Kapitola první
   
   CEJCH
   
   Následující příběh byl sepsán na přání mého pána, Boska z Port Karu, velkého obchodníka a – jak se domnívám – bývalého válečníka.
   Jmenovala jsem se Elinor Brintonová. Kdysi jsem bývala nezávislá a bohatá.
   Je toho mnoho, čemu nerozumím. Snad se někomu jinému podaří v mém vyprávění odhalit nějaký skrytý význam.
   Předesílám, že můj příběh není ani tak unikátní, ani tak podivný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podle pozemských standardů jsem byla považována za neobyčejně krásnou. Na téhle planetě však nejsem ničím jiným, než děvčetem za patnáct zlatých, byť půvabnějším, než mnohé jiné. Na druhou stranu ale nedosahující půvabu mnoha jiných, jejichž oslňující krásu jim mohu pouze závidět. Byla jsem zakoupena pro práci v kuchyních Boskova domu. Obchodníci, se kterými jsem se seznámila, pravidelně putují po otrokářských cestách, jež spojují tuto planetu se Zemí, kde získávají své otrokyně, a ty pak spolu s ostatním zbožím dopravují na trhy tohoto podivného světa. Je-li žena krásná a žádoucí, pak se má vskutku čeho obávat.
   Zjevně si mohou dělat, co se jim zamane.
   A přesto si myslím, že pro ženu snad existují ještě horší osudy, než být unesena na tuto planetu, byť jako kořist mužů.
   Můj pán mi nakázal, abych se o tomto světě podrobněji nerozepisovala. Nevím sice, co ho k tomu vedlo, ale budu se jeho přání držet. Řekl mi, abych se zaměřila především na to, co se mi přihodilo, a požádal mě, abych ve svém vyprávění vylíčila své myšlenky a obzvláště emoce, které jsem pociťovala. Ráda to udělám. Pochopitelně, i kdybych tak učinit nechtěla, musela bych poslechnout.
   To by prozatím pro vysvětlení mé situace a postavení stačilo.
   Bylo mi dopřáno nákladného a snad i kvalitního vzdělání. Několik dlouhých a osamělých let jsem strávila na internátní škole, abych později přestoupila na jednu z nejlepších dívčích univerzit v severovýchodní části Spojených států amerických. Tehdejší roky se mi z dnešního pohledu zdají být podivně prázdné, neřkuli pošetilé. Dobrých známek jsem dosahovala bez jakýchkoli problémů. Byla jsem, jak se domnívám, velice inteligentní, ale i přesto, že se mi má práce někdy nezdála být zcela kvalitní, bývala hodnocena jenom v superlativech – právě tak, jako tomu pochopitelně bylo i u ostatních studentek. Naši rodiče byli bohatí a během našeho vzdělávání často přispívali na provoz škol a univerzitních kolejí, které jsme navštěvovali, nemalými částkami. Nikdy jsem také neměla problémy s přízní mužů, z nichž mnozí byli mými učiteli. A oni byli přirozeně celí dychtiví touhou mě potěšit. I přesto jsem však přece jen v jednom předmětu selhala. Byla jím francouzština, kterou nás vyučovala žena. Děkan, jak bylo za takových okolností jeho zvykem, odmítl mé hodnocení akceptovat. Absolvovala jsem proto krátké přezkoušení s jiným učitelem a byla jsem ohodnocena na výbornou. Učitelka francouzštiny toho jara školu opustila. Bylo mi jí líto, ale konec konců, byla to její chyba. Jako bohatá dívka jsem neměla pražádné problémy najít si přátele, byla jsem velice oblíbená. Přesto si ale nevzpomínám na nikoho, s kým bych si mohla důvěrněji popovídat. Prázdniny jsem nejraději trávila v Evropě.
