DÍL ŠESTÝ: SARABANDA SMRTI (Al-Kasr al-Chamsín)

2. Strážci pokladu Pocházeli z prastaré rasy, tak staré, že sami nepamatovali své kořeny. Možná kdysi byli lidmi, možná s nimi pouze sdíleli společné předky, a možná ani to ne; pokud však ano, pak se jejich cesty dávno rozešly. Byli dětmi noci mnohem víc, než lidé dětmi slunce: za dne se krčívali hluboko v puklinách země, v děrách, sklepeních a zapomenutých hrobech, a teprve za tmy vycházeli do pustin, aby nalezli nečistou potravu... Možná kdysi byli lidmi, a možná, že ne - pokud však ano, dávno ztratili lidské rysy. Příliš se připodobnili tomu, co pojídali; jestli se někdy v šeré minulosti vymanili z prapůvodních zvířecích forem, nyní klesli hloub, než odkud vzešli. Odvěcí obyvatelé pustin, vyhnanci, zapuzení tisíc let mrtvými božstvy, chytali k obživě plazy a červy a všelikou havěť, nebylo-li nic lepšího; na pohřebištích vyhrabávali mrtvé a obírali je o šperky stejně jako o z kostí opadávající maso, na mrchovištích se rvali o páchnoucí zdechliny i těla popravených zločinců... V pověstech pouštních lidí se stali ztělesněním nočního zla; obávaní, proklínaní, nikdy nezmiňovaní nahlas, zažehnávaní modlitbami i věky vyzkoušenými ochrannými kouzly, úskoční a smrtelně nebezpeční...

Al-Kasr al-Chamsín je přitahoval tak, jako je přitahovala všechna takováto lidská sídliště: dostatečně velká, aby v jejich okolí vždycky mohli doufat v nějakou potravu, a zároveň dostatečně obklopená pustinou, v níž se mohli za dne skrýt... Když přišli křesťanští rytíři, nevědomky s sebou přinesli div, jenž se dotkl přímo jejich černých srdcí a touhu dětí noci ještě zvýšil - a že přitom ti do železa oblečení bláhovci vyhnali z hradu původní obyvatele, a co víc, že ve své nenávisti vůči všemu, co považovali za projevy modloslužebné víry, odstranili s prahů dveří a okenních překladů symboly, jež dětem noci zabraňovaly ve vstupu, příběh alcazracansinského obléhání se stal bojem proti dvojím nepřátelům: za dne na rytíře dotíraly arabskoberberské voje, v noci si do jejich řad chodily vybírat daň hladové stvůry, jimž ve své pýše sami otevřeli cestu...

Do vnitřní pevnosti, kasru, se však děti noci dostaly příliš pozdě - mocný div byl již ukryt. A než jej našly, s novým dnem vtrhli dovnitř bojovníci pouštních lidí, pobili ty, které se jim podařilo zaskočit, a ostatním znovu zahradili přístup zapečetěnou bránou. Natolik silní, aby je vyhnali i z předhradí, ale už nebyli; to zůstalo dětem noci navždy otevřeno. A lidé se raději stáhli a al-Kasr al-Chamsín zpustl...

Leč děti noci byly trpělivé. Za staletí nuzování se naučily čekat: dokázaly prospat celá desetiletí, když to muselo být, a budily se jenom občas, aby ulovily ještěrku či pouštní krysu a ukojily aspoň drobným soustem nejstrašnější hlad...

Věděly, že jejich čas přijde. A dnes se dočkaly.

* * *

Livio Aratore pocházel od calabrijského Catanzara, Timone Coscia se narodil poblíž Otranta; kdyby měli rozhodnout, komu se v rodných končinách dařilo hůř, těžko by se dopracovali nesporného výsledku. Oba žili jako námezdní zemědělští dělníci, oba se mimo sezónu protloukali, jak mohli, a oba už nejednou skončili v base pro drobné krádeže či jiné přestupky. Livio si vedl o něco lépe, neboť jemu se jednou podařilo zůstat zavřený přes celou zimu a získat tak plné zaopatření na celé hladové období; Timone se zase na vojně naučil alespoň trošku číst a psát... Jinak to ani v Calabrii, ani v Apulii nestálo za nic, a když se před třemi roky otevřely nové možnosti v čerstvě dobytém Tripolsku, oba neváhali a okamžitě se přeplavili na báchorečný africký břeh.

