30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






UKÁZKA+LIDÉ: Philip Reeve, Tajemství saténových klobouků

30.10.2009 0:05

Philip ReeveTOPlistO autorovi:

Britský spisovatel a ilustrátor Philip Reeve se narodil roku 1966 v Brightonu. Po ukončení studií pracoval několik let jako knihkupec a následně se začal živit jako profesionální ilustrátor. První větší úspěch si vydobyl ilustracemi k populární sérii Děsivé dějiny. Posléze se začal věnovat i psaní a brzy se stal jedním z nejoceňovanějších autorů dětských knih. Díky své bezbřehé fantazii uplatňující se zejména ve futuristických vizích bývá Reeve také nazýván novodobým Julesem Vernem. První díl čtyřdílné série Kroniky hladových měst s názvem Smrtelné stroje (Mortal Engines) mu vynesl hned dvě prestižní ocenění – Nestlé Smarties Book Prize a nominaci na Whitbread Book Award. Následovaly další tři díly – Predator´s Gold, Infernal Devices a A Darkling Plain – všechny pojednávající o peripetiích dvou mladých dobrodruhů, Toma Natsworthyho a Hester Shawové, kteří žijí v postapokalyptickém světě obývaném navzájem se pojídajícími pohyblivými městy. Velkou pozornost veřejnosti si získala i jeho vesmírná trilogie ve stylu steampunk s názvy Larklight, Starcross a Mothstorm.

Tajemství prstenců Saturnu Philip ReeveNakladatelství Mladá fronta obě série vydává v českém jazyce. Z tetralogie Kroniky hladových měst dosud vyšly dva díly – Smrtelné stroje a Pomsta jednooké letkyně (Predator´s Gold), další díl s názvem Pekelné vynálezy (Infernal Devices) by měl vyjít ještě před Vánocemi. Z druhé série již vyšel první díl Tajemství prstenců Saturnu (Larklight) a nyní tedy i díly druhý – Tajemství saténových klobouků. Dominika Křesťanová získala za svůj překlad Tajemství prstenců Saturnu cenu Zlatá stuha 2008 a byla nominována na Čestnou listinu IBBY – prestižní mezinárodní organizace pro podporu literatury pro děti a mládež.

Ukázka kratší:

Profesor Přeslička neodpověděl. Po pravdě, profesor Přeslička najednou nebyl vůbec mocen slova. Jeho listy sebou ochable, bezmocně zaškubaly, na okamžik ztuhly a vzápětí se zplihle svěsily k zemi. Namísto zdravé zeleně nabral nebohý keř po celém těle hnědavý nádech, mozkový peň se na silném stonku ochable ohnul a namísto slov bylo slyšet jen zmatené, nesrozumitelné mumlání.

„To ta zem!“ vykřikla matka najednou. „Rychle ho vytáhněte. Ta zem je otrávená!“

Pan Hutchka a plukovník bleskurychle přiskočili a vytrhli vadnoucího profesora z mísy. Zčernalé kořeny mu ochable visely a zelinkavá pára, jež z nich stoupala, plnila celou jídelnu pachem zavlhlých ponožek.

„Panenko skákavá!“ vyjekla paní Spinnakrová, která se právě probrala z mdlob, ale byla zřejmě připravená neprodleně znovu omdlít. „Je po něm?“

„Ne, je naživu...,“ prohlásil plukovník váhavě, jako by chtěl dodat: Ale kdo ví jak dlouho.

„Musíme se za něj všichni modlit,“ ozvala se Myrtle vážně.

„Možná by spíš pomohl pořádný květináč kompostu,“ navrhla matka.

„Rozumná řeč,“ přikývl plukovník Tetteling. „V devětatřicátém, za války o mokřady na Callistu jsem měl v pluku pár těchhle zelených chasníků, prvotřídní zvědové to byli. Chlapi jak houžev, jen co je pravda. Pěkně hutný kompost, pravidelné hnojení, a bude zas jako rybička, když dá pánbu.“

„Za skleníkem je pěstitelská školka,“ vykřikl pan Spinnakr. „Tam najdeme všechno potřebné!“

Položili tedy nebohý keř na stůl a vynesli ho ven, zatímco my ostatní zůstali v jídelně a lámali si hlavu, jaké zlo posedlo tohle příjemné letovisko a kdo z nás by mohl být jeho příští obětí.


Tajemství saténových klobouků Philip ReeveUkázka delší:

Za chvíli jsem na dlani ucítila něžný dotek a domyslela si, že Jack vycítil, jak mi je, a stojí těsně za mnou. Ucítila jsem na krku jeho dech a musím přiznat, že jsem se zachvěla.

„Ach, Jacku,“ zašeptala jsem. „Proč jsi mi neodpovídal na ty dopisy?“

„Co je tohle?“ zvolal Jack a já zvedla oči a uviděla, že se zatím pustil beze mě napřed a byl už na pláži jen kousek od moře.

Ale čí dech jsem to tedy cítila na krku?

Byla jsem od hlavy k patě oblečená v tuhé vlněné látce, ale i tak mě zamrazilo. Čí prsty mi to nazdařbůh přejíždějí po dlani? Roztřásla jsem se ještě víc. S vypětím vůle jsem sebrala odvahu a otočila se.

Celé metry pouště těsně za mnou jako by se najednou vlnily, drolily a otvíraly a zpod jejího povrchu se zvedalo tlusté neforemné tělo. Vybíhaly z něj spousty pružných, svíjejících se ramen a jedno z nich si při své tápavé cestě vzduchem našlo moji ruku. Bylo jich víc, než bych dokázala spočítat, a každé z nich bylo po celé délce poseté hrozivými ostny. Strnula jsem na místě zkamenělá hrůzou, a najednou se mi vybavilo jedno z jmen, o kterých se matka zmínila, když mluvila o dravcích na pravěkém Marsu.

