27.9.2016 | Svátek má Jonáš






UKÁZKA: Joe Abercrombie, Čepel sama

5.3.2008 0:05

Čepel sama Joe AbercrombieTOPlist   Konec
   Logen se prodíral mezi stromy, bosé nohy mu klouzaly na vlhké hlíně, rozbředlém sněhu a mokrém jehličí, supěl a krev mu pulzovala ve spáncích. Zakopl a dopadl na bok; málem si při tom rozpáral hrudník vlastní sekerou. Ležel tam, lapal po dechu a rozhlížel se po šerém lese.
   Byl si jistý, že ještě před chvílí byl Psář těsně za ním, ale teď ho nikde neviděl. Co je s ostatními neměl tušení. Skvělý vůdce, nechat se takhle oddělit od svých chlapců. Měl by se pokusit dostat zpátky k nim, jenomže šankové byli všude kolem. Cítil je, jak se pohybují mezi stromy, jejich pach ho štípal v nose. Měl dojem, že nalevo někdo křičí, možná bojuje. Pomalu vstal a snažil se přitom nedělat hluk. Praskla větvička a on se bleskurychle otočil.
   Mířil na něj oštěp. Krutě vypadající oštěp se šankou na druhém konci.
   „Kurva,“ řekl Logen. Vrhl se na bok, uklouzl a dopadl na obličej, hned se ale odkutálel do křoví a celou dobu čekal, že mu do zád zajede oštěp. Vyškrábal se na nohy a ztěžka dýchal. Znovu uviděl blížící se hrot, odskočil a skryl se za nejbližší strom. Jakmile opatrně vyhlédl, ploskohlavec zasyčel a bodl po něm. Logen se ukázal na druhé straně kmene, jen na chviličku a hned se zase schoval, oběhl strom a s hlasitým řevem ťal sekerou. Křuplo to, jak se její čepel zaryla hluboko do šankovy lebky. Naštěstí; však už si říkal, že má na trochu štěstí nárok.
   Ploskohlavec tam stál a zíral na něj. Pak se začal kymácel a po obličeji mu stékala krev. Konečně se zhroutil na zem, přičemž Logenovi vytrhl sekeru z ruky. Jak se svíjel na zemi, Logen se pokusil zachytit topor sekery, jenomže šankovi se nějak podařilo nepustit oštěp a jeho hrot zasvištěl vzduchem.
   „Ou!“ vyjekl Logen, když ho oštěp škrábl na paži. Padl na něj stín. Další ploskohlavec. A zatraceně velký. Už letěl vzduchem, ruce rozpřažené. Nebyl čas vytrhnout sekeru z rány. Nebyl čas uhnout. Logen otevřel ústa, ale nebyl čas něco říct. Co vlastně můžete říct v takové chvíli?
   Dopadli na mokrou zem společně a kutáleli se po hlíně, trní a zlomených větvičkách, rvali se, mlátili a vrčeli na sebe. Logen se hlavou udeřil o kořen, až mu zazvonilo v uších. Někde měl nůž, ale nedokázal si vzpomenout kde. Kutáleli se dolů z kopce a svět se točil kolem nich. Logen se snažil zbavit pocitu otupělosti a zároveň uškrtit velkého ploskohlavce. Zastavit se nedalo.
   Postavit si tábor u rokle vypadalo jako dobrý nápad. Nikdo se k nim nemohl připlížit zezadu. Jenže jak teď Logen sklouzl přes okraj skaliska, ztratil pro něj ten nápad hodně ze své přitažlivosti. Rukama zoufale zahrabal v mokré hlíné. Jenom kyprá prsť a jehličí. Jeho prsty se zaťaly do prázdna. Začínal padat. S hrdla se mu vydralo tiché zaskučení.
   Pak se jeho ruce konečně kolem něčeho sevřely. Na samém okraji propasti vyčníval z hlíny kořen stromu. Logen se houpal ve vzduchu a lapal po dechu, ale nepustil se.
   „Cha!“ vykřikl. „Cha!“ Stále byl naživu. Na to, aby vyřídili Logena Devítiprsťáka, pár ploskohlavců nestačí. Začal se vytáhovat nahoru, ale nešlo mu to. Nějaká velká tíha mu visela na nohou. Podíval se dolů.
   Rokle byla hluboká. Velice hluboká, se strmými, skalnatými stěnami. Občas se v nějaké puklině uchytil strom, vyrůstal nad prázdnotou a natahoval svou korunu do prostoru. Hluboko dole burácela řeka, rychlá a zuřivá, a bíle se pěnila kolem zubatých černých balvanů. To bylo zlé, jistě, ale skutečný problém byl mnohem blíž. Velký šanka byl stále s ním, pohupoval se sem a tam a špinavýma rukama se pevně držel Logena za levý kotník.
   „Kurva,“ zamumlal Logen. Byl v pěkné kaši. Pár průšvihů už zažil a dostal se z nich se zdravou kůží, ale v této chvíli na tom sotva mohl být hůř. To ho přimělo zamyslet se nad svým životem. Najednou mu připadal jaksi hořký a bezúčelný. Nikomu nebyl k užitku. Plný násilí a bolesti, a mezi tím jen zklamání a strádání. Pomalu jej opouštěly síly, ruce měl jako v ohni. Nezdálo se, že by velký ploskohlavec hodlal v nejbližších okamžicích spadnout. Vlastně se mu plazil po noze nahoru. Zastavil se a zlobně se na Logena zamračil.
   Kdyby to bylo obráceně a Logen visel na noze šankovi, nejspíš by si pomyslel: „Můj život závisí na téhle noze, co na ní visím – lepší bude nic neriskovat.“ Člověk by dal přednost vlastní záchraně před zabitím nepřítele. Potíž byla v tom, že šankové takhle neuvažovali a Logen to věděl. Proto ho nijak zvlášť nepřekvapilo, když šanka otevřel svou velkou tlamu a zakousl se mu do lýtka.
   „Aaaargh!“ zavrčel Logen a začal kopat bosou nohou šanku do hlavy, kopal ho tak silně, že mu na ní zanechal krvavý šrám, ale šanka hryzat nepřestal, a čím usilovněji do něj Logen kopal, tím víc mu klouzaly ruce z kořene na útesu. Už se dostal skoro na jeho konec, a navíc to vypadalo, že se každou chvíli zlomí. Pokoušel se nemyslet na bolest v rukou a pažích a na ploskohlavcovy zuby v noze. Spadne. Na výběr měl jen zda dopadne na kameny nebo do vody, což byl typ volby, která se více méně provádí sama.
   Jakmile před sebou máte nějaký úkol, je lepší pustit se do něj hned, než se třást strachy, jak to dopadne. Tak to alespoň Logenovi říkával jeho otec. Logen se volnou nohou zapřel o skálu, zhluboka se nadechl a vší silou se odrazil do prostoru. Cítil, jak ho pouštějí zuby, vzápětí i pracky, a na okamžik byl volný.
   Pak začal padat. Rychle. Kolem se míhaly stěny propasti – šedá skála, zelený mech, kousky bílého sněhu, vše se řítilo vzhůru.
   Logen se ve vzduchu pomalu otáčel a marně mával končetinami, příliš vyděšený, než aby křičel. Vítr z něj rval šaty, vháněl mu slzy do očí a bral mu vzduch od úst. Viděl, jak velký šanka dopadl na skálu vedle něj. Viděl, jak se o ni rozbíjí, odráží se a odpadá, dokonale mrtvý. To ho potěšilo, avšak jeho radost měla krátkého trvání.
   Dopadl do vody. Zasáhla ho ze všech stran jako útočící býk, vyrazila mu dech a zbavila jej vědomí. Stahovala ho stále hlouběji do studené temnoty…
   
