29.7.2016 | Svátek má Marta






UKÁZKA: Joe Abercrombie, Poslední argument králů

25.10.2009 0:05

Poslední argument králů První zákon 3 Joe AbercrombieTOPlist„Taková studená noc!“ vyprskl Psí čumák. „A přitom měla být letní!“

Tři muži vzhlédli. Nejblíž byl stařec s šedivými vlasy a tváří, která vypadala na to, že už zažila pár zim. Hned vedle něj byl o něco mladší muž, který měl z levé ruky jen pahýl končící kus nad loktem. Třetí byl ještě skoro chlapec. Stál dole na konci přístaviště a mračil se na temné moře.

Psí čumák šel blíž a dělal, že hrozně ošklivě kulhá. Táhl jednu nohu za sebou a ucukával, jako kdyby uhýbal před bolestí. Odšoural se pod lucernu, která se houpala na vysoké tyči a vedle ní visel výstražný zvonek. Zvedl láhev do výšky tak, aby na ni viděli.

Stařík se ušklíbl a opřel kopí o zeď. „Tady dole u vody je zima vždycky.“ Přišel blíž a třel si dlaně o sebe. „Takže je dobře, že máme tebe, když nám pomůžeš se zahřát, co?

„Tak, tak. Všichni máme štěstí.“ Psí čumák vytáhl zátku a nechal ji volně viset, pak vytáhl jeden hrnek a trochu do něj nalil.

„Není nutné se ostýchat, hochu.“

„To asi není.“ Psí čumák ještě trochu přilil. Muž s jednou rukou musel položit své kopí, aby mohl nastavit svůj hrnek. Ten kluk přišel poslední a podezíravě si Psího čumáka měřil.

Ten starý ho šťouchl loktem. „Víš určitě, že by tvé matce nevadilo, že piješ, hochu?“

„Komu sejde na tom, co si myslí?“ zavrčel a snažil se, aby to znělo hodně drsně.

Psí čumák mu podal hrnek. „Když jseš dost starý, abys udržel kopí, pak jseš dost starý i na pití, řekl bych.“

„Jsem dost starý!“ vyštěkl a vytrhl hrnek Psímu čumákovi z ruky, ale otřásl se, když z něho upil. Psí čumák si vzpomněl, jak se sám poprvé napil. Jak se mu tehdy udělalo zle a říkal si, proč se kolem toho dělá tolik povyku a musel se teď sám pro sebe usmát. Ten kluk si nejspíš myslel, že se směje jemu. „A kdo vůbec jsi?“

Starý se otočil. „Nevšímej si ho. Je ještě moc mladý, takže si myslí, že nezdvořilostí si získá respekt.“

„To je v pořádku,“ řekl Psí čumák. Nalil si taky a pak postavil láhev na kameny a dával si na čas, aby mohl vymyslet, co říct a neudělal při tom nějakou chybu. „Jmenuju se Cregg.“ Kdysi znával muže, který se tak jmenoval. Zabili ho v potyčce v horách. Psí čumák ho neměl moc rád a neměl ponětí, proč si na něj teď vzpomněl, ale říkal si, že zrovna teď to bylo stejně dobré jméno, jako kterékoliv jiné. Plácl se do stehna. „Bodli mě u Dunbreku do nohy a ono se to nechtělo dobře zahojit. Už nemůžu pochodovat. Dny, kdy jsem mohl obstát v boji, už jsou nejspíš za mnou. Tak mě můj velitel poslal sem dolů, abych hlídal vodu spolu s váma.“ Zadíval se na moře, jak se vlnilo a jiskřilo v měsíčním světle jako kdyby bylo živé. „I když nemůžu říct, že mě to nějak mrzí. Abych řekl pravdu, už jsem toho válčení měl až po krk.“ Aspoň to poslední nebyla lež.

