29.3.2024 | Svátek má Taťána






UKÁZKA: L. L. Coleman, Písně vítězství - Legendy o Kernovi 3

13.3.2008 0:05

Loren L. ColemanTOPlist   Američan, spisovatel a herní designér, narodil se v Longview ve státě Washington, vystudoval matematiku a výpočetní techniku, následovalo šest let služby v americkém vojenském námořnictvu. Do fantastiky vstoupil povídkou Notes to an Historian (1996) v antologii Buried Treasures, která vznikla shrnutím povídek prodaných do časopisů Pulphouse a po ukončení jeho činnosti nevydaných.
    Pro herní společnost FASA začal psát romány ze světa Battletechu, v němž je popsán boj obřích strojů budoucnosti řízených lidskou posádkou. S romány ze série Dark Age vstoupil do obdobného světa herní společnosti WizKids, která spravuje univerzum her MechWarrior. Světům Battletechu a MechWarrioru se věnuje i coby herní designér a autor manuálů a příruček. V tomto směru pracoval i na hrách AD&D Earthdown a Underground. Nezůstal však pouze u stolních her, podílel se i na vývoji řady počítačových titulů, ať už ze série MechWarrior či samostatných Formula Gun nebo Alien Prey.
    Mezi další cykly do kterých románově přispěl patří Magic: The Gathering, Crimson Skies, Star Trek či Conan a jeho věk.

text: Martin Šust
vyňato z knihy Vlčí krev (zdroj: Daemon.cz)

Písně vítězství Conan Loren Coleman   Ráno v Murroghském lese bylo plné tajemného ticha. Ptačí zpěv a bučení dobytka vyhnaného na ranní pastvu byly nahrazeny táhlým skřípěním kovu o kámen. Suché drhnutí brousku o ostří širokého meče, končící krátkým ostrým zvukem, když brousek sklouzl po hrotu čepele. A znovu. Ten drsný šepot nekonečně protahoval každý okamžik.
   Šššsst.
   Kern Vlčí oko sevřel jílec krátkého meče, zatím stále zasunutého v pochvě, a vyšel před nízkou ohradu z větví, zapřenou jedním kmínkem. Šedá oblaka nad jeho hlavou zabírala téměř celou oblohu a měnila svítání v šero a stín. S obavami pozoroval zatažené nebe. Předpokládal, že to na pořádný déšť nevypadá. Čeká je zase další celodenní jarní šedavé mrholení.
   Dlouhé světlé vlasy spletené do copů se mu zplihle lepily na tváře. Na sobě měl drátěnou košili z matných kovových kroužků, chrániče paží a stříbrné chrániče předloktí.
   Na obou pažích mu naskákala husí kůže a chloupky na zátylku se mu ježily. Nic z toho však nebylo způsobeno chladem nebo vlhkem.
   Stál na jedné z úzkých stezek, křižujících svah pod vesnicí Gorram, a pozoroval les. Nebo alespoň to, co z něho bylo vidět. Mezi borovicemi, hustými břízami a nakloněnými cedry se válela hustá přízemní mlha a zakrývala níže položené stezky. Jako živá vířila a přelévala se mezi silnými větvemi. Dýchala. Dmula se proti úpatí svahu, jako by zkoušela svou sílu ke krátkému rychlému výstupu. Bělavý příkrov se nacházel sotva ve vzdálenosti hodu kamenem od první kamenné zdi vesnice, za níž se krčil půltucet mužů s tasenými meči. Byli připraveni. Čekali.
   Věděl, že už brzy. Něco tam bylo. Cítil pach připomínající chladnou ocel a v ústech se mu usadila palčivá pachuť krve.
   Šššsst.
   Jeho směrem zabloudilo několik rychlých pohledů. Bojovníci, které většinou neznal, se krčili za balvany, hromádkami kamení nebo dřevěnými předprsněmi narychlo postavenými tak, aby se za ně schoval jeden muž. Nebo žena. Ti všichni stejně jako on čekali, co přijde. Místní byli o něco menší, než obvykle Cimmeřané bývají. Podsaditější. Měli hnědé oči a silné, hranaté čelisti.
