26.8.2016 | Svátek má Luděk






UKÁZKA: Ray Bradbury, Vždycky budeme mít Paříž - Vražda

9.11.2009 12:05

Vždycky budeme mít Paříž Ray BradburyTOPlistVražda

„Existují lidé, kteří by nikdy vraždu nespáchali,“ řekl pan Bentley.

„Kdo, například?“ opáčil pan Hill.

„Já, například, a spousta dalších jako já,“ pokračoval pan Bentley.

„Pitomost!“ prohlásil pan Hill.

„Pitomost?“

„Slyšel jste, co jsem řekl. Každý je schopen vraždy. I vy.“

„Nemám jeden jediný motiv, jsem se vším spokojený, moje manželka je hodná žena, mám dost peněz a dobrou práci; proč bych se měl dopustit vraždy?“ namítl pan Bentley.

„Mohl bych vás přimět spáchat vraždu,“ řekl pan Hill.

„To tedy nemohl.“

„Mohl.“ Pan Hill pohlížel na zelené letní městečko a tvářil se zadumaně.

„Nedokážete udělat vraha z nevraha.“

„Ano, dokážu.“

„Ne, nedokážete!“

„O kolik se chcete vsadit?“

„Nikdy v životě jsem se nesázel. Nevěřím na to.“

„Ale k čertu, sázka mezi gentlemany!“ řekl pan Hill. „Dolar. Dolar proti deseti centům. No tak jděte, deset centů byste přece vsadil, ne? Jinak byste byl trojnásobný škot, a kromě toho byste prokázal malou víru ve svou teorii. Nestojí to za deset centů, dokázat, že nejste vrah?“

„Žertujete.“

„Oba žertujeme a nežertujeme. Mám jen zájem dokázat, že se nijak nelišíte od jakéhokoli jiného člověka. Máte tlačítko, které se dá stisknout. Když se mi ho podaří najít a stisknout, dopustíte se vraždy.“

Pan Bentley se nenuceně zasmál a seřízl špičku doutníku, zakvedlal s ním mezi svými blahobytně masitými rty a opřel se v houpacím křesle. Pak se pohrabal v kapsičce rozepnuté vesty, našel deseticent a položil jej na sloupek verandy před sebou. „Dobrá,“ řekl, a po uvážení vytáhl ještě jeden deseticent. „Sázím dvacet centů, že nejsem vrah. Tak jak hodláte dokázat, že jsem?“ Uchechtl se a s rozkoší pevně zavřel oči. „Já tu hodlám posedávat spoustu let.“

„Stanovíme časový limit, samozřejmě.“

„Ach, skutečně?“ Bentley se zasmál ještě hlasitěji.

„Ano. Ode dneška za měsíc budete vrah.“

„Ode dneška za měsíc, což? Oho!“ Pan Bentley se smál, protože ta představa byla příliš zjevně absurdní. Když se ovládl, vyboulil tvář jazykem. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi dlužíte dolar.“

„Ne, vy dlužíte mně dvacet centů.“

„Vy jste paličatý, že?“

„Ani nevíte, jak paličatý!“

Byl příjemný večer pozdního léta: právě správný vánek, nedostatek komárů, dva správně dýmající doutníky a zvuky, které napovídaly, že paní Bentleyová ve vzdálené kuchyni noří talíře do mydlinkové vody. V ulicích městečka vycházeli lidé na verandy a zdravili se pokývnutím.

„Tohle je jeden z nejbláznivějších rozhovorů, jaké jsem v životě vedl,“ řekl pan Bentley a zavětřil s potěšeným porozuměním, když zachytil vůni čerstvě pokosené trávy. „Deset minut mluvíme o vraždě, dostaneme se k otázce, jestli jsme všichni schopní vraždy, a zčistajasna se vsadíme.“

„Ano,“ řekl pan Hill.