„Vím, jaké to je,“ řekl Jednoruký a mávl Psímu čumákovi před očima pahýlem. „Jaké to je tam nahoře?“

„Celkem to jde. Královští pořád ještě dřepí před svýma vlastními hradbami a snaží se jak můžou dostat dovnitř a my jsme na druhé straně řeky a čekáme tam na ně. Už to trvá celé týdny.“

„Slyšel jsem, že někteří hoši přešli na druhou stranu, ke Královským. Slyšel jsem, že tam byl i starý Trojstrom, a že ho zabili v bitvě.“

„To byl skvělý chlap, tenhle Rudd Trojstrom,“ řekl starý. „Skvělý chlap.“

„Jo.“ Psí čumák kývl. „To byl.“

„Ale slyšel jsem, že to teď místo něho vzal Psí čumák,“ řekl Jednoruký.

„A je to pravda?“

„Tak jsem to slyšel. To je pěkný prevít. Velký, obrovský chlap. Říkají mu Psí čumák, protože kdysi nějaké ženské ukousl cecky.“

Psí čumák zamrkal. „To vážně říkaj? No, já jsem ho nikdy neviděl.“

„Slyšel jsem, že tam byl i Krvavá devítka,“ zašeptal chlapec a oči měl vykulené jako kdyby mluvil o duchu.

Ti druzí dva se na něj ušklíbli. „Krvavá devítka je mrtvý, hochu, a je dobře, že je pryč, ten zasraný ďábel.“ Jednoruký se otřásl. „Zatraceně, vy máte ale pitomé nápady.“

„Tak jsem to slyšel, to je celé.“

Starý si ještě trochu lokl grogu a zamlaskal. „Ono ani moc nesejde na tom, kdo je kde. Královští se nejspíš začnou nudit, jakmile dostanou svou pevnost zpátky. Začnou se nudit a vrátí se přes moře domů a všecko bude zas normální. Sem dolů k Uffrithu stejně nikdo z nich nepřijde.“

„Ne,“ řekl spokojeně Jednoruký. „Sem nepřijdou.“

„Tak proč tady kvůli nim hlídáme?“ zakňoural chlapec.

Starý protočil oči, jako kdyby už tohle slyšel předtím aspoň desetkrát a pokaždé odpověděl stejně. „Páč je todle práce, kterou nám dali, hochu.“

„A když ti daj nějakou práci, uděláš nejlíp, když ji pěkně odvedeš.“ Psí čumák si vzpomněl, jak mu Logen říkával to samé a Trojstrom taky. Oba dva už jsou pryč, zpátky v hlíně, ale stejně to pořád platilo a vždycky platit bude. „I když je to nudná práce, nebo nebezpečná, nebo třeba divná. I když je to práce, kterou bys raděj nedělal.“ Zatraceně, že by se ale potřeboval vymočit. Jako vždycky, ve chvílích, jako byla tahle.

„To je fakt,“ řekl starý a usmíval se do svého hrnku. „Věci se zkrátka musej udělat.“

„To musej. I když je to škoda. Vypadáte jako parta správných chlapů.“ A Psí čumák natáhl ruku za záda, jako kdyby se chtěl poškrábat na zadku.

„Škoda?“ Chlapec vypadal zmateně. „Jak to myslíš, že—“

Zrovna v tu chvíli se za ním vynořil Dow a čistě mu prořízl hrdlo.

Téměř v téže vteřině se Mračňákova špinavá ruka přitiskla na ústa Jednorukého a zkrvavená špička meče mu projela vepředu kabátem. Psí čumák přiskočil a třikrát rychle bodl starého mezi žebra. Ten zasípal, zapotácel se a vykulil oči. Z ruky mu pořád visel hrnek a z otevřených úst skapávaly rumové sliny. Pak se skácel na zem.

Chlapec se kousek odplazil. Jednou rukou si svíral krk a snažil se zadržet krev a druhou se natahoval k tyči, na které byl zavěšený poplašný zvonek. Nějaká kuráž v něm je, pomyslel si Psí čumák, když i s proříznutým hrdlem dokáže myslet na zvonek. Ale nedoplazil se dál, než o jeden krok, než mu Dow zezadu drsně přišlápl krk a rozmáčkl ho.