Brzy stejně jako mnozí další zjistili, že mohli zrovna tak zůstat v Itálii: práce byla zrovna tak mizerně placená jako tam, a ačkoli tu sezóna prakticky nikdy nekončila, zemědělsky využitelné půdy a tím i příležitostí k zaměstnání bylo málo. Rozhodně ne dost pro všechny, kdo se sem nahrnuli... Livio a Timone se znovu, tak jako doma, probíjeli od ničeho k ničemu, znovu si museli jídlo častěji ukrást než si je mohli koupit, a vyhlídky zůstávaly nevalné. Domenika Delconta přivítali jako spasitele - praštit v temné uličce ubožáka, sotva majetnějšího než oni sami, a sebrat mu těch pár těžce vydřených soldi sice dokázali i bez něj, ovšem Domenico naznačoval, že jeho záměry jsou větší... I pro něj ale muselo být překvapením, jak to nakonec dopadlo - příchod Švýcara Steina, jakož i odměna, již jim nabídl, bylo něco, co nečekal nikdo.

A co bylo nejúžasnější, vlastně ani nijak nepřekračovali zákon. Jistě, ty zbraně, které Stein bůhvíjak připašoval, by jim od úřadů pražádnou vlídnost nevynesly. Také to, že teď seděli s těžkou strojní puškou na ochozu opuštěného hradu a čekali, až se u tamté skály objeví lidé, které měli postřílet, by jistě už samo o sobě každý procuratore ohodnotil jako pokus o úkladnou vraždu. Ale co na tom, když se to nikdo nedozví? Výprava sama byla legální, peníze, které za účast na ní dostanou, rovněž; tak co chtít víc? Timone s Liviem si připadali jako šťastní lidé.

A to i přesto, že jinak byla tato osamělá hlídka docela nudná záležitost. Už tu dřepěli hodinu a půl a na měsícem zalité pláni se stále nikdo neobjevoval; vlastně ani neměli jistotu, že za tím útesem doopravdy někdo je. Vždyť kdyby tam skutečně tábořili lidé, tak by si snad aspoň na chvíli rozdělali oheň, no ne? Noci v poušti byly chladné, a jak rozpálené zdivo okolo stydlo, i do jejich údů se zakusovala čím dál větší zima... A tam nad skalinou se zatím neobjevil ani obláček dýmu. Mor na takovou službu!

Naštěstí měl Timone cigarety. Levné Popolari, jak jinak, ale pořád lepší než nic... "Dáš si taky?" zeptal se, když vyklepával z balíčku další spagnolettu, a Livio neodmítl. Zapálili si jedinou sirkou, mrhat na takovou prkotinou dvěma by bylo zbytečným plýtváním, a pohodlněji se opřeli, aby v klidu vychutnali pocit, že jim vonný dým vnáší do těla trošku kýženého tepla...

V tu chvíli za sebou zaslechli tichý zvonivý smích.

Timone Coscia se lekl, až mu hořící cigareta vypadla z úst, a v příštím okamžiku ji s klením lovil z poklopce; Livio dokonce vyskočil s rukou na zadní kapse štruksáků, kde nosíval pětipalcový vyskakovací nůž. Vzápětí ji ale poněkud provinile stáhl: na takovouto návštěvu přece stiletto nevytasí...

Přes pobořenou zídku na ně shlížely dvě dívčí hlavy - i v měsíčním světle klasicky krásné, s velkýma mandlovýma očima, s tvářemi orámovanými penízkovými závěsy, tvořícími na čepci několikařadou čelenku a splývajícími pod hrdlo v trojitém řetězu: hlavy dívek, jaké sice nebylo možno potkat v takřka čistě arabském Tripoli, jakých však dost zahlédli v tuarežských táborech... Hlavy dívek, nespoutaných tolik islámskými konvencemi tolik jako jejich sestry při pobřeží, takže nebyly nuceny halit spanilost svých lící, hlavy dívek, jež - jak se toužebně šeptalo v dělnických noclehárnách - dovedly být úžasně nespoutané i jinak, padl-li jim člověk do oka...