   Lidé z východu.
   Poblíž se krčil jen jeden z Kernových „vlků“. Aodh. Klečel na patách u nízké kamenné zídky. Zimní boje a rychlé pochody ho zbavily veškerého tuku a byl samý sval. Zkušenému válečníkovi bylo už více než čtyřicet let, a jeho věk prozrazovaly jen nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy a šedivý pramen v jeho hustém povislém kníru.
   Na klíně měl položený široký meč a v pravé ruce svíral brousek. Rovnoměrnými, pravidelnými pohyby obtahoval ostří, modré oči skloněné k práci.
   Šššsst.
   Kern ignoroval rozmrzelé zasyknutí jednoho z gorramských bojovníků, stejně jako si nevšímal Aodhových příprav. Ticho a klid před bojem dříve nebo později dolehnou na každého. Byl si jist, že se s tím všichni bez rozdílu vyrovnají.
   Vesnice byla koneckonců připravena tak, jak se to dalo v krátkém čase zvládnout. Kamenné zdi byly opraveny. Křoví, které mohlo nepřátelům poskytnout oporu při šplhání do svahu, bylo vymýceno. Kernovi bojovníci v lese posekali stovky stromků, konce kmínků pak naostřili a vetknuli je do svahu, s hroty namířenými proti případným útočníkům šplhajícím vzhůru.
   Dva tucty chýší. Místo na porážení dobytka. Několik přístřešků. Když přišli, připadala jim vesnice Gorram nepatrná, přestože je náčelník klanu Murrogh ujišťoval, že oplývá dobytkem a má mnoho mocných paží. Když Kern včera stoupal svahem k vesnici, nevěřil. Tady nebylo kde pěstovat obilí. Mizerné pastviny. Ale Gorramové ho překvapili, když se ukázalo, že mají čtyřicet dobře vyzbrojených bojovníků a později mu předvedli stádo téměř dvou tuctů kusů dobytka, ustájené v rozsedlině návrší. Země východní Cimmerie neustále ukazovaly Kernovi novou tvář.
   Pro Kerna nová byla i tvář, která se náhle objevila nad zídkou po jeho levici.
   Chlapec měl na sobě vestu bez rukávů a obyčejnou, hnědou suknici. Medově hnědé kudrny rámovaly dětsky baculatou tvář. Nos a jednu tvář měl umazanou od bláta. Hubené paže a úzké dlaně, dosud neschopné udržet meč. Sotva šestnáct jar.
   Kern potlačil zaklení a zasunul zpola vytažený meč zpět do pochvy. Zamnul si tváře a pod prsty mu zapraskalo čerstvé strniště.
   „To není dobrý nápad, chlapče, plížit se potají k muži,“ řekl a zlostně se na něho zamračil. Uspokojilo ho, že chlapec uskočil, jako by ho uštkl.
   „Je to pravda,“ zašeptal chlapec hlasem zhrublým úžasem. „Opravdu máš vlčí oči. Ostatní kluci říkali, že je to výmysl.“
   Uspokojení tedy nebylo zcela na místě.
   Kern cítil, že cosi v něm potemnělo, jako když se zavřou dveře v místnosti bez oken, a náhlý příval žhavého vzteku rychle zdusil pod chladným, temným příkrovem. Bylo to stále tam, ten hněv – ta síla – číhající někde v podvědomí. Neustále ho ponoukala, stačilo jen nahlédnout dovnitř a uchopit ji. A chlapec se také dotkl jádra toho, co Kernovi odedávna znepříjemňovalo život. Málokdo se jen krátce podíval jeho směrem. Přestože se Gorramové dost lišili od vzhledu běžných Cimmeřanů, kteří tíhnuli k uhlově černým vlasům a očím barvy letní oblohy, byli v porovnání s Kernem Cromovi nejbližší příbuzní. Díky svým vlasům barvy námrazy a voskové pokožce by byl Kern vyděděncem bez ohledu na okolnosti. Ale jeho zlaté oči a divoký vlčí pohled si každý pamatoval, a téměř všichni se ho obávali.