Psí čumák se zachvěl, když slyšel, jak chlapci křupla páteř. Nejspíš si nezasloužil, aby takhle umřel. Ale taková už je válka. Je zabita spousta lidí, kteří si to nezaslouží. Byla to práce, která se musela udělat a oni ji udělali a všichni tři zůstali naživu. To je právě tolik, v co se dá u takového druhu práce doufat, ale i tak v něm pořád zůstával divný, hořký pocit. Nikdy to pro něj nebylo snadné, ale teď, když byl vůdce, to bylo nějak ještě horší, než kdy předtím. Je to zvláštní, jak je mnohem snadnější zabíjet lidi, když vám někdo řekne, abyste to udělali. Zabíjení, to je těžká věc. Těžší, než byste mysleli.

Pokud se ovšem nejmenujete Černý Dow, samozřejmě. Pro toho parchanta je zabít stejně snadné, jako se vychcat. Právě proto v tom byl tak zatraceně dobrý. Psí čumák ho pozoroval, jak se sehnul a stáhl Jednorukému z ochablého těla kabát a přehodil si ho přes vlastní ramena. Pak odkulil mrtvé tělo do moře, stejně chladnokrevně jako kdyby tam vyklápěl hromadu odpadků.

„Máš dvě ruce,“ řekl Mračňák, který už měl na sobě starcův kabát.

Dow se na sebe podíval. „A co tím jako chceš říct? Nehodlám si uříznout ruku jenom proto, aby byl ten převlek věrohodnější, pitomče!“

„On tím myslel, aby ses ji snažil schovat.“ Psí čumák se díval, jak Dow otřel hrnek špinavým prstem, nalil si a zazátkoval láhev. „Jak můžeš mít v takovouhle chvíli pomyšlení na pití?“ zeptal se a stáhl chlapci z bezvládného těla zakrvácený kabát.

Dow pokrčil rameny a nalil si další. „Byla by škoda to tu nechat. A jak jsi sám řekl, je studená noc.“ Odporně se ušklíbl. „Zatraceně, že ty ale umíš žvanit, Psí čumáku. Jmenuju se Cregg.“ Udělal pár kulhavých kroků. „U Dunbreku jsem to dostal do zadku! Odkud jsi to vyhrabal?“ Plácl Mračňáka do zad hřbetem ruky. „Do prdele, to je krása, co? Pro to existuje nějaké slovo, žejo? Hej, co je to za slovo?“

„Hodnověrný,“ řekl Mračňák.

Dowovi se rozzářily oči. „Hodnověrný. To je přesně to, co jseš, Psí čumáku. Jsi takový hodnověrný parchant. Přísahám, žes jim moh klidně říct, že jseš sám Skarling Šťastlivec a oni by ti to uvěřili! Nechápu, jak to dokážeš s vážnou tváří!“

Psímu čumákovi moc do smíchu nebylo. Nechtěl se dívat na ta dvě mrtvá těla, která ještě ležela před nimi na kamenech. Pořád se mu honilo hlavou, jestli tomu chlapci nebude bez kabátu zima. Pěkně pitomá myšlenka, když tam tak ležel v kaluži vlastní krve jen jediný krok od něj.

„To je fuk,“ zavrčel. „Odvalte ty dva a přelezem tu bránu. Nevíme, kdy sem přijdou další.“

„To máš pravdu, veliteli, máš pravdu, ať už říkáš cokoli.“ Dow odvalil ty dva do vody, pak vyvlékl ze zvonku srdíčko a zahodil ho co nejdál do moře.

„Škoda,“ řekl Mračňák.

