25.10.2014 | Svátek má Beáta


UKÁZKA: Rob Thurman, V temnotě

17.6.2010 0:05

Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

TOPlistNěco málo o autorce a celé knižní sérii:

Americká autorka, žije ve státě Indiana, a sama ji charakterizuje jako zemi zvlněných kopců, skotu a divokých krocanů. Stejně jako mnoho jiných autorů byla zprvu nakladateli odmítána. Sama s trochou nadsázky říká, že obdržela zamítavý dopis snad od každého literárního agenta v Americe. Její tvrdohlavost však nakonec zvítězila a tak se v roce 2006 dostal čtenářům do rukou první román V temnotě (Nightlife). Ten si okamžitě získal srdce čtenářů a odstartoval tak nejen její literární kariéru, ale také započal rozsáhlou sérii románů ve stylu temné urban fantasy. Další knihy již následovaly rychle za sebou - Moonshine (2007), Madhouse (2008), Deathwish (2009) a Roadkill (2010). Vzhledem ke vzrůstající oblibě mezi čtenáři není pravděpodobné, že se pátý díl stane tím posledním.
Rob Thurman je velkou milovnicí psů, sama má obrovského sibiřského huski, který váží více než 100 liber a má nádherné modré oči. Její motto zní: "Jak vůbec může někdo existovat bez psa?"
Nevěnuje se bojovým uměním, neskáče s padákem a nevěnuje se ani adrenalinovým sportům, ačkoliv ji to láká. Tohle a mnoho dalšího se však už můžete dovědět na její domovské stránce www.robthurman.net.

V temnotě Rob Thurman1. kapitola

Většina dětí na pohádky moc dlouho nevěří. Jakmile dosáhnou šesti nebo sedmi let, odloží Popelku a její střevícový fetiš, tři malá prasátka a jejich narušování domovního práva, i malou slečnu Muffetovou a její stoličku – všechno zapomenuto nebo odvrhnuto. A tak to asi má být. Abyste přežili ve skutečném světě, musíte se vzdát fantazírování a povídaček. Jediná potíž je, že to všechno nejsou jen povídačky. Některé části pohádek jsou až příliš pravdivé a skutečné. Možná neexistuje Červená Karkulka, ale zlý vlk určitě ano. Sněhurka tu není, ale zlá královna nepochybně existuje. Žádné příšerně roztomilé blonďaté mrně, ale čarodějnice, co jí děti… jo. To teda jo.

Mezi námi žijí příšery. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Pokud si pamatuji, věděl jsem to odjakživa, tak jako vím, že já jsem jedna z nich… No, alespoň z poloviny určitě. Ale bez ohledu na to, jaká zděděná ohavnost se může skrývat uvnitř, na povrchu vypadám jako člověk. Niko zatraceně často říkal, že mám víc dobrých lidských vlastností než rozumu. Nikdy mi nezapomněl připomenout, že i když si myslím, že mám bůhvíjaké problémy, pořád jsem jeho malej bráška. A když se chci z něčeho obviňovat, budu si to nejdřív muset vyřídit s ním. Niko byl takový skautík – i když byl velice nebezpečný a vynikal ve smrtících zbraních.

Jenže přes všechnu fascinaci ostrými, špičatými věcmi v sobě Niko neměl ani kapku příšeří krve. Já bych jeho otce samozřejmě jen těžko klasifikoval jako člověka, ale technicky ten muž tuto definici splňoval. Ničemný bastard. Nikovi byly dva týdny, když jeho starej dobrej táta odešel. Za celý svůj život ho neviděl víc než třikrát. Ten člověk měl skutečné rodičovské nadání. Třikrát. Kruci, i já jsem tátu viděl víckrát.

