9.12.2016 | Svátek má Vratislav






UKÁZKA: John Ringo, Chorál před bitvou

25.11.2005

obalka Ringo ChoralProlog
   
   „Kolik to dělá světů?“ Rozhovor se odehrával před obrazovkou zabírající celou stěnu. Obraz na ní rozhodně ke spokojené konverzaci nepřispíval.
   Pomocník věděl, že se jedná o řečnickou otázku. S tím, jak Ghin stárl, stával se mírným, nepřikazoval. Přesto byl stále mocný.
   „Sedmdesát dva.“
   „Bez Barwhonu a Diessu.“
   „Ty ještě nepodlehly.“
   Odpovědí bylo ticho. Pak: „Použijeme lidi.“
   Konečně!
   „Ano, Ghine.“
   Ticho, pohled na obrazovku.
   „Ty z toho máš radost, není-liž pravda, Tire?“
   „Věřím, že se jedná o moudré rozhodnutí, stejně jako jsou moudrá všechna vaše rozhodnutí, Ghine.“
   „Ale přicházejí pomalu, pozdě. Jsou bez rozhodnosti, bez – jak je to lidské slovo? »Elán«.“
   Slova pomocníkovy odpovědi byla volena opatrně. „Pokud by k rozhodnutí došlo dříve, pak by možná byl zisk větší. Ztráty by jistě byly omezené.“
   O dlouhou minutu později přišla odpověď: „Zisk bude určitě větší krátkodobě. Ale za cenu jakých ztrát v dlouhodobém měřítku, Tire?“
   „Nepochybně začaly účinkovat programy. Lidé jsou ovladatelní.“
   „To si myslela i skupina Rintar.“
   „Tamti lidé byli vytvořeni napůl, brutální. Byli nevyšlechtění a divocí. Nové rasy jsou mnohem kujnější a dobře přizpůsobené technologickým vlivům. Nebezpeční jsou minimálně a po invazi bude těch několik, kteří zbudou, vděčných za každou kost, kterou jim hodíme.“
   Další dlouhé ticho, během něhož Ghin hleděl na obrazovku.
   „Snad máš pravdu, Tire. Ale já o tom pochybuji. Víš, proč nechávám ten lidský projekt pokračovat?“
   „Pokud mluvíte o odchylkách proti předpokladům, pak bych to chtěl vědět, ano.“
   Mlčení.
   „Proč?“
   „Hádej.“
   Odmlka, nadechnutí, nato delší odmlka.
   „Protože bez jejich pomoci ztratíme mnohem více světů?“
   „Máš pravdu jen částečně. Tire, bez lidí přijdeme o všechny světy.“
   „Ghine, naše projekce ukazují, že Posleeni, pokud budou degenerovat současným tempem, ochabnou, vymřou stářím. Nicméně dřív, než k tomu dojde, s jistotou přijdeme o další dvě stovky světů, což je jistě nepřijatelná ztráta.“
   „Tyto projekce mají nedostatky, stejně jako mají nedostatky projekce o lidech. Na konci této éry budou lidé pány a Darhelové budou rasou vyvrženců žijící na okraji civilizace a zametající odpadky. A příčinou bude ten tvůj lidský projekt.“
   Tir pečlivě ovládl rysy. „Já… já o té projekci pochybuji, Ghine.“
   „To není projekce, ty mladý blázne, to je tvrzení.“
   Na obrazovce vzplanul svět.
   
   1
   
   Norcross, Georgie, Sol III
   14:47 amerického východního času, 16. března 2001 n.l.
   
   Michael O’Neal pracoval jako externí internetový poradce u jedné atlantské firmy zabývající se designem webových stránek. V praxi to znamenalo, že pracoval osm až dvanáct hodin denně s HTML, Javou a Pearlem. Pokud potřebovali externí nebo kmenoví accounti *) (Ptydepe reklamních agentur – account je v reklamě zaměstnanec, který se osobně stará o klienta (pozn. překl.) někoho, kdo skutečně rozuměl tomu, co systém dělá, například když byl ve skupině klientů strojní nebo počítačový fanatik, pak ho přizvali k jednání, aby tam jenom seděl a mlčel, dokud nenarazí na nějaký zádrhel. V tu chvíli otevřel pusu a vychrlil ze sebe povinné minimum technických blábolů. Tohle zákazníkovi ukázalo, že na jeho stránkách pracuje alespoň jeden chlápek, který má něco víc než jen úhledný účes a dobrý golfový handicap. Nato vzal prodejní poradce klienta na oběd a Mike se odebral zpátky do své kanceláře.
   Přestože měl Mike úhledný účes, nehrál ani golf, ani tenis a byl ošklivý jako troll a malý jako skřítek. I přes tyto nedostatky se neochvějně propracovával nahoru po firemním žebříčku. V současnosti dosáhl na půdě propagace povýšení o které nežádal, což ho zatraceně překvapilo, a bylo možné slyšet klepy naznačující možnost ještě dalšího posunu vzhůru.
   Kancelář, do které se přesunul, nebyla nic moc; uvnitř bylo místo sotva k tomu, aby se na své kolečkové židli otočil. Místnost byla hned vedle společenské místnosti, takže ji několikrát denně zaplavovala vůně popcornu a pro uložení manuálů si musel sám nainstalovat závěsný regál. Byla to však přece jen kancelář, a to v době pracovních kostek znamenalo všechno. Někdo v pozadí ho na něco připravoval a on jenom doufal, že to nebude gilotina. Což nebylo pravděpodobné – byl totiž zrovna tou osinou v zadku, kterou skrytě potřebuje každá společ-
nost.
   Právě teď byl v rozpoložení, že by vraždil. Přeplácané applety na nejnovějších klientových sajtech zpomalovaly stránku na rychlost slimáka. Klient bohužel na těch »malých« kouscích kódu, zabírajícího většinu kapacity, trval, takže zůstalo zase na něm, aby je nějak redukoval.
   Seděl s nohama vyloženýma na přeplněném stole, mačkal ruční posilovač, zíral na plakát s »fajfkou« na stropě a přemýšlel o blížící se dovolené. Ještě dva týdny a bude si užívat jen modrých příbojů, studeného piva a korálových útesů. Měl jsem se dát radši k SEAL, pomyslel si s obličejem navždy strnulým z posilování, a stát se surfingovým instruktorem. Sharon vypadá v bikinách skvěle.
   Právě usrkl vyčichlé studené kafe a hlavou se mu honily neslušné myšlenky ohledně radikálního řezu do Javy, když mu zazvonil telefon.
   „Michael O’Neal, Pre-Publish Design, jak vám mohu pomoci?“ V telefonu se ozvala nečekaná odpověď dřív, než mohl jeho čelní lalok zareagovat. Pak, jakmile ten hlas poznal, mu kafe málem zaskočilo.
   „Ahoj, Miku, tady Jack.“
   Nohy mu s žuchnutím dopadly na zem, následované XML pro pitomce. „Dobré ráno, pane, jak se máte?“ Se svým bývalým nadřízeným nemluvil už skoro dva roky.
   „Celkem to ujde. Miku, potřebuju tě v McPhersonu v pondělí ráno.“
   Cóóó? „Pane, je to už osm let. Už nejsem na armádním trhu.“ Automaticky začal v duchu vypočítávat všechno, co si bude muset vzít s sebou.
   „Zrovna jsem domluvil s prezidentem tvé společnosti. V tuhle chvíli to není oficiální povolávák…“
   Tahle skrytá hrozba se mi líbí, šéfe, pomyslel si Mike.
   „…ale upozornil jsem ho, že i když to tak není, můžeš se vrátit podle zákona o vojácích a námořnících…“
   Jo, tohle je Jack. Tisíceré díky, starej dobrej šéfe.
   „Tohle problém nebyl. Byl svým způsobem zklamaný, že o tebe právě teď přijde. Zjevně zrovna uzavřeli nový kontrakt a on vážně chtěl, abys na něm pracoval…“
   Ano! Zaradoval se v duchu. Ten upgrade First Onion jsme dostali! Tyhle stránky byly pohodovou prací a společnost se za nimi honila skoro rok. Jejich obhospodařování zajišťovalo minimálně dva solidní roky lukrativního obchodu.
   „…ale přesvědčil jsem ho, že to tak bude nejlepší,“ pokračoval generál. Mike slyšel v pozadí další rozhovory, některé hádavé, jiné tlumené. Skoro to vypadalo, jako by generál volal z nějaké telemarketingové společnosti. Anebo mnozí z jeho podřízených uskutečňovali podobné telefonáty. Některé z těch tlumených hlasů zněly téměř zoufale.
   „O co jde, pane?“
   Odpovědí bylo mlčení. V pozadí začal mužský hlas křičet, zjevně nespokojený s odpovědí, které se mu po telefonu dostávalo.
   „Nechte mě hádat, OPSEC* (OPSEC (Operations Security) – bezpečnostní utajení operace (pozn. překl.)?“ Jakákoliv odpověď by byla porušením směrnic operačního utajení. Mike začal škrábat inkoustový flíček na lakované stolní desce, pak se dal znovu do posilování zápěstí. Krevní tlak…Právě různá utajení a hry o vliv, podobné téhle, byly zčásti důvodem, proč se nechal z armády vyhnat. Neměl vůbec v úmyslu nechat se vcucnout zpátky.
   „Buď tam, Miku. Budova rádiového průzkumu připojená k FORCECOM.“
   „Už letím, generále, pane.“ Na chvilku se odmlčel, a pak suše dodal: „Sharon z toho klepne.“
   
