PROTOKOL O KMENI ANDROMEDA

KMEN ANDROMEDA

TENTO SPIS JE PŘÍSNĚ TAJNÝ
POKUD SE S OBSAHEM TOHOTO SPISU
OBEZNÁMÍ KDOKOLIV NEPOVOLANÝ, DOPUSTÍ
SE TRESTNÉHO ČINU A MŮŽE BÝT
ODSOUZEN KE ZTRÁTĚ SVOBODY DO DVACETI
LET A K PENĚŽITÉ POKUTĚ DO
VÝŠE 20 000 DOLARŮ!

NEPŘEJÍMEJTE SPIS, POKUD JE ROZPEČETĚN!

KURÝR JE PODLE ZÁKONA POVINEN VÁS
VYZVAT K PŘEDLOŽENÍ PRŮKAZU 7592!
BEZ OVĚŘENÍ TOTOŽNOSTI NESMÍ TENTO
SPIS VYDAT!

DATA PRO POČÍTAČ:

První den

KONTAKT

1/ Země bez hranic

Muž s triedrem. U něho to všechno začalo. U toho člověka stojícího jedné zimní noci vedle silnice na vršku, ze kterého bylo vidět malou arizonskou osadu.

Ten studený kovový triedr musel být poručíku Rogeru Shawnovi určitě na obtíž. V kožešinové bundě s kapucí a v tlustých rukavicích si Shawn připadal neohrabaný. Ostře vydechoval do vzduchu zalitého měsíčním svitem a dech mu zamlžoval objektivy. Každou chvíli je musel prsty navlečenými v neohebných rukavicích utírat.

Neuvědomoval si marnost svého počínání. Triedrem nemohl vidět do osady tak, aby odhalil její tajemství; a asi by se hodně divil, kdyby se dověděl, že ti, jimž se to nakonec podařilo, museli použít přístrojů milionkrát výkonnějších než dalekohled.

V představě Shawna, jak leží na mezi, opírá se o ni pažemi a přidržuje si u očí triedr, je cosi smutného, bláhového a lidského zároveň. Triedr mu sice překážel, ale víceméně mu nevadil, protože na něj byl zvyklý. Byl to jeden z posledních příjemných a důvěrně známých pocitů, než zemřel.

Pokusme se zrekonstruovat, co se událo od tohoto okamžiku.

Poručík Shawn prohlížel osadu pomalu a metodicky. Viděl, že není velká, tak půl tuctu dřevěných domků, rozsazených podél jediné hlavní ulice. Všude klid, tma, nic se nehýbalo, větřík k němu nedonesl ani šelest.

Pak obrátil svou pozornost ke kopcům v okolí. Byly nízké, oblé, skoro holé, s ježatým porostem, tu a tam s uschlou zavátou yuccou. Za těmi kopci byly další kopce, pak už jen širá, pustá mohavská poušť. Indiáni ji nazývali Země bez hranic.

Poručík Shawn si uvědomil, že se v studeném větru třese zimou. Byl únor, nejchladnější měsíc, a bylo už po desáté. Vydal se po cestě zpátky nahoru ke svému velkému fordu s mohutnou otáčivou anténou na střeše. Motor běžel tiše naprázdno – byl to jediný zvuk, který slyšel. Otevřel zadní dveře, vylezl nahoru a zavřel za sebou.

Octl se v kabině zalité tmavočerveným světlem. To proto, aby nebyl oslněn, když musel v noci vystoupit z vozu. V tomhle červeném světle přístroje a elektronické zařízení zeleně světélkovaly.

Seděl tam s ním Lewis Crane, technik od elektroniky, také v kožešinové bundě. Shrben nad mapou něco počítal a čas od času cosi odečetl na přístrojích před sebou.

Shawn se ho zeptal, zda si je jistý, že jsou na správném místě, a Crane mu řekl, že určitě ano. Oba byli unavení; jeli z Vandenbergu celý den a hledali poslední z družic typu Scoop. Ani jeden toho o nich moc nevěděl, až na to, že to je série tajných družic pro výzkum horních vrstev atmosféry s plánovaným návratem. Shawn a Crane měli za úkol vyhledat je okamžitě po přistání.

Pro usnadnění měly družice vysílačku, která začala signalizovat, jakmile družice sestoupily do výšky osmi tisíc metrů.

Proto bylo také ve voze tolik přístrojů pro určování směru. Prováděli si totiž sami triangulaci. Ve vojenských předpisech se tomu říkalo „triangulace samostatnou jednotkou“, což byla metoda sice pomalá, ale zato vysoce účinná. Postup byl zcela jednoduchý: vůz se zastaví, zjistí svou polohu a zaznamená sílu a směr signálu z družice. Pak se automobil přemístí třicet kilometrů v nejpravděpodobnějším směru družice. Tam zastaví a určí nové souřadnice. Zmapuje se tak série triangulačních bodů a vůz postupuje klikatou dráhou k družici; vždy po třiceti kilometrech zastavuje, aby se zkorigovaly případné chyby. Tato metoda byla pomalejší než při použití dvou vozů, byla však bezpečnější. V armádě se domnívali, že by dva automobily v jedné oblasti mohly vzbudit nežádoucí pozornost.

