28.8.2016 | Svátek má Augustýn






UKÁZKA: John Ringo, Za zrcadlem (cyklus Zrcadlo 1)

17.3.2010 9:05

Za zrcadlem John RingoTOPlistUkázka

2.

„Předpokládáme, že většina univerzitního sboru fakulty byla v době, kdy došlo k události, mimo univerzitní areál.“ Muž, který podával hlášení, spadal pod federální úřad po vyšetřování – FBI patřila mezi tucet agentur, jež se snažily zjistit, co se vlastně během „události“ stalo a co k ní vedlo. Celá záležitost zatím ještě nezískala žádnou nálepku se jménem. Nebyl to „nový Pearl Harbor“ ani „nové jedenácté září“ ani „nový Challenger“ – prozatím to byla prostě a jednoduše „událost“. Koneckonců k tomu došlo teprve dnes ráno. Během zítřka, nebo možná pozítří, popozítří, tomu nějaký novinář vymyslí přezdívku, jež se uchytí. Ale prozatím o celé věci lidé, kteří seděli přilepení k televizním obrazovkám a zahlcovali telefonní linky, mluvili stejně jako mluvčí Bílého domu – jako o „události“.

„Pravděpodobně proto, že jich většina bydlela poblíž univerzitního areálu,“ dodal muž z FBI. „Rektor ale bydlí ve Winter Parku, což je mimo oblast zkázy, a jeden z našich agentů ho kontaktoval. Centrum události, kde se…“

„Koule,“ napověděla poradkyně pro národní bezpečnost. „Nebo možná díra.“

„Kde se nyní koule… vznáší…“ pokračoval muž z FBI nejistě, „odpovídá místu, kde se nacházela laboratoř částicové fyziky.“

„Průmyslová nehoda,“ řekl prezident pobaveně a zasmál se. V tomto okamžiku už měl k dispozici odhady ministerstva obrany a upravené odhady FEMA a patřičná čísla v průběhu dne neustále stoupala, ale přesto si nedokázal pomoci. „Matka všech průmyslových nehod. Kdo?“

„Rektor sice nechtěl na nikoho ukazovat přímo,“ řekl muž z FBI, „ale máme za to, že šlo o důsledek nezdařeného experimentu, který vedl tento muž.“ Na displeji se objevila vzdáleně asijsky vyhlížející tvář. „Profesor Ray Chen, bakalářský titul a doktorát z fyziky z University of California. I přes to, jak vypadá, je to Američan třetí generace. Bývalý profesor na MIT. Profesor pokročilé teoretické fyziky na Univerzitě centrální Floridy. Podle všeho se sem přestěhoval i přes nižší plat a relativní prestiž univerzity kvůli bostonskému počasí.“

„Proč se nepřestěhoval do Kalifornie?“ zeptal se prezident a pak mávl rukou. „Na tom nezáleží, to není relevantní.“

„Jen částečně, pane prezidente,“ řekla poradkyně pro národní bezpečnost. „Díkybohu za to, že se to stalo tady, a ne na MIT nebo JPL. Kdyby se jednalo o některé z těchto center, měli bychom situaci s miliony mrtvých. Něco málo o doktoru Chenovi vím, ale není toho moc.“

„Bobe?“ obrátil se prezident na poradce pro vědu. Ten sice nepatřil mezi členy nejužšího poradního sboru, ale k tomuto zasedání byl z očividných důvodů přizván. Jeho odbornost však spočívala v molekulární biologii a imunologii; na své místo byl vybrán díky teoretickým zkušenostem v oblasti biologického boje, protože všichni očekávali podobně vedený útok ze strany teroristů. Věděl, že je naprosto mimo svůj obor.

„Poradkyně pro národní bezpečnost má pravděpodobně v této oblasti lepší informace než já,“ odpověděl. „Potřebujeme fyzika – a zatraceně dobrého, který dokáže myslet za pochodu. A potřebujeme ho brzy.“

„Pane prezidente?“ ozval se ministr obrany. „Když se ukázalo, že epicentrem výbuchu byla budova částicové fyziky, řekl jsem svým lidem, aby mi nějakého fyzika našli. Má zkušenosti s pokročilou fyzikou a strojařinou, a navíc je prověřený na stupeň Top Secret kvůli práci, kterou dělá pro ministerstvo. Pracuje jako konzultant pro jednoho ze smluvních dodavatelů.“

„Jak rychle?“ zeptal se prezident s úsměvem. „Chci říct – jak rychle sem může přijít?“

„Už je v budově, pane,“ řekl ministr obrany tiše. „Nerad bych narušoval něčí kompetence, ale…“

„Přiveďte ho,“ odpověděl prezident.

„Akademický suchar,“ zamumlal ministr vnitřní bezpečnosti a usmál se. „Nic ve zlém,“ dodal k poradci pro vědu.

„To je v pořádku,“ odpověděl vědec, který nepublikoval během posledních sedmi let jediný článek. „Kudy se k vám dostal, pane ministře?“

„Přes NASA a smluvní dodavatele pro obranu,“ řekl ministr obrany. „Má doktorát z fyziky, leteckého inženýrství, optiky, elektroinženýrství a několika dalších věcí. Správný chlap. Pálí mu to, je chytrý jako opice a pracuje rychle.“

„Bude mu tak padesát a bude mít pleš,“ uchechtl se ministr vnitřní bezpečnosti. „Třicet kilo nadváhy, pětibarevnou propisku v jedné kapse a kalkulačku ve druhé.“

Ministr obrany se pouze usmál.

Muž, kterého do místnosti přivedli agenti Secret Service, měl jen trochu pod normální výšku. Světle hnědé vlasy měl trochu rozcuchané a na skráních už mu začínaly ustupovat. Pohyboval se jako gymnasta nebo mistr bojových umění, a jestli měl na těle jediný gram tuku, tak ho nebylo vidět. Na pažích, jež vypadaly podivně hladce, se mu vlnily svaly. Měl světle modré oči a tvář, kterou jako by vytesali z kamene a v Hollywoodu by způsobila poprask. Na sobě měl světlezelenou hedvábnou košili, obnošené modré džíny a kovbojské boty.

„Dámy a pánové, doktor William Weaver,“ řekl ministr obrany s mírným pobavením v hlase. „Starší vědecký poradce společnosti Columbia Defense.“

„Omlouvám se za to, jak jsem oblečený, pane prezidente,“ řekl vědec a posadil se na židli, která mu byla nabídnuta. „Nevěděl jsem, že budu tenhle víkend potřebovat oblek, takže je mám všechny doma ve skříni.“ V hlase mu zazněl lehký, avšak nezaměnitelně protáhlý jižanský přízvuk.