   *
   
   Mike právě čistil brokolici, když zaslechl přijíždějící auto. Otřel si ruce, otevřel dveře průchodu z garáže, aby mohly děti vběhnout dovnitř, zamával a vrátil se ke dřezu.
   Čtyřletá Cally proběhla dveřmi první a tatínek ji pořádně a mokře objal.
   „Tati! Celou jsi mě zmáčel!“
   „Velké, mokré tátovo objetí! Grrr!“ Jakmile se s jekotem rozběhla ke svému pokoji, natáhl po ní své namydlené ruce.
   Mezitím se dovnitř vbatolila dvouletá Michelle a podala mu svůj poslední výtvor z jeslí. Taky od táty dostala velké a mokré objetí.
   „A co je tohle za umělecké dílo?“ Podíval se na zeleno-modro-červenou čmáranici a vrhl rychlý bezmocný pohled na svou ženu, která zrovna prošla dveřmi.
   „Kráva!“ artikulovala nehlasně.
   „Tedy, Michelle, to je moc pěkná kravička!“
   „Bůů!“
   „Ano, bůů!“
   „Džus!“
   „Dobře, umí moje velká holka říct »prosím«?“ zeptal se Mike s úsměvem, přičemž už mířil k ledničce.
   „Plosím,“ odpověděla mírně.
   „Dobře,“ sáhl do ledničky a vytáhl hrníček. „Nerozlít.“
   „Binec!“ kontrovala a přitiskla si hrníček s víčkem proti rozlití k hrudi.
   „Žádný binec.“
   Odnesla si hrníček do obývacího pokoje, aby se podívala na své odpolední video. „Pú!“
   „Popelka!“
   „…pelka!“
   Slyšel, jak se videopřehrávač díky laskavosti staršího děvčete rozjel, zatímco jeho žena se byla rychle převléct a teď vstoupila do kuchyně. Štíhlá a vysoká s havranově černými vlasy a vysoko posazenými, pevnými prsy se jeho manželka i po dvou těhotenstvích pohybovala s grácií tanečnice, kterou byla, když ji poprvé potkal. Tenkrát přišla do klubu, ve kterém pracoval, aby si vylepšila svalový tonus. On tam byl nejlepší na posilovací plány, takže jí byl přirozeně přidělen. Jedna věc vedla k druhé, až nakonec byli o osm let později tady. Někdy Mike přemýšlel, co ji u něho drží. Na druhou stranu, jeho by od ní nedostali ani heverem. Na to by bylo potřeba přinejmenším smyslu pro povinnost.
   „Tvůj agent mi volal do práce,“ oznámila, „a říkal, žes nebyl u sebe.“
   „Ale?“ vyhrkl ne tak přesvědčivě, jak doufal. Žaludek se mu už delší dobu svíral. Z ledničky vytáhl láhev tuzemského chardonnay a začal se shánět po vývrtce.
   „Říkal, že sice potřebuje další korekturu, ale že Dunna by to mohlo zajímat.“ Opřela se o linku a pečlivě ho pozorovala. Vysílal jenom samé špatné vibrace.
   „Ach. Dobře.“
   „Jsi doma brzy,“ pokračovala a překřížila si ruce. „Co se děje? Měl bys skákat radostí.“
   „Hmm.“ Získal čas tím, že vytahoval zátku a naléval jí víno do sklenky.
   „Co?“ Podezřívavě se na víno podívala, jako by přemýšlela, jestli není otrávené. Po šesti letech manželství toho nebylo moc, co by jí uniklo. Možná nedokázala říct přesně, co přijde, ale mohla si být jistá, že to bude ošklivé.
   „Eh, vážně to není tak zlé,“ vysoukal ze sebe, přičemž si přihnul piva. Jindy lahodný, podomácku vařený lektvar mu sklouzl do žaludku jako kámen a začal mu tam provádět neplechu. Sharon vážně vyletí z kůže.
   „Ale sakra, prostě to vyklop,“ vyštěkla. „Co, vyhodili tě?“
   „Ne, ne. Povolali mě zpátky. Tak nějak.“ Otočil se zpět ke sporáku, aby z něj sundal hrnec a vysypal těstoviny al dente do cedníku.
   „Cože? Armáda? Vždyť už jsi pryč – kolik? – osm let?“ Slova sice byla tichá, ale zlobná. Snažili se nikdy nehádat před dětmi.
   „Skoro devět,“ souhlasil s hlavou sklopenou a soustředěný na to, aby byly těstoviny tak akorát. Jakmile vhodil do směsi rozmačkané stroužky, prostoupila vzduch vůně česneku. „Když jsme se potkali, byl jsem pryč skoro šest měsíců.“
   „Vždyť už nejsi záložák!“ Natáhla se po něm a dotkla se jeho paže tak, aby se otočil a podíval se na ni.
   „Já vím, ale Jack volal Davovi a zmáčkl ho, aby mě nechal na chvilku jít.“ Pohlédl jí do modrých očí a přemítal, proč nedokázal Jackovi říct: »Ne.« Bolestný pohled jejích očí téměř nedokázal snést.
   „Jack. Tím myslíš generála Hornera? Toho »Jacka«, který z tebe chtěl udělat důstojníka?“ otázala se s temným podezřením a odložila sklenici s vínem. Tohle byl její způsob přípravy k boji, což považoval za špatné znamení.
   „Kolik Jacků znáš?“ zeptal se žertovně ve snaze celou situaci zlehčit.
   „Jeho neznám – znáš ho ty.“ Zatlačila ho do kouta, zúžila mu prostor a víceméně ho přinutila se bránit.
   „S generálem Hornerem už jsi kdysi mluvila.“ Vrátil se k těstovinám, čímž odběhl od hádky a dobře to věděl.