   Mohla jsem si dovolit pěkně se oblékat, čehož jsem pochopitelně využívala. Můj účes vypadal vždy přesně tak, jak jsem si přála, i když mohl být někdy mylně považován za výsledek nedbalé elegance. Kousek stuhy v barvě ladící s ostatními doplňky, odpovídající odstín nákladné rtěnky, prošívaná sukně, pásek a boty z dovozu z té nejkvalitnější kůže, nic nebylo bezvýznamné. Když jsem šla prosit o prodloužení termínu odevzdání seminární práce, vždy jsem si na sebe oblékla ošoupané sako, modré džíny a mikinu. A pochopitelně stuhu do vlasů. Obvykle jsem si také trochu ušpinila tváře a prsty páskou do psacího stroje. Když jsem potřebovala více času, vždy jsem ho dostala. Pochopitelně jsem své práce nepsala sama. Obvykle jsem je však sama vytvářela. Dělala jsem to ráda. Líbily se mi víc než ty, které jsem si mohla koupit. Jeden z mých učitelů, u něhož se mi odpoledne podařilo vyprosit prodloužení termínu, mne toho samého večera, kdy seděl několik řad za mnou na koncertě komorní hudby v Lincolnově centru, vůbec nepoznal. Jednou, během přestávky, se na mě škádlivě podíval a zdálo se, že chce něco říct. Zpražila jsem ho ale svým povýšeným pohledem a on se, zrudlý až ke kořínkům vlasů, odvrátil. Měla jsem černý vyčesaný účes, perly a bílé rukavice. Podruhé už se na mě podívat neodvážil.
   Ani nevím, kdy si mě vlastně vybrali. Mohlo to být na ulici v New Yorku, na chodníku v Londýně, v kavárně v Paříži. Klidně to mohlo být ve chvíli, kdy jsem se opalovala na Rivieře. Nebo na kolejích mé univerzity. Kdekoli. Aniž bych věděla kdy a kde, byla jsem vybrána.
   Zámožná a krásná, nosila jsem se s okázalostí a elegancí. Věděla jsem, že jsem lepší než ostatní lidé a nebála jsem se jim dát tento názor svým chováním jednoznačně najevo. Zajímavé bylo, že většina lidí nebyla bez ohledu na své skutečné pocity mým chováním rozezlena, ale byli mnou ohromeni a tak trochu i vystrašeni. Soudili mne podle důležitosti mého vzhledu, která byla vždy velmi vysoká. Obvykle se mě snažili nějakým způsobem potěšit. Ráda jsem se s nimi bavila, ohrnovala nad nimi nos, tvářila se rozzlobeně či nespokojeně, abych se pak na ně usmála a dala jim tak najevo, že jim odpouštím. Byli potom tak vděční, celí se doslova rozzářili. Jak jsem jimi opovrhovala. Jak jsem jich využívala! Nudili mě. Byla jsem bohatá, šťastná a krásná. Oni nebyli nic.
   Můj otec své bohatství získal obchodem nemovitostmi v Chicagu. Pokud vím, staral se vždycky jenom o svůj podnik. Nevzpomínám si, že by mě kdy políbil. Nevybavuje se mi ani, že bych někdy viděla, jak by se on v mé přítomnosti dotkl matky nebo ona jeho. Matka pocházela z bohaté chicagské rodiny, která vlastnila mnoho nemovitostí na pobřeží. Myslím si, že to jediné, kvůli čemu otci záleželo na penězích, byla skutečnost, že jich dokáže vydělat mnohem více, než většina ostatních mužů. Vždy se ale našli jiní, kteří byli ještě bohatší než on. Otec byl nešťastný, štvaný muž. Vzpomínám si, že matka pořádala nejrůznější večírky. Vždycky tomu tak bylo. Vybavuje se mi, jak ji otec jednou označil za svůj nejcennější majetek. Myslel to jako kompliment. Pamatuji si, že byla velice krásná. Jednou mi otrávila pudla. Roztrhal jí jednu pantofli. Bylo mi tenkrát sedm let a hodně jsem se kvůli tomu naplakala. Ten pes mě měl rád. Když jsem promovala, ani otec ani matka se na závěrečnou ceremonii nedostavili. Tenkrát to bylo podruhé v životě, kdy jsem brečela. Otec musel řešit nějaké naléhavé obchodní záležitosti a má matka pořádala v New Yorku večeři pro své přátele. Poslala mi blahopřání a drahé hodinky, které jsem dala jiné dívce.
   Toho léta otec, přestože mu bylo pouhých čtyřicet let, zemřel na infarkt. Pokud vím, matka doposud žije v New Yorku, v apartmá na Park Avenue. Při vypořádání pozůstalosti získala matka téměř všechno. Já jsem zdědila nějakých tři čtvrtě milionu dolarů, převážně v akciích a cenných papírech, což byl majetek, jehož hodnota se sice měnila v závislosti na tržní ceně – někdy dost výrazně – ale základ zůstával veskrze pevný. Jestli hodnota mého majetku dosahovala toho kterého dne něco přes půl nebo tři čtvrtě milionu, to mne nikdy příliš nezajímalo.
