29.3.2024 | Svátek má Taťána






UKÁZKA: Jack McDevitt, Čindi

2.4.2010 9:05

Čindi Jack McDevittTOPlistkapitola 1

červen 2224

Lidé mají sklon věřit, že štěstěna se skládá rovným dílem z talentu, usilovné práce a vyložené náhody. Role těch posledních dvou se popírá těžko. Pokud jde o talent, řekl bych jen tolik, že jeho základem je najít ten pravý okamžik, kdy se do věci vložit.

– Harún al-Monides,

ÚVAHY, 2116

Priscilla Hutchinsová nebyla žena, které by se jen tak podlomila kolena, ale během fiaska s Proteem chybělo velice málo, aby ke kazateli Brawleymu zahořela smrtící vášní. Ne proto, že dobře vypadal, i když byl opravdu okouzlující, to se musí nechat. A ne proto, že byl sympatický. Vždy se jí líbil z obou těchto důvodů. Ale pokud by někdo naléhal, nejspíš by řekla, že to souviselo s jeho smyslem pro správné načasování.

Ve skutečnosti samozřejmě nebyl kazatelem, ale podle legendy pocházel z velice dlouhé linie baptistických chrličů ohně. Hutch ho znala jako občasného společníka u oběda, člověka, jehož čas od času vídala, jak do Akademie přichází, nebo z ní odchází. A co bylo možná nejdůležitější, jako hlas z prázdnoty během těch nekonečných letů na Serenity, Glory Point a Faraway. Byl to jeden z těch vzácných jedinců, s nimiž můžete mlčet, a přitom mít pocit, že máte dobrou společnost.

Důležité bylo, že tam byl, když ho zoufale potřebovala. Samozřejmě ne proto, aby jí zachránil život. Přímo jí opravdové nebezpečí nehrozilo. Ale vzal jí z rukou strašlivé rozhodování.

Stalo se to takto: Hutch byla na palubě Wildside, lodi patřící Akademii, a letěla na stanici Renesance, obíhající kolem Protea, obrovského vodíkového mračna, které se miliony let smršťovalo a jednou se stane hvězdou. Jeho jádro prudce hořelo pod tlaky, jež smršťování vytvářelo, ale jaderná reakce se dosud nenastartovala. Proto tam stanice byla. Aby ten proces sledovala, jak s oblibou říkal Lawrence Dimenna. Ale někteří lidé měli pocit, že Renesance je zranitelná, že dotyčný proces je nevyzpytatelný, a tito lidé se pokusili stanici uzavřít a její personál stáhnout. Nebylo to místo, po jehož návštěvě by Hutch prahla.

Uvnitř mračna neustále foukalo. Hutch byla zhruba den daleko a poslouchala, jak vítr skučí a sápe se po její lodi. Snažila se soustředit na lehkou snídani, toasty s ovocem, když uviděla první známku toho, co přijde. „Došlo k velké erupci,“ řekl Bill. „Gigantické,“ dodal. „Mimo stupnice.“

Na rozdíl od sourozenecké UI na Benjaminu Martinovi používal Hutchin Bill široké spektrum podob, z nichž podle nálady využíval tu, která podle něj měla největší šanci potěšit, naštvat nebo zastrašit. Teoreticky byl na to naprogramovaný, aby kapitánovi poskytl při dlouhých letech opravdovou společnosti. Jinak byla Hutch na lodi sama.

Momentálně vypadal jako strýček, jehož mají všichni rádi, ale který má sklon pít víc než by měl, a až nápadně pokukuje po ženách.

„Myslíš, že skutečně budeme muset podniknout evakuaci?“ zeptala se.

„Nemám dost dat, abych mohl udělat patřičný odhad,“ řekl. „Ale myslím, že spíš ne. Stanice je tady přece už dlouho. Určitě nevybuchne právě ve chvíli, kdy přiletíme.“

Byl to epitaf jak se patří.

