Prolog

Když Vrell uviděl, jak se obluda hrozivě vynořila z podvodního šera, okamžitě ji poznal podle bioarchivu obsahujícího faunu této planety. Lidé jí z říkali mařena. Obrovskou hlavní částí těla připomínala pozemskou rybu jménem kapr, ale místo aby používala ke svému pohybu ocas, přitahovala se po mořském dně chuchvalci břišních chapadel. Teď se zastavila a tato chapadla spletla do jednoho svazku, takže to vypadalo jako nějaký zvláštní tlustý strom. Že by to byla nějaká forma maskování? Ne, svazek se zkroutil a natočil úplně vodorovné tělo mařeny k Vrellovi. Silné rty obnažily masu průsvitných zubů.

Vrell cítil, jak se mu útroby stáhly strachem. Těch několik zbraní, které mu zůstaly, tady nebylo k ničemu, protože byly zkonstruovány výhradně pro boj na souši. Přirozenou zbabělost pradorské dospělosti – které dosáhl teprve nedávno – navíc jitřilo množství nedávných pokusů připravit ho o život. Pokračoval v sestupu do hlubin. Odrazy jeho majáku mu říkaly, že otcova loď není daleko. Mařena se k němu dychtivě přitáhla a začala kolem něho zvědavě kroužit. Možná ji ten potenciální oběd zajímal.

Vrell získal podezření, že jeho otec Ebulan byl na pokraji senility, a riskantní výprava na tuto nepřátelskou planetu byla jen jedním z jejích projevů. Válka s lidmi byla po většinu Ebulanova života minulostí. Pradoři a lidé teď rozvíjeli obchod a lepší vztahy. Zásluhou ohavností, kterých se tady Ebulan s tichým souhlasem jistých lidí během té dávno minulé války dopustil – vyvrtávání lidí, aby se dali používat jako pradorští otroci – se jeho jmění v Pradorském království poslední dobou tenčilo. Ale přiletět sem a chtít zlikvidovat staré kapitány – kteří jako jediní obchod s vyvrtanými lidmi přežili a byli tak faktickými svědky Ebulanových zločinů – byla pošetilost. Vrell, který byl jako nedospělec pevně pod kontrolou otcových feromonů, do toho mluvit nemohl a málem za to zaplatil životem. Ebulanovu kosmickou loď při těchto událostech sestřelila z oblohy nějaká raketa a zdálo se být pravděpodobné, že ti, kteří byli na její palubě, jsou mrtví. Vrell předpokládal, že je jediným, kdo přežil – a možná ne nadlouho.

Dno tady tvořila svažující se kamenná deska, která se hemžila pijavicemi. Vrell se vyhýbal občasným shlukům surmovek kladivových, predátorů se zatočenými ulitami, protože mu bylo jasné, že by mu koordinovaným útokem dokázaly rozlámat krunýř. Surmovky žabí, na které narážel, se rychle rozprchaly; možná ho považovaly za nový druh lesklouna – tvora, kterého připomínal pouze tím, že měl vnější kostru a podobný počet noh. Mařena nakonec zaútočila ve chvíli, kdy před sebou Vrell spatřil nejasný obrys otcovy havarované kosmické lodě, vykreslovaný dosud hořícími vnitřními požáry.

Připlavala rychle a nízko a popadla do silných rtů své tlamy jeho poškozené klepeto. Překulila se a roztáhla kolem sebe chapadla do hvězdicovitého útvaru. Vrell se taky pokusil převrátit, ale nebyl dost rychlý a obluda mu odtrhla klepeto od těla. Chrupavky a šlachy se vyškubly z krunýře a do vody začala stříkat jeho zelená krev. Už jen tato bolest by více než stačila, jenže jak byl na zádech a snažil se obrátit do správné polohy, na ránu se přichytily pijavice a začaly se prokousávat dovnitř. S bublavým zařváním, které se rozlehlo hlubinami, se konečně narovnal a přinutil se pokračovat v cestě. Otočil jedno makadlové oko a díval se, jak mařena chroustá jeho pařát. Krunýř rozdrtila, jako by to byla křída, a maso vycucla ven. Současně cítil, jak se mu do krunýře prohryzávají pijavice, zažírají se mu do masa, jenže bez chirurgických nástrojů uložených v lodi s tím nemohl nic dělat. Když mařena s končetinou skončila, naklonila hlavu jako stolovník, který oceňuje obzvlášť chutný předkrm, a pak se na Vrella vrhla znovu.

