Kapitola první
   
   Návrat
   
   
   Temnota. Černé těžké kotouče mraků plující po obloze, postupně hladově stravující jakékoli zbytky slunečních paprsků, s sebou přinášely jen zmar, neštěstí a smrt v podobě statisícové armády skřetů.
   Vzduch se jí zadrhával v plicích, pálil, nasycen popelem. Zběsile hnala svého koně, křečovitě svírala otěže. Za zády cítila silný žár. Prchala před ohněm, jehož nemilosrdné plameny pohltily další vesnici. Nevinní lidé bez výjimky umírali, skřeti neznali slitování. Snad dříve místo plné života se během několika chvil proměnilo ve spáleniště.
   Smrt. Jak snadno přichází. Půda byla nasáklá čerstvou krví. Pláň, která se před ní při úprku rozprostřela, naskýtala hrůzný pohled na nedozírnou válčící masu těl. Lidé proti skřetům, skřeti proti lidem, snaha o záchranu jediného nositele Světla. Věděla, že je součástí tohoto boje a že už se nikdy nedá zbaběle na útěk před svým vlastním osudem. Pozvedla ruku a pak… oslepující záře… Světlo.
   
   Děsivé zvuky bitvy drásající její uši však rázem utichly a vystřídalo je poklidné melodické švitoření ptáků sedících ve větvích rozkvetlých stromů rostoucích u domu. Cítila laskavý hřejivý dech krásného svěžího jarního rána. Mrazivý dotek smrti, která se zdála být tak blízko, už k ní nedosáhne. Byl to jen další zlý sen, který povstal z jejích vzpomínek.
   Líně se převalila na posteli a pozorovala prach vířící v pruhu zlatavých slunečních paprsků, které k ní pronikaly mezerou v závěsech postele s nebesy. Dolehly k ní tiché, opatrné kroky služebné, která jí jako každé ráno šla připravit šaty. Tentokrát ale podezřele cupitala kolem závěsů, jako by chtěla zjistit, zda už je její paní vzhůru.
   „Co chceš?“ nevydržela už její špehování. Služebná poplašeně odstoupila od závěsů.
   „Paní Semiremis,“ vyhrkla. „Nechtěla jsem vás vzbudit, ale máte tu návštěvu.“
   „Tak brzo?“ zamračila se. „Kdo je to? Nemohli jste to vyřídit sami?“
   „Je to nějaká mladá žena. Prý se dobře znáte. Chce mluvit jen s vámi,“ vykoktala služebná. „Představila se jako Serigas.“
   „Serigas…?“ zopakovala si Semiremis tiše, jako by nechtěla uvěřit.
   „Paní?“ služebná se odvážila vytrhnout ji ze zamyšlení.
   „Ano, jistě,“ zamumlala, když ještě ležela zachumlaná v pokrývkách. Ale pak lehce zvýšila hlas: „Řekni jí, že mě těší, že přijela. Zaveď ji do knihovny… Pak se vrať. Pomůžeš mi s oblékáním.“
   
   – —
   
   Serigas trpělivě postávala v knihovně a smaragdově zelenýma očima se rozhlížela po místnosti, která na ni dýchala zvláštním kouzlem. Věděla však, že její pocity nevzbuzoval nábytek z drahého dřeva ani vyšperkované ozdoby, které téměř křičely svou okázalostí ale zároveň i šlechtickou upjatostí. Přejížděla pohledem mohutné regály naplněné desítkami, ne-li stovkami vzácných knih vázaných v kůži, knih, z nichž některé v sobě nesly magická zaříkávadla a kouzla, jež jako by vyzařovala magickou energii do celé místnosti. Znala toto místo i celý dům dobře, ale teď, po dvou letech, kdy se konečně vrátila z cest, ji vše znovu zahltilo vzpomínkami.
   Otočila se a vyhlédla z okna, které naskýtalo krásný výhled na nedaleké rozlehlé Jezerní město a na přístav, oboje se utápějící ve svěžích paprscích ranního slunce. Ovládl ji pocit zvláštní melancholie. Nesnášela, když musela být právě ona poslem špatných zpráv. Přitiskla si těsně k hrudi obálku se stříbrnou pečetí ve tvaru listu, kterou celou dobu téměř křečovitě svírala v dlaních a ztěžka vydechla.
