28.3.2024 | Svátek má Soňa






UKÁZKA: Jo Walton, Draví a krvežízniví

14.6.2006


Draví a krvežízniví   (Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou) 

   I. Bon Agornin umírá
   
   **

   1. Bonova zpověď

   **

   Bon Agornin sebou zaškubal na smrtelném loži a prudce zamával křídly, jako by měl v úmyslu odletět do nového života ve starém těle. Lékaři zavrtěli hlavami a odešli, dokonce i dcery jej přestaly ujišťovat, že se zotaví. Prostornou podzemní slují profukoval vítr. Drak složil hlavu na skrovné zlaté jmění, snažil se zachovat klid, nabrat dech. K ovlivnění všech věcí příštích mu již nezbývalo mnoho času. Patrně hodina, snad méně. Bolestí v těle by se zajisté rád zbavil, ale zároveň si přál, aby nemusel litovat tolika věcí.
   Zaúpěl, změnil polohu na zlatém loži a pokoušel se uvažovat o svých životních osudech pozitivně. Církev učila, že šťastné znovuzrození se nezíská ani pomocí křídel, ani ohně, ale spíše prostřednictvím nevinnosti a pokojnou duší. Pokoušel se tedy dosáhnout blaženého klidu, ale dařilo se mu to jen s velkou námahou.
   „Nechybí vám něco, otče?“ zeptal se jej syn Penn, když se Bon utišil, a jemně vložil pařát na otcovo rameno.
   Penn Agornin, či spíše blahoslavený Penn Agornin, neboť mladý Penn se stal již pastorem, měl pocit, že chápe, co otce trápí. Z titulu svého úřadu vykonával při úmrtním loži službu již mnohokrát a těšilo jej, že může pomoci při odchodu ze světa právě vlastnímu otci, a ušetřit jej v této chvíli přítomnosti cizího draka. Místní pastor, blahoslavený Frelt, ani zdaleka nepatřil mezi otcovy přátele. Ti dva se po léta tiše nenáviděli a Penn považoval takový vztah ze strany pastora za zcela nepatřičný.
   „Uklidněte se, otče,“ oslovil jej. „Prožil jste dobrý život. Opravdu jen stěží si lze představit někoho, kdo by si mohl dělat na smrtelném loži tak málo výčitek.“ Penn svého otce velmi obdivoval. „Na začátku jste neměl téměř nic, jen urozené jméno, a nakonec jste i s křídly a plamenem přesáhl dvacet metrů, založil jste honosné sídlo a zjevně jste si získal úctu všech. Do dnešního dne přežilo pět vašich potomků. Mohu se tedy v církvi cítit bezpečně.“ Pozvedl jedno křídlo, převázané červenou šňůrkou. Zbožní ji považovali za symbol pastorova zasvěcení bohům a dračí rase, ostatní v ní viděli jen odznak imunity. „Berenda se dobře vdala, má potomky a její manžel sluje jako mocná Jeho Jasnost. Avan se úspěšně protlouká v Irietu. Zvolil si patrně cestu nejnebezpečnější, ale má silné přátele a zatím se mu daří dobře, jako kdysi i vám. Co se týče zbylých dvou, Hanery a Selendry, nebojte se o ně, i když jsou mladé a zranitelné. Berenda si vezme domů Haneru a dohlédne, aby se pod záštitou jejího manžela dobře vdala. Stejným způsobem se zase já postarám o Selendru.“
   Bon opatrně vtáhl vzduch a vydechl jemný obláček plamene a dýmu. Penn pohotově uskočil. „Všichni se musíte podřídit mému rozhodnutí,“ přerušil jej Bon. „Mladí, co se ještě neusadili, dostanou moje zlato, či alespoň to, co z něj zbylo. Ty a Berenda jste již začali s hromaděním kapitálu, a proto ode mne každý z vás obdrží jen jeden, symbolický díl. To málo, co zbylo, přenecháte ostatním. Nenakupil jsem velké jmění, ale jako pomoc jim to postačí.“
   „Už jsme se tak dohodli, otče,“ odvětil Penn. „Až si rozdělíme vaše tělo, dostanou pochopitelně větší díl. Berenda a já jsme se již zavedli, bratr a obě zbývající sestry však potřebují více.“