„To není problém,“ řekl prezident a mávl rukou. Na rozdíl od předchůdce trval na tom, aby byli jeho lidé při vyřizování státních záležitostí vždy v saku a kravatě, a sám se během pracovní doby nepřevlékal. Jakmile se přepravil z Camp Davidu do Washingtonu, okamžitě se převlékl do obleku a všichni členové jeho štábu na sobě měli oblek či kostým. „Kde jste doma?“ zeptal se. „Nebydlíte ve Washingtonu?“

„Ne, pane,“ odpověděl Weaver. „Dojíždím sem z Huntsville.“

„Prozatím pro vás nemáme příliš mnoho konkrétních informací,“ řekl prezident. „Ale tato ranní událost podle všeho vznikla v budově částicové fyziky Univerzity centrální Floridy. Máme za to, že mohla být důsledkem něčeho, na čem tam pracoval fyzik jménem… jak se jmenoval?“ otočil hlavu k nejužšímu kruhu.

„Ray Chen,“ odpověděla poradkyně pro národní bezpečnost, zatímco nově příchozího muže pozorně sledovala.

Weaver zavřel oči a zašklebil se. „Ray Chen z MIT?“ zeptal se, aniž je otevřel.

„Ano,“ přikývla poradkyně pro národní bezpečnost.

„No tak to ti teda přeju všechno nejlepší, Rayi,“ řekl vědec polohlasně s pohledem upřeným ke stropu. „Právě ses dostal do všech učebnic fyziky.“ Podíval se znovu na prezidenta a zamyšleně přimhouřil oči. „Mohu vám poskytnout pár odhadů, pane prezidente. Nebude to sice nic víc, ale jsou to alespoň informované odhady. Řekněme stupeň sedm na stupnici od nuly do deseti.“

„To bude prozatím stačit,“ přikývl prezident. „Jak špatné to je?“

„Zdaleka ne tak špatné, jaké by to být mohlo,“ odpověděl Weaver zeširoka a bylo jasné, že se snaží zjistit, jak má správně formulovat odpovědi. „Jedna možnost byla ta, že bychom všichni prostě v jediném okamžiku zmizeli, jako bychom tu nikdy ani nebyli. Nepravděpodobné, ale možné. Budu se vám to snažit vysvětlit a pokusím se vás varovat, když se dostanu na pole naprosto nepodložené spekulace.“

„Pusťte se do toho,“ přikývl prezident.

„Ray Chen pracoval na částici, které se říká Higgsův boson,“ řekl Weaver a potřásl hlavou. „První věc, kterou si musíte zapamatovat, je to, že kvantová mechanika dokáže normálního člověka přivést do blázince, takže kdyby vám náhodou připadalo, že mluvím z cesty, tak si uvědomte, že problém je ve fyzice, a ne ve mně. Higgsův boson je teoretická částice, kterou pojmenovali po skotském fyzikovi Peteru Higgsovi – ten ji navrhl jako způsob vysvětlení některých jevů, pozorovaných v částicové fyzice a fyzice vakuových polí. Někteří vědci, a zvlášť spisovatelé vědeckofantastické literatury, věří tomu, že tato částice sama o sobě obsahuje vesmír. Mně vždycky připadalo, že takováhle teorie je jen další pokus o vysvětlení kolísání energie v bodě nula. Nebo naopak.“

„Myslíte galaxii?“ zeptal se ministr obrany.

„Ne, pane ministře,“ zavrtěl Weaver hlavou. „Myslím celý vesmír. Veškerou fyziku, ze které by se mohl skládat takový vesmír, který by byl úplně stejný jako ten náš – všechnu matematiku, všechny galaxie, které by se mohly vytvořit. Teoreticky.“

„To je ale…“ Ministr vnitřní bezpečnosti zmlkl a zasmál se. „Není to šílené, ale je to jen fyzika, že?“

„Přesně tak, pane,“ přikývl Weaver. „Problém je v tom, že k vytvoření takového Higgsova bosonu potřebujete strašlivou spoustu energie. CERN ve Švýcarsku na tom pracuje už celou věčnost – zatím bez výsledku. Jenže další problém spočívá v tom, že je tu ještě další teorie – ta zase tvrdí, že jakmile se vytvoří, mohl by prostě… nastoupit na místo našeho vesmíru.“

„Nastoupit na místo?“ zvedl prezident obočí. „Myslíte tím, že by ho nahradil?“

„Víceméně, pane prezidente,“ přikývl fyzik. „Právě proto jsem řekl, že to nedopadlo tak špatně, jak to dopadnout mohlo. Možná jsme ani nemuseli tušit, že se něco stalo, a byli bychom během jediného okamžiku pryč. Od letů na Měsíc až po Monu Lisu – všechno pryč, ve zlomku sekundy, jako by to nikdy neexistovalo. Stejně jako všechno ostatní v našem vesmíru. Nejsilnější argument proti téhle teorii je, že se nic takového nepřihodilo a něco někde v tomhle rozlehlém vesmíru, který známe, už muselo někdy dřív Higgsův boson vytvořit.“

„Chápu,“ přikývl prezident.

„Nebo je dokonce možné – a myslím, že se tímhle blížíme k pravdě ještě blíž – že Higgsův boson mohl otevřít díru do jiného vesmíru. Rozumějte, i když se vám podaří nějakou vytvořit, nemusí vydržet příliš dlouho. Tím, že se druhý vesmír otevřel tomu našemu, tam teprve mohl vzniknout čas jako takový. Během několika nanosekund, kdy existoval v našem vesmíru, mohlo v tamtom vesmíru dojít k velkému třesku – v podstatě by se dalo říct, že jsme ten vesmír jako takový vytvořili – k všeobecnému ochlazení, vzniku hvězd, vzniku planet, vzniku života, rozpínání a pak zhroucení. Miliardy a miliardy let tamtoho vesmíru zhuštěných do doby, kterou zabere počítači v tomto vesmíru výpočet příkladu dva plus dva. Vím, že jste bohabojný člověk, pane prezidente, ale když přijde na teorii Higgsova bosonu, mohl být Bohem nějaký Ray Chen, který někde řekl: ,Uvidíme, co to udělá,‘ a stiskl spínač.“

