3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






UKÁZKA: Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita

6.4.2009 0:05

451 stupňů Fahrenheita Ray BradburyTOPlist451 stupňů Fahrenheita – teplota, při níž se papír vznítí a hoří… (str. 5)

„Kdo je to?“

„To jsem já, Montag.“

„Co si přejete?“

„Pusťte mě dovnitř.“

„Já jsem nic neudělal!“

„K sakru, jsem tu sám!“

„Přísaháte?“

„Přísahám!“

Domovní dveře se pomalu otevřely. Faber vykoukl, na světle vypadal velmi starý, velmi křehký a velice postrašený. Vyhlížel, jako by už léta nebyl vytáhl paty z domu. On a bíle omítnuté stěny uvnitř byly skoro stejné. Běloba vězela v tkáni jeho úst a tváří, jeho vlasy byly bílé i oči ztratily barvu a v jejich neurčité modři prosvítala běloba. Potom se zrakem dotkl knihy, kterou měl Montag pod paží, a najednou už nevypadal tak staře a tak příliš křehce. Strach ho pomalu opouštěl.

„Promiňte. Člověk musí být opatrný.“ Podíval se na knihu pod Montagovou paží a neovládl se. „Tak je to tedy pravda!“

Montag vešel dovnitř. Dveře se zavřely.

„Přijměte místo.“ Faber couval pozpátku, jako by se bál, že kniha zmizí, když se na ni přestane dívat. Za ním byly otevřené dveře do ložnice a tam ležela na desce stolu rozházená hromada součástek a kovových nástrojů. Montag ji zahlédl jenom na okamžik, než Faber zpozoroval, že se Montagova pozornost soustředila jinam, a rychle se otočil, zavřel dveře do ložnice a ponechal chvějící se ruku na klice. Jeho pohled sklouzl zpátky na Montaga, který teď seděl s knihou na klíně. „Tu knihu – kde jste –“

„Ukradl jsem ji.“

Faber poprvé pozdvihl zrak a podíval se Montagovi zpříma do tváře. „Máte odvahu.“

„Nemám,“ řekl Montag. „Umírá mi žena. Jedna moje přítelkyně už je mrtvá. Někoho, kdo mohl být mým přítelem, upálili ani ne před čtyřiadvaceti hodinami. Vy jste jediný člověk, o kterém vím, že by mi mohl pomoci. Abych prohlédl. Abych viděl…“

Faberovy ruce na kolenou sebou poškubávaly.

„Dovolíte?“

„Promiňte.“ Montag mu podal knihu. „Je to už tak dávno! Nejsem zbožný, ale je to už tak dávno.“ Faber převracel stránky a tu a tam se zastavoval, aby si něco přečetl. „Je to přesně tak dobré, jak se pamatuji. Bože, jak to dnes v těch našich telesalonech předělali. Kristus teď patří k „rodince“. Často mi napadá, jestli by Bůh poznal svého vlastního Syna, když jsme ho tak vyšňořili – anebo jsme ho zhyzdili? Pokud zrovna nedělá zastřené narážky na všelijaké zboží, které si každý věřící nezbytně musí koupit, je z něho marcipánový panáček, sladký jako sacharin.“ Faber čichl ke knize. „Víte, že knihy voní jako muškátový ořech nebo nějaké cizokrajné koření? Velice rád jsem k nim čichal, když jsem byl malý chlapec. Bože, bylo tu kdysi tolik skvělých knih, než jsme je opustili.“

Faber převracel stránky. „Pane Montagu, vidíte před sebou zbabělce. Už dávno jsem viděl, kam to spěje. A neřekl jsem nic. Jsem jedno z těch neviňátek, která mohla promluvit a volat, dokud ještě nikdo nepopřával sluch viníkům, ale já nepromluvil, a tak jsem se stal viníkem sám. A když nakonec zavedli pálení knih a použili k tomu požárníky, párkrát jsem zabručel a podřídil jsem se, protože tehdy už nebyl nikdo, kdo by bručel nebo křičel se mnou. Teď už je příliš pozdě.“ Faber zavřel bibli. „A tak – co kdybyste mi pověděl, proč jste sem přišel?“