   „Vždycky ses choval tak, jak by se k sobě měli chovat všichni sourozenci,“ pochválil jej Bon a vydechl více kouře. „Než zemřu, Penne, chci se vyzpovídat. Vyslechneš mne?“
   Penn couvl, zahalil se do křídel. „Otče, církevní učení znáš. Zpověď se nechápe jako svátost již tři tisíce let. To je šest dračích životů. Zavání Dobou útlaku a pohanskými obyčeji Jaržů!“
   Bon zakoulel velkýma zlatýma očima. Jeho úzkostlivě zdvořilý syn mu někdy připadal jako cizinec. Penn by nikdy nevydržel to, co vydržel on. Nikdy by nepřežil. „Je možné, že tě učili o šesti životech, jenže za mého mládí ještě někteří z kněží poskytovali rozhřešení tomu, kdo o ně požádal. Odpuštění se stalo hříchem až později, za tvého života. Bylo špatné za rozhřešení platit, to ano, jenže ulehčit těm, kteří chtěli sejmout ze svých beder břemeno, bylo správné. Vždyť obřad rozhřešení dosud v modlitební knížce najdeš! Vím, že Frelt by mne ze samé zášti odmítl, ale domníval jsem se, že ty najdeš dost odvahy k tomu, abys mi pomohl.“
   „Přesto je to hřích, otče, a církev se proti němu staví stejně ostře jako proti létání kněží,“ Penn opět pokrčil svázanými křídly. „Pravda, nejde o článek víry, jen o dobovou změnu zvyklostí. Zpověď se prostě neslučuje s duchem doby. Rozhřešení ti patrně neposkytnu. Kdyby na to někdo přišel, ztratil bych místo. Kromě toho, brání mi v tom i moje vlastní svědomí!“
   Bon se znovu posunul a uvědomil si, že se z něho uvolňují šupiny; padaly na zlaté lože pod ním. Mnoho času mu již nezbývalo. Obavy se stupňovaly. „Neprosím tě o rozhřešení, když ho nemůžeš dát. Jen si myslím, že se mi zemře snadněji, když si tam neponesu tajemství.“
   „Můžete mi vyprávět, cokoli si jen budete přát, drahý otče,“ ubezpečil jej Penn a přistoupil opět blíže. „Jen to nenazývejte zpovědí a neříkejte, že to děláte proto, že jsem pastor. Kdyby se to někdo dozvěděl, ohrozilo by to mou pověst.“
   Bon pohlédl na červenou šňůrku svazující synova křídla. Vzpomněl si přitom, kolik musel zaplatit, aby syna do církve přijali, a jak se mu od té doby dobře dařilo. „Není to úžasné, co všechno dokázal tvůj malý přítel Šer?“ poznamenal Bon a vzápětí ucítil bolest valící ze mu z plic. Chtělo se mu zakašlat, ale netroufl si. Penn se chystal odpovědět, ale rozmyslel si to. Zafuněl. Tiše pozoroval otcův zápas. Malý Šer, kdysi kamarád ze školy, si nyní říkal Jeho Velebnost Šer Benandi, pán svého vlastního panství. Penn pro něho pracoval jako pastor, mohl si proto dovolit vlastní dům, manželku a potomky.
   „Žrát se navzájem je dračí zvyk,“ vypravil ze sebe konečně Bon.
   „V těchto dnech –“ začal Penn.
   „Jak víš, zůstal jsem z rodiny jediný, jako jediný ze všech bratrů a sester jsem se dožil toho, že mi narostla křídla,“ pokračoval Bon v proslovu k synovi. „Věděl jsi, že je sežrala Jeho Eminence z Telstiů či nejspíš jeho manželka, Její Eminence z Telstiů? Telstiové některé ze sourozenců sežrali, střemhlav se na ně vrhali z oblohy, zaměřili se na neduživé, ale mne, nejstaršího a nejsilnějšího, nechali pokaždé naživu. Neúprosně se drželi církevního učení, podle něhož věřili, že pojídáním neduživých zušlechťují dračí rasu a že mi tím dokonce prokazují laskavost. Neodpustil jsem jim, že mi sežrali otce a sourozence. Naoko