2.12.2016 | Svátek má Blanka






UKÁZKA: L. Niven a E. M. Lerner, Flotila světů

11.8.2009 0:05

Flotila světů Larry Niven Edward M. LernerTOPlistUDÁLOSTI FLOTILY SVĚTŮ

(dle pozemského kalendáře)

  • 2095 Ledová planeta se vydává na mezihvězdný let.
  • 2197 Daleký sen vysílá signál k Ledové planetě, spatřené ve vzdálenosti jednoho světelného roku.
  • 2198 Obsazení Dalekého snu.
  • 2645 Objev řetězové reakce supernov v jádru galaxie. Flotila světů směřuje do bezpečí.
  • 2650 První expedice Průzkumníku ke světu Gw’othů. Představitelé OSN obnovují ve Známém vesmíru pátrání po nedávno zmizelých loutkářích. Na Zemi i na Rodné hrozí politická krize. Kolonisté hledají pravdu o své minulosti. Tedy: Následuje mnoho událostí na několika planetách.
  • 2652 Nová Terra se vydává na vlastní pouť.

PROLOG

Daleký sen klouzal po obloze v širokých obloucích, protože se tak Diego MacMillan rozhodl.

Mezihvězdný prostor není stejnorodý. Jemná mezihvězdná hmota je víc než pár vodíkových atomů na krychlový centimetr, táhnoucích se donekonečna. Tvoří oblaka o větší hustotě – některá hustá tak, že za čas vytvoří řetězce hvězd. Mezi těmito hustými shluky není nic. Loď s Bussardovým motorem, jako je Daleký sen, který pohlcuje mezihvězdný vodík a vyvrhuje helium vzniklé fúzí, musí plout od jednoho hustšího mračna k druhému.

Je to horší, než by se zdálo. I při rozumné, podsvětelné rychlosti na loď dopadá mezihvězdný prach ve formě kosmického záření. Kromě pohonu má tak Bussardův motor za úkol směrovat smrtící prach pryč od systému podpory života.

Všechny simulace provedené ve sluneční soustavě dospěly ke stejnému neprůkaznému závěru: Změnit kurz, aby se využilo kolísání hustoty mezihvězdné látky, bude pravděpodobně neefektivní. Mezi Sluncem a cílovou hvězdou je mezihvězdné hmoty dostatek. Ano, změna kurzu může do sběrače motoru přivést vodíku o něco více, ale vykompenzuje to později jeho nedostatek? I drobný odklon si při těchto rychlostech vybírá daň v podobě kinetické energie. A co člověk na konci takové okliky najde? Možná ho tam dožene zákon pravděpodobnosti a z mezihvězdného plynu blízkého vakuu se stane vakuum naprosté.

Tyto modely samozřejmě vymysleli přízemáci. Diego MacMillan na jejich rady neurčitě přikyvoval. Technicky vzato byl také přízemák – vesmířané přiřkli tuhle přezdívku každému pozemšťanovi – ale procestoval celou sluneční soustavu. Jakmile Daleký sen odstartoval, experti už neměli žádný vliv na to, jestli se rozhodne experiment uskutečnit, nebo ne.

Daleký sen sledoval tuto křivolakou dráhu už několik desetiletí. Diego tím ušetřil dobrých pár měsíců cesty. Byl spokojený. Zkoumal různé varianty, vymýšlel alternativní trajektorie, odhadoval reálné možnosti – snažil se zaměstnat. Čím si experti mysleli, že se lodní navigátor na celá desetiletí zabaví?

Ani ve snu by je nenapadlo, co při tom svém umanutém zírání vpřed najde.

„Čemu vděčíme za tu poctu?“ zeptala se kapitánka Nguyenová.

Podle stanoveného rozpisu měl tou dobou Diego spát. Měl co dělat, aby to ze sebe všechno hned nevysypal. Jedno po druhém, říkal si v duchu. „Všechno se dozvíš,“ prohlásil s předstíranou netečností.

Na palubě bylo něco přes deset tisíc lidí. Většinu tvořila embrya, umístěná v hibernačních komorách spolu s čtyřiceti třemi dospělými pasažéry. Posádka měla čtyři členy, kteří se střídali ve třech směnách. Všichni čtyři pohromadě zaplnili celou společenskou místnost.

Diego dorazil o něco dříve, aby klaustrofobický dojem zahnal tapetou. Na digitálním pozadí se do dálky táhl hustý, zvlněný les v předhůří And, jak si ho pamatoval z mládí. Nad hlavou mu po jasně modré obloze plula nadýchaná oblaka – jeskynní parky, které Pásmákům v posádce připadaly normální, nepoužíval. Bylo slyšet šumění listí a tiché bzučení hmyzu. Většinu jedné stěny zabíralo důvěrně známé horské jezero, které brázdil elegantní, dvoubarevný motorový člun; sto koňských sil jeho motoru přidušených na stěží slyšitelné vrnění.