Narazila mu do boku, znovu ho převrátila, sklonila se k němu a uškubla mu jednu nohu. Pokusila se ho svými chapadly přidržet, ale nijak zvlášť se nesnažila, a tak se Vrellovi podařilo odplazit se po zádech. Prakticky ve stejném okamžiku, kdy se znovu narovnal, se mu na tuto novou ránu přichytila další pijavice a začala se provrtávat dovnitř.

Zatímco se Prador těžce probíjel dál, mařena se zastavila a začala si svou poslední kořistí projíždět tlamou sem a tam, jako by to bylo párátko. Když ji konečně slupla a znovu se na něho vrhla, Vrell zavřískl a vypustil ze sebe proud bublin. Okraj otcovy lodě se před ním tyčil jako útes a Vrell si v tom útesu všiml otevřeného trojúhelníkového otvoru. Mařena do něho znovu udeřila, odtrhla mu jednu ze dvou zbývajících manipulačních paží a rozmačkala ji v oblaku zelené krve. Pijavicemi se to teď v okolní vodě hemžilo. Vrell se dostal k dolnímu okraji otvoru a horečně se pokusil vsoukat se dovnitř, ale mařena se přichytila ústy na okraj jeho pradorského krunýře a začala ho vytahovat ven. Vrell otočil obě oční makadla, aby změřil vzdálenost, pak vymrštil jednu ze svých ostrých nohou dozadu a probodl tvorovi jedno oko. Mařena ho pustila, couvla, pak znovu vyrazila vpřed a pokusila se chytit pradorovu nohu do tlamy. Naštěstí v posledním okamžiku sklouzla a tak ho připravila pouze o chodidlo. Vrell se vrhl dovnitř a zbývajícím klepetem zašmátral po ovládání dveří. Ovládání však bylo mrtvé – tady hledá bezpečí marně.

Mařena se snažila vecpat se za ním, a tak sebou Vrell hodil a odplaval k protější stěně komory. Na boční stěně si všiml čtyř prázdných držáků, v nichž byli normálně upevněni otcovi aktivovaní váleční roboti. Byl ve skladu robotů. V dalších dvou držácích zůstala náhradní šasí, ale neobsahovala žádnou inteligenci, takže mu nemohla nijak pomoci. Řídící a záložní inteligence tady určitě někde byla, ale spala. Dostal se k přechodové komoře, vrazil klepeto do ovládacího výklenku a začal zabírat hydraulickým otevíracím zařízením, jako by pumpoval. Dveře komory se pomalu zvedly a uvolnily vzduch, který vystoupal širokými plochými bublinami ke stropu, kde vytvářel stříbrný povlak. Bubliny mařenu vyrušily. Zvedla se na chapadlech do výšky, jednu bublinu nasála a hned ji zase vyfoukla. Pak obrátila pozornost zpátky k Pradorovi, kterého se začínala zmocňovat panika.

Dveře už byly otevřené skoro na dostatečnou šířku. Vrell se pod ně vklínil a pokusil se zvednout je výš. Ucítil, jak se mařena zakousla do zadní části jeho krunýře, který nevydržel a s mučivým podvodním křupnutím praskl. Mařena byla příliš velká, než aby ho mohla pronásledovat dovnitř, ale dál za ním šmátrala chapadly. Vrell přes mlhu bolesti tlačil do mechanismu, až se dveře uzavřely. Doufal, že obludě ustřihne několik chapadel, ale mařena je stáhla těsně předtím, než se komora uzavřela.