„A čeho?“

„Škoda toho zvonku.“

Dow na něj zamrkal. „Škoda zvonku? Zatraceně! Najednou jsi toho napovídal nějak moc a víš ty co? Myslím, že ses mi předtím líbil mnohem víc. Škoda zvonku? Přišel jsi snad o rozum, chlape?“

Mračňák pokrčil rameny. „Jižanům by se možná hodil, až se sem dostanou.“

„Tak si pro to srdíčko můžou, k sakru, zaplavat, no ne?“ A na to Dow popadl kopí, co předtím patřilo Jednorukému a prošel otevřenou branou s jednou rukou vraženou za ukradený kabát a bručel si pod nos. „Škoda zvonku… mord na to…“

Psí čumák se postavil na špičky a vyvlékl lucernu. Zvedl ji do výšky a postavil se čelem k moři. Zvedl jednu stranu kabátu a přikryl ji s ním. Pak ho spustil dolů a znovu ho zvedl a přikryl ji a pak ještě jednou a nakonec ji i s jejím mihotavým světýlkem znovu zavěsil na tyč. V tu chvíli to vypadalo jako příliš malinké světýlko, aby se u něj mohly zahřát všechny jejich naděje. Příliš malinkaté světýlko, než aby ho bylo vidět až tam daleko na vodě, ale bylo jediné, které měli.

Celou tu dobu čekal, že se ten jejich plán pokazí, že se ve městě ozve křik, že se z té otevřené brány vyhrne na šedesát karlů a všechny tři je pobijí, tak, jak by si to zasloužili. Málem se pomočil, když si to představil. Ale nikdo se neobjevil. Neozvalo se nic, než skřípání prázdného zvonku na tyči a pleskání studených vlnek o dřevo a kámen. Bylo to přesně tak, jak to naplánovali.

První člun se vyloupl ze tmy a na jeho přídi se šklebil Třesavec. Za ním byla v loďce nacpaná dvacítka karlů a pěkně opatrně veslovali, bledé tváře stažené napětím, zuby zaťaté usilovnou snahou nebýt pokud možno vůbec slyšet. Přesto každé zaskřípění kovu a zapraskání dřeva napínalo Psímu čumákovi nervy k prasknutí.

Třesavec a jeho hoši přehodili přes bok loďky několik pytlů se senem, když se ještě víc přiblížili, to aby dřevo neskřípalo o kámen, jak už to bylo všechno vymyšlené několik týdnů předem. Vyhodili lana a Psí čumák a Mračňák je chytili, přitáhli loďku ke břehu a přivázali ji. Psí čumák se ohlédl po Dowovi, který tam pořád stál, tiše a nedbale se opíral o zeď v bráně a pomalu zavrtěl hlavou, aby jim naznačil, že ve městě je klid. Pak se k němu Třesavec tiše a hladce přeplížil a ve tmě si dřepl.

„Dobrá práce, veliteli,“ zašeptal s úsměvem přes celou tvář. „Dobrá a pěkná.“

„Čas na to, abysme se navzájem poplácali po zádech, přijde pozdějc. Teď přivažte ostatní čluny.“

„Pravda.“ To už připlouvaly další loďky, další karlové, další pytle se senem. Třesavcovi hoši je vytáhli na břeh a muži se pomalu přesouvali na přístaviště. Všichni možní muži, kteří k nim za posledních pár týdnů přešli. Muži, kterým se nelíbily Bethodovy nové způsoby. Brzy jich byl u vody pěkný zástup. Bylo jich tolik, že se Psímu čumákovi ani nechtělo věřit, že je nikdo nevidí.

Zformovali se do skupin, právě, jak to naplánovali. Každá ze skupin měla vlastního vůdce a vlastní úkol. Pár hochů znalo Uffrith a ti jim do písku namalovali plánek toho místa, tak, jak to dělával Trojstrom. Psí čumák se ujistil, že ho všichni znají. Musel se usmát při vzpomínce na to, jak moc se kvůli tomu Černý Dow ušklíbal, ale teď se ukázalo, že to stálo za to. Sám teď dřepěl u brány a oni kolem něj procházeli, jedna temná a tichá skupinka za druhou, v přesných intervalech.

První byl Tul a s ním tucet karlů. „Tak jo, Hrome,“ řekl Psí čumák. „Ty máš hlavní bránu.“

„Jo,“ přikývl Tul.

„Je to nejdůležitější úkol ze všech, tak se snaž to provést tiše.“

„Provedem to tiše, spolehni se.“

„Tak hodně štěstí, Tule.“

„To nebude třeba.“ A obr se rozběl do temných ulic se svou bandou v patách.

