Kapitán Nemo podle Neffa

Nakladatelství Albatros v pondělí 26. května vydalo knihu Dvacet tisíc mil pod mořem. Jeden z nejslavnějších románů Julese Verna je stále živý díky tajuplné postavě kapitána Nema. Znalec a sběratel „verneovek“ Ondřej Neff příběh nově převyprávěl, takže je přitažlivý i pro současného čtenáře. Ozdobou knihy jsou ilustrace a kvaše Zdeňka Buriana, které nádherně podtrhují exotickou a dobrodružnou atmosféru tohoto příběhu. Křest knihy, která zahajuje plánovanou řadu Verneových titulů v podání Ondřeje Neffa, proběhne 11. června v 15.00 v kině Ponrepo a bude spojen s promítáním filmů inspirovaných dílem Julese Verna.

Jules Verne – Ondřej Neff: Dvacet tisíc mil pod mořem

Projekt převyprávět a čtenářsky „zaktualizovat“ verneovky existoval v Albatrosu již delší dobu, ale po dohodě mezi spisovatelem Ondřejem Neffem a programovým ředitelem Albatrosu Ondřejem Müllerem nejdříve nakladatelství vydalo nové převyprávění Robinsona Crusoea, na němž si vyzkoušelo, že nové verze klasických dobrodružných příběhů jsou pro současné čtenáře dostatečně atraktivní a ilustrace Zdeňka Buriana nic neztratily ze své přitažlivosti.

Snahou Albatrosu je v novém vydání verneovek s ilustracemi Zdeňka Buriana shromáždit co možná nejkompletnější ilustrační doprovod od tohoto malíře v nejlepší tiskové kvalitě (v knize Dvacet tisíc mil pod mořem celkem 16 kvašů a 41 pérovek + původní obálka otištěná na zadní straně potahu). Ilustrační doprovod je konzultován s odborníky a sběrateli díla Zdeňka Buriana.

Albatros záměrně vybral pro zahájení řady román, který je dějově problematický a budil rozpaky už v době svého prvního francouzského vydání, navzdory tomu, že právě v tomto románu autor stvořil nesmrtelnou postavu kapitána Nema. Ondřej Neff tak měl při aktualizaci a modernizaci děje větší možnosti i prostor pro nové ztvárnění „verneovského“ děje. Od Ondřeje Neffa je i zasvěcený doslov přibližující dobu vzniku románu i zajímavosti z původního děje. Novinkou jsou přepracované mapy z minulých albatrosích vydání a nákresy strojů, které se v ději vyskytují, v tomto případě průřez ponorkou Nautilus z pera Ladislava Badalce.

Dalším titulem v této řadě bude Patnáctiletý kapitán, který vyjde na podzim 2008.

208 str + příloha, 163 x 238 mm, 1. vyd., pevná vazba, 269 Kč

Životopisné údaje (vybrané a aktualizované informace z Portálu české literatury):

Ondřej Neff

Spisovatel a publicista Ondřej Neff se narodil 26. června 1945 v Praze jako syn spisovatele Vladimíra Neffa (1909–1983) a herečky Vlastimily Petrovičové (1903–1980). Po maturitě pracoval v časopise Svět v obrazech (1962–1963) a vystudoval Institut osvěty a novinářství (1969). Titul PhDr. získal roku 1970 rigorózní studií Ano a ne. Ideologie a žurnalistika francouzské studentské mládeže z jara 1968, kde se zabýval i ultralevým terorismem a anarchismem. Žije ve Zvoli.

V letech 1970–1971 Neff pokračoval na FF UK studiem kulturních dějin Dálného východu. Souběžně byl od roku 1970 zaměstnancem nakladatelství Albatros, mj. jako promítač. Pro roky 1974 a 1975 se stal „omylem“ i propagačním pracovníkem obchodního domu Kotva. Poté do roku 1979 fotografoval na volné noze pro Ústředí lidové umělecké kultury a v letech 1979–1981 vystudoval ještě Institut výtvarné fotografie a současně pracoval v deníku Mladá fronta (1979–1985). Ve čtyřiceti letech se stal spisovatelem z povolání.

