25.4.2024 | Svátek má Marek






UKÁZKA: R. E. Feist, Zrada v Krondoru

30.10.2007 0:05

Zrada v Krondoru R. E. Feist TOPlist Prolog
 
 Varování
 
 Vítr zavyl.
 Locklear, panoš u dvora prince z Krondoru, seděl zachumlaný v těžkém plášti v sedle svého koně. Léto kvapem prchalo ze Severních výšin a průsmyků v horách, známých jako Zuby světa. Podzimní noci na jihu bývaly většinou ještě pořád teplé a klidné, ale sem na sever zašel podzim zpravidla jen na kratičkou zdvořilostní návštěvu a brzy jej vystřídala zima, která se zde usadila na dlouho. Locklear proklel vlastní nerozum, který ho na tuhle ztracenou vartu vyhnal.
 Seržant Bales se k němu otočil. „Začíná to tady pěkně protahovat, panoši.“ Seržant slyšel drby, které provázely náhlý příjezd mladého šlechtice do Tyr-Sogu: šlo o nějakou historii, v níž se vyskytovala mladá žena, provdaná za vlivného krondorského kupce. Locklear by nebyl první hejsek, kterého poslali na hranici, aby byl odklizen z dosahu rozzuřeného manžela. „Počítám, že tu není tak příjemně jako dole v Krondoru, pane.“
 „Ale, neříkej?“ opáčil mladý panoš suše.
 Hlídka pokračovala úzkou stezkou, která se vinula podél úpatí kopců tvořících severní hranici Ostrovního království. Locklear nepobyl u dvora v Tyr-Sogu ani týden, když baron Moyiet navrhl, že by možná bylo nejlepší, kdyby se připojil ke zvláštní výpravě do kraje východně od města. Říkalo se, že sem k jihu pod pláštíkem deště a sněhových přeháněk pronikají odpadlíci a peklomoři – temní elfové, známí vlastním soukmenovcům jako moredhel, nebo Bratrstvo temné stezky mezi lidmi. Stopaři sice mnoho známek nenahlásili, ale klepy a rolníci, kteří trvali na tom, že směrem k jihu viděli procházet temné oděné postavy válečníků, přinutili barona k vyslání hlídky.
 Locklear stejně jako muži, kteří zde byli posádkou, věděl, že možnost jakékoli aktivity v prostoru úzkých horských průsmyků v období podzimu nebo časné zimy je vysoce nepravděpodobná. Zatímco na úpatích hor mrzlo, průsmyky v horách už byly dávno zapadané sněhem a v případě krátkého dočasného tání udušeny pod vrstvami vazkého bahna.
 Přesto musela být nyní, deset let po Velkém povstání – invazi, kterou provedla na území Království armáda temných elfů pod velením Murmandama, charismatického vůdce – jakákoli zmínka o nepřátelské aktivitě prozkoumána a rozkaz pocházel od samotného krále Lyama.
 „Tak tak, nejspíš je tady o trochu větší zima než u princova dvora,“ popíchl ho seržant. Když Locklear dorazil do Tyr-Sogu, vypadal jako dokonalý příklad krondorského hejska – vysoký, štíhlý a dokonale oblečený mladík kolem pětadvaceti let věku s knírkem a dlouhými loknami. Myslel si, že s knírkem a v drahém oblečení bude působit starším dojmem, ale dopadlo to právě naopak a někdy působil na první pohled jako dítě.
 Nyní už měl ale dost seržantova dobromyslného vtipkování na svůj účet a poznamenal: „Nicméně je tu pořád ještě tepleji než na druhé straně hor, pokud si pamatuji.“
 „Na druhé straně, pane?“ zeptal se seržant.
 „V Severních pláních,“ dodal Locklear. „Noci tam jsou chladné dokonce i na jaře a v létě.“
 Seržant se na mladého panoše po straně podíval. „Tys tam byl, panoši?“ Jen několik mužů, kteří nepatřili mezi odpadlíky nebo pašeráky zbraní, se vydalo na sever a dokázalo se v celku a naživu vrátit zpět.
 „S princem,“ odpověděl Locklear. „Byl jsem s ním u Armengaru a ve Skalním hradě.“
