1

Jmenuji se Ruth. Se svou mladší sestrou Lucille jsem vyrůstala v péči naší babičky paní Sylvie Fosterové, dokud neumřela, potom se o nás staraly její švagrové paní Lily a Nona Fosterová, dokud neutekly, a pak její dcera paní Sylvie Fisherová. Všechny ty generace jsme zažily v jediném domě, domě mé babičky, který pro ni postavil její manžel, pan Edmund Foster, zaměstnanec u dráhy, jenž se z tohohle světa vytratil dlouho předtím, než jsem se narodila. To kvůli němu jsme skončily na tak nepravděpodobném místě. Vyrostl na Středozápadě, v domě vyhloubeném v zemi, s okny těsně nad úrovní terénu a zrovna v úrovni očí, takže zvenčí vypadal jako veliká hromada drnů a spíš jako hrob než lidské obydlí. Dokonalá plochost okolní krajiny zkracovala perspektivu natolik, že se zevnitř zdálo, jako by obzor nezahrnoval nic než onu hliněnou stavbu. A tak se dědeček pustil do čtení všeho, co se týkalo cestování, od časopisů po deníky z nejrůznějších expedic do afrických pohoří, do Alp, And a Himalájí, a do Skalistých hor. Koupil si krabičku temper a z jednoho z těch časopisů obkreslil litografii japonského obrazu Fudžijamy. Namaloval mnoho jiných hor, ale žádná další nebyla k poznání, pokud vůbec měly znázorňovat existující vrcholy. Všechno to byly úhledné kužely nebo pahorky, jednotlivé nebo ve shlucích, podle ročního období zelené, hnědé nebo bílé, přičemž na jejich vrcholcích vždycky ležel sněhový příkrov, jehož barva přecházela od růžové přes bílou až po zlatou, podle denní doby. Na jednom jeho velkém obraze se v popředí tyčila zvonovitá hora, celá pokrytá pečlivě vymalovanými stromy, které do jednoho stály v pravém úhlu k místu, z něhož vyrůstaly, takže připomínaly zježené vlasy na ohybu plyše. Na každém z těch stromů zrálo zářivé ovoce a ve větvích hnízdili pestrobarevní ptáci, a každý plod i každý z těch ptáků zaujímal kolmou polohu k místu na svahu pod ním. Po pravém úbočí nerušeně stoupala k vrcholu zvířata v nadživotní velikosti, pruhovaná a skvrnitá, a po levém zase beze spěchu sestupovala dolů. Nikdy jsem se nedokázala rozhodnout, jestli je ten obraz geniální díky své neotesanosti nebo spíš bizarnosti.

Jednou zjara odešel dědeček ze svého podzemního příbytku. Odkráčel k železnici a nasedl na vlak severním směrem. Pokladnímu řekl, že chce do hor, a ten zařídil, aby ho vysadili tady u nás, což nakonec nemusel být zlomyslný žert, nebo vůbec žádný žert, protože hory tu rozhodně jsou. Je jich všude kolem spousta a kde nejsou hory, tam jsou alespoň kopce. Jenom město stojí téměř na rovině, která kdysi bývala součástí jezerního dna. Z oné dávné doby, kdy se lámaly rozměry věcí, tu zbyla záhadná pomezí, jako třeba tam, kde je vidět původní úpatí hor, co se dneska zvedají až o kus dál, nebo v místech, kam kdysi sahala voda, a kde má břehy dnes. Na jaře se jezero občas rozlévá do původních břehů. Když otevřete dveře od sklepa, plavou vám vstříc holiny, nalojovanou podrážkou vzhůru, do prahu narážejí prkna a kbelíky a schody mizí už po druhém stupni pod hladinou. Hlína se pod vodou nejdřív promění v bláto, pak v řídkou naplaveninu, a zježená tráva je po konečky zalitá ledovou vodou. Náš dům stál na vyvýšenině na kraji města, takže jsme ve sklepě většinou měli jen temnou louži, po níž se klouzalo pár kostlivých much. V sadu se pokaždé objevilo úzké jezírko s vodou průzračnou jak vzduch, pod jejíž hladinou se zračila tráva, zčernalé listí a spadané větve, právě tak zřetelné jako zčernalé listí, promáčená tráva a spadané větve všude kolem, a na jejímž povrchu se po způsobu odrazu v oku zrcadlily miniaturní mraky, stromy, naše plovoucí tváře a zkřehlé ruce.