Nic bohužel nedokázalo zastřít všudypřítomný odér nekonečně recyklovaného vzduchu, a ani hrubě opracovaná prkna promítaná na stůl nedokázala zakrýt chlad plastoceli pod Diegovými prsty. Zatímco si zvědaví členové posádky brali z jídelního automatu kávu a něco k zakousnutí, pohrával si s ovladači a trochu ztlumil ševelení a cvrlikání.

Barbara Nguyenová se posadila první. Měla vysokou, štíhlou postavu Pásmáka a hlavu vyholenou, až na pásmácký hřebínek hustých černých vlasů, připomínající chocholku kakadua. Byla to kapitánka a byla ze všech nejopatrnější; co bylo příčinou a co důsledkem, nebylo Diegovi stále jasné. Během celého letu, který zatím probíhal bez zvláštních událostí, nechávala rozhodnutí vyplynout z konsenzu. Hledání všeobecné shody se stalo tradicí.

Sayeed Malloum, jejich inženýr, byl ještě vyšší, ale na Pásmáka byl ramenatý. Každý zvládal nudu po svém. Sayeedovou nejnovější kratochvílí, jíž se oddával už několik týdnů, bylo barvit si hřebínek a jednorázovou kombinézu tak, aby k sobě ladily. Odstínem dne byla protentokrát zářivě zelená přecházející do tmavě žluté.

Jaime MacMillanová, padesátiletá lodní lékařka a Diegova manželka, se posadila na poslední židli. Stavěná byla podle pozemských měřítek a výškou se téměř vyrovnala manželovu metru osmdesát. Jinak ale potvrzovala staré rčení o tom, že protiklady se přitahují: byla štíhlá, a on břichatý, blonďatá, zatímco on tmavovlasý, bledá, a on snědý. Šlo samozřejmě o palubní barvu pleti. Přízemácké barvení celého těla složitými vzory nechali daleko za sebou na Zemi.

Jaime ho pod stolem povzbudivě poplácala po koleni, i když ani ona netušila, co jim hodlá oznámit. Diego si polekaně uvědomil, že si vyzdobila kombinézu vzorem klanu MacMillanů – další němý výraz podpory. To vypadám tak nervózně? podivil se.

Barbara si odkašlala. „Tak to vyklop, Diego. Proč sis nás nechal všechny zavolat?“

Detaily a analýzy, všechny ty terabyty podrobností z jeho osobního deníku toužily prodrat se na povrch. Teď ale nebyla vhodná chvíle. „Sledujte.“ Nad iluzi piknikového stolku promítl navigační hologram. Uprostřed roztroušených růžových, oranžovobílých a žlutobílých teček, nejbližších hvězd, blikal zářivě zelený bod: Nacházíte se zde. Když jeho kamarádi souhlasně přikývli, promítl přes mapu slabounký, našedlý trojrozměrný obrazec. Všimnou si toho? přemítal. „Odchylky hustoty mezihvězdného plynu a prachu.“

Sayeed se zamračil, protože očekával další návrh na změnu kurzu, na další malinkatou kličku do prázdnoty.

„Hustší místa už jsi tady předváděl. A nikdy k tomu nebyly potřeba takové fanfáry.“ Barbara ho zkoumala pátravým pohledem. „A ještě nikdy ses nemusel tak strašně držet, abys nám tady nezačal tancovat na židli.“

Diego věděl, že pouhá slova stačit nebudou – ne na tohle, ne Pásmákům. Nebral to jako kritiku. Pásmáci vyrůstali uvnitř balvanů, takže jim chyběl náležitý kontext. „Jeevesi, hoď nám tam loď jedna,“ rozkázal.

„Na plný plyn, pane, jak jste si přál.“ Virtuální motorový člun se otáčel, až byl zádí k nim i ke břehu. Příď člunu se s burácením zvedla a za ním se vzedmula mohutná brázda ve tvaru „V“. Diego sledoval, jak se loď vzdaluje a brázda se rozšiřuje a ztrácí.

Sayeed sklouzl pohledem z promítaného jezera na trojrozměrný obrazec, který stále visel nad stolem. „V mezihvězdném plynu je rázová vlna… brázda.“

Barbara soustředěně přimhouřila oči. „Připouštím, podobnost tady je, ale porovnáváme dvě simulace. Diego, máš to podloženo spolehlivými daty?“

Uvažoval, jak snadné by bylo zaběhnout do podrobností o rocích pečlivých pozorování a třídění, o konverzi daných pozorování z pohybující se soustavy souřadnic lodi na souřadnice stacionární, o odhadování perturbací způsobených mezihvězdným větrem a o jejich korekci. Mohl by se dlouze rozvykládat o bezvýsledných snahách přiřadit své hodnoty k hvězdné mapě, se kterou opouštěli sluneční soustavu. Strašně rád by vysvětlil, jak po mnoha letech pozorování odvodil celou strukturu z pouhého jejího zlomku, zahlédnutého ze vzdálenosti mnoha světelných let.