   Po promoci jsem si pořídila vlastní střešní byt na Park Avenue. S matkou jsme se nikdy nenavštěvovali. Po ukončení studií jsem neměla o nic konkrétního zájem. Hodně jsem kouřila, přestože jsem ten zlozvyk z duše nenáviděla. Také jsem poměrně dost pila. K drogám, které jsem považovala za hloupost, jsem se ale nikdy nesnížila.
   Otec měl v New Yorku bezpočet obchodních kontaktů a matka si získala vlivné přátele. Několik týdnů po promoci jsem se rozhodla své matce zavolat v domnění, že by modeling mohl být docela příjemnou náplní času. Myslela jsem si, že tahle práce má určité kouzlo a že bych se mohla seznámit s nějakými zajímavými a zábavnými lidmi. O dva dny později jsem byla pozvána do dvou agentur na pohovor, který, jak jsem očekávala, měl být pouhou formalitou. Nepochybně existuje spousta dívek, které jsou dostatečně krásné na to, aby mohly být modelkami. Krásu jako takovou není v populaci čítající desítky milionů lidí těžké najít. Obzvláště nezkušené dívky pak předpokládají, že jejich počáteční šance v tak konkurenčním prostředí stanovují také poněkud jiná kritéria, než jen krása, šarm a držení těla. V mém případě tomu tak nebylo. Přirozeně jsem však byla přesvědčena, že bych dokázala být úspěšná i bez cizí pomoci. Nebylo ale zapotřebí se o tom přesvědčovat.
   Své kariéry coby modelky jsem si vcelku užívala, přestože netrvala déle než pár týdnů. Mám ráda šaty a ráda se pěkně oblékám. Baví mě pózovat, přestože to je někdy bolestná a namáhavá práce. Fotografové i umělci na mě všichni dělali dojem inteligentních a vtipných mužů, ačkoli se někdy chovali poněkud neočekávaně. Byli to opravdoví profesionálové. Jeden z nich mi říkal »čubko«. Smála jsem se tomu. Práce jsem měla dost.
   Mou nejlukrativnější zakázkou bylo nafotit novou kolekci plavek, kterou se na trh chystala uvést jedna poměrně známá společnost, jejíž jméno je však pro účely tohoto vyprávění poměrně nepodstatné.
   K focení ale nikdy nedošlo.
   Zakázku jsem obdržela v pondělí odpoledne a v určeném studiu jsem se měla hlásit ve středu ráno. Na úterý jsem žádnou práci neměla. Předchozí večer jsem dala své černošské uklízečce a kuchařce volno až do středy. Chtěla jsem mít dům jenom pro sebe, být sama, číst si a pouštět si hudbu.
   Usnula jsem v úterý nad ránem.
   Probudily mě sluneční paprsky, pronikající dovnitř skrz závěsy. Protáhla jsem se. Byl to teplý a líný letní den. Bylo téměř poledne. Spala jsem nahá pod bílým, saténovým povlečením. Natáhla jsem se po popelníku, který jsem nechala na nočním stolku u postele, a zapálila si cigaretu. Na místnosti nebylo nic zvláštního. Vycpaná hračka, nadýchaný medvídek koala, ležel na zemi u nohou postele. Knihy byly na stole, kde jsem je nechala. Stínítko lampy bylo nakloněné právě tak, jak jsem si pamatovala z předešlé noci. Nenařízený budík lhostejně tikal. Cigareta nechutnala moc dobře, ale potřebovala jsem ji. Znovu jsem si lehla a protáhla se. Pak jsem shodila nohy z postele a vklouzla do pantoflí. Oblékla jsem si na sebe hedvábný župánek. Uhasila jsem cigaretu v popelníku a vydala se do koupelny, abych se osprchovala.
   Svázala jsem si vlasy do drdolu, svlékla si župánek, odhrnula dveře sprchového koutu a vklouzla dovnitř. Za chvíli už jsem si vychutnávala rozkoš z teplého proudu vody. Byl to dobrý den, teplý a líný, velice líný den. Stála jsem tam několik minut se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima a nechávala teplou vodu stékat po svém těle. Pak jsem si vzala mýdlo a začala se mydlit.