„Takže rozumíte tomu, co se stalo?“ zeptal se prezident. „Proč by ale někdo něco takového dělal, pokud by bylo to, co jste říkal, jedním z možných důsledků?“

„Nu, řekněme, že známé negativní důsledky se nacházely na velice nízké úrovni pravděpodobnosti, pane prezidente,“ odpověděl Weaver. „Byly studovány znovu a znovu a nikdo na ně nebral zřetel. Já sám na ně zřetel nebral a pořád si myslím, že jsem udělal správně. Pokud byste vyvolal Higgsův boson normální cestou, došlo by patrně jen ke krátkému záblesku světla, vzniklo by několik sekundárních částic a bylo by po všem. Možná byste ani nedokázal říct, jestli se vám to povedlo, nebo ne. Jenže tohle je normální způsob, který by potřeboval obrovské lineární urychlovače.“

„Jeden takový na univerzitě měli,“ ozval se muž z FBI a podíval se do poznámek. „Nejdřív jsme připisovali výbuch nehodě při jeho používání.“

„Což znamená, že toho moc nevíte ani o středoškolské fyzice, o těchhle věcech nemluvě,“ poznamenal Weaver nevzrušeně. „Takhle velký výbuch byste ani zdaleka nedokázali vyvolat s tím univerzitním kolidérem, který nemá ani čtyři metry na délku. Normálně z něčeho podobného nedostanete Higgsův boson ani náhodou. K tomu byste musel mít jeden z těch supervodivých superkolidérů, jaké staví v Texasu. Tohle byl jeden z plánovaných experimentů. Jenže Ray Chen chtěl vyvolat svůj Higgsův boson.“

„Ale proč, proboha?“ zeptal se prezident. „Pokud je možné, že to vymaže veškerý život na celé Zemi?“

„Proč jste chtěl, aby vyhrál Světovou sérii tým, kterému fandíte, pane prezidente?“ opáčil Weaver. „Kromě toho by nám jeho vyvolání a pozorování rozpadu prozradilo mnohé o tom, jak opravdu funguje náš vesmír. Pochopení fyziky je základ všeho, pane prezidente. Všeho od mobilních telefonů až po nejtěžší naváděné bomby. A Ray v tom byl zatraceně dobrý. Pálilo mu to a byl přesně natolik praštěný, aby dokonale rozuměl kvantové fyzice. A měl za to – pokud jsem četl jeho odborné články správně – že existuje způsob, jak najít k vyvolání Higgsova bosonu zkratku. Nebudu zacházet do zbytečných podrobností, ale myslel si, že za jistých podmínek je možné změnit fyzické vlastnosti velice omezené oblasti. A právě díky těmhle změněným fyzikálním vlastnostem dokážete Higgsův boson vyvolat. Myslím, že v tomhle určitém případě mu to s tou zkratkou prostě nějak nevyšlo.“

„Myslíte, že změnil fyzikální vlastnosti v omezené oblasti?“ zeptala se poradkyně pro národní bezpečnost. „Mohlo by to způsobit takový výbuch?“

„Patrně,“ přisvědčil Weaver. „Ale pravděpodobně ne. Právě teď máme na krku něco na způsob brány. Mějte se mnou trpělivost, protože vám teď řeknu pár odhadů, které můžete klidně označit jako střelbu naslepo. To, co tu teď máme, by mohla být všeobecná inverze; z pozice vně jsme přešli dovnitř.“

„Cože?“ zeptal se prezident nejistě.

„Představte si balón, pane prezidente,“ řekl Weaver a zamračil se – hledal způsob, jak vyjádřit velice složitou teorii pomocí jednoduchých přirovnání. „Uděláte do balónu díru a vzduch unikne ven. Ale pořád máte stejný balón. Teď si představte, že do té díry strčíte ruku a obrátíte balón naruby. Jestliže jsme se nacházeli na jeho plášti, teď se nacházíme uvnitř.“

„To je…“ řekl ministr vnitřní bezpečnosti a pak se odmlčel.

„Šílené, jistě,“ přikývl Weaver. „Věc se má tak, že pokud by došlo ke vzniku Higgsova bosonu, byl by to vesmír. Při špatných podmínkách bychom byli do tohoto vesmíru vtaženi a ten by se stal vnějším vesmírem. Dokážu si představit, že by to provázely jisté druhotné jevy.“

„Jako třeba jaderný výbuch,“ řekla poradkyně pro národní bezpečnost suše.

„Jako třeba velice silné uvolnění kinetické energie,“ opravil ji stejně suše Bill Weaver. „Které by se ovšem zatraceně podobalo jadernému výbuchu. A v tomto okamžiku se dostáváme do oblasti čiré spekulace, protože neexistuje žádná teorie, která by podporovala to, s čím jsme se tu setkali. Ta velká černá koule může být boson, ale rozhodně neodpovídá teorii Higgsova bosonu nebo jeho účinků. Ano, něco z ní vyšlo, a ano, může to pocházet z vesmíru tohoto Higgsova bosonu, ale ani tentokrát to neodpovídá teorii. Nic odtamtud by nemělo být schopno průchodu z jejich vesmíru do našeho, stejně jako my bychom neměli dokázat přecházet z našeho vesmíru do jejich. Kromě toho by měl onen tvor žít podle odlišných fyzikálních zákonů – tak odlišných, že měl okamžitě zemřít, nebo – což by bylo daleko pravděpodobnější – vybuchnout. Měl následovat další výbuch podobný jadernému, ale daleko větší, protože by se celá hmota toho tvora najednou přeměnila v energii. Což se však nestalo. Máme před sebou bránu nebo červí díru. Pravděpodobně na jinou planetu. Možná na planetu v našem vesmíru. Mohla by vést do budoucnosti, ale patrně tomu tak nebude. Hlavní otázka v tomto okamžiku zní: je stabilní? Uzavře se sama od sebe? Dojde k nějakému přenosu energie z planety nebo vesmíru jejího vzniku na tuto planetu? Rozpíná se? Nebo se smršťuje? A – což je nejspíš nejzajímavější ze všeho – co se nachází na druhé straně? Jiný svět? Svět plný bran? Tohle jsou však už vážně divoké odhady, které nemají se slušnými spekulacemi nic společného.“

„Dobrá, takže máme bránu a žádnou teorii ohledně jejího vzniku?“ zeptala se poradkyně pro národní bezpečnost.