V očích se mu fanaticky lesklo. Jaime po něm šlehla varovným pohledem, který jasně říkal: Mezi šíleně chytrým a šíleným je jen tenká hranice. Diego svoji odpověď omezil na sebevědomé přikývnutí.

Barbara ho upozornila: „Pak si to budu chtít projít, všechno krok za krokem. Nic ve zlém – kapitánova povinnost.“

„Co tu brázdu mohlo vytvořit?“ zajímal se Sayeed.

Ta otázka byla na místě. Diego spustil další simulaci. Průsvitné vlnky nahradilo téměř stejnorodé pozadí, vytvořené podle sto let staré mapy. „Čekali jsme, že uvidíme tohle. A teď…“

V hologramu se zhmotnila nová tečka, tentokrát jasně fialová. Nabírala na rychlosti a vytvořila trojrozměrnou rázovou vlnu.

Jaime si stoupla a vmáčkla se za jeho židli, aby mohla obrazec prozkoumat z jiného úhlu. Šťouchla prstem do obrazce. „Takže to, co vlny způsobilo, je tady?“

„Simulace samozřejmě neběží v reálném čase. Zrychlení nemáte podle čeho odhadnout. Objekt, který stopu vytváří, se pohybuje desetinou rychlosti světla a jsme od něj skoro jeden světelný rok daleko. Abychom ho uviděli, podíváme se tam,“ Diego změnil parametry programu a promítl trajektorii zpět, „kde byl.“

Napojil na vyobrazení hlavní teleskop. Tmavá koule se chvěla a slaboučce zářila nepravými barvami nahrazujícími infračervené záření. Zpod souvislé pokrývky ledu vykukovaly vrcholky hor a náznaky obrysů kontinentů.

Sayeed se naklonil dopředu a pročítal si popisky vznášející se nad koulí. „Planeta velikosti Země. V minulosti Zemi podobná byla, pak oceány i atmosféra zamrzly. Je trochu teplejší než okolí, proto ji dokážeme detekovat – teplo možná uniká z radioaktivního jádra. A ty tvrdíš, že se prostě řítí desetinou rychlosti světla. Jak je to možné?“

Barbara zavrtěla hlavou, až se jí rozhoupal hřebínek. „Rozumná otázka, ale já mám jednu ještě prostší: Diego, mohl jsi nám svůj objev ukázat rovnou – proč jsi to neudělal?“

„Protože tady nejde jen o planetu, která je mimo svou dráhu. Potřebuji, abyste pochopili ty roky pozorování i model, který nám ukázal, kam se dívat.“ Diego se zhluboka nadechl. Nebyl si jistý, zda mu uvěří. „Ty totiž dokazují, že planeta rovnoměrně zrychluje. Pohybuje se se zrychlením 0,001 g.

Někdo ji přesouvá – někdo, kdo ovládá technologii, jakou si my ani neumíme představit.“

„Jsi vzhůru?“

Diego měl pocit, že ho Jaime dloubla do žeber, aby měla jistotu, že dostane kladnou odpověď. „Hmm,“ zahuhlal. „Co tě trápí?“

Nadzvedla se na loktech, dlouhé vlasy rozcuchané od neustálého převalování, a podívala se mu upřeně do očí. „Neděláme chybu?“

Všichni čtyři to rozebírali několik dní pořád dokola. Dokonce i kapitánka změnila názor. Ráno měl být den D.

Ve tmě ale působí rozhodnutí jinak. „Jeevesi, světlo na čtvrtinu jasu,“ nařídil palubnímu počítači. Ten měl dostatek taktu, že uposlechl beze slova. „Miláčku, všichni jsme se shodli. Země to rozhodnout nemůže! Je víc než patnáct světelných let daleko. Ať už by k mimozemšťanům vyslali signál přímo – což neudělají, protože neexistuje záruka, že planeta mezitím nezmění kurz – nebo by dali svolení nám, způsobilo by to skoro třicetileté zpoždění. Jaký by v tom byl pro nás rozdíl?“ Proti své vůli zívl a odmlčel se.

Pak ho Jaime překvapila: „To jsem nemyslela. Možná bychom je neměli kontaktovat vůbec. Co když jsou… nepřátelští?“

To Diega probralo úplně. Předpokládání násilných záměrů si říkalo o doktora – ale na této lodi byla doktorkou ona. „Vyspělé civilizace jsou mírumilovné,“ pronesl opatrně.