„Nikdo mě už neposlouchá. Nemůžu mluvit s telestěnami, protože telestěny řvou na mě. Nemůžu mluvit se ženou, ta poslouchá telestěny. Chci jen, aby někdo slyšel, co mám na srdci. A jestli budu moct mluvit dost dlouho, snad to dá nějaký smysl. A chci, abyste mě naučil rozumět tomu, co čtu.“

Faber zkoumavě hleděl na Montagův hubený obličej s popelavě modrými tvářemi. „Co vámi tak otřáslo? Co vám vyrazilo pochodeň z ruky?“

„Já nevím. Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem deset nebo dvanáct let pálil. Tak jsem si myslel, že by nám knihy mohly pomoct.“

„Jste nevyléčitelný romantik,“ řekl Faber. „Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak vážné. Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi v knihách bývalo. Přesně totéž by dnes mohlo být v televizních „rodinkách“. Tytéž nevyčerpatelné detaily a postřehy by mohli vysílat rádiem a televizí, jenže oni je nevysílají. Ne, ne, to, co hledáte, není jen v knihách, vůbec ne. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech, u starých přátel. Hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém. Knihy byly jenom jedním z rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v nich vůbec žádné kouzlo. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky světa dohromady a udělaly nám z nich jediné roucho. Vy jste tohle samozřejmě nemohl vědět. Vy samozřejmě ještě pořád nemůžete rozumět, co tím míním, když to říkám. Ale vy chápete intuitivně pravdu, což je nejdůležitější. Nám scházejí tři věci.

Za prvé: Víte, proč jsou knihy, jako je tato, důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry. Má výrazné rysy. Na tuhle knihu se můžeme podívat pod mikroskopem. Pod čočkami v ní uvidíte život, který se tam valí nekonečným proudem. Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. Ať je to jak chce, tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají.

Už víte, proč jsou knihy v takové nenávisti a proč se jich lidé bojí? Ukazují póry na tváři života. Pohodlní lidé chtějí vidět pouze voskové, náměsíčné obličeje bez pórů, bez chloupků, bez výrazu. Žijeme v době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z čerstvé půdy. I ohňostroje s celou svou nádherou pocházejí z látek země! A my se přesto bláhově domníváme, že můžeme růst, když se budeme živit květinami a ohňostroji a neuzavřeme koloběh návratem ke skutečnosti. Znáte pověst o Herkulovi a obrovitém zápasníku Antalovi, který měl neuvěřitelnou sílu, dokud stál pevně na zemi, ale když ho Herkules zvedl do vzduchu, takže ztratil půdu pod nohama, zabil ho bez námahy? Jestli se z téhle pověsti nemůžeme my dnes, v tomto městě, v této době něčemu přiučit, potom jsem úplný blázen. Tak, to je tedy první věc, kterou, jak jsem řekl, potřebujeme. Hodnotu, tkáň toho, o čem nám kniha vypráví.“

„A druhá?“

„Volný čas.“

„Ale vždyť my máme spoustu volna.“

„Ano, volno máme. Ale máme čas přemýšlet? Jestli se zrovna neženete rychlostí sto padesáti kilometrů za hodinu – a při takovéhle honičce nemůžete myslet na nic než na nebezpečí – potom hrajete nějakou hru nebo sedíte někde v pokoji, kde nemůžete debatovat se čtyřstěnovým televizorem. Ale proč taky? Televizor je „skutečný“. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak rychle ke svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas, aby protestovala: ‚Vždyť je to nesmysl!‘“

„Jenomže rodinka jsou lidi.“

„Prosím?“

„Má žena tvrdí, že knihy nejsou skutečné.“

„Díky Bohu, že nejsou. Můžete je zavřít, říct jim: ‚Počkej.‘ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to okolí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Knihy můžete umlčet rozumným argumentem. Ale přes všechny své vědomosti a svůj skepticismus nebyl jsem nikdy schopen diskutovat se stočlenným symfonickým orchestrem, který hýří barvami, je trojrozměrný a je neoddělitelnou součástí těch neuvěřitelných stěn. Jak vidíte, můj pokoj má pouhé čtyři omítnuté stěny. A podívejte se.“ Ukázal Montagovi dvě malé gumové zátky. „To je do uší, když jedu vlakem tryskové podzemní dráhy.“