   Zaslechla za sebou tlumené zapraskání, jak sluha rozdělával oheň v krbu, když se vzápětí otevřely dveře a vstoupila Semiremis, oblečená v temně zelených sametových šatech a s třpytivým křišťálovým diadémem na čele. Sálala z ní elegance a jistá forma majestátnosti – ostatně jako tomu u ní bývalo vždy.
   Sluha se mihl kolem ní, v úslužném úklonu opouštěje místnost, když ho Semiremis zadržela:
   „Kde je Tristen? Viděl jsi ho dnes?“
   „Brzy ráno odjel na koni směrem k městu, paní,“ odpověděl.
   „Samozřejmě,“ tiše si zamumlala spíš pro sebe, ale vzápětí se obrátila ke sluhovi: „Přines ze sklepa nějaké dobré víno, ať tu návštěva není tak nasucho.“
   Osaměly. Semiremis si Serigas se zájmem prohlédla.
   „Jak je to dlouho?“ zkřížila ruce na hrudi a přelétla pohledem její štíhlou atletickou postavu oblečenou do černé kožené vesty a kalhot.
   „Dva roky, spousta zkušeností a pár jizev navíc,“ usmála se Serigas a prohrábla si krátce střižené hnědé vlasy s modrým melírem. Semiremis neušel zvláštní záblesk v jejích očích, náznak strastiplných zážitků a zároveň určité moudrosti a životní zkušenosti. Vzpomínala si, že odjížděla ještě jako dospívající dívka, ale teď bylo zřejmé, že se vrátila naprosto dospělá a silná žena – na svůj věk možná až příliš dospělá.
   „Jsem ráda, že jsi konečně zpátky,“ přistoupila Semiremis k Serigas a se srdečným úsměvem ji objala.
   „Není nad to, vrátit se domů,“ přikývla s radostí a o to nervózněji sevřela obálku v dlaních. „Musela jsi tu zažít zajímavé časy. Všimla jsem si, že jsi vyměnila většinu služebnictva.“
   „Tolik se toho zase nezměnilo,“ zavrtěla hlavou a pokynula ke dvěma mohutným křeslům, která dominovala místnosti. „Pojď, posaď se.“
   „Díky,“ přikývla Serigas zdvořile a usadila se. Sluha mezitím donesl láhev vína a dvě sklenice a pak už obě nadobro osaměly. V krbu spokojeně praskal oheň, zdálo se to být téměř idylické setkání po dvou letech. Přesto ve vzduchu po chvíli ticha zavládla napjatá atmosféra.
   Semiremis se uvelebila ve druhém křesle a soustředěně se modrozelenýma očima zadívala na svého hosta. Serigas nikdy nebyla člověkem, který by otálel. Hned jí bylo jasné, že ve svém nitru ukrývá něco, co ji netěší a dost možná i tíží.
   „Pořád ses nevrátila ke kouzlení?“ vyhrkla znenadání Serigas a zadívala se na pečlivě urovnané knihy v policích.
   „Ne,“ zavrtěla hlavou čarodějka a chabě se pousmála, „a doufám, že už nebudu muset.“
   „Předpokládám,“ pokračovala Serigas, „že Tristen odjel, jako to dělává každý rok v tento den, že ano?“
   „Také si to myslím,“ přiznala Semiremis s podtónem mateřské starostlivosti. „Uběhlo už jedenáct let od té hrozné bitvy a on se v tento den chodí každý rok dívat na úsvit. Těžko říct, co to znamená… Vždycky se takhle beze slova vypaří.“
   „Možná, že vím, co to znamená. Proč to dělá,“ zaváhala Serigas a sledovala tázavý Semiremidin pohled, který se jí okamžitě usídlil ve tváři. Pak se ale odvážila vyslovit: „Tvoje sestra Artemisia je naživu.“
   „Co to říkáš?!“ zamračila se Semiremis nadmíru znepokojeně a energicky vstala z křesla.
   „To je hlavní důvod, proč jsem tu,“ pokračovala Serigas ztěžka.
   „Kam tím směřuješ? Vysvětli mi to!“ Semiremis odmítala věřit. „Moje sestra zemřela v bitvě u jezera Amorchen před jedenácti lety. Všichni jsme viděli, jak byla Temnota poražena.“
   „Našel snad někdo její tělo?“ opáčila Serigas tvrdě a zadívala se Semiremis nesmlouvavě do očí.
   „Mezi tisícovkami mrtvých těl skřetů to bylo téměř nemožné,“ namítla čarodějka chabě. „Kdo by si chtěl tehdy špinit ruce…“
   Čarodějka přistoupila k oknu a téměř nepřítomně sledovala změť stovek střech domků Jezerního města. Semiremidina nitra se zmocnily neskutečné obavy a vnitřní rozpor.
