Dávný tanec

Valea čekala, spokojená, že ji nikdo neruší. Schválně si oblékla svůj oblíbený světle zelený župan, kdyby se někdo náhodou probudil a potkal ji. Tady, kousek od kuchyní, by měla dokonalou výmluvu. Bratr sem v noci pravidelně chodil něco malého sníst. Proč by to nemohla udělat i ona?

Uplynula hodina, dvě a pak tři. Čas nahlodal Valeinu sebejistotu a chytrý plán teď vypadal úplně pošetile. Nedostatek spánku si navíc začínal vybírat daň. Navzdory odhodlání ochabovala v bdělosti. Zívla, svázala si vlasy vzadu a rozhodla se, že se jenom na chviličku opře o zeď...

Probudilo ji vrznutí někde u vrcholu schodiště. V duchu se proklela, že nedávala pozor, a stáhla se. Doufala, že ten, kdo jde dolů, bude dostatečně rozespalý a nevšimne si jí. Matka teď někde hledá Aurima, takže by měla mít slušnou šanci, ale přesto...

Vrzání se přiblížilo, ale Valea ve tmě nikoho neviděla. Přimhouřila oči; neodvažovala se zkusit žádné kouzlo, aby neupoutala pozornost toho, kdo teď stál na schodech. Je docela možné, že se otec neohlášeně vrátil z výpravy na severozápad, ale pochybovala o tom.

Teď to znělo, že už je příchozí úplně dole, ale na schodišti pořád nebylo nikoho vidět. Valeu najednou napadlo, že to má jednoduchý důvod.

Mnich se nevrátil, ale přišel jiný duch.

Napětím jí přeběhl mráz po zádech. Vrzání nahradily tiché kroky, vyvolávající představu někoho lehce našlapujícího, možná ženy.

Podobné setkání ještě nikdo nezaznamenal; další do sbírky u schodů. Valea vystoupila z úkrytu a pokusila se zaostřit na místo, kde by měla postava stát. Měla čím dál silnější pocit, že je to žena, mladá žena.

Tlumený výkřik ji málem přinutil, aby se stáhla. Až na poslední chvíli si uvědomila, že i tenhle zvuk vydal duch.

A pak se zformoval modrý opar, shrbená postava.

Umírající žena. Elfka oděná v modré, tváří k zemi, krev vytékající odněkud z břicha.

Valea instinktivně natáhla ruku, aby pomohla někomu, komu už není pomoci, a místo aby se prsty dotkla látky, ponořila je do vize.

„Je ti špatně, sestřenko?“

Měl úzkou, ale pohlednou tvář, podobně pohlednou jako Kyl. Byl vysoký, stříbrovlasý, ale mladý, pokud se mu člověk nepodíval do očí. Dubově hnědé oči už toho viděly mnoho, možná až příliš, nicméně i v nich se objevila jistá něha, když na ni shlížely.

Sestřenko?

Valeu zmátla spíš elfova přítomnost než to, že ji nazval sestřenkou. A ani ta přítomnost ji nezmátla tak jako skutečnost, že oba tančili a tančili, on ve svém bohatě zdobeném, stříbrném a modrém saku a kalhotách, ona v jasně modrých šatech, které se v pase rozšiřovaly do zvonu. Jednu ruku měla v elfově dlani, vysoko zdviženou, druhou se lehce dotýkala jeho těla, těsně nad opaskem. Stejně tak se on dotýkal jí, ale ve vší slušnosti, i když s citem.

Hrála hudba, znělo to jako píseň větru. Valea nikdy nic podobného neslyšela. Neměla s elfy téměř žádné zkušenosti, přestože s nimi snad měla společnou krev...

Krev! Vzpomněla si na umírající postavu.

Zakolísala a on ji chytil, na tváři výraz mírného znepokojení. Valea si byla jistá, že zrudla, ale nemohla to nijak zastavit.

„Dost,“ tiše přikázal elf, ale ne jí. Na jeho rozkaz hudba utichla.

Tanec skončil a Valea si uvědomila, že stojí u schodiště... přesně na místě, kde se ukázal duch.

„Omlouvám se, Galani. Když vedu, občas zapomínám myslet na partnerku.“ Řekl to skoro žalostně, jako by ta slova měla hlubší význam.

„Ne,“ ozvala se. „Ne. Neomlouvej se, Araku!“

„Ale ano! Navštívíš bratrance a ten neudělá nic, jen tebou zmítá jako lístkem ve větru!“ Arak se na sebe zamračil. „Možná měli ostatní pravdu, když ti radili, ať sem nechodíš.“

Valea nevěděla, co na to říct, ale její rty to zřejmě věděly: „Co si myslí starší je jejich starost, bratranče. Tráví příliš času tím, že si dělají zbytečné starosti!“

„Jako třeba s mým bláznivým návrhem, aby naši lidé konečně vznesli nárok na tenhle svět? Aby už elfové jen pasivně nepřežívali na světě ovládaném postupně garuty, quely, pátrači a teď dračími králi?“

„Náš lid pod vládou všech pánů prosíval, Araku. I když už draci vládnou několik set let, přežijeme i je. Rozhodně lépe než ti hnusní lidé, kteří jako by vyrašili úplně všude.“ Valea fascinovaně poslouchala, co Galani – a vlastně ona sama – říká. Jistotu, s jakou mluvila, poněkud podkopávala čarodějčina znalost toho, jak dlouho dračí králové vládli, a že draky nahrazují lidé, ne elfové.

