9.12.2016 | Svátek má Vratislav






UKÁZKA: James Silke, Posel smrti 1 - Zajatec rohaté přilby

27.9.2006

Zajatec rohate prilnyKapitola první

NÁJEZDNÍCI


Přišli ze sluncem spálené pouště. Řada malinkých temných teček zvedala písečný prach ke žlutému nebi. Občas probleskl kov; jinak převládaly kožichy barvy odporně našedlého bláta. Což podle nájezdníků představovalo dokonalý vzhled. Připomínali tarantuli s učesanými chlupy.
Jednalo se o jízdní oddíl. Devět jezdců s kušemi v sedlových pouzdrech, meči v pochvách, toulci a dýkami u pasu. Zvědové. Slídivé prsty kočovného impéria, které ovládalo jižní země od Temného kontinentu na západě, přes země Žlutých tváří až po ostrovy Vycházejícího slunce na východě. Kitzaacká horda.
Jejich koně byla malá, zjizvená stvoření se spletenými hřívami a ocasy. Vynikali vytrvalostí. Jezdci, tvrdí veteráni pouštních tažení, jim byli podobní. Jednalo se o Lovce, členy jednoho ze tří Chelských regimentů, pod vedením vojenského diktátora Klanga.
Helmice, chrániče paží a kyrysy byly z černě nalakovaného bambusu, vyztužené ocelovými pásy. Pláště měli širokými koženými řemeny připevněny k ocelovým hákům na sedlech. Na vrcholcích přileb se širokým okrajem ve tvaru převrácené mělké mísy se blýskal půlměsíc z ryzího stříbra. Jejich zbraně byly cizelované obrázky motýlů a zdobila je patina sražené krve a zažrané špíny z nesčíselných bojišť. Každá skvrna a zub na jejich ostřích vypovídaly příběhy o násilí a vítězství naplněném bolestí.
Ploché snědé tváře jezdců zračily podobné příběhy – příběhy mužů přinášejících ocel a smrt.
Dojeli na sever ke kataraktům, tam velitel hlídky Yat přitáhl otěže a nařídil zastavit. Byl to malý, silný dohněda opálený muž. Jeho jednotku tvořilo sedm veteránů a jeden nováček, chlapec zvaný Mladá ruka, který uzavíral voj. Zírali do hlubiny jako herci, kteří se chystají vystoupit na pódium, na němž ještě nehráli. Na velmi nebezpečné pódium.
Mohutné skalnaté útesy zbrázděné bezednými roklemi klesaly téměř rovnoměrně a mizely v nízkých mracích. Připomínaly ohromné schodiště jakýchsi olbřímích bohů, kteří používají stromy místo párátek a močí blesky.
Vrásčitý zvěd jménem Soong prohodil: „Žádná pravidelná hranice, že?“
Akar souhlasně přikývl: „Při přechodu bude vojsko pěkně na ráně a my taky.“
Velitel Yat zavrčel, jako by přechod kataraktů představoval stejný problém jako nevyleštěná přezka opasku, a krouživým pohybem paže popohnal oddíl vpřed.
Otočili se na západ a jeli, dokud nedorazili k příkré stezce, která klesala do hlubiny. Soong vztyčil značku, rudou vlaječku s vyšitým vycházejícím sluncem, znamením jejich Motýlí bohyně. Akar vytáhl z kovového válce mapu, bambusové pero a inkoust a zaznačil stezku do mapy. Jakmile byl hotov, Yat zamířil po stezce dolů do nezmapované, neprobádané divočiny.
Jak zvědové sestupovali, kamenitou roklí se příjemně rozléhala ozvěna cinkotu řetězů a otrokářských okovů, které se jim houpaly u sedel. Tyto nástroje byly nádhernou ukázkou ruční práce a byly zdobené cizelovanými vyobrazeními propletených květin. Vojáci se píseň kovu ani nepokoušeli utišit. Tento zvuk, který mezi nepřáteli šířil děs a hrůzu, představoval pro jejich uši nádhernou hudbu. Připomínal jim, že už nepoužívají barbarské provazy ani hrubé kožené obojky, ale tvrdou ocel. Byli přece civilizovaní. Krev svých nepřátel pili dokonce z pohárů.