Bez senzorů samozřejmě erupci neviděli. Neviděli bez senzorů nic. Svítící mlha, kterou se Wildside pohybovala, bránila zahlédnout prakticky cokoli, co bylo dál než třicet kilometrů.

Byl to vodík, osvětlený ohněm v jádru. Na monitorech by nebylo jednoduché odlišit Protea od pravé hvězdy, nebýt dvou proudů, tryskajících z jeho pólů.

Hutch se zadívala na obrazovky, na obrovské výtrysky plamenů šlehajících do mraků, na peklo zobrazené způsobem, který nějakým způsobem zneklidňoval víc než pohled na pravou hvězdu; možná proto, že ani nebudilo iluzi definovatelného okraje, ale spíš jako by vyplňovalo vesmír.

Při pohledu z vnějšku oblaku tvořily proudy elegantní obraz, který by si zasloužil Sorbanne: paprsky tvořené nabitými částicemi, ne úplně stabilními, šlehaly z kosmického majáku, který čas od času změnil polohu na skalách. Stanice Renesance se nacházela na rovníkové dráze, aby se snížila pravděpodobnost, že jí zbloudilá erupce zlikviduje elektroniku.

„Kdy čekají, že ten atomový motor naskočí?“ zeptala se.

„Pravděpodobně ne dřív než za tisíc let.“

„Ti lidi musejí být blázni, když tady v té polívce sedí.“

„V posledních osmačtyřiceti hodinách se podmínky zřejmě výrazným způsobem zhoršily.“ Bill jí věnoval samolibý povýšený pohled a vykouzlil elektronický zápisník. „Tady se píše, že jsou zařízení pohodlně. Bazény, tenisové dvorce, parky. Dokonce mořské lázně.“

Kdyby byl Proteus uprostřed Sluneční soustavy, tenký opar jeho nejzazších okrajů by pohltil Venuši. I když pohltil asi nebylo to správné slovo. Možná zahalil. Nakonec, až tlak dosáhne kritické hodnoty, se zažehne jaderná reakce, vnější vodíkový závoj to odfoukne a z Protea se stane hvězda třídy G, možná o něco málo hmotnější než Slunce.

„Jestli ta věc přestala být stabilní, je celkem jedno, kolik tam mají parků.“

UI jí dala najevo, že nesouhlasí. Neexistuje známý případ, že by se protohvězda třídy G stala nestabilní. Občas dochází k bouřím, což je to, co vidíme právě teď. Myslím, že si děláš přehnané starosti.“

„Možná. Ale jestli je tohle normální počasí, nechtěla bych tu být, až se podmínky zhorší.“

„Já taky ne. Ale kdyby vznikl problém v době, kdy tu budeme, měli bychom být schopní tomu poměrně snadno uletět.“

Doufejme.

Dispečer ji ujistil, jak je nepravděpodobné, že by Událost mohla nastat (ale zřetelně to slovo řekl s velkým písmenem.) Proteos pouze procházel obdobím škytavky. To se stává každou chvíli. Žádný důvod k obavám, Hutchinsová. Vy tam budete jednoduše jako pojistka.

Byla na Serenity na opravě, když jí zavolali. Lawrence Dimenna, ředitel stanice Renesance, tentýž Dimenna, který před pouhými dvěma měsíci vehementně tvrdil, že Proteus je naprosto bezpečný, stejně spolehlivý jako vedení Akademie, teď žádal o pojistku. Tak pošleme starou Hutchinsovou, aby si sedla na sopku.

A tak tady byla. S pokyny být v pohotovosti a držet Dimennu za ruku. A kdyby vznikl malér, postarat se o to, aby se všichni dostali pryč. Ale problém by neměl nastat. Jsou to přece odborníci na protohvězdy, a říkají, že je všechno v pořádku. Dělají jen preventivní opatření.

Prošla si seznam. Posádku tvořilo třiatřicet lidí, personál a činní vědci včetně tří postgraduálních studentů.