   „Semiremis,“ Serigas odložila skleničku s vínem a vstala z křesla. Trochu váhavě přistoupila ke své přítelkyni.
   „Jsi si jistá? Viděla jsi ji?“ vydechla zlomeně Semiremis, ale na Serigas se nepodívala.
   „Já sama ne, ale někdo jiný ano,“ Serigas vztáhla ruku a nabídla čarodějce obálku se stříbrnou pečetí. „Dopis od elfí královny. Pamatuješ si na ni, na královskou rodinu?“
   „Jak bych mohla zapomenout,“ pronesla Semiremis hořce a váhavě se zadívala na obálku, jako by se pro ni měl její obsah stát smrtelným jedem.
   „Je uvnitř napsáno něco, co bys ty nevěděla?“ zadívala se na Serigas se zvláštním neklidem, ale psaní si vzala.
   „Měla by sis ten dopis přečíst, ať se ti to líbí nebo ne. Ani já z toho nemám radost. Elfové mě do celé záležitosti zasvětili dostatečně, i když jsem už předtím věděla dost. Důležité je hlavně to, že Temnota tehdy před jedenácti lety nebyla poražena. To je důvod, proč se Tristen dívá každý rok ve stejný den na úsvit. Světlo uvnitř něj se začíná probouzet.“
   „Jak myslíš, že na něco takového budu reagovat? Vrátíš se po dvou letech a řekneš… řekneš jen tohle?“ zadívala se na Serigas nepříjemným, zraněným pohledem.
   „Mě samotnou mrzí, že přináším špatné zprávy!“ bránila se Serigas. „Taky mám Tristena ráda. Vždyť ho beru jako mladšího bratra. Pro mě je to taky těžké!“
   Rozhostilo se nepříjemné ticho. Semiremis v mysli vyvstávalo tolik otázek, ale bála se vyřknout nahlas byť jen jedinou z nich.
   „Myslím, že bych měla jít. Musím najít Tristena a…“ hledala vhodná slova, „nějak rozumně mu to všechno vysvětlit. I když bys to možná měla udělat ty.“
   Semiremis neodpověděla. Stále tentýž prázdný pohled upřený ven z okna.
   „Ještě se uvidíme,“ vydechla Serigas a měla se k odchodu.
   „Nedokážeš si představit, jaké to je,“ vyhrkla. „Přišla jsem o svou sestru. Mám Temnotě vydat i Tristena?“
   „Tristen nepodlehne. Je přece nositelem Světla,“ pousmála se Serigas povzbudivě. Otočila se k čarodějce zády a obličej jí překryl stejný závoj starostí, jaký se usídlil na Semiremidině tváři. Přesto uvnitř, ve svém srdci, ještě skrývala naději.
   Zaklaply dveře. Semiremis za zády cítila magickou energii z knih, která jako by ji k sobě vábila a volala ji…
   
   – —
   
   Serigas hnala koně k pobřeží, k místu jež znala, a které Tristen každoročně navštěvoval. Brány Jezerního města zůstaly daleko za ní a ona uháněla bujnými travnatými planinami dál a dál na jihozápad k písčitým plážím. Jak se přibližovala k moři, ve vzduchu cítila vůni soli, slunce příjemně hřálo a vítr jí jemně čechral vlasy. Blankytně modré nebe křižovali mořští ptáci.
   Zastavila u skalnatého srázu, který ostře ohraničoval pláž. Sesedla a nechala koně, aby se popásl na šťavnaté trávě. Náhle ji překvapilo zařehtání dalšího zvířete. Otočila se a uviděla černého hřebce, jehož otěže byly přivázány k opodál rostoucímu nízkému keřovitému porostu. Poznala ho okamžitě. Patřil Tristenovi; sama mu ho před dvěma lety darovala, než odjela.
   Rozhlédla se po celé délce pláže a zpozorovala postavu chlapce sedícího v písku, a hledícího kamsi k východu na obzor. Pousmála se. Mísilo se v ní nadšení z toho, že se znovu setkává se svým přítelem a zároveň jí bylo hrozně z vědomí toho, co mu musí oznámit…
   Písek i hladina moře se v záři ranního slunce tajemně třpytily. Zpěněné vlny se rozlévaly jedna za druhou po břehu ve své vlastní harmonii, zalité mystickým šumem. Jako by moře tiše zpívalo. Serigas se vydala pískem, tlumícím její kroky. Přiblížila se k němu. Tristen seděl v písku, ruce sepjaté kolem pokrčených nohou a bradou se opíral o kolena.