„Červeňáku, ty máš věž u studny a hradby kolem ní.“

„To mám.“

„Třesavče, ty a tví hoši budete mít na starosti náměstí.“

„Budem jako sovy, veliteli.“

A tak procházeli branou a mířili do temných uliček, další a další a nedělali větší hluk, než vítr od moře a vlnky v přístavišti. Psí čumák každé skupině zopakoval její úkol a poplácal je, jak kolem něj procházeli. Poslední šel Černý Dow spolu s oddílem drsně vyhlížejících mužů.

„Dowe, ty máš náčelníkovu síň. Nacpi ji dřevem, jak jsme se dohodli, ale nepodpaluj ji, rozumíš? Nezabíjej nikoho, koho nebudeš muset. Ještě ne.“

„Ještě ne, tak jo.“

„A Dowe.“ Otočil se. „Neobtěžuj ani žádné ženské.“

„Co si myslíš, že asi tak jsem?“ vyštěkl a ve tmě mu zasvítily zuby. „Nějaké zvíře?“

A bylo to. Zůstal tam jen on a Mračňák a pár dalších, co měli hlídat u vody. „Hm,“ řekl Mračňák a pomalu pokýval hlavou. To od něj byl opravdu velký projev uznání.

Psí čumák ukázal na tyč. „Vezmi ten zvonek, jo?“ řekl mu. „Mohli bysme ho nakonec potřebovat.“

Mord na to, že to ale byl zvuk. Psí čumák musel napůl přivřít oči a celá ruka se mu roztřásla, když rukojetí nože rozezvučel zvonek. Mezi všemi těmi domy se necítil zrovna nejlíp, vmáčknutý mezi zdi a ploty. Za svůj život ve městech mnoho času nestrávil, a ten, který tam přečkal, se mu nikdy nelíbil. Ať už to bylo vypalování a zmatek po obléhání, anebo polehávání v Bethodově vězení a čekání na smrt.

Zmateně se rozhlédl po shluku břidlicových střech, po zdech z šedivého, starého kamene a černého dřeva a špinavé šedivé omítce. Všechno se to v slabém dešti lesklo. Připadalo mu to jako hodně divný život, spát v takovéhle krabici a celý život se motat na tom jednom jediném místě. Už jen ta představa ho znervózňovala, jako kdyby ho už dost nevyplašil ten zvuk zvonku. Odkašlal si a položil ho na dláždění vedle sebe. Pak tam stál a čekal, s jednou rukou na jílci meče a doufal, že to takhle bude vypadat, že to myslí vážně. Z ulice sem dolehlo dupání nějakých kroků a na náměstí přiběhlo děvčátko. Když je tam uviděla stát, tucet chlapů, zarostlých a ozbrojených, s Tulem Duru v jejich středu, otevřela ústa dokořán. Nejspíš ještě nikdy neviděla chlapa ani zpola tak vysokého. Rychle se otočila, že uteče tam, odkud sem přiběhla a na vlhkých kamenech skoro uklouzla. Pak uviděla Dowa, jak sedí na hromadě dříví hned za ní, líně se opírá o zeď, tasený meč položený na kolenou a zůstala stát, jako kdyby ji přimrazil.

„Nic se neděje, děvče,“ zavrčel Dow. „Můžeš klidně zůstat tam, kde jsi.“

To už přicházeli další a další, přibíhali na náměstí ze všech stran a když viděli Psího čumáka a jeho muže, jak tam stojí a čekají, všichni vypadali stejně šokovaní, jako to děvče. Většinou ženy a chlapci a pár starců. Všechny vytáhl z postele zvuk zvonku a všichni byli ještě rozespalí, oči zarudlé a tváře nateklé, šaty zmuchlané a byli vyzbrojení tím, co bylo po ruce. Byl tam kluk s řeznickým sekáčkem. Stařec, celý shrbený, s mečem, který vypadal ještě starší, než on sám. Vpředu bylo děvče s vidlemi a bujnou hřívou zašmodrchaných tmavých vlasů a její výraz připomněl Psímu čumákovi Šari. Tvrdý a zamyšlený, stejný, jakým se na něj dívala před tím, než spolu začali spát. Psí čumák se zamračil na její bosé a špinavé nohy a doufal, že ji nebude muset zabít. Pořádně je zastrašit byl ten nejlepší způsob, jak to celé rychle a snadno provést. A tak se Psí čumák raději pokusil promluvit jako někdo, koho je třeba se bát, než jako někdo, kdo nebyl daleko k tomu, aby se sám podělal. Tak, jak by možná promluvil Logen. Ale to by možná přineslo víc strachu, než by bylo nutné. Tak možná, jak by promluvil Trojstrom. Drsně ale spravedlivě, tak, aby to bylo dobré pro všechny.