„Já vím.“ Prohrábla si rozcuchané vlasy. „Válka byla společenskou psychózou. Se zdroji celé sluneční soustavy, které máme k dispozici, a s Radou plodnosti, která má pod kontrolou růst populace, máme už víc než sto let mír. S obdobím nedostatku, jejž psychicky narušení lidé používali jako záminku násilí, jsme za sebou nechali i éru konfliktů,“ odříkala známý sekulární katechismus. „Oni“ – upřesnění nebylo potřeba – „dokážou přesouvat celé světy. Proč by měli toužit po zdrojích, které spravují lidé?“

Jaime se třese! zděsil se Diego. Posadil se a objal ji kolem ramen. „Tak proč si děláš starosti?“

Přitulila se k němu. „Protože cizí bytosti jsou jistě cizí. Troufneme si odhadnout jejich společenský vývoj?“

„Troufneme si za celé lidstvo rozhodnout, že je nekontaktujeme? Jsme od nich skoro jeden světelný rok. Cestujeme téměř třetinou rychlosti světla. Ledová planeta se pohybuje deseti procenty rychlosti světla a dál zrychluje. Jen samotný kontakt komunikačním laserem vyžaduje velkou dávku propočtů a víry. Pokud bychom čekali na Zemi, asi bychom o tu příležitost přišli.“ Políbil ji do vlasů.

„To rozhodnutí neděláme jen sami za sebe,“ špitla.

Diego namítl: „To, že naše počítače, stejně jako počítače na všech kosmických lodích, nesou standardní protokol prvního kontaktu OSN, má svůj důvod. Když nás s tím protokolem vyslali, znamená to, že OSN chápe, že ho možná –“

„Myslím naše děti.“ Opatrně se posadila, aby jeho paži nesetřásla. „Diego, jsou to sice jen zmrazené uzlíčky, dva mezi tisíci, ale naše rozhodnutí ovlivní i je.“

Děti, které nám dovolili pouze pod podmínkou, že opustíme sluneční soustavu, uvědomil si. „Myslím, že kamarádi z vesmíru pro ně budou skvělý dárek.“

Dlouho bylo slyšet jen všudypřítomné hučení větráků. Pak se Jaime ozvala: „Asi si dělám zbytečné starosti. Na náš signál třeba nikdo neodpoví. Možná jde pohyb planety vysvětlit nějakým neznámým přírodním jevem.“ Stiskla mu ruku. „První mimozemská inteligence nebo úplně nový vesmírný fenomén. Každopádně se ti podařil ohromný objev!“

Pokud je zrychlení ledového světa konstantní, dosažení současné rychlosti by mu trvalo asi sto let, uvažoval Diego. Za tu dobu by překonal něco přes pět světelných let. Zhruba v té vzdálenosti leží ve směru, odkud přiletěl, červený trpaslík. Jedna z jeho planet, plynný obr, vedle kterého by Jupiter vypadal jako mrňous, má mezeru v systému měsíců, díru, která neodpovídá platné teorii vzniku planet. „Ano, možná to je přírodní jev,“ souhlasil.

Ale nevěřil tomu.

Normální běh událostí na palubě byl veškerý žádný. Než loď narazila na dostatečně velký shluk prachu, mohl se člověk, i při maximální rychlosti, začít hodně rychle nudit. Každá záminka k oslavě byla přijata s jásotem.

Po čtverých narozeninách a Novém roce (i když se Diego ušklíbal, že slavit nahodilý bod na dráze vzdalující se planety nemá smysl) následovaly dlouhé úseky otupující rutiny.

Tekutina v Diegově sklenici byla nepopiratelně ročník vyrobený toho rána. „Jeevesi, chutnal jsi to?“

„Neškodné,“ odpověděl program. „Převážně neškodné.“

„To mi stačí.“ Diego pozvedl skleničku. Kvalitní víno výrazně přesahovalo možnosti jídelního automatu, ale on měl radost, že se tentokrát slaví něco skutečného. Ledový svět, před několika měsíci povýšený na vlastní jméno, měl tou dobou dostat první pozdrav, který poslali před více než rokem. „Měl“ – pravděpodobnost se za rok změnila téměř v jistotu. Tehdy vyslali signál směrem, kam předpokládali, že vzdálená uhánějící planeta dorazí – pokud bude pokračovat v daném kurzu bez přerušení a se stejným zrychlením.

A ona pokračovala.