   „Tristene…?“ pronesla Serigas, zvědavá na jeho reakci.
   Pomalu se otočil a pohlédl Serigas do tváře. Na chvíli se překvapeně zarazil, jako by ani nechtěl věřit vlastním očím. Mohla by se po tak dlouhé době vrátit? Okamžitě vstal a téměř nevěřícně se pousmál. Sama Serigas ho málem nemohla poznat. Od doby, kdy ho viděla naposledy, se změnil. Byl vyšší než ona. Ve tváři měl znatelné rysy téměř dospělého muže, i když byl stále ještě dítětem. Husté tmavé kaštanově hnědé vlasy mu splývaly podél uší a některé prameny zasahovaly i do obličeje, ale pronikavé tmavomodré oči mu dodávaly upřímné a klidné vzezření a zároveň i cosi hrdého, zamyšleného a nevinného.
   Chvíli se na sebe oba nehybně dívali, ale pak se začali usmívat.
   „Serigas,“ vyhrkl Tristen nadšeně.
   „Ani nevíš, jak se mi stýskalo!“ nahlas se rozesmála a samou radostí ho objala. Možná jsem byla pryč příliš dlouho, prolétlo jí myslí…
   
   – —
   
   Seděli v písku, vál mírný vítr, vlny se neúnavně vylévaly na břeh. Slunce se vyhouplo ještě výš nad obzor, nebe se vymanilo z růžového nádechu brzkého rána a potemnělo v syté blankytné barvě blížícího se poledne. Serigas právě ustala ve vyprávění o všemožných dobrodružstvích, která zažila. Už jí zbývalo, aby byla řečena pouze jediná a zároveň nejdůležitější věc.
   „Doufal jsem, že se vrátíš dřív,“ vpadl jí Tristen znenadání do řeči a trochu vyčítavě se na ni zadíval.
   „Trvalo to dlouho, já vím…“ trochu provinile svraštila obočí, ale vzápětí se šibalsky usmála: „Řekla bych, že ses tu beze mě ty dva roky pěkně nudil.“
   „Abych pravdu řekl, měl jsem docela napilno,“ zvážněl.
   „Neříkej? Co jsi měl tak zajímavého na práci?“ zajímala se okamžitě.
   „Semiremis mě poslala na dva roky do Severního města do učení,“ oznámil.
   „Co? Tebe a do učení?“ Serigas téměř vyprskla smíchy.
   „To není legrace. Víš, jak jsem se tam nudil?“ pronesl už trochu pobaveně, když sledoval, jak se Serigas od srdce směje.
   „Mám určitou představu,“ přestala se smát.
   „Je pravda, že něco bylo užitečné, ale jinak to byla jen samá královská etiketa a tak podobně.“
   „Třeba to jednou někde využiješ,“ pousmála se na Tristena povzbudivě.
   Oba na chvíli umlkli. Serigas využila příležitosti a odhodlala se:
   „Můžu se na něco zeptat?“
   „Samozřejmě,“ přikývl.
   „Proč tohle vždycky děláš?“ svraštila tázavě obočí.
   „Co myslíš…?“ nebyl si úplně jist, co od něj chce slyšet.
   „Tohle. Je to každý rok stejné. Vždycky ve stejný den. Proč?“ upřesnila svůj dotaz.
   „Sám nevím… Prostě…“ hledal rychle správná slova, protože ho Serigasina otázka trochu zarazila. „Je to zvláštní pocit, jako kdyby mě něco volalo… nebo někdo. A tomu hlasu se nedá vzepřít. Tohle ráno prostě musím vidět úsvit a každým rokem je ta potřeba silnější…“ Na chvíli se zarazil, jako by zvažoval, zda má povědět vše. „Vím, že se něco děje, ale nevím co. Jako kdybych to už nebyl já. Jako by mi na chvíli mé tělo ani nepatřilo. Jako by nade mnou někdo přebíral kontrolu.“
   „Pamatuješ si, co se tehdy stalo… během bitvy u jezera Amorchen?“
   „Nechci na to vzpomínat!“ odsekl okamžitě. „Promiň… Ale…“
   „Dobře, nebudeme o tom mluvit, ale dnes je to jedenáct let.“ Serigasin hlas se vzápětí zdvihl do téměř oslavného tónu: „To znamená, že dnes máš sedmnácté narozeniny. Mám pro tebe dárek…“
   Sáhla do malé brašny na opasku svých kalhot:
   „…ale není přímo ode mě, měla jsem ho spíš jen doručit. Je od elfí princezny Ormelion. Pamatuješ si na ni?“
   „Na Ormelion? Pamatuju. Byla jako přízrak z pohádky, jako dobrotivá víla,“ pousmál se nad dětskými vzpomínkami.