   Když jsem se rukou, ve které jsem mýdlo držela, dotkla levého stehna, vylekala jsem se. Něco tam bylo. Něco, čeho jsem se ještě nikdy nedotkla.
   Naklonila jsem se doleva a natáhla nohu.
   Najednou se mi před očima téměř zatmělo. Nemohla jsem popadnout dech. S hrůzou jsem zírala na svoji nohu.
   Necítila jsem žádnou bolest.
   Ale nic takového tam předešlou noc nebylo!
   Na stehně jsem měla nějakou značku. Byla umístěna vysoko, téměř pod kyčlí. Na výšku dosahovala zhruba jednoho a půl palce. Její křivky byly půvabné, ladné. Svým způsobem byla krásná. Věděla jsem, že nemohla vzniknout v důsledku nějakého přirozeného poranění. Byla příliš dokonalá, hluboká a čistá. Byl to svévolně a precizně vyvedený cejch.
   Zalapala jsem po dechu a musela se opřít o stěnu. Otupěle jsem ze sebe opláchla mýdlo a vypnula sprchu. Aniž bych se utřela, vyšla jsem z koupelny a bosa došla po koberečku k vysokému zrcadlu na druhé straně pokoje. Tam jsem znovu zalapala po dechu a celá místnost jako by se se mnou zatočila. Na zrcadle byla další značka, které jsem si prve nevšimla. Byla na jeho povrchu nakreslena tou nejčervenější rtěnkou, jakou jsem měla. Na výšku měla více než jednu stopu a vypadala naprosto stejně jako ta, která se mi objevila na stehně.
   Nevěřícně jsem se na sebe podívala do zrcadla. Znovu jsem se dotkla značky na stehně a podívala se na symbol, vyvedený červenou rtěnkou na povrchu zrcadla.
   Nevěděla jsem o co jde, ale o existenci té krásné, hluboké, vypálené značky na mém stehně nebylo pochyb.
   Všechno kolem mě potemnělo a já se zhroutila na koberec před zrcadlem. Omdlela jsem.
   Byla jsem označkovaná.
   
   Kapitola druhá
   
   OBOJEK
   
   Nemám tušení, jak dlouho jsem na hustém koberci před zrcadlem ležela.
   Soudě podle postavení slunce, jehož paprsky pronikaly závěsy na oknech do místnosti, nejméně hodinu.
   Zvedla jsem se na všechny čtyři a podívala se na sebe do zrcadla.
   Křičela jsem.
   Začala jsem šílet!
   Popadla jsem se rukama za hlavu a začal jí kroutit.
   Prsty jsem sevřela pásek, který jsem měla kolem krku, a pokusila se ho ze sebe strhnout. Někdo mi ho nasadil, zatímco jsem byla v bezvědomí!
   Mé hrdlo pevně obepínal lesknoucí se pruh oceli.
   Když jsem se trochu vzpamatovala, natáhla jsem se za krk, abych uvolnila jeho západku a sundala ho. Mé prsty po ní ale pátraly zbytečně, žádná západka nikde nebyla. Pomalu jsem se otočila. Opatrně, protože mi kovový pásek obepínal hrdlo poměrně těsně. Prohlédla jsem si tu věc v zrcadle. Nikde žádný háček, žádná západka. Jenom malý, těžký zámek s otvorem pro drobný klíček. Byl zamknutý na mém krku! Na jeho povrchu bylo něco vyryto, ale nedokázala jsem to přečíst. Nebylo to písmo, které bych znala!
   Místnost znovu jakoby potemněla a zatočila se. Tentokrát jsem se ale ze všech sil snažila zůstat při vědomí.
   Někdo se musel dostat dovnitř, aby mi ten obojek nasadil. Možná tady ještě pořád byl.
   S hlavou skloněnou a vlasy spadajícími na koberec, na ruce a na nohy, jsem potřásla hlavou. Pevně jsem se zachytila vlasu koberce, odhodlaná neztratit vědomí. Musela jsem zůstat při smyslech.
   Rozhlédla jsem se po místnosti.
   Srdce se mi téměř zastavilo. Pokoj byl prázdný.