   Je to jen kluk, připomenul si. „Proč tě někam nezavřeli?“
   „Vylezl jsem oknem. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči.“
   „Taks to viděl. Teď zalez zpátky do chýše.“
   Hoch se na těch svých kostnatých pažích vytáhl nad zídku. „Tak mě tam zkus dostat.“
   Taková vzdorovitost nebyla Kernovi neznámá. Když vyrůstal v Gaudu, byl podobný. Snad trochu silnější než většina ostatních, vyděděnec dokonce i ve vlastním klanu. Nebyly to ale úplně špatné vzpomínky. Dokonce to bylo o něco lepší než poslední dobou.
   Místo dohadování nebo problémů, které by mohly vzniknout z toho, že chlapce požene nahoru na kopec, jen pokrčil rameny. Už se chtěl otočit, ale zarazil se a z pochvy na širokém opasku vytáhl dlouhou dýku. Podal ji mladíkovi s pískovými vlasy.
   „Když už jsi venku, musíš mít zbraň.“
   Chlapec pohlédl na dýku, pak na Kerna. „Otec mi ještě zakázal bojovat.“
   Kern se neobtěžoval připomenout mu, že otec mu patrně také zakázal vystrčit nos z chýše, a obrátil svou pozornost k mlžnému rubáši, protože někde v podvědomí ho opět dráždil ten temný záblesk. „Jestli se náš nepřítel dostane až sem, chlapče, tak už bude jedno, co ti tvůj otec zakázal.“
   Chlapec potěžkával dýku v dlani. „Možná ani nepřijdou.“ Skoro to vypadalo, že je zklamaný.
   Ale Kern věděl svoje. Chloupky na zátylku se mu ježily.
   „Už jsou tady,“ řekl a přikrčil se za nejbližší předprseň, protože z mlhy vylétl šíp a roztříštil se o kamennou zídku těsně vedle chlapcova obličeje.
   „Nájezdníci!“
   Několik hrdel vykřiklo najednou. Z ranního příkrovu se svištěním vylétly další šípy. Ze stínů v mlze se stali bojovníci; znovu vystřelili a zatímco běželi kupředu, sahali po dalších šípech.
   Druhý šíp zasáhl vetchou předprseň, za níž se krčil Kern Vlčí oko. Náraz jí otřásl a hrot pronikl úzkou mezerou mezi dvěma kmínky. Třetí a čtvrtý šíp se roztříštily o kamennou zídku a chlapec kulil oči vzrušením.
   „Schovej tu zatracenou palici!“ Kern popadl kamínek a hodil jej po chlapci. Trefil ho do ucha a mladík si konečně uvědomil, že přece jenom bude lepší, když se schová za kamennou zídku.
   Aodh vedle povylezl zpoza své hromádky kamenů, ale hned se překulil zpět a do místa, kde se před okamžikem nacházel, dopadl šíp. Ukázal Kernovi rozevřenou dlaň. Dvakrát, třikrát… čtyřikrát.
   Dvacet. Dvacet nájezdníků by nestačilo na dobytí vesnice Gorram, dokonce ani předtím, než ji Kernovi bojovníci připravili na obléhání. Dvacítka nájezdníků by způsobila potíže. Zabili by pár mužů a pokud by využili moment překvapení, ukradli by nějaký dobytek. Ale proti celé vyzbrojené a připravené vesnici neměli šanci. Zatím jim to prostě nedocházelo.
   Kernovi vlčí muži se chystali ukázat jim, jak jsou pošetilí. V nejbližších chvílích.
   Odhadl to dobře. Vyklouzl zpoza předprsně, popadl štít ležící v blátě a připravil se. Když vyhlédl přes okraj štítu, uviděl, že několik stínů už téměř dosáhlo nejspodnější zídky.