 Seržant zmlkl a otočil se dopředu. Vojáci poblíž Lockleara se na sebe podívali, krátce pokývali hlavou a vyměnili si několik šeptaných poznámek. Žádný voják na severu nikdy nepokládal za možné, že by Armengar mohl padnout, dokud se na něj nevrhla armáda Murmandama, mocného vůdce peklomorů, který lidské město v Severních pláních zničil a pak se vrhl na jih. Jen porážka, kterou utrpěl u Sethanonu před deseti lety zabránila jeho vojsku temných elfů, trolů, skřetů a obrů v plenění Království.
 Poddaní koruny, kteří v Armengaru žili a přežili jeho pád, byli přestěhováni v Yabonu poblíž Tyr-Sogu a velká bitva stejně jako role, kterou v ní sehrál princ Arutha se svými společníky, narůstala každým vyprávěním. Každý muž, který tenkrát sloužil pod princem Aruthou a Guyem du Bas-Tyrou, byl pokládán za hrdinu. V pohledu, který seržant upíral na Lockleara, se objevilo nové světlo a voják neřekl ani slovo.
 Locklearovo pobavení nad tím, jak se mu podařilo výřečného seržanta utišit, ale netrvalo dlouho, protože vítr znovu zesílil a sníh padal každou minutou hustěji. Možná si tímto získá v posádce natolik dobrou pověst, že se k němu budou v budoucnosti chovat daleko uctivěji než tomu bylo dosud, ale pořád byl ještě daleko od dvora v Krondoru, od dobrého vína a přítulných dívek. Bude třeba zázraku k tomu, aby se vrátil zpět do Aruthovy přízně dříve, než ho příští zima zastihne stále na tomhle vystrkově ve společnosti prosťáčků.
 Po deseti minutách mlčenlivé jízdy seržant řekl: „Ještě tak dvě míle, pane, a otočíme to zpátky.“
 Locklear neodpověděl. Až se vrátí do kasáren, bude už tma a ještě větší zima než nyní. Bude rád, až se posadí k otevřenému ohništi v ubikacích vojáků a nejspíš sní své prosté jídlo s mužstvem – pokud ho baron nepozve na večeři do svých komnat. Locklear to nepokládal za příliš pravděpodobné, protože baron měl koketní mladou dceru, která se snažila vlichotit mladému panoši do přízně od prvního okamžiku, kdy do Tyr-Sogu dorazil, a baron přirozeně znal důvod Locklearova pobytu u jeho dvora. Večeřel ve společnosti barona dvakrát a Moyietova dcera se společného jídla nikdy nezúčastnila.
 Nedaleko hradu stál hostinec, ale Locklear věděl, že až se vrátí zpět, bude mít sněhu a větru dost na to, aby se vydal do sloty znovu, i když cesta nebyla dlouhá; kromě toho byly jediné dvě dívky v hostinci tlusté a nudné.
 S tichým odevzdaným povzdechem si Locklear uvědomil, že s příchodem jara mu budou možná připadat krásné a okouzlující.
 Locklear se modlil, aby mu bylo povoleno vrátit se do Krondoru na banapis, svátek slunovratu. Napsal svému nejlepšímu příteli, panoši Jamesovi, a požádal ho, aby využil veškerý vliv, který na prince má, k tomu, aby ho povolal zpět dříve. Půl roku, stráveného zde, už byl dostatečně velký trest.
 „Pane,“ ozval se náhle seržant Bales a vytrhl tak Lockleara z nespokojených myšlenek. „Co je to?“ Ukázal směrem dopředu podél vedlejší skalnaté stezky, která vedla do hor. Zkušeným zrakem zachytil mezi kameny pohyb.
 „Nevím,“ odpověděl Locklear. „Půjdeme se podívat.“
 Bales dal signál a hlídka odbočila doleva. Netrvalo dlouho a došlo jim, na co narazili. Osamělá opěšalá postava spěchala po stezce dolů a za jejími zády se jasně ozývaly zvuky vydávané pronásledovateli.
 „Zdá se, že se nám tady nějaký odpadlík nepohodl s Bratrstvem temné stezky,“ poznamenal seržant Bales.
 Locklear vytasil meč. „Odpadlík neodpadlík, nemůžeme přece temným elfům dovolit, aby ho rozsekali na kusy. Třeba by je pak mohlo napadnout, že si mohou chodit na jih jak se jim zlíbí a obtěžovat královy poddané kdykoli se jim zlíbí.“