   „Taková je pořád a tohle je dárek od ní,“ vztáhla k Tristenovi ruku a rozevřela dlaň. Na ní ležel malý amulet ze zářivého elfího bílého kovu.
   „Co je to?“ obezřetně se na věc zadíval.
   „Elfové tomu říkají Symbol Světla. Vytvořili ho pro tebe…“ vložila malý amulet na řetízku Tristenovi do dlaně. Symbol vykovaný do tvaru dvou bělostných křídel vpletených do zlatého ornamentu v sobě nesl tři páry čirých kamenů zbarvených do temné modři, další kámen ve světlé modři a temné zeleni a poslední, větší než ostatní, byl temně rudý a zasazen ve středu.
   „Každá barva kamenů představuje jeden živel,“ pokračovala Serigas. „Šest modrých zastupuje vodu, světlý nahoře znamená vzduch, zelený dole je země a nakonec rudý vyjadřuje oheň a zároveň krev. Tvar křídel symbolizuje svobodu. Symbol Světla je znázorněním života… Tak nějak mi to Ormelion vysvětlila.“
   „A k čemu je?“ zeptal se, zatímco si amulet se zájmem prohlížel.
   „Ty sám v sobě nosíš Světlo. Jsi nositelem Světla a tenhle Symbol dokáže vyvolat energii, kterou v sobě máš. Jenže já nejsem člověk, který se vyzná v magii. Semiremis by ti určitě řekla víc…“ odvětila a hned nato dodala přísně: „Nesmíš ho nikdy sundat.“
   „Proč?“ nechápal.
   „To nevím. Jen ti říkám, co mi prozradila Ormelion,“ pokrčila rameny.
   „Semiremis se zapřísahala, že už nebude kouzlit. V tomhle mi nijak nepomůže,“ zavrtěl hlavou a navlékl si řetízek se Symbolem kolem krku. „Od doby, co umřela její sestra, nekouzlí.“
   „Bude muset zase začít. Objevily se okolnosti, které ji donutí znovu se k magii vrátit, uvidíš,“ prohlásila Serigas s naprostou jistotou.
   „Jaké okolnosti?“ zadíval se na ni tázavě a zároveň s obavami.
   „Bohužel se to všechno týká i tebe,“ Serigas si nervózně skousla spodní ret a s těžkým srdcem pokračovala: „Semiremidina sestra Artemisia je naživu… což znamená, že Temnota je zpátky.“
   Tristen beze slov stočil pohled od Serigas k mořskému horizontu. Chápal rychle. „Chceš mi tím naznačit, že tohle,“ sevřel krátce v dlani Symbol, ale na Serigas se nepodíval, „a tvůj návrat znamenají, že budu muset bojovat proti Temnotě, protože mám v sobě Světlo…?“
   „Přesně tak,“ přikývla nešťastně.
   „Mám zabít Semiremidinu sestru?“ vydechl ochromeně, když si plně uvědomil, o co běží.
   „Je to složitější,“ přiznala Serigas těžce. „Jako nositel Světla nemáš právo život dávat a ani ho brát. To znamená, že svou sílu Světla nesmíš použít k oživování a zároveň nesmíš nikoho zabít.“
   „To nedává smysl,“ svraštil obočí. „Když nesmím nikoho zabít, jak s ní mám bojovat?“
   „Já neznám odpověď,“ pokrčila bezbranně rameny. „Ale Ormelion mluvila o ženě, která prý odpověď zná. Jmenuje se Kresha a je to věštkyně a kouzelnice. Sídlí ve Ztraceném městě. To se nachází na jihu sousedního Tarnského království.“
   „Když odmítnu bojovat a zůstanu tady,“ vyhrkl Tristen po chvíli přemítání, „Temnota mě stejně dostihne, je to tak?“
   „Ano. A cestou bude ničit vše živé…“ přikývla Serigas zkroušeně. „Viděla jsem, jak to vypadá ve Východním království. Není tam nic, než holá poušť. Temnota všechno stravuje. Jakmile se dostaneš za Tarnské hory, je to, jako bys přišel do jiného světa. A bohužel to postupuje. Pod horami je elfí les, který ještě odolává. Je to taková oáza uprostřed ničeho. Temnota získává čím dál větší moc. Nechtěla jsem tomu věřit, ale je to tak.“
   „A Artemisia?“ Tristen se zadíval Serigas zpříma do očí.