„Ne, paní,“ odpověděl Weaver, „ale mám nějakou představu ohledně toho, jak se mohla zformovat – představu, založenou na některých studiích Raye Chena, jež se týkaly spíše strojařiny než fyziky, ale dopočítání fyziky by nám nemělo trvat moc dlouho. Jakmile víte, že je něco možné, zvlášť když to přitom můžete studovat, máte devadesát procent cesty za sebou. Další podobný pokus by ale mohl vyvolat přinejmenším stejný výbuch.“

„S výbuchy si dokážeme poradit,“ přikývl ministr obrany. „Samozřejmě za předpokladu, že by k nim došlo na místě, jako je třeba Los Alamos. Na střelnici, ne v laboratoři, to se rozumí.“

„Chtěl bych, aby byla jasná jedna věc,“ vložil se do hovoru prezident. „Rozhodně nechci, abychom v něčem podobném pokračovali, dokud se v tom daleko lépe nevyznáme. Ani v MIT, ani v Kalifornii, ani v Los Alamos. Už takhle máme dost problémů s terorismem. Nechci, aby města vybuchovala jako prskavky. A nechci mít na krku další čtvrt milion mrtvých.“

„Omlouvám se, pane prezidente,“ řekl Weaver, „pokud jsem nějak překročil mez.“

„Vůbec ne,“ odpověděl prezident. „Jen jsem v tom chtěl mít jasno.“

„Doktore Weavere, mohu se vás na něco zeptat?“ ozval se vědecký poradce. „Studie Raye Chena patřily mezi volně přístupné zdroje, je to tak?“

„Ne, pane, nepatřily,“ zavrtěl Weaver hlavou. „Kdyby patřily, tak by přece prezidentovo rozhodnutí nedávalo smysl, že?“

„A odkud…?“ řekl vědecký poradce, ale pohled na zvednuté obočí ministra obrany ho umlčel.

„Doktor Weaver,“ prohlásil ministr, „má skrze zapojení do programů ministerstva obrany přístup k tajným materiálům…“

„Takže chcete říct, že je to projekt ministerstva obrany?“ ozval se ministr vnitřní bezpečnosti a tučná tvář mu zrudla vzteky. „Takže celou dobu vlastně šlo o vývoj bomby?“

„Ne,“ odpověděl ministr obrany rozhodně a pevně. „Raději necháme divoké dohady tisku, co říkáte? Doktor Chen dostal grant Národní akademie věd,“ řekl a kývl bradou k vědeckému poradci, který sebou trhl. „Kromě toho také ze tří nevládních agentur a z ministerstva obrany. Většinou šlo o soukromé financování. Ale pokud jde o grant ministerstva obrany – a věřte mi, že jich vydáváme spoustu na mnoho různých projektů – tak musel podávat veškeré dílčí zprávy a hlášení tajně. Nevím úplně jistě, že neexistuje nic, co by mohlo patřit pod volně přístupné zdroje, ale všechno, s čím přišel rok zpátky, je přísně tajné. Nevím vlastně ani, proč od nás dostal grant, to přiznávám. Ale financujeme spoustu čistě teoretických projektů, protože se to někdy vyplatí.“

„A vy jste viděl tyhle utajené dokumenty?“ zeptal se Weavera prezident.

„Ano, pane,“ přisvědčil doktor. „Měl jsem zájem o fyziku celé záležitosti. Pokud totiž dokážete změnit fyzikální zákony v ohraničené oblasti, můžete provést spoustu zajímavých věcí, pane prezidente. Nepředpokládal jsem, že by mohlo dojít k takovému výbuchu, jinak bych spustil poplach. Ale má to zajímavá využití. Změňte v omezené oblasti gravitační síly a dostanete daleko lepší vrtulník. Nemluvě o tom, jak by to odlehčilo pěchotě. Změňte fyzikální zákony jiným směrem a… ano, možná dostanete výbuch. Přemýšlel jsem o jiných využitích pro lidi, kteří mi platí mzdu, pane prezidente. Kromě toho, že mě fascinovala matematika. Ale tohle jsem vůbec nepředpokládal.“

„Dobrá, takže tu máme bránu a fyziku, které nerozumíme – ale kterou můžeme nakonec pochopit,“ řekla poradkyně pro národní bezpečnost. „Ale protože nerozumíme fyzikálním zákonům, na nichž to všechno stojí, nevíme, k čemu to může vést.“

„Ne, to nevíme, paní.“

„Ale je úplně jasné, že na druhé straně se nachází nějaký svět,“ řekl prezident. „Doktore Weavere, byl byste ochoten do toho světa jít? Za předpokladu, že by na něm dokázal přežít člověk?“

„Pane, potřeboval byste rotu námořní pěchoty, abyste mě od té brány udržel stranou,“ řekl Weaver nadšeně.

„Je zvláštní, že to říkáte právě takhle,“ usmál se ministr obrany.

„Jsem speci… seržant Crichton, pane,“ řekl Crichton a zasalutoval důstojníkovi námořnictva v polní uniformě s pouštní kamufláží. „Já jsem ten, kdo provedl první odhad a měření.“

„Poručík Glasser,“ řekl důstojník jednotek SEAL, oplatil mu zasalutování a pak mu podal ruku. „Viděl jsem, jak jste na to šel. Dobrá práce.“

„Děkuji, pane,“ přikývl Crichton. Věděl, že mu hrdost začíná stoupat do hlavy, ale netušil, co si s ní má počít. Velitel praporu o něm poslal pochvalnou zprávu samotnému náčelníkovi štábu. Jeho odhad ohledně toho, že nejde o jadernou zbraň, že nejde o dopad asteroidu a že je to v podstatě nějaká forma brány, dorazil nahoru dřív, než k tomu došla FEMA, národní vědecký poradce a bůhvíkdo ještě. A teď mu ještě ke všemu vysekl pochvalu SEAL.

Glasser jen pokývl hlavou a zahleděl se na díru. Jeho tým sem dorazil z letecké základny vojenského letectva McDill v Tampě, domova velitelství zvláštních operací, kde procházel výcvikem a zvykal si na práci s novým velitelem. Takovým zbytečným věcem se většinou dokázaly jednotky SEAL vyhýbat, ale nový velitel velitelství zvláštních operací nastoupil na své místo z armádních zvláštních jednotek a jako příslušník zelených baretů neměl příliš velké zkušenosti s velením nebo prací s jednotkami SEAL, ani s většinou ostatních podřízených. Tým byl vybrán, protože byl v dosahu, navíc neměl nic důležitého na práci a jeho příslušníci pokrývali širokou paletu zkušeností – od štábního poddůstojníka Millera, který oblékal uniformu jednotek SEAL už v době, kdy byl Ježíš Kristus ještě desátník, a od Grenady prošel každou pozemní nebo námořní operací, až k námořníkovi první třídy Sansonovi, který si ještě nestačil vysypat z bot písek z Coronada.