jsem se s nimi i jejich dětmi přátelil, protože matce scházela síla. Nemohla ubránit ani mne, ani sebe, kdyby se rozhodli, že nás sežerou. Vzali si otcovo zlato a nám nezůstalo nic, jen jméno. V době, kdy jsme ze všech sourozenců zbyli jen tři, mi narostla křídla, jenže jsem byl jen něco přes dva metry dlouhý. Tehdy jsem pojal úmysl opustit domov a hledat štěstí jinde, jenže kdybych to udělal, vystavil bych se velkému nebezpečí. Délku a sílu jsem nemohl načerpat z konzumace hovězího. Sám jsem tedy pozřel zbývajícího bratra a sestru!“
   Pastor zůstal strnule ležet vedle umírajícího otce. Nevěděl, co mu starý drak prozradí, a to, co slyšel, přesahovalo i ty nejdivočejší představy. Penn právě prožil duševní otřes.
   „Zemřu celý?“ zeptal se Bon. „Usadí se má duše jako popel z dýmu, jak učí církev? Anebo se zrodím znovu v ovčí vlně, abych jako zákusek zahnal něčí hlad, anebo hůře, zrodím se jako plazící se červ či jako nějaký odporný bezkřídlý Jarž?“ Snažil se zachytit očima synův pohled. Penn však na něj jen němě zíral. „Od té doby jsem žil dobrý život, jak jsi říkal. Mnohokrát jsem hořce litoval, ale tehdy jsem byl mladý a hladový, nikdo mi nemohl pomoci a strašně jsem potřeboval letět pryč!“
   S pravidelným pleskáním z Bona odpadávaly šupiny. Z dechu mu vanulo více kouře než vzduchu. Začínal se mu kalit zrak. Jako pastor musel Penn pečovat o mnoho umírajících. Poznal, že otci zbývá jen pár minut. Roztáhl křídla a vyslovil závěrečnou modlitbu. „Nyní leť s Veldem, propouštím tě, aby ses znovu a svobodně zrodil s Kamranem po boku –,“ ale hrdlo mu naplnil dým a nemohl pokračovat. Kdysi si přečetl popis obřadu rozhřešení. Děsilo jej to, ale současně fascinovalo. Otec měl pravdu. Postup dosud zůstal v modlitební knížce. Nyní otec rozhřešení potřeboval. A jasnou mysl k tomu dalšímu. Penn sice patřil mezi konvenčně smýšlející mladé draky, zastával přece kněžský úřad, ale otce miloval. „Je to jen obyčej, žádná teologie v tom není,“ zamumlal. Přidržel otci před očima pařáty, aby je viděl. „Vyslechl jsem tvou –“ na okamžik zaváhal. Cítil nepatřičnost toho slova a přemýšlel, zda by nemohl použít jiné. Ne, jiné by otci neposkytlo ani útěchu, ani rozhřešení, které potřeboval. „– zpověď, slovutný Bone Agornine. Dávám ti rozhřešení. Ve jménu Kamrana, ve jménu Žurala a ve jménu Velda ti odpouštím.“
   Z hlubin otcových pohasínajících očí vyčetl úsměv, po něm se v nich rozhostil klid. A poté si jako vždy povšiml nepředstíraného údivu. I když se Penn stal svědkem konečného ohromení již mnohokrát, nikdy si nezvykl. Často přemýšlel, co se to jen za branami smrti skrývá, že to pokaždé překvapí i draky, kteří se s odchodem smířili. Počkal předepsanou chvíli a třikrát zopakoval poslední modlitbu, to pro případ, že by se k němu otcovy oči ještě obrátily. Nestalo se však nic, jako vždy, smrt zůstala smrtí. Jemně natáhl pařát. Pozřel obě oči, jak mu ukládala kněžská povinnost. Až pak svolal rituálním pokřikem pokrevní příbuzné: „Dobrý drak Bon Agornin se vydal na cestu ke světlu. Rodina se nyní shromáždí k hostině!“
   Nermoutil se, necítil hanbu, že porušil učení církve a dal svému otci rozhřešení, ani se neděsil toho, co otec spáchal. Necítil vůbec nic. Uvědomoval si jen, že prožil duševní otřes a že až počáteční šok odezní, ještě dlouho v něm přetrvá pocit tichého zoufalství.
   
