8.12.2016 | Svátek má Květoslava






UKÁZKA: Nathan Long, Valnirova zhouba

18.6.2009 0:05

Valnirova zhouba Warhammer Nathan LongTOPlistOběti okolností

Pro Reinera Hetsaua to nebyla povedená válka. Když s von Stolmenovými pistoláři vyrazil na sever, aby se připojil k závěrečnému náporu, který měl zahnat pohanské hordy zpátky na sever od Kislevu, kam patřily, doufal, že se vrátí domů do Altdorfu ozdoben několika válečnými šrámy, jimiž učiní dojem na všechna svoje zlatíčka a milenky. Doufal, že přiveze pár truhel plných kořisti a válečných suvenýrů, které rozprodá na černém trhu, i několik brašen napěchovaných zlaťáky vyhranými nad spolubojovníky v hazardních hrách za stájemi kavalérie. A co se místo toho stalo? Zranili ho hned v prvním boji a zbytek ofenzívy byl nucen dřepět ve Vulsku, hraničním městě Kislevu. Jak Velká aliance zatlačovala nájezdníky hlouběji do pustin Chaosu, fronta se od města vzdalovala.

Pak, zatímco se zotavoval, úplně sám odhalil ďábelskou čarodějnici přestrojenou za Shallyinu kněžku a zabil ji, dřív než mohla v armádě rozšířit nákazu a zmatek. Ale že by ho za ten hrdinský čin pochválili a povýšili? Kdepak. Jeho tupí nadřízení ho ve své zaslepenosti obvinili z vraždy svaté ženy a ze spáchání zločinů, ve kterých jí ve skutečnosti zabránil.

Naštěstí – nebo naneštěstí – to podle úhlu pohledu, se jeho zatčení událo v době závěrečné ofenzívy, jejíž výsledek byl tak nejistý, že maličkosti jako válečné soudy a popravy se odkládaly, dokud střet nedospěje ke krvavému vyvrcholení. Reiner celé měsíce tvrdnul v nejrůznějších celách, protože ho vláčeli z vězení do vězení, tak jak to vrtochy války vyžadovaly. Nakonec, půl roku po skončení války, seděl ve věznici na smallhofském hradě, předsunutém říšském opevnění západně od kislevských hranic, a čekal v cele plné nejhorší vězeňské spodiny na ranní popravu oběšením.

Ne, nebyla to dobrá válka. Vůbec ne dobrá.

Jenže Reiner nepatřil mezi ty, co ztrácejí naději. Byl hazardní hráč, Ranaldův stoupenec. Věděl, že mazaný hráč s citem pro situaci dokáže přetáhnout štěstí na svou stranu. Už se mu podařilo podplatit přihlouplého dozorce historkami o pokladu, který před svým uvězněním ukryl. Dozorce ho měl o půlnoci propašovat ven z vězení a za to měl na oplátku dostat podíl ze smyšlených peněz. Reiner ale potřeboval získat ještě jednoho komplice. Cesta na svobodu bude dlouhá a nebezpečná: ven z tábora, ven z Říše, do neznáma, a tak bude potřebovat někoho, kdo by hlídal, když bude Reiner spát, kdo ho podepře při přelézání zdí, kdo bude dělat zeď, když bude krást koně, jídlo a šaty jejich právoplatným majitelům. Především však potřeboval někoho, koho bude moci nastrčit úřadům do cesty, pokud padnou do pasti.

Za zamřížovaným oknem vězení zapadalo slunce. Reiner se obrátil a zkoumal spoluvězně ve snaze určit, který z nich by mohl být nejvhodnějším společníkem na cesty. Hledal správnou kombinaci schopností, vytrvalosti a důvěřivosti – vlastností, kterých se ve vězení nacházelo poskrovnu. Ostatní si vyprávěli historky o tom, jak se ocitli v žaláři. Reiner našpulil rty a naslouchal. Každý z vězňů prohlašoval, že je nevinný. Hlupáci. Tak, jak to viděli oni, si žádný z nich nezasloužil tu být.