Po šest hodin se vůz přibližoval k družici Scoop. V této chvíli už byl téměř u ní.

Cranc ťukal nervózně tužkou do mapy a ohlásil jméno osady na úpatí kopce: Piedmont ve státě Arizona, 48 obyvatel. Oba muži se tomu smáli, i když je to v duchu znepokojovalo. Podle Vandenberga bylo PMP neboli předpokládané místo přistání osmnáct kilometrů severně od Piedmontu. Ve Vandenbergu propočítali toto místo na podkladě údajů radaru a 1410 možných projekcí dráhy, získaných počítačem. Předpoklady se obyčejně nelišily od skutečnosti o více než o pár set metrů.

A přece lokalizovalo směrovací zařízení pípání družice přímo do středu městečka. Shawn si pomyslel, že někdo z městečka družici zahlédl při sestupu, jak byla rozžhavená a svítila, a že ji našel a přinesl do Piedmontu.

To bylo možné, jenže piedmontský občan, kdyby narazil na americkou družici, právě když přilétla z vesmíru, by to jistě někomu řekl – reportérům, policii nebo NASA, armádě, zkrátka někomu.

O ničem takovém však neslyšeli.

Shawn slezl zase z vozu, za ním se vyhrabal Crane a roztřásl se pod nárazem mrazivého vzduchu. Oba se společně podívali na městečko.

Bylo klidné, úplně ponořené do tmy. Shawn si všiml, že u benzinové pumpy ani v motelu nesvítí světla.

A pak Shawn zpozoroval ptáky.

Ve světle úplňku je viděl zřetelně, byli to nějací velicí ptáci, kroužili nad domy a jako černé stíny přelétávali přes kotouč měsíce. Bylo mu divné, že si jich předtím nevšiml, a tak se zeptal, co tomu Crane říká.

Crane řekl, že nic. A jako by chtěl udělat dobrý vtip, dodal: „Třeba jsou to krkavci.“

„Vážně, vypadá to tak,“ řekl Shawn.

Crane se nervózně zasmál a vydechl do noci: „Proč by tu ale měli být krkavci? Ti se přece slétají jen k mrtvolám.“

Shawn si zapaloval cigaretu a dlaněmi sevřenými kolem zapalovače chránil plamen před větrem. Neřekl nic a prohlížel si domky na okraji městečka. Pak je prošel triedrem celé ještě jednou, ale nezpozoroval žádnou známku života nebo pohybu.

Konečně sklonil triedr a odhodil cigaretu do přemrzlého sněhu, kde zasyčela a zhasla.

Obrátil se ke Craneovi a řekl: „Sjedeme dolů a prohlédneme si to tam.“

2/ Vandenberg

Tři sta mil odtud, ve velkém čtvercovém sále řídícího střediska projektu Scoop, seděl poručík Edgar Comroe s nohama na psacím stole. Před sebou měl kupu článků z různých odborných časopisů. Comroe měl noční službu řídícího důstojníka; tuto povinnost měl dvakrát do měsíce, kdy řídil noční operace dvanáctičlenné operační skupiny. Dnes v noci sledovali pohyb vozu s krycím jménem Caper 1, který právě jel přes mohavskou poušť.

Comroe neměl tuhle práci rád. Šedivý sál byl ozářen jen fluoreskujícími světly a svým strohým účelovým zařízením byl vyloženě nepříjemný. Comroe chodil do řídícího střediska pouze při startech, kdy tu byla úplně jiná atmosféra. To byl sál plný techniků, kteří měli plné ruce práce, každý z nich měl na starosti jeden komplexní úkol a všichni byli plní zvláštní chladné nedočkavosti, jež předchází každý kosmický start.

Zato noci byly nudné. V noci byl vždycky klid. Toho Comroe využíval, aby si něco načetl. Povoláním byl oběhový fyziolog, zkoumal zejména stresy při akceleračním přetížení organismu. Té noci četl Comroe článek nadepsaný „Stechiometrie oxygenační kapacity a difúzní gradienty při zvýšeném tlaku plynů v artériích“. Článek nebyl ani příliš čtivý, ani zajímavý. Proto skoro uvítal, když se z reproduktoru nad ním ozval přenos z vozu, kde byli Shawn a Crane.

Shawn se ohlásil: „Tady Caper 1, volám Vandal, Caper

1, volám Vandal. Jak jde odečítání? Přepínám.“

Comroe odpověděl, že tedy dobře.