A zničehonic si nestačili ty boty ani vyčistit a už je naložili do dodávek a v doprovodu policejní eskorty bleskově přesunuli do Orlanda, kde je vyklopili uprostřed kouřících trosek města, které náhle vypadalo jako Bejrút. Viděli toho v televizi tolik, že měli jisté ponětí, co se děje, ale v televizi toho nebylo vidět o moc víc než pár chlapů z Národní gardy, jak stojí kolem rozsvícených reflektorů a popíjejí kávu.

To a ještě ta koule.

„Pokud dojde k průniku do koule z naší strany, tak ho budeme mít na starosti my,“ řekl Glasser. „Nemáme pro to žádný standardní prováděcí protokol, teď se pohybujeme na poli science fiction. Čtete science fiction?“ podíval se na seržanta.

Crichton nevěděl, co má odpovědět. Připadalo mu, že většina vojenských důstojníků byla schopná za četbu vědeckofantastické literatury poslat člověka před polní soud. Ale zdálo se, že Glasserovi to nevadí.

„Já to čítával,“ řekl zamyšleně poručík. „Bývaly doby, kdy jsem měl na čtení spoustu času. Dělám si teď starosti spíš s biologickou nebo chemickou kontaminací z druhé strany. Co se stalo s tím broukem?“

„No, pane, ve skutečnosti už jsou to dva brouci,“ odpověděl Crichton a polkl. „Seržant Grant je se mnou vytahoval z té díry. Měli jsme na sobě ochranné obleky a později jsme provedli dekontaminaci.“

„Dekontaminační pěna by na brouky z jiného světa nemusela zabírat,“ podotkl Glasser. „Jak jsem ale říkal – žádný standardní prováděcí protokol nemáme.“

„Ano, pane, ale také jsme použili bělidlo,“ řekl Crichton tvrdohlavě. „A pane, jestli to dokáže čelit bělidlu, tak si myslím, že proti tomu nic z tohohle světa nepomůže.“

„Kde jsou brouci?“ zeptal se SEAL a pustil otázku bělidla
z hlavy.

„Svázali jsme je se seržantem lepicí páskou, hodili je dozadu do našeho humvee, auto zamkli, okénka vytočili až nahoru a dali jsme tam velké cedule, aby nikdo auto neotevíral,“ řekl Crichton. „Ale jsou oba mrtví, pane. Po chvilce se prostě přestali hýbat.“

„Počítám, že něco na naší straně je pro ně jedovaté,“ přikývl Glasser. „Což je první dobrá zpráva, kterou jsem dneska slyšel. A stejně tak je špatná, protože to znamená, že na druhé straně může být něco jedovatého pro nás. Máte nějaký nápad?“

„Ne, pane,“ odpověděl Crichton. „Pohybovali se poměrně dobře a byli silní jako mezci. Seržant Grant mi s nimi pomáhal, protože si přivydělává na aligátoří farmě jako zápasník s aligátory. A oba jsme se pěkně zapotili, než jsme je dokázali vyřadit z provozu. Neútočili na nás nebo něco takového, ale bylo to jako jezdit na slonovi, jestli mi rozumíte; prostě se chovali, jako by vůbec necítili, že na nich ležíme – dokonce ani ten menší ne. Jestli můžu hádat, pane, tak bych řekl, že na druhé straně se nachází svět s vyšší gravitací a že je nakonec dorazilo něco v našem vzduchu – oxid uhličitý nebo kyslík. Je to jenom taková divoká domněnka, pane. Prošel jsem se kolem té koule a provedl všechna možná měření, ale nic na přístrojích mi neukazovalo, že by z ní vycházelo něco škodlivého.“

„Takže vy čtete science fiction,“ řekl poručík a usmál se. „Crichton, ano?“

„Ano, pane,“ řekl seržant. „Kdysi jsem četl víc. Ale kdykoli se k tomu dostanu, tak si něco rád přečtu.“

„Mí chlapi dokáží zabít, cokoli uvidí,“ prohlásil Glasser zamyšleně. „Umí se pohybovat rychle jako blesk, jít kamkoli a udělat cokoli. Ale s výjimkou našeho štábního poddůstojníka, který si rituálně přečte Hvězdnou pěchotu pokaždé, když vyrážíme na zámořskou misi, si nemyslím, že by kterýkoli z nich kdy v životě přečetl vědeckofantastický román. Nebo přemýšlel o tom, jak se může lišit mimozemský svět od našeho. Máte k tomu nějaký komentář?“

„Myslím, že byste je měl pečlivě připravit na situaci, pane,“ řekl Crichton.

„Tohle je práce i pro vás, seržante,“ podíval se na něho poručík. „My bychom je měli pečlivě připravit na situaci. Věřte tomu, nebo ne, ale vojáci z jednotek SEAL jsou schopni poslouchat, co jim říkají lidé, kteří vědí, o čem mluví. A jsou chytří, což je další věc, kterou vám spousta lidí nebude věřit. Na tom také může zatraceně záležet. Nebo na tom nemusí záležet vůbec.“

Orlandské mezinárodní letiště mělo označení MCO, což byla zkratka z McCoy. Tento název pocházel ještě z dob, kdy se na jeho místě nacházela základna amerického letectva McCoy – což bylo v dobách, kdy bezpečnost Spojených států proti sovětskému jadernému arzenálu závisela na doktríně vzájemného zaručeného zničení a strategické mezikontinentální bombardéry byly jedním z pilířů, na nichž doktrína stála.

MCO se rozrůstalo zároveň s tím, jak se velikostně i důležitostí rozrůstalo samotné Orlando, jež bylo původně malým městečkem s několika firmami napojenými na armádu, zábavními podniky a výzkumným střediskem. Přibývaly lety, přeplněné prostory a nakonec i ranveje. Ale hlavní rozjezdové dráhy byly stejné jako ty, jež byly postaveny v padesátých letech dvacátého století a dokázaly na nich přistávat stíhačky F-15. Což byl přesně způsob, jakým se dostal do Orlanda doktor Weaver po letu ze základny Andrews, na který si ještě dlouho poté pamatoval.