Livio Aratore lehounce hvízdl a napřáhl k nim dlaň; Timone, který konečně našel spadlou cigaretu, pomaloučku vstal a ukázal ji v pozdvižené ruce. "Tak co, holky," zavolal škádlivě, "chtěly byste ochutnat?"

Poočku na sebe mrkly a zapýřily se; jedna ke druhé zabrebentila něco, čemu Timone pochopitelně nerozuměl o nic víc, než ony mohly rozumět jeho italštině, a čemu ta druhá zdráhavě přikývla... První dodala ještě dvě či tři slova, a její družka znovu vyprskla oním perlivým smíchem, jejž ovšem honem chytala do na ústa přitištěné dlaně...

První pokrčila rameny, naposled něco prohodila a hned poté už přelézala zídku; druhá, snad že jí bylo hloupé nechat jít přítelkyni samotnou, snad že nechtěla tam vzadu zůstat sama, ji po krátkém zaváhání následovala. "Teda, kamaráde, my máme kliku," zašeptal Timone k Liviovi. "Kdyby byly přišly jen vo něco málo pozdějc, už tady místo nás seděli Gambetta a Zoccolante..."

Dále neřečňoval, neboť dívky již přistoupily až k nim - ta vepředu se slibnou drzostí, zadní roztomile rozpačitá, avšak když ji odvážnější společnice uchopila za ruku a donutila dotknout se Timona, jako by ji přesvědčovala, že je skutečný, vzhlédla k němu s úsměvem, nabízejícím všechny slasti hurisčího ráje... Timone ji k sobě neobratně přivinul, a než se utopil v jejím polibku, matně mu přišlo, že sem vánek odněkud přivál protivný hnilobný pach; něco takového zde ve volné poušti ještě necítil, ale rozhodl se nekazit si tím tu nečekaně šťastnou chvíli. Ochotně se nechal položit na drsnou dlažbu a se zavřenýma očima a jejími ústy na svých vychutnával příslibné dotyky prstů, neobratně zápolících se knoflíky jeho kalhot.

Na Livia vyšla ta smělejší, a způsob, jakým se na něj vrhla, neměl daleko k útoku dravé šelmy. Trochu ho to zaskočilo, navíc prudkost, se kterou jej strhla k zemi, mu při dopadu málem vyrazila dech; asi proto na rozdíl od Timona s očima dokořán otevřenýma vyjeveně zíral, jak si bude počínat dál...

Dozvěděl se to až příliš záhy. V okamžiku, kdy je oba měly bezpečně pod sebou, vzezření tuarežských krásek vzalo za své: rozpustilo se a zmizelo, jako se zrána vsákne do země mlha pod náporem slunce, a v chladném svitu luny se ukázala jejich pravá tvář. Livio vykřikl a znovu zašátral po stillettu v kapse, leč pozdě - ležel na něm a stejně již neměl ani kdy stisknout pero...

Smrtelný křik lapených odezněl v chlemtavých a páravých zvucích; nepříjemný puch hniloby, náhle všudypřítomný, se rychle mísil s měděnou vůní prolévané krve.

* * *

"Co to bylo?" Mika Redjak se zastavil a lehce předkloněný se pokoušel očima proniknout stíny před sebou.

"Vím já?" opáčil Franta a netrpělivě jej postrčil. "Přišlo to zepředu; tady se to nedozvíme..."

"Někdo křičel," pronesl zvolna Kelly, jenž jejich hovoru sice nerozuměl, nicméně slyšel totéž co oni. "Někdo, kdo se dostal do vošklivýho maléru... Dal bych si bacha, až pudeme dál."

"Myslíš, že..." Čech se po něm znepokojeně ohlédl.

"Jo, myslim. Někdo tam umřel. A nijak hezky - todle nebyl řev chlapa, kterej odněkud padá nebo tak."