„Pelhamova pasta; nepracujeť ani přede,“ řekl se zavřenýma očima Montag. „Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?“

„Jen tehdy, kdybychom mohli mít třetí nezbytnou věc. První je, jak jsem řekl, hodnota toho, co se v knize podává. Druhý – volný čas, aby to člověk mohl strávit. A třetí – právo podniknout příslušné kroky na základě toho, co vyšlo najevo ze vzájemného působení prvních dvou. A já velmi pochybuji, že by vetchý stařec a odpadlý požárník mohli v této hře takhle pozdě ještě něco zmoci…“

„Můžu opatřit knihy.“

„Vystavujete se nebezpečí.“

„To je výhoda, kterou má člověk, když umírá. Když nemáte co ztratit, riskujete podle libosti.“

„Teď jste řekl něco zajímavého, aniž jste to četl,“ zasmál se Faber.

„Takovéhle věci jsou v knihách? Vždyť to mi jen tak přinesla slina na jazyk!“

„Tím líp. Nevymyslel jste si to ani pro mne, ani pro někoho jiného, dokonce ani pro sebe ne.“

Montag se naklonil k Faberovi. „Dnes odpoledne mě napadlo, že kdyby se ukázalo, že nám knihy za to stojí, mohli bychom sehnat tiskařský lis a vytisknout několik svazků –“

„My?“

„Vy a já.“

„Ach, to ne!“ Faber se vztyčil.

„Ale dovolte mi, abych vám vysvětlil svůj plán –“

„Jestli trváte na tom, že mi ho řeknete, budu vás muset požádat, abyste odešel.“

„Ale copak vás to nezajímá?“

„Nezajímá, když začínáte s řečmi, které by mě mohly za moji práci přivést na hranici. Mohl bych vás snad poslouchat jedině v tom případě, kdyby bylo možno spálit samu požárnickou organizaci. Pokud mi navrhnete, abychom vytiskli několik knih a zařídili to tak, že je někdo po celé zemi poschovává v domech, kde bydlí požárníci, takže se mezi ty žháře zasejí semínka podezření, pak řeknu: ‚Bravo!‘“

„Podstrčit knihy, vyhlásit poplach a pozorovat, jak domy požárníků hoří, tak to myslíte?“

Faber povytáhl obočí a pohlédl na Montaga, jako by spatřil někoho úplně jiného. „Já jsem jen žertoval.“

„Kdybyste myslel, že by se měl provést tenhle plán, musel byste mi zaručit, že to pomůže.“

„Něco takového zaručit nelze! Koneckonců, kdysi jsme měli všechny knihy, které jsme potřebovali, a přesto jsme pořád naléhali, aby byla objevena nejvyšší skála, odkud bychom se mohli vrhnout do propasti. Ale my potřebujeme chvíli oddechu. Potřebujeme vědomosti. A za tisíc let si možná na skákání vybereme nižší skály. Knihy nám mají připomínat, jací jsme oslové a blázni. Jsou jako Caesarova pretoriánská stráž, která mu našeptává, když se dole v ulici valí triumfální průvod: ‚Pomni, Caesare, že jsi smrtelný.‘ Většina z nás se nemůže toulat sem a tam, hovořit s kdekým, poznat všechna města na světě. Na to nemáme čas, ani peníze, ani dost přátel. Věci, které hledáte, Montagu, na světě jsou, ale jediný prostředek, který s devadesáti devíti procenty těch věcí seznámí průměrného človíčka, jsou knihy. Nechtějte záruky. A nemyslete si, že vás zachrání jediná věc, jediná osoba, stroj nebo knihovna. Přičiňte se taky trochu sám při tom zachraňování, a jestli se utopíte, umírejte alespoň s vědomím, že jste mířil ke břehu.“

Faber vstal a začal přecházet po pokoji.

