27.8.2016 | Svátek má Otakar






UKÁZKA: Martin Sichinger, Hudba pro Anvilany

25.3.2010 12:05

Hudba pro Anvilany Martin SichingerTOPlistDÍL PRVNÍ

ZEMĚ, červen – srpen 2030

KAPITOLA PRVNÍ

DESET PÍSMEN

Pražské mrakodrapy stály za oknem Ondřejovy kanceláře jako obrovské naleštěné reprobedny vyrobené z nablýskaného skla a oceli. Bylo lepkavé, nepříjemné horko, od rána se nezdvihl ani závan vánku. Světlo protkané prachem a kovem se odráželo od betonu.

Záběry klouzaly na stěně kanceláře v osmiminutové smyčce, která divákům předváděla jen zlomek toho, co vypukne, až začne EUROSAT přenášet obraz z exoplanet. Pouhé čtyři dny a Ondřej bude pracovat v nejsledovanější evropské televizi. Zatím byla jeho práce jen pouhá úředničina, měl za úkol přemluvit k odbornému komentáři řadu odborníků, jako byli astrofyzici, chemici, historici zabývající se lety do vesmíru atd. Na seznamu měl asi sto dvacet lidí, zbývalo se spojit s posledními dvaceti.

Vrhl se do práce; sklonil se nad seznamem a pečlivě maloval červené hlavičky odborníkům, kteří odřekli, a modré těm, kdo přislíbili účast.

Do signálu se vloudila pirátská reklama, tentokráte na pobyt v domově pro seniory.

„Je vědecky dokázáno, že písně, které jste slyšel, když vám bylo čtrnáct, nikdy nezapomenete, ani když se ve stáří stanete obětí pokročilého stadia Alzheimerovy nemoci. Náš ústav Hudební stáří vám zajistí, že …“

„A ty ostatní písně?“ skočil Ondřej reklamě do řeči. „Ty zapomenu? Písně, které jsem slyšel, když mi bylo třeba třiadvacet?“

„Ty přirozeně ano,“ odpověděla reklama.

„Vážně zapomenu všechny písně kromě těch, které jsem slyšel, když mi bylo čtrnáct?“

„Ano.“

„Jak to víte?“

„Je to vědecký fakt.“

„Tahle vaše televizní pseudověda mi není k ničemu. Heleďte, nezlobte se, my jsme vědecká televize, a kromě toho, bude jedenáct, pustím si zprávy.“

„Ale,“ protestovala reklama zoufale, „vaši lékaři budou vědět, co jste poslouchal, když vám bylo čtrnáct a na základě toho dokáží diagnostikovat…“

Jenže na hodinách naskočilo 11.00, Ondřej zmáčkl tlačítko, vymazal reklamu a pustil si zprávy.

Regionálním zpravodajem pro jižní Čechy byl hubený mladík v tmavé pláštěnce. Choulil se uprostřed křičícího davu, k němuž se sbíhali členové temelínské ochranky. Než stačil cokoli pronést, jeho mikrofonu se zmocnil vousatý aktivista. Ondřej doufal, že se pustí do ostré kritiky EněrGazu, který provozoval svou vlastní televizi, a poslední rok byl hlavním konkurentem Eurosatu.

Když ČEZ před dvanácti lety dostavěl plynové elektrárny, zavřel Kreml během jediné noci kohoutky plynovodu a odmítl dodávat palivo a klíčové náhradní díly do jaderné elektrárny Temelín. Během následujících dvou let se ukázalo, že akcie ČEZu skoupili neznámí drobní investoři placení ruskou vládou, a bývalého největšího energetického giganta Střední Evropy ovládla ruská firma EněrGaz.

Jenže reportér se opět probojoval k mikrofonu. Připomínal boxera, který půjde za svým, i když ho rozhodčí ještě několikrát odpočítá. Vedle něj se objevila mohutná postava mluvčího elektrárny s impozantním jménem Václav Nebeský Jr.

„Hlídáme tu už dva dny 24 hodin denně,“ pravil reportér. „A prostory elektrárny neopustil ani jediný z vašich zaměstnanců.“

„Na tom není nic zvláštního,“ odvětil mluvčí. „Naší strategií je za všech okolností předejít možným potyčkám.“

„Můžete nám sdělit něco o muži s kajakem, který byl údajně spatřen v prostorách elektrárny?“

„Nechápu, o čem mluvíte,“ prohlásil mluvčí.