   „Získává vliv ve Východním království. Využívá toho, že je země stále zpustošená. Ona nabývá na moci. Samozřejmě si krále omotala kolem prstu. Chce se dostat mezi šlechtu, usiluje o diplomatický post nebo něco podobného. Její cíl je jasný. Až bude dost silná, bude se snažit zabít krále a převzít vládu. Ale vzniká také spousta hnutí, která se snaží sesadit krále a zároveň i odstranit Artemisii. Jedno z největších vede žena, která si nechává říkat Yunaleska.“
   „To král nemá žádné dědice?“ podivil se.
   „Měl je,“ přikývla Serigas. „Jenže je během boje u jezera Amorchen nechala Artemisia tajně zavraždit. Králi namluvili, že to bylo nepřátelské spiknutí. Pěkná hloupost… A král si teď Artemisii vydržuje, protože ona mu dodává jednotky skřetů pro jeho vlastní armádu.“
   „Jak tohle všechno víš?“
   „Nebyla jsem pryč dva roky jen tak nadarmo,“ chabě se pousmála. „Dost dlouho jsem pobyla u elfů, ale když jsem z jejich lesa viděla ty černé mraky Temnoty a tu poušť, došlo mi, že bych se měla začít zajímat o to, co se ve skutečnosti děje. Takže se mi podařilo vypátrat jedno z hnutí ve Východním království a dozvědět se pravdu.“
   „Semiremis o Artemisii nikdy nemluvila moc ráda,“ pronesl mdle.
   „Doufala, že je to kapitola jejího života, která byla uzavřena před jedenácti lety u Amorchen. Myslela si, že Světlo tehdy Temnotu opravdu zahubilo,“ vysvětlila krátce Serigas.
   „Jedenáct let,“ pousmál se Tristen po chvíli hořce. „Jedenáct let, co umřeli mí praví rodiče. Ani si nedokážu vzpomenout, jak vypadali. Tak moc jsem se tu událost snažil vymazat z hlavy…“
   „Vím, že to bude znít jako hloupé rčení, ale minulost a vzpomínky tě vždycky doženou, ať se snažíš sebevíc zapomenout nebo utéct… Známe se jedenáct let, jsi jako můj bratr, Tristene. Vím, že jsem teď byla dlouho pryč a nemám žádné právo tě poučovat, ale… přestaň už utíkat.“
   „Já neutíkám!“ zamračil se na ni.
   „Chceš čas na rozmyšlenou?“ pozvedla Serigas tázavě obočí.
   „Řekl bych, že je naprosto jasné, co bych měl udělat,“ zadíval se Tristen do šumících vln.
   „Dobře. Pojedeme…“ začala, ale on ji okamžitě přerušil:
   „Počkej… »my« pojedeme?“
   „To si myslíš, že tě nechám jet samotného? Vážně si myslíš, že si nechám ujít všechnu tu »legraci«? Nikdy!“ zamračila se Serigas, ale Tristena to pobavilo.
   „Pojedu s tebou, ať se ti to líbí nebo ne…“ dodala s nádechem ironie a pak pokračovala už vážným tónem: „Já sama si teď ale potřebuju aspoň den nebo dva odpočinout, protože jsem přijela teprve včera a cesta k Východnímu království je dost dlouhá a namáhavá… Ještě pořád máme čas. Artemisia si zatím buduje svou pozici u krále, kterou pochopitelně ztratila, když Východní království prohrálo bitvu u Amorchen. Ale pokud krále zabije…“
   „Vydáme se na cestu,“ řekl znenadání Tristen a v jeho hlase byla cítit rozhodnost. Serigas to téměř udivilo. „Nebudu čekat, až si sem pro mě Artemisia dojde. Kvůli ní umřeli mí rodiče, ale já se zabít nenechám.“ Serigas jeho slova více než překvapila, ale věděla, že má pravdu. Artemisia a Temnota by sem jednou dorazily a Tristen by se před nimi nedokázal nikde schovat.