Když vnitřní dveře přestaly hermeticky těsnit, voda rychle odtekla do lodi. Za doprovodu přerušovaných bublavých stenů Vrell pokračoval v otevírání hydraulického dveřního mechanismu tak dlouho, až mohl vodu do vlhkých chodeb následovat. Byl přesvědčený, že jeho otec je mrtvý, ale pro tuto chvíli neměl v úmyslu se o tom ujišťovat. Cítil, že tři pijavice pod jeho krunýřem se přestaly krmit – pravděpodobně se už nasytily masem, které spořádaly, jak se provrtávaly dovnitř – ale pohybovaly se a bolest, kterou působily, byla stále palčivá. Nebyl schopen ničeho víc, než se na třech zbývajících nohách vláčet chodbou, nedokázal ani rozmáčknout lodní veš, která na něj shora spadla, aby se napásla na okrajích jeho ran.

Na chodbě ležel jeden z otcových výmazů. Byl rozříznutý vpůli a místy spálený na kost, přesto se pořád ještě cukal. Vrella se navzdory bolesti najednou zmocnil palčivý hlad. Nejedl mnoho dní a nedávná proměna v dospělce mu vysála energii. Zbývajícím klepetem z výmaza ustřihl jednu paži, zvedl si ji ke kusadlům a začal z kosti sloupávat uvařené maso. Chystal se jít dál, ale uvědomil si, že ruka ho nenasytila, a tak se pustil do toho, co zbylo z trupu. Zanedlouho s tím byl hotov a, už posílený, začal pokukovat po výmazových oddělených bocích a nohách. Vtom se však pijavice pod jeho krunýřem daly znovu do pohybu a on znovu těžce vyrazil vpřed. Syčel při tom jako netěsnící kompresor.

Komora, kterou hledal, byla otevřená. V koutě leželo jedno pradorské druhodítě – jeden z Vrellových sourozenců – a všechny končetiny mělo složené pod sebou. Když do něj Vrell rýpl klepetem, lenivě se pohnulo.

„Ošetři mě,“ zasyčel pradorským jazykem.

Mládě se náhle postavilo a výhružně zašermovalo klepety.

„Nejsi otec,“ řeklo bublavě.

Informace, kterou Vrell po dobu, co ho zotročovaly otcovy feromony, dlouho ignoroval jako nepodstatnou, najednou získala na důležitosti. Toto druhodítě bude nadále stejně zotročené a Vrell je pro ně pouze konkurenční dospělec. Zaútočí na něj, jestliže ho bude považovat za zranitelného, nebo uteče, pokud bude moci. Vrell sáhl do nedalekého regálu, zasunul klepeto do velkého trojdílného nástavce, rychle se otočil a nástavcem prudce sekl dolů. Leštěná ocel přerazila druhodítěti všechny nohy na jedné straně těla a povalila je na zem. Když se pokusilo znovu vstát, Vrell mu zasadil další ránu, kterou mu rozdrtil zbývající nohy. Pak kovové klepeto rozevřel a utrhal jím klepeta mladšímu Pradorovi, načež se otočil a manuálně dveře zavřel. Nestál o to, aby ho vyrušoval nějaký další příbuzný.

„Nejsi otec,“ zaprotestovalo z podlahy druhodítě. Vrellovým prvním impulzem bylo ho dorazit, ale mohl se od něho ještě něco dozvědět, a tak je prozatím ignoroval a pustil se do zkoumání nástrojů, které měl k dispozici.