   Vanirové!
   Snadno je poznal díky rusým vlasům a přilbám ozdobeným rohy rozličných zvířat. Vyrazili z mlhy a hnali se bez ohledu na klikaté dobytčí stezky. Bojovníci s tasenými meči a pozdviženými štíty se drápali vzhůru blátivým svahem, zatímco lučištníci se silnými válečnými luky je zezadu kryli střelbou. Z plných hrdel řvali bojové pokřiky a Kern nejednou zaslechl kletbu „Ymir-egh“. Prokletý Ymirem.
   Nájezdníci si přišli pro něho! Za Kernovýma očima proskočily záblesky vzteku a ostře se zabodly do jeho vědomí.
   Brzy.
   Odněkud z mlhy dlouze a truchlivě zaduněl roh. Poháněl Vaniry kupředu. Kern nic takového nepotřeboval. Jeho lidé znali své úkoly. V poslední době, kdy společně žili, bojovali a krváceli na bitevních polích od Conallského údolí přes země Zlomené nohy po východní průsmyky Černých hor, přivedli své umění v boji k dokonalosti.
   Už skoro… teď!
   Jednu úroveň pod Kernem čtyři muži s luky vyskočili z úkrytu jako skalní škorpioni. Vystřelili na přibíhající Vaniry; šípy zabubnovaly do zdvižených štítů a zpomalily jejich postup. Po první salvě následovala druhá.
   Široký hrot jednoho šípu se zabodl do ramene nájezdníka. Náraz ho pootočil a muž na kluzkém povrchu ztratil rovnováhu. Uklouzl, upadl a kutálel se dolů ze svahu, dokud nenarazil na vyčnívající balvany.
   Jeho bolestivý křik ustal, jakmile hlavou udeřil o ostrou hranu jednoho z nich.
   Přes další salvy se dvěma seveřanům podařilo dosáhnout nejspodnější zídky a snažili se přes ni přehoupnout. Jeden se s jekotem svalil zpět, když zpoza zídky vylétl meč a odťal mu ruku v zápěstí.
   Z mávajícího pahýlu stříkaly horké gejzíry krve a Desagrena se zvedla ze svého úkrytu. Dokonce i odsud Kern poznal její štíhlou postavu a rychlé pohyby. Jednou, dvakrát proklála mužovu hruď svým širokým mečem. Byl mrtev dřív, než dopadl na zem.
   Seveřanka si vedla o něco lépe. Překulila se přes zídku a zůstala stát na stezce, kterou zídka chránila, jen proto, aby zjistila, že stojí tváří v tvář patrně největšímu Cimmeřanovi, jakého v životě viděla.
   Reave měl sílu a velikost černého medvěda a díky svým hrubým, rozježeným vousům se mu dokonce trochu podobal. Rozmáchl se dlouhým cimmeřanským mečem a rozťal ženu od ramene do poloviny hrudníku. Zůstala v krvi ležet na stezce.
   Tři útočníci tedy byli mrtvi. Kern měl stále v záloze za zídkou čtyři bojovníky. Dolní část svahu by mohl udržet bez námahy. Odrazit útok, zničit další vanirské životy, dát nájezdníkům poznat řádný díl bolesti za krveprolití a násilí, které postihlo Cimmerii. Jeho rostoucí krvežíznivost volala právě po tomhle. Volala po jejich bolesti a smrti. Jejich zatracení! Ale při obraně Gorramu nešlo o jatka, jakkoli po nich toužil.
   Bylo třeba prokázat, že Kernova strategie je správná.
   Od bronzového plátování Kernova štítu se odrazil šíp a zabodl se do úzké dobytčí stezky. Kern zavrčel a mnoho nechybělo, aby vytrhl meč a pustil se bezhlavě po svahu dolů.
   „Ne,“ zašeptal. Tak ne. Ještě ne.
