8

Noz je, jak už naznačuje název, policajtský bar, který patří dvojici bývalých nozů, zakouřený dýmem nozovských drbů a nářků. Nikdy se tady nezavírá a zásoba policajtů, kteří mají po službě a podepírají dlouhý dubový barový pult, taky nikdy nevyschne. Je to přesně ten podnik, kam zajdete, když chcete dát průchod svému rozhořčení nad poslední buzerací, kterou vás počastovali hlavouni z vedení. Proto se Landsman s Berkem Nozu zdaleka vyhnou. Minou i Manilskou perlu, i když jejich čínské koblížky po filipínsku lákají na lesklou cukrovou polevu jako jízdenky do lepšího světa. Nezajdou ani do barů Feter Shnayer, Karlinsky, Průchoďák, ani do grilu Nyu-Yorker. Takhle brzo jsou beztak ještě většinou zavřené a v otevřených nálevnách se obvykle scházejí policajti, hasiči a saniťáci.

Kráčí svižně, nahrbení v ranním chladu, velký a malý muž, při chůzi do sebe vrážejí ramenem. Z jejich těl stoupají oblaka dechu, který se splétá s mlhou, ležící nad Untershtatem. Plazí se po ulicích v tlustých pramenech, rozpíjí reflektory aut a neony, skrývá přístav a na klopách kabátů a střechách klobouků zanechává vazce stříbřité krůpěje.

„Do Nyu-Yorkeru nikdo nechodí,“ prohodí Berko. „Tam by to mělo být v pohodě.“

„Jednou jsem tam viděl Tabatchnika.“

„Řekl bych, že Tabatchnik by ti plány k tvojí tajný zbrani neukradnul, Meyere.“

Landsman lituje, že skutečně nemá plány k nějakým paprskům smrti nebo přístroji, který ovlivňuje myšlení, aby trochu zamíchal kartami moci. Aby Američanům dal pocítit skutečný strach. Aby zastavil, aspoň na rok, desetiletí, století, věčné židovské vyhnanství.

Už se chystají, že risknou Titulní stránku i s jejich sraženým mlékem a kávou, která by si mohla přivydělávat jako bariový klystýr ve Všeobecné nemocnici, když Landsman zahlédne zadek Dennise Brennana v khaki kalhotách, jak se uvelebuje na vachrlaté stoličce u baru. Novináři Titulní straně dali už před lety vale, když Blat zkrachoval a redakce Togu se přestěhovala do nové budovy u letiště. Ale Brennan ze Sitky odešel za slávou a bohatstvím dost dávno. Zřejmě zavítal zpátky a patrně mu nikdo neřekl, že je Titulní strana mimo.

„Pozdě,“ zašklebil se Berko. „Ten parchant nás zahlíd.“

Landsman si tím není zase tak jistý. Brennan sedí zády ke dveřím a čte si burzovní stránku prominentního amerického deníku, jehož místní redakci vedl, než se prosadil. Landsman popadne Berka za kabát a tahá parťáka dál. Právě ho napadlo, kde by si mohli popovídat a najíst se a kde je nikdo nebude rušit.

„Detektive Shemetsi. Na okamžik.“

„Pozdě,“ uzná Landsman.

Otočí se k Brennanovi. Je to chlapík s obří hlavou, stojí ve dveřích bez klobouku a kabátu, kravatu mu vítr odfoukl přes rameno, vypadá jako vagabund. Lokty tvídového saka, které má praktickou barvu omáčkové skvrny, zdobí záplaty. Tváře přímo volají po holicím strojku, temeno po leštěnce. Ve velkém světě se Dennisi Brennanovi možná až tak skvěle nedařilo.

„Koukni na hlavu toho šejgece, ta má normálně vlastní atmosféru,“ utrousí Landsman. „Dokonce vidím i polární čepičky.“

„Jo, to je fakt, hlavu má teda hodně velkou.“

„Pokaždé, když ji vidím, je mi líto všech krků.“

„Že bych ho pod tím jeho chytil? Abych mu odlehčil?“

Brennan zvedne tenké prsty připomínající hmyzí larvy a zamrká malýma, průsvitně modrýma očima, jež barvou připomínají odstředěné mléko. Vyloudí smutný úsměv, ale Landsman zaznamená, že si od Berka drží dva kroky odstup.