"Hm." Franta Franta nerozhodně stanul; tentokrát to byl on, kdo se pátravě zadíval do tmy. "Nakolik víme, široko daleko tu jsme jenom my a Klammerova parta. Takže buďto se začali mordovat mezi sebou, anebo..."

"...anebo je tady eště někdo třetí," přikývl Australan. "Taky to tak vidim. Takže..." Odhrnul cíp pláště a vytáhl z pouzdra bubínkový colt; držel zbraň nízko a zdánlivě ledabyle, ale hlaveň směřovala vodorovně a v každém okamžiku následovala Kellyho pohled.

"Jo, asi máš pravdu," přitakal Franta a rovněž tasil. Ostatní, kteří je sledovali, učinili podobně, a celá skupina se opět dala na pochod...

Do al-Kasr al-Chamsínu se dostali jednoduše - od místa, kde nechali velbloudy, vyrazili podél útesů od hradu pryč, dokud si nebyli jisti, že už z hradby nemohou být v žádném případě pozorováni, a půlobloukem obešli pevnost od západu na východ. Odtud, z Klammerova pohledu odzadu, se připlížili k hradbám, a jakmile našli část dostatečně narušenou, aby se dalo vylézt vzhůru, měli vyhráno... Tedy alespoň pro první kolo. Druhé, přejít po ochozech zpět na západ, teprve probíhalo, a co se týče třetího, totiž vpadnout na stanoviště Klammerovy strojní pušky a zmocnit se jí, to bylo prozatím nejistou budoucností...

Putovali po vnější hradbě, po pravé ruce sráz dolů, nalevo takřka bezprostředně bludiště uliček a příbytků - budovy ani domy se těm napolo do pískovcového základu vydlabaným, napolo dozdívaným plástvím říkat nedalo. Nerovné stěny byly proděravěné desítkami zhruba čtvercových otvorů; že některé nebývaly okny, nýbrž dveřmi, se poznalo jen podle toho, kam stoupala strmá nepravidelná schodišťátka a kam ne. Semo tamo trčely nad ulice omšelé pahýly neotesaných, věkem rozpukaných klád - zřejmě zbytky krakorců, po nichž kdysi nebezpečně vysoko vedly pavlačovité lávky... Muži, obcházející hradbu, zahlíželi na ta mlčící doupata s neskrývaným podezřením: jasně cítili, že kdokoli zabloudí dovnitř tohoto labyrintu, bez pomoci se tam zakrátko ztratí, a že z černoty každé z oněch výhružných, očnicím prázdných lebek podobných děr je může pozorovat neviděný nepřítel...

Pět minut po tom, co slyšeli křik, se Abú Kubúr zastavil. "Tohle už je západní strana," zašeptal. "Odteď opatrně, ta hlídka už nemůže být daleko."

Opatrnější než předtím sice už těžko mohli být, nicméně rozuměli: dokud nezjistí, kde přesně Klammerovi střelci čekají, nesmí padnout ani slovo a musí se dávat pozor na každý krok...

A obezřetnost se vyplatila. Neurazili ani sto kroků, když se po dvou stoupáních ochoz náhle znovu propadl o něco níž, kam neviděli, dokud nedošli na samý konec - a tam to bylo. Přímo pod nimi, odděleni pouze příkrými schody a několika metry prázdné terasy, ve stínu zpola rozesuté zdi ležela dvojice mužů; německá modifikace Maximovy strojní pušky, zlověstně mohutná na třínohém podstavci, spočívala opuštěně o dva kroky dál.

Minutu, dvě je pozorovali. Muži se nepohnuli.

"Spějí," vydechl Abú Kubúr téměř neslyšně. "Alláh karím! Tím líp..."

Zvedl vojenskou karabinu - jedinou dlouhou zbraň, kterou měli, jeho osobní kořist z války před třemi roky - a zamířil; než však stihl stisknout spoušť, Franta Franta mu položil dlaň na mířidla. "Tak ne," šeptl. "Potichu."