Ubytování na Wildside by bylo trochu těsné, pokud by museli vzít do zaječích. Loď byla konstruovaná pro jednatřicet lidí a pilota, ale do několika kajut se mohli vejít dva a na lodi byla lůžka navíc, která se dala v případě nutnosti použít ve fázích zrychlování a skoků.

Bylo to dočasné řešení, než Akademie dopraví ze Země Lochran, který procházel generální opravou – lépe řečeno obrňováním, aby zdejším podmínkám odolal, a v průběhu několika týdnů ji měl vystřídat jako trvalé záchranné plavidlo.

„Hutch,“ promluvil Bill. „Máme hovor. Z Renesance.“

Byla na můstku, kde trávila většinu času, když se vezla v jinak prázdné lodi. „Spoj nás,“ řekla. „Je na čase, abychom se seznámili.“

Čekalo ji příjemné překvapení. Zjistila, že se dívá na krásného mladého technika s kaštanovými vlasy, zářivýma očima a úsměvem, který se rozjasnil, když signál stačil přelétnout sem a tam a on ji uviděl. Na sobě měl bílou přiléhavou košili a Hutch musela potlačit povzdech, který jí málem unikl. Kruci! Byla příliš dlouho sama.

„Ahoj, Wildside,“ řekl, „vítejte u Protea!“

„Ahoj, Renesance.“ Potlačila úsměv. Signály potřebovaly na cestu tam a zpátky něco málo přes minutu.

„Chce s vámi mluvit doktorka Harperová.“ Přenechal místo vysoké snědé ženě, která působila dojmem, že je zvyklá říkat lidem, co mají dělat. Hutch poznala Mary Harperovou z médií. Měla hlas, jako když másla ukrajuje, a dívala se na Hutch způsobem, jakým by se Hutch možná dívala na dítě, které přineslo pozdě svačinu. V dlouhé bitvě proti uzavření stanice stála Harperová s Dimennou bok po boku.

„Kapitán Hutchinsová? Jsme rádi, že jste tu. Všichni se budou cítit trochu bezpečněji, když budou vědět, že je tu připravená loď. Pro všechny případy.“

„Jsem ráda, že mohu pomoci,“ odvětila Hutch.

Harperová maličko zjihla. „Slyšela jsem, že jste byla na cestě domů, když se objevilo tohle, a jenom jsem chtěla, abyste věděla, že si toho vážíme, že jste sem tak narychlo přiletěla. Pravděpodobně to není nutné, ale říkali jsme si, že bude nejlepší, když budeme opatrní.“

„Samozřejmě.“

Harperová začala říkat ještě něco, ale signál odnesla bouře. Bill vyzkoušel několik alternativních kanálů, až našel jeden, který fungoval. „Kdy vás můžeme čekat?“ zeptala se.

„Zdá se, že by to mohlo být zítra ráno kolem šesté.“

Harperová byla nervózní, ale pokusila se to skrýt za tím nevzrušeným úsměvem, zatímco čekala, až k ní dorazí její odpověď. Když se tak stalo, Harperová přikývla a Hutch nabyla zřetelného dojmu, že v duchu počítá. „Výborně,“ řekla s byrokratickou veselostí. „Zatím na shledanou.“

Moc návštěv tu nemíváme, pomyslela si Hutch.

Stanice podávala na Serenity pravidelná hlášení, v nichž zaznamenávala údaje o teplotě v různých vrstvách atmosféry, gravitačních fluktuací, odhad rychlosti smršťování, hustotě mraků a nespočet dalších detailů.

Wildside vplula do hyperkomového toku dat mezi Renesancí a Serenity a několik minut tak vysílání zachytávala. Hutch se dívala, jak po půltuctu obrazovek přebíhají čísla, tu a tam smíchaná s nějakou analýzou od UI z Renesance. Nic z toho pro ni nebylo srozumitelné. Teploty v jádru a rychlosti větru byly jen meteorologické zprávy. Ale občas se objevil obrázek protohvězdy usazené v srdci oblaku.