Reportér se obrátil k divákům:

„Mluvčí elektrárny Václav Nebeský Jr. potvrzuje, že v prostorách elektrárny nebyl spatřen žádný muž s kajakem.“

V tom okamžiku se otevřely dveře kanceláře. Vešel Honza ve svém tmavě černém saku, na kterém měl kolem kapes přišpendlené papírky s tím, co má dnes všechno udělat.

„Za deset minut máš bejt u šéfa,“ oznámil Ondřejovi.

„A jéje! Co mi chce?“

„Nevím. Jak se ti tu spalo?“

Ondřej neměl kde bydlet, a tak v kanceláři zůstával bez vědomí svého nadřízeného přes noc.

„V pohodě. A co ty?“

„Včera jsem sestřihal další reportáž.“ Honza vložil emesdéčko do přístroje, na jehož obrazovce se objevil obličej šedovlasého muže:

„Ty jsi natočil reportáž o doktoru Wirkusovi?“

„Jo, a jen co se naše vysílání trochu rozjede, vypravím se za ním.“

„Poletíš na exoplanetu, kterou terifikuje? Na Gliese 581e?“

„Jo. Zabývá se zdokonalováním našeho organismu a teď zkouší léčení tkání elektrickým proudem. Zkoušel jsem to sám na sobě a funguje to!“ Honza provedl už řadu pokusů, kterými hodlal vylepšit svůj organismus, a zdařile je promítl i do sitcomu, který neúnavně psal. Jeho hrdiny byli zaměstnanci firmy, kteří jako mimoplatové výhody získali řadu nových orgánů – kupříkladu ektopické oči, tedy oči rozmístěné různě po těle, jako je tomu u některých druhů hmyzu. Za tyto odměny odváděli svým nadřízeným nevídané výkony, i když se v té troše volného času, která jim zbývala, museli bránit pokusům tajné islámské organizace, která si dala za cíl zkomplikovat evoluci.

„Co to tady zase smrdí?“

„Ta firma naproti, FragranceSferics.“

„Tenhle puch si nejspíš koupilo ministerstvo vnitra, aby na demonstracích zastrašovalo anarchisty,“ poznamenal Honza. „Ale i tak si pár akcií koupím. Budoucnost patří čichofarmatikům. Otevřeš tubu, čichneš si a angína bude pryč. Hele, co to je záběry?“

Na horním okraji obrazovky se objevilo světlo ostré vínové barvy. Pod ním se rozkládala hnědá plochá krajina připomínající savanu na jihu Afriky.

„Tmavě červený nebe? Co je to za planetu?“

Kamera staticky zabírala krajinu, neobjevila se jediná reklama, ani svůdná reportérka.

„To je náš satelit? Co to má bejt?“

Jenže to nebyl satelit Eurosatu.

V horním rohu obrazovky naskočil nápis, který se skládal z deseti písmen:

EněrGazTV

„Jak to, že tam mají satelit?“

„To jsou ale parchanti!“

Před kamerami se objevil muž ve světlém obleku s červenobílou kravatou EněrGazu.

„Jako první se vám hlásím z planety Anvil a mám pro naše diváky neuvěřitelnou zprávu!“

„Oni tam nahoře mají zpravodaje?“

„Jejich satelit pro stelární seismografii byl nejspíš pěknej podfuk.“

Barevný obraz vystřídalo černobílé zrnění, nejspíš jen proto, aby si diváci uvědomili nesmírnou vzdálenost, která se rozkládala mezi jejich přijímači a reportérem.

„Naše vesmírná loď Jáchymov3 byla několik minut po přistání přepadena mimozemšťany.“

„To přece nemůžou myslet vážně!?“ vybuchl Honza. „Co to je?“

Kamera zabrala hlavní trup obrovské nákladní lodi pokrytý pískem. Další části lodě ležely rozházené kolem a připomínaly zuřivě rozšlapanou soupravu lékárnických vah.

„Určitě nejdřív přistál modul s techniky a ti naaranžovali tyhle makety,“ hádal Honza.

