osud tak zůstávají zahalené tajemstvím.
   
   Druhý román, Tanec obrů, navazuje na předchozí příběh o více než čtyři roky později. Willovi a Jívě je nyní devatenáct a žijí v Dolním Nortonu, kde Will vyrostl, a vychovávají dcerku Bethe. Jedné letní noci Will spatří na obloze planout a žhnout ostré nachové světlo a okamžitě přivolá čaroděje.
   Will rozpoznal barvu Maskullových kouzel a když se společně s čarodějem vydají vyšetřit původ světla, narazí na vesnici jménem Vražděníčko rozdrcenou a spálenou na prach. V rozvalinách nalezne Will rybku vyřezanou z rudého kamene, která je přesným protějškem jeho vlastního talismanu. Gwydion se domnívá, že se Maskullovi podařilo uniknout z Dolní říše a navést na tuto vesnici létavici. Znovu žádá Willa o pomoc.
   Zanedlouho se setkávají s učeným Morannem, který jim sdělí zvěsti o tom, že Kámen osudu, jenž Will před lety rozlomil, se samovolně sceluje. Zatímco se snaží zjistit místa, kde jsou ukryté další kameny války a zadržet tak blížící se boje, začne o Willův život usilovat zabiják. Will si uvědomí, že se v ohrožení nalézají i Jíva a Bethe. Bitva, které se všichni děsili, se nakonec odehraje na Spálené pláni, načež se Will octne na hradě Ludfordu. Tam mu Jíva donese jeho zelený talisman. Politická situace se mezitím neustále přizpůsobuje působení a záměrům lorku. Edgar, vévoda z Mellsu, který zahynul ve Verlamionu, zanechal titul svému synovi Henrymu. Ten poté s královnou Mag intrikuje a snaží se zrušit úmluvu, jež zajišťuje vládu králi Halovi s vévodou Richardem jako králem regentem. Královnina vojska obléhají vévodu z Eboru na hradě Ludfordu. V tutéž dobu je na hradě i Will velice sužovaný silami lorku. Pokouší se nalézt na Ludfordu ukrytý kámen války, ale zmocní se ho šílenství, přičemž se ho opět pokusí zavraždit maskovaný útočník z dřívějška. Will přizná Gwydionovi, že našel v troskách Vražděníčka červenou rybku, teprve ve chvíli, kdy se ztratí. Čaroděj mu pak tvrdí, že ona vesnice byla zničena proto, že v ní kdysi žil ten, kdo se ho nyní pokouší sprovodit ze světa. Jeho jméno zní Chlu, Dítě temnot, a vesnice byla úmyslně smetena z povrchu světa, aby si Gwydion myslel, že Chlu je mrtev. Tajemný chlapec se však ve skutečnosti stal Maskullovým agentem.
   Will se snaží pochopit význam a úlohu Chlua – oč mu ve skutečnosti jde – ale odpovědí na otázky nalézá jen pramálo. Vzápětí je Ludford obsazen a síly Eborů uprchnou za moře. Gwydion opatří Jívě aWillovi magický převlek a umožní jim tak vystupovat v podobě vyslance z Blaženého ostrova a jeho ženy. Připojí se ke královskému dvoru, avšak Will padne do pasti nalíčené panem z Dudley. Ten po něm chce, aby zorganizoval a spáchal vraždu vévody Richarda dřív, než se mu podaří vrátit se do Království. Za tímto plánem stojí Maskull, a protože se nezdaří, pomstí se pánovi z Dudley a promění jeho ženu a syna v kámen.
   Po Gwydionovi není po mnoho měsíců vidu ani slechu aWill se o něj bojí. Dorazí noviny, že se vylodilo vojsko věrné Eborům a vedené Edvardem, synem a dědicem vévody Richarda, a pochoduje k severu. Na konci Tance obrů se u jednoho z kamenů války utká Will s Chluem tváří v tvář. Přitom Will přijde o svou hlavní zbraň v utkáních s kameny války – červený a zelený talisman do sebe zapadnou a promění se ve skutečnou rybu, která skočí do jezera a uplave. Přicházejí však i lepší zvěsti – Will zjistí, že Gwydion žije a je držen královnou v podzemí kláštera v Delamprey. Ze všech sil se ho snaží zachránit a také napravit své chyby tím, že kameni války z Delamprey zabrání projevit se naplno. Odhalí důvod, proč se Maskull tak úpěnlivě snaží vyvolat válku: dokáže totiž vypouštět zhoubné síly z kamenů a používat je pro své vlastní účely. Tuto energii vložil například i do čarovných okovů, jimiž spoutal Gwydiona, a ty mu zabránily používat magii.