„Tak co?“ zeptal se Montag.

„Myslíte to úplně vážně?“

„Ano.“

„Je to zákeřný plán, i když bych to neměl říkat.“ Faber se nervózně podíval na dveře ložnice. „Vidět jak všude po celé zemi pálí domy požárníků, jak je ničí jako pelechy zrady. Salamandr polyká svůj vlastní ohon! Ach, Bože!“

„Mám seznam všech domů, kde bydlí požárníci. Jestli zorganizujeme nějakou podzemní síť –“

„Lidem nemůžeme důvěřovat! To je slabá stránka věci. Vy a já, ale kdo další bude zakládat požáry?“

„Copak neexistují profesoři, jako jste vy, bývalí spisovatelé, dějepisci, jazykozpytci…“

„Jsou po smrti nebo jsou z nich sešlí starci.“

„Čím starší, tím lepší, nebudou vypadat nápadně. Vy jich znáte spoustu, přiznejte se!“

„Ach, jenom herců, kteří už léta nehráli Pirandella, ani Shawa, ani Shakespeara, protože jejich hry příliš čiší životem, jenom těch je pěkná řádka. Mohli bychom využít jejich hněvu. A mohli bychom také použít spravedlivého rozhořčení těch historiků, kteří už čtyřicet let nenapsali ani řádku. Po pravdě řečeno, mohli bychom uspořádat kurzy myšlení a čtení knih.“

„Ano!“

„Ale to by pouze otupilo hrany. Celá kultura je skrz naskrz prohnilá. Kostra potřebuje roztavit a znovu vymodelovat. Dobrý Bože, je to mnohem složitější než jenom zvednout knihu, kterou jste před půl stoletím odložil. Jen si vzpomeňte, že požárníků je zapotřebí jen málokdy. Veřejnost sama přestala číst, sama od sebe. Vy, požárníci, čas od času zorganizujete cirkusové představení, při kterém se zapalují budovy, a davy se shromáždí, aby se na ten pěkný oheň podívali, ale to je jenom malá pouliční komedie a není nijak zvlášť nutná k tomu, aby udržela věci ve vyjetých kolejích. Těch, kdo se chtějí bouřit, je už velmi málo. A z té hrstky jich většinu, jako třeba mne, snadno zastrašíte. Umíte snad tančit rychleji než Bílý šašek, křičet hlasitěji nežli pan Hokuspokus a televizní „rodinky“? Jestli to umíte, máte to dobré, Montagu. Ale ať je to jak chce, stejně jste blázen. Lidé se přece dobře baví.“

„Páchají sebevraždy! Vraždí!“

Po celou dobu, co mluvili, táhla po obloze směrem na východ flotila bombardérů, ale teprve teď oba muži zmlkli a naslouchali. Cítili, jak jim nitrem prochvívá mohutné dunění turbín.

„Mějte strpení, Montagu. Však ona válka vypne „rodinky“. Naše civilizace rozbíjí sama sebe na padrť. Nepřibližujte se k odstředivce.“

„Někdo musí být pohotově, až to vybouchne.“

„Cože? Lidé, kteří citují Miltona? Kteří říkají: Já si pamatuji Sofokla? Kteří připomínají těm, co to přežili, že člověk má také dobré stránky? Ti jen posbírají svoje kameny, aby jimi mohli po sobě házet. Jděte domů, Montagu. Jděte si lehnout. Nač byste marnil poslední hodiny, které vám zbývají, běháním po kleci a popíráním, že jste veverka?“

„Tak vám už na tom nezáleží?“

„Záleží mi na tom tolik, až je mi z toho zle.“

„A nepomůžete mi?“

„Sbohem, sbohem.“

Montagovy ruce uchopily bibli. Spatřil, co jeho ruce učinily, a vypadal překvapeně.