Nástavec, který právě držel, byl příliš velký, tak jej vrátil do regálu a uchopil nejmenší, který se mu podařilo najít. Byl by si rád vzal anestetikum, jenže potom by necítil to, co se snažil chytit. Namočil trojdílné klepeto do vaničky se sterilizačním mazadlem, sevřel je a přiložil je ke krvavému otvoru, kterým v místě napojení chybějícího klepete vnikly dovnitř dvě pijavice. Dál to odkládat nesměl, protože se mohly kdykoli začít znovu krmit. Pomalu si zasunul nástroj do masa. Cestičku, kterou za sebou jedna z pijavic zanechala, hledal podle toho, jak moc ho to bolelo. Cestička se stáčela, velice blízko hlavní ganglie, a on upravil klouby nástavce, aby se dostal dál. Že pijavici nalezl poznal okamžitě, protože sebou uvnitř zazmítala a začala znovu hryzat, aby mu unikla. Vrell rozevřel klepeto, zarazil je ještě hlouběji, uzavřel je a zatáhl.

Vrell věděl, že lidé mohou ztratit vědomí, když jsou vystaveni dostatečně prudké bolesti. Viděl to mnohokrát a osvojil si různé metody, jak tomu zabránit. On sám takový luxus neměl. Zavřískl, jak pijavici vytrhával, a zasyčel na ni, když ji podržel před sebou. Byla celá od krve, svíjela se a svými trubicovitými frézovými ústy dál slepě hledala maso. Upustil tu ohavnost vedle vaničky s mazadlem, pak vaničku zvedl a rozdrtil jí tvora na kaši. Potom se soustředil na zbylé tři.

Když z poslední pijavice nezbývalo víc než flek na podlaze, Vrell vyměnil trojdílné klepeto za velkoprůměrový injektor. Zasunul jej do svého těla a dutiny vykousané pijavicemi naplnil kolagenovou pěnou s promotorem růstu. Praskliny v zadní části svého krunýře napustil rychle tuhnoucím porcelánem. Když s tím byl hotov, našel dostatečně velké krunýřové záplaty a zalepil si jimi další rány, které utrpěl. To dobou se cítil naprosto vyčerpaný a začínal se ukládat k odpočinku, když se ten palčivý hlad vrátil s obnovenou intenzitou. Stačilo by jakékoli maso, ale Pradoři měli ve zvláštní oblibě maso vlastního druhu. Vrell došel k závěru, že jeho hlad je důležitější než veškeré informace, které by mohl získat, a tak se usadil vedle krunýře svého sourozence, rozlámal jej velkým trojdílným nástavcem a začal hltat jeho obsah.

„Otec,“ opakovalo stále pradorské druhodítě. „Otec. Otec.“ Dokud Vrell nepozřel jeho hlavní ganglii.

Reaktor dosud někde fungoval, protože po několika dnech pátrání se Vrellovi konečně podařilo najít zdroj energie pro soustavu šestiúhelníkových obrazovek, které měl před sebou. Znovu zasunul zbývající ruku do ovládacího otvoru a vyvolal lodní diagnostické programy. Sledoval ubíhající pradorské piktogramy před sebou a brzy zjistil, že raketa, která tuto loď sestřelila, pronikla do trupu velice blízko otcovy – Ebulanovy – svatyně. Ta oblast teď byla uzavřená hermetickými dveřmi – lodní systémy reagovaly na poškození stejně jako ve vesmíru, přestože izolovaná oblast teď byla zaplavená vodou a ne otevřená do vzduchoprázdna. Přes horní otvor proražený v trupu vyrostla opravná síťovina a mezi vrstvy této síťoviny byla napumpována těsnící hmota, která následně zkrystalizovala. Tam, kde raketa z dolního trupu zase vyšla a přitom ho rozcupovala, se však síťovina propojit nedokázala, takže na pumpování těsnící látky ani nedošlo.