   Will neviděl jinou možnost a slíbil pánovi z Dudley, že pokud jeho jednotky zradí královnu a umožní Edvardovi dosáhnout snadného vítězství, Gwydion odstraní zakletí, jež proměnilo jeho ženu a syna v sochy. Dudlea nakonec souhlasí a díky tomu je bitva u Delamprey brzy dobojována. Naneštěstí padne do rukou vévody Richarda jen král Hal. Královně se podaří uniknout, což znamená, že válka pokračuje dál.
   Gwydion je zabaven pout a vypoví Willovi vše, co ví o Dítěti temnot – podle něj jsou Chlu a Will dvojčata. V pradávném jazyce západu zní Chluovo jméno „Llyw“ a podle proroctví nesmí Will toto slovo za žádnou cenu použít při zaklínání, jinak riskuje vlastní zánik. Gwydion pokračuje a prozradí Willovi, jak téměř před dvaceti lety překvapil Maskulla při jakémsi magickém experimentu se dvěma nemluvňaty. Zachránil je a v tajnosti dopravil do dvou různých vesnic, aby snížil šance na jejich nalezení. Tato místa pak Gwydion ukryl za pomoci kouzel před slídivýma očima nepovolaných. Poté, co se Maskull dozvěděl, kde se Chlu ukrývá, se ho snažil využít k nalezení Willa. Kouzelníkovi bylo jasné, že Willa musí zabít, neboť ten jediný stojí mezi ním a osudem světa, který vyvolil. Will se má stát třetím vtělením bájného krále Artuše, a pokud se tak stane, Maskullovy plány se zhroutí.
   Willa rozladí, že Gwydion tak dlouho vyčkával, než mu tyto informace sdělil. Čaroděj se však obával, aby tím neovlivnil průběh proroctví. Will se hrozí odpovědnosti, které musí čelit. Nyní vše závisí na něm, musí konat hrdinské činy, ale jak se z něj může stát král Artuš, jak to tvrdí Gwydion? K tomu všemu čaroděj upozorňuje, že zmar, který vypustili z kamenů války ve snaze zabránit krveprolití, nebyl zničen, pouze rozptýlen. Jako jedovatý kouř se rozprostírá po světě a pomáhá realizovat právě tu budoucnost, po níž Maskull tolik touží. A tak na samém konci druhé knihy Řeči kamenů Will pochopí, že musí vyřešit hádanku svého původu. Hádanku, která dokáže zachránit svět.

   ČÁST PRVNÍ
   Očarované křeslo
   
   Kapitola první
   Dvojnásobné odkamenění
   Byl měsíc červenec, vlahá letní noc, kmeny jilmů vrhaly v zmírajících paprscích slunce poslední dlouhé stíny. K moudrým promlouvaly stromy o bouři, sváru a neshodách, jež visely vysoko v povětří. Ovšem zde, na večerem upokojené lesní mýtince, nehrozilo ani vydechnutí větru či slza deště. Vše halil podivný klid.
   Na palouku posedávala v tichosti čtveřice mužů oděných v barvách pána z Dudley – vozka, jeho pomocník a dva sloužící. Usrkávali kuřecí polévku a hřáli se u ohniště. Přestože si užívali plamenů ohně svého pána, mysl měli plnou stínů nejasného tušení. Jediným bezstarostným tvorem bylo spící děťátko, jež jim dali na hlídání. To jediné necítilo magii, které byl plný vzduch. Všichni čtyři zbývající věděli, že než skončí tato noc, v opodál stojícím panském stanu dojde k podivuhodným věcem. Věděli to proto, že jim to prozradil sám mocný čaroděj Gwydion.
   Jen jeden jediný měl ponětí, co se skrývalo v dřevěných bednách, které přivezli, a proč se této nehybné noci jejich pán setkal na pusté lesní mýtině s čarodějem.
   Třicet kroků odtud, uvnitř ztemnělého stanu, stoupalo každým okamžikem napětí. Pán z Dudley netrpělivě vyčkával, zatímco se Gwydion osvěžoval a čerpal sílu z travnatého palouku. Když Willand opatrně nadzvedl víko jedné z dřevěných rakví, plameny svící se zamihotaly. Pustil se do odstraňování slámy, jež vystýlala bednu, a po chvíli odhalil tělo chladné jako kámen. Gwydion se vrátil a vyzval Dudleu, aby zaujal místo na vzdálenějším konci stanu vedle Jívy, která se zájmem hleděla na jemné žilky mramoru na tváři jeho paní.