Než dorazil do cílové stanice, stal se dědeček zaměstnancem dráhy. Cestou se nejspíš seznámil s průvodčím, který měl u železnice nebývalý vliv. Byla to spíš podřadná práce – dělal hlídače, nebo možná signalizátora. Každopádně to znamenalo, že do práce odcházel za soumraku a do svítání byl na pochůzkách se svítilnou v ruce. Ale byl pracovitý a svědomitý a bylo zřejmé, že postup ho časem nemine. Ani ne za deset let ho pověřili dozorem nad nakládkou a vykládkou veškerého skotu a zboží, za dalších šest let už povýšil na zástupce přednosty stanice. To místo zastával dva roky, do té doby než jeho profesní i životní dráha skončila při spektakulárním vykolejení rychlíku během návratu z pracovní cesty do Spokane.

Psaly o tom sice noviny až v St. Paul a Denveru, ale přísně vzato, mluvit o spektakulárnosti není tak docela na místě, protože neštěstí nikdo neviděl. Stalo se to vprostřed bezměsíčné noci. Vlak – černý, nablýskaný a elegantní, s přízviskem Ohnivá koule – dojel asi do půli mostu, když v tom lokomotiva zamířila dolů do vody a zbytek vlaku tam za ní sklouzl jako lasička s kamene. Nosič a číšník, kteří stáli u zábradlí na konci jídelního vozu a probírali osobní záležitosti (byli vzdálení příbuzní), přežili, ale považovat je za skutečné svědky nelze, a to ze dvou zřejmých důvodů: jednak proto, že byla neproniknutelná tma, a jednak proto, že stáli na konci vlaku a hleděli proti směru jízdy.

K vodě se seběhli lidé se svítilnami. Většina z nich zůstala na břehu, kde po chvíli rozdělali oheň. Někteří urostlejší chlapci a mladí muži však vyrazili nahoru na most, vybavení lany a lucernami. Dva nebo tři se natřeli kolomazí, opásali se provazem a nechali se spustit do vody v místech, kde, jak tvrdil číšník s portýrem, musel vlak zmizet. Po dvou na stopkách odměřených minutách provazy zase vytáhli a potápěči na ztuhlých nohách vystoupali po pilířích nahoru, kde byli odvázáni a zabaleni do dek. Voda byla nebezpečně ledová.

Až do svítání se potápěči spouštěli z mostu a zase stoupali nebo byli vytaženi nahoru. Kufr, polstrovaný sedák a hlávka salátu. To bylo vše, co se jim podařilo zachránit. Někteří z potápěčů vzpomínali, že když plavali směrem ke dnu, naráželi na drobné trosky, které ale musely zase klesnout nebo ve tmě odplout někam daleko. Když už nemělo smysl doufat, že se najdou pasažéři, nebylo ani nic jiného, co by se ještě dalo zachránit – žádné další relikvie kromě těch tří, a jedna z nich se rychle zkazila. Ozývaly se názory, že vlak musel sjet z mostu někde jinde. Rojily se dohady o tom, jak se choval pod vodou, jestli hned klesnul ke dnu jako kámen nehledě na rychlost jízdy nebo jestli klouzal vodou jako úhoř navzdory své tíze. I kdyby sjel z mostu v těchto místech, mohl se pod vodou zastavit až o nějakých třicet metrů dál. Navíc se mohl převrátit nebo sesunout až poté, co narazil na dno. Pilíře mostu stály na hřebeni zaplavené pahorkatiny, který na jedné straně tvořil stěnu hlubokého údolí (dvacet mil severně odsud byl další takový hřeben, jehož některé vrcholy tvořily ostrovy) a na druhé straně spadal prudce dolů jako útesy. Tyto kopce tvořily zřejmě břeh dalšího jezera. Vzhledem k tomu, že byly z křehkého, lámavého kamene, podemlela je voda, až se úplně rozpadly. Pokud vlak vykolejil a sjel z mostu na jižní straně (to tvrdili portýr s číšníkem, ale tou dobou už je málokdo poslouchal) a smekl se nebo se párkrát obrátil, možná pak padal ještě dlouho a mnohem dál.

Po nějaké chvíli vylezlo na most pár menších kluků. Začali skákat dolů, nejdřív se strachem, pak skoro rozjařeně, s vyděšeným výskotem. Když vyšlo slunce, mraky světlo rychle vpily jako kaňku. Ochladilo se. Slunce stoupalo a obloha se leskla jako plát plechu. Hladina jezera byla dokonale klidná. Když se chlapci dotkli nohama hladiny, ozvalo se slabé zapraskání. Na vlnách zvířených skokanem se kolébaly střípky průsvitného ledu, a když se hladina zase zklidnila, pospojovaly se jako kousky rozrušeného odrazu. Jeden z chlapců plaval asi patnáct metrů od mostu a ponořil se do starého jezera, ručkoval podél stěny hloub a hlouběji po slepém, bezdechém kameni hlavou napřed, dokud se nedotknul dna. Ale pomyšlení na to, kde se octnul, ho náhle vyděsilo, a když se chtěl rychle odrazit zpátky k hladině, o něco při tom zavadil. Natáhnul se dolů a rukou nahmatal dokonale hladkou plochu ležící v jedné rovině se dnem, asi sedm nebo osm stop nad ním. Okno. Vlak zůstal ležet na boku. Podruhé už na něj nedosáhl. Voda ho tlačila vzhůru. Říkal, že ta hladká plocha byla jediné, čeho se pod hladinou dotknul, co nebylo porostlé nebo zahalené jakýmsi plovoucím mrakem, jakoby naplaveninou. Byl to vynalézavý lhář, samotář s nekonečnou touhou zavděčit se. Jeho báchorce málokdo věřil a nikdo ji nebral příliš vážně.