Arak přikývl – Valea si pomyslela, že poněkud váhavě – a odvedl ji k místu, kde byl zadní vstup na Panství.

Venku je přivítala zvířata vytvořená ze stromů, která už Valea znala, stejně jako vysoké, rozlehlé živé ploty, tvořící stěny bludiště, v němž se Valea i její bratr jako děti radostně ztráceli. Nebyla noc, ale všude kolem zářilo slunce, jenže tam, kde Valein svět překypoval aktivitou draků a lidí, pracujících na rozlehlých pozemcích Panství, Arakovo panství vypadalo prázdné a osamělé. Zdálo se, že tu žijí jen oni dva, a Galani tu očividně byla jen jako host.

„Proč jsme venku?“ zeptala se Valeina ústa.

„Myslel jsem, že se tady mezi rostlinami budeš cítit víc jako doma.“ V elfově hlasu znovu zaznělo jisté váhání.

Valea cítila, že pouto mezi těmi dvěma je rozhodně hlubší než jen pokrevní. Věděla, že mezi elfy se mohou bratranci a sestřenice brát, ale naděje na sňatek mezi Arakem a Galani z nějakého důvodu už dávno uhasla.

Zachvěla se. „Je to moc hezké, ale... rostliny tady jsou nějak jiné... je na nich něco nepřirozeného.“

„Tohoto místa se od jeho vytvoření nejednou dotkla magie, sestřenko. To je to, co cítíš.“

Valea náhle zjistila, že hledí elfovi do očí. Dokázala si představit, že by se v nich ztratila – dokud Arakovu tvář na okamžik nenahradila Kylova.

Valea se odtáhla. Valea... ne Galani.

„Copak, sestřenko? Už tě znechucuji, stejně jako starší?“ Pohledná tvář se pokřivila a už nevypadala tak pohledně.

Čarodějka se nezmohla na slovo, příliš ohromená tím, že zasáhla do děje. Naštěstí odpověděla Galani. „Nikdy, Araku! Jen se bojím, že podceňuješ náklad, který sis naložil...“ Přelétla očima pozemky a vysoké mramorové a dřevěné průčelí Panství. Na okraji šikmé střechy stála socha vznášejícího se pátrače, z ptačího lidu, o jehož existenci Valea věděla i ve své době. „A tohle místo... tohle místo není dobré pro elfskou mysl. Cítím to.“

„Hloupost. Právě proto mají naši lidé na tuhle zemi tak malý vliv. Strach z neznámého. Strach z cizinců....“

„Jistě ne ze všech cizinců, příteli,“ ozval se jakýsi hlas, a navzdory jeho klidnému, tichému tónu se Valeino a Galanino společné tělo napjalo.

Arak rozhodně nebyl nijak nejistý. S potěšeným výrazem se prudce otočil k Panství. „Jsi zpátky! Jak příhodné. Společně se nám snad podaří sestřenku přesvědčit. Říkal jsem ti, že přijede, že ano?“

„Ano.“

Valea Galaninýma očima hleděla na příchozího, který se tak drze vynořil odnikud, jako by tady vládl on a ne elf. Pokusila se promluvit, ale hostitelka byla zaskočená a obě zůstaly ztuhlé.

Arak vůbec nevnímal, jakou má sestřenka náladu. Zvedl ruku a natáhl ji k příchozímu. „Sestřenko, dovol mi představit ti toho, kdo horlivě podporuje mé úsilí, spoluvyhnance, jehož pomoc při mé práci je neocenitelná. Galani, představuji ti...“

Urostlý muž v kožených botách a splývavém, skoro živém černém plášti natáhl k Valee ruku v rukavici. Přerušil Arakovu řeč a řekl: „Říkejte mi Tylan... tentokrát.“

Valea Galaninýma očima hleděla na vysokou postavu. Zírala hlavně na tvář... nebo na místo, kde měla být tvář. Pod velikou kapucí zahlédla hnědé vlasy a stříbrný pruh, tvář však zůstávala pořád jaksi rozmazaná. Ať se pokoušela, jak chtěla, nedokázala na ni plně zaostřit. Dokázala rozeznat oči, ústa a nos, ale jen jakoby v mlze nebo skrz vodu.

Pak se Valea zajíkla. Ona, ne Galani, věděla, kdo před ní stojí. Vyrazila to jméno ze sebe a celý její svět se rozmlžil víc než tvář pod kápí.

„Shade!“

DragonRealm - Dračí stíny
Nakladatel: Fantom Print
ISBN: 978-80-7398-066-5
Ilustrace: Petr Willert
Překlad: Hana Vlčinská
Formát: cca 272 stran, brožovaná vazba
Rok vydání: 30. listopad 2009