„Jak velkou mají jistotu,“ zeptala se Billa, „že k zážehu nedojde dřív než za tisíc let?“

„Momentálně žádné názory nevyslovují,“ řekl. „Ale jak tomu rozumím, je tu možnost, že nukleární motor se už nastartoval. Dokonce se mohl nastartovat už před dvěma sty lety.“

„A oni by to nezjistili?“

„Ne.“

Myslela jsem, že protohvězda by víceméně explodovala, kdyby k tomu došlo.“

„Stalo by se to, že by se v průběhu několika set let po svém zrození hvězda smrštila, změnila by barvu na žlutou nebo bílou a podstatně by se zmenšila. Není to proces, kdy něco udělá bum!“

„Jsem ráda, že to vím. Takže ti lidé ve skutečnosti nesedí na sudu s prachem.“

Billův strýčkovský zjev se usmál. Na sobě měl žlutou košili, u krku rozepnutou, kalhoty námořnicky modré barvy a pantofle. „Takový sud prachu to každopádně není.“

Vylétli z toku dat a signál zmizel.

Hutch se nudila. Bylo to už šest dní, co odlétla ze Serenity, takže prahla po lidské společnosti. Málokdy létala bez pasažérů, neměla to ráda, a přistihla se, jak ujišťuje Billa, který vždycky poznal, když to na ni přišlo, že to nemá brát osobně. „Problém není v tom, že bys nebyl postačující společnost,“ řekla.

Jeho obraz zmizel. Nahradilo jej logo Wildside, orel vzlétající nad měsíc v úplňku. „Já vím,“ řekl. Znělo to dotčeně. „Chápu to.“

Byla to lež, která měla pomoci. Ale Hutch si povzdechla a zadívala se ven do mlhy. Uslyšela tiché cvaknutí, kterým zpravidla signalizoval svůj odchod. Obvykle to byl jednoduše ústupek jejímu soukromí. Tentokrát to bylo něco jiného.

Hodinu se snažila číst, podívala se na starou komedii (poslouchala, jak se lodí rozléhá nahraný smích a aplaus obecenstva), připravila si drink, zašla do tělocvičny a chvíli cvičila. Nakonec se vrátila na můstek.

Požádala Billa, aby přišel zpátky, a zahrála si s ním několik partií šachu.

„Znáš na Renesanci někoho?“ zeptal se.

„Nevím o tom.“ Několik jmen na seznamu jí bylo mlhavě povědomých, nejspíš to byli pasažéři z jiných letů. Většinou se jednalo o astrofyziky. Několik matematiků. Pár datových techniků. Několik lidí z údržby. Kuchař. Uvažovala, čím byl ten mladík se zářivýma očima.

Žijí si docela dobře, pomyslela si.

Kuchař. Doktor.

Učitel.

Zarazila se. Učitel?

„Bille, k čemu by jim mohl být učitel?“

„Nevím, Hutch. Je to skutečně zvláštní.“

Po zádech jí přeběhl mráz. „Spoj mi Renesanci!“

O minutu později se technik s jasnýma očima objevil znovu. Znovu nasadil svůj šarm, ale tentokrát to šlo mimo ni. „Máte na stanici Monteho DiGrazia. V seznamu je uvedený jako učitel. Můžete mi říct, co vyučuje?“

Chvíli se na ni hloubavě díval, jak čekal, až signál dorazí.

„Co se ti honí hlavou?“ zeptal se Bill. Seděl v koženém křesle v pracovně obložené knihami. V pozadí slyšela praskat krb.

Začala odpovídat, ale nakonec nechala odpověď utéct do ztracena.

Technik vyslechl její otázku a zatvářil se nechápavě.

„Vyučuje matematiku a vědu. Proč vás to zajímá?“

Hutch si vynadala za svou hloupost. Zeptej se správně, krávo! „Máte na palubě rodinné příslušníky? Kolik je tam celkem lidí?“

„Možná budeš mít pravdu,“ řekl opatrně Bill.

Založila ruce a přikrčila se, jako by ze sebe chtěla udělat menší cíl.

