29.8.2016 | Svátek má Evelína






UKÁZKA: Jarosław Grzędowicz, Pán ledové zahrady 2

5.9.2008 0:05

Pán ledové zahrady 2 Jaroslaw GrzedowiczTOPlist   Kniha druhá

   (ukázka z rukopisu)

   Víte, co je to peklo?
   Peklo, to jsou dva zamlžené štíty, tisknoucí se k sobě jako dvě půlky zadnice. Jsou to tytéž zubaté linie hor, zahalené namodralým oparem. Jsou to v dálce postřehnutelné dvě skvrny lesa šplhající po úbočích, planoucí královskými barvami podzimu. Je to třiasedmdesát jehličnatých keřů, pokroucených, jako by je stvořily ruce mistra bonsají. Jsou to kolem rozsypané šedobílé hroudy vápencových skal, šedivé jako zkažené maso. Jsou to jiskřící plivance sněžných čepiček na vrcholcích. Je to překrásná horská scenérie jako z pohlednice, která se stává vším. Neměnná, nudná, nádherná. Pohlednice náhle povýšená do role všehomíra. Je to ve vláknech dřeva uvězněný věčný hněv a vztek. Je to vyschlé dřevěné hrdlo, které nezná křik. To je peklo.
   Jsou to kořeny vinoucí se ve skalnaté horské půdě jako červi, zoufale hledající mezi neužitečnými kamennými plochami, křehkými jako pařáty mrtvoly, alespoň kousíček živné zeminy. Je to lepkavou sladkostí vonící sluneční světlo.
   Je to štíhlý kovaný hrot, tkvící v dřevěných střevech. Je to cizí, mrtvá větev procházející kmenem jako ztuhlý blesk.
   Je to modlitba za bouři. Za náhlý vodopád elektrického vysvobození. Za hrom, popel a oheň.
   To je peklo.
   Být stromem.
   Hrůza... hrůza... hrůza...
   
   Objevuje se znenadání, přímo z podzimní mlhy. Vynořuje se spěšně zpoza štítu, bledý obličej pokrytý klikatými čarami tetování, vytřeštěné černé oči blýskající na okrajích úzkými proužky bělma. Zaschlé cákance krve na tvářích a na čele.
   Prudce popadne kořen a kousek skály, jak se pokouší vytáhnout výš, ale něco ho stáhne zpátky. Je mladý. Je mu nanejvýš sedmnáct let a je do krajnosti, smrtelně vyděšený. Už se nestará o to, že mu slzy děsu ve stružkách stékají po obličeji a z úst se ozývá kňučení. Zajímá ho jen neznámá síla, která ho stahuje dolů, do propasti.
   Příčina je jednoduchá. Šedohnědá přikrývka, sepnutá na ramenou stříbrnou sponou s motivem tančících hadů, se zachytila o kořen. Chlapec se ale zmítá v záchvatech paniky. Může sebou jenom bezmocně škubat, jen táhnout vpřed jako zapřažený kůň. Vteřiny mu protékají mezi prsty, stružky krve z rány na čele mu splývají po tvářích.
   Chlapec... Podle místních standardů už je dávno dospělý. Je to válečník. Narozený s vražedným železem v rukou, ukolébávaný k spánku písněmi o hrdinech, zakalený představami o vlastní hrdinské smrti. Ale přesto teď pláče a škube pláštěm zachyceným za kořeny, protože zblízka to vypadá úplně jinak než v písních. Vlastní smrt pozorovaná zblízka se zdá být páchnoucí, obyčejná a bolestivá. Nepřijde vzrušující, nádherné umírání, které by stálo za píseň. Zblízka je to jen krutá, děsivá smrt někde v horách. Osamělá agónie a studnice zoufalství. A především neschopnost smířit se s tím, že k tomu dojde už teď. Okamžitě. Dnes. Navždy.
   Šíp se s jedovatým zasyčením zabodává do ztvrdlé půdy těsně vedle chlapcovy dlaně. Je slyšet jen krátký přidušený výkřik, mladík konečně nachází propletené stříbrné hady tisknoucí hrtan a trhá za sponu. Plášť sklouzává z ramen, spona padá do propasti, odráží se od kamenů a mladý válečník se po čtyřech plazí strmou stezkou, přidržuje se keřů a skal.
   Přicházejí.
   Je slyšet hrdelní kletby a zrychlené oddechování. Je slyšet vrzání hrubých kůží a řinčení oceli.
   Další šíp vylétává z údolí a prosviští těsně nad uprchlíkovou hlavou, hvízdaje jako rozzuřený sršeň.
   Přicházejí.
   Jsou tři.
   Nemají černorudá tetování na rukou a na tvářích, ani copánky sčesané ke krku a natřené smolou. Pod okulárovými nánosníky přileb a hranatými obličejovými chrániči jsou vidět krátce zastřižené vousy.
   Volají na něj, triumfálně, chraptivě. Stoupá z nich pára, obláčky ohýbané ledovým podzimním větrem. Jeden se nakloní přes skálu a křičí na někoho dole, ozvěna se odráží od štítů. Smějí se, když se dívají, jak se po čtyřech plazí pryč, jak se pokouší vstát, aby mohl běžet, ale zakopává, padá a zase se plazí.
   Ten první, velký jako hora, sundává přilbu a opatrně ji pokládá na zem. Pak si rozepíná plášť a uvolní tím další obláčky páry stoupající z lamelového pancíře. Zase volá, posměšně, vyzývavě, a pomalu vytahuje meč. Je slyšet ocelové, protáhlé skřípání ostří, obr se narovnává a hýbá rameny jako gymnasta, něco mu křupe v krku.
   Chlapec bezradně osahává prázdnou pochvu na opasku, vzpomínku na ztracenou zbraň, ale dál se plazí vpřed, slepý a hluchý děsem.
   Na okamžik pozvedne zrak a najednou vidí Kmen. Otevírá ústa a oči ještě více doširoka, na obličeji se mu objeví nevěřícný a šokovaný výraz. Zdá se, že našel něco, co už dlouho hledal. Na několik chvil zapomíná na pronásledovatele, kteří ho obklíčili, a zvedá pohled podél podsaditého Kmene ukrývajícího lidskou siluetu s rozpaženýma rukama. Mezi Větvemi je vidět výrůstek podobný hlavě s obličejem zkřiveným bolestí, uprostřed Kmene trčí stříbrné ratiště jasanového kopí.
   Trvá to jen krátce.
   Chraplavý výkřik sráží uprchlíka na zem. Mezi poslední vteřiny života, odtékající jako pivo z rozbitého džbánu. Zase na něj volají, uvolnění, skoro přetékající adrenalinem. Už jenom pár kroků. Konec.
   Za chvilku bude hotovo.

Pán ledové zahrady 2

/Pan Lodowego Ogrodu 2/
Grzędowicz, Jarosław
Nakladatel: Triton
Překladatel: Robert Pilch
Obálka: Grzegorz Kmin
Redakce: Jiří Popiolek
Rok vydání: 2008
Počet stran: 480
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback
Cena: 369 Kč

Jarosław Grzędowicz


10 rodičovských rad
10 rodičovských rad

Jak vychovat šťastné děti.













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...