Ve společenské místnosti se nad stolem třpytila zmenšenina Ledové planety, vybraná jednomyslně jako nejvhodnější výzdoba pro tuto příležitost. Měsíce soustavného pozorování jim poskytly mnohem podrobnější detaily, než jaké viděli na prvním hrubě načrtnutém hologramu, který tenkrát Diego posádce ukázal.

Jaime se vědoucně usmívala. Diego sebou trhl a vrátil se v myšlenkách zpátky k večírku. „Na nové přátele!“ Skleničky zacinkaly, obsah trochu vyšplouchl a byl nadšeně vyprázdněn.

Sayeed pokrčil rameny. V neměnné trajektorii pádící Ledové planety, kterou ostatní tři brali jako důkaz vnějšího zásahu nějaké inteligence, viděl pouze slepý, prozatím neznámý, přírodní jev. Na jednom se shodli všichni: Minimálně jeden z nich se grandiózně mýlí. Ještě dlouho po objevení pulzarů si astronomové pamatovali, jak tyto vesmírné rytmy někteří z nich ukvapeně přisoudili mimozemšťanům. Nikdo z posádky nechtěl, aby si ho historie navždy pamatovala jako objevitele smyšlených mimozemšťanů – ani jako toho, kdo pravé mimozemšťany nerozeznal.

„Za další rok a něco. Za dva, jestli budou chvíli dumat, co odpovědět.“ Barbara všem dolila vin ordinaire.

„Zajímalo by mě, co nám, za předpokladu, že tam někdo je, řeknou.“

Po třetí skleničce chutná všechen alkohol. Byl to výjimečný den a vína zkonzumovali dost na to, aby ho označili přímo za báječný. Nakonec nechali Jeevese tahat virtuální sirky. Prohrála Jaime. Vzala si velmi silný stimulant a ostatní zamířili do postele.

Jeevesův křik Diega okamžitě vytrhl ze spánku. „Všichni na můstek!“

Vyběhl z kajuty a zavolal: „Co se děje?“

Barbara doběhla na můstek jako první, ale jen proto, že měla kajutu blíž. On a Sayeed museli netrpělivě přešlapovat v chodbě. Na můstek se všichni nevešli.

„Zasáhl nás paprsek radaru.“ Křeslo na můstku se roztočilo, jak ho Jaime uvolnila kapitánce. „Senzory nic nezaznamenávají.“

„Jeevesi, vypni poplach.“ Ohlušující vřískot milosrdně umlkl. Barbara se posadila do křesla a spustila ping. Nad monitorovacím panelem rostlo kulové pole zobrazující prostor zkoumaný cizím radarem. „Nic,“ usoudila nakonec. Hodila do sebe stimulační tablety, které jí nabídla Jaime. „Všechno, jak má být. Asi se nám zbláznil senzor.“

Diego váhavě přikývl. Dostihnout nás přece nemohli. Poplašné zařízení se znovu rozječelo. Vodorovné řady podlahových světel, bolestivě oslnivých, se rozblikaly. Jejich maniakální kroužení přitáhlo Diegovu pozornost na konec zahnuté chodby. Nouzové uzávěry zapadly. Siréna a hučení ustalo. „Narušení trupu v nákladním prostoru D,“ oznámila Barbara. „Jdi to prověřit, Sayeede!“

Diego zaklonil hlavu a nasucho polknul tablety, které mu Jaime podala. Znovu se rozezněl poplach, doprovázený větrnou smrští z druhé trhliny na zádi. Něco do lodi proráží díry, došlo mu. Ale co, když poblíž nic není? Pohybujeme se třetinou rychlosti světla. Co by mohlo loď předhonit? Rychlost světla! Dostihnout nás přece nemohli!

„Jaime! Prohodíme se!“

Protáhli se kolem sebe a Diego padl do uvolněného křesla vedle kapitánky. Radar, lidar, maser – přístroje neukazovaly nic, bez ohledu na frekvenci.

Aha, dostal nápad!

„Barbaro, prostě se podíváme! Žádné aktivní senzory; obyčejná, vrozená optická čidla.“ Pochybovačně se na něj podívala – spoustu světelných let od nejbližšího slunce; nechápala, co čekal, že uvidí, a jak. Udělala ale, co navrhoval.

Venkovní kamery se otáčely spolu s trupem. Počítače vyrovnaly rotaci, která simulovala gravitaci, a promítly na můstek nehybný obraz okolních hvězd. Za zádí měly hvězdy odstín dočervena a zářily jen tlumeně. Vpředu hvězdy planuly jasně, spektrum viditelně posunuto k modré. A na jednom boku – obrovitý kruhový stín temnoty. Ať už světlo hvězd blokovalo cokoliv, bylo to ohromné, nebo velmi blízko, nebo obojí. Nehybnost onoho tělesa značila, že se přizpůsobilo rotaci lodi a obíhá ji.