   „Toto kouzlo je velice důkladné,“ promluvil konečně Gwydion. „S podobně propracovaným jsem se ještě nesetkal.“ Will si všiml, že se i přes nejvyšší opatrnost při přepravě na toto místo ulámaly kamenné řasy a kadeře vlasů. Když odkryli poslední ochranné vrstvy, v záhybech zkamenělého oděvu bylo vidět jejich jemné částečky. Šlo o skutečně ohromující proměnu. Ležela před nimi dokonalá socha manželky pána z Dudley, jež ovšem nebyla prací smrtelného umělce, ale neblahým dílem mocného kouzelníka.
   Gwydion vsunul ruku pod hlavu kamenné postavy. V té chvíli se zvedl pán z Dudley a řekl: „Prosím, dovol mi…“
   „Posaď se,“ řekl mu úsečně čaroděj.
   „Ale jestli ji chcete zvednout, zavolám své…“
   „To není nutné,“ řekl Will a vzhlédl k němu.
   Gwydion promluvil soucitným tónem. „Nech své muže tam, kde jsou. Jen ať se drží toho co slíbili, dost na tom záleží. Požádal jsem je, ať se sem nepřibližují, ať se stane cokoli.“
   „Ať se stane cokoli?“ zamrkal vyplašeně pán z Dudley. Gwydion mu položil na rameno uklidňující ruku a nechal ho zhluboka se nadechnout.
   „Jen odvahu, Johne Seftone! Je třeba, abys byl silný, neboť naděje je v magii jednou z nejdůležitějších sil.“
   Dudlea přikývl a ustoupil. Jíva na Gwydionův pokyn pevně zavázala vstup do stanu. Její dcerka Bethe poklidně spala u strážního ohně venku zachumlaná v přikrývkách. Spolu s Willem se s ní setkala teprve včera po dlouhém a mučivém odloučení. V péči vévodkyně z Eboru se jí dařilo dobře a ihned poté, co vévodkyně Cicely vystoupila na břeh Království, kam následovala svého manžela po jeho vítězství v bitvě, snažila se jak jen mohla, aby děťátko co nejdříve navrátila k matce. Přesto Jíva nebyla dosud zcela upokojená. Will věděl, že čaroděj toto rozrušení vnímá. Pokusil se utišit jejich obavy ještě předtím, než se pustil do čarování. Na jakékoli možné zdroje rozrušení bylo lépe se předem připravit a pokud možno se jim vyhnout. Emocionální aura se totiž nejvíce ukáže právě při magických transformacích.
   Will se naklonil nad slaměné lůžko šlechticovy choti a prohlížel si její nevidoucí oči. Ve výrazu tváře se odráželo překvapení a totéž vyjadřovala i zvláštní poloha zaťatých prstů svírajících v kameni zamrzlé záhyby šatů.
   „Je zcela nepoškozená,“ řekl čaroděj Dudleovi, až šlechtice zamrazilo. „Její křehká tvář je téměř nepoškozená. Pohleď, matný lesk pleti zůstal naprosto nesetřený. Nepřišla o víc, než zlomeček nehtu.“
   John Sefton, pán z Dudley, královský komoří a kdysi i velitel desetitisícového vojska, propukl v pláč. Na Gwydionův pokyn přistoupil k okraji bedny; stále se obával, že by se mohla stát i rakví jeho manželky. Zuby zaťaté a klouby sevřených pěstí bílé, slzy mu kanuly na zkamenělé tělo ženy, jako by ji tak mohl probudit. Pokud si však něco podobného myslel, zjistil, že to možné není.
   „Otevřete i druhou truhlu,“ zamumlal Gwydion.
   Když Will otevíral bednu, v níž spočívalo tělo chlapce, velmožova tvář zůstala bezkrevná. Povozník dostal velice dobře zaplaceno a také jen dvě jednoduché podmínky. Přestože na rozbitých cestách Království nešla rychlost a opatrnost příliš dohromady, kodrcal se s truhlicemi přes čtyřicet mil, aby je dopravil na toto zvláště dobře položené místo. I kámen chlapcova těla byl v dokonalém pořádku. Ležel jako by vytesán z němého alabastru. Desetiletý nevinný chlapec. Stejně jako jeho matka, i on byl pokrytý jemnými zlomky zkamenělých vlasů. Tu a tam bylo vidět, že se nějaká drobnost odlomila, ale vcelku se zdál nepoškozený.
