Myslela jsem, že ten den už horší být nemůže, a právě v tu chvíli jsem u svojí skříňky uviděla nemrtvého chlapa. Kayla pořád něco žvanila a vůbec si ho nevšimla. Teda nevšimla si ho hned. Když o tom vlastně teď přemýšlím, dokud nepromluvil, nevšiml si ho nikdo. Bohužel to jen dokazuje, že prostě nikdy nedokážu být normální jako všichni ostatní.

„Hele Zoey, já ti fakticky přísahám, že Heath se po tom zápase zase tak moc neztřískal. Nebyl důvod, abys na něj byla hnusná.“

„Jasně,“ odpověděla jsem nepřítomně. „Máš pravdu.“ Pak jsem zakašlala. A nebylo to ten den poprvé. Bylo mi mizerně. Asi na mě leze to, čemu náš totálně pošahaný učitel biologie Wise říká „pubertální mor“.

Kdybych umřela, nemusela bych zítra psát písemku z geometrie? Naděje umírá poslední.

„Hej, Zoey. Posloucháš mě vůbec? Podle mě si dal tak čtyři, nejvýš šest piv a tři panáky. Ale o to nejde. Určitě by nepil, kdyby tvoji pitomí rodiče neřekli, že musíš hned po zápase domů.“

S hlubokým porozuměním jsme se na sebe podívaly. Pokud jde o nejnovější nespravedlnost, kterou na mě spáchali moje máma a tupčím (to je vylepšená varianta slova otčím), kterého si vzala před třemi dlouhými lety, byly jsme naprosto zajedno. Ale ta chvilka trvala, jen dokud se Kayla zase nenadechla.

„A navíc měl co slavit, vždyť jsme přece vyklepli Sdruženáře!“ Chytila mě za rameno, zacloumala se mnou a strčila mi obličej přímo před nos. „Chápeš? Tvůj kluk…“

„My spolu už skoro nechodíme,“ opravila jsem ji a ze všech sil jsem se snažila nepoprskat ji v dalším záchvatu kašle.

„To je fuk. Heath je vůdce našeho útoku, a tak to musel oslavit. My z Broken Arrow jsme neporazili Sdruženou už nejmíň milion let.“

„Šestnáct.“ Matika mi moc nejde, ale Kayla je na ni úplně tupá, takže proti ní vypadám jako génius.

„To je přece taky fuk. Jde o to, že byl šťastný. Měla bys mu odpustit a být na něj milá.“

„Ne, jde o to, že tenhle týden se takhle ožral už asi tak popáté. Sorry, ale nebudu chodit s klukem, který chce v životě dokázat jen to, že se nepozvrací po šestém pivu. A to vůbec nemluvím o tom, že mu brzo naroste pivní pupek.“ Můj proslov přerušil další záchvat. Trochu se mi motala hlava, a když jsem konečně přestala kašlat, musela jsem se párkrát pomalu zhluboka nadechnout. Moje užvaněná kámoška si toho samozřejmě vůbec nevšimla.

„Fůůj, Heath s pivním pupkem! To je fakticky nechutná představa.“

Další nával kašle se mi podařilo potlačit. „A když mě líbá, je to, jako bych ocucávala něčí nohu politou chlastem.“

Kayla nakrčila nos. „No jo, to je hnus. Jenomže on je prostě k sežrání.“

Obrátila jsem oči v sloup. Ani jsem se nenamáhala zakrývat, že mě její povrchnost štve.

„Ty jsi hrozně mrzutá, když jsi nemocná. A nemáš ponětí, jak vypadal Heath smutně, když ses k němu na obědě otočila zády, úplně jako ztracené štěňátko. Nemohl ani…“

V tu chvíli jsem ho uviděla. Toho mrtvého chlapa. Jasně že mi vcelku rychle došlo, že technicky vzato není „mrtvý“. Byl nemrtvý. Nebyl člověk. To je vlastně fuk. Vědci tvrdí tohle, obyčejní lidé zase tamto, ale vyjde to nastejno. Bylo naprosto zřejmé, kdo je, a i kdybych z něj necítila sálat sílu a temnotu, nemohla jsem přehlédnout znamení, které měl na čele. Safírově modrý měsíční srpek, od něhož se táhlo další tetování, komplikovaný vzor plný smyček. Byl to upír, a co hůř, stopař.