„Co to sakra je?“ Barbara na zjevení zaměřila radar i lidar. „Stále žádné odražené signály. Něco ruší odezvu.“

„Oni –“ Jaime se zajíkla, ale Diego to mohl dopovědět za ni: Oni do lodi prorážejí díry! Nepřátelští mimozemšťané! Jsme napadeni!

„Sayeede, hlášení!“ Diegova slova se z reproduktorů rozléhala po celé lodi. Odpovědi se mu nedostalo.

Opět poplach – z můstku utíkal další vzduch. Další nouzové přepážky s bouchnutím zapadly. Když Jaime vybíhala z můstku, zachvěl se jí hlas: „Vyřídím to.“

Na Dalekém snu bylo soukromí vzácností. Hned na začátku mise odpojili po vzájemné dohodě kamery na chodbě. Diego si pro sebe něco bručel a usilovně pátral po sérii příkazů, která by je znovu oživila. První kamery naskočily až o několik mučivých okamžiků později. Byl ten stín mizející za rohem Sayeedův? Jaimin?

Další ohlušující alarm – a najednou ho znovu tahal vítr za oblečení. Co to je za cupitání? zaposlouchal se.

„V celé lodi klesá tlak. Zavírám všechny vnitřní přepážky,“ oznámil hlavní počítač.

„Díky, Jeevesi! Ukaž kamery na chodbách.“

Konečně všechny fungovaly. Diego zanadával, protože jedna z nich ukázala nehybného Sayeeda, zhrouceného tváří k zemi.

V záběru kamery kousek od můstku se mihly temné postavy s velkým počtem končetin. Obrázek toho, co vlastně vidí, si Diego poskládat nestihl, protože se pohybovaly moc rychle. Mimozemšťani, nebo roboti, nebo mimozemští roboti…

Barbara to viděla také. „Obsadili nás.“

Než jí stačil odpovědět, dveře na můstek se rozlétly. Koutkem oka zahlédl hadovité končetiny, měl pocit, že na něj něco míří, a ucítil podzvukovou vibraci.

Pak už byla jen tma.

EXIL

POZEMSKÉ DATUM: 2650

1

Sám ve své kajutě, za dveřmi zamčenými na tři západy, v plavidle postaveném z nejodolnějšího materiálu, který kdy byl vyroben, mnoho světelných let od jakéhokoliv myslitelného nebezpečí, se krčil Nessus.

„Nessus“ bylo praktické pojmenování. Jeho skutečné jméno v řeči Občanů, ve které byly ke správné artikulaci potřeba dvoje hlasivky, nedokázali členové posádky na druhé straně masivních dveří vyslovit. Kdysi zaslechl neuctivou poznámku jednoho Kolonisty, že jeho pravé jméno zní jako zhudebněný pracovní úraz.

Schoulený do klubíčka, s hlavami bezpečně zastrčenými pod sebou Nessus nic neviděl ani neslyšel. Sevření povolil jen natolik, aby mohl dýchat. Věděl, že stádní feromony cirkulující neustále ve vzduchu ho nakonec uklidní a že do té doby je nervozita na místě.

Kdo by nepanikařil? přemítal. Zastupuji bilion příslušníků svého druhu. S domovskou planetou Společenství se dokáže rozloučit jenom pouhý zlomek populace. A tak jsem tady, z vlastní iniciativy – protože jediná alternativa by byla, pro celý ten bilion, ještě nemyslitelnější.

Záchvat paniky ustupoval, takže mu vykoukla jedna hlava. Senzory skryté po celé lodi hlásily, že podmínky zůstávají v normě. V jakém je Nessus rozpoložení si tři Kolonisté, členové jeho posádky, neuvědomovali, nebo to taktně přehlíželi. Dva byli u sebe v kajutě, jeden z nich tiše chrápal. Třetí hlídkoval na můstku.

Skutečně jsem si pomyslel „v normě“? podivil se Nessus. Normální stav existuje jen na Rodné, v odvěkém životním rytmu, uprostřed hemžících se zástupů mých druhů.

Znovu se sbalil do pevné, třesoucí se koule. Bylo jasné, že bez radikálních změn a notné dávky štěstí bude všechno normální odsouzeno k záhubě.

Hyperprostor nejde vidět – naopak. Mozek odmítá připustit, že tak zvláštní dimenze může vůbec existovat. Objekty za oknem kajuty tak nějak splývají a mysl tu nicotu mezi nimi popírá. Zakryjete okno, ale vrstva barvy nebo kus látky vám jenom mučivě připomínají, že za nimi číhá zapomnění. Na hyperprostor si je potřeba zvyknout, ale někdo to nedokáže. Spousta lidí se z hyperprostoru zbláznila.