Kapitola druhá

KOBRA


Za katarakty, hluboko ve Velké lesní kotlině, malinký sutinný hádek vklouzl pod hustou pokrývku jehličí, listí a mechu a zastavil se u divoké rudé růže, kterou krášlily pablesky slunečního svitu. Plaz se nacházel v ohromné, neobydlené a prastaré části lesa, nazývané Stíny. Hustý porost borovic, smrků a bolehlavu vyrůstal z náruče plazivých rostlin a kapradí. Baldachýnem listoví pronikalo několik rozptýlených paprsků zlatistého světla. Svět stínů. Dokonalé místo pro zaměstnaného hada.
Zlaté oči plaza prozkoumaly okolí a spočinuly na temném otvoru mezi nadzemními kořeny mohutného smrku, který připomínal vchod do jeskyně. Nozdry se mu rozšířily. Černý jazyk zapátral ve vzduchu. Had nalezl, co hledal.
Vyklouzl z úkrytu, který mu poskytoval koberec jehličí a spadaného listí, vyplazil se na kmen padlé borovice a vklouzl do kaluže mihotavého slunečního svitu. Štíhlé, olivově zelené tělo o délce paže se svinulo, pak se zvedlo v elegantním oblouku a namířilo svůj hbitý jazyk na zastíněnou jeskyni na úpatí skály porostlé mechem. Za okamžik jeho tělo na slunci zežloutlo a malinké šupinky začaly sálat zlatavým svitem jako zářivý ukazatel cesty.
Ozval se zvuk, jak ve stínech jeskyně cosi ohromného vstalo, pak se znovu rozhostilo ticho. Za hadem se zachvěla stěna kapradí a pak se rozestoupila. Kapradí přidržovaly dvě postavy v kápích a s oštěpy v rukou. Ze stínu vystoupila ženská postava, oděná v bohaté smaragdově zelené sametové róbě. Perleťově bílé ručky tiskly těžké roucho k tělu, dlouhé, ostré nehty rudě žhnuly. Vstoupila do kaluže světla vedle zářícího sutinného hádka. Na okamžik se její oděv zamihotal, odrazil barvy slunečního svitu a šarlatové růže a změnil odstín na zářivě zlatou. Pomalu si stáhla kapuci z hlavy a upřeně se zahleděla do stínů jeskyně.
V hlubokých očních důlcích dokonale tvarované hlavy se jí třpytily šedozlaté oči ve tvaru mandlí, které lemovala tlustá vrstva černé maskary. Úzká klenutá obočí. Široké vysedlé lícní kosti. Úzké, ale smyslné rty nad lehce vyčnělou bradou. Dokonalá, průsvitná pleť jako do růžova zbarvená smetana. Vlasy měla ukryté pod čapkou tvořenou kovovými šupinami, pokrytými drobnými drahokamy, a vytvarovanou do podoby hadí kápě, která jí spadala až na ramena. Ve slunečních paprscích se bohatě blýskala. Byla to kouzelnice zvaná Kobra, Hadí královna.
V temnotě jeskyně se pohnul stín.
Kobře se na tváři objevil náznak sebejistého úsměvu. Rozevřela svou róbu, aby odhalila kypré tělo s bujnými křivkami. Široké boky. Úzký pas. Plná ňadra se dmula pod přiléhavým zlatým šatem jako dočasní zajatci. Promluvila tónem tak laškovným, jako když prsty hladí nahé stehno.
„Temný, přinesla jsem zprávu,“ pronesla.
„Žádné zprávy nepotřebuju,“ ozval se hlas z jeskyně. Zněl tiše, jako by byl mluvčí uvězněn v jámě ve středu země. A přesto v něm byla patrná síla spoutaného hromu.
„Tahle se ti bude hodit,“ změnila náhle tón. „Přináší varování. Velké a strašné události se blíží k Lesní kotlině. Události strašnější, než si dokážeš představit. Přicházejí armády veliké cizí říše na jihu. Temný, nosí zbroj a zbraně mocnější, než jaké doposud země spatřila.“
Z temného nitra jeskyně se ozvalo opovržlivé zavrčení.
Na tváři se jí rozprostřel úsměv, který u koutků odumřel. „Opovržení jim zbraně neotupí. Tihle cizí bojovníci jsou silnější, než jakým jsi kdy čelil. Žádný oheň, jaký rozpálíš, nezměkčí jejich kov, žádná zbraň, jakou můžeš mít, je neprorazí. Nebudeš schopen se jim postavit, ledaže by ses vhodně vyzbrojil.“
Čekala, ale žádná odpověď nepřicházela, a tak chlácholivě pokračovala. „Nepřišla jsem tě urážet, Temný. Jsem si jistá, že zemřeš velkolepě a tvou hrdinskou smrt budou u táborových ohňů velebit po mnoho let. Ale pokud chceš zůstat Pánem Stínu ještě o trochu déle, vyslechni mě.“
Ticho.
„Poslouchej, co ti řeknu! Jdi k mostu zvanému Citroníkový přechod. Ještě dnes! Najdeš tam zbroj a zbraně z tvrdého kovu. Tyto nástroje budou tvé, pokud máš vůli si je vzít.“
Znovu čekala na odpověď a opět žádná nepřišla. Na krásné chladné tváři se jí vlnil nedočkavý úsměv. Na okamžik byl nevinný, pak se náhle růží namalované rty žhavě zableskly.
Naléhavě pokračovala: „Pochop, Temný, Kobra nechce za svá slova zaplatit. Ne od tebe. To, co od tebe dostanu, je daleko cennější, než by mi mohl poskytnout chomáč tvé srsti či pohár tvé moči.“
Otočila se a prošla zpět rozděleným kapradím. Sutinný hádek ji v uctivé vzdálenosti následoval, pak se kapradí opět uzavřelo a byli pryč.