Na volné noze ale Neff dlouho nevydržel a již v letech 1987–1989 pracoval jako redaktor týdeníku Kmen a mezi roky 1990–1994 byl opět zaměstnancem deníku Mladá fronta Dnes, a to jako šéfredaktor a autor sobotních příloh Víkend. Mezitím se stal rovněž šéfredaktorem sci-fi měsíčníku Ikarie (1990–1993), který založil už za socialismu, přičemž do původní, neoficiální „Ikárie“ přispíval již od roku 1985. Roku 1995 pak pod přezdívkou Aston propadl internetu. Nejprve se stal redaktorem síťového Magazínu AmberZine. Pak, od začátku roku 1996, pracoval v měsíčníku Softwarové noviny, a to jako redaktor internetového týdeníku. 23. dubna 1996 umístil na web poprvé svůj vlastní deník Neviditelný pes pojmenovaný na počest psa Gordona, který by se právě toho dne dožil svých dvacátých narozenin. K „Psovi“ připojil Neff roku 1999 i specializovaný deník Digineff věnovaný fotografii a dále spoluzaložil Institut digitální fotografie, kde dodnes přednáší.

Ondřej Neff napsal také tucet rozhlasových her plus pětidílný seriál Dvacet tisíc mil pod mořem (1995), který následovala třídílná série Šrafovaný svět (1986) – o verneovkách.

A právě Jules Verne se stal spisovatelem, od jehož díla se Ondřej Neff odrazil ke své hlavní celoživotní tvorbě. Už od dětství verneovky miloval, aby roku 1979 zaplnil trhlinu v českém knižním trhu publikací Podivuhodný svět Julesa Verna (předchozí Janatkova monografie z roku 1959 byla do značné míry plagiátem knihy Jules Verne, sa vie, son ouevre od Allotte de la Fuye). Podstatně přepracované vydání „Podivuhodného světa“ doplnil Neff roku 2005 i exkluzivní encyklopedií všech Vernem vysněných vynálezů a imaginárních zeměpisných lokalit z jeho knih. Ale nebyl tu jen Verne: jako jednoho z nejobdivuhodnějších „českých Verneů“ ctí Neff dra. Ludvíka Součka (1927–1978), o kterém nejprve publikoval obdivnou esej v časopise Zlatý máj. Právě díky ní byl vyzván, aby zpracoval dějiny české sci-fi. „Ona nějaká existuje?“ ptali se tehdy mnozí. Ale Neff se neptal, nelenil a svou průkopnickou práci završil knihou Něco je jinak (1982), jejímž doplňkem se staly Tři eseje o české sci-fi (1986). A sci-fi světová? Její dějiny Všechno je jinak (1987) napsal ve spolupráci s Alexandrem Krameriem (nar. 1946), jehož jméno tehdy nesmělo být nikde uváděno, takže své povídky vydával jako Jaroslav Veis.

Působivá postkatastrofická antiutopie Tma, jejíž lapidární titul vymyslela Alexandra Berková, vyšla hned dvakrát krátce po sobě (1998, 1999) a dočkala se i totálního přepracování ve zcela nový román Tma 2.0 (2003). Revidovaná verze románu Tma vyšla v Albatrosu v roce 2007. Zatím poslední román Tušení podrazu (který vyšel v roce 2007 v Albatrosu) je podle autorových slov „splacením dluhu“ jeho vzoru, dr. Ludvíku Součkovi, a pokouší se vyvrátit jisté fámy („český Mengele“) okolo jeho fascinující osobnosti a zároveň i „řeší problém“ Součkovy smrti a údajně zcizeného rukopisu knihy Tušení světla. Na podzim roku 2008 je naplánováno 2. vydání povídek z osmdesátých let Čtvrtý den až navěky.