Sapér v rohu, zadumaný obr s černým obočím a rukama velikosti wissenbergského sýra, potřásal hlavou jako bezradný býk. „Nechtěl jsem nikoho zabít. Jenže oni nepřestávali. Pořád dotírali. Dobíraji si mě, dávali mi různá jména…“ Zaťal pěsti. „Neohnal jsem se, abych zabil. Jenomže jsme zrovna stavěli obléhací věž a já jsem v rukách držel palici a…“

„A seš pitomej velkej ork, co nedokáže vodhadnout vlastní sílu, tak je to,“ prohlásil rozložitý holohlavý pikner s ježatým vousem.

Sapér trhl hlavou. „Nejsem ork!“

„Uklidni se, chlape,“ vložil se do hovoru druhý pikner, hubený a šlachovitý, pravý opak svého robustního kumpána. „Nikdo z nás nepotřebuje další trable. Hals to tak nemyslel. Jen mu občas ujede pusa.“

„Proto jste tady?“ vyzvídal Reiner, protože se mu ta dvojice zamlouvala – byli to zdatní a ostražití muži, zvyklí na pořádnou dřinu – a chtěl se o nich dozvědět více. „Vyryla vaše ústa díru, kterou jste pěstmi nedokázali vyplnit?“

„Kdepak, můj pane,“ odvětil hubený pikner. „Jsme naprosto nevinní. Oběti okolností. Náš kapitán…“

„Pitomej packal, kterej se bez mapy ani nedokázal vyhrabat z postele,“ skočil mu do řeči Hals.

„Našeho kapitána,“ zopakoval Halsův přítel, „našli se dvěma píkami zabodnutými v zádech a oficíři z toho obvinili nás. Ten zbabělec zrovna zdrhal z boje, takže hádáme, že mu to spočítali Kurgani.“

Hals se ponuře uchechtl. „Jasně. Kurgani.“

Z příšeří u dveří se ozvalo zahihňání. Chlapík s bílými zuby a nakrouceným černým knírkem se na ně vesele šklebil. „Chlapci, není třeba si vymýšlet pohádka,“ řekl s tilejským přízvukem. „Teď jsme všichni na stejná lodi, není tak?“

„Co ty vo tom můžeš vědět, česnekožroute?“ zavrčel Hals. „Předpokládám, že ty jseš čistej jak padlej sníh. Za co seš tady?“

„To nedorozumění,“ prohlásil Tilejec. „Prodával nějaké pušky kozákům. Jak já měl vědět, že Říše tak lakotná? Jak já vědět, že ona se nedělí se spojenci?“

„Říše nemá žádné spojence, ty zlodějský žoldáku,“ zahalasil rytíř sedící u dveří. „Jen vděčné sousedy, kteří se, když je potřeba, kolem ní shluknou jako ovce kolem ovčáka.“

Reiner si muže obezřetně prohlížel. Kromě Reinera to byl ve vězení jediný člověk urozené krve, ale Reiner k němu necítil žádnou náklonnost. Rytíř byl vysoký a urostlý, se světlým vousem a pronikavýma modrýma očima, každým coulem hrdina Říše. Reiner si byl jistý, že chlapík salutuje i ve spánku.

„Na člověka, kterého Říše strčila pod zámek, se zdáš být velice zapálený,“ poznamenal Reiner suše.

„Pouhý omyl, který jistě bude napraven,“ řekl rytíř. „Zabil jsem muže v čestném souboji. Nešlo o zločin.“

„Někdo si musel myslet, že ano.“

Rytíř mávl odmítavě rukou. „Řekli, že to byl pouhý chlapec.“

„A jak se s vámi dostal do křížku?“

„Soutěžili jsme ve vytrhávání kolíků kopím ze hřbetu rychle jedoucího koně. To nemehlo se mi připletlo do cesty a připravilo mě o vítězství.“

„Přečin hodný zabití,“ pravil Reiner.