Předpisy úřadu pro letectví přísně zakazovaly vojenským letounům překračovat hranici zvuku nad obydlenými oblastmi. Tryskáče, které dokázaly létat nadzvukovou rychlostí, tudíž musely provádět cvičné lety nad vodními plochami nebo neobyvatelnými pouštními oblastmi.

Bill Weaver už jednou v F-15 letěl a zažil i akrobatické obraty, jež mu měly obrátit žaludek naruby. Nepodařilo se jim to. Tentokrát to bylo ale něco úplně jiného. F-15, vybavená doplňkovými palivovými nádržemi pod křídly, se vyšplhala na letovou hladinu v režimu, jemuž se říkalo „maximální operační tah“. A protože je F-15 jedním z mála letounů na světě, které mají více tahu než hmotnosti, znamenalo to celou minutu a půl téměř úplně vertikálního letu. Takhle nějak si představoval, že by mohl vypadat start raketoplánu, kdyby měl rozhled do všech stran. Když dorazili na letovou hladinu necelých dvaceti kilometrů, zamířili přímo na jih a pilot naplno otevřel přídavné spalování. Z takové výšky je většinou velice těžké vnímat jakékoli změny pohybu vzhledem k zemi. V takové výšce vypadají letouny při pohledu ze země, jako by se hýbaly velice pomalu, a samotná země při pohledu dolů, jako by se nehýbala vůbec. To však neplatí, pokud se pohybujete trojnásobkem rychlosti zvuku. Od chvíle, kdy pilot obrátil stroj k jihu, do okamžiku, kdy začal postupně snižovat letovou rychlost a klesat nad Orlandem, uběhlo pouhých třicet minut. A země, která měla z jejich úhlu pohledu jasně zakřivený obzor, působila dojmem, jako by se přestala otáčet z východu na západ a změnila směr na severojižní. Bill byl přesvědčen o tom, že i v této výšce za nimi muselo zůstat pěkných pár rozbitých oken.

Před letem a během něj mnoho slov nepadlo. Pozemní posádka mu pomohla do přetlakového obleku, usadila ho, připoutala, vysvětlila mu, k čemu slouží jediné dva přepínače, kterých se může dotknout, ukázala mu katapultační systém, jehož se s výjimkou jasně daných okolností nikdy dotknout nesměl, a odešla. S pilotem toho měl k probírání ještě méně, ale přesto s ním alespoň promluvil.

„Mohu se zeptat, co jste zač?“ zeptal se ho pilot s hodností podplukovníka, když dorazili na letovou hladinu a drtivé zrychlení alespoň trochu pominulo.

„Já jsem jen vědecký teoretik, nic víc,“ odpověděl Bill a žasl nad výhledem ven. Slunce na západě pomalu mizelo za obzorem, ale v této výšce se ještě stále nacházeli v jeho paprscích. Jenže byli dostatečně vysoko na to, aby obloha měla nafialovělý odstín a byly jasně vidět hvězdy. Bylo to nejblíže, jak se zatím přiblížil vesmíru – jedinému místu, kam se chtěl dostat už od dětství.

„To si děláte srandu,“ odtušil pilot.

„Ne, vážně,“ bránil se Weaver. „Posílají mě dolů, abych se podíval na tu věc v Orlandu. Jsem fyzik.“

„To mě už napadlo, že nechtějí, abyste se podíval do Disneyworldu,“ řekl pilot, „ale určitě nevypadáte jako vědec – už jsem jich v životě pár potkal.“

„Tak to byste měl častěji chodit do barů v Huntsville.“

Bill už se s tím setkal dřív. Když jste měli jižanský přízvuk a vypadali jako lehkoatletický trenér, všichni předpokládali, že děláte do sportu. Přitom ale na úrovni fyziky, na níž pracoval on, jste mohli „pracovat“ během cvičení, jízdy na horském kole, potápění s přístroji nebo lezení po skalách stejně, jako kdybyste se posadili nazí do lotosového sedu uprostřed pracovny za zamčenými dveřmi a meditovali nad svým pupkem – což byl přesně způsob, na který se spoléhal jeden jeho známý na univerzitě. Šlo o to, jak jste si to srovnali v hlavě, dokud nepřišla ta správná chvíle sednout si ke stolu a začít sepisovat rovnice – a jestliže jste si odbyli všechnu práci s přemýšlením předem, pak se rovnice psaly v podstatě samy. A pokud jste vyrostli s tělem, které potřebovalo pouhé dvě hodiny spánku denně, s myslí, která fungovala jako kalkulačka, a s energetickou hladinou, jakou by vám záviděla i fretka nadopovaná extází, museli jste si dřív nebo později najít nějaký legální způsob, jak se vší té nahromaděné energie – tělesné i duševní – zbavit. Takže jezdil na horském kole, konzultoval s ministerstvem obrany, navštěvoval turnaje ve Wah Lum kung-fu na celonárodní úrovni, občas stával pár hodin před bílou tabulí a pak zůstal tři dny vzhůru a psal studii o třiceti tisíci slovech, kterou poslal do National Journal of Physics and Science s klidným vědomím toho, že projde připomínkovým řízením a bude publikována.

Mnoho jeho přátel a většina kolegů o něm žertem mluvila jako zparchantělé kryse.

Poslední dobou přemýšlel, že by se vrátil zpátky k postgraduálnímu studiu a dodělal si další doktorát. Jedinou otázkou bylo, jaký obor by si měl vybrat. Měl jasno v tom, že astrofyzika nepřichází v úvahu. Celý tenhle obor byl plný teoretiků, kteří nedokázali oddělit realitu od fantazírování, a většina jich navíc zapojovala své fantazírování na liberální straně politického spektra. Možná by mohl jít do techniky na atomární úrovni, ale jediná škola, která vedla tuto katedru, byla MIT. Úplně mimo mísu. Weaver patřil ve svém oboru k podivínům a s tím šlo ruku v ruce také to, že byl hlasitým politickým konzervativcem se seriózními vojenskými sklony. I kdyby stihl doporučované studium oboru během jediného roku, určitě by se za tu dobu v Lidové republice státu Massachusetts zbláznil.

Možná by se mohl zajímat o genetiku nebo molekulární biologii, aby si trochu rozšířil záběr.

Ale to všechno bylo včera, předtím, než došlo k „události“. A jestli právě teď nevznikal úplně nový vědní obor, tak neměl nos jako lovecký ohař. Navíc měl možnost být v podstatě první u dveří.