Jo, já jsem vídal toho svého alespoň jednou za měsíc. Pozorovalo mě to. Nekonaly se promluvy tatínka se synem, nedostával jsem pozvánky k bratrancům a sestřenicím příšerám domů, nedocházelo k vůbec žádnému kontaktu. Jen se za mnou uličkou plížila tmavá postava. Nebo to byla jen mrštná a vlnící se silueta s velmi, velmi ostrými zuby, číhající v noci za oknem. Samozřejmě že to na sobě nemělo cedulku s nápisem "táta" a nenechávalo mi to dárky k narozeninám s velkou mašlí uvázanou nepřirozeně dlouhými prsty s drápy. Neměl jsem žádný důkaz, že jde o mého démonického dárce spermatu, ale co si budeme povídat. Když vám matka otevřeně řekne, že jste zrůda a ohavnost, jíž se měla zbavit někde ve špinavé koupelně, začnete přemýšlet… Proč by mě jinak to monstrum sledovalo? Je legrační, že ta příšera se o mne zajímala víc než matka.

Během let jsem si na ten stín zvykl. Párkrát jsem se k tomu snažil přiblížit – možná ze zvědavosti, možná z morbidní touhy po smrti; kdo ví? Ale vždycky to zmizelo, rozplynulo se v temnotě. Většinou se mi ulevilo. Jedna věc je být z části příšera, ale něco jiného je vrhnout se do náruče bandě vyvrhelů. A pak mi bylo čtrnáct a všechno se změnilo. Potom už jsem příšery nevyhledával.

Utíkal jsem před nimi.

Vlastně jsme před nimi utíkali dva, Niko a já. Utíkali jsme čtyři roky, které nám připadaly spíš jako čtyřicet let. Utíkali jsme tak dlouho, až se z toho stal životní styl. Niko si takový život nezasloužil. Ale poslouchal mě, když jsem mu to říkal? Houby. To určitě. Snaha o mou ochranu se stala Nikovým zaměstnáním. Povídejte mi něco o tom, že berete minimální plat a nemáte zaměstnanecké výhody.

Asi takové zaměstnání mám teď já, pomyslel jsem si mrzutě. Vrazil jsem mop do špinavého kbelíku, vymáchal ho v šedivé, smradlavé vodě a pak s ním plácnul zpátky na poškrábanou dřevěnou podlahu. Divili byste se, kolik zvratků vyprodukuje bar plný opilců. Já se tomu nejdřív taky divil. Teď už jsem se divil jen tomu, jak dlouho trvá to uklidit. Bylo poněkud ironické, že jsem kvůli falešnému průkazu, který mi zvyšoval věk z devatenácti na dvacet jedna, nepořádek po opilcích uklízel, místo abych jej také vytvářel.

"Kale, já už jdu. Zavřeš to tu za mě?"

Hodil jsem po ní záštiplným pohledem. Stará dobrá "zavřeš za mě" Meredith. Vždycky jste se na ni mohli spolehnout – tedy mohli jste se spolehnout na to, že vás v tom nechá a bude se snažit brzo zmizet. "Jo, jasně," mávnul jsem na ni. Jednou jí řeknu, ať mi políbí a ať kouká dělat svoji práci, ale myslím, že ten den přijde, až na sobě nebude mít upnuté tričko s velkým výstřihem. "Mám tě vyprovodit?"

"Ne, venku čeká přítel." Cestou ke dveřím mne zatahala za krátký culík. "Uvidíme se zítra." A pak byla pryč a ve vzduchu zbyla jen zářivá vzpomínka na dlouhý vodopád červených vlasů a figuru plnou ladných křivek. Meredith se zajímala jen o svůj vzhled. Tvořila sebe sama se zaujetím a precizností pravého umělce. Myslím, že ani ona nevěděla, jakou barvu měly původně její vlasy – nebo jak velká měla původně prsa, když už o tom mluvíme. Byla živoucí reklamou na lepší život za pomoci plastické chirurgie.

A navzdory tomu, že devadesát devět procent bylo umělých, bylo to zatraceně dobré tělo. Díky fantaziím o něm mi utírání lidských tělních tekutin utíkalo o trochu rychleji. Vlastně mi to zavírání baru ani tak nevadilo. Po noci strávené za barem bylo docela hezké nebýt obklopen ničím jiným než tichem a prázdným prostorem. Začínal jsem mít dojem, že kvůli práci v baru už nedokážu ocenit dobrou párty. Opilí lidé rychle ztrácejí půvab; kruci, oni mi nepřipadali ani zábavní. Už jsem viděl nadraného chlapíka spadnout ze židle a rozbít si lebku tolikrát, že to ani nebylo vtipné. No, alespoň ne tolik.