Do háje! Stopař, a stojí u mojí skříňky.

„Zoey, ty mě ale vůbec neposloucháš!“

Potom upír promluvil a jeho obřadná slova ke mně plynula nebezpečně a svůdně jako krev smíchaná s rozehřátou čokoládou. „Zoey Montgomeryová! Vyvolila si tě noc, ze smrti své znovu se zrodíš. Noc tě volá, buď poslušna jejího vábení. Osud tě očekává ve Škole noci!“

Ukázal na mě dlouhým bílým prstem. Začalo mě příšerně svědit čelo a Kayla zaječela.

Když jsem konečně začala rozeznávat i něco jiného než barevné skvrny, vzhlédla jsem a spatřila Kaylinu pobledlou tvář. Jako obvykle jsem řekla první hloupost, která mě v tu chvíli napadla: „Kay, poulíš na mě oči jak kapr.“

„On tě označil! Ach, Zoey! Máš na čele znamení!“ Přitiskla si roztřesenou ruku na bílé rty a neúspěšně se pokusila potlačit vzlyk.

Posadila jsem se a zakašlala. Děsně mě bolela hlava, tak jsem si sáhla mezi obočí. Svědilo mě tam, jako by mě píchla vosa, a bolest mi vystřelovala kolem očí až k lícním kostem. Bylo mi na zvracení.

„Zoey!“ Kayla už nepokrytě brečela a mezi řečí popotahovala a škytala. „Pro… krista… pána… Ten chlápek byl stopař – upírský stopař!“

„Kay.“ Zamrkala jsem, abych se zbavila bolesti. „Nebreč. Víš, že nemůžu vidět, když brečíš.“ Chtěla jsem ji konejšivě pohladit po rameni.

A ona automaticky ucukla a odtáhla se.

Myslela jsem, že se mi to snad jen zdá. Vážně ucukla, jako by se mě bála. Asi na mně poznala, jak se mě to dotklo, protože okamžitě spustila vodopád obvyklého žvanění.

„Prokrista, Zoey! Co si počneš? Nemůžeš tam přece jít. Nemůžeš být jedna z těch tamtěch. To nejde! S kým potom budu chodit na fotbal?“

Všimla jsem si, že během celé té tirády se ke mně nepřiblížila ani o kousíček. Okamžitě jsem potlačila pocit křivdy, který se mi usadil v břiše a nutil mě do pláče. V tu ránu se slzy zase vrátily tam, kam patří. Umět je potlačit, na to jsem expert. Aby taky ne, už tři roky nedělám nic jiného.

„To bude v pohodě, nějak to dopadne. Určitě je to jen nějaký… nějaký hloupý omyl,“ zalhala jsem.

Vlastně jsem doopravdy nemluvila, jen jsem z pusy vypouštěla slova. Vstala jsem a tvář se mi zkřivila bolestí. Rozhlédla jsem se a trochu se mi ulevilo, protože jsme v matematickém pavilonu byly samy. Pak jsem spolkla hysterický smích, který se mi dral z hrdla. Kdybych se tak nebála zítřejší písemky z geometrie a nevrátila se ke skříňkám pro učebnici, abych se mohla večer paranoidně (a zcela zbytečně) učit, stopař by mě našel před školou, kde bych stála společně s asi tak třinácti sty dalších děcek, co studují na Jižní střední škole v Broken Arrow, a čekala na školní autobusy, kterým moje pitomá barbinoidní ségra roztomile říká „velké žluté limuzíny“. Mám sice auto, ale postávat venku s těmi méně šťastnými, kteří musejí jezdit autobusem, je starobylá tradice, a kromě toho taky skvělá příležitost zjistit, kdo s kým chodí. Tady v matematickém pavilonu byl kromě nás už jen jeden student – vyzáblý pošuk se zkaženými zuby, na které jsem bohužel měla vynikající výhled, protože na mě civěl s otevřenou pusou, jako bych právě porodila deset okřídlených podsvinčat.