Kirsten Quinnová-Kovacsová si zakrytého okénka na můstku ostentativně nevšímala. Na práci a na přemýšlení měla spoustu jiných věcí. Všechno pro ni bylo nové a úžasné. Ohromnou poctou bylo už jen to, že mohla být na palubě.

Každou chvíli hrozilo, že ji ta hromada neobvyklých věcí přemůže.

Můstek Průzkumníku byla chiméra, slepenec prapodivných jednotlivostí. Chiméra – už to slovo samé bylo bizarním novotvarem popisujícím nějakého fantastického tvora. Naučil ji ho Nessus a tvrdil, že ho zaslechl na cizí planetě daleko, daleko odtud.

Kirsten se zamyslela: Co je prapodivnější než to, že zkoumat neprobádaný, cizí svět vyrážím právě já? Tahle mise je úžasná příležitost, i když šance, že na novou planetu vstoupím, je minimální. Když nepočítáme cesty pasažérů a zkušební lety na dohled od Flotily světů, žádný Kolonista zatím ještě na vesmírné lodi nebyl – až doteď. Protáhla se a pilotní křeslo se protáhlo s ní. Jeho konstruktér fyziologii Kolonistů opravdu rozuměl. Řídicí a navigační páčky měla na dosah a jejich obsluha byla velmi pohodlná a intuitivní. Společnost General Products věděla, co dělá. Kirsten překvapovalo, že Průzkumník je pouhým prototypem.

Druhé křeslo na můstku, polstrovaná lavička, bylo už od pohledu určené Nessovi. U prázdného sedátka byla obdoba jejího řídicího panelu. Kirsten by dokázala, v případě nouze, z Nessových přístrojů odečítat údaje; řídicí páky by ovládat nedokázala. V obratnosti a síle se její ruce ani z daleka nevyrovnaly rtům a čelistem Občanů.

I když jedna ze dvou sedaček na můstku odpovídala fyziologii Kolonistů, samotná místnost byla očividně navržená podle kritérií Občanů. Nikde žádný špičatý roh a ovládací panely, poličky, přístroje, systém západek na dveřích – všechno vypadalo, jako by to někdo roztavil a nechal znovu ztuhnout. Každou ostrou hranu či roh Občané vnímali jako zbytečné riziko.

Nicota hyperprostoru Kirsten našeptávala, ať se jí poddá. Kirsten se namísto toho zadívala na řídicí panel. Srdcem přístrojového vybavení byla velká průhledná koule: ukazatel hmoty. Každá modrá čára rozbíhající se z jejího středu představovala jednu blízkou hvězdu. Směr paprsku ukazoval směr dané hvězdy; délka paprsku představovala gravitační vliv hvězdy: hmotnost lomeno vzdálenost na druhou. Zdaleka nejdelší paprsek ukazoval přímo na Kirsten. Byl to cíl jejich cesty.

Rozum jí říkal, že by úplně stačilo mrknout na ukazatel hmoty jednou za službu nebo za dvě (i při nadsvětelné rychlosti jim trvalo tři dny, než urazili jeden světelný rok), ale když se jí do mysli vkrádala nicota, rozum nebyl dostatečně přesvědčivý. Kirsten se zachvěla. Lodi, které se v hyperprostoru dostaly příliš blízko k singularitě kolem hmotné hvězdy, zmizely. Výpočty nebyly úplně jasné. Nikdo nevěděl, kam ty lodě zmizely, ani zda ještě existovaly.

Mohlo by se zdát, že proces monitorování by šlo velmi snadno automatizovat – kdyby se čára dostala moc blízko, prostě vyskočit z hyperprostoru – to ale nebylo možné. Detektor hmoty byl ze své podstaty psionickým zařízením, které k fungování potřebovalo bdělou mysl.

I když si posádka rozdělila zodpovědnost na tři díly, stres byl značný. Jednou za několik dní se vrátili do normálního vesmíru, aby si aspoň na okamžik připomněli, že hvězdy jsou víc než hladové singularity natahující se, aby je pohltily.

„Pořád ti třicetidenní cesta připadá jako hračka?“ ozval se příjemný kontraalt, který budil v ženách závist a v mužích znepokojivé touhy.

Kirsten vzhlédla. Až teď si uvědomila klapání kopýtek na kovové palubě, které ji mělo upozornit, že přichází Nessus.

Nessus držel jednu hlavu nahoře, druhou dole, takže ji pozoroval ze dvou úhlů zároveň. S instinktivní opatrností Občana se zarazil mezi dveřmi, připravený prchnout oběma směry.

Celý život se Kirsten Občanům cítila zavázána. Bylo tomu tak po celé generace. Přestože Občany znala a respektovala a také je obdivovala, jen málo jich potkala osobně. Kolonisté, stejně jako ostré hrany, představovali riziko, kterému je možné se vyhnout.