„Chtěl byste, aby vám tohle patřilo?“

Faber řekl: „Dal bych si za to useknout pravou ruku.“

Montag stál a čekal, co se stane. Jeho ruce začaly samy od sebe – jako dva muži, kteří společně pracují – vytrhávat z knihy stránky. Vytrhly titulní list, potom první a potom druhou stránku.

„Vy blázne! Co to děláte!“ Faber vyskočil, jako by ho někdo udeřil. Vrhl se na Montaga. Montag ho odstrčil a nechal ruce, aby pokračovaly. Na podlahu dopadlo ještě šest stránek. Sebral je a zmačkal papír Faberovi před očima.

„Nedělejte to, proboha, nedělejte to!“ volal stařec.

„Kdo mi v tom zabrání? Já jsem požárník. Můžu vás upálit!“

„To byste neudělal.“

„Mohl bych to udělat!“

„Ta kniha – už ji netrhejte.“ Faber klesl na židli, jeho obličej zbělel a rty se mu třásly. „Přece nechcete, abych se cítil ještě unavenější. Co vlastně chcete?“

„Potřebuju, abyste mě učil.“

„Dobře, dobře.“

Montag položil knihu na stůl. Začal narovnávat a uhlazovat zmačkaný papír a stařec ho při tom zemdleně pozoroval.

Faber zatřásl hlavou, jako by se probouzel.

„Montagu, máte nějaké peníze?“

„Něco mám. Asi tak čtyři sta nebo pět se dolarů. Proč?“

„Přineste je. Znám člověka, který před půl stoletím tiskl náš fakultní časopis. Bylo to v roce, kdy jsem na začátku nového semestru přišel do posluchárny a našel tam jenom jediného studenta, který si zapsal přednášku „Drama od Aischyla po O’Neilla“. Věříte tomu? Všechno se to tenkrát podobalo krásné soše z ledu, která taje na slunci. Pamatuji se, že noviny umíraly jako obrovští motýli. Nikdo nechtěl, aby zase začaly vycházet. Nikdo je nepostrádal. A potom, když vláda zjistila, že je pro ni výhodné, jestliže lidé čtou jenom o vášnivých rtech a ranách na žaludek, chytře vyřešila s vaší pomocí situaci, vy polykači ohně! Je tu, Montagu, ten nezaměstnaný sazeč. Mohli bychom vytisknout několik knih a počkat, až válka změní status quo a dá nám příležitost, kterou potřebujeme. Stačí pár bomb a „rodinky“ na stěnách domů zmlknou jako ryba! V tom tichu by snad bylo slyšet náš jevištní šepot.“

Oba stáli nad knihou na stole a hleděli na ni.

„Snažil jsem se něco si z toho zapamatovat,“ řekl Montag. „Ale je to hrůza, sotva se ohlédnu, všechno se mi vykouří z hlavy. Bože, jak já bych chtěl říct kapitánovi něco od plic! Ten četl dost, takže umí na všechno odpovědět, nebo se aspoň zdá, že umí. Má hlas jako med. Bojím se, že mě umluví a že zas budu takový, jako jsem býval. Není to ještě ani týden, co jsem pumpoval petrolej do hadice a myslel jsem si: ‚Bože, to je psina!‘“

Stařec přikývl. „Kdo nestaví, musí pálit. To je pravda stará jako svět a jako zločinnost mladistvých.“

„Tak takový já jsem.“

„V každém z nás je trochu téhle vlastnosti.“

Montag vykročil k domovním dveřím. „Můžete mi nějak pomoct už dnes, až budu mluvit s kapitánem? Potřebuju deštník, abych zůstal suchý. Mám takový pitomý strach, že se utopím, jestli mě zase dostane.“

Stařec neřekl nic, ale znovu se nervózně podíval k ložnici. Montag zachytil jeho pohled. „Tak co?“

Stařec zhluboka nabral dech, zadržel ho a vypustil. Znovu nabral dech, zavřel oči, sevřel rty a konečně vydechl: „Montagu…“

Pak se konečně otočil a řekl: „Pojďte se mnou. Byl bych vás teď nechal beze všeho odejít. Jsem zbabělý vrták.“

Otevřel dveře do ložnice a zavedl Montaga do malé komory, kde stál stůl a na něm ve směsici mikroskopických kovových vlásků, drobných cívek, kondenzátorů a lamp leželo několik kovových nástrojů.