Znovu jsem se rozkašlala a tentokrát to bylo fakt hnusné bublavé chrchlání. Pošuk zakvičel a rozběhl se chodbou ke třídě paní Dayové. Ke kostnaté hrudi si tiskl šachovnici. Kroužek šachistů se teď evidentně schází v pondělí po vyučování.

Hrají upíři šachy? Jsou mezi nimi taky pošukové? A barbinoidní roztleskávačky? Zakládají kapely? Jsou všichni upíří kluci emaři, co nosí holčičí kalhoty a takové ty děsné ofiny, které jim zakrývají půl obličeje? Anebo pošahaní gothici, co se nikdy pořádně nemyjou? Stane se ze mě gothička? Nebo emařka? Na černé oblečení si zrovna moc nepotrpím, i když sem tam nějaké samozřejmě nosím, a necítila jsem ani náhlou, osudnou averzi vůči mýdlu a vodě, ani obsesivní touhu změnit účes a naplácat si na oči zbytečně tlusté linky.

Tohle všechno mi strašilo v hlavě a zase se mi začala z hrdla drát ta bublina hysterického smíchu, ale naštěstí se proměnila v další zachrchlání.

„Zoey? Není ti nic?“ vypískla Kayla, jako by ji někdo štípl, a ustoupila ode mě o další krok.

Vzdychla jsem a poprvé pocítila záchvěv vzteku. Já se o to přece neprosila. Kay je moje nejlepší kámoška už od třetí třídy a teď se na mě kouká, jako bych se proměnila v nějaké monstrum.

„Kaylo, tohle jsem pořád já. Stejná jako před dvěma vteřinami a před dvěma hodinami a před dvěma dny.“ Otráveně jsem si ukázala na bolavé čelo. „Tohle mě přece nijak nezměnilo!“

Do očí jí znovu vhrkly slzy, ale její mobil naštěstí v tu chvíli začal vyhrávat „Material Girl“ od Madonny. Automaticky se podívala, kdo volá. Okamžitě se zatvářila jako zajíc oslněný světlomety auta, z čehož jsem poznala, že to je její kluk Jared.

„Běž,“ řekla jsem hluše a vyčerpaně. „Ať tě sveze domů.“

Zjevně se jí hrozně ulevilo. Ten výraz mě zasáhl jako facka.

Vrhla se k nejbližšímu východu. „Brnkneš mi?“ zavolala na mě přes rameno.

Dívala jsem se za ní, jak utíká přes trávník k parkovišti. Mobil měla přivařený k uchu a dál mluvila s Jaredem, vzrušeně a přerývaně. Určitě mu hned zatepla vykládala, že jsem se proměnila v příšeru.

Problém byl ovšem v tom, že proměnit se v příšeru je ta lepší varianta. Varianta č. 1: Proměním se v upíra, což pro většinu lidské populace znamená, že ze mě bude příšera. Varianta č. 2: Moje tělo proměnu odmítne a já umřu. Navždycky. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Zítra tu písemku z geometrie vážně psát nebudu.

Autor: P. C. Castová – Kristin Castová (informace o knize)
Název: Označená (Škola noci 1)
Vyšlo: prosinec 2009, Knižní klub
Redakce: Iveta Poláčková
Překlad: Jana Kunová
Obálka: Viera Fabianová
Počet stran: 304
ISBN 978-80-242-2576-0
Doporučená cena 299 Kč (klubová 269 Kč)