Mika Redjak ukázal tázavě palcem na vlastní hruď. Když Franta kývl, tiše odložil revolver, pomaloučku vytáhl zpoza šerpy křivý balkánský nůž, stejně zvolna jej otevřel a obrátil v dlani ostřím vzhůru, aby mohl čepel zapřít palcem a nezaklapla se mu přes prsty - a najednou byla všechna pomalost tatam a Mika letěl třemi kroky po schodech dolů, dalšími třemi přes šíři terasy a už se vrhal k ležícím mužům a napřahoval křivák k bodnutí...

Ježíšikriste, dyť tohle je vražda, uvědomil si užasle Kelly. Prachsprostá vražda je to, a já... Chtěl něco namítnout, třeba jen, že ty chlapy stačilo omráčit nebo spoutat a ne hned zabíjet, jenže už bylo pozdě - pozdě, protože protestovat mělo smysl jedině předtím, než Dalmatinec vyrazil, a pozdě i proto, že něco bylo jinak. Mika Redjak, místo aby nenechal čepel dopadnout, se najednou zarazil, opatrně se napřímil a o dva kroky couvl, aniž by odpoutával pohled od ležících... "Pojďte sem," zavolal polohlasně se zvláštní naléhavostí. "Pojďte sem, proboha!"

Oba Italové byli mrtví, rozervaní na kusy, a jediný důvod, proč je předtím považovali za obyčejné spáče, byl ten, že příšerně zohavená těla i tratoliště krve pod nimi překrýval stín zídky. A ačkoli každý z Frantových mužů už viděl v životě leccos, při pohledu na ně nebylo ani jednomu z nich docela volno... Leda snad Abú Kubúr na ně dokázal shlédnout s nepohnutou tváří - o něm ale Franta věděl, že takovou bezvýraznou maskou zakrývá své pocity právě tehdy, když jsou nejsilnější...

První prolomil mlčení L. L. Kelly: "Co jim to udělalo? Lev?"

"Tady lvi nejsou," zakroutil hlavou Franta. "Jediné šelmy na Hammádě jsou fenkové, a ti loví nejvýš krysy... Nic většího."

Zatímco Australanovi odpovídal, do mysli se mu tlačily vzpomínky. Tohle už jednou zažil, už jednou stál v poušti nad podobně zmasakrovaným tělem a naslouchal dohadům, jaké zvíře mohlo mrtvého tolik potrhat. Tehdy, před šesti lety, se ovšem nakonec ukázalo, že to nezpůsobili ani lidé, ani zvířata, nýbrž...

S obavou se rozhlédl. Je snad al-Kasr al-Chamsín podobné místo jako tamto? Jako - zaváhal, než je pojmenoval, byť i pouze v duchu - Údolí lamií? Tuaregové jej považují za prokletý...

Abú Kubúr se rovněž díval spíše po okolí než po mrtvolách před nimi. "Ať je zabilo cokoli, teď je to pryč," řekl tiše. "Což ale neznamená, že to nepřijde znovu... Měli bychom odejít, sidi. A nevracet se. Ne, dokud nevysvitne slunce... A raději ani potom."

"Snad," nerad přitakal Franta. Arabovy úvahy se nepříjemně podobaly těm jeho. "Jenomže... Když se teď stáhneme, ztratíme jedinou výhodu, kterou nad Klammerem máme. Nemůžeme to vzdát."

"Pak tedy pokračujme," odvětil Abú Kubúr fatalisticky. "Vezměme tamtu zbraň a..." Zmlkl, když jeho zrak padl na strojní pušku. Zaujati osudem obou Italů, zatím si jí žádný blíže nepovšimli, a předtím zase byli příliš daleko, než aby v ošidném měsíčním světle rozpoznali podrobnosti. Avšak těžký maschinengewehr byl vystaven útoku stejně zuřivému jako lidé - plechový válec chladiče byl zmačkán tak, až popraskal a vytekla z něj voda, zvedací rámeček hledí zkroucen do vývrtky a jedna z podpěr trojnožky prolomena dovnitř, jako by na ni dupl slon...