V téhle chvíli bylo v baru ticho. Bylo to uklidňující ticho, ten typ, co se kolem vás zabalí jako nejlepší přikrývka z obchodů, do nichž by vás ani nepustili předním vchodem. Bylo to pěkné… mírumilovné. A bylo to taky nebezpečné a Niko by mi nakopal zadek, kdybych na to zapomínal. Být sám a zasněný, to ze mě dělalo chodící terč. Byl jsem uprchlík, lovná zvěř, a ani na minutu, ani na jedinou vteřinu jsem na to nesměl zapomenout. Na hodně jiných věcí jsem zapomněl, ale na tohle nikdy. Uklidil jsem mop, zavřel jsem a kolem půl páté vyšel na chodník. Ani v tak pozdní hodinu nebyly ulice New Yorku úplně opuštěné, ale byly prázdnější… na pár hodin byly méně využívané. Ve vzduchu štípal ošklivý říjnový chlad, a tak jsem si zapnul obnošenou černou koženou bundu, kterou jsem koupil od pouličního prodavače v čínské čtvrti za pětadvacet babek. Byla z třetí ruky, ale mě zajímalo jen to, že mi dovolovala splynout s nocí.

V kapse bundy jsem pevně svíral malý smrtící dáreček od Nika a vyrazil jsem k domovu. Nebylo to moc daleko, asi tak pět bloků, na Avenue D. Rozhodně to nebyla nejlepší čtvrť, ale my jsme taky nebyli ti nejlepší lidi. Měl jsem oči otevřené a smysly ostré jako králík, který cítí vlka. Ačkoliv, abych se tak nesnižoval, já byl králík, co má zuby. Nemluvě o tom, že jsem uměl pekelně dobře kopat. Ale tentokrát jsem se dostal domů, aniž bych cestou potkal cokoliv s drápy a žhnoucíma očima, hladovějícího po mé krvi – a to byla podle mne dobrá noc. Bydleli jsme s Nikem ve starším činžáku, docela sešlém, ale nebyl to úplný brloh. To záleží na tom, čemu tak říkáte. Předpokládám, že hlavní vchod byl asi někdy zabezpečený, ale teď byly dveře obvykle pootevřené jako bezzubý škleb špinavého staříka. Vyběhl jsem sedm pater po schodech a tiše jsem brblal a nadával. Nebyl tam výtah; náš domácí zjevně nepovažoval domovní řád za povinnou četbu. Ne, že by to vadilo. I kdyby tam výtah byl, pravděpodobně by nefungoval, a i kdyby ano, nenechám se přece chytit ve výtahu. Niko příležitostně říkával, že pro někoho na útěku je výtah železná krabice se zárukou smrti. A protože bratr neměl vůbec žádný talent ani sklony k přehánění, držel jsem se od výtahů dál. Nevyhledával jsem pobavení v tom, že bych si představoval, co na mě může skočit skrz strop nebo se provrtat podlahou. Prošel jsem chodbou k našemu bytu, strčil klíč do zámku a otevřel dveře do tmavé místnosti. Nahmatal jsem stařičký plastový vypínač a stiskl jej.

Nic se nestalo.

V TEMNOTĚ
Rob Thurman

nakladatelství: Fantom Print
žánr: fantasy
překlad: Anna Janovská
obálka: Chris McGrath
provedení: váz. s přebalem
formát: 14,5×20,5 cm
rozsah: 248 str.
cena: 249 Kč

Rob Thurman



Ford Mustang V6, GT,
Ford Mustang V6, GT,

r.v. 2012, naj. 1 000 km, benzín
1 068 000 Kč (s DPH)

Harley-Davidson XL 883Harley-Davidson XL 883

225 000 Kč (s DPH)

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...