„Členové posádky lodi Jáchymov3 byli nenadálým agresivním útokem naprosto zaskočeni. Jak se zdá, Anvilané jsou neviditelní a nesmírně nepřátelští. Při přepadení vyřadili z provozu naše kamery, takže vám bohužel nemůžeme zprostředkovat ani okolnosti přepadení, ani podobu našich nepřátel.“

„Jak by mohli zprostředkovat podobu nepřátel, když žádný neexistujou!?“ zařval Ondřej.

„To je nějakej vesmírnej bulvár, ne? Copak tomu může někdo věřit?“

„Zkus se kouknout na sledovanost!“

Honza zmáčknul tlačítko a na pravém dolním okraji obrazovky naskočily údaje, které ještě nikdy neviděli.

Čtyři miliardy diváků!

Kamera klouzala po troskách nákladní lodi a blížila se k dvěma tělům ležícím v písku.

„Teď se podíváme na jejich sponzory,“ poznamenal Honza a v záběru se na zlomek sekundy objevila značka bot Caterpillar.

„Je pravděpodobné, že Anvilané sídlí v této prohlubni…“

Reportér se i s kamerou odvážně nahnul nad jámu na povrchu Anvilu. Vypadala jako právě vykopaná hluboká studna, na jejíchž stěnách vířily různé pestrobarevné drátky a divoce se míhaly tak prudce, že celá scéna připomínala mejdan několika generací lentilek ve výtahové šachtě.

„…odkud neviditelné a podle všeho zcela nedetekovatelné bytosti vyrážejí k zákeřným útokům.“

Obraz se přesunul ke zpocené tváři vysokého světlovlasého muže v bílém plášti. V chronologii tragické reportáže nadešla chvíle na rozhovor s lékařem:

„Zranění obou horníků byla neslučitelná se životem, i když lékařská pomoc i záchranáři vyrazili okamžitě k místu neštěstí.“

Teprve v tom okamžiku Ondřej i Honza pochopili to nejdůležitější. Všechno, na čem poslední rok pracovali, jim vyfoukl EněrGaz – Ondřejův šéf utopil v licenčním řízení tolik peněz, že jeho telefonní číslo a adresu znali všichni exekutoři sjednocené Evropy.

A naše taky, došlo jim oběma.

„Sakra, už dvě minuty jsi měl bejt u šéfa!“

O doktoru Velebném se šířily rozličné zvěsti, kupříkladu že udržoval kontakty s čečenskou mafií a několik let žil v jedné domácnosti se třemi nigerijskými léčitelkami.

„Sedneme si k oknu.“

Ondřej ještě nikdy neseděl u svého šéfa tak blízko a tak se mohl do sytosti pokochat pohledem na smaragdové knoflíčky, brýle s pozlacenými obroučkami i proužkovanou mluvící psychokravatu – poslední výkřik postrogersovské terapie.

Se svou první soukromou televizí slavil Velebný závratný úspěch. Pojmenoval ji jednoduše FirmaTV a zavedl v ní efektivní organizační systém: pracovní porady, které v normálně fungující firmě zabíraly manažerům většinu pracovní doby, se řešily v rámci jednotlivých pořadů přímo během vysílání. Když bylo třeba schválit roční rozpočet oddělení, bylo zaměstnancům oznámeno, v jakém pořadu přijde rozpočet na řadu. Nejčastěji se provozní témata řešila během sportovních zpráv, přehledu počasí a v zábavních pořadech. Pokud moderátor sportovních zpráv zpíval na pódiu „Já nechci skoro nic, já nechci skoro nic, já chci jen pohladit tvé vlásky, á-hů…“ neznamenalo to, že je natolik nadaný, aby zvládl pěvecký výstup, ale že nesouhlasí s plánovaným rozpočtem oddělení. Získal-li svou kreací vyšší sledovanost, rozpočet byl upraven podle jeho přání. Takto televize představovala své zaměstnance publiku a neztrácela čas neefektivním schůzováním. Základní pravidlo FirmyTV znělo:

Pracovní instrukce se předávají výhradně během vysílání.

Neotřelé nápady se Velebnému vždycky zamlouvaly. Věci, které jsou dnes nemyslitelné, jednou myslitelné budou, prohlásil, a to díky mávnutí čarovného proutku, kterému se říká paradigma. Bude k tomu třeba parta zábavných a mediálně přitažlivých vědců, jinak totiž k žádné změně paradigmatu nikdy nedojde.