   „Jednou a jenom do chvíle, než jsi ty přišel k telefonu.“
   „Hmm.“
   „A proč tě sakra chtějí?“ zeptala se, přičemž ho pořád tlačila do defenzivy. Nejasně cítil žár jejího těla zvýšený kombinací vína a hádky.
   „Nevím.“ Fettuccini byly hotové, přidal omáčku Alfredo, všechno zakryl a ohřál na sporáku. Vzduch zaplnila útočná vůně parmezánu a koření.
   „Dobrá tedy, zavolej generálu Hornerovi a řekni mu, že nepřijedeš, dokud se nedozvíme, co po tobě chce. A fettuccini Alfredo tě taky ze všeho nedostanou.“ Znovu překřížila ruce, nato trochu ochabla a vzala si sklenku, aby se napila.
   „Zlato, vždyť znáš postup. Když zavolají, jdeš.“ Oddělil večeři pro děti a připravil jim tácky tak, aby mohly jíst u televize. Za normálních okolností se snažili jíst všichni pohromadě, ale dnešní večer se zdál být vhodný k vytvoření mírného odstupu.
   „Ne. Já ne,“ odsekla a gestikulovala tak živě, že rozbryndala chardonnay. „Ne, že by mě někdo požádal, ale kdyby se mě pokusili zatáhnout zpátky do námořnictva, trochu víc bych se s nimi hádala. Ať se propadnu, jestli budu ještě někdy sloužit.“ Potřásla hlavou, aby si z výhledu odstranila domnělý pramen vlasů, a čekala na odpověď.
   „Teda, asi nevím, co říct,“ vysoukal ze sebe.
   Dlouho si ho prohlížela. „Ty se chceš vrátit.“ Tohle bylo jednoznačné obvinění. „Víš, že se pořádně zapotím, když se budu starat o domácnost a zároveň chodit do práce a ty budeš pryč!“
   „No…“ Odmlka se zdála trvat věčně.
   „Bože, Miku, už jsou to celé roky! To není, jako když ti bylo osmnáct.“ S našpulenou pusou vypadala jako malá holka, která chce plivnout.
   „Zlato,“ začal, přičemž si třel bradu a koukal do stropu, „generálové tě nepovolávají z civilu osobně a nedělají ti laskavosti.“ Sklopil oči, takže se s ní setkal pohledem, a potřásl hlavou.
   „Ať je to, co chce, budou mě chtít pro to, co vím, ne pro bicepsy. A občas, jo, přemýšlím, jestli být velitelem roty u Dvaaosmdesátky není trochu… důležitější, užitečnější, já nevím, snad něco víc než vytváření super tip top webových stránek pro čtvrtou největší banku v zemi!“ Ozdobil štědrou porci fettuccin kuřecími prsíčky na česneku a bylinkami a podal jí je.
   Zavrtěla hlavou, chápajíc jeho argument rozumově, ale přesto stále ještě nespokojená. „Musíš odjet dneska večer?“
   Vzala si talíř a podívala se na něj se stejným podezřením jako předtím na víno. Trocha alkoholu a složitých uhlovodanů k uklidnění hysterické ženušky. Bohužel jí bylo jasné, že přesně tak se chová. Věděl, že ona na armádu reaguje jako čertík v krabičce a snažil se jí to vynahradit. Moc se snažil.
   „Ne, v McPhersonu musím být v pondělí ráno. A to je druhá věc, jedu jenom do McPhersonu. A ne na odvrácenou stranu Měsíce.“ Vzal hadr a setřel z šedivé linky domnělou nečistotu. Spatřil světlo na konci tunelu, ale se Sharon na válečné stezce by to klidně mohl být vlak.
   „Není, ale jestli si myslíš, že i s dětmi odjedu na jih do Atlanty, tak ses asi zbláznil,“ opáčila, přičemž věděla, že ztrácí půdu pod nohama. Cítila, že tohle je kritická hádka a přemítala, co by se stalo, kdyby řekla, že buď ona, nebo armáda. Už o tom přemýšlela několikrát předtím, nikdy k tomu ale nedošlo. Teď se bála zeptat. Co ji opravdu rozčilovalo, bylo to, že chápala své emoce a věděla, že nemá pravdu. Vlastní zkušenost jí otrávila vojenskou kariéru, ne však základní smysl pro povinnost. A díky tomu se zamýšlela, co by se stalo, kdyby ona stála před stejným rozhodnutím.
   „No tak, můžu dojíždět. A možná to nebude ani na dlouho,“ řekl Mike s čistokrevně keltským pokrčením ramen a promnul si bradu. Jeho tmavé a hrubé vousy vyrostly do slušného odpoledního porostu.
   „Ale nemyslíš si to,“ opáčila.
   „Ne, nemyslím,“ souhlasil zasmušile.
   „Proč?“ Posadila se ke kuchyňskému stolu a uřízla si kousek kuřete. Bylo dokonale udělané; jako vždy vynikající. Ale chutnalo jí jako písek.
   „No… řekněme prostě, že je to vnitřní instinkt.“ Mike si začal plnit vlastní talíř. Měl podezření, že poulet avec herb bude v blízké budoucnosti v jeho jídelníčku chybět.
   „Ale víkend máme?“ zeptala se a lokla si dřevitého chardonnay, aby spláchla skvělé jídlo v ústech, ve kterých jí úplně vyschlo.
   „Ano.“
   „Tak se teda podívejme, co můžeme vymyslet.“ Úsměv byl slabý, ale aspoň to byl úsměv.
   