Pravdou však zůstávalo, že by mohl mít nějaké potíže s matematickou stránkou věci. Na určité úrovni se i ti nejšpičkovější fyzikové museli jít poradit s podobně uznávanými matematiky. Například Ray Chen byl ten správný člověk, za kterým se chodilo s otázkami ohledně rovnic vícerozměrných polí, ale i on už párkrát musel sklonit hlavu a poradit se s nějakým specializovaným matematikem v Británii. Jak že se ten člověk jmenoval? Gonzales? Takhle nějak.

Bill si právě začal skládat v hlavě seznam lidí, se kterými bude muset konzultovat, když si uvědomil, že se stíhačka chystá k přistání. Skoro ani nezpomalila a přibližovala se k letišti pod plným tahem. Nejspíš jim museli odklidit z cesty každé dopravní letadlo v okolí, aby mohli jít hned na zem. Pilot ubral tah, odpálil zpětný chod a odbočil z ranveje tak prudce, až se zdálo, že se každou chvíli převrhnou na křídlo.

„Spěcháme, podplukovníku?“ zeptal se Bill.

„Ani nevíte, jak moc,“ odpověděl pilot. „Během letu jsem měl dva požadavky na odhad doby přistání. Někdo vás tady chce mít zatraceně rychle.“

„Tak děkuji za svezení a někdy to můžeme podniknout znovu.“

Na letoun u hangáru čekali vojáci, kteří očividně neměli ponětí o tom, jak Billa vyprostit z postrojů a hadic, jimiž byl připoután k sedadlu. Pilot vystoupil a odpojil ho, pak seskočil na letištní plochu a odešel.

„Pane Weavere?“ oslovil ho jeden z vojáků. „Já jsem seržant Garcia. Půjdete prosím tudy?“

„Dokážete ze mě sundat ten přetlakový oblek?“ zeptal se Bill a snažil se ho rozepnout sám. Sáhl dovnitř a po chvilce dokázal otevřít malý úložný prostor, v němž viděl mizet svůj batoh. Nacpal do něj přetlakový oblek, hodil si batoh přes rameno a vyrazil k čekajícímu humvee.

„Pokud to chápu správně, máte ponětí o tom, co se tady děje,“ řekl seržant, když se posadil za volant. Druhý voják nastoupil dozadu.

„Ne,“ odpověděl Bill. „Ale do jisté míry mám ponětí o tom, co se mohlo stát, a taky mám pár teorií ohledně toho, co se stalo a co se stát mohlo. A vím, jaké otázky bych mohl zkusit klást. Když nebudeme počítat tohle, nemám ponětí v podstatě o ničem.“

Seržant se zasmál a potřásl hlavou. „Můžete mi to vysvětlit v několika kratších větách?“

„Nemůžu, pokud ovšem nevíte, co to je Higgsův boson,“ zavrtěl hlavou Bill a uvědomil si, že to bude muset vysvětlovat znovu a znovu.

„Teoretická částice v kvantové mechanice, která může sama o sobě obsahovat vesmír,“ odpověděl seržant. „Ale nedokážete ji vytvořit, pokud nemáte po ruce opravdu velký superkolidér. Je to tak?“

„Je to tak,“ přikývl Bill a překvapeně si seržanta změřil. „Někdo volal, koho máte čekat?“

„Ne,“ odpověděl seržant a zahnul na Greenway. Ta nebyla snad poprvé od otevření ucpaná. I když nebyl humvee vybaven transpondérem, seržant zabočil do placeného pruhu. „Pracoval jsem na magisterském titulu, když se všechno podělalo. Popravdě řečeno jsem vyletěl z optiky.“

„Já mám z optiky doktorát,“ řekl Bill. „A z fyziky také, když už o tom mluvíme.“

„Omlouvám se, doktore, to jsem nevěděl,“ řekl seržant a trochu sebou trhl.

„Nepotřebuji, aby mi každý říkal doktore, seržante,“ řekl Bill s úsměvem. „Jsem jen buran, který moc chodil do školy, ne nějaký rádobyvědec. Tak mi řekněte, proč jste skončil v Národní gardě?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ odpověděl seržant. Po chvilce přemýšlení ale pokrčil rameny. „Pracoval jsem na dizertační práci a dělal jsem s modrými lasery. Abych prošel jedním kurzem, musel jsem publikovat odborný článek a sehnat si někoho na obhajobu. Víte, jak to chodí.“

„Jistě,“ přikývl Bill.

„Nedotáhl jsem svoje pokusy s lasery tak daleko, jak jsem potřeboval, takže jsem udělal tu chybu, že jsem šel mimo obor. Už mě tenkrát unavovalo, jak se všichni vozí po jaderné energii, tak jsem se rozhodl udělat srovnávací studii radioaktivity produkované jadernou elektrárnou v Turkey Creeku a tou z velké uhelné elektrárny východně od Orlanda.“

„To je jasná záležitost,“ zabručel Weaver. „Uhlí je pěkné svinstvo.“

„To jsem věděl já a víte to vy, ale já udělal výzkum a nenašel jsem jedinou práci pro srovnání.“

„Žádnou?“ zvedl Weaver překvapeně obočí.

„Ani jednu. Takže jsem udělal testy – žádná měřitelná radioaktivita z elektrárny na Turkey Creeku, ale dost na to, abyste usmažil pár kuřat pěkný kus od uhelné elektrárny, která to mimochodem vypouštěla do nedalekého potoka, a odevzdal jsem ji. Na katedře fyziky. Během měsíce jsem dostal oficiální odpověď. Studie byla odmítnuta pro připomínkování a nebyla přijata k publikaci. Můj studijní obor byla optika, ne jaderná fyzika.“

„To je zvláštní,“ řekl Bill. „Něco tam smrdí.“

„Taky mě to napadlo,“ přikývl seržant. „Zvlášť poté, co mi zanedlouho bez poděkování nebo zdůvodnění zrušili magisterský program. Nikdo se mnou o tom nehodlal mluvit – s výjimkou jediného profesora, který mě zapřísáhl, že to nebudu rozmazávat ani neprozradím, kdo mi to řekl. Ne že by mi to k něčemu bylo. Znáte staršího senátora za Západní Virginii?“