Vrell se rozhodl, že k opravám, které je třeba udělat, přistoupí zevnitř lodě. Teprve až jich provede tolik, kolik se jich dalo realizovat, vypraví se ven, a to jenom když to bude nevyhnutelně nutné. Aby však tyto opravy mohl vykonat, potřeboval přístup do Ebulanovy svatyně, kde se nacházelo centrální řízení lodě. Za úvahu stály rovněž přilehlé sklady, v nichž byly uloženy otrocké a ovládací jednotky. Jenomže do vody musel i uvnitř lodi. Při té představě se zachvěl. Teď, když byl dospělý, mu končetiny znovu nevyrostou, a proto si nemohl dovolit ztratit žádné další. Jestli ale chce přežít, nemůže se tomu riskantnímu podniku vyhnout.

Pomocí obrazovek našel dvoje zdvojené pancéřové dveře, z nichž jedny byly přístupné z této strany lodě, takže se mohl do této oblasti dostat, aniž by zaplavil další část plavidla. Zkontroloval kódy každých z těchto dveří a naučil se je zpaměti. Pak se vydal hledat potřebné nástroje. Naštěstí se do lodi dostal na straně strojovny, kde byla uložena většina techniky pro údržbu a opravy. Zanedlouho našel molekulární změkčovadlo, víceúčelovou svářečku a řezačku a několik plátů trupového kovu, které si naložil na záda. Doufal, že kolem otvoru zůstalo trupového kovu dost, aby jej mohl vytvarovat a vrátit na místo, takže víc než tyto dva pláty potřebovat nebude. Ale pokud by to nestačilo, musel by prostě absolvovat cestu ještě jednou nebo tolikrát, kolik bude třeba. Ucítil, jak jím kvůli tomu projela vlna netypického podráždění, a podivil se proč.

Vrell ani na okamžik nečekal, že to bude jednoduché, ale potenciální zisky byly obrovské. Mohl se vrátit do Pradorského království a zdědit otcovo bohatství, jeho majetek, manželky. Ta poslední myšlenka si kupodivu nezachovala dřívější přitažlivost. Vrell se oklepal a pokračoval ve svém úkolu tím, že si zavěsil výstroj na zbraňovou vestu. Potom se odebral do jedné z mnoha zbrojnic, aby našel probíječku, která by fungovala pod vodou, a dodatečně přibral ještě vodní pušku – zařízení, které nasávalo vodu a vystřikovalo ji v přehřátém proudu. Přidal by zbraní víc, ale na to, aby je držel, měl jenom jedno fungující klepeto a jednu ruku. První pancéřované dveře vyjely nahoru a odhalily úsek chodby, který byl prázdný až na jednu lidskou ruku, už Vrell bezmyšlenkovitě sebral a snědl. Když se druhé dveře vysunuly nahoru, zadržel dech, což jako Prador mohl vydržet zhruba den. Voda začala pod tlakem stříkat dovnitř, pak se vevalila s hukotem a přinesla s sebou smetí. Vrell, brzy ponořený, uviděl, že má kolem sebe hejno pijavic, a přestože teď do jeho o vyspraveného krunýře narážely marně, stejně je vodní puškou cupoval na černé chuchvalce uvařeného masa. Přesunul se do otcovy části lodě a okamžitě poznal, že se tam stalo něco podivného.

Dveře do otcovy soukromé svatyně někdo prořezal. Když Vrell nahlédl dovnitř, zaznamenal velké množství pijavic a surmovek a několik lesklounů přichycených ke stropu. Chvíli mu trvalo, než na podlaze rozeznal lidské kosti, krunýřový nůž ležící opodál a kusy otcova krunýře rozházené po celé místnosti. Vrell na to dlouho civěl a pak najednou pochopil. Kromě fyzického útoku na loď byl Vrellův otec napaden také virovým programem. Něco evidentně svedlo Ebulanovy lidské výmazy ke vzpouře a použilo je k útoku proti němu.