„Vysmíváte se mi, pane?“

„Ani v nejmenším. To bych si nedovolil.“

Reiner upřel zrak na bezvousého lučištníka za rytířem, tmavovlasého chlapce zženštilých rysů. „A ty, hochu? Jak to, že se někdo tak mladý dostal do takového průšvihu?“

„Jo,“ přisadil si Hals. „Hryznul jsi kojnou do cecku?“

Chlapec vzhlédl a v očích se mu zablesklo. „Zabil jsem člověka! Sdílel se mnou stan. On…“ Chlapec polkl. „Pokusil se na mě vztáhnout ruce. A každý z vás dopadne stejně, pokud se o něco takového pokusíte.“

Hals se štěkavě zasmál. „Milenecká roztržka, že jo?“

Chlapec vyskočil. „Tohle odvoláš.“

Reiner si povzdechl. Další horká hlava. Moc zlé. Ale chlapcova odvaha se mu líbila. Nezlomený vrabec v jestřábím hnízdě.

„Uklidni se, hochu,“ řekl hubený pikner. „To byl jen vtípek. Nech ho být, Halsi.“

U zdi se postavila vysoká hubená postava – nervózně vyhlížející dělostřelec se zastřiženou bradkou a vypoulenýma očima. „Utekl jsem od svého děla. Oheň pršel z nebe. Oheň, který se pohyboval jako člověk. Natáhl se ke mně. Já…“ Dělostřelec se otřásl a sklopil hlavu, pak se náhle posadil zpět.

Na chvíli všichni zmlkli a vyvarovali se očního kontaktu. Aspoň je upřímný, pomyslel si Reiner, ubožák.

V místnosti zbýval ještě jeden muž, který nepromluvil ani nejevil zájem zapojit se do hovoru: kyprý, upravený chlapík v bílém plátěném kabátci ranhojiče. Seděl s tváří obrácenou ke zdi.

„A ty, řezači kostí,“ houkl na něj Reiner. „Co ty jsi provedl za hloupost?“

Ostatním se ulevilo, že mohou po dělostřelcově doznání, které u všech vyvolalo rozpaky, změnit téma, a upřeli oči na osloveného muže.

Felčar nezvedl hlavu ani se nerozhlédl. „Nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není.“

„Ale no tak, pane,“ řekl Reiner. „Všichni, co jsme tady, jsme mrtví muži. Nikdo tvé tajemství nevyžvaní.“

Muž neodpověděl, jen ještě víc svěsil ramena a nadále zíral do zdi.

Reiner pokrčil rameny, opřel se zády o zeď a znovu si prohlédl spoluvězně. Uvažoval, koho si vybrat. Rytíře ne, ten byl příliš horkokrevný. Ani sapéra, ten byl příliš náladový. Snad piknery, ačkoli to byl povedený párek darebáků.

Ze zamyšlení ho vytrhl zvuk kroků, který přicházel zpoza dveří. Všichni vzhlédli. Někdo otočil klíčem v zámku, dveře se skřípavě otevřely a do cely vstoupili dva strážní následovaní seržantem. „Zvedejte se, neřádi,“ houkl.

„Vezmete nás na naše poslední jídlo?“ zeptal se Hals.

„Jestli sebou nehejbneš, tak tvý poslední jídlo bude moje bota. Tak hybaj.“

Vězni se vyšourali z cely. Venku čekali další dva strážní. Společně se seržantem je vedli mrazivým večerem přes rozbahněné nádvoří hradu.

Padaly těžké vločky mokrého sněhu. Když míjeli šibenici ve středu nádvoří, Reinerovi se zježily vlasy na krku.

Malou fortnou vstoupili do tvrze, a poté co sestoupali po mnoha křivolakých schodištích, byli uvedeni do komnaty s nízkým stropem, která čpěla dřevěným kouřem a žhavým železem. Reiner se rozhlédl a nervózně polkl. Zdi lemovaly okovy, klece a také mučící nástroje – skřipce, jehlice, železné boty. V rohu místnosti se muž v kožené zástěře zaobíral značkovacími železy, která žhnula ve vrstvě řeřavého uhlí.