Pan Bentley pohlédl na svého podnájemníka. Panu Hillovi bylo kolem pětapadesáti, i když vypadal trochu starší, měl chladné modré oči a šedou tvář, a vrásky, díky nimž jeho tvář vyhlížela jako meruňka, které bylo dopřáno seschnout na slunci. Byl úhledně holohlavý, jako Caesar, a měl intenzivní způsob řeči, při němž svíral křeslo, svíral člověku paži, spínal ruce jako při modlitbě, vždy přesvědčoval sám sebe, že přesvědčil druhého o pravdivosti svých prohlášení. V průběhu uplynulých tří měsíců spolu vedli mnoho příjemných hovorů, od doby, co se pan Hill nastěhoval do zadní ložnice. Povídali o nesčetných věcech: o kobylkách na jaře, o sněhu v dubnu, o sezonních bouřích a ochlazeních, o výletech na vzdálená místa – obyčejné hovory provoněné tabákem, příjemné jako sytá večeře, a v panu Bentlyovi se usídlil pocit, že s tím cizím člověkem vyrůstal, že ho zná od časů ukřičeného dětství přes kodrcavé dospívání až k probělávající senilitě. Tento případ, když na to přijde, byl vůbec první, kdy se na něčem neshodli. Nádherné na jejich přátelství bylo, že dosud nepoznalo hašteření o maličkosti či podružnosti, a kráčelo přímou stezkou Pravdy, nebo snad toho, co oba muži za pravdu považovali. Nebo snad, pomyslel si pan Bentley nyní, s doutníkem v ruce, co on sám považoval za pravdu a co pan Hill, ze zdvořilosti nebo s jistým plánem, předstíral, že za pravdu považuje také.

„Nejsnáze vydělané peníze mého života,“ řekl pan Bentley.

„Počkejte a uvidíte! Noste ty deseticenty s sebou. Možná je brzy budete potřebovat.“

Pan Bentley vložil mince do kapsičky u vesty, zpola vystřízlivělý. Snad vítr změnil směr a změnil na okamžik teplotu jeho myšlenek. Na okamžik v jeho mysli zaznělo: Nu, mohl bys zavraždit? Co?

„Ruku na to,“ řekl pan Hill.

Chladná dlaň pana Hilla se pevně sevřela.

„Sázka platí.“

„Tak, vy tlustý povaleči, dobrou noc,“ řekl pan Hill a vstal.

„Cože?“ zvolal pan Bentley, překvapený, ještě ne uražený, protože nemohl uvěřit tak hroznému užití slov.

„Dobrou noc, povaleči,“ řekl pan Hill a klidně se na něj díval. Jeho ruce byly zaneprázdněné, rozepínaly knoflíky na jeho letní košili. Objevila se kůže jeho plochého břicha. Byla tam stará jizva. Vypadalo to, jako by tudy čistě prolétla kulka.

„Víte,“ řekl pan Hill, když viděl doširoka vytřeštěné oči boubelatého muže v houpacím křesle, „já už tu sázku uzavřel víckrát.“

Přední dveře se měkce zavřely. Pan Hill byl pryč.

Deset minut po jedné svítilo v pokoji pana Hilla světlo. Pan Bentley, který dosud seděl ve tmě, neschopný dobrat se spánku, se konečně zvedl, tiše vešel do haly a pohlédl na pana Hilla. Dveře byly totiž otevřené a pan Hill tam stál před zrcadlem, dotýkal se svého těla, poklepával a zaštipoval, hned tu, hned tam.

A zdálo se, že si v duchu říká: Podívej se na mě! Podívej, tady, Bentley, a tady!

Bentley se díval.

Na hrudi a břiše pana Hilla byly tři okrouhlé jizvy. Přes srdce vedla dlouhá řezná rána a na krku se rýsovala jedna malá. A na zádech, jako by do nich v zuřivém máchnutí zaryl své pazoury drak, série hrozných rýh.

Pan Bentley tu stál s jazykem mezi rty, dlaně rozevřené. „Pojďte dál!“ řekl pan Hill.

Bentley se nepohnul.