Rázem se všichni shlukli okolo poškozené zbraně. "Někdo tady má fakticky páru," poznamenal překvapeně Pierre Le Camouflet, "ale o kvérech toho moc neví. Vždyť..." Sklonil se, vybral ze zbraně nábojový pás a naprázdno vyzkoušel závěr. "Jo, je to tak," oznámil. "Ta mašinka je vlastně docela v cajku, trop jsou akorát vnější krámy. Když na to přijde, tak se z ní dá kropit zrovna tak, jako kdyby na ni nikdo ani nešáh'... Jenom se bude děsně rozpalovat hlaveň."

"Dobrá," rozhodl Franta, "tak ji vemte a jdeme dál... Ne tak," zarazil Pierra, který zdvihl pušku s podstavce a hodlal se s ní dát na pochod. "Nabitou. Ať je pohotově..."

"Aha." přikývl Francouz a poslušně založil pás zpátky do závěru. Mika Redjak zdvihl osiřelou trojnožku, Petar a Abú pobrali truhlíky s dalším střelivem a všichni vykročili na další cestu.

Druhý pár mrtvol ležel sotva padesát metrů daleko.

* * *

"Zase dva," pravil Abú Kubúr zadumaně, "a na cestě od tábora k těm prvním. Nejspíš dvojka, co měla tamty vystřídat."

"To je možné," souhlasil Franta Franta. "Jen mne překvapuje, že jsme nic neslyšeli. O tolik dál odtamtud to zase není..."

"To proto, že tihle nekřičeli." Abú Kubúr si dřepl k bližšímu z mrtvých, nadzvedl mu hlavu a zakýval s ní sem a tam: "Tady se zabíjelo jinak. Skočili na ně zezadu a zlámali jim vaz, až potom došlo na..." Dotkl se prstem jedné z ran, jimiž byli mrtví poseti, a s děsivou samozřejmostí dořekl, co se nikomu jinému vyslovit nechtělo: "Na krmení..."

L. L. Kelly, omezený jazykovou nedostatečností, se pouze díval, nicméně jeho mozek bushmana a policisty si odvodil své rovněž. "Beru zpátky tu pitomost o lvech," řekl. "Tohle muselo udělat něco, co má ruce, to je jasný... A zřejmě to loví v párech nebo ve smečkách. Takže co? Gorily?"

Franta si povzdechl: "Gorily žijí v pralesích. To je stejný problém jako se lvy: mezi námi a jimi leží celá Sahara... A taky myslím, že nejsou masožravé."

"Že by?" podivil se Australan. "Nějaký velký vopice to bejt musej', to mi nevymluvíš..."

Franta Franta to ponechal bez odpovědi. Stísněně a beze slova šli dál.

* * *

Za další zatáčkou už se jim naskytl výhled na Klammerovo tábořiště: oba nákladní automobily zaparkované přibližně v pravém úhlu jako vnější hradba, mezi nimi a bránou pak ohniště a několik stanů... Mužů tam bylo málo, i po odečtení těch čtyř mrtvých jich mělo zůstat ještě přinejmenším osm, avšak Franta viděl všehovšudy pět. Ovšem někteří mohli být zalezlí v těch stanech... Všichni stáli tak, jako by zírali na něco uvnitř brány; nač, to se svého místa nezjistil, ale určitě na nic nebezpečného. Ti lidé vypadali spíš překvapení než ohrožení, byť i dva z nich třímali pušky...

Brzy se to ukázalo: z nitra hradu vycházel zástup v domorodých krojích, samá běloskvoucí látka a spousty blýskavých šperků, navěšených stejnou měrou na ztepilých tělech mužů i žen; zpola kráčeli, zpola tančili, jako by jejich pochod byl obřadem s přesně určenými pravidly, a každý pohyb se zdál naznačovat ušlechtilou vznešenost mystického cíle... Ženy, což bylo zvláštní, nepoměrně převažovaly. Některé vyluzovaly tichou hudbu na bubínky, píšťaly a zvonky, většina pochodujících zpívala - hymnus, jejž pěli, naslouchajícím Evropanům pomalým taktem a konejšivou melodií vnukal zároveň velebnost církevních chorálů i sladkost ukolébavky... Užaslých Italů si nijak nevšímali. Stále stejným volným tempem postupovali vpřed a vzdálenost mezi oběma skupinami se zmenšovala na patnáct kroků, deset, pět...