 „Připravit!“ houkl seržant a hlídka, složená z veteránů, vytasila meče.
 Osamělá postava si vojáků všimla, na okamžik zaváhala, ale pak se znovu rozběhla kupředu. Locklear viděl, že je to vysoký muž zahalený v temně šedém plášti, pod jehož kápí zůstávala jeho tvář skryta. Za ním se hnal tucet pěších temných elfů.
 „Jdeme na ně,“ řekl seržant nevzrušeně.
 Hlídce sice teoreticky velel Locklear, ale ten už zažil na vlastní kůži dost bojů na to, aby si rozmyslel, jestli se bude plést do řemesla zkušenému seržantovi.
 Jezdci vyrazili směrem k průsmyku, projeli kolem osamělé postavy a vrhli se na peklomory. O Bratrstvu temné stezky se dalo říct mnoho věcí; zbabělost a nezkušenost v boji mezi ně ovšem nikdy nepatřily. Vojáky čekal tvrdý boj, ale měli na své straně dvě výhody: koně a mimoto skutečnost, že počasí znemožnilo temným elfům použití luků. Peklomoři se ani nesnažili natáhnout zvlhlé tětivy a bylo jim jasné, že by sotva dokázali vystřelit – nemluvě o pevnosti zbroje královských mužů.
 Osamocený temný elf, vyšší a rozložitější než ostatní, se vyhoupl na skalisko a upřel pohled na prchající postavu. Locklear se postavil se svým koněm mezi ně a tvor obrátil svou pozornost k lidskému šlechtici.
 Jejich pohledy se střetly na dlouhou chvíli a Locklear jasně cítil nepřítelovu nenávist. Zdálo se, jako by si peklomor mlčky vrýval Locklearovu tvář do paměti, aby si ho v případě dalšího setkání jasně vybavil. Pak zavolal rozkaz a peklomoři se dali na ústup.
 Seržant Bales samozřejmě nebyl takový blázen, aby je pronásledoval do průsmyku, kde nebylo vidět na tucet kroků. Kromě toho se počasí znovu zhoršovalo.
 Locklear se otočil a zahleděl se na osamělou postavu, která se o kousek dál na stezce opírala o balvan. Přejel k ní a řekl:
 „Jsem Locklear, panoš u dvora prince z Krondoru. A doufám, že sis pro nás připravil nějakou dobrou historku jako vysvětlení, odpadlíku.“
 Muž neodpověděl a tvář mu stále skrývala hluboká kápě jeho pláště. Zvuky boje pozvolna utichly, když peklomoři prchli dále do průsmyku a vyšplhali se na balvany, mezi nimiž je jezdci nemohli dále pronásledovat.
 Postava před Locklearem si panoše chvilku prohlížela, pak pomalu zvedla ruku a odhodila si z hlavy kápi. Na mladého šlechtice se upřely dvě temné, cizokrajné oči. Všechny tyto rysy už Locklear viděl dříve: vysoké čelo, krátce zastřižené vlasy, vyklenutá obočí a velké, zahrocené uši bez lalůčků. Ale věděl, že před ním nestojí žádný elf: cítil to až do morku kostí. Temné oči, které pátravě sledovaly jeho tvář, dokázaly jen stěží skrýt pohrdání.
 Královským jazykem se silným přízvukem tvor řekl: „Nejsem žádný odpadlík, člověče.“
 Zastavil se vedle nich seržant Bales. „Zatraceně!“ vyhrkl. „Bratr temné stezky. Nejspíš muselo jít o nějakou kmenovou rozmíšku, když se ho ta banda snažila zabít.“
 Peklomor se na dlouhou chvíli na Lockleara upřeně zahleděl a pak řekl: „Pokud skutečně jsi panoš princova dvora, tak mi můžeš pomoci.“
 „Pomoct ti?“ odfrkl si seržant. „To tě daleko spíš pověsíme, ty vrahu.“
 Locklear zvedl ruku, aby seržanta umlčel. „Proč bych ti měl pomáhat, peklomore?“
 „Protože přináším tvému princi varovnou zprávu.“
 „Před čím ho chceš varovat?“
 „Ta zpráva je určena jen pro něho. Odvedeš mne k němu?“
 Locklear se podíval na seržanta; ten pokrčil rameny. „Měli bychom ho odvést k baronovi.“
 „Ne,“ opáčil peklomor. „Budu mluvit pouze s princem Aruthou.“