Technik se na ni díval se svraštělým čelem. „Ano. Máme třiadvacet rodinných příslušníků. Celkem padesát šest lidí. Monte má patnáct studentů.“

„Děkuji,“ řekla Hutch. „Wildside končí.“

Billův neškodně spokojený výraz zpřísněl. Takže v případě, že bude nutné provést evakuaci…“

„…jich tam budeme muset skoro půlku nechat.“ Hutch zavrtěla hlavou. „Tomu se říká dobré plánování.“

„Co budeme dělat, Hutch?“

To kdyby tak věděla! „Bille, spoj mě se Serenity.“

Erupce vycházející z Protea nabíraly na intenzitě. Hutch sledovala jednu, která vypadala, jako by se natáhla na miliony kilometrů, vyvřela až za hranici hvězdného mračna, než jí došla pára.

„Spojení se Serenity připraveno,“ řekl Bill.

Podívala se do rozpisu a zjistila, že službu bude mít Sara Smithová, až její zpráva za dvě a půl hodiny dorazí. Sara byla agresivní, ambiciózní typ, který šplhal po stupíncích do vedení. Nebylo jednoduché s ní vyjít, ale Sara problém pochopí a vezme jej vážně. Její šéf Clay Barber přidělil Hutch úkol a řekl jí, aby vzala Wildside, jež byla náhle tak nedostatečná.

Uklidnila se. Vybuchnout by bylo neprofesionální.

Zelená kontrolka nad virtuálním panelem se rozsvítila. „Sáro,“ začala. Dívala se upřeně do objektivu, ale hlas udržela klidný. „Měla bych být schopná evakuovat Renesanci, kdyby vznikl problém. Ale někdo zřejmě zapomněl, že mají rodinné příslušníky. Na Wildside není místo pro všechny. Ani náhodou.

Prosím, oznam to Clayovi. Potřebujeme tu ihned větší loď. Nevím, jestli to tu vybuchne nebo ne, ale jestli ano, jak to momentálně vypadá, budeme tady muset nějakých dvacet lidí nechat.“

„Bylo to dobré, Hutch,“ ozval se Bill. „Myslím, že jsi trefila přesně správný tón.“

Večeři vynechala. Připadala si jako po výprasku, plná úzkosti, unavená, nesvá. Vystrašená. Co měla říct Harperové a Dimennovi, až přiletí na Renesanci? Doufám, že nemáte problém, lidi. Koho jste chtěli zachránit?

K její pochmurné náladě nijak nepřispělo, když začala blikat výstražná kontrolka. Několik stanic vypadlo, několik obrazovek zhaslo. Světlo se ztlumilo, větráky se zastavily a na můstku zavládlo na několik okamžiků velké ticho. Pak se všechno znovu rozběhlo. „Je to pod kontrolou,“ řekl Bill.

„Fajn!“

„Podobné situace můžeme čas od času čekat.“ To, že se lodní systémy čas od času vypnou, aby se chránily před nárazovými proudy zvenčí.

„Já vím.“

„A máme odpověď ze Serenity.“

„Ukaž mi ji.“

Byl to Barber. Obézní, plešatící, málo vznětlivý. Nerad byl rušen, když vznikl nějaký problém. Ve vzácném hovorném rozpoložení jí jednou řekl, že se stal pilotem kosmických lodí, aby udělal dojem na nějakou ženu. Že to nezabralo a ona ho stejně nechala. Hutch chápala proč.

Byl ve své kanceláři. „Hutch,“ začal, „ten problém mě mrzí. Wildside byla největší loď, jakou jsme měli k dispozici. Oni tam přece sedí už roky. Určitě se jim několik dalších týdnů nic nestane. Mám zprávy, že Lochran je v předstihu. Máme tu několik lidí, kteří na Renesanci byli, a ti mi říkají, že lidem, kteří tam přiletí poprvé, to vždycky připadá strašidelné. Je to tím, že letíš všemi těmi plyny. Není moc daleko vidět.