KAPITOLA TŘETÍ

CITRONÍKOVÝ PŘECHOD


Blížilo se poledne, když oddíl pod Yatovým velením dorazil na nejnižší katarakt a začal sestupovat klikatící se stinnou roklí, ze které vál vítaný chladivý větřík. Stěny byly poseté jeskyněmi jako lebka devítiokého kraba. Dokonalé místo pro napadení ze zálohy. Jeli dál, aniž by zvolnili krok.
K sebevědomí měli své důvody. Kitzaacké hordy za sto let nepoznaly hořkost porážky a zvědové pomáhali zotročovat kmeny, národy a celé kontinenty se stejnou rutinou, s jakou se velbloud vyprázdní. Coby příslušníci Chelského regimentu patřili ke kitzaacké elitě. Tu vybíral sám vrchní velitel Klang, který velel armádám, stanovým táborům a městům s domy z kůží Velké pouště, jež tvořila třetinu Kitzaacké říše.
Posledních devět let Yatův oddíl našel a zmapoval stezky a vesnice pouštních kmenů, aby je mohly snadno následovat oddíly nájezdníků, zeměměřičů a obchodníků. Ale nyní už byly pouště zmapované a kupci z měst si stěžovali, že jejich zákazníky začíná zboží z pouště, ty ženy s tmavou pletí a ti sveřepí muži, nudit. Chtěli něco nového a nejvyšší kněz Chrámu snů prohlásil, že nastal správný čas. Bylo léto. Čas sklizně. Tak začal první rok devítiletého tažení proti barbarským lesním kmenům.
Když zvědové vyjeli z rokle, přitáhli koním otěže. Před nimi ležel poslední most, hrubá, sluncem vybělená provazová lávka přetínala širokou, hlubokou strž, která oddělovala příkré katarakty od okraje lesa. Odřené provazy a prohýbající se dřevo sotva držely v rovině a chatrný most se houpal v mírném větru. Bylo zjevné, že tenhle výtvor lidských rukou již dlouho nevydrží a spadne do propasti. Tohle byl Citroníkový přechod. Ale zvědové zírali za něj. Jejich oči provrtávaly zdánlivě nekonečné moře zeleně, které se za stromy protkanými mlhou rozprostíralo všemi směry. Tohle byla Velká lesní kotlina. Země barbarů.
Pouze slunce a měsíc si pamatují, jak to tam tenkrát vypadalo. Bujný, spletitý a stinný svět, obydlený démony a hady, divokými muži a pyšnými smyslnými ženami. Svět tajemství, magie, hudby, vražd a násilí. Tu a tam se ze zeleně zvedaly ostrovy skály jako mohutné citadely, které se jednoho dne budou nazývat Malta, Sicílie a Mallorka.
Za mořem lesa se nacházela země, která se stane světadílem Evropa. Její severní polovina byla nyní pohřbena pod modrým ledem. Za dlouhá staletí a tisíciletí led roztaje a vzniknou oceány, proniknou kolem mohutných pilířů skály na západě a zatopí tuhle bájnou zemi legend. Ale tohle je příběh z jiné doby, jiných časů.
Nyní zde žily bujaré, rozesmáté, soupeřící kmeny. Nezávislí mužové a ženy měnili své náčelníky, jak se jim to hodilo. Byli to hašteřiví, bojovní lidé, kteří mohli nesouhlasit se zákony či hranicemi nebo pozvednout armádu větší než loupeživá tlupa psanců.