„Chystáme se vstoupit do osady Piedmont a zajistit

družici.“

„Dobře, Capere. Nevypínejte.“

„Rozumím.“

Takovýto postup při zajišťování družice nařizoval předpis „Systémová pravidla projektu Scoop“. Byla to tlustá šedá brožura, která ležela na rohu psacího stolu, aby do ní Comroe mohl kdykoliv pohodlně nahlédnout. Comroe věděl, že se rozhovor mezi vozem a základnou nahrává a že se stane částí protokolu, ale nebylo mu jasné, proč. Zdálo se mu to totiž prosté: vůz vyjede, sebere družici a vrátí se s ní zpátky.

Pokrčil rameny a zahloubal se do práce o napětí plynů a jen na půl ucha poslouchal Shawnův hlas, jak říká: „Jsme teď ve městě. Míjíme benzinovou pumpu a motel. Je tu klid, žádné známky života. Signály družice sílí. Pár domů před námi je kostel. Nevidíme světla, ani známky jakékoliv činnosti.“

Comroe odložil časopis. Napětí v Shawnově hlasu bylo zcela zřejmé. Normálně by měl Comroe legraci z pomyšlení, že se dva dospělí muži klepou, když vcházejí do malého, ospalého pouštního městečka. Znal však Shawna osobně a věděl, že má mnoho výborných vlastností, zato že mu vysloveně chybí představivost. Shawn třeba klidně usnul v kině při horroru. To byl celý on. Comroe začal pozorně naslouchat.

Kromě praskání atmosférických poruch slyšel hluk motoru a klidný rozhovor obou mužů ve voze.

Shawn: „Je tu ticho jako v hrobě.“

Crane: „Ano.“

Pak pauza.

Crane: „Pane poručíku!“

Shawn: „Ano?“

Crane: „Viděl jste to?“

Shawn: „Co?“

Crane: „Tamhle vzadu na chodníku. Vypadalo to jako mrtvola.“

Shawn: „Vymejšlíte si.“

Další pauza, pak slyšel Comroe, jak vůz se skřípěním brzd zastavil.

Shawn: „Ježíši!“

Crane: „Zase jeden.“

Shawn: „Asi taky mrtvej.“

Crane: „Neměl bych snad …“

Shawn: „Ne. Zůstaňte ve voze.“

Jeho hlas byl najednou silnější a zněl úředně, když se hlásil.

„Tady Caper 1, volám Vandal. Přepínám.“

Comroe popadl mikrofon. „Poslouchám vás. Co se děje?“

Shawn řekl stísněným hlasem: „Vidíme tu těla. Spoustu. Zdá se, že jsou mrtví.“

„Jste si tím jistý, Capere?“

„Páni,“ řekl Shawn, „samozřejmě si tím jsme jistí!“

Comroe řekl mírně: „Capere, postupujte dál k družici!“

Rozhlížel se při tom po místnosti. Dvanáct ostatních mužů ze skupiny na něj hledělo se skelnýma očima a nevnímalo ho. Naslouchali vysílání.

Vůz se znovu rozhrčel.

Comroe rychle shodil nohy ze stolu a zmáčkl červený knoflík „Zajištění“. Tímto knoflíkem se automaticky izolovala operační místnost řídícího střediska. Nikdo nesměl vstoupit ani odejít bez Comroeova svolení.

Pak zvedl telefon a řekl: „Dejte mi majora Mancheka. Manchek. Volám bleskově, čekám.“

Manchek byl v tomto měsíci velícím důstojníkem. Byl po celý únor přímo zodpovědný za všechno, co souviselo se Scoopem.

Přidržel si sluchátko ramenem a zapálil si cigaretu. Z reproduktoru bylo slyšet Shawna, jak říká: „Zdají se vám mrtví, Crane?“

Crane: „Ano. Docela klidní, ale mrtví.“

Shawn: „Oni nevypadají jako opravdu mrtví. Něco tu chybí. Něco je tu divné… A jsou tu všude. Musí jich být desítky.“

Crane: „Jako kdyby zemřeli v chůzi. Zapotáceli se a skáceli.“

Shawn: „Všude, v jízdní dráze, na chodnících…“

Chvíli ticho, pak Crane: „Pane poručíku!“

Shawn: „Panebože!“

Crane: „Vidíte ho? Toho člověka v dlouhé bílé košili jak jde přes ulici?“

Shawn: „Vidím!“

Crane: „Jde přes ně, jako …“

Shawn: „Míří k nám.“

Crane: „Pane poručíku, asi bychom měli odtud vypadnout, jestli dovolíte …“

Následoval kvílivý výkřik a praskot. Vysílání bylo

přerušeno a řídící středisko projektu Scoop ve Vandenbergu už nenavázalo s oběma muži spojení.

... (str. 13-18)

Kmen Andromeda
/The Andromeda Strain/
Crichton, Michael
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Jiří Schindler
Obálka: Ricardo
Redakce: -
Rok vydání: 23. 10. 2008
Počet stran: 268
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 239 Kč