Ondřej Neff se uplatnil také jako překladatel z angličtiny a je „po Součkově vzoru“ autorem mnoha fotografických příruček počínaje titulem Tajná kniha o fotografii (1981, zcela přepracováno 2005). Neffa politického publicistu představuje osm svazků vybraných „Astonových“ článků z Neviditelného psa (1997–2002). Přinejmenším počínaje statí Svět bílých bublin vydanou na pokračování ve Zlatém máji (1978) se Neff teoreticky i prakticky zajímá také o komiks a vydal už asi pět publikací tohoto charakteru. Miluje film, i když se skoro nedívá na televizi, a to obzvlášť film vědeckofantastický (zatímco fantasy neholduje).

Úplná verze:

http://www.czlit.cz/main.php?author_id=294&pageid=34

Ukázka:

Abraham Lincoln nebyla vědeckovýzkumná loď. Já jako vědec a Ned Land jako vyhlášený harpunář jsme měli být pouhou zástěrkou zakrývající pravý cíl výpravy. Nikdo neměl Abrahama Lincolna podezřívat, že je to ve skutečnosti torpédová lodice, vyzbrojená nejnovějšími zbraněmi, která nepátrá po širých mořích nazdařbůh, ale pluje za úlovkem cíleně, nelítostně, jako když se luňák vrhá na schouleného ušáka. Pochopil jsem, co znamenalo to zachvění paluby a zasyčení ve vlnách. Byly to zvuky, jež vydává torpédo, vymrštěné z trubice silou stlačeného vzduchu. Minulo cíl? Dozajista. Ponorka, a teď jsem nepochyboval, že to skutečně ponorka byla, se dala do pohybu krátce před tím, než jsme sykot zaslechli.
Ano, byla to harpuna našeho statečného mořského lovce Neda Landa, která při úderu na plášť stroje zazvonila. Ten, kdo ho ovládal, rozhodně nepolevoval v pozornosti a uvedl stroj do bleskové rychlosti. Ta stačila přemístit ponorku tak, že vypuštěné torpédo minulo její záď. „Co tu děláte?“ ozval se nám za zády kapitán Farragut.
Přicházel v doprovodu pětice námořníků. Jeden z nich nesl svítilnu. Její prudké světlo mě oslepovalo a mým druhům se nedařilo o nic lépe. Ned Land hněvivě mhouřil oči a Conseil si je zakrýval rukou.
„Jak vysvětlíte, co je zde v podpalubí, kapitáne Farragute?“ oslovil jsem příchozího ostře.
„Vám nebudu nic vysvětlovat. Nesnáším na své lodi čmuchaly. Chopte se jich,“ zavelel svým mužům, „a hoďte je do moře.“
Dovedl jsem ho pochopit. Odkryl před námi karty a musel se zbavit nepohodlných svědků.
Jenže my jsme nebyli jen nepohodlní svědci, byli jsme i nepohodlné oběti, odhodlané bránit své životy. Ned Land ozbrojený harpunou vyrazil kupředu a ve vteřině srazil ratištěm dva muže k zemi, toho, který stál po Farragutově levici, a také námořníka s lucernou. Palubu teď osvětlovala jen záře vycházející z poklopu. První šarvátku jsme vyhráli. Na lodi však bylo na padesát námořníků a bezpochyby byli ozbrojeni. Jak dlouho jim dokážeme vzdorovat?
Zasupění a temný úder za mými zády mě vrátil z říše úvah do nepříjemné skutečnosti. Ze tmy se vyloupl námořník, který se mylně domníval, že hodný a mírný Conseil je neškodný. O svém omylu se ihned přesvědčil. Conseil, zkušený bojovník, proti němu použil chvatu, který se naučil od zápasníků za naší výpravy do Číny, kde jsme zkoumali chování ostnokožců v mělkých vodách u Paracelských ostrovů. Námořníci však budou příště opatrnější a hlavně, jsou nad námi v přesile.