Ačkoli zvědové sledovali zemi nepřítele poprvé, jejich tváře vykazovaly jen velmi málo zájmu. Věděli, že v nadcházejícím tažení na ně nečeká žádná organizovaná obrana. Žádná armáda, která by se dala rozdrtit. Žádné pevnosti, které by se daly dobýt. Bude to snadné jako oškrábat maso z ovařené lebky.
Soong prohodil: „Hádám, že kupcům pochybí klecí. Tam je lidí jako listí na stromech.“
Zástupce velitele Akar přikývl: „Málo klecí i času. Tentokrát devět let nepostačí.“
„To se mi líbí,“ prohlásil Yat. „Aspoň to nebude tak úmorná dřina, udržet jednotky v pohotovosti.“
Sesedli z koní, napojili je i sebe, protáhli se v slunečním svitu, znova nasedli a popohnali koně. Dorazili k mostu, náhle přitáhli otěže, v sedlech se napjatě naklonili vpřed a očima slídivě propátrávali druhou stranu mostu. Co to zaslechli? Ze sedlových pouzder vytrhli kuše, nasadili ocelové šipky s ostrými hroty a čekali.
Za mostem podél hluboké rokle ubíhala na východ i na západ široká prašná stezka. V místě, kde začínal most, se k ní připojovala další stezka. Mířila na sever přes hájek roztroušených citroníků do hustého lesa. Na okraji lesa ležela hustá šedá mlha. Náhle se z mlhy vynořil obrovský šedý vlk a úzkýma žlutýma očima pozoroval zvědy. Pak se pomalu otočil a odloudal se zpět do mlhy, jako by zvědové nestáli za sežrání.
Zvědové vrhli na svého velitele nejisté pohledy, pak se prudce otočili, když z vrcholku jednoho stromu vyrazilo s křikem hejno vrabců a z dalšího se vznesl jestřáb. Zvědové zamyšleně pozorovali ptáky a přitom si nad slabinami a nad čelem prováděli magická znamení. Pak znovu vyrazili vpřed. Najednou se mezi stromy zvedl vítr, vzal hustou mlhu do svého náručí a hnal ji skrze citroníky a dále přes most.
Vypadalo to, jako by kýchl nějaký tichý, neviděný Pán přírody. Zvědové si rychle zakryli tváře límci a mlha zavířila kolem nich. Když se přehnala, vzhlédli zpět k mostu a uklidnili se, protože to, co spatřili, tomu rozuměli.
Mlhou, která stále ještě halila most, se blížila ponurá, temná postava v přilbě a se štítem a sekerou. Když se mlha rozptýlila, slunce odhalilo mohutné tělo, pokryté pletenci svalů, které se nadouvaly pod lesklou opálenou kůží. Z obrovského barbara čišelo na sto honů sebevědomí veliké jako hora, ačkoli by k němu, vzhledem k přesile, neměl mít žádný důvod.
Jeho zbroj se skládala ze špinavých černých kůží. Kolem nohou a pasu měl koženými řemeny přivázané kusy kožešiny. Jako zbraň měl sekeru nazývanou slonobijka, která měla příliš těžkou hlavici a příliš dlouhý topor, takže nebyla vhodná pro boj z blízka. Přilba mu zakrývala i tvář a na levé paži nesl malý okrouhlý dřevěný štít, zpevněný kovovými pásy. Čepel sekery a pásy na štítu byly vyrobeny ze surového železa.
Barbar se zastavil ve třetině mostu a čekal. Jak se sluneční paprsky odrážely od kitzaacké zbroje, zamrkal očima v krytu přilby.
Zvědové se disciplinovaně rozdělili do trojic a pozorovali barbara, jako by se jednalo o mrtvé tělo, které se má stáhnout z kůže a vykostit.
Jako první promluvil Soong. „Hádám, že si myslí, že brání most… možná celý les,“ prohodil zamyšleně.