   „Páni,“ vydechla, „a já myslela, že tě budu muset hodně přemlouvat.“
   Oba se lehce usmáli.
   „Teď něco veselejšího… Co říkáš tomu, kdybychom šli k nám?“ navrhla. „Co jsem přijela, máma o tobě pořád mluví. Říká, že tě chce vidět. Prý ses tam po tom, co jsem odjela, moc často neukazoval.“
   „No… Byl jsem pryč. Vždyť víš, studia,“ pousmál se chabě.
   „Jo, jasně…“ usmála se Serigas. „Ale i tak, víš přece, že tě moje máma bere skoro jako člena naší rodiny, no ne? A teď pojď. Přijedeme akorát na oběd,“ pobídla ho a vstala.
   Tristen se naposledy zadíval k východu, daleko přes moře a pevninu až k místu, kde cítil elfí les a Temnotu blížící se z nitra Východního království. V hrudi cítil zvláštní energii, která pulsovala skrze jeho srdce, jako by se snažila vydrat ven…
   
   
   – —
   
   Dům Serigasiny rodiny stál vně hradeb Jezerního města a společně s dalšími domky lemoval jednu z hlavních příjezdových cest. Samotné stavení nebylo příliš velké, ale jeho součástí byly i stáje, ohrady s výběhy pro koně a další budovy, z nichž jedna vyhlížela jako kovárna.
   Když Tristen se Serigas přijeli k domu, bylo těsně po poledni a ulice se utápěla v ruchu projíždějících povozů, jezdců na koních a procházejících lidí. Propletli se davem a sjeli ke stájím, přičemž minuli ohrady s několika krásně a zdravě vyhlížejícími koňmi, o něž se právě staral Serigasin mladší bratr Ani. Objeli i kovárnu, kde krátce zahlédli Serigasina ramenatého otce a urostlého staršího bratra Jacka.
   „Vidím, že se tvému otci daří,“ poznamenal Tristen téměř mimoděk, když se rozhlédl po statku, a Serigas souhlasně přikývla.
   Vstoupili do domu a ocitli se ve velké předsíni, která zároveň plnila funkci jídelny; na jejím konci stál dlouhý dřevěný stůl lemovaný šesti židlemi. U levé stěny stoupalo do patra dřevěné schodiště a dveře na pravé straně místnosti vedly do kuchyně. Předsíň i jiné místnosti nebyly vybaveny tak honosně jako v Semiremidině domě, přesto však toto místo na Tristena vždycky zapůsobilo stejně přátelskou a uvolněnou atmosférou, která vynahradila veškerou šlechtickou výzdobu.
   Někdy je méně více, prolétlo Tristenovi myslí.
   „Mami, jsme tu!“ zavolala Serigas a zamířila do kuchyně, zatímco Tristen zůstal osamoceně stát v hale. S jistou melancholií se rozhlížel po domě, který se od jeho poslední návštěvy moc nezměnil. Vzpomínky na dětství se Serigas ho přinutily k potutelnému úsměvu. Zvážněl, když ho překvapil pár velkých zeleně smaragdových očí, které ho pozorovaly skrze dřevěné příčky zábradlí schodiště. To už se ale vrátila Serigas a přímo vedle ní kráčela její matka; menší baculatější žena s velmi přívětivou tváří.
   „Ach… Tristene. To se podívejme,“ usmála se a přivítala se s ním. „Tebe jsem už pěkně dlouho neviděla. Páni, a jak jsi vyrostl! Je z tebe mladík, jak má být…“
   „Rád vás zase vidím,“ poznamenal Tristen zdvořile a očima krátce zabloudil na schodiště.
   „Aha,“ pousmála se Serigasina matka, když se zadívala ke schodům. „Mary, proč se tam tak schováváš? Nepamatuješ si na Tristena? Pojď ho přivítat.“
   Zelené oči se stáhly zpět do stínu.
   „Je hrozně stydlivá,“ usmála se k Tristenovi Serigas.
   „Doufám, že tu s námi zůstaneš na oběd,“ zeptala se mile Serigasina matka.
   „Moc rád,“ přikývl.
   „Výborně,“ zaradovala se a otočila se k dceři: „Serigas, zajdi prosím pro otce a bratry.“
   Jakmile se Serigasina matka vrátila do kuchyně, Tristen znovu osaměl. Zvědavě se zadíval ke schodům, kde tušil malou Mary, když se u paty schodiště vynořila dětská postavička se světle hnědými vlásky.
