30.8.2016 | Svátek má Vladěna






UKÁZKA: Karolína Francová, Věk mloků - JFK 15

7.4.2008 0:05

Karolína Francová Věk mlokůTOPlist   Na své záchraně jsem začala pracovat 28. dubna a měla jsem na to sedm dní. Biblický podtext toho čísla mě jako nevěřící dost iritoval, zvlášť když Bůh sedmý den odpočíval a já budu sedmý den nejspíš mrtvá.
   Má záchrana měla i své jméno: John Francis Kovář, věk 37 let, výška 187 cm, hmotnost 98 kg, oči šedé, zvláštní poznávací znamení: trojice jizev na levém předloktí. On to tedy ještě nevěděl, ale já si byla celkem jistá, že je to jediný člověk, na kterého se můžu obrátit. Na kterého se obrátit musím, a to bez ohledu na to, co o něm vím. Nebo spíš právě proto, co o něm vím…
   Tramvaj zastavila a já se tvářila, že jedu dál, ale jakmile se ozvalo zabzučení a dveře se začaly zavírat, protáhla jsem se jimi na poslední chvíli ven. Skutečnému agentovi by tenhle trik možná byl k smíchu, jenže já se chtěla nějak ujistit, že mě zatím nikdo nesleduje a měla jsem jen znalosti z televizních seriálů a z vyprávění svých milenců o jejich misích.
   Zamířila jsem klidným krokem k parku, na jehož druhé straně se nacházela adresa, kde se JFK při této své ultratajné ilegální návštěvě zdržoval, a snažila se nenápadně sledovat, jestli za mnou někdo nejde. Nebylo ještě tak moc pozdě, ale vzhledem k rychle se blížícímu začátku utkání s Rusy se venku pohybovalo jen málo lidí a mým směrem nešel žádný.
   Trochu jsem se uklidnila a v hlavě jsem si za chůze znovu procházela informace z Kovářova osobního spisu.
   Příslušník České armády, odešel v hodnosti kapitána po vypršení kontraktu.
   Studoval Royal Military Academy v Sandhurstu se zaměřením na komunikaci a management malých vojenských jednotek, vzdělání dokončil na Vysokém učení technickém v Brně.
   Člen jednotky rychlého nasazení, v rámci optimalizace výcviku jednotek speciálního určení armád absolvoval pracovní stáž jako výcvikový instruktor SAS.
   Veterán války z Iráku a Guatemaly, člen mezinárodní vojenské diplomatické jednotky podřízené nejvyššímu velení NATO.
   Jana z personální divize pro Kováře měla slabost a moc dobře věděla, že já ne. Ještě než se JFK etabloval jako psanec, ráda mě přesvědčovala, že není tak špatný, a já se ráda tvářila, že se třeba přesvědčit dám. Na hesle Poznej svého nepřítele bylo hodně pravdy. Jistě, jeho životopis byl velmi působivý, ale podobný měli všichni agenti EF, zejména v oddělení pro krizové situace. Rozhodně to tedy nebyl „ten“ důvod, proč jsem se rozhodla Kováře vyhledat.
   Bylo mi těžko už mnoho týdnů, teď jsem však byla skutečně zoufalá, a to nejen kvůli zkáze, která už kolovala v mých žilách, ale i kvůli tomu, že se mám s prosbou o pomoc obrátit právě na něj, na chlapa, který měl na svědomí Bertramovu smrt, na toho protivně sebevědomého týpka, jehož jsem nemohla ani vystát. Mohla jsem si stokrát zdůvodňovat, že bez pomoci někoho, jako je on, nemám žádnou naději, ale i tak bych raději prosila samotného satana než Johna Francise Kováře. Do očí se mi už předem nahrnuly slzy ponížení. Bylo to peklo a já neměla ani ponětí, proč zrovna já. Čím jsem si to zasloužila. Kde jsem udělala chybu.
   V tu chvíli mi po zádech přejel mráz, periferním viděním jsem zpozorovala nějaký pohyb za sebou. Ohlédla jsem se. Tolik jsem se bála, že někdo v autě najde Pasqualovo tělo a Agentura začne reagovat dřív, než se připravím, že mě vůbec nenapadlo bát se jiných věcí. Musela jsem ztratit poslední zbytky zdravého rozumu. Za normálních okolností a oblečená tak, jak obvykle chodím, bych se za tmy sama do takovéhohle parku nikdy neodvážila. Ten chlap za mnou si mě vyhlédl bez ohledu na plátěné kalhoty, bundu zapnutou až ke krku a batoh na zádech, ale k mému štěstí, nebo smůle, z Agentury určitě nebyl. Když uviděl, že jsem si ho všimla, zrychlil krok.
   Neměla jsem moc času se připravit, ale bylo mi víc než jasné, že utíkat nemůžu. Ano, znala jsem základní pravidlo sebeobrany: Kdo uteče, ten vyhraje. Zapomenout na kabelku, kabát a cennosti a vzít nohy na ramena. Jenže všechny věci v pekelně těžkém batohu na zádech jsem nutně potřebovala. Prostě jsem utéct nemohla, dohonilo by mě i dítě.