Když doplaval zpátky k mostu a vytáhli ho nahoru a poté, co jim popsal, kam až se dostal, začala voda matnět a houstnout jako chladnoucí vosk. Když se vynořil některý z potápěčů, rozstřikovaly se vzduchem střepiny, a když se nad proraženým místem znovu zatáhl led, vypadal jako z leštěného černého skla. Všichni plavci vylezli z vody. Večer jezero zapečetila silná vrstva ledu.

Po neštěstí zůstaly ve Fingerbone tři čerstvé vdovy: naše babička a manželky dvou postarších bratrů, kteří provozovali obchod s textilem a galanterií. Obě žily ve Fingerbone přes třicet let, ale brzy po nehodě odešly. Jedna se nastěhovala k dceři provdané v Severní Dakotě a druhá se vydala hledat příbuzné a známé do Sewickley v Pensylvánii, kde žila před svatbou. Říkaly, že u jezera by dál žít nemohly. Říkaly, že je to cítit ve vzduchu i v pitné vodě a že ten zápach ani pachuť, ani ten pohled nesnesou. Nepočkaly ani na slavnostní pohřeb a vztyčení kamenného pomníku, což byla událost, na kterou se sjel zástup truchlících pozůstalých a čumilů. Pod vedením tří drážních funkcionářů vpochodoval průvod na most, opatřený pro tuto příležitost zábradlím, a házel na led věnce.

Je pravda, že ve Fingerbone si člověk jezero, nebo jeho temné, latentní hlubiny, uvědomuje na každém kroku. Když se na jaře rozorává půda, vane z čerstvých brázd jeho ostrý, vodnatý zápach. Také vítr má pachuť vody a všechny pumpy a potoky a strouhy zavání ryzí, nezkalenou vodou. Na dně leží původní jezero, zaplavené a bezejmenné, černo černé. A nad ním Fingerbone, jezero z map a fotografií, jehož vody proniká sluneční světlo, takže se v něm daří rostlinstvu a nekonečnému množství ryb, a ve stínu mola je dokonce vidět kamenité a bahnité dno, skoro tak zřetelné jako zem na souši. A ještě nad jeho úrovní se na jaře rozlévá jezero, které proměňuje trávu v černé, drsné řasy. A nad ním je voda visutá ve slunci, drsná jako dech zvířete, kypící v tomhle horském kotli.

Naše babička na odchod zjevně nepomýšlela. Prožila ve Fingerbone celý život. A i když o tom nikdy nemluvila a asi ani moc často nepřemýšlela, byla to zbožná žena. To znamená, že život vnímala jako cestu, po níž člověk kráčí, jako pohodlnou cestu v rozlehlé krajině, a že cíl, který má každý od začátku daný, stojí v dálce ve vyměřené vzdálenosti, v obyčejném světle jako nějaký neokázalý dům, do nějž každý jednoduše vstoupí, je přivítán ctihodnými obyvateli a uveden do pokoje, kde na něj čeká všechno, co kdy ztratil nebo odložil. Přijala za svou myšlenku, že jednou se s dědečkem zase shledají a budou spolu žít jako kdysi, ovšem bez hmotných starostí a v mírnějším podnebí. Doufala jenom, že dědeček do té doby stihne pobrat trochu rozumu a klidu. Dokud žil, nezdálo se, že by tyhle věci měly přijít s věkem a na náhlou proměnu babička nevěřila. Nejbolestivější na jeho smrti – zbyl jí po něm dům a penze a děti byly už skoro odrostlé – pro ni byl pocit, že zběhnul, a to ne tak docela nečekaně. Kolikrát se ráno vzbudila a zjistila, že je pryč? Kolikrát se stalo, že celé dny prochodil po domě, tiše si broukaje sám pro sebe, a se svou ženou a dětmi mluvil tak, jako by velice uctivý pán hovořil s cizími? A teď se vypařil nadobro. Doufala, že se změní, výrazně změní, než se znovu setkají, ale příliš se k té naději neupínala. V takovém rozpoložení se vydala na dráhu vdovy a stala se vdovou tak skvělou, jak skvělou byla předtím manželkou.