„No jistě,“ zavřel Weaver oči a potřásl hlavou. „Uhlobaron.“

„Přesně tak. Podle všeho kdysi dávno v šedesátých letech udělal vynikající kšeft. Florida dostala komplex NASA, ale aby ho mohli zásobovat dostatkem elektřiny, museli postavit uhelnou elektrárnu. A držet ji v chodu. Brání uhlí, jako by to bylo jeho vlastní milované děťátko – což svým způsobem nejspíš taky je. Tak nebo tak se stalo, že mladý kandidát na magistra na sebe přivolal hněv staršího senátora. A tenhle mladý kandidát musel zmizet ze scény. Prosím, neobtěžujte se přihlašováním na jiné ústavy vyššího vzdělání. Jste nejslabším článkem řetězu. Sbohem.“

„Nesnáším politiku,“ řekl Weaver a pokrčil rameny. „Ale právě proto má Huntsville svou zbrojovku Redstone a Houston zase vesmírné středisko. A protože jsem vystudoval díky tomu prvnímu, tak bych si nejspíš neměl tolik stěžovat. Ale máte pravdu, je to hnusná historka. Na druhou stranu bych z toho měl mít vlastně radost.“

„Proč?“

„Budeme muset tu věc trochu proměřovat,“ řekl Weaver, „a já mám po ruce alespoň vlastního člověka, který se vyzná v laserovém vybavení. To se bude hodit.“

„Dobře,“ řekl seržant a uchechtl se. „Dostanu přidáno?“

„O tom pochybuji,“ přiznal Bill. „Ale uvidíme, co se s tím dá dělat. Už vás někdy napadlo, že byste se vydal na cizí planety?“

„To mě budete tou věcí muset protáhnout proti vlastní vůli – a já se budu bránit,“ zachvěl se seržant. „Viděl jsem ty brouky. Nechci být na stejné planetě jako oni. To je horší než arachnofobie. Jen jsem se na ně podíval a chtěl jsem s řevem utéct pryč. Vůbec nechápu, jak se jich Crichton s Grantem mohli dotýkat.“

„Dotýkat?“ zvedl Weaver obočí. „Co kontaminace?“

„Jestli vám to nevadí, raději počkejte, dokud tam nedorazíme, doktore,“ řekl seržant. Odbočili na nájezd na University Boulevard. Tam je s mávnutím poslala hlídka dál přes kontrolní stanoviště po nájezdu, který byl nahrubo vyčištěný od trosek. I tak to ale byla docela tvrdá jízda.

University Boulevard byla v podstatě čtyřproudá silnice, na niž se napojoval bezpočet postranních ulic a obytných čtvrtí. Jeden pruh byl vyčištěn armádou civilních buldozerů a pomalu jím projíždělo několik sanitek. Předměstí po obou stranách byla poničena jakoby silným větrem, a čím dále projížděli směrem na východ, tím horší škody kolem sebe pozorovali, až se nakonec dostali do oblasti, která byla vyčištěná úplně až na zbytky shořelé trávy a nenacházelo se tu nic než vykotlané základy domů. Bill potřásl hlavou, když v duchu počítal, kolik lidských životů tu bylo během jednoho jediného okamžiku vymazáno. Rodiny, děti, psi, kočky, rybičky, ptáci na stromech, stromy samotné – to všechno bylo pryč. Bylo to šokující a děsivé a po chvilce toho bylo tolik, že to mozek prostě odmítal přijímat.

„Jsem rád, že naše rota dostala na starosti zabezpečení té brány,“ řekl Garcia, když chvilku sledoval, jak Weaver nevěřícně sleduje okolní zkázu.

„Proč?“

„Protože ostatní roty v okolí byly staženy k prohledávání trosek a první pomoci,“ řekl seržant.

Crichton konečně dostal příležitost, aby se svlékl z ochranného obleku a dal si něco k jídlu. Prapor vyrazil do podniku, který se nacházel na Kirkman Road a jmenoval se Domino’s Pizza. Patřil k největším v Americe a na pizzu pro rotu C majitel podniku udělal Národní gardě speciální cenu. V době, kdy se Crichton dostal k jídlu, už byla skoro všechna pryč a to, co zbylo, bylo studené. Crichton měl sice nejradši, pokud byla s papričkami a teplá, ale když se do kousku těsta zakousl, uvědomil si, že je to první jídlo od chvíle, kdy si ráno dal kuřecí sendvič. Posadil se na kousek rozvalin, jež kdysi patřily jedné z univerzitních budov, a právě přemýšlel o tom, co všechno se vlastně kolem té díry přihodilo, když se za ním ozval tichý hlásek: „Promiňte?“

Obrátil se a přímo na okraji dosahu světel z velkých lamp stálo malé dítě – podle oblečení a dlouhých vlasů holčička – a sledovalo ho. V náručí drželo něco, co vypadalo jako vycpané zvíře, nejspíš tvor, který měl vypadat děsivě. Přinejmenším na něho působilo dojmem vycpaného zvířete, než se pohnulo, vyšplhalo se holčičce po šatech a usadilo se jí na rameni.

„Ahoj,“ řekl tak klidně, jak to jen dokázal. „Odkud jsi přišla?“

„Z domu,“ řekla holčička. „Mám hlad.“

„Jak se jmenuješ, děvče?“

„Mimi Jonesová a bydlím na Mendel Road 12138, Orlando, Florida, 32826,“ odříkala holčička způsobně.

„Ztratila ses?“ zeptal se. Přemýšlel, kde asi může být Mendel Road, a napadlo ho, kdo vrátí dítě zpátky rodičům – za předpokladu, že byli naživu, samozřejmě. Neviděl na ní jedinou známku zranění, takže nejspíš nemohla být poblíž výbuchu. Ale v okruhu nejméně celého kilometru od centra výbuchu nezůstalo stát ani prkno. Pokud sem přišla z oblasti mimo výbuch, musela urazit docela dalekou cestu.

„Ano,“ odpověděla. „Nemohla jsem najít náš dům ani maminku. A maminka říkala, že nemám mluvit s cizími lidmi, ale jednou, když jsme byly nakupovat, říkala, že vojáci jsou v pořádku.“

„Nu, tamhle je jeden policista,“ řekl Crichton a postavil se. „Ten nejspíš bude vědět, kde najít tvou maminku. A seženeme ti něco k jídlu. Pojď.“

Za zrcadlem
/Into the Looking Glass/
Ringo, John

Nakladatel: Brokilon
Překladatel: Robert Čapek
Obálka: Kurt Miller
Redakce: Robert Pilch, Jiří Popiolek
Rok vydání: 2010
Počet stran: 344
Rozměr: 115 x 180
Provedení: paperback
Cena: 258 Kč

John Ringo


3 tipy, jak ulehčit levákům život
3 tipy, jak ulehčit levákům život

I levá může být ta pravá.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...