   „Ahoj…“ vyhrkl s úsměvem Tristen. Mary se na něj ostýchavě uculila, posadila se na poslední schod, v ruce jakousi hračku, a přestala mu věnovat pozornost.
   Nevěděl proč, ale její přítomnost ho podivně znervózňovala. Chvíli ji sledoval, než se odhodlaně vydal pomalu k ní. Pozoroval, jak si hraje a tiše si pobrukuje jakousi dětskou říkanku. Něco mu na sedmileté dívence přišlo zvláštního, možná i podivně nostalgicky povědomého či dokonce známého. Takový pocit už zažil, jen ho teď nedokázal zařadit.
   Přiklekl u ní a čekal, až se na něj podívá. Nevnímala ho.
   „Pamatuješ si mě?“ osmělil se.
   „Jo, jsi Tristen. Kamarád Serigas,“ přikývla dívka, hrajíc si s jakousi dřevěnou hračkou.
   „Správně…“ pousmál se sám k sobě se zvláštní úlevou. „Copak to máš?“
   „To mám od bratra Aniho,“ odpověděla prostě.
   „Můžu se podívat?“ snažil se jí zadívat do očí. Co je na ní tak zvláštního…?
   Zvedla smaragdově zelený pohled a vpila se přímo do jeho temně modrých očí. Dívala se na něj nezvykle dospělým pohledem, jako by se na něho skrze její oči díval někdo jiný. Zvedla malé, téměř titěrné ruce a beze slov mu podávala dřevěnou hračku. Vzal ji. Byl to vyřezávaný koník s dlouhým úzkým rohem na čele a párem křídel, vyrůstajícím z jeho hřbetu.
   Ač nechtěl, jeho mysl pohltila záplava starých pocitů, jež se snažil zatlačit do nejniternějšího kouta svého vědomí. V uších mu zaznělo pronikavé koňské zařehtání připomínající téměř zoufalé volání o pomoc; ale nebylo to volání koně, nýbrž stvoření mnohem vznešenějšího. Před očima se mu krátce mihl rozmazaný obraz zářivé bílé hřívy a kdesi v dáli se rýsovaly nebezpečné černé postavy. Cítil tehdy strach a zmatek… Zuřivý souboj, z něhož on jediný vyšel živ. Oběť, která byla kvůli němu podstoupena… Je to přesně jedenáct let…
   Promnul si oči. Vzpomínky byly pryč, znovu uzavřeny v jeho mysli. Jen se ho na chvíli zmocnil malý záblesk děsivé minulosti. Zadíval se na dřevěnou figurku. Věděl, kdo to je, pamatoval si ten něžný a jemný hlas, kterým k němu tehdy promlouval… Pegas, prolétlo mu myslí.
   „Víš, kdo to je…“ vyhrkla znenadání Mary, jako by dokázala vnímat jeho myšlenky; myslela to jako otázku?
   „Nechápu,“ řekl opatrně a vrátil jí dřevěného Pegase zpět do rukou.
   „Prý máš dneska narozeniny,“ pousmála se jemně, trochu tajemně.
   „To je pravda. Jak to víš?“ svraštil v podezření obočí.
   „Od Serigas,“ pronesla prostě. „Vezmi si tohle. Dárek,“ sáhla rukou do kapsy svých šatiček a vzápětí v Tristenově dlani ležel stříbrný prsten.
   „Díky. Je moc pěkný,“ prohlížel si prsten, složený ze dvou jednoduchých spojených kroužků. Na vnitřní straně dokázal zřetelně přečíst nápis: „Naděje.“
   „Nos ho. Bude tě chránit v Temnotě,“ pronesla s důrazem, když si navlékal prsten na prostředníček pravé ruky.
   „Temnota…?“ prohlédl si ji nevěřícně. „Jak víš o takovýhle věcech?“
   „Máš Symbol Světla?“ zadívala se na něho tázavě.
   „Kdo ti to řekl?“ podíval se na ni šokovaně… Tak malé dítě…
   „To Pegas… ve snech,“ sevřela v titěrných ručkách vyřezanou figurku.

Kateřina Koudelková & Milan Adelt: Půlnoční dáma
Obálka: Frank Fiedler
Počet stran: 587
Formát: 115 x 165 mm
Vazba: Paperback
ISBN: 978-80-86939-31-5
Cena: 289,- Kč
Vychází: 18. října 2007 (distribuční termín)