 „Budeš mluvit s tím, s kým tě mluvit donutíme, řezníku!“ řekl Bales a v hlase mu zazněla neskrývaná nenávist. Bojoval s Bratrstvem temné stezky celý život a mnohokrát viděl důsledky jeho krutostí.
 „Znám jejich rasu,“ potřásl hlavou Locklear. „Můžeš mu zapálit nohy a pak ho spálit až ke krku, ale pokud nebude chtít mluvit, mluvit nebude.“
 „Pravda,“ přikývl peklomor. Pak se znovu na Lockleara zahleděl a zeptal se: „Ty ses už s mým národem setkal?“
 „U Armengaru,“ odpověděl Locklear. „Pak u Skalního Hradu. A nakonec u Sethanonu.“
 „A právě o Sethanonu musím hovořit s tvým princem,“ řekl temný elf.
 Locklear se otočil k Balesovi a řekl: „Nech nás na okamžik o samotě, seržante.“
 Bales chvilku váhal, ale v hlase mladého šlechtice zachytil velitelský tón, žádný přídech poddajnosti; byl to rozkaz. Otočil se a odešel i s muži z hlídky stranou.
 „Mluv,“ řekl Locklear.
 „Jsem Gorath, náčelník Ardanienu.“ Locklear si Goratha prohlédl. Podle lidských měřítek vypadal peklomor mladě, ale Locklear už se setkal s mnoha elfy a viděl dost peklomorů na to, aby věděl, jak může být vzhled této rasy matoucí. Tento jedinec měl plnovous prokvetlý stříbrnými nitkami a kolem jeho očí se svíraly vějířky drobných vrásek; podle svých zkušeností tedy Locklear usoudil, že může být nějakých dvě stě let starý. Měl na sobě kvalitně tepanou zbroj a jeho plášť byl utkán z obzvlášť kvalitní vlny. Locklear připustil, že je možná tím, za koho se prohlašuje. „Co chce peklomorský náčelník říct princi království?“
 „Má slova jsou určena pouze princi Aruthovi.“
 Locklear zavrtěl hlavou. „Pokud nechceš strávit těch několik zbývajících hodin svého života v baronově kobce v Tyr-Sogu, měl bys mi raději říct něco, co by mne přimělo tě odvést s sebou do Krondoru.“
 Peklomor se znovu na Lockleara dlouze zahleděl a pak mu pokynul, aby se k němu naklonil blíž. Panoš položil pravici na jílec dýky u opasku pro případ, že by ho temný elf hodlal napadnout, a sklonil se skoro až ke krku svého koně, takže mu Gorath mohl zašeptat svou zprávu do ucha.
 Byla krátká. Pouhá dvě slova. „Murmandamus žije,“ řekl Gorath tiše.
 Locklear se prudce napřímil a okamžik mlčky seděl; pak otočil svého koně. „Seržante Balesi!“ zavolal.
 „Pane?“ odpověděl veterán a v tom jediném slovu zněla úcta k Locklearovu novému velitelskému tónu.
 „Nasaďte vězni okovy. Okamžitě se vracíme do Tyr-Sogu. A nikdo s ním nesmí hovořit bez mého svolení.“
 „Rozkaz, pane!“ řekl seržant a pokynul dvěma mužům, aby si pospíšili vyplnit rozkaz.
 Locklear se znovu sklonil ke krku svého koně a tiše řekl:
 „Možná lžeš, abys zůstal naživu, Gorathe, nebo máš pro prince Aruthu skutečně nějakou strašlivou zprávu. Nic mi do toho ovšem není, protože tak nebo onak se hned zítra ráno vypravíme společně do Krondoru.“
 Temný elf neodpověděl a zůstal klidně stát, zatímco ho vojáci odzbrojovali. Mlčel i v okamžiku, kdy se mu kolem zápěstí sevřely okovy spojené krátkým těžkým řetězem. Když byly zámky uzavřeny, ještě okamžik před sebou držel ruce natažené a pak je pomalu spustil k bokům. Znovu se zahleděl Locklearovi přímo do očí, pak se otočil a vykročil rázně přímo k Tyr-Sogu, aniž čekal na svolení.
 Locklear pokynul seržantovi, aby ho následoval, a zhoršujícím se počasím se sám rozjel po Gorathově boku.

Raymond E. Feist: Zrada v Krondoru (Odkaz trhlinové války 1)
Překlad: Robert Čapek
Obálka: Geoff Taylor
Počet stran: 429
Formát: 108 x 180 mm
Vazba: Paperback
ISBN: 978-80-86939-63-6
Cena: 259,- Kč
Vychází: Přelom října/listopadu 2007

R. E. Feist










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...