Nyní, v prázdnotě za nicotou mezi hvězdami, si Kirsten znovu uvědomila, jak moc se Občané a Kolonisté liší.

Nessus stál na dvou doširoka rozkročených předních nohách a na jedné zadní noze se složitými klouby. Mezi svalnatými rameny mu vyrůstaly dva dlouhé a ohebné krky. Každá plochá, trojhranná hlava nesla ucho, oko a ústa, jejichž jazyk a hrbolaté rty sloužily zároveň jako ruka. Tuhou kůži měl krémově bílou, s několika málo snědými skvrnami, což bylo u Občanů běžné. Neudržovaná hnědá hříva mezi krky zakrývala a chránila kostnatý hrbol, kde se ukrýval mozek.

Natáhl krk. Jeho hlavy se k sobě otočily a s ironickým úsměvem se na sebe podívaly. Kirstenina silná slova na začátku mise nezůstala nepovšimnuta. I když se trochu zastyděla, ulevilo se jí, že Nessus vyšel ze své kajuty. Ulevilo se jí, ale nepřekvapilo ji to. Překvapená by byla, kdyby se teď, když se blížili k cíli a k jeho neznámým nástrahám, na můstek nedostavil.

Pokud by se neobjevil během další služby nebo dvou, aby dohlédl na přílet, stiskla by samozřejmě poplašné tlačítko. Nahrávka Občana křičícího hrůzou by ho na můstek dostala, ať by se dělo cokoliv.

Místnost musela vypadat dostatečně bezpečně. Nessus vešel a obkročmo se posadil na tlustě polstrovanou lavičku. Natáhl jeden krk dopředu, aby si detailně prohlédl ukazatel hmoty. „Už tam brzy budeme,“ prohlásil. Toto prosté konstatování určitě ne náhodou zakončil otazníkem.

Vedl pokusný program výcviku Kolonistů, ze kterých se měli stát průzkumníci. Otázky svým svěřencům kladl často. Na co se ptá tentokrát? lámala si hlavu Kirsten. Jestli jsme, zatímco byl schovaný v kajutě, dokončili přípravy? Ne, to by si nechal pro kapitána.

Sítem prošlo z milionů Kolonistů dvacet těch nejlepších a nejchytřejších. Až do současné krize přispíval k produkci potravin každý Kolonista, bez ohledu na své sklony nebo zájmy, přímo nebo nepřímo. Bilion Občanů na Rodné spotřeboval ohromné množství potravy a ponechával jen málo volného prostoru, na kterém by se dala pěstovat. Kirsten věděla, že to, jak si ona, Omar a Eric na této misi povedou, se bude brát jako důkaz, zda se děti zemědělců a ochránců životního prostředí tak složitého úkolu dokážou zhostit.

Než opustili Flotilu, obávala se pouze toho, že úkol pro ně bude příliš jednoduchý. Mohlo se ukázat, že nic netušící mimozemšťané, jejichž slabé rádiové vysílání upoutalo pozornost Rodné, jsou příliš primitivní a posádce neposkytnou příležitost se předvést.

Jak naivní!

Občany motivuje riziko – riziko a hledání způsobů, jak se mu vyhnout, uvažovala dál. Pokud mě Nessus zkouší, je nevysloveným předmětem jeho zájmu asi právě nebezpečí. Zajímá ho, jestli si uvědomuji všechna rizika.

Jedinými povinnostmi v hyperprostoru je rutinní údržba a sledování ukazatele hmotnosti. První je nezáživná a druhá nervově vyčerpávající. V tak malé sestavě se musíme všichni střídat. Chystáme se ale vystoupit z hyperprostoru – a tentokrát to nebude jen další uklidňující nakouknutí. Pak se z cílové hvězdy rázem stane ten nejjasnější předmět na obloze. V tu chvíli už přestanou být naše role zaměnitelné.

Budu znovu navigátorkou a kolem budou hvězdy, podle kterých budu moct loď vést.

„Na oběžnou dráhu vstoupíme v dostatečné vzdálenosti od singularity,“ odpověděla na jeho implicitní otázku. „Nenapadá mě, jak by nás mohli objevit, natož nás napadnout – ale pokud to udělají, spustíme znovu hyperpohon a zmizíme.“

Dvě střídavě přikyvující hlavy Kirsten přesvědčily, že se trefila. Způsobem vlastním jenom Kolonistům se také usmála.

Flotila světů
/Fleet of Worlds/
Niven, Larry - Lerner, Edward M.

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Milada Mazancová
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Libor Hlavička
Rok vydání: 2009
Počet stran: 344
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Cena: 259 Kč



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...