   Doplazila jsem se k telefonu na nočním stolku u postele. Opatrně jsem ho zvedla tak, abych nezpůsobila žádný hluk. Telefon byl hluchý, žádný oznamovací tón. Jeho šňůra volně visela ve vzduchu. Do očí mi vyhrkly slzy.
   Další telefon byl v obývacím pokoji, ale ten byl na druhé straně dveří. Měla jsem strach ty dveře otevřít. Podívala jsem se směrem ke koupelně. I ta mi naháněla strach. Nevěděla jsem, co se v ní může skrývat.
   Měla jsem malý revolver. Ještě nikdy jsem z něho nevystřelila. Vzpomněla jsem si na něj až teď. Vyskočila jsem ze země a rozběhla se k velké skříni se třemi zásuvkami, postavené u stěny místnosti. Rukou jsem vjela mezi šátky a spodničky v zásuvce a nahmatala rukojeť. Radostí jsem vykřikla. Nevěřícně jsem se podívala na zbraň, kterou jsem zpod kusů šatstva vytáhla. Neměla jsem sílu vykřiknout, ani se rozbrečet. Jednoduše jsem nedokázala pochopit, co se stalo. Revolver se z větší části proměnil v beztvarý kus železa. Vypadal, jako by byl z kusu roztavené čokolády. Hodila jsem ho zpátky do hedvábí. Otřeseně jsem se postavila a podívala se na sebe do zrcadla. Byla jsem bezbranná. Ale má hrůza nebyla obyčejná.
   Tušila jsem, že se mi přihodilo něco, co nemohlo být v termínech světa, který jsem znala, považováno za obvyklé. Cítila jsem nepředstavitelný strach.
   Rozběhla jsem se k dlouhým, na zem sahajícím závěsům před rozložitým oknem své ložnice, a prudkým pohybem je rozhrnula.
   Podívala jsem se na město.
   Celé bylo zahaleno do tmavého závoje imisních plynů zbarvených sluneční září dozlatova. Viděla jsem tisíce oken. V některých se v nepřirozené zlaté mlze odrážel sluneční kotouč. Viděla jsem obrovské zdi z cihel, oceli, betonu a skla.
   Byl to můj svět.
   Chvíli jsem tam jen tak stála ve světle slunečních paprsků, které na mne dopadaly skrze silné, špinavé skleněné okenní tabule.
   Byl to můj svět!
   Ale já stála za tím sklem nahá, s ocelovým páskem na krku, který jsem nemohla sundat. A na stehně jsem měla cejch.
   „Ne!“ vykřikla jsem. „To ne!“
   Otočila jsem se od okna a opatrně se vydala ke dveřím obývacího pokoje, které byly mírně pootevřeny. Úlevou jsem téměř omdlela: místnost byla prázdná. Všechno bylo tak, jak jsem to nechala.
   Vběhla jsem do kuchyně, do níž jsem z obývacího pokoje viděla, otevřela jsem zásuvku a vytáhla z ní nůž na maso. S nožem napřaženým před sebe jsem se prudce otočila zády ke kuchyňské lince. Za mnou ale nikdo nestál.
   S nožem pevně sevřeným v dlani jsem se cítila mnohem bezpečněji. Vrátila jsem se zpátky do obývacího pokoje a došla k telefonu na stolku na druhém konci místnosti. Zaklela jsem. I jeho šňůra byla přeříznutá.
   Prohledala jsem celý byt. Dveře byly zamčeny a byt byl prázdný, stejně jako terasa.
   Srdce mi divoce bušilo. Byla jsem ale na sebe pyšná. Doběhla jsem ke skříni, abych se oblékla. Měla jsem v plánu opustit dům a zavolat policii.
   Právě jsem se chystala otevřít skříň, když se ozvalo těžké a hlasité zabušení na dveře.
   Otočila jsem se a znovu popadla nůž, který jsem prve odložila na stolek poblíž.
   Zabušení se opakovalo. Tentokrát již naléhavěji.
   „Otevřete dveře,“ přikázal čísi hlas. „Tady policie.“
   Úlevou jsem málem omdlela. S nožem stále v ruce jsem se rozeběhla ke dveřím.
   Před dveřmi jsem se ale zastavila a vyděšeně sevřela nůž pevněji.