   „Zpátky, zpátky, zpátky!“ zakřičel na ty pod sebou. Pak přes okraj štítu sledoval, jak Reave a Desagrena brání zídku, zatímco ostatní čtyři bojovníci se rozbíhají vzhůru. Ossiana, který vedl ústup, bylo snadné poznat podle jeho vyholené hlavy. Pak Garret Klípec a Mogh. Gard Foehammer se držel vzadu, připraven se ihned vrátit, kdyby Reave a Desa zaváhali nebo se dostali do potíží.
   Nic takového se nestalo. Daol a Hydallan zasypávali seshora Vaniry salvami šípů. „Napnout!“ vykřikl Daol klidným a vyrovnaným hlasem. Pobízel ostatní k ještě větší rychlosti. Ale byl to jeho otec Hydallan, který čekal o vteřinu déle, aby měl jistotu, že i Brig Dřevec a Ehmish jsou připraveni, než vykřikl: „Střílejte!“
   Dolů slétly další čtyři jasanové šípy. Bolestivý výkřik, a jeden z nájezdníků padl na kolena se šípem trčícím ze stehna.
   To poskytlo Reaveovi a Dese čas, aby se mohli začít škrábat nahoru za ostatními, přičemž se krčili před šípy, kterými odpovídali Vanirové.
   Desa stále naštěstí držela štít mezi sebou a nájezdníky. Dva šípy jej zasáhly s takovou silou, že prorazily tenké oplechování. Reave neměl tolik štěstí a zaskučel bolestí, když se mu šíp zasekl do zadku. Kern nadskočil, připraven vést útok na pomoc svému příteli, ale Reave jen máchl rukou, zlomil šíp a nechal hrot zabodnutý v půlce. Prozatím.
   Muselo to být bolestivé, ale sotva šlo o život.
   Jen ať přijdou, připomínal si. Takový byl plán. Jen ať nájezdníci přijdou ke Kernovi a jeho vlkům.
   Přišli. První stupeň svahu překonali s vítězným řevem. Osm bojovníků se dostalo přes kamennou zídku a rychle zdvihlo štíty, jimiž odráželi přilétající šípy. Kryti touto záštitou, přibíhali další bojovníci. Byli čtyři. Pak lučištníci, někteří z nich odhazovali luky a v jejich rukách se zaleskla obnažená ocel.
   Nakonec se z mlžného příkrovu vyřítil jejich vůdce.
   Aniž by ho Kern viděl, věděl, že to bude Vanir. Žádný Grimnirův přisluhovač s vlasy barvy námrazy. Dnes ne. Nebyl to žádný z Ymirishů, kteří tuto zimu obrátili Kernův život naruby, když zjistil, že je pokrevně spřízněn s cizáckými seveřany. A co bylo horší, uvědomili si to i jiní.
   Muž měl kostnatý obličej, rys společný většině Vanirů. Jeho tvář rámoval hustý vous a ocelová přílba s býčími rohy částečně kryla rusé vlasy, do nichž měl vpleteno množství zlatých kroužků. Jeho hruď kryl kyrys z tvrzené kůže, pošitý kovovými proužky, a lehké brnění ze silných bronzových šupin. V jedné ruce třímal meč, ve druhé veliký protáhlý štít a kráčel vzhůru do svahu s takovou lehkostí, s jakou by Kern rázoval po ušlapané lesní cestě. Při každém kroku jej do svalnatého stehna udeřil válečný roh zavěšený na opasku.
   Okamžitě se na něho snesla sprška šípů. Některé prorazily oplechování a jejich hroty uvízly v dřevěném těle štítu. Vanir rychlým pohybem přejel čepelí meče líc štítu a odsekl vyčnívající dříky. V tu chvíli se na okamžik odkryl, jako by vyzýval lučištníky, aby jej zasáhli do obnažené hrudi.
   Nikomu se to nepodařilo, i když několik šípů prolétlo blízko.