„Možná ano, možná ne,“ prohlásil Yat. „Ale najisto chce bojovat.“
„Hlupák,“ zachechtal se Akar. „Teď je z něj mrtvé maso.“
„Možná víc než jen maso,“ zabručel Soong. „V tomhle lese se někteří pořád ještě páří s hady a kočkami. Dokonce i s démony.“
Yat přikývl. „Akare, podívejme se jakou barvu má jeho krev.“
Akar se smíchem ležérně nadzvedl kuši a od pasu vystřelil.
Temná postava se mírně přikrčila. Barbarovy oči kryté přilbou se zableskly bílým žárem, když pozoroval, jak ocelová šipka s tichým svistotem, který dokáží zaslechnout jen kojoti a sovy, protíná vzduch směrem k němu.
Temný barbar se v posledním okamžiku bleskově pohnul a okrajem zvednutého štítu zachytil letící šipku těsně nad svým srdcem. Ozvalo se hlasité třesknutí, jak se šipka zabodla do kovového pásu na štítě a barbara odhodila dva kroky zpět.
Zvědové si vyměnili ostražité pohledy, pak Yat vyštěkl: „Ching! Wei! Vyčistěte most! Chlapče, postarej se o koně.“
Ching a Wei zasunuli kuše do pouzder, sesedli z koní a otěže podali Mladé ruce. Bok po boku vyrazili k mostu. Byli to bystří, rozvážní vojáci. Tasili meče, oběma rukama sevřeli mírně zakřivené čepele, pak přenesli váhu téměř až na špičky nohou a houpavým pohybem vykročili vpřed.
Barbar je pozorně sledoval.
Náhle se oba zvědové zastavili a pohybem tanečníků sklonili meče špičkami dolů a dozadu, takže se v jakoby podřízené póze téměř dotýkaly země. Byl to výsměšný postoj. Na bezvýrazných tvářích se neobjevil ani náznak zájmu. Na spáncích ani pod očima se netřpytily kapičky potu. Ani se nepohnuli. Čekali chladní jako skála.
Barbar se zachvěl vztekem a bez varování vyrazil jak vymrštěný kámen. Zvědové hbitými krůčky přenesli váhu vpřed, jejich meče vylétly vzhůru a jejich rány se snesly na útočníka z protilehlých stran. Barbar nezpomalil.
Jeden sek odrazil toporem sekery, druhý nechal dopadnout na vrcholek přilby a pak už stál mezi nimi. Ustoupili, aby si udělali prostor pro další ránu. Příliš pozdě. Barbar koncem toporu odmrštil Weie o deset stop dozadu, hbitě se otočil a plochou stranou sekery prudce švihl směrem po Chingově hrudi.
Když Kitzaakk spatřil blížící se hlavici sekery, jejíž kov se blýskal ve slunci, zvlhly mu dlaně na rukojeti meče. Propadl panice a zakryl se pažemi jako nemluvně. Plochá hlava sekery ten chabý kryt prorazila a srazila muže na most. Dopadal tak prudce, že mu vzduch v plicích a krev v žilách okamžitě explodovaly a rozervaly jej zevnitř, takže se mu ramena a krk nadmuly jako balón.
Velitel Yat a jeho zvědové na okamžik ztuhli neschopní pohybu. Pak všichni začali pálit z kuší. Ale barbar měl svůj plán. Otočil se, aby čelil Weiovi, takže štít zachytil vystřelené šipky. Wei odhadl, že barbarovy šance se dramaticky změnily, a kousek ucouvl. Nyní stál a švihal mečem před sebou.
Barbar zaútočil. Wei ťal. Jeho meč se odrazil od dřevěného štítu a čepel barbarovy sekery dopadla z vysokého oblouku. Zasáhla Weie pod bradu a uťala mu hlavu.