„Opakovati výhružky dnů včerejších snad netřeba, detektive Shemetsi,“ pronese reportér absurdně školometskou jidiš. „I dnes zůstávají věčně živé, prosyceny mízou vášnivosti, s níž byly vyřčeny.“

Na přípravce studoval Brennan němčinu a jidiš se naučil od jednoho nabubřelého starého Němce na Institutu, a jak kdosi řekl, jeho vyjadřování připomíná „recept na buřtguláš s poznámkami pod čarou.“ Je to těžký pijan, který se svou povahou nedokázal snášet dlouhé šero a déšť. Budí falešný dojem mumie s dlouhým vedením, což je u detektivů a novinářů běžná taktika. Ale i tak je to šlemíl. Pozdvižení, které Dennis Brennan v Sitce vyvolal, udivilo nejvíc právě jeho samotného.

„Budiž řečeno předem, že se hrozím vašeho hněvu, detektive. Jen jsem předstíral, že jsem si nevšiml, jak míjíte tuto zpustlou nálevnu, jež mě zlákala k návštěvě pouze proto – odhlédnu-li od skutečnosti, že za dobu mé dlouhé nepřítomnosti obsluha zapomněla výši mého dluhu – že se zde nevynacházejí žádní reportéři. Nicméně jsem seznal, že takový krátkozraký přístup by se mi při mé smůle mohl vymstít a později by mě to mohlo hryzat.“

„Vás nic hryzat nikdy nebude, Brennane,“ uklidňuje ho Landsman. „Takový hlad nikdo nemá.“

Brennan se zatváří dotčeně. Je to citlivka, tenhle goj s makrocefalickou lebkou, nedůtklivý vůči rýpancům, imunní vůči dobírání a ironii. Cokoli, co řekne, vyzní v jeho květnaté mluvě jako vtip, a o to víc chce, aby ho druzí brali vážně.

„Dennis J. Brennan,“ pronese Berko. „Tak už zase na štaci v Sitce?“

„Za mé hříchy, detektive Shemetsi, za mé hříchy.“

O čemž nikdo nepochybuje. Když nějaký celostátní deník nebo televizní stanice, které se obtěžují držet si v Sitce vlastní redakci, pošle reportéra do tohohle zapomenutého koutu, rovná se to trestu za neschopnost nebo selhání. Brennan musel vyrobit nějaký kolosální průšvih.

„Myslel jsem, že za to vás poslali odsud, Brennane,“ řekne Berko a tentokrát zase on mluví naprosto vážně. Pohled mu zkamení, mezi zuby drtí imaginární žvýkačku, hrudku tuleního tuku nebo chrupavčitý kus Brennanova srdce. „Za vaše hříchy.“

„Jde o motivaci, detektive, proč jsem odešel od šálku hrůzné kávy a zrušil schůzku s informátorem, který beztak neoplývá ničím, co by se byť jen vzdáleně podobalo informacím, a proč jsem vyšel ven a vystavil se vaší zlobě.“

„Brennane, buďte tý lásky a mluvte americky,“ zarazí ho Berko. „Co po nás, kurva, chcete?“

„Něco, o čem bych mohl psát,“ odpoví Brennan. „Co jinýho? A je mi jasný, že z vás nic nevytáhnu, dokud trochu nepročistím vzduch. Tak. To jen, aby bylo jasno.“ Opět zakormidluje do své verze rodného jazyka, do mame-lošn ze spodních regálů archivu. „Nemám v úmyslu cokoli odčiňovat či snad brát zpět. Pakliže máte touhu mě ztrestat a vybít si svůj hněv na mé vpravdě přerostlé hlavě, budiž, ale já si pevně stojím za vším, co jsem napsal. Bylo to přesné, nezkreslené a podložené. Nicméně se nezdráhám přiznat, že celá ta neblahá záležitost v mých ústech zanechala jistou nahořklou pachuť…“

„Jak chutná vaše řiť?“ přeruší ho Landsman. „Třeba jste se kousnul do vlastní prdele.“

Brennan však jede dál jako dráha. Landsman má pocit, že si novinář tuhle tirádu chystal dlouho dopředu. Že by z Berka rád vytáhl víc než jen námět na článek.