„Poslužte si, prosím.“ Velebný vytáhl čokoládové bonbony ve tvaru kamer plněné tenkou vrstvou marcipánu, která měla představovat televizní signál přenášený jeho společností.

„Děkuji.“

„O další licence na televizní vysílání již nebudeme žádat.“

„Chápu,“ prohlásil Ondřej zkroušeně.

„Chtěl jsem vám za vaši práci poděkovat. Co nevidět se po mně začnou shánět věřitelé. Nebude mi vadit, jestli budete i nadále v kanceláři přespávat. A pokud byste v ní chtěl dočasně se svou kapelou zkoušet, nikdo se to nedozví.“

Tahle slova vyrazila Ondřejovi dech.

Velebný ví, že mám kapelu, i že tu přespávám, a nabízí mi kancelář i všechno vybavení! Než se vyrojí exekutoři, mohli bysme si tu s klukama natočit videoklip! Ale co když nás tu chytnou?

Nezabaví nás taky?

„Děkuji,“ vykoktal zaskočeně.

„Nastoupíte u EněrGazu?“

„Vždyť je to banda zrádců!“

„No, kdybyste si to rozmyslel, nebudu proti. Myslím, že jste odváděl dobrou práci. A přijměte, prosím, jedno malé doporučení: kupte si akcie FragranceSferics,“ prohlásil muž, který vždy věděl, jak prorazit. A i když dlužil miliardy, stejně Ondřejovi podával pomocnou ruku.

Ale kdoví, pomyslel si Ondřej, bankrotovat je možná pro Velebného stejně běžné, jako pro mě přejít ulici a koupit si ke svačině koláč.

Dva muži v tmavých oblecích postávali u Honzova stolu a mračili se. Honza vypadal, že něco špatného snědl, a usilovně přemýšlí, jak by se obsahu svého žaludku nepozorovaně zbavil.

Exekutoři tu nemůžou být tak rychle, utěšoval se Ondřej. Budou to inzerenti, kterým už došlo, co se děje, a doufají, že z nastalé situace vyrazí nějakou slevu.

Trpělivě ťukal tužkou o stůl a čekal, až odejdou.

„Co to bylo za chlapy?“ zeptal se Honzy.

„Náboráři z terifikační kanceláře.“

„No vidíš! Letět do vesmíru, to má aspoň smysl. Rozhodně je to lepší, než čekat v prázdný kanceláři na signál, co nikdy nedorazí.“

„Jo,“ odpověděl Honza zachmuřeně.

„Tvoje reportáže byly nejlepší, co jsem kdy viděl,“ prohlásil Ondřej, aby ho trochu povzbudil. „A to, že tahle televize končí, přece není konec světa, ne?“

„Ti náboráři byli z terifikační kanceláře, do který jsem vkládal všechny naděje.“

„Tím líp!“

„Jenže dneska ráno přešla pod EněrGaz.“

„To je toho! Zkusíš nějakou jinou!“

„Ondřeji, dneska ráno přešly pod EněrGaz úplně všechny! S mejma reportáže je konec.“

„No tak leť s EněrGazem,“ poplácal ho Ondřej po rameni. „Určitě napíšeš sitcom, ve kterém i ti nejlínější zaměstnanci dostanou spoustu nových superorgánů, a začnou pořádně makat. A to, že tu terifikační kancelář převzal EněrGaz, přece není tvoje chyba, ne? Pane bože, přece EněrGaz nevlastní celej vesmír?“

„Dva roky,“ zašeptal Honza.

„Jaký dva roky?“

„Jestli chci letět, musím si tady na Zemi u EněrGazu odpracovat dva roky. A víš, co budu dělat?“

„Ne.“

„Generovat falešný pozadí pro přistávání na cizích planetách – pro případ, že by se signál přerušil.“

Je 12.00 hodin, EněrGazTV vám přináší dalších zprávy…“

Hudba pro Anvilany
Sichinger, Martin
Nakladatel: Argo
Obálka: Alena Tejnická
Redakce: Miloš Urban, Milan Dorazil
Rok vydání: březen 2010
Počet stran: 192
Rozměr: 120 x 185
Provedení: hardback
Cena: 258 Kč

Martin Sichinger


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...