   Snažila jsem se uklidnit, ale bez ohledu na vystřelovací nůž v kapse bundy mi to moc dobře nešlo. Když jsem ho tam doma strkala, říkala jsem si, že se může hodit, ale na útok na jiného člověka jsem opravdu nepomyslela. Teď jsem však neměla na vybranou. Efektivní obrana zastaví útočníka do tří minut. Jestli se mi to nepovede, bude zle. Ječet jsem nemohla, protože jsem na sebe nesměla přitáhnout pozornost, takže už opravdu zbýval jen útok. Tak tvrdý, jaký jen dokážu vymyslet a jakého budu schopná.
   Vytáhla jsem nůž z kapsy, uvolnila pojistku, aby vyjelo ostří, skryla ho v dlani a obrátila se k tomu chlapovi čelem. Nic víc jsem nestihla. Už byl u mě a popadl mě za levou paži. Věděla jsem, že nesmím dát najevo slabost, ale nikdo mi neřekl, jak toho docílit. Srdce mi bilo jako splašené. Možná bylo dobře, že jsem neměla žádný čas na rozmyšlenou. Nikdo se mě nezastane, nikdo mi nepomůže.
   „Tak, kočičko, dnes máš šťastný den, tak jako se mnou si už nikdy neužiješ,“ zachraptěl.
   Modlila jsem se, aby můj hlas nezněl roztřeseně, a pokusila jsem se chlípně usmát: „Jasně, kocoure, mám to ráda zezadu.“
   Vyvedlo ho to trochu z rovnováhy, vyhodnotil to ale jako příznivý obrat a jeho sevření mírně polevilo. Na nic jsem nečekala a pravačkou s nožem jsem prudce bodla proti němu. Nemířila jsem, jen jsem ostří zabořila tak hluboko do jeho těla, jak jen to šlo. Pak jsem nůž vytáhla a uskočila. O něco za sebou jsem zakopla a těžký batoh mě stáhl k zemi. Snažila jsem se ho aspoň nespustit z očí, protože v tu chvíli jsem byla bezbranná jako brouk na zádech. Nůž jsem při pádu upustila, a abych se mohla zvednout, musela jsem nejdřív na kolena.
   Jsem pitomá, pitomá, pitomá, proklínala jsem se a čekala, kdy po mně skočí a vytluče ze mě duši, ale on tam jen stál, chroptěl a oběma rukama si svíral ránu v břiše, z níž se valila krev.
   Potom šel k zemi.
   Vůbec jsem to nečekala. Jen jsem tam stála a zírala. Nůž měl pouze sedmicentimetrové ostří. Myslela jsem si, že budu muset bodnout víckrát, abych ho donutila k ústupu.
   Možná bych mu měla pomoct, napadlo mě, když jsem poslouchala, jak chroptí. Připomněla jsem si jeho výraz, když se ke mně rychlým krokem blížil, a jakékoli pochybnosti zmizely. Popadla jsem batoh a bez ohlédnutí vyrazila pryč. Měla jsem jiné věci na práci, než se starat o násilníka.
   Jak jsem se vzdalovala od místa střetu, rozlévala se mi v žilách stále větší úleva a také jakási rozjařenost. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale moje dovednosti leží zřejmě i jinde než jen v praktické fyzice. Možná bych to mohla zvládnout i sama a nikoho bych se nemusela doprošovat. Jenže moje čestnější a realističtější já mi předložilo seznam Kovářových dovedností.
   Na rozdíl ode mě měl třeba řidičák na všechny typy aut a pilotní průkaz pro malá motorová letadla. Dosáhl ERD kvalifikace v potápění. Ovládal nejrůznější bojová umění. Byl na tom také o hodně líp než já s cizími jazyky.
   Poradí si snáz než já a já potřebuju toho nejlepšího možného. Kovářova EF certifikace napovídala, že jeho výcvik a schopnosti jsou víc než dostačující, a tak jsem pokračovala původním směrem.
   Musela jsem se jen trochu usmát, když jsem si vybavila údaje z jeho spisu o psychické stabilitě. Známka 0.3 s poznámkou psychologa: příliš shovívavý k ženám. Nedělalo to z něj blbce, ale mně to dávalo o něco větší naději, že mi pomůže. Vlastně to byla moje jediná šance, protože jsem byla přesvědčená, že ani on mě nemůže vystát. Naše antipatie byly vzájemné. Ale já byla žena a on muž se slabostí pro ženy. Toho jsem se musela držet, až ho budu přesvědčovat.

Francová, Karolina: Agent J. F. K. 15 - Věk mloků
nakladatel: Triton, E.F.
obálka: Petr Vyoral
192 stran; paperback; 125 x 185
139 kč
plánováno na duben 2008 (16. týden)

Karolína Francová


Diskuse


henry
21:00
7.4.2008

nerous
12:46
8.4.2008

ordog
jfk
18:14
7.4.2008

ccc
7:53
10.4.2008

ordog
15:22
13.4.2008

LUN
21:13
17.4.2008

ordog
15:02
18.4.2008

žaneta
14:16
11.4.2008

ordog
15:24
13.4.2008

zodiac
13:59
7.4.2008

počet příspěvků: 10, poslední 18.4.2008 03:02
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...