   Na Willovu pobídku přešel Dudlea k bedně se svým synem a i u ní zaplakal úlevou. Jak výrazně se tento muž lišil od pána z Dudley, který se stěží před dvěma týdny pokoušel přinutit Willa, aby spáchal ohavnou vraždu! Tato změna byla uspokojující, snad šlo o skutečnou nápravu.
   Ozval se Gwydionův hlas, mírný i důrazný zároveň. „Přistup ke mně, Johne Seftone!“ přikázal čaroděj.
   Nato k němu šlechtic pokorně vykročil. Aniž by byl vyzván, poklekl před Gwydionem, stejně jako by hrabě poklekl před svým vládcem. Gwydion mu položil ruku na rameno a pravil: „Chci, abys porozuměl tomu, oč se zde pokouším. Není to kvůli tobě, ani ze snahy prospět tvému rodu. Ať už bys mi nabídl cokoli, nic nebude dostatečnou platbou za tuto službu, a slouží ti pouze ke cti, že ses nesnížil k tomu, abys mi za to nabízel zlato či stříbro. To je věc, kterou bys měl vědět. Je to záležitost mezi čarodějem a kouzelníkem. A také snaha dostát slibu, který učinil někdo jiný, jenž se týkal navrácení tvých blízkých zpět k životu.“ Čarodějův pohled rychle zaletěl k Willovi a zpět. „Naštěstí pro tebe se stalo, že dlužím oné osobě laskavost. Některá kouzla je moudré sesílat z vděčnosti, kdykoli je to možné.“
   „Děkuji ti. Děkuji. Jsem ti zavázán, jak je to jen možné,“ koktal pán z Dudley aWillovi bylo nad slunce jasné, že se považuje za opravdového šťastlivce. Velice dobře měl na paměti Willovo upozornění, aby čaroději nenabízel žádnou odměnu či platbu, a také aby ho choval ve vážnosti.
   Gwydionova tvář se zachmuřila. „Ovšem v době, kdy byl slib vysloven, neměl slibující nejmenší tušení, zda existuje kouzlo, které by dokázalo zvrátit pohromu, jež postihla tvůj rod. Nevěděl ani, zda je to vůbec možné. A právě v této nevědomosti se ukrývá má potíž, neboť lež a neupřímnost dokážou magii zkazit. Oslabují ji.“
   „Rozumím,“ přitakal dychtivě pán z Dudley. Ve skutečnosti však ani trochu nerozuměl a oči se mu leskly jako v horečce. „Věřím, že páně Willandova slova byla pronesena v upřímné naději, přinejmenším v naději, že z nich vzejde větší dobro.“
   „Žel, to není příliš pravda. Magie totiž vyvěrá z duševní síly. Název magie v pravém jazyce zní ‚dodržení slova‘. A s takovou věcí není radno si vypočítavě zahrávat, neboť v takovém případě by výsledek neodpovídal očekávání. A ti, kteří upínají své naděje k pokažené magii, jsou odsouzeni k trpkému zklamání.“
   „Pak tedy jen z pouhé lítosti…“
   „Lítosti, říkáš? Jak jen bylo toto slovo v průběhu věků pokrouceno! Lítost je to, co cítíme s lidmi, kteří podlehli slabosti a proto zraňují jiné. Soucit je tím, co máš na mysli, nikoli lítost. Mám s tebou soucit, Johne Seftone? Mám ho dost? To je tím, co by tě mělo zajímat.“
   Velmož na Gwydiona zíral jako opařený. „A jak to tedy je? Máš?“
   „To, na co se nyní ptáš, je, zda si takovou službu zasluhuješ.“ Čaroděj zavrtěl hlavou, očividně pobavený, a obrátil se k bednám. „Nesmím se teď pokusit sejmout zakletí přímo, to je nyní víc než nemožné. Mohu se však pokusit použít protikouzlo.“
   Dudlea ztěžka polkl. „Udělej co uznáš za vhodné, Mistře Gwydione! Jen o jediné tě prosím, ať se jejich stav ještě nezhorší. Svou ženu miluji. Nemohu bez ní žít. A chlapec je mým synem i dědicem.“
   Čaroděj pokývl hlavou. „Máš bystrou mysl, Johne Seftone, a je povznášející slyšet takového pleticháře, jakým jsi, mluvit konečně od srdce. Nepřišel už čas, kdy odložíš své dětinské a malicherné pikle a oblékneš roucho státníka? Ještě se z tebe nestal druhý John le Strange. Stále ještě si můžeš zvolit cestu důstojnosti. Přestaň roztrušovat lži a výhrůžky, dostůj slibu svých předků právě tak, jako já dnes dodržím slib, který ti dal Willand. A pomni, že ti, kteří mají ve společnosti vyšší postavení, nejsou než služebníky Království. Ani ty bys je neměl opustit v hodině nouze.“