Bezhlavé tělo zůstalo na okamžik nehybně stát, jako by se chystalo odejít. Ale hlava jej zradila a skutálela se na most, kde němě vzhlížela vzhůru, zatímco krev stékala mezi rozkročené nohy zvědů. Pak tělo padlo a narazilo na hlavu, která se odkutálela ve spršce třísek. Zvědové s napřaženými meči a s pozvednutými štíty obklopili barbara. Zdálo se, že mu to nedělá starosti. Hbitě se otáčel ze strany na stranu a pozoroval je zpoza štítu očima člověka, který není v obklíčení poprvé.
Barbar pozvedl sekeru, jako by očekával, že budou opatrní, aby se vzájemně nezranili. Ale zvědové nezaváhali a zaútočili všichni najednou. Rozsekali mu štít, rozbili přilbu a na ostří sekery se objevilo několik nových zubů. Při boji se vzpěry mostu posunuly, fošny podlahy skřípěly a provazy nevydržely napětí, praskly a vystřelily k obloze.
Barbarovy mocné údery majestátně duněly na ocelových kyrysech a přilbách, takže protivníci krváceli z úst. Do propasti odlétlo uťaté Yatovo ucho. Ale jeho útok neměl šanci na úspěch. Zvědové se z rozmyslem bránili a nechávali barbara útočit na svou ocelovou zbroj, která odolávala jeho ranám. Přes svou sílu a obratnost nedokázal sekyrou zasáhnout jejich životní orgány. Nakonec se barbarova sekera zamotala do třásní Yatova pláště. Velitel zvědů se vrhl na zem a využil váhy svého těla, aby vytrhl sekeru z barbarova sevření.
Barbar se instinktivně otočil, rozmáchl se poškozeným štítem, a udělal si tak trochu prostoru. Přitom se pod ním prohnul most. Uskočil dozadu a prkna praskla. Nohy i tělo prolétly vzniklým otvorem, ale štít byl příliš široký a zachytil se v díře mezi prkny podlahy mostu. Svíral držadlo štítu a zoufale se houpal pod mostem. Tisíc stop pod ním čekaly na dně rokle zubaté skály. Nahoře jej štít kryl před útokem zvědů. Velitel Yat, kterému z místa, kde mu chybělo ucho, stékala na krk krev, obešel štít, začal do něj kopat a křičet: „Kuše! Kuše sem!“
Kulhající a krvácející zvědové vytáhli kuše a nabili je. Pak se odpotáceli zpátky na most a nakoukli přes okraj. Barbara nedokázali zahlédnout, a tak se připojili k Yatovi, který se pokoušel rozsekat štít. Ten se přelomil, propadl dírou v mostě a zmizel v rokli. Ale svou pouť na dno dokončil sám.
Udýchanému barbarovi, který se na držadle štítu rozhoupal, se podařilo přehoupnout na podpůrný trám. Nyní jej objímal a vzhlížel skrze díru na Yata.
Krvácející velitel zvědů se zavrčením vytasil dýku. Vyhodil ji do vzduchu, zachytil za čepel a napřáhl k hodu. Náhle proud krve, který mu tryskal ze zranění na hlavě, ztratil sílu a změnil se v pramínek, který se mu klikatil dolů po bradě. Byla to jediná barva v jeho tváři. Jeho výraz zkameněl. Kolena se mu podlomila, tělo ochablo jako kus hadru, padlo dopředu, prorazilo další díru v prknech a s dýkou stále v dlani letělo střemhlav k zubatým skaliskům na dně rokle.