Navíc mají palné zbraně, uvědomil jsem si, když ze tmy třeskl první výstřel.
„Hlupáci,“ zaburácel Farragutův hlas. „Postřílíte jeden druhého. Zažeňte je na příď!“
Byl to přece jen muž na svém místě, jakkoli sloužil špatné věci. Neztratil hlavu ani schopnost orientace v málo přehledné situaci. Cítili jsme, že se kolem nás ve tmě stahují čelisti kleští. Nepřítel se mohl vynořit odkudkoli. Někde ve tmě byl kormidelník. Z otevřeného poklopu se mohli vyhrnout útočníci, a kdyby udeřili všichni najednou, ani Conseilův um a Ned Landova síla by je nezastavily, o mé výřečnosti nemluvě. Bezděky jsme tedy plnili kapitánovo přání a vraceli jsme se tam, odkud jsme přišli.
Byl to zoufalý ústup. Dosáhli jsme při něm několika drobných vítězství. Conseil mě zbavil chlapiska, které mi skočilo na záda z lanoví, kde číhalo podobno levhartovi. Útok mě srazil na kolena a myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka. Mužovo zaúpění a tříštivý zvuk lámané kosti mě vyvedly z omylu. Šťastnou chvíli neměl ani muž, jehož žaludeční krajina se seznámila s tupým koncem Ned Landovy harpuny. Jeho vyheknutí bylo příslibem, že po několik příštích dnů nebude znamenat žádnou zátěž pro lodní kuchyni. Ale i kdyby moji druzi znásobili svoje bojové nadšení, nepřátel bylo příliš mnoho a přesile nakonec podlehli i rekové u Thermopyl. Ti ale padli při dobrém vědomí, že chrání svoje bratry před barbarským vpádem, kdežto my zahyneme zbůhdarma a naše smrt jen uvolní ruce padouchovi jménem Farragut.
Obloha šedla. Brzy vyjde slunce. První hodiny dne 5. listopadu 1867 jsme už měli za sebou. Poslední hodiny tohoto dne se už odvinou bez nás.
Ocitli jsme se v úzkém prostoru na přídi. Odtud jsme pozorovali tajemné těleso v hlubinách, které se zachránilo před zkázou díky šťastnému zásahu Ned Landovy harpuny. Co přineslo štěstí ponorce, přinese nám zkázu.
I když, moudře uváženo, Farragut by se nás po zničení ponorky zbavil coby svědků tak jako tak. Proč ještě nestřílí? napadlo mě. Má nás v hloučku pěkně pohromadě…
Kapitán náhle nechal rozsvítit silný reflektor umístěný na můstku. Síla toho světla nás div nesmetla do moře.
Pochopil jsem, že ten bídák si chce naši popravu užít.
Uslyšeli jsme zarachocení natahovaných závěrů pušek.
„Kdo se moc dozví, sám sobě škodí,“ ozval se neviditelný Farragut. „Mohu vás ujistit, že po návratu se postarám, aby se svět dozvěděl o důstojné smrti mučedníků vědy. Deníky celého světa budou psát o třech hrdinech, kteří nepřežili setkání s narvalem.“
„Nemohl by to být vorvaň?“ ozval se Conseil. Byl jsem na něho pyšný. Ani v této poslední chvíli neztratil nic ze svého statečného francouzského ducha.
„Noviny lžou,“ zahřímal Ned Land. „Kdyby měly psát pravdu, musely by napsat, že jsme se stali obětí vraždy rukou sprostých pirátů.“
Z druhé strany bylo slyšet zaklení.
„Skončeme tu frašku!“ poznal jsem hlas prvního důstojníka.
„Miřte dobře, chlapi!“ rozkřikl se kapitán Farragut. „K líci zbraň, zamířit a...“
K povelu „pal“ už neměl příležitost.