   *
   
   „Můžu vidět nějakou identifikaci pane? Řidičský průkaz?“
   Na tyhle sračky si zvyknu zatraceně rychle. Tři hodiny jízdy oddělily jeho dům v Georgia Piedmont od Fort McPherson v Georgii, domova velitelství armádních sil. To stálo hned vedle dálnice 78-85 a zelené trávníky a množství cihlových staveb ukrývaly spoustu tajných budov. Vzhledem k tomu, že se odtud velelo všem bojovým armádním jednotkám, byla zdejší tajná zařízení prvotřídní, ale tisk o nich sotva věděl. Pokud by se najednou shromáždilo velké množství vojáků a civilistů ve Fort Myers ve Virginii nebo na letecké základně Nellis, pak by to nezůstalo nepovšimnuto. Taková místa byla pozorně sledována, ne však Fort McPherson. Dopravní obslužnost zajišťovalo největší letiště v USA, Hartsfield Airport, a maskoval ji nechvalně proslulý atlantský dopravní ruch. Takže jedinými lidmi, kteří si všimli jakéhokoliv shromažďování, byli pečlivě vybraní vojáci působící jako vojenská policie. Ale přestože byli tito vojáci pečlivě vybráni, nebyli vybráni z řad MP.
   „Děkuji, pane,“ prohlásil zasmušilý strážný na bráně poté, co si důkladně prostudoval Mikův řidičák a obličej. „Jeďte po hlavní cestě na křižovatku typu T. Odbočte vpravo. Jeďte po cestě k velitelství; to je ta šedivá betonová budova s nápisem. Projeďte kolem hlavní budovy ke strážní budce po levé straně. Tam odbočte a následujte pokyny MP.“
   „Díky,“ řekl Mike, zařadil ve svém brouku rychlost a vzal si zpět nabízený průkaz.
   „Za nic,“ odvětil strážný už jedoucímu autu. „Pěkný den.“ Příslušník oddílu Delta Force v uniformě MP zvedl přednedávnem nainstalovaný zabezpečený telefon. „O’Neal, Michael A., 216-29-1145, 0657. Zvláštní zájem generálporučíka Johna Hornera.“ Seržant první třídy chvilku přemýšlel, k čemu je všechen ten povyk a proč má na sobě uniformu se šarží o tři stupně nižší, než je jeho skutečná hodnost. Pak přemítat přestal. Schopnost přemoci zvědavost byla u dlouholetých příslušníků Delty požadovaným rysem. Zatraceně, pomyslel si, ten chlápek vypadal úplně jako hydrant. Nato ho z hlavy vypudil a věnoval se dalšímu přijíždějícímu autu.
   
   *
   
   „Už jsem zapomněl, že vypadá úplně jako hydrant,“ mumlal si generálporučík John J. (Skokan Jack) Horner pro sebe, stál v pohodlném pohovu a sledoval volkswagena zajíždějícího na parkovací místo. Přes šest stop vysoký a až bolestně pohledný generál byl ztělesněním vysokého armádního důstojníka.
   Byl štíhlý a drsně vyhlížející, s tvrdým pohledem a jediná chvíle, kdy se usmál, byla, když podřízl větev pod neschopným podřízeným důstojníkem. Měl rovné držení těla a uniforma mu seděla, jako by ji měl v rozporu s předpisy šitou na míru. S nakrátko ostříhanými stříbřitými vlasy a ledovcově modrýma očima vypadal přesně na to, čím byl: železný moderní potomek třídy pruských válečníků. Kdyby si oblékl zimník a holínky, mohl by nepozorovaně proklouznout mezi příslušníky Oberkommanda Wehrmachtu z druhé světové války.
   Sedmadvacetiletou kariéru strávil výlučně u výsadkové pěchoty a speciálních operací. Přestože nikdy nedosáhl svého vysněného cíle – velení pluku Rangerů – byl bezesporu světovým expertem na pěchotní taktiku a teorii. Krom toho, že byl vynikajícím teoretikem a štábním důstojníkem, byl považován též za znamenitého velitele, za vůdce v pravém slova smyslu. Během kariéry narazil na mnoho různých osobností, ale jen pár z nich odpovídalo představě přikrčeného výsadkáře blížícího se k němu v kotoulech přes smaragdově zelenou trávu. Horner se v duchu zasmál, když si vzpomněl, jak se s bývalým poddůstojníkem poprvé setkal.
   