   
   Část I
   
   „Sama čepel podněcuje k násilným činům.“
   —Homér
   
   Ti, kdo přežili
   
   V uších mu znělo šplouchání vody. To byla první věc. Šplouchání vody, šelestění stromů, ptačí cvrlikání.
   Logen pootevřel oči. Světlo pronikající listovím. Tohle má být smrt? Proč to teda tak strašně bolí? V celém levém boku mu cukalo. Pokusil se pořádně nadechnout, zakuckal se a vykašlával vodu a plival bláto. Zaúpěl, zvedl se na všechny čtyři, vylezl z řeky a převrátil se na záda do mechu, slizu a tlejících větví na břehu. Sípěl přes zaťaté zuby. Chvíli jen ležel a zíral na olověnou oblohu nad černými větvemi. V rozbolavělém hrdle mu hvízdal vzduch.
   „Ještě žiju,“ zachroptěl. Pořád byl naživu, i přes veškeré snahy přírody, šanků, lidí a zvířat. Jak tam ležel na zádech, promočený na kost, najednou se rozesmál. Byl to slabý, chrčivý smích. Pokud se o Logenovi Devítiprsťákovi dala říct jedna věc, pak to, že dokáže přežít.
   Nad říčním břehem vál studený vítr a Logen se brzy přestal smát. Možná byl naživu, ale jak dlouho přežije, byla jiná otázka. Posadil se a bolestí sebou trhl. Vrávoravě se postavil a opřel se o nejbližší strom. Vydloubal si hlínu z nosu, očí a uší a vyhrnul si mokrou košili, aby zjistil škody.
   Bok měl samou modřinu po pádu, modré a purpurové skvrny po celých žebrech. Citlivé na dotek, pravda, ale nezdálo se, že by měl něco zlomeného. Ovšem nohu měl na cucky, potrhanou a zkrvavenou od šankových zubů. Hodně to bolelo, přesto mohl nohou hýbat, což bylo hlavní. Pokud se měl dostat z téhle šlamastyky, bude nohy potřebovat.
   Kupodivu měl nůž stále v pochvě u boku. Ohromně ho to potěšilo. Podle jeho zkušeností nemohl mít člověk nikdy dost nožů, a tohle byl dobrý nůž. Jeho vyhlídky byly přesto chmurné. Byl sám, v lese plném ploskohlavců. Neměl tušení, kde je, ale mohl sledovat řeku. Všechny řeky vytékaly z hor na sever do studeného moře. Mohl jít proti proudu k jihu a vyšplhat nahoru na Výšiny, kde ho šankové nenajdou. To byla jeho jediná naděje.
   V této roční době tam bude zima. Mráz. Podíval se na své bosé nohy. Měl prostě smůlu, že šankové přišli, zrovna když si ošetřoval puchýře. A neměl ani kabát – seděl u ohně. V tomto stavu by v horách nevydržel ani den. Ruce a nohy by mu přes noc zčernaly a po kouskách by odumřel dřív, než by se dostal k průsmykům. Pokud by ho ovšem dřív nezabil hlad.
   „Kurva,“ zamumlal. Musel se vrátit do tábora. Musel doufat, že ploskohlavci odešli a že v táboře něco zanechali. Něco, co by mohl využít k přežití. To bylo hodně věcí k doufání, ale neměl na vybranou. Vlastně nikdy neměl na vybranou.
   