   Velmož klečel se svěšenou hlavou, avšak když čaroděj dohovořil, vzhlédl a směle mu pohlédl do očí. „Choval jsem se jako pošetilec, Havranče. Říkal jsem si, že zoufalé časy žádají zoufalé činy. Ale nyní vidím, že jsem jen podléhal své slabosti. Budu si pamatovat tvá slova, jako by to bylo mé heslo.“
   „Hleď, aby tomu tak bylo. O tom, co se zde dnešní noci stane, není radno nikde hovořit. A závisí-li pravá magie na upřímné duši, vše, co mi zde dnes slibuješ, se promítne do těl tvé ženy a syna. Porušíš-li dané slovo, protikouzlo bude zrušeno a tví blízcí se pomalu a bolestivě promění zpět v kámen. Rozumíš tomu, před čím tě varuji?“
   Dudlea zavřel oči. „Rozumím.“
   „Pak mi tedy dej své rytířské slovo, že to, čeho se zde staneš svědkem, podržíš jen pro sebe až do svého posledního dne na tomto světě.“
   „To ti slibuji.“
   Gwydion se hluboce soustředil. Stál tam strohý a pokroucený jako dub v zimě, dlouhou dobu tak do sebe nasával sílu země. Z úst mu plynula slova v pravém jazyce. Slabiky vědění se proplétaly jako výhonky břečťanu, rozkvétaly jako zimolez, plodily jako réva. Poté se vydal okolo beden a splétal ze svých kroků a pohybů rukou kouzlo. Tančil a pronášel zaklínání mocné magie, jež se snášelo na dvě kamenné postavy.
   Přes obě bok po boku ležící postavy ženy a chlapce přeběhlo s praskáním modré světlo. Pan Dudlea vyskočil vpřed, ale Will ho chytil za ruku. Věděl, že nesmí dopustit, aby šlechtic přerušil sesílání kouzla, nyní, když těla obklopila modravá záře.
   V hlavách přihlížejících sílil hluk, jenž vlastně hlukem nebyl. A pozvolna, jak Gwydion dál a dál tančil a shromaždoval sílu, míhaly se stanem stíny a ve vzduchu bylo cítit pach výbojů a jiskření. Kůže je brněla a vlasy vstávaly. A poznenáhla začala dvě chladně bledá těla na svých prapodivných ložích ztrácet mramorovou barvu, kterou nahrazovala svěžest živoucí kůže.
   Will pocítil nesnesitelné napětí vysoké magie. Uzavřel před ním svou mysl, ale síly se na něj vrhaly jako rozbouřené vichry proti vetché barabizně. Daleko houževnatější Jíva držela pánovy máchající paže a zabraňovala mu vrhnout se vstříc jeho ženě a synovi, kteří se jako přízraky zvedali ze svých rakví. Pan Dudlea vykřikl. V bezmocné hrůze zíral na oči své choti, v nichž plálo podivné modré světlo. Jakási moc pohnula chlapcovými rty a opět je sevřela. Dvě těla se vznášela volně nad zemí. Právě ve chvíli, kdy si Will pomyslel, že už Dudleu déle neudrží, zazmítal postavami ženy a dítěte prudký třas a obě se zřítily na zem jakoby v mdlobách. Teď už však byla jejich těla vlahá, měkká a živá. Světlo pomalu pohasínalo a postavy začaly pomalu dýchat.
   „Ach! Úžasné!“ vyhrkl pán z Dudley a hleděl na své drahé. Pozvedl paže k čarodějově rouchu. „Děkuji ti, Mistře Gwydione! Z celého srdce ti děkuji!“
   Jak jen to bylo možné, otevřel Will východ ze stanu a vykročil ven. Jíva následovala čaroděje k ohni, aby se připojili k těm, jejichž mysl bylo třeba nyní upokojit. Zanechali pána z Dudley s jeho rodinou. Will zůstal stát o samotě pod hvězdami a měsícem. Třásl se a pulzovaly jím velkolepé pocity. Energie, kterou Gwydion dokázal vládnout, byla vskutku ohromující, a Will si uvědomil, že se mrtví nenavracejí k životu každý den.

Bílý plášť
/Whitemantle/
Carter, Robert

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Miloš Komanec
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2008
Počet stran: 616
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback

Cena: 329.00 Kč