„Je mezi váma váš náčelník?“ zahřímal.

„To jsem já,“ zaskřehotal stařík s mečem a tvář měl protaženou zděšením, že uprostřed náměstí svého vlastního města zastihl dvacítku dobře vyzbrojených cizinců. „Moje jméno je Brass. Kdo, k čertu, jste vy?“

„Jsem Psí čumák a tohle tady je Harding Mračňák a tady ten velikán je Tul Duru Hrom.“ Několik párů očí se rozšířilo hrůzou. Někteří si mezi sebou začali něco mumlat. Zdálo se, že už ta jména někdy slyšeli. „Jsme tady s pěti sty karlů a tuhle noc jsme vám obsadili město.“ Na to se ozvalo několik vyjeknutí a zakňourání. Pravda byla spíš ta, že jich bylo něco kolem dvou set, ale nebyl důvod jim to říkat. Mohli by si říct, že by stálo za to pustit se s nimi do boje a on nestál o to být nucen propíchnout nějakou ženu, a nebo se od nějaké nechat probodnout sám. „V okolí je nás mnohem víc a vaše stráže jsou dobře spoutané, teda ty, které jsme nemuseli zabít. Někteří z mých mužů, a možná byste měli vědět, že mluvím o Černém Dowovi—“

„To jsem já.“ Dow předvedl svůj hrůzostrašný úšklebek a pár lidí se od něj bázlivě odtáhlo, jako kdyby jim Psí čumák řekl, že tam sedí sám ďábel.

„—no, měli v plánu natahat nějaký pochodně k vašim domovům a pobít pár lidí. Udělat věci, jak jsme je byli zvyklí dělat, když nám ještě velel Krvavá devítka, chápete?“ Nějaké dítě v davu začalo tiše plakat a notně popotahovat. Chlapec se sekáčkem se kolem sebe rozhlížel a ruka se mu chvěla. Tmavovlasé děvče zamrkalo a sevřelo vidle o něco pevněji. Takže pochopili, to je dobře. „Ale já jsem si řekl, že bych vám měl dát férovou šanci se vzdát, když je město plné ženských a děcek a tak vůbec. Mám nevyřízené účty s Bethodem, ne s váma, lidi. Spojené království chce tohle místo využít jako svůj přístav a přivézt sem svoje lidi a zásoby a podobně. Budou tady tak do hodiny, na svých lodích. Bude jich hodně. Stane se to, ať budete chtít, nebo ne. Podle mě jde o to, že to můžem provést krvavou cestou, jestli je to to, co byste chtěli. A mrtví vědí, že s tím máme dost zkušeností. A nebo nám můžete odevzdat svoje zbraně, jestli nějaké máte a můžem se dohodnout, pěkně v klidu a… jak se to řekne?“

„Civilizovaně,“ řekl Mračňák.

„Jo. Civilizovaně. Tak co říkáte?“

Stařec poklepával prsty na svůj meč a vypadal, že by se o něj raděj opřel, než ho tasil. Díval se nahoru na hradby, odkud ho sledovalo pár karlů a pak svěsil ramena. „Vypadá to, že jste nás dostali. Psí čumák, že? Často jsem slýchal, že jsi pěkně mazaný parchant. Stejně tady nezůstal nikdo, kdo by s váma bojoval. Bethod si vzal všechny muže, kteří byli schopni udržet štít i kopí najednou.“ Rozhlédl se po usouženém zástupu za sebou. „Necháte ženy na pokoji?“

„Necháme je na pokoji.“

„Ty, které budou chtít být nechané,“ dodal Dow a pošilhával po dívce k vidlemi.