   *
   
   Prosinec 1989. Počasí, korespondující s oficiálními standardy pro zimu v Severní Karolíně a ve Fort Bragg, domově výsadkářů, znamenalo vytrvalý déšť a těžké mraky deště se sněhem už celý týden visící nízko na nebi. S výjimkou počasí, které bylo také k něčemu dobré, byl podplukovník Horner se svým prvním ARTEP jakožto velitel praporu spokojen. Jednotky, které se svým hlavním rotmistrem nemilosrdně péroval tři dlouhé měsíce, zrovna i přes nepřízeň počasí bezchybně plnily úkol. Přičemž rok předtím, pod předchozím velitelem, v naprosto stejné zkoušce branné pohotovosti (Armed Readiness Testing and Evaluation Program) hanebně vyhořely. Dokonce i s oním deštěm se zdálo, že je Bůh tam, kde být má, a celý svět že jde správným směrem, dokud jeho džíp náhle a s rámusem nepíchl.
   Ani tohle nebyla žádná překážka. Džípy jezdí s rezervní pneumatikou; na ní visel řidičův batoh obsahující nástroje, pomocí kterých bylo možno zvládnout právě tuhle eventualitu. Jakmile se ale řidič přiznal, že opomněl zabalit zrovna tohle potřebné nářadí, podplukovník Horner se okamžitě usmál. Byl to velice krutý úsměv, který se ani náhodou netýkal očí.
   „Žádné nářadí?“ zeptal se pevně.
   „Ne, pane.“ Řidič polkl, vystouplý ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů.
   „Žádný zvedák?“
   „Ne, pane.“
   „Rotmistře!“ vyštěkl podplukovník.
   Hlavní rotmistr, který se v maskovacím goretexovém pršiplášti nemohl nikam zahrabat, se snažil celou situaci zlehčit humorem. „Mám ho vykuchat a rozčtvrtit, pane?“ zeptal se. Schoval si dlaně do podpaží a připravoval se na dlouhé čekání ve slotě. Z celého srdce doufal, že začne sněžit, protože pak by hrozilo menší riziko podchlazení.
   „Ve skutečnosti jsem připraven zaobírat se podobnými návrhy,“ pravil podplukovník, jehož trpělivost visela na vlásku.
   „Krom jiných zřejmých opatření, pane, mám zavolat CONTAC team?“ Ebenově černý obličej prořízl úšklebek nad velitelovými rozpaky. Jack sice byl tím nejlepším velitelem praporu, s jakým se kdy setkal, ale byla vždycky legrace sledovat ho, jak se vyrovnává s podružnostmi. Podplukovník nesnášel, když se musel zabývat takovýma prkotinama. Jako by se už narodil generálem, přitom ale musel čekat na pobočníka, aby se zaobíral řidiči a jejich pochybeními.
   „Kromě připojení se na síť a přiznání, že můj řidič je idiot, protože volám družstvo opravářů kvůli pitomé záplatě. Reynoldsi,“ řekl a otočil se na řidiče stojícího v neustávajícím mrholení v pozoru. „Moc rád bych věděl, na co jste, do prdele, myslel.“
   „Pane, blíží se inspekce operační připravenosti,“ prohlásil řidič, který si z hloubi duše přál, aby se buď zastavily jeho vnitřní pochody, anebo aby se pod ním otevřela díra a pohltila ho.
   „Á-ha, pokračujte. Klidně použijte více než jednu větu,“ nabádal ho podplukovník.
   „Myslím, že vím, kam míří,“ pochechtával se rotmistr.
   Roztřesený řidič se zhluboka nadechl a pokračoval: „Teda, opravářská souprava je dobrá leda tak na opravu hovadin, jako je výměna pneumatiky…“
   „Jako teď!“ vyštěkl podplukovník.
   „Ano, pane,“ pokračoval řidič nervózně, „a když je dobré auto, sotva se gumy zkazí. A tohle je dobrý džíp, tohle je hergot nová pneumatika! Ale při IOP inspektoři vědí, že velitelský auta maj nejlepší péči, takže kolem nich chodí s bílou rukavicí. A když nemůžou najít nic závažnýho, koukaj se po hovadinách, jako je odloupnutej lak na heveru a tak. Takže jsem si nechal od zásobovacího přidělit novou soupravu a protože jsem nechtěl, aby se posrala…“
   „Já to věděl!“ začal se smát poddůstojník. „Bože, tohle nesnáším. Příště, Reynoldsi, si vezměte dvě opravářské soupravy a jednu si zamkněte do skřínky!“
   „Reynoldsi.“ Podplukovník se s přemáháním odmlčel. Kdyby tomuhle pitomci usekl hlavu, nic by tím nevyřešil. Jedním z důvodů, proč měl takovou zlost, byl jeho vlastní pocit selhání z toho, že na tuhle konkrétní slabinu nepřišel ještě před ARTEPem.
   „Ano, pane?“
   „Evidentně postrádáte zdravý rozum.“ Horner se zadíval k nebesům, jako by hledal oporu.
   „Ano, pane.“
   „Měl bych vás poslat na Správu jako stálého řidiče,“ oznámil podplukovník, znovu nabývající kontrolu nad situací.
   „Ano, pane.“
   „To není kompliment,“ ozřejmil mu důstojník, usmívaje se jako tygr.
   „Ne, pane. Už letím, pane.“ Reynolds věděl, že když se podplukovník takhle usmívá, jste totálně v prdeli. Průzkumníci, pomyslel si, tady to mám.
   „Hlavní rotmistře Eady?“
   „Zbraně alfa.“ Zatímco probíhala diskuse, rotmistr vytáhl mapu a podíval se na taktické rozmístění. Mrholení, které se proměnilo v déšť, stékalo na acetátový obal, na kterém tvořilo loužičky, a občas bylo potřeba s mapou zatřepat, aby na ni bylo vidět. Večer začne jistě sněžit. Rotmistr se rozhodl, že tou dobou bude chtít být určitě zpátky v centru taktických operací.
   „Kde?“ vyštěkl podplukovník, nakláněje se nad své vlastní sedadlo.
   „Jižně od další protipalebné stěny, která by měla být asi dvě stě metrů vlevo, tam odbočit, a pak asi sto padesát, dvě stě metrů. Nalevo je mýtina. Jestli si to pamatuju správně, je tam u cesty na okraji té mýtiny borovice rozseknutá bleskem.“ Poddůstojník jezdil po těchhle cestách ještě v době, kdy byl řidič jen zábleskem touhy v oku svého otce.
   „Reynoldsi,“ zavrčel podplukovník, posadil se na své sedadlo otevřeného džípu a opřel si nohu o zablácenou lopatku připevněnou k boku auta.
   „Pane.“
   „Předpokládám, že dokážete uběhnout čtyři sta metrů v plné polní.“ Zaujal stejnou pozici jako hlavní rotmistr na zadním sedadle, s rukama zastrčenýma do podpaží a mírně přikrčený, aby tak omezil rozlohu povrchu těla. Byla to pozice zkušeného a do morku kostí nasraného pěchotního důstojníka připravujícího se na dlouhé čekání ve studeném dešti a plískanici.
   „Letím, pane!“ Řidič se vypjal do pozoru a byl šťastný, že má před ledovým pohledem svého velitele kam utéct.
   „Jděte.“
   Zmatený řidič vystartoval jako gazela. S každým krokem od něj na čtyři metry do všech směrů vyšplíchlo zledovatělé červené bláto.
   „Rotmistře,“ pravil podplukovník konverzačním tónem, když vojínova postava zmizela za první zatáčkou.
   „Ano, pane!“ vyhrkl poddůstojník, narovnal se na sedadle do pozoru, ale ruce z podpaží nevytáhl.
   „Sarkasmus?“ zeptal se podplukovník upjatě.
   „Sarkasmus? Já, pane? Nikdy,“ pravil a opět se na sedadle opřel. Pak pozvedl pravou ruku s maličko oddělenými ukazovákem a palcem, mezi které by se snad vešel hrášek. „Možná, možná jenom trošku. Trošičku.“ Když to říkal, prsty od sebe vzdaloval, až je měl roztažené na maximální možnou vzdálenost. „Trošičku.“
   „Chtěl jsem s vámi mluvit o tom, že bych chtěl nového řidiče…“ prohlásil podplukovník. Část napětí z něj už opadla. Celá tahle situace byla přespříliš pitomá a malicherná, než aby se kvůli ní doopravdy naštval.
   „Ó, skutečně?“ zahihňal se rotmistr.
   „Není to ani tak kvůli skutečnosti, že je úplně pitomý,“ pokračoval podplukovník rezignovaně. Rotmistr bude mít alespoň důvod pro zasmání. „Je to kvůli tomu, že když není arogantní, tak je devótní.“