   Kern nechal dojít Vaniry až sem. Jen sem a dál ne, řekl si, když sledoval nepřátele chystající se k boji. Cimmeřanští lučištníci stačili zabít jen jednoho z nich. Teď se bezhlavě a s divokým řevem na rtech vrhli na poslední část svahu.
   Nohy čvachtaly v blátě. Meče se zabodávaly do země a sloužily jako opora. Pozdvižené štíty pomáhaly udržet rovnováhu. Hnali se rychleji, než kdokoli předpokládal, probíjeli se svahem k obráncům. Ke svým nepřátelům.
   Teď, když se Vanirové pokoušeli ztéct druhou zídku, poslední úroveň pod Kernem, šly luky stranou a meče vylétly z pochev, když se všichni vrhli do obrany svahů pod vesnicí. Deset Kernových nejlepších zadržovalo poloviční přesilu. Bojovali bok po boku nebo zády k sobě, když bylo potřeba. Meče se zdvíhaly a dopadaly, bodaly a vykrývaly výpady nepřátel.
   Krev stříkala na zem a bolestivý křik raněných mužů a žen rozbil veškerá Kernova předsevzetí.
   Tasil meč a rozběhl se po dobytčí stezce, aby mezi naostřenými kůly našel místo, kudy by mohl sklouznout mezi bojující. Aodh už byl také na nohou, přestože nikdo z Gorramů poblíž něho podle dohody úkryt neopustil. Měli za úkol bránit třetí, poslední úroveň a vesnici na svazích nad nimi. To byla dohoda, a také sázka, kterou Kern učinil.
   Sázka, kterou teď mohl prohrát, protože další Vanirové už byli v dolní části svahu. Dva bojovníci s meči vyrazili vpřed a narazili Daola zády do skalní rozsedliny. Mladý bojovník se ohnal mečem a jen taktak odrazil smrtící úder mířící na jeho hruď.
   Druhý Vanir zdvihl meč nad hlavu a Daol na poslední chvíli uhnul. Čepel vykřesala jiskru ve skále sotva na prst od jeho oka. Uskočil na druhou stranu a znovu jen o vlásek unikl smrti.
   „Ne!“
   Kernův řev zaduněl nad bitevní vřavou. Sebral všechnu sílu a od okraje dobytčí stezky se odrazil a přeskočil naostřené kůly. Se zdviženým mečem a štítem skloněným stranou proletěl vzduchem na délku dospělého muže a nohama plnou vahou dopadl na ramena muže, který ohrožoval jeho bojovníka, jeho přítele.
   Cítil, jak se kosti vytrhávají z kloubů a praskají. Viděl se, jak dopadá na jeho ramena a prudce vykopává. Naráží do jeho boku a štítu, jehož ostrá poklice mu drásá paži a naráží do drátěné košile.
   Hlavou udeřil o hranu skalní rozsedliny, do níž byl Daol zatlačen. V hlavě mu explodovaly fialové jiskry a bolest mu zastřela zrak i myšlenky.
   Zůstal však natolik při vědomí, aby nepustil meč. Naštěstí, protože nájezdník, stojící nad ním a náhle trochu zmatený, zapomněl na Daola a sekl po něm. Jeho těžká čepel zařinčela o Kernův chvatný kryt.
   Smrtelná chyba. Daol přiskočil a vrazil nájezdníkovi tři stopy ocele do zad, až čepel vyjela žaludkem. Podržel jej, dokud z něho se smrtelným řevem nevyprchala všechna síla. Krev vystříkla na zem a Kernovi do obličeje a do vlasů. Pak Daol skopl tělo přes zídku a poslal je dolů po svahu.
   Za ním letělo další tělo, když Gard Foehammer prohnal kopí hrudí dalšího nájezdníka. Pak další, které jen o kousek minulo jeho hlavu.
   Kern se postavil na nejisté nohy, věděl, že jeho slabost nemá nic společného s úderem do hlavy. Odstrčil Daolovu ruku, nechtěl, aby se ho teď kdokoli dotýkal.