„Co to je?“ zeptal se Montag. „Doklady mé strašlivé zbabělosti. Mnoho let jsem žil sám a promítal jsem si na stěny obrazy vlastní fantazie. Mým koníčkem bylo párat se s elektronkami a bezdrátovým přenosem. Z nepřekonatelné zbabělosti, doplňované revolučním duchem, který žije v jejím stínu, musel jsem sestrojit tohle.“

Zdvihl ze stolu malý zelený kovový předmět, ne větší než náboj z malorážky.

„To všechno jsem si koupil – za co? Hrál jsem samozřejmě na burze, to je na světě poslední útočiště pro nebezpečného intelektuála, kterého vyhodili ze zaměstnání. Hrál jsem na burze, tohle všechno jsem sestrojil a čekal jsem. Třásl jsem se a čekal jsem půl lidského věku na někoho, kdo by se mnou promluvil. Sám jsem se neodvážil promluvit na nikoho. Tehdy, jak jsme spolu seděli v parku, myslel jsem si, že jednou asi přijdete, ať už s ohněm nebo s pomocnou rukou, to bylo těžké rozhodnout. Tuhle věcičku mám hotovou už celé měsíce. A teď jsem vás skoro nechal odejít. Takový mám strach!“

„Vypadá to jako mušličkové rádio.“

„Ale je to něco lepšího. Naslouchá to! Když si to vložíte do ucha, Montagu, mohu pohodlně sedět doma, nahřívat si svoje ustrašené kosti a přitom slyšet a kritizovat požárnický svět a bez rizika objevovat slabiny. Jsem za větrem jako včelí královna v úlu. Vy budete trubec, přenosné ucho. Mohl bych případně poslat své uši do všech městských čtvrtí s různými lidmi a přitom naslouchat a hodnotit. A když trubci zemřou, já zůstanu dál doma v bezpečí a mohu se věnovat svému strachu s maximem pohodlí, a minimem rizika. Vidíte, jak opatrnicky já hraju, jak jsem opovrženíhodný?“

Montag si strčil zelený náboj do ucha. Stařec vložil podobný předmět do svého ucha a pohnul rty.

„Montagu!“

Hlas zněl Montagovi v hlavě.

Slyším vás!“

Stařec se zasmál. „Vás je taky pěkně slyšet!“ Faber zašeptal, ale hlas v Montagově hlavě byl jasný. „Až bude čas, jděte na požárnickou strážnici. Budu s vámi. Budeme kapitána Beattyho poslouchat společně. Možná že je jedním z nás. Bůhví. Vyšlu vám věty, které máte říkat. Zahrajeme mu pěknou komedii. Nenávidíte mě pro tuhle moji elektronickou zbabělost? Já vás posílám ven do noci, sám zůstanu za frontou a moje uši budou poslouchat, jak vám useknou hlavu.“

„Každý dělá, co umí,“ řekl Montag. Vložil starci do ruky bibli. „Tumáte. Pokusím se vrátit místo toho něco jiného. Zítra –“

„Ano, zajdu za tím nezaměstnaným sazečem. To udělat mohu.“

„Dobrou noc, pane profesore.“

„Žádnou dobrou noc. Celý zbytek noci zůstanu s vámi, abych vás štípl do ucha jako komár, až mě budete potřebovat. Tak vlastně máte pravdu: dobrou noc a hodně štěstí.“

Dveře se otevřely a zavřely. Montag se znovu octl v tmavé ulici a hleděl na svět.

(str. 81-92)

451 stupňů Fahrenheita
/Fahrenheit 451/
Autor: Bradbury, Ray

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký
Obálka: Jan Ungrád
Redakce: -
Rok vydání: 2009
Počet stran: 160
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 169 Kč

Ray Bradbury


Diskuse


Ivo F
8:30
6.4.2009

počet příspěvků: 1, poslední 6.4.2009 08:30
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...