„Přímo hleď!“ vyštěkl seržant. „Vyrovnat! Pozor!“

Vězni se ve středu místnostis různým stupněm neochoty narovnali do pozoru, a pak tam strnule stáli po dobu, která jim připadala jako hodina, zatímco je seržant přejížděl přísným pohledem. Když už si Reiner myslel, že to jeho kolena déle nevydrží, otevřely se za nimi dveře.

„Přímo hleď, sakra!“ křikl seržant a sám se postavil do pozoru, právě když se dvojice mužů dostala do Reinerova zorného pole.

Prvního muže Reiner neznal. Byl to zjizvený vojenský veterán s prošedivělými vlasy, který při chůzi napadal na jednu nohu. Jeho vrásčitá tvář nesla pochmurný výraz a jeho štěrbinovité byly pod huňatým obočím stěží vidět. Na sobě měl kabátec a kalhoty kapitána ostlandských piknerů.

Druhého muže Reiner viděl jednou nebo dvakrát z dálky – byl to baron Albrecht Valdenheim, mladší bratr hraběte Manfreda Valdenheima z Nordbergbruche, po hraběti druhý ve velení Manfredovy armády. Byl to vysoký muž s dlouhou, výraznou bradou. Jeho mohutná postava se sudovitým hrudníkem jevila známky počínající otylosti. Z baronovy tváře, chladné a uzavřené jako železné dveře, vyzařovala krutost, kterou byl pověstný. Pod kožichem, kterým zametal podlahu, měl oblek z tmavě modrého sametu.

Seržant zasalutoval. „Vězňové, můj pane.“

Albrecht nepřítomně přikývl a ledově modrýma očima si z pod ofiny nakrátko střižených, tmavých vlasů prohlížel vězně.

„Ulf Urquart, můj pane,“ hlásil seržant, když se Albrecht se zjizveným kapitánem zastavili před zadumaným obrem. „Sapér. Obviněný z vraždy jiného sapéra. Zabil ho palicí.“

Přešli k Halsovi a jeho vyzáblému kamarádovi. „Hals Kiir a Pavel Voss. Pikneři. V bitvě zavraždili svého kapitána.“

„My to neudělali,“ namítl Hals.

„Ticho, špíno!“ houkl seržant a udeřil ho hřbetem ruky v rukavici.

„To je v pořádku, seržante,“ řekl Albrecht. „Co je tenhle zač?“ Ukázal na hezkého mladíka.

„Franz Shoetang, lučištník. Zabil svého spolunocležníka. Tvrdí, že v sebeobraně.“

Albrecht s kapitánem zavrčeli a přistoupili k hranatému dělostřelci.

„Oskar Lichtmar, dělostřelec. Zbabělost před nepřítelem. Zběhl od děla.“

Prošedivělý kapitán ohrnul opovržlivě rty. Albrecht pokrčil rameny a přikročil ke světlovlasému rytíři, který hleděl přímo před sebe v dokonalém pozoru.

„Erich von Eisenberg, rytíř novic v řádu Žezla,“ představil seržant rytíře. „Zabil v souboji vikomta Olina Marburga.“

Albrecht pozvedl obočí. „Hrdelní zločin?“

„Vikomtovi bylo teprve patnáct let.“

„Aha.“

Přešli k Tilejci.

„Giano Ostini,“ představil ho vězeňský kapitán. „Nájemný kušiník. Kradl pistole a prodával je cizákům.“

Albrecht přikývl a přikročil ke kyprému muži, který odmítl prozradit svůj zločin. Seržant na něj hleděl s odporem. „Gustav Schlecht, felčar. Obviněn z násilí, jehož se dopustil na osobě zásobující jednotky potravinami.“

Albrecht vzhlédl. „O tomhle nic nevím.“

Seržant zrozpačitěl. „On, ehm, obtěžoval a zabil dceru sedláka, u kterého byla jeho jednotka ubytovaná.“