   **
   2. V hovorně
   **
   Celá rodina se shromáždila v horních slujích ihned poté, co lékaři potřásli hlavami a Bon Agornin se po čtyřech odplazil do spodní sluje zemřít, doprovázen pouze Pennem. Kromě čtyř zbývajících Bonových potomků společnost sestávala z Jeho Jasnosti Daveraka, Berendina manžela, třech dráčat, plodu jejich první snůšky, nyní starších čtyř let, a místního pastora, blahoslaveného Frelta. Doprovázeli je čtyři zástupci Berendina služebnictva, s křídly pevně uvázanými ke hřbetu. Služebný personál rodiny doplňovala i stará členka družiny, Amera, s křídly pro jistotu upevněnými k břichu; díky dlouhotrvající důvěře a neformálnímu rodinnému zvyku je však měla svázaná stěží pevněji než pastor. Nikdo z přítomných nevyrostl do Bonovy délky, jen Jeho Jasnost Daverak se jí s více než třinácti metry od hlavy až po špičku ocasu přibližoval. I tak by však každá prostora s jedenácti vzrostlými draky a třemi dráčaty vypadala přeplněně.
   Po uvítání, úvodním bědování a dohadování, kdo sem musel dorazit z větší dálky, se draci rozdělili na dvě skupiny. První z nich, složená z Berendy a její družiny doprovázené blahoslaveným Freltem, se odebrala do vkusné hovorny vpravo od vchodu. Zbytek se soustředil v jídelně.
   Nikdo ze skupiny neměl co na práci. Draci mohli jedině čekat a hašteřit se. Stejně tak mohli zůstat i ve svých vlastních domovech, počkat si na nářek, zakroužit si a slétnout se na mršinu. Někteří však tvrdili, že tak se chovali draci v dávných dobách, že dnes se již poučili a zařídili si jeskyně a spodní sluje, aby se měli kam uchýlit, pokud chtěli umřít v klidu. To znamenalo, že si mohli vybrat ty, s nimiž se o tělo podělí. Některým drakům však připadalo velice kruté, že civilizace a moderní etické zásady mohou vést k tak nekonečnému čekání, jaké musela snášet rodina Bona Agornina.
   Jako celé sídlo, i hovornu si draci vytesali do tmavé horniny skalního podkladu. Nepřikrášlili si ji světlejšími oblázky, jak to činí v Irietu, neboť majitelé domácnosti o takovém zvyku nikdy neslyšeli a domnívali se, že je lepší, aby skála promlouvala sama za sebe. Tu a tam do ní nechali vyrýt módní krajinky, viditelné již při pohledu shůry. Bon Agornin krajinky odsouhlasil, protože nepředstavovaly žádné výdaje. Vyryly je rodinné příslušnice, mladé slečny, zejména Hanera, která sama sebe považovala za nadanou v tomto oboru. Jeho Jasnost Daverak z Daverakova vlastnil skvostně zdobený dům na venkově a dva měsíce v roce užíval letní dům v Irietu, neboť hlavní město se dostalo do módy, ale s rytinami nejspíš nesouhlasil. Věnoval jim jen letmý pohled a poté se snesl ke dveřím. Jeho choť Berenda, čili Její Jasnost Daveraková, jak si ji zvykli oslovovat v manželových kruzích, byla méně náročná, neboť své služebnictvo a potomstvo ihned hlasitě upozornila na krásu nejnovější krajinky. Přitom hořekovala, že v mládí, když ještě nebyla provdaná, nic tak pozoruhodného neměli, čímž rázem vzbudila dojem, jako by od sňatku uplynula tři století, nikoliv pouhých sedm let.