Barbar padajícímu tělu nevěnoval pozornost. Škrábal se přes křížné trámy k římse na bočním útesu, odkud čněl hlavní podpůrný trám mostu. Zvědové padli na kolena vedle díry právě včas, aby zahlédli, jak Yat dopadl na dno rokle a jeho tělo se rozprsklo jako nahnilé rajče. Muži sebou trhli, na okamžik neschopni pohybu, pak se sklonili do otvoru a namířili kuše. Ale nevystřelili. Barbar nebyl v dohledu.
Akar zavrčel: „Matko smrti!“ Vysoukal se z díry a zařval: „Chytněte mě za nohy!“
Zvědové jej popadli za kolena a chodidla a spustili jej do otvoru.
Akar spatřil barbara, jak sedí na skalní římse vedle hlavního podpůrného trámu. Nohy měl zvednuté a zády se opíral o útes. Skála se mu zakusovala do svalnatých zad a trhala kůži, ale zdálo se, že si toho nevšímá. Náhle vykopl oběma nohama a prudce udeřil do hlavního podpůrného trámu, který se rozštípl. Akar se pokoušel zaměřit kuši, když zaslechl sténání praskajícího dřeva. Hbitě vzhlédl, oči bledé strachem. Pak se celý most zhoupl a za hlasitého praskotu se zřítil do propasti i s Akarem a ostatními zvědy. Máchali rukama i nohama ve vzduchu a se zavilými tvářemi padali jako kameny. Nevydali ani hlásku, stejně tiší jako trámy a prkna, které se řítily ke dnu rokle zároveň s nimi.
Mladá ruka, který zůstal s koňmi na jižní straně mostu, se při pohledu na osud svých druhů zachvěl v sedle a zrak mu sklouzl na druhou stranu rokle.
Barbar vydechl úlevou, ale pak jej zasáhl padající trám do zad a další do ramene a srazily jej z římsy. Spadl pět stop, narazil na vyčnělou skálu útesu a sklouzl o dalších deset stop. Pak zaťal prsty do drsného kamene, vyškrábal se na další římsu, kde zůstal ležet a lapal po dechu. Mírně se nadzvedl, jako by se chtěl otočit a pozorovat, jak zvědové dopadnou na dno rokle, ale pak se zhroutil zpět na římsu. Oči se mu leskly, jako by se mu v mozku usídlila bouře.
Mladá ruka uvázal koně na provaz a opět se zadíval na barbara, který se trochu omámeně zvedal. Veliký muž vstal, rozhlédl se a pak se vydrápal zpět na silnici. Tam se unaveně posadil do prachu. Vrchní část přilby byla rozseknutá a její část se v podivném úhlu houpala směrem k rameni. Znovu se rozhlédl kolem sebe, pak jeho pohled přelétl rokli a zabodl se nováčkovi do očí. Chlapec tasil kuši a nabil ji, ale barbar se ani nepohnul. Mladá ruka vztekle pozvedl zbraň a chystal se vystřelit. Ale pak změnil názor, prudce svého oře otočil a se stádečkem osmi koní s prázdnými sedly vyrazil cestou, kudy zvědové přijeli.

Posel smrti - Zajatec rohaté přilby
/Frank Frazetta's Death Dealer - Prisoner of the Horned Helmet/
Silke, James

Nakladatel: Fantom Print
Překladatel: Zdeněk Milata
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Romana Vlková, Libor Marchlík
Rok vydání: 2006
Počet stran: 224
Rozměr: 145 x 205
Provedení: paperback

První kniha tetralogie Posel smrti.

James Silke


Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...