Franta ani sám sobě nebyl schopen vysvětlit, co ho varovalo: možná tušení, vyvolané snovou neskutečností té scény, možná prvý nepatrný závan mrtvolného puchu, jenž se najednou vznášel ve větru. Každopádně okouzlení, které jej zasáhlo stejně jako všechny ostatní, rázem zmizelo a on si s mrazivou jasností uvědomil, k čemu se schyluje.

"Střílej, Pierre!" zařval na Le Camoufleta. "Střílej, sakra, dokud to ještě jde!"

Francouz se nechápavě otočil. Střílet? Na koho? Na Italy? Nebo snad na ty Berberky? Franta se nezdržoval vysvětlováním. Zvedl svůj browning, uchopil ho oběma rukama, protože vzdálenost mezi nimi a těmi dole byla na přesnou střelbu z pistole až moc velká, zamířil na štíhlou ženu v čele průvodu a...

V tom okamžiku se to stalo. Sotva první bíle oděné krasavice dospěly k bezelstně vyčkávajícím Italům, kouzlo, které je halilo, pominulo. Ať už proto, že jej nadále nebylo třeba, anebo proto, že působilo jen do určité vzdálenosti od od alcazracansinských hradeb, postupně se rozplývalo - zatímco zadní řady průvodu dosud zářily sněžnou bělostí kmentových rouch, přední již halily jen odpudivé, špínou a plísní poskvrněné cáry; kde vzadu ještě tančily dech beroucí představitelky nejčistší berberské rasy, tam se vepředu sápaly po hrůzou strnulých mužích odporné, znetvořené postavy se slepenými pramínky vlasů...

Noc prořízl úzkostný výkřik a nad teď už promíšený shluk postav vystříkl vysoký oblouk krve; zároveň zdola zazněl výstřel a hned nato druhý - to si ti dva Italové pozdě vzpomněli, že drží v rukou zbraně... "Do nich, proboha, do nich!" křičel Franta, zatímco sám rovněž opakovaně tiskl spoušť; napravo se střídavě rozehřměly oba Kellyho revolvery, vlevo suše práskla Abú Kubúrova karabina, a vzápětí se konečně rozštěkala i těžká strojní puška v Le Camoufletově péči a na průvod se snesl dravý proud olova...

Stvůrám dole chvíli trvalo, než pochopily, že jsou samy vystaveny neočekávanému útoku: deset nebo dvanáct jich zasaženo kleslo k zemi, a teprve poté se celý houf obrátil a úprkem se hnal zpět do nitra hradu. V několika vteřinách byly pryč, včetně svých předtím zasažených družek a druhů, a na měsícem zalitém prostranství zůstala ležet jen potrhaná lidská těla... Nebýt jich, Franta a jeho společníci by ani nemohli s jistotou říci, jestli se to opravdu odehrálo či zda to byl pouze příšerný sen.

Nyní však - snad, prozatím - bylo po všem. Franta Franta váhavě spustil pistoli, L. L. Kelly se vyčerpaně opřel o předprseň hradby, zatímco Francouz Pierre, polohlasně drmolící nepřetržitý proud nadávek a kleteb, zběsilým trhnutím otevřel závěr rozpálené strojní pušky a horečně cpal do ozubů podavače nový pás...

"Co to proboha bylo?" otázal se bez valné naděje na odpověď Australan. Abú Kubúr, ač anglicky nerozuměl, vyslovil jediné arabské slovo.

"Cože?" Lucius Liam nebyl o nic moudřejší než předtím. Franta Franta si zhluboka povzdechl.

"Pamatuješ se na toho panáka, kteréhos mi strčil v Neapoli do pokoje?" zeptal se unaveně. "Říkal jsem ti, aby ses modlil, ať tím něco nepřivěštíš... No, je to tady. Jsme pěkně v prdeli, kamaráde. Al-Kasr al-Chamsín patří ghúlům."

Leonard Medek: Dobrodruh 2 - Libyjská suita, Straky na vrbě, obálka Jana Šouflová, 512 stran, 240 Kč, 2008