   „Teda, podplukovníku,“ zamumlal rotmistr. Sundal si kevlarovou helmu a poškrábal se na hlavě. V chladném větru z něj odletěla sprška lupů. Jakmile takto dokonal základní osobní hygienu, helmu si pečlivě usadil zpátky na hlavu a pozapínal všechny pásky. Pásek na bradě měl umaštěný, protože po dlouhých letech v poli už obnošená textilie pořádně nasákla kožním mazem. „Hlavní rotmistr je jenom příslušník mužstva a jako takový není oprávněn vědět, co devótní znamená. Ale jestli tím myslíte, že je to vlezdoprdelista, tak v prvé řadě právě proto tuhle práci dostal. Proto a protože je dobrej běžec; plukovník Wasserman na běhání moc dá.“ Ebenový Buddha, sám vyhlášený běžec, se spokojeně usmál. Z jeho úhlu pohledu bylo běhání tím posledním, co v rámci celého praporu potřebovalo zásadní opravu.
   „Plukovník Wasserman jenom o vlásek unikl propuštění pro neschopnost a v současné době má k vyhazovu hodně blízko,“ zasupěl podplukovník. Spolu s hlavním rotmistrem se snažili vychovat Reynoldse na úroveň, kterou očekávali, jenže se to prostě nepodařilo. Reynolds se zdál být jedním z těch vojáků, kteří zapadají do »staré gardy«. Během přehlídek vypadal skvěle, ale jakmile došlo na bojové cvičení, nedokázal si najít ani vlastní zadek. Horner odevzdaně vzdychl, protože si uvědomoval, že existují určité situace, které nacvičování nevyřeší.
   „Obvykle používám následující kritérium,“ pokračoval. „Když si plukovník Wasserman myslí, že je něco skvělý nápad, snažím se vydat úplně opačným směrem. V jistém smyslu je moc špatné, že ho nemůžu následovat po zbytek své kariéry, je to jako naváděcí světlo. Reynoldse elegantně vyšoupněte. Napište mu hezký dopis se svým podpisem, ne mým, a pošlete ho zpátky k rotě C. Najděte dobrou náhradu. Bůh nám pomáhej, kdybychom museli do války s tímhle pitomcem.“
   Rozhostila se chvíle mlčení, když oba velitelé naslouchali padajícímu dešti. Vypadalo to sice, že počasí se ustálilo na mrholení, ale občas se objevil i sníh a mrznoucí déšť. V dálce se ozývalo hřmění artilerie od dělostřeleckého vojska užívajícího si svůj palebný mejdan, který pořádalo každé dva roky. Panující počasí bylo pro kanonýry dobrým tréninkem. Dobrý trénink byl armádní eufemismus pro ubohé, či spíše hnusné podmínky. Jejich současná nesnáz přesně splňovala všechny požadavky na »dobrý trénink«.
   „Kde je ksakru ten džíp?“ zeptal se podplukovník silně rezignovaným tónem.
   Na cestě se jim naskytl pohled, který by byl za jiných okolností velice legrační. Reynolds byl vysoký a štíhlý. S ním šel malý – později se Horner dozvěděl, že měří jen 158 centimetrů – ale zato neuvěřitelně široký voják nesoucí obrovitý přecpaný batoh, takže vypadal jako zamaskovaný troll nebo šotek. Obraz doplňovala jeho nadměrná fricovská helma a, jakmile se dost přiblížil, aby to bylo vidět, i stejně nadměrný nos. Pod paží nesl velký borovicový špalek, který mohl vážit tak čtyřicet či pětačtyřicet kilo, a hrozivě se mračil. Tvářil se mnohem více naštvaně než podplukovník nebo hlavní rotmistr.
   „Specialista, ehm, O’Neal, jeden z velitelů minometné čety,“ zašeptal hlavní rotmistr, jakmile se přiblížili. Vylezl z džípu a podplukovník, který se připravoval na to, že je pořádně zpéruje, což byl přesně jeho styl, za ním.
   „Pane,“ začal Reynolds pokračující ve své zoufalé sáze, „když jsem dorazil ke zbraňové rotě, zjistil jsem, že všechna auta odjela natankovat…“ Zatímco mluvil, O’Neal beze slova a aniž by odzdravil nadřízeného důstojníka nebo poddůstojníka, došel k přední části džípu. Tam odhodil jak špalek, tak svůj batoh a popadl nárazník. Přidřepl, pak se narovnal a s oddychováním zvedl roh šestisetkilového džípu do vzduchu.
   „Jó, tohle zvládnem,“ zabručel a pustil džíp zpátky do bláta. Ten se zhoupl na pérech a počastoval Reynoldse další lepkavou studenou hlínou. O’Neal tak dokázal účinně utnout Reynoldsův slovní příval. „Dobrý odpoledne, pane, hlavní rotmistře,“ řekl pak. Nezasalutoval. I přes stávající divizní řád, který salutování přikazoval, pokračovala 82. v tradici, podle které bylo salutování v poli považováno za »pozvánku pro snajpra« a jako takové nevhodné do výcviku.
   Hlavní rotmistr vystrčil ruku. „Jak je, O’Neale?“ Opětovaný stisk ho ohromil svou silou. S O’Nealem měl co do činění jen příležitostně, ale nikdy si neuvědomil jeho až skoro nadpřirozené schopnosti. Pytlovité maskáče zjevně ukrývaly tělo složené ze samých svalů.
   „Specialisto,“ pravil přísně podplukovník, „tohle nebyl nejlepší nápad. Zkusme zapřemýšlet o bezpečnějších věcech, ano? Natržení vnitřností by už tak špatnou situaci jenom zhoršilo.“ Naklonil hlavu ke straně jako modrooký sokol a propichoval vojáka svým nejledovějším pohledem.
   „Ano, pane, myslel jsem si, že tohle řeknete,“ opáčil specialista a důstojníkův pohled se od něj odrážel jako déšť od oceli. V puse si přemístil nějaký žmolek na jednu stranu a opatrně plivl. „Pane, se vší úctou,“ pokračoval líně, „s takovýmahle těžkýma věcma dělám každej boží den. Dřív jsem džípy zvedal jen tak, na procvičení. Jednou jsem dokonce odstranil z cesty jeden zničenej. Teď jsem se chtěl jenom ujistit, že není kvůli všem těm rádiím navíc moc těžkej. Tohle zvládnem. Já ho zvednu, rotmistr pod něj položí špalek, vyměníme pneumatiku, celý postup zopakujeme pozpátku a můžete odsud vypadnout.“
   Podplukovník se na specialistu na chvíli zadíval. Ten mu srovnatelně zamračený pohled oplatil, přičemž mu horní ret vydouval další žmolek. Podplukovníkovo mračení se na okamžik prohloubilo, což bylo jasné znamení pobavení. Z opatrnosti se nezeptal, proč má špalek pod auto podsouvat hlavní rotmistr namísto řidiče. O’Neal měl podle všeho na Reynoldse stejný názor jako on a rotmistr.
   „Máte křestní jméno, O’Neale?“ zeptal se ho.
   „Michael, pane,“ oznámil specialista. Přesunul si žmolek na druhou stranu. Ve tváři se mu zračilo jenom krajní naštvání, nic víc.
   „Michael nebo Mike?“ otázal se podplukovník se stále silnějším mračením.
   „Mike, pane.“
   „Přezdívka?“
   Neochotně: „Mighty Mite* (Tato přezdívka by se dala přeložit asi jako »Mocný pinďa.« (pozn. překl.).“
   Hlavní rotmistr se zakuckal smíchy a podplukovník se na něj hrozivě zamračil. „Tedy, specialisto O’Neale, ač nerad, tento postup povoluji.“
   „Jak odšroubujeme matky?“ zeptal se rotmistr. Tohle mu dělalo větší starosti než zvedání džípu. Jako páka se případně dalo použít množství různých věcí, ale v dohledu nebylo nic, co by posloužilo jako klíč.
   Specialista O’Neal sáhl do svého zavazadla a chlubivě vytáhl osm palců dlouhý srpovitý nástroj.
   „Potěš pánbůh,“ zafuněl Reynolds, „Brigádu vybavili rázovými klíči.“
   O’Nealův zakaboněný výraz na chviličku narušil úsměv. Klekl si do bahna, jehož chladná voda se mu vsakovala do látky maskáčů, upravil klíč a přiložil ho k matce. Zhluboka se nadechl a s hlasitým, „Sááá!“ vydechoval. Jeho ruka se posouvala dopředu jako mechanický lis a se skřípěním týrané oceli se matka uvolnila.
   „Je to hračka,“ řekl, narovnal se a pomalu vypouštěl zbytek vzduchu z plic. „Když si pečlivě vybíráte to nejlepší.“ Vyplivl další žmolek, obratně odšrouboval matku a pustil se do další.
   Podplukovník se sice mračil, ale v jeho jinak chladně azurových očích se objevila jiskřička. Otočil se, aby na něj nebylo vidět, a na hlavního rotmistra zamrkal. Právě našli svého nového řidiče.
   