Všiml si také, že tu a tam se povalují pozůstatky krunýřů pocházející z mladých Pradorů. Ebulan je zřejmě zabil jako první, neboť věřil, že zrada přišla zevnitř. Ten, který přežil, a kterého pak našel Vrell, zřejmě nebyl schopen opustit nemocniční prostor, když si ho otec zavolal. Vrell se odvrátil, aby se pustil do práce, pak se ale otočil zpátky, když se lesklouni spustili ze stropu a začali pádlovat směrem k němu. Probíječkou je rozstřílel na kusy až se voda ve svatyni zakalila. Pijavice a surmovky se pohotově pustily do odklízení toho nepořádku, tak jako se předtím zřejmě postaraly o tkáně z lidských kostí a maso z otcova krunýře. Vrell doufal, že jeho otec umíral dlouho.

Díra byla velká a okolní oblast sežehl plazmový oheň – nezůstalo prakticky nic než pokroucený a roztavený kov. Přesně jak doufal, trupový kov se tady prolomil a ve velkých, zubatých plátech se prohnul dovnitř. Z vrstev se vysunula opravná síťovina a vytvořila v tmavé vodě dole zmuchlanou změť, ale propojit se nedokázala. Několik hodin ji odřezával svářečkou v plazmovém režimu a pak se díval, jak klesla na mořské dno o pět metrů níž, kde rozvířila usazený kal a rozehnala disky krunátů ostrých jak břitva. Potom se chopil plastifikátoru, změkčil trupový kov, odtahal jej na místo a nastavil opačný režim, aby jej znovu vytvrdil. Síťovina se ihned začala tlačit ven, ale zbývalo vyřešit ještě několik větších otvorů. Vrell nahrubo nařezal pláty, které přinesl, přestěhoval je tam, kam patřily, a začal svářet. Když o mnoho hodin později skončil, spokojil se s tím, že zbývající díry vyplní síťovina a rozhodl se pro návrat do nezaplavené části.

Jak se vlekl tmou k pancéřovaným dveřím, cítil se unavený. Zakryté rány ho bolely a svědily a jako by v nich cítil tlak. Jeho houževnaté pradorské tělo bylo téměř imunní vůči všem infekcím, ale začínal přemýšlet, jestli nemohl chytit nějakého cizího parazita. Věděl, že také trpí nedostatkem kyslíku.

První dveře se otevřely a on prolezl dovnitř. Potom přistoupil k ovládacímu panelu a pokusil se nahodit pumpu, aby odčerpala vodu, ale jednoduše nereagovala. Rozezleně udeřil klepetem do stěny vedle panelu a s překvapením uviděl, že tam zůstala prohlubeň. Najednou ho místo pod záplatou, kterou překryl otvor po ztraceném klepetu, začalo doopravdy bolet. Rozhodl se, že se vodou nebude zabývat, a zadal kód pro otevření druhých pancéřovaných dveří. Chvíli se nedělo nic, potom se na šestiúhelníkové obrazovce objevil otcův identifikační piktogram. Vrell si uvědomil, že se ocitl v jedné z pastí s automaticky proměnlivým kódem, které jeho otec po lodi nastražil. Dveře teď mohl otevřít jedině deblokovací příkaz odeslaný z Ebulanovy svatyně.

To už se Vrell přestal ovládat a klepetem roztřískal panel i obrazovku. Bolest, která se šířila zpod záplat, to jenom ještě víc zjitřilo. Nohy se pod ním složily a on klesl na podlahu. Bylo to marné; skončil. Padla na něho nenadálá únava a on začal střídavě ztrácet a nabývat vědomí. V jednom jasném okamžiku si uvědomil, že je to důsledek nedostatku kyslíku, ale nedokázal s tím nic dělat. Čekalo ho udušení. Jeho smysly obestřela temnota.

Čas plynul, velice mnoho času.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Cesta Sabla Keeche (The Voyage of the Sable Keech, recenze)
Asher, Neal
Nakladatel: Polaris
Překladatel: Petr Kotrle
Obálka: Steve Rawlings
Redakce: -
Rok vydání: 2009
Počet stran: 392
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback
Cena: 259 Kč
Vyšlo 11. března 2009