   Před očima mu ještě tančily fialové pablesky sil a on věděl, že to tu bylo zase. Opět uchopil něco, čeho se neměl ani dotknout. Nebo znát. Nebo…
   Kern vycítil nebezpečí dřív, než Daol vůbec zareagoval. Jeho přítel se napůl otočil zpět ke kamenné zídce. Pak náhle napřáhl meč a vrhl se ke Kernovi, aniž by ten stačil cokoli udělat nebo říct.
   „Vzadu!“ vykřikl jen.
   Příliš pozdě se Kern otočil a přikrčil. Pozdě a nedostatečně zdvihl meč do střehu. Protože neměl sílu na střet s vůdcem nájezdníků, sklouzl za Ossiana, který ležel na zemi v bezvědomí, nebo mrtvý. Vanir se napřáhl a meč zasvištěl vzduchem, aby proťal Kernovo hrdlo.
   A pak se to stalo. Čas se zpomalil, když nával síly zaplnil Kernovu mysl a svaly. Naléhavé volání, důraznější než tep jeho vlastního srdce, mu bušilo v uších. Cítil, jak se v něm vzdouvá temnota, jak je k ní přes její odpornou podstatu přitahován a zapuzuje přitom vše, co měl až dosud na světě za správné. Jak snadné; ukročit z cesty a nechat temnotu, aby zničila muže, který ho ohrožoval. Stačilo by jen vyslyšet ono volání.
   Neudělá to. Zarazil ten tok síly jako v posledních týdnech už mnohokrát. Zadusil jej, aniž by se staral, co by se mohlo stát. Co by se určitě stalo. Co se téměř stalo.
   Uprostřed malé laviny kamení, naostřených kůlů, bláta a změti rozevlátých rukou a nohou se zaleskla dýka a zabořila se téměř celou čepelí do Vanirova boku. Zranění nebylo smrtelné – sotva jej trochu rozkolísalo – ale způsobilo, aby švihnutí mečem zamířilo o něco výš, a Kern se tak stihl přikrčit a vyhnout se smrtící ráně.
   Dopadl na kolena, jeho štít udeřil o zem, a vrazil svůj krátký meč do mužova žaludku až po jílec kluzký krví.
   Horká krev mu zalila paži a meč Kernovi vyklouzl z ruky, když se nájezdník naklonil ke straně. Vůdce Vanirů se svalil na bahnitý svah s mečem zdviženým nad hlavou a jednou rukou svírající meč trčící mu z břicha.
   Gorramský mladík se zarazil na místě a s rychlostí a hbitostí vlastní jen mladým chlapcům vyskočil na nohy. S vysokým křikem, někde mezi ječením a řevem dospělého muže, znovu a znovu bodal Kernovou dýkou do hrudi zhrouceného muže.
   Seshora se z půlstovky hrdel ozvaly bouřlivé ovace. Když Gorramové viděli, že vanirského vůdce dostal malý chlapec, přestali se schovávat a mávali pěstmi a zbraněmi k zataženému nebi; jejich hněv a jásot se valily dolů svahem. Vanirové nechali jejich křik téměř bez odpovědi, neboť zvěst o smrti jejich vůdce se šířila rychle.
   Seveřané se po jednom i po dvojicích odpoutávali z boje. Skákali z dobytčí stezky, horempádem klouzali na její nižší rameno, přes kamennou zídku, a pak se bezhlavě hnali do krytu lesa a do bezpečí.
   Nebo si to alespoň mysleli.
   Kern rychle vstal a zachytil chlapcovu ruku, která se znovu napřahovala, aby zabodla dýku do Vanirovy hrudi. Mladík lapal po dechu a téměř plakal, když zíral do tváře muže, jehož pomáhal zabít, a pak do Kernových zlatých očí. Slzy vytvářely cestičky na jeho špinavých tvářích, ale tentokrát jeho vzdorovitý pohled neuhnul.
   Kern tiše zavrtěl hlavou. Pak vykročil k okraji stezky, podíval se dolů, vložil dva prsty do úst a třikrát dlouze, ostře hvízdl.