   *
   
   „Jak je, Miku?“ otázal se generál Horner, když ho přicházející postava vytrhla ze vzpomínek. Natáhl ruku.
   Mike si posunul cedrovou krabici, kterou nesl pod paží, a nataženou ruku přijal. „Fajn, pane, fajn. Jak se má vaše žena a děti?“
   „Dobře, dobře. Nevěřil bys, jak už děti vyrostly. A jak se má Sharon a holky?“ zeptal se. Všiml si, že bývalý voják neztratil nic ze své muskulatury. Potřesení rukou se podobalo sevření hydraulického lisu. Když už nic jiného, tak bývalý poddůstojník nabral na objemu; teď se pohyboval jako miniaturní tank. Horner přemítal, jestli bude tenhle voják schopen získat zpět fyzický potenciál podle požadavků, které na něj budou brzy kladeny.
   „No, holky jsou v pohodě,“ informoval O’Neal, načež se ušklíbl. „Jenom Sharon nějak zvlášť šťastná není.“
   „Bylo mi jasné, že tohle bude tvrdé pro vás oba,“ řekl generál a mírně se usmál. „A přemýšlel jsem o tom, než jsem ti zavolal. Nepožádal bych tě, kdyby to nebylo důležité.“
   „Já myslel, že generálové mají pro schůzky s nickami bez šarží, jako jsem já, svoje pobočníky,“ podivil se Mike, záměrně měnící téma hovoru.
   „Generálové mají pobočníky pro schůzky s nickami na mnohem vyšší úrovni, než jsi ty.“ Jack se zamračil, využívaje možnosti zapomenout na předešlé.
   „Krucinál fagot.“ Mike se zasmál a podal mu krabici doutníků. „Koukněte, jestli jsem uzmul i nějaké ramarsy.“
   Dokonce už během aktivní služby si specialista O’Neal a tenkrát ještě podplukovník Horner vytvořili úzký vztah. Podplukovník se k Mikovi často choval spíš jako k pobočníkovi než jako k řidiči. Specialista, a později četař, byl zván na večeře s podplukovníkovou rodinou a Horner mu objasnil mnohé zvyklosti z práce a fungování štábu, které by jinak zůstaly vojákovi s nižší šarží utajené. Mike na oplátku podplukovníkovi zlepšil počítačovou gramotnost a seznámil ho se science-fiction. Podplukovník se do tohoto žánru obul až překvapivě nadšeně, vezmeme-li v úvahu, že z něj nikdy dřív nic nečetl. Mike se o něj v tomhle ohledu staral velmi dobře, a aby definitivně upoutal jeho zájem, začal s význačnými spisovateli moderní military science-fiction.
   Poté, co opustil službu, pokračovali v dopisování a Mike kariéru Jacka Hornera sledoval. V posledních třech letech kontakt ztratili, a to zejména z důvodu nesouhlasu s Mikovou prací. Jakmile dokončil vysokou, Horner očekával, že přijme jmenování důstojníkem, zatímco Mike chtěl pracovat ve web-designu a teorii a mezitím bokem psát. Podplukovník nedokázal přijmout Mikovy argumenty a Mike nedokázal přijmout Jackovu neschopnost brát »ne« jako odpověď.
   Někdy měl Mike pocit, že armádní kariéra může mít větší smysl než civilní, ale viděl příliš mnoho důstojníků, kteří pod tíhou nároků na službu napínali své životy až k prasknutí. Jakmile nadešla chvíle, kdy měl prodloužit smlouvu, raději ji ukončil a šel do školy. Tlak na to, aby přijal jmenování, zejména během náročných let, kdy teprve začínal a kdy přišla na svět Cally, byl značný. Nikdy to sice Jackovi neřekl, ale právě tohle skryté vydírání bylo pro Mika důvodem, proč přerušil jejich vzájemný vztah.
   Sharon si prožila problémy, kterých on byl jenom svědkem. Její první manželství s námořním letcem skončilo rozvodem, takže neměla sebemenší zájem pouštět Mika zpátky do služby. Jak tak dumal o odloučení od Jacka, které se v mnohém podobalo odloučení syna od otce, málem přehlédl cosi, co nebylo v pořádku: Jackovu hodnost.
   „Generálporučík?“ zeptal se překvapeně. Ranní slunce si pohrávalo na pěticípých hvězdách jeho nové šarže. Když o něm Mike slyšel naposledy, byl Horner na seznamu na brigádního generála. Tříhvězdičková hodnost na něj měla čekat ještě hezkých pár let.
   „Tedy, »když se dost staráš…«“
   O’Neal se téhle narážce usmál. „Cože?“ opáčil. „Vzhledem k vaší všeobecně známé podobě s Friedrichem von Paulusem se rozhodli, že pro vás není brigádní generál dost dobrý?“
   „Ještě před čtyřmi dny jsem brigádním generálem byl, náčelník štábu u 18. výsadkového sboru…“
   „ADC-O. Gratuluju.“
   „…než mě vykopli sem nahoru.“
   „Není to ten druh rychlého povýšení »oznámeného a schváleného Senátem«?“
   „Je to titulární hodnost,“ odsekl netrpělivě generál, „ale mám ze zaručených zdrojů, že bude potvrzena.“ Zašklebil se nad nějakým vlastním vtipem.
   „Nikdy jsem si nepomyslel, že dáte na parádu –“ začal Mike.
   „Tohle bude muset počkat, Miku.“ Generál ho se slabým úsměvem utnul. „Musíme tě informovat a na to budeme potřebovat zajištěnou místnost.“
   Mike náhle spatřil známý obličej, díky němuž mu bylo jasné, že konference bude o science-fiction. Na druhé straně trávníku, obklopený mořem námořnické černi, stál přední spisovatel specializující se na boje vojenského námořnictva.
   „Dáte mi minutku, pane? Rád bych si promluvil s Davidem,“ řekl a ukázal prstem.
   Generál Horner se mu koukl přes rameno, načež se otočil zpátky. „Pravděpodobně ho vedou ke stejným rozhovorům; můžete si spolu popovídat po schůzi. Předtím toho musíme stihnout ještě hodně a začínáme v devět.“ Objal Mika kolem ramen. „Pojď, Mighty Mite, je načase stoupnout si před dělo.“
   