   Já jsem policii nevolala a bylo vysoce nepravděpodobné, že by mě v někdo domě mohl slyšet křičet. Když jsem zjistila, že jsou telefonní kabely přeříznuty, nepokoušela jsem se nikomu nic signalizovat. Chtěla jsem jenom utéct pryč.
   Ať už byl na druhé straně kdokoli, policie to rozhodně nebyla.
   Znovu se ozvalo zabušení.
   Hlavou se mi honily myšlenky jako o závod.
   Bušení ještě zesílilo. „Otevřete dveře!“ slyšela jsem. „Otevřete ty dveře, tady policie!“
   Nakonec se mi přece jenom podařilo se ovládnout. „Chvilku strpení,“ zavolala jsem co nejklidnějším hlasem. „Hned ty dveře otevřu. Oblékám se.“
   Bušení přestalo.
   „Dobrá,“ odpověděl mi hlas na druhé straně. „Pospěšte si.“
   „Ano,“ zavolala jsem sladce, zatímco mne zaléval studený pot. „Hned to bude!“
   Rozběhla jsem se do ložnice a rychle se rozhlédla kolem. V přístěnku jsem popadla několik prostěradel, spěšně je svázala dohromady a doběhla na terasu. Když jsem se podívala přes římsu dolů, udělalo se mi nevolno. Nějakých patnáct stop pode mnou ale byla jedna ze stovky malých teras, které vystupovaly ze stěn budovy. Vedl z ní vchod do apartmánu pode mnou. Přestože mě slunce bodalo do očí a ze vzduchu se na mě snášely kousky sazí a popela, uvázala jsem jeden konec provazu z prostěradel pevně k nízkému kovovému zábradlí, které vystupovalo ze zídky sahající do výše pasu, jež lemovala celou terasu. Druhý konec jsem pak spustila na terasu pod sebou. Kdybych nebyla tak vyděšená, zřejmě bych v sobě nenašla dostatek odvahy provést to, co jsem zamýšlela.
   Bušení na dveře znovu začalo. Netrpělivost bušícího muže byla ve vzduchu doslova cítit.
   Vběhla jsem zpátky do ložnice, abych si vzala něco na sebe, ale jakmile jsem do místnosti vstoupila, narazil někdo ramenem do těžkých vchodových dveří.
   Na terase jsem si uvědomila, že si s sebou nebudu moci vzít nůž, protože jsem ke šplhání potřebovala mít volné obě ruce. Možná jsem ho mohla vzít do zubů, ale v tom stresu mě to vůbec nenapadlo. Ještě pořád jsem byla v ložnici, když se ozval praskot dveří vylamovaných z pantů a zámku. Rychle jsem schovala nůž pod polštář na posteli a rozběhla se zpátky na terasu. Aniž bych se podívala dolů, chytila jsem se lana a téměř bez dechu, s pocitem silné nevolnosti v oblasti žaludku, jsem se kousek po kousku začala spouštět dolů. Právě jsem zmizela za okrajem terasy, když jsem zaslechla temnou ránu vyražených dveří povalených na podlahu a dusot mužů, kteří vběhli dovnitř. Utěšovala jsem se tím, že jakmile se mi podaří dosáhnout terasy, která byla jen několik málo stop pode mnou, budu v bezpečí. Mohla jsem na sebe upozornit někoho v dolním bytě, nebo s pomocí křesla – případně jakéhokoli jiného nástroje, který bych našla – rozbít sklo a dostat se dovnitř.
   Z bytu nade mnou se ozval vzteklý výkřik.
   Slyšela jsem hluk z ulice, která se táhla hluboko dole. Neodvážila jsem se pod sebe vůbec podívat.
   Pak se mé nohy konečně dotkly dlaždic terasy.
   Byla jsem v bezpečí!
   Někdo mi přes hlavu přehodil přes hlavu, skládaného a bílého a nacpal mi to hluboko do úst. Další kus látky mi přetáhli přes hlavu a pevně ho utáhli.
   Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem.
   „Máme ji,“ slyšela jsem někoho říkat.

Norman, John: Zajatkyní na planetě Gor I (Captive of Gor)
nakladatel: Wales
překlad: Martin Novák
obálka: Boris Vallejo
216 stran; paperback; 110 x 180
199 kč
plánováno na květen-červen 2007