24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






UKÁZKA: Paul Hoffman, Levá ruka boží

12.1.2010 0:05

Levá ruka boží Paul Hoffman Left Hand of GodTOPlistŽádný z chlapců ve svatyni nevěděl, kolik jich tam je celkem. Někteří tvrdili, že je to možná až deset tisíc a že jejich počet každý měsíc vzrůstá. A právě kolem těchto přírůstků se točila většina rozhovorů. I mezi chlapci blížícími se dvacátému roku věku panovala shoda, že až do doby před pěti lety zůstával jejich počet, ať byl jakýkoli, vcelku stabilní. Pak ale začal stoupat. Vykupitelé přistoupili k určitým změnám, což bylo samo o sobě hrozivé a zvláštní; zvyk a dodržování tradic pro ně byly totéž jako vzduch pro každého, kdo dýchá. Každý den by měl být stejný jako ten následující, každý měsíc totožný s příštím měsícem. Žádný rok by se neměl lišit od ostatních let. Teď si ale prudké zvyšování počtů vynutilo změny. V ložnicích byly instalovány dvoupatrové či dokonce třípatrové palandy, aby se do nich všichni nově příchozí vešli. Bohoslužby se konaly na postupně načasované směny, aby se všichni mohli denně pomodlit a odnést si přidělené odpustky. A teď už na směny chodili i jíst. O důvodech těchto změn však chlapci nic nevěděli.

Cale s levou rukou ovázanou kusem špinavého hadru, který zahodili nevolníci z umývárny nádobí, procházel v druhé směně obrovským refektářem a nesl si dřevěný podnos. Přišel pozdě, i když ne příliš pozdě – za pozdní příchod by ho čekal výprask a večeři by nedostal -, a nyní mířil k velkému stolu na konci místnosti, kde vždy seděl. Zastavil se za jiným chlapcem – ten byl přibližně stejně starý a velký jako on, byl ale tak zabraný do jídla, že si Cala za svými zády vůbec nevšiml. Jeho přítomnost si uvědomil, teprve když ostatní kolem stolu zvedli hlavu. Vzhlédl.

„Promiň, Cale,“ zamumlal, okamžitě si nacpal zbytek jídla do úst, vstal, překročil lavici a rychle i s podnosem odešel.

Cale se posadil a prohlížel si večeři. Dostal něco, co vypadalo jako párek, ale nebyl to párek; zalité to bylo vodnatou omáčkou s jakousi neidentifikovatelnou kořenovou zeleninou, vybělenou nekonečným vařením v bledě žlutou břečku. V misce vedle talíře byla ovesná kaše, rosolovitá, studená a šedivá jako týden starý špinavý sníh. Ačkoli měl hlad jako vlk, chvíli se nedokázal k jídlu donutit. Pak si někdo proklestil cestu na lavici vedle něj. Cale se na něj nepodíval, ale dal se do jídla. Jen nepatrné škubání koutku jeho úst ukazovalo, jak ohavně večeře chutná.

Chlapec, který si udělal místo vedle něj, promluvil, šeptal ale tak tiše, že ho slyšel jen Cale. Nebylo moudré nechat se přistihnout, jak při jídle s někým mluvíte.

„Něco jsem našel,“ oznámil a dokonce i v sotva slyšitelném hlase mu zřetelně zaznívalo vzrušení.

„To máš štěstí,“ odtušil lhostejně Cale.

„Úžasnou věc.“

Tentokrát Cale nezareagoval vůbec a soustředil se jen na to, jak spolknout kaši, aniž by se mu zvedl žaludek. Chlapec se na chvíli odmlčel.

„Je tam jídlo. Jídlo, co se dá jíst.“ Cale sotva zvedl hlavu, chlapec vedle něj ale věděl, že vyhrál.

„Proč bych ti měl věřit?“

„Váhavý Henri byl se mnou. Přijď za námi v sedm k Oběšenému vykupiteli.“

S těmito slovy chlapec vstal a odešel. Cale zvedl hlavu a v obličeji se mu objevil podivně roztoužený výraz, natolik odlišný od chladné masky, kterou obvykle ukazoval světu, že se na něj chlapec na druhé straně stolu udiveně zadíval.

„Ty už to nebudeš?“ zeptal se s očima zářícíma nadějí, jako by zatuchlá klobása s voskově šedou kaší slibovala větší rozkoš, než si lze snadno představit.

Cale neodpověděl a nepodíval se na něj, místo toho se znovu dal do jídla, nutil se polykat a snažil se nepozvracet.