   Když ji opustila poslední špetička zájmu o rytiny, Berenda se usadila v besídce pod mohutnou krbovou římsou, nad níž se tyčilo několik sochařských děl. Sochy byly bezcenné, což se v horní sluji dalo očekávat, nicméně v sobě skrývaly jistý půvab.
   Jakmile Berenda přestala nepokojně přecházet sem a tam, což by vyvedlo z rovnováhy kteréhokoli společníka, dostavil se blahoslavený Frelt, stanul jí po boku a pohodlně se usadil. Berenda otočila hlavu a pátravě si jej prohlédla. Od doby, kdy naposledy navštívila otcův dům, uplynul již nějaký čas. Od svého odchodu a sňatku s Daverakem Frelta nespatřila.
   Všimla si jeho červených, dlouhých a vzadu povislých kněžských šňůrek poutajících křídla i ohlazených, téměř rovně zbroušených zubů. Se zuby kontrastovaly Freltovy naleštěné šupiny, zářící jasným bronzovým třpytem a odrážející jeho poněkud rozporuplné představy o vlastním postavení. Na jednu stranu se pastor musel chovat pokorně, současně však byl nucen zastávat vysoce duchovní místo, patrně nejvyšší ve společnosti. Frelt si to vysvětloval silnou vírou v posvátnost pastorovy osoby, zahrnující jak skromné zuby, tak honosné šupiny. Nikdy nelétal, dokonce ani přes strž ne, jenže před ostatními draky se rozhodně necítil jako méně urozený. Hlavu držel vztyčenou hrději, než by se na draka s imunitou slušelo.
   „Jak jsou krásná!“ zacvrlikal a rozplýval se nad jejími dráčaty. Kdysi dávno usiloval o Berendinu ruku, z čehož vyvstaly mezi ním a jejím otcem neshody. Protože s ní o této myšlence nikdy nepromluvil, Berenda se to oficiálně nedozvěděla. Na veřejnosti tudíž mohli udržovat zdvořilostní vztahy. Jako každá mladá dračice, jejíž otec dštil proti nabídce sňatku hromy a blesky a přísně ji nabádal nevycházet ven, aby si ji nikdo neodvedl, si však pastorovu pozornost velmi dobře uvědomovala. Tehdy sice zůstala poslušně doma, ale cítila se spíše polichocena než uražena. Dokonce nějakou dobu doufala, že se za něho vdá. Nyní měla závazky jinde, šupiny jí zářily jasnou červení vdané dračice a matky, a tak dnes Frelta vnímala jako neškodného a příjemného partnera, s nímž si může popovídat. Co se jeho týkalo, byl nakloněn vnímat Berendino vznešené manželství jako důkaz vlastního dobrého vkusu a měl ji rád spíše více než dřív. Žádnou nevěstu si za ta léta již nenašel, i když jako dobře situovaný pastor s vlastním úřadem netrpěl nouzí o nadějné partie.
   „Ano, všechna tři pocházejí z mojí první snůšky,“ usmála se a shovívavě shlédla na dráčata, hrající si u nohou chůvy – jedno černé, druhé zlaté a třetí světle zelené. Zbarvení je vystavovalo nebezpečí okamžitého pozření, ale naštěstí měla za otce mocného draka.
   „Jaké štěstí pro vás oba,“ podotkl Frelt a pohodil hlavou směrem k jejímu manželovi. Postoj Jeho Jasnosti Daveraka však vyjadřoval netrpělivost; rozhovoru vůbec nevěnoval pozornost.