„Necháme je být,“ zavrčel Psí čumák a vrhl na něj tvrdý pohled. „Postarám se o to.“

„Tak dobře,“ zasípal stařec, přišoural se blíž a ucukával před bolestí, když si klekl a položil svůj rezavý meč Psímu čumákovi k nohám. „Jsi lepší muž, než Bethod, aspoň podle toho, co vím já. Asi bych vám měl být vděčný za projevené milosrdenství, pokud teda dodržíte svoje slovo.“

„Uhm.“ Psí čumák si nepřipadal moc milosrdný. Pochyboval o tom, že ten starý, kterého zabil v přístavišti, by mu chtěl poděkovat, nebo ten jednoruký muž, probodnutý zezadu, a nebo ten hoch s proříznutým hrdlem, kterému sebral celý dlouhý život.

Jeden po druhém lidé z davu přicházeli blíž a pokládali na hromadu před ním zbraně, pokud se jim tak dá říkat. Byla to hromada starého rezavého nářadí a harampádí. Chlapec přišel jako poslední a se zařinčením upustil svůj sekáček mezi ostatní krámy. Bázlivě se ohlédl po Černém Dowovi a pak spěchal za ostatními a pověsil se na ruku té tmavovlasé dívce.

Stáli tam, vykulený zástup a Psí čumák skoro cítil jejich strach. Čekali, že je Dow a jeho karlové povraždí hned tady, na místě. Čekali, že je naženou do jednoho z domů, zamknou je tam a upálí. Tohle všechno Psí čumák už viděl. Takže se jim ani trochu nedivil, jak tam všichni stáli shluklí k sobě jako houf ovcí uprostřed zavátého pole. On sám by udělal to samé.

„Tak jo!“ vyštěkl. „To bysme měli! Vraťte se domů, nebo kam chcete. Před polednem tady budou Královští a bude líp, když budou ulice prázdné.“

Zamrkali na Psího čumáka, a na Tula a na Černého Dowa a taky jeden na druhého. Polkli, zachvěli se a zamumlali své díky mrtvým. Pomalu se začali rozcházet do svých ulic a do svých domovů. Živí, k obrovské úlevě všech zúčastněných.

„Dobrá práce, veliteli,“ řekl Tul Psímu čumákovi do ucha. „Ani samotný Trojstrom by to nezvládl líp.“

Dow se k nim přitočil z druhé strany. „A co se týká ženských, no, kdybys chtěl vědět, co si myslím—“

„Nechci,“ řekl Psí čumák.

„Neviděli jste mého syna?“ Nějaká žena, která neodešla domů, chodila od jednoho muže ke druhému, v očích jí stály slzy a tvář měla celou ustaranou a zděšenou. Psí čumák sklopil hlavu a zadíval se jinam. „Můj syn, byl na stráži, dole u vody! Viděli jste ho?“ Zatahala Psího čumáka za kabát a hlas měla roztřesený a plačtivý. „Prosím, kde je můj syn?“

„Myslíš si, že vím, kde kdo je?“ vyštěkl jí do ubrečené tváře. Otočil se a odkráčel pryč, jako kdyby měl před sebou fůru práce a celou tu dobu si říkal – jsi zbabělec, Psí čumáku, jsi zatracený, hnusný zbabělec. Pěkný hrdina, takhle parádně oblbovat houf ženských, děcek a starců.

Být vůdcem není snadné.

Abercrombie, Joe: Poslední argument králů (Last Argument Of Kings)
nakladatel: Polaris
překlad: Olga Macháčová
obálka: Laura Bratt
cca 530 stran; paperback; 130 x 200
plánováno na listopad-prosinec 2009

Joe Abercrombie


Diskuse


Pluton
18:57
9.11.2009

počet příspěvků: 1, poslední 9.11.2009 06:57
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...