Když dojedl, odnesl dřevěný podnos do umývatoria, vydrhl ho v míse s pískem a uložil ho zpět do regálu. Cestou z refektáře, sledován pohledem vykupitele, který seděl v obrovském vysokém křesle, z něhož měl výhled na celou místnost, poklekl před sochou Oběšeného vykupitele, třikrát se udeřil do prsou a zamumlal: „Jsem hříšník, jsem hříšník, jsem hříšník.“ Neměl sebemenší ponětí, co ta slova znamenají.

Venku byla tma a k zemi už se snesla večerní mlha. To bylo dobře, protože to Calovi usnadnilo, aby nepozorovaně sklouzl z chodníčku do křoví rostoucího za velkou sochou.

Než k ní došel, neviděl už dál než na pět metrů před sebe. Sestoupil z chodníčku a došlápl na štěrkem vysypanou plochu před sochou.

Byla to největší ze všech posvátných šibenic v celé svatyni. Celkem jich tam musely být stovky, některé z nich ne větší než pár centimetrů, byly pověšené na zdech, postavené ve výklencích, zdobily nádoby se svatým popelem na konci každé chodby a prostor nad každými dveřmi. Byly tak všudypřítomné a tak často zmiňované, že samotná jejich podoba už dávno ztratila všechen význam. Nikdo kromě noviců už si vlastně nevšímal, co zobrazují: podobu oběšence s oprátkou kolem krku, s tělem posetým jizvami, které na něm zanechalo mučení před popravou, a se zlámanýma nohama visícíma v nepřirozeném úhlu pod ním. Posvátné šibenice s Oběšeným vykupitelem, vyrobené v době založení svatyně před tisíci lety, byly většinou primitivní a zpracované s přímočarým realismem: v očích a v obličeji se navzdory nevalnému talentu řezbářů zračila hrůza, tělo bylo zkroucené a zohavené, z úst trčel vyplazený jazyk. Řezbáři jako by chtěli vyjádřit příšernost takové smrti. Postupem let začaly být sochy profesionálnější a dovednější, zároveň však také uhlazenější. Tahle velká socha s obrovskou šibenicí, tlustou oprátkou a šest metrů vysokým spasitelem, který v ní visel, byla jen třicet let stará: podlitiny na zádech byly výrazné, ale úhledné a nezbrocené krví. Nohy nebyly zpřelámané a zkroucené v agonii, z jejich polohy se spíš zdálo, že v nich spasitele chytila křeč. Nejpodivnější ze všeho byl ale výraz jeho obličeje – místo rdousivé bolesti se v něm zračila jakási rozpačitá svatost, asi jako by mu zaskočila v krku drobná kůstka, které se snaží zbavit decentním odkašláním.

Této temné a mlžné noci však byly tím jediným, co Cale z Vykupitele viděl, jeho obrovské visící nohy, vyčnívající z bílého oparu. Bylo to až znepokojivě zvláštní. Cale opatrně a zcela nehlučně vklouzl do křoví, které ho skrylo očím všech, kdo by šli kolem.

„Cale?“

„Ano.“

Z křovin před Calem se vynořili chlapec z refektáře, Kleist, a Váhavý Henri.

„Doufám, že to za to riziko stojí, Henri,“ šeptl Cale.

„Stojí, Cale. Slibuju.“

Kleist Calovi gestem naznačil, aby za nimi vlezl do křoví u zdi. Byla tam ještě větší tma a Cale musel počkat, dokud se jí jeho oči nepřizpůsobily. Druzí dva čekali. Byly tam dveře.

To bylo velice překvapivé – ve svatyni byla sice spousta dveřních otvorů, jen v málokterých ale byly zasazené dveře. V době Velké reformace před dvěma sty lety byla víc než polovina vykupitelů upálena na hranici pro kacířství. Z obav, že tito odpadlíci mohli nakazit i svoje svěřence, vítězná vykupitelská sekta všem chlapcům pro jistotu podřízla hrdlo. Když pak přivedli další novice, přistoupili k četným změnám; jedna z nich spočívala v tom, že ze všech míst, kde se chlapci pohybovali, byly odstraněny dveře.