„Jacku!“ vykřikla jsem. „Trnová koruna! Jde po nás obrovská suchozemská hvězdice!“

Při zvuku mého hlasu se celá ta nestvůrnost obrátila širokým válcem trupu mým směrem a cosi jako nečekaný poryv větru mi rozevlálo sukně kostýmu. Táhlo mě to blíž a blíž k děsivému otvoru a můj úpěnlivý křik nic nezmohl. To odporné stvoření se mě rozhodlo vtáhnout do sebe, stejně jako by luxele nasálo drobeček z koláče! Kolem mě se rozpoutala písečná bouře, drobné oblázky a listy rdesna svištěly kolem mě a vířivě stoupaly olbřímím chobotem do mokrého vaku nestvůrného těla, které navíc bylo trochu průsvitné a v jeho nitru bylo matně vidět, jak v žaludečních kyselinách víří obrysy dalších nešťastníků, jako jsem já.

Najednou stál po mém boku Jack. Pomáhal mi vzdorovat větru, a když jsme se přesto blížili k ústí nasávací trubice, bodl do ní nožem, jednou, dvakrát, potřetí. Z ran se vyřinula trocha husté, lepkavé tekutiny, chobot přestal nasávat a stáhl se do netvorova těla, jako když šnek zatáhne oko na stopce.

Kolem nás se svíjela ostnatá chapadla, a protože mezitím nad mořem vyšlo Slunce, rýsovala se proti obloze jako tlusté černé lodyhy. Jedno se obtočilo Jackovi kolem paže, ale uťal ho nožem a pomohl mi na nohy. Další chapadlo se mi sápalo po rameni. Prorazilo ale ostnem jeden z mých záchranných balonových rukávů a sykot unikajícího vzduchu ho polekal natolik, že ucuklo a já měla dost času utéct.

Pustili jsme se směrem k moři a doufali, že trnová koruna nebude dost svižná, aby nás dostihla. Chvíli se dokonce zdálo, že se naše naděje vyplní, protože obluda se těžkopádně sunula po břehu a podle bezcílného mávání chapadel a nasávací trubice jsem si domyslela, že je slepá a nedokáže nás vystopovat, pokud nezpůsobíme nějaký hluk, kterým by se mohla řídit.

Vtom, když už jsme utíkali po lesklém vlhkém písku v místech, kde se lámaly poslední vlnky, přihodilo se něco strašlivého. Jack najednou padl k zemi, div mě nestrhl s sebou. Myslela jsem, že uklouzl, a chtěla jsem ho vytáhnout na nohy, ale v tu chvíli děsivě vykřikl a já pochopila, že spadl do otevřených čelistí písečné škeble! S pláčem jsem se ho pokoušela vytáhnout, ale zubaté okraje padacích dveří se mu pevně svíraly kolem levé nohy těsně pod kolenem.

Snažil se být statečný, chudáček, ale musela to být strašlivá bolest. Znovu vykřikl, trnová koruna ho zaslechla a s velkým srkáním a mlaskáním se hrnula k nám. Její odporná nasávací trubice byla přímo za mými zády a chystala se mě vcucnout do sebe.

„Jacku!“ vykřikla jsem, zatímco mě proud vzduchu strhával dozadu.

Držel mě za obě ruce a táhl k sobě, ale vtom trubice zvýšila tah a já se ocitla ve vzduchu. Hrála jsem roli lana, o které se přetahovali Jack a obluda, a byla to role nanejvýš nepohodlná a nedůstojná!

„Myrtle!“ vykřikl Jack. Byl, chudák, celý šedivý bolestí a levou nohavici měl prosáklou slizem. „Myrtle!“ zavolal znovu. „Ještě o kousek blíž, jestli můžeš...“

Přitahoval mě k sobě víc a víc a já zavřela oči a zvedla k němu tvář v očekávání posledního polibku na rozloučenou. Přiznám se, že mě trochu zklamalo, když místo toho pustil moji ruku a natáhl se po jednom ze střapců mého koupacího oděvu.

„Jacku!“ vykřikla jsem dotčeně, ale to už mě pustil úplně a já nanejvýš nevhodným způsobem kroužila vzduchem, až jsem se hlavou napřed ocitla v mokrém ústí té ohyzdné trubice.

Ale Jackův plán, který jsem v první chvíli nechápala, přece jen vyšel. Nafukovací člun ukrytý v honzíku šatů se už za letu nafoukl, takže než jsem dorazila k hvězdici, byla jsem na ni příliš velké sousto. Zaklínila jsem se v nasávací trubici jako korek v láhvi, s hlavou dovnitř a nohama ve vzduchu. Divoce jsem kopala kolem sebe, ale nebylo to nic platné, protože nebylo do čeho kopnout. Trčela jsem tak celou věčnost, jak se mi v té úzkostné chvíli zdálo, natřásaná zmítáním trubice a napůl udušená odpornými výpary z netvorova žaludku…

Autor: Philip Reeve
Název: Tajemství saténových klobouků (angl. Starcross)
Vyšlo: říjen 2009
Překlad: Dominika Křesťanová
Redakce: Alexandra Fraisová
Obálka a ilustrace: David Wyatt
Počet stran: 336 stran
ISBN: 978-80-204-2036-7
Doporučená cena: 329,-

Lucie Šavlíková


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...