   „Moje matka nikdy nesnesla do hnízda více než dvě vejce najednou,“ prohlásila Berenda. „Doufám, že se mi příště opět podaří snést tři. S požehnáním Veldovým, čím více dráčat, tím lépe!“
   „Rád vidím, že jste tak oddaná církevnímu učení,“ pochválil ji Frelt a otočil tentokrát hlavu k ní. „Mnoho zdejších statkářských rodin se ke kladení vajec vůbec nemá!“
   „Na Daverakově panství je to úplně stejné,“ postěžovala si Berenda.
   „Co se děje?“ zeptala se Jeho Jasnost. Daverak dal poprvé najevo zájem, neboť zaslechl zmínku o panství. Byl to temně zbarvený drak, téměř tak černý jako jedno z dráčat, s velmi širokými rameny a očima tak bledýma, že se zdály být téměř růžové – rozhodně nebyl hezký. Nebýt svázaných křídel, nikdo by nepochyboval o tom, že Frelt je ctihodnější drak, což Frelta těšilo o trochu více, než by se slušelo.
   „Mluvíme o nedostatku dráčat mezi farmáři a nižšími společenskými vrstvami, drahý,“ odpověděla Berenda něžně.
   „Nevím o tom, je jich dost, opravdu spousta,“ podivila se Jeho Jasnost Daverak. „Vždyť u Madžů na statku Na hrázi se před pouhými šesti dny zase snášelo! Měl jsem v úmyslu si tam dnes zaletět na kontrolu, nebýt tohohle zmateného předvolání.“
   „Můj otec umírá,“ upozornila jej Berenda důstojně a trošičku se odtáhla.
   „Ach, zajisté, má drahá. Sem jsme museli, vím to. Nechtěl jsem být hrubý,“ omluvil se Daverak. Poplácal ji křídlem a manželka jeho zkroušenost ocenila podobným nenápadným poděkováním. „Ale jak víš, Madžovým se vylíhla čtyři dráčata. To čtvrté patrně nebudou schopni na tak mizerné půdě uživit, a tak jsem myslel, že malému Lamerakovi přinesu domů něco výživného.“ Ukázal špičkou křídla na zelené dráče. „Všiml jste si zajisté, jak málo se vybarvil,“ obrátil se na Frelta. „Je to ale jen dočasné, čistě přechodná záležitost. Potřebuje čerstvá játra. V každém případě je brzy dostane. Když o tom tak uvažuji, tahle návštěva tomu vlastně nebude na překážku!“
   Frelt neřekl, že jeho vlastní sestru pozřel před lety jistý lord proto, že byla příliš zelená. „Jsem si jist,“ odpověděl, „že váš pastor věnuje těmto věcem stejnou pozornost, jakou jim věnujete vy.“
   „Konám svou povinnost,“ odtušil Daverak a pozdvihl křídla. „Nedovolil bych, aby mému neduživému synovi narostla křídla o nic méně než dráčeti nejubožejšího zemědělce. To však nezavdává žádnou příčinu k ukvapenosti. Lamerak se za týden či dva zcela zotaví.“
   „Veld nám dává děti a Žural dohlíží na pořádek ve světě,“ zadeklamoval Frelt a vztáhl paže jako při bohoslužbě.
   Jeho Jasnost se stáhla s pocitem, že je kárána a Berenda pohlédla jinam. Frelt ji zklamal natolik, že nebyla schopná promluvit. Rozpačitě se odmlčeli a dovádění dráčat se začalo rozléhat hlasitěji.

Walton, Jo: Draví a krvežízniví (Tooth and Claw)
nakladatel: Triton
obálka: Jana Šouflová
448 stran; paperback; 110 x 165
219 kč
plánováno na červen 2006

Jo Walton










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...