K čemu jsou koneckonců dobré dveře v místech, kde žijí hříšníci? Jen k tomu, aby něco skrývaly. Dospěli k názoru, že dveře umožňují mnoho ďáblem podporovaných hříchů, umožňují tajnůstkářství, samotu či naopak spolčení s druhými a vymýšlení různých nepravostí. Už jen koncepce dveří, když na ni teď pomysleli, vyvolávala u vykupitelů třes zloby a strachu. Samého ďábla už nyní nezobrazovali jen jako rohatou bestii, ale téměř stejně často jako obdélník se zámkem. V případě samotných vykupitelů ovšem tato antipatie vůči dveřím samozřejmě neplatila; známkou jejich vlastní spásy bylo naopak vlastnictví dveří uzavírajících jejich pracovny i cely, v nichž spali. Svatost vykupitele se měřila počtem klíčů, které směl nosit na řetěze omotaném kolem pasu. Kdo při chůzi cinkal, dával tím najevo, že už je na poloviční cestě do nebe.

Proto byl objev neznámých dveří něčím naprosto neuvěřitelným.

Když teď Calovy oči začaly přivykat temnotě, spatřil vedle dveří nakupenou hromadu oloupané omítky a drolících se cihel.

„Schovával jsem se před Chetnickem,“ vysvětloval Váhavý Henri. „Tak jsem tohle místo našel. Omítka v rohu odpadávala, tak jsem odlupoval další kusy, zatímco jsem čekal. Byla celá rozdrolená, dostala se za ni voda. Trvalo to jen chviličku.“

Cale natáhl ruku k okraji dveří a opatrně na ně zatlačil. Pak znovu a ještě jednou.

„Jsou zamčené.“

Kleist a Váhavý Henri se usmáli. Kleist sáhl do kapsy a vytáhl něco, co Cale ještě nikdy u žádného z chlapců neviděl – klíč. Byl dlouhý, tlustý a poďobaný rzí. Všem třem teď oči zářily vzrušením. Kleist strčil klíč do zámku, zabral a zabručel námahou. Pak se klíč s hlasitým cvaknutím otočil.

„Tři dny jsme ten zámek čistili a promazávali, než jsme ho otevřeli,“ sděloval Váhavý Henri a hlas se mu tetelil pýchou.

„Kde jste vzali klíč?“ chtěl vědět Cale. Kleista i Váhavého Henriho těšilo, že s nimi Cale mluví, jako by vzkřísili mrtvého nebo chodili po vodě.

„Povím ti to, až budeme vevnitř. Pojď.“ Kleist přiložil ke dveřím rameno a druzí dva se k němu přidali. „Netlačte moc násilím, panty by mohly být v mizerném stavu. Nechceme nadělat kravál. Až napočítám do tří.“ Odmlčel se. „Připraveni? Raz, dva, tři.“

Zatlačili. Nic se nestalo, dveře se odmítaly otevřít. Povolili a zhluboka se nadechli. „Raz, dva, tři.“

Zabrali a dveře se s hlasitým zaskřípěním pohnuly. Poplašeně od nich odstoupili. Být slyšen znamenalo být chycen, a být chycen mohlo znamenat bůhvíco všechno.

„Za tohle by nás mohli pověsit,“ zahučel Cale. Druzí dva na něj pohlédli.

„Pověsit ne. To by neudělali.“

„Vojevůdce mi říkal, že lord dohlížitel hledá nějakou záminku pro odstrašující příklad. Už je to pět let, co někoho naposledy pověsili.“

„To by neudělali,“ opakoval otřeseně Váhavý Henri.

„Ale ano, udělali. Tohle jsou dveře, pro boha živého. A ty máš klíč.“ Cale se otočil ke Kleistovi. „Lhals mi. Vůbec nemáš tušení, co tam je. Nejspíš tam bude slepá chodba, nic, co by stálo za ukradení nebo za zjištění.“ Ohlédl se na třetího chlapce. „Nestojí to za to riziko, Henri, ale je to tvůj krk. Já končím.“

Právě se začínal otáčet, když se z chodníčku ozval hlas, rozčilený a netrpělivý.

„Kdo je tam? Co to bylo za zvuk?“

A pak uslyšeli kroky, které jim prozradily, že někdo sešel na štěrk před Oběšeným vykupitelem.

Autor: Paul Hoffman (informace o knize)
Název: LEVÁ RUKA BOŽÍ
Vyšlo: 12. ledna 2010, Knižní klub
Redakce: Michal Hrnčíř
Překlad: Pavel Medek
Obálka: originální (autor Peter Bergting, upravil Miloslav Disman)
Počet stran: 416
ISBN 978-80-242-2600-2
Doporučená cena: 349 Kč (299 Kč klubová)

Paul Hoffman


Diskuse


počet příspěvků: 2, poslední 12.1.2010 02:05
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...