„Zajisté to mé rádoby kariéře prospělo. Na několik let určitě. Vytáhlo mě to odsud, kde s odpuštěním dávají lišky dobrou noc, do Los Angeles, Salt Lake City, Kansas City.“ Jak vyjmenovává jednotlivé zastávky na své cestě ke dnu, mluví stále tišeji. „Spokane. Vím však, že to pro vás i vaši rodinu bylo bolestné, detektive. A tak bych vám rád, s vaším svolením, nabídl omluvu, za trýzeň, již jsem vám způsobil.“

Krátce po volbách, které na první volební období vynesly k moci současnou městskou garnituru, napsal Dennis J. Brennan pro své noviny sérii článků. Velmi podrobně v nich popsal nečisté praktiky – korupci, porušování zákonů a obcházení pravidel – kterých se za čtyřicet let u FBI dopouštěl Hertz Shemets. Program COINTELPRO byl zrušen, jeho agendu převzala jiná oddělení a strýček Shemets byl s ostudou poslán do penze. I když Landsmana dokázalo máloco vyvést z míry, po prvním uveřejněném článku se mu několik dní těžko vstávalo z postele. Věděl stejně dobře jako ostatní, a možná lépe, že strýček je jako člověk i policista v zásadě křivák. Pokud byste však chtěli zjistit, proč se stal nozem, bylo by skoro zbytečné pátrat jinde než v rodokmenu. Křivák nekřivák, strýček Hertz byl pro Landsmana vždycky hrdina. Byl chytrý, houževnatý, vytrvalý, trpělivý, metodický, sebejistý. Pokud z něj sklon jít vždy cestou nejmenšího odporu, návaly rozladěnosti a tajnůstkaření neudělaly hrdinu, rozhodně mu pomohly stát se nozem.

„Řeknu vám to slušně, Dennisi,“ ucedí Berko. „Protože jste solidní chlap. Tvrdě makáte, obstojně píšete a jste jediný člověk, vedle kterého vypadá můj parťák jako manekýn: běžte se vysrat.“

Brennan přikývne.

„Předpokládal jsem, že mi řeknete tohle,“ odpoví, sklesle, v američtině.

„Z táty je poustevník,“ pokračuje Berko. „Je jako nějaká blbá houba, bydlí pod kládou se škvorama a dalšíma breberkama. Možná dělal sviňárny, ale jenom proto, že chtěl pomáhat Židům, a víte, co je největší sranda? Že měl pravdu, protože se koukněte, jak jsme teď bez něho v prdeli.“

„Ježiši, Shemetsi, to mi neříkejte. Jako že ty články, co jsem napsal, měly – že nějak přispěly – k té tíživé situaci, ve které teď vy Židi jste… a kurva. Zapomeňte na to.“

„No nic,“ uzavře to Landsman. Znovu popadne Berka za rukáv. „Pojď.“

„Počkejte… kam jdete? Co se děje?“

„Nic, normální boj se zločinem,“ odpoví Landsman. „Pořád to samý, jako když jste tudy projížděl posledně.“

Teď, když si Brennan vylil srdce, se v něm opět probudil lovecký pes, který to z Berka a Landsmana cítí. Zřejmě to z nich vycítil na dálku, poznal to i přes sklo výlohy, z nezvyklé strnulosti Berkova houpavého kroku, z Landsmanova nahrbení, které bylo výraznější, jako by ho tížilo kilové břemeno. Třeba byla celá jeho omluva jen přípravou na stručnou otázku, kterou teď ve své mateřštině vypálí.

„Kdo umřel?“

„Jeden jíd v tíživý situaci,“ odpoví Berko. „Za článek to ani nestojí.“

(Židovský policejní klub, Odeon 2008, str. 64-69)

Židovský policejní klub (recenze)
/The Yiddish Policemen's Union/
Chabon, Michael
Nakladatel: Euromedia Group - Odeon
Překladatel: David Záleský, Markéta Záleská
Obálka: Jaroslav Fišer, Pavel Hrach
Redakce: Richard Podaný, Jindřich Jůzl, Jiří Staněk
Rok vydání: 2008
Počet stran: 400
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback
Cena: 279 Kč