„Jste dlouho vzhůru…“

„Jen se prohlížím. Marnivost, marnivost!“

„Ty jizvy, všechny ty jizvy…“

„Je jich pěkná řádka, že?“

„Tolik! Můj Bože, nikdy jsem neviděl takové jizvy. Jak jste k nim přišel?“

Hill dál hladil a ohmatával, laskal své tělo, svlečený do pasu. „Však teď to třeba uhádnete.“ Zamrkal a přátelsky se usmál.

„Jak jste k nim přišel?“

„Probudíte svou ženu.“

„Řekněte mi to!“

„Použijte svou představivost, člověče!“

Vydechl, nadechl a znovu vydechl.

„Co pro vás mohu udělat, pane Bentley?“

„Přišel jsem…“

„Ven s tím!“

„Chci, abyste se odstěhoval.“

„Ale no tak, Bentley!“

„Potřebujeme ten pokoj.“

„Skutečně?“

„Matka mé ženy přijede na návštěvu.“

„To je lež.“

Bentley přikývl. „Ano, lžu.“

„Tak proč to neřeknete? Chcete, abych odešel. Tečka.“

„Správně.“

„Protože se mě bojíte.“

„Ne, nebojím se.“

„Tak co kdybych vám řekl, že neodejdu?“

„Ne, to nemůžete!“

„Ale můžu, a taky to udělám.“

„Ne, ne!“

„Co máme k snídani, zase šunku s vejci?“ Hill napnul krk, aby prozkoumal tenkou jizvu na něm.

„Prosím, řekněte, že odejdete!“ žádal pan Bentley.

„Ne,“ řekl pan Hill.

„Prosím!“

„Nemá smysl žadonit. Děláte ze sebe hlupáka.“

„Tak tedy, když tu zůstanete, odvolejme tu sázku.“

„Proč ji odvolávat?“

„Protože.“

„Bojíte se sám sebe?“

„Ne, to ne!“

„Pst.“ Hill ukázal na stěnu. „Vaše žena.“

„Odvolejme tu sázku. Hned! Tady jsou moje peníze. Vyhrál jste!“ Bentley horečně zašátral v kapse a vytáhl oba deseticenty. Hodil je na prádelník, zazvonily. Pan Hill si dál hladil břicho. „Vezměte si je! Vyhrál jste! Dokázal bych spáchat vraždu, dokázal, připouštím to.“

Pan Hill chvíli vyčkával, a aniž by na mince pohlédl, položil prsty na prádelník, zašmátral a našel je. Zvedl, cinkl jimi o sebe a podal mu je. „Tu máte.“

„Já je nechci zpátky!“ Bentley ustoupil ke dveřím.

„Vezměte si je.“

„Vyhrál jste!“

„Sázka je sázka. Tohle nic nedokazuje.“

Obrátil se, došel k Bentleymu, upustil mu mince do kapsy u košile a poklepal na ni. Bentley ustoupil o dva kroky do haly. „Neuzavírám sázky naplano,“ řekl Hill.

Bentley nespouštěl oči z těch strašných jizev. „S kolika dalšími lidmi jste tuhle sázku uzavřel?“ vykřikl.

„S kolika?“

Hill se zasmál. „Šunka s vejci, hm?“

„S kolika? S kolika?!“

„Uvidíme se u snídaně,“ řekl pan Hill.

Zavřel dveře. Pan Bentley stál a díval se na ně. Viděl ty jizvy skrze dveře, jako by byl nadán jasnozřivostí oka a mysli. Jizvy po břitvě. Jizvy po noži. Visely v obložení jako suky ve starém dřevě.

Světlo za dveřmi zhaslo.

Vždycky budeme mít Paříž
/We'll Always Have Paris/
Bradbury, Ray

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Jana Pavlíková
Obálka: Jan Ungrád
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2009
Počet stran: 168
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Cena: 179 Kč

Ray Bradbury


Diskuse


Král
17:09
9.11.2009

počet příspěvků: 1, poslední 9.11.2009 05:09
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...