   Jako pasti sklípkanů se náhle ve spodní čísti svahu otevřelo pět děr. Jednu z nich krylo trnité roští, připevněné k hrubé fošně. Další dvě byly překryty slabými suchými kmeny, které byly natolik lehké, že se daly snadno odkulit. Nahud`r a Valerus zakryli své díry vlastními štíty, které poházeli drny, aby Vanirové mysleli, že jdou opravdu po zemi.
   Pět pavoučích děr se otevřelo a ven se vyřítila změť paží a mečů, které si mezi Vaniry vybíraly daň poslední krve. Starý Finn dostal dva, kteří se pokoušeli proklouznout kolem něho. Jednomu přeťal podkolenní šlachy, druhému proklál hruď širokým mečem.
   Valerus své odkrytí načasoval poněkud hůře. Jakmile odhodil štít, přistála mu v obličeji bota a nájezdník spadl přímo do jeho pavoučí díry.
   Uvnitř se chvíli převalovala změť končetin a mečů. Pak se Valerus vztyčil a zvesela zamával do svahu.
   Kern čekal vedle gorramského mladíka a pozoroval boj. Napočítal šest mužů a jednu ženu, kterým se nakonec podařilo uprchnout do mlhy, válející se dole. Z více než dvaceti útočníků se zachránilo sedm. Když zběžně přepočítal své muže –včetně Ossiana, který seděl s Desagreninou pomocí a tiskl si k hlavě kus zakrváceného vlněného hadru – vypadalo to, že jeho lidé přežili, aby se mohli probojovat dalším dnem.
   A dalším.
   Tohle teď byl jejich život. A nejspíš to bude i jejich smrt.
   „Tvoji muži bojují, jako by jich bylo víc než ve skutečnosti,“ řekl chlapec a přistoupil ke Kernovi. Stále svíral dýku, z jejíž rudé čepele odkapávala krev. Už dýchal klidněji, jen chvílemi se zajíkl.
   „To ano,“ souhlasil Kern. Pohlédl vzhůru, kde uviděl téměř všechny obyvatele vesnice Gorram, postávající na dobytčích stezkách, pěšinách či před chýšemi. Jejich ovace skončily a teď sledovali závěrečné divadlo smrti, odehrávající se pod nimi.
   „Myslím, že ještě víc, než jsi si všiml.“
   Protože boj zvolna utichal a volání síly se vytrácelo, obrátil svoji mysl opět k tomu, proč zde byli. Předvedli se docela dobře.
   „Tady,“ chlapec podával Kernovi jeho dýku. „Asi ji teď budeš chtít zpět.“
   Kern zavrtěl hlavou. „Nech si ji.“ Pohlédl na tělo padlého vanirského vůdce, stále roztažené na blátivém svahu. „U Croma, zasloužíš si ji.“
   Určitě. Ve dvanácti letech se stal mužem, když zabil svého prvního nepřítele.
   „Neřekneš to nikomu?“ zeptal se. Otřel si špinavýma rukama uslzený obličej. Už nevypadal tak sklíčeně. Byl silnější. „Neřekneš nikomu, že…“
   Že brečel? Kern věděl, jak těžké břemeno teď leží na chlapcových – mladíkových – ramenou. Příliš brzy. Nebylo to poctivé. Ale asi nutné, pokud má Cimmerie přežít.
   „Neřeknu,“ slíbil a pokynul novému muži, aby vykročil po stezce, kde na něho čekali ostatní gorramští bojovníci. „Neřeknu,“ zašeptal spíš pro sebe.
   „Zvykl jsem si uchovávat tajemství.“

Conan a jeho věk - Písně vítězství
/Age of Conan - Songs of Victory/
Coleman, Loren L.
Nakladatel: Triton

Překladatel: Zdeněk Uherčík
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Agáta Kocourková
Rok vydání: 2008
Počet stran: 360
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Cena: 249.00 Kč

Loren L. Coleman










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...