   Než Logen bývalý tábor našel, rozpršelo se. Velké kapky mu připlácly vlasy k hlavě a promočily mu šaty až na kůži. Přitiskl se k mechem obrostlému kmeni a zadíval se na tábořiště. Srdce mu bušilo a kluzkou rukojeť nože svíral tak pevně, až ho rozbolely prsty.
   Viděl zčernalý kruh, kde měli ohniště, a kolem něj ohořelé větvičky a rozšlapaný popel. Vedle byl kmen, na němž seděli Trojstrom a Dow, když se objevili ploskohlavci. Po mýtině byly roztroušené potrhané a polámané kusy výstroje. Napočítal tři mrtvé šanky zhroucené na zemi a jednomu z prsou trčel šíp. Tři mrtví a nikde ani stopy po živých. To bylo štěstí. Právě dost velké štěstí, aby mu umožnilo přežít, jako obvykle. Jenomže ploskohlavci se mohli každou chvíli vrátit. Musel si pospíšit.
   Vyběhl z lesa a rozhlédl kolem sebe. Holínky zůstaly tam, kde je nechal. Popadl je a natáhl si je na promrzlé nohy. Jak spěchal, málem uklouzl. Našel i svůj kabát, zastrčený pod kládou, obnošený a poničený po deseti letech používání za každého počasí i v bojích, potrhaný a posešívaný, bez poloviny rukávu. Tlumok ležel v křoví opodál a jeho obsah byl roztroušený po celé stráni. Logen, celý udýchaný, si dřepl a naházel všechno zpátky do tlumoku: kus provazu, starou hliněnou dýmku, pár proužků sušeného masa, jehlu a nit, zprohýbanou čutoru ještě s trochou alkoholu. Všechno bylo dobré. A užitečné.
   O větev se zachytila rozedraná pokrývka, mokrá a špinavá. Logen ji strhl a zašklebil se. Pod ní objevil svůj starý otlučený kotlík. Ležel na boku, jak ho zřejmě někdo při boji skopl z ohniště. Logen ho uchopil oběma rukama. Měl z něj příjemný, známý pocit, jak byl po letech používání zčernalý a zprohýbaný. Měl ten kotlík už dlouho. Prošel s ním všemi válkami, na Sever a zase zpátky. Všichni v něm na cestách vařili společně a všichni z něj jedli. Forley, Chmur, Psář, všichni.
   Logen se ještě naposledy podíval na tábořiště. Tři mrtví šankové, ale nikde žádný z jeho lidí. Možná jsou ještě tady. Možná kdyby riskoval, zkusil je najít—
   „Ne.“ Řekl to tiše, jen pro sebe. Dobře věděl, jak se věci ve skutečnosti mají. Ploskohlavců byla spousta. Hrozná spousta. Neměl tušení, jak dlouho ležel na břehu řeky. I kdyby pár chlapců vyvázlo, šankové po nich půjdou a v lese je pochytají. Určitě jsou z nich mrtvoly rozeseté po údolích. Logen nemohl dělat nic jiného než vyrazit do hor a pokusit se zachránit vlastní bídný život. Musíte být realističtí. Musíte, jakkoliv to bolí.
   „Zůstali jsme už jen my dva,“ řekl Logen, když nacpal kotlík do tlumoku a ten si přehodil přes rameno. Kulhal pryč, jak nejrychleji to šlo. Nahoru do kopce, k řece, k horám.
   Už jen oni dva. On a kotlík.
   Byli jediní, kdo přežili.

Nakladatelství Polaris, Brož., 432 str., překlad Dana Krejčová, obálka Laura Brett, vychází: 3. března 2008

Joe Abercrombie


Diskuse


Alča
10:36
5.3.2008

Jana677
11:42
5.3.2008

Jan Vaněk jr.
15:16
5.3.2008

Jana677
16:05
5.3.2008

Alča
10:50
6.3.2008

Noobos
23:57
30.8.2008

Jana677
8:33
5.3.2008

počet příspěvků: 7, poslední 30.8.2008 11:57
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...