„Okouzlující.“

Předstoupili před Reinera. Albrecht s kapitánem piknerů si ho chladně změřili od hlavy až k patě. Seržant do něj zabořil pohrdavý pohled. „Reiner Hetsau, pistolář. Nejhorší ze všech. Čaroděj, který zavraždil svatou ženu a vyvolal odporné zrůdy, aby napadly jeho vlastní tábor. Nevím, jestli ho mám doporučit, můj pane. Ti ostatní jsou sice zlosyni, ale tenhle, to je nepřítel.“

„Nesmysl,“ ozval se kapitán piknerů, který do té doby nepromluvil. Jeho hlas zněl jako štěrk skřípající pod železnými koly. „Nemá v sobě Chaos. To bych vycítil.“

„Samozřejmě, že nemá,“ souhlasil Albrecht.

Reinerovi spadla čelist. Byl ohromen. „Ale… ale potom, můj pane, musela být obvinění vznesená proti mně falešná. Když víte, že nejsem čaroděj, jak bych mohl vyvolal ta stvoření a…“

Seržant ho kopl do břicha. „Sklapni! Odporný chlape!“

Reiner se s dávením předklonil a chytil se za žaludek.

„Četl jsem tvou výpověď, pane,“ řekl Albrecht, jako by se nic nestalo. „A věřím jí.“

„Takže… mě necháte jít?“

„Myslím, že ne. Protože to jen dokazuje, že jsi něco nesrovnatelně nebezpečnějšího než čaroděj. Jsi chamtivý hlupák a klidně bys nechal vypálit svou rodnou zem, kdyby sis myslel, že ti to vynese nějaké zlaťáky.“

„Můj pane, já vás prosím. Možná jsem udělal pár chybných rozhodnutí, ale pokud víte, že jsem nevinný…“

Albrecht pokrčil nos a odvrátil se od něj. „Nuže, kapitáne?“ zeptal se.

Starý kapitán ohrnul opovržlivě rty. „Tahle banda nestojí ani za zlámanou grešli.“

„Obávám se, že to je vše, co v tuhle chvíli máme.“

„V tom případě to bude muset stačit, že ano?“

„Přesně tak.“ Albrecht se otočil k seržantovi. „Seržante, připravte je.“

„Ano, pane.“ Seržant pokynul strážím. „Dejte je do cely. Všechny kromě tady Orčího srdce.“

„Nejsem ork!“ zvolal Ulf, když dvojice strážných strkala Reinera a ostatní do malé ocelové klece na levé straně. Další dva strážní odvedli Ulfa na druhou stranu místnosti, kde muž v kožené zástěře prohraboval uhlíky. Strážní kopali Ulfa do nohou, dokud si neklekl, pak mu natáhli ruku na dřevěnou desku stolu.

„Co to děláte?“ dožadoval se velký muž znepokojeně.

Jeden ze strážných mu přiložil hrot kopí na krk. „Prostě se nehýbej.“

Muž v zástěře vytáhl z ohně značkovací železo. Jeho žhnoucí konec měl tvar kladiva.

Ulf vytřeštil oči. „Ne! To nemůžete! To není správné!“ Vzepjal se. Ostatní strážní přispěchali a drželi ho na kolenou.

Strážný zapíchl hrot kopí Ulfovi hlouběji do kůže. „Ani se nehni.“

Kat vmáčkl značkovací železo do masa Ulfovy ruky. Zasyčelo to. Ulf vykřikl a bezvládně se sesunul k zemi.

Reiner ucítil odporný zápach spáleného masa a s nepříjemným pocitem v žaludku polkl.

„Dobře,“ prohlásil seržant. „Další.“

Reiner potlačil zachvění. Dělostřelec Oskar vedle něj plakal jako dítě.

Warhammer - Valnirova zhouba
/Warhammer - Valnir's Bane/
Long, Nathan

Nakladatel: Polaris
Překladatel: Radek Mandovec
Obálka: Adrian Smith
Redakce: -
Rok vydání: 2009
Počet stran: 264
Rozměr: 105 x 175
Provedení: paperback
Cena: 209 Kč

Nathan Long


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...