   *
   
   Zabezpečená konferenční místnost byla bez oken, ale ta se pravděpodobně zvenku na budově nacházela; z jedné stěny sálalo nápadné teplo. Na další stěně okázale visel obraz s tankem Abrams přejíždějící bermu a s hlavní chrlící oheň. Název obrazu byl »Sedmdesát tři východně«. Jinak byla místnost bez výzdoby; žádné rostliny, žádné další obrazy ani papíry. Uvnitř byl cítit prach a stará tajemství. Prohlídku ukončil Mike tím, že popadl jednu z modrých otočných židlí, do které se usadil. Generál Horner si sedl naproti němu. Jakmile se dveře se zhoupnutím zavřely, generál se široce usmál. Silně tak připomínal rozzlobeného tygra.
   Mikovo mračení se prohloubilo. „To je to tak zlé?“ Horner se takhle usmíval, jenom když něco silně zapáchajícího naplno zasáhlo větrák. O’Neal tenhle úsměv viděl naposledy na počátku velice nepříjemné zkušenosti. A díky němu zalitoval, že přestal s tabákem.
   „Horší,“ řekl generál. „Miku, tohle se nesmí dostat ven, ať už se rozhodneš zůstat nebo ne. A na to teď hned potřebuju tvé slovo.“ Opřel se v židli a držení těla sice bylo uvolněné, ale z každého záhybu mu prýštilo napětí.
   „OK,“ přitakal Mike a předklonil se. Najednou to vypadalo, že nastal nejvhodnější čas na opětovné osvojení si zlozvyku. Otevřel dárek, který generálovi právě přinesl, a bez ptaní z něj vytáhl doutník.
   Horner se též v židli předklonil a bývalému poddůstojníkovi, který zvedl obočí, zapálil. Nato se opět zaklonil a pokračoval v poskytování informací.
   „Ty i skoro každý zkurvysyn, který kdy oblékal vojenskou uniformu, bude brzo povolán zpět do služby.“ Úsměv mu z tváře nezmizel, jenže teď se v něm zaleskly i zuby.
   Mike byl tak omráčený, že zapomněl z doutníku potahovat. Cítil, že se mu sevřel žaludek a po těle mu vyrazil studený pot. „Co se do prdele děje? Začali jsme válčit s Čínou nebo co?“ Začal doutník roztahovat, aby se rozhořel, ale kombinace překvapení a snahy doutník rozpálit ho rozkašlala. S pocitem zmaru ho odložil a předklonil se.
   „Dokud nezačne schůze, nemůžu ti objasnit důvody,“ sdělil mu generál a odložil zapalovač. „Ale právě teď mám bianko šek. Můžu tě navrhnout na přímé jmenování…“
   „Zase tohle? Já –“ Mike se narovnal a už už chtěl vstát. Vzhledem k jejich předešlým hádkám nemohlo být generálovo prohlášení více pobuřující.
   „Vyslechni mě, hergot! Můžeš se teď vrátit jako důstojník a pracovat se mnou. Na druhou stranu tě za pár měsíců povolají tak jako tak a jenom jako dalšího posraného četaře.“ Generál si z krabice vytáhl vlastní honduraský doutník a zručně ho zapálil, což bylo v přímém rozporu s nekuřáckými předpisy platícími v celé budově. Oba se tvrdým způsobem naučili, a v mno-
ha případech společně, kdy je třeba věnovat pozornost jemnostem a kdy je načase takové věci hodit za hlavu.
   „Ježíši, pane, prostě jste to na mě vychrlil.“ Mikovo obvyklé mračení a napínání a uvolňování obličejových svalů se prohloubilo až k bodu, kdy se zdálo, že mu roztrhne tvář. „Já mám svůj život, víte? Co moje rodina, manželka? Sharon se z toho úplně zvencne!“
   „To jsem si ověřil. Sharon bude jako bývalý důstojník námořnictva povolána taky.“ Stříbrovlasý generál se zase zaklonil a skrz vonný kouř sledoval reakci svého bývalého a, jak doufal, i budoucího podřízeného.
   „Ježíšku na křížku, Jacku!“ zvolal Mike a s pocitem zmaru rozhodil ruce. „A co Michelle a Cally? Kdo se o ně postará?“
   „To je jedna z věcí, na které budou pracovat týmy na téhle konferenci,“ oznámil Horner a čekal, až nevyhnutelná reakce poleví.
   „Můžeme být já a Sharon umístěni společně?“ zeptal se Mike. Natáhl se po zapalovači, přehodil si ho v ruce a znovu si zapálil Ramar. Poprvé za tři roky z doutníku zhluboka potáhl a nechal nikotin, aby z něj vypudil část napětí. Pak zlobně vyfoukl oblak kouře.
   „Pravděpodobně ne… nevím. Na ničem takovém se ještě nepracovalo. Zrovna teď máme všeho nad hlavu a k tomu slouží právě tahle konference: aby všechno vyjasnila.“ Horner se chvilku rozhlížel, načež si udělal popelník z listu papíru. Odklepal na něj tvořící se popel a posunul jej doprostřed konferenčního stolu.
   „Co vyjasní? Já vím, nemůžete mi to říct, že? OPSEC?“ Mike se zahleděl na žhnoucí konec svého doutníku a pak znovu potáhl.
   „To nemůžu a na otázky a odpovědi nehraju.“ Generál poklepal prstem na stůl a propíchl bývalého podřízeného pohledem. „Tady máš nabídku,“ pokračoval, přičemž vyfoukl další voňavý oblak. Místnost se rychle plnila doutníkovým kouřem. „Tahle konference potrvá tři dny. Během ní, možná další týden, tě můžu udržet jako technického poradce za opravdový pakatel. To ale platí jen v případě, že teď budeš souhlasit s důstojnickým dekretem. Krom toho tady pak budeme zamčení nějakou dobu, možná i pár měsíců, a veškerá komunikace s domovem bude sledována a cenzurována…“
   „Počkat, o nějakém zamčení taky nebyla řeč!“ vyštěkl Mike s kamennou tváří.
   „Tohle je bez debat, takže to ani nezkoušej, nařídil to prezident. Anebo se můžeš vrátit domů a za několik měsíců dostat rozkaz hlásit se v Benningu jako četař.“ Jack se předklonil a zmírnil tón hlasu. „Ale jestli vstoupíš na palubu teď, dostane Sharon za týden šek na plat technického poradce – můžu ho proplatit z brigádních fondů – a potom budeš vydělávat v hodnosti poručíka, včetně nemocenské, příspěvku na bydlení a tak.“ Jack naklonil hlavu a čekal na odpověď.
   „Pane, podívejte, buduju si kariéru…“ Mike zakroutil doutníkem a pozoroval povrch stolu. Zjistil, že není schopen podívat se Hornerovi do očí.
   „Miku, nenechávej mě v tom. Kdybys byl hlupák, nežádal bych tě. Řeknu to tak jasně, jak můžu, nehledě na rozkazy: potřebuju tě ve svém týmu.“ Znovu poklepal po stole. „Bez přehánění, tvá země tě potřebuje. Ne abys psal science-fiction anebo dělal webové stránky, ale abys dělal science-fiction. Z našeho pohledu.“
   „Dělal…?“ Vtom mu to došlo. Ten druhý spisovatel se specializoval na námořnické ságy. Vesmírné námořnické ságy, ne na »mokré« námořnictvo.
   Mike zavřel oči. Jakmile je zase otevřel, čelil modrému pohledu stejně chladnému, jako jsou mezihvězdné hlubiny.
   
   Země má hněvu plno,
   moře barvu zlostnou,
   a národy v plné zbroji
   naši cestu protnou:
   Dříve, než ztratíme legie –
   dříve, než tasíme zbraň,
   Jehovo všech bouří,
   Pane, Bože bitev, chraň!
   
   – Kipling

John Ringo: Chorál před bitvou
Překlad: Eva Nováková
Obálka: David B. Mattingly
Redakce: Robert Pilch
Počet stran: 433
Cena: 249,- Kč
(Cena Klubu čtenářů 174,- Kč)
ISBN: 80-86939-04-9

John Ringo


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...