Chtěl bych, abys prostě improvizovala, až na Renesanci dorazíš. Nemluv o tom, že Wildside nemá dostatečnou kapacitu. Nepoznají to, jestli s tím sama nepřijdeš. Poslal bych druhou loď, ale připadá mi to trochu přehnané. Musíš to vydržet.

Prověřím situaci s Lochranem a upozorním je, že nás momentální stav znepokojuje. Možná se mi je podaří popohnat.“ Pročísl si rukou řídnoucí vlasy a podíval se z obrazovky přímo na ni. „Prozatím potřebuju, abys nám pomohla. Ano? Já vím, že ty to zvládneš.“

Vážnou tvář nahradil kruh hvězd, který byl emblémem stanice Serenity.

„Konec?“ zeptala se. „To je všechno, co řekl?“

„Kdyby byl tady a díval se z okna, možná by měl jiný přístup.“

„To si sakra piš, že by měl!“

Bill se odmlčel a zachmuřil se, jak ho něco vyrušilo.

„Další zpráva,“ řekl. „Z Renesance.“

Hutch ucítila, jak se jí stáhl žaludek.

Tentokrát to byl osobně ředitel stanice. Lawrence Dimenna, A.F.D., G.B.Y., dvojnásobný laureát Brantstatlerovy ceny. Měl určité asketické, odměřené kouzlo. Jako mnoho uznávaných lidí, kteří měli přes sto let, vypadal relativně mladě, přesto mu z očí vyzařovala neústupnost a jistota, která přichází s věkem. Hutch na něm nezaznamenala nic přívětivého. Měl světlé vlasy a odhodlaný výraz, a bylo na něm vidět, že nemá radost. Přesto se dokázal usmát. „Kapitánko Hutchinsová, jsem rád, že jste sem přiletěla tak rychle.“

Seděl u pracovního stolu. Na přepážce za ním bylo naaranžováno několik medailí umístěných tak, aby bylo vidět, že tam jsou. Nebyla dost blízko, aby rozeznala detaily, aniž by obraz přiblížila, což by bylo vnímáno jako ne úplně zdvořilé. Ale na jedné byl znak Velké Británie. Že by povýšení do rytířského stavu?

Sebral sílu, zadíval se na širokou plochu svého stolu a pak vzhlédl, aby se jí podíval do očí. Vypadal, jako by měl strach. „Měli jsme erupci,“ řekl. Mluvil monotónním hlasem, jaký napovídá, že ten, kdo jej používá, je ve vážných potížích. „Proteus vyvrhl velkou protuberanci.“

Tep se jí zrychlil.

„Říkal jsem jim, že se to může stát. Nějaká loď měla být na stanici, připravená k odletu.“

Proboha! Říkal doopravdy to, co si myslela, že říká?

„Vydal jsem rozkaz k evakuaci. Až sem zítra přiletíte, několik techniků bude připraveno doplnit vám palivo…“ Odmlčel se. „Předpokládám, že to bude nutné.“

„Určitě to bude rozumné,“ řekla, jako by kolem sebe měla nějaký opar. „Pokud budeme mít čas.“

„Dobrá, zařídíme to. Asi nemůžete udělat nic, čím byste to urychlila, že?“

„Myslíte, abych tam přiletěla rychleji? Ne. Současný letový plán se nedá změnit.“

„Rozumím. Nevadí. Nepředpokládáme, že sem protuberance dorazí dříve než v 9.30.“

Nechala uběhnout několik sekund. „Mluvíme o úplné ztrátě stanice?“

Odpověď trvala několik minut. „Ano,“ řekl a maličko se přitom zajíkl. Měl problémy, aby zachoval klid. Vidíme jen malou možnost, že by Renesance mohla přežít. Dovolte, abych byl upřímný. Zítra v tuto dobu bude stanice pryč.“ Hlava mu klesla dopředu, takže to vypadalo, že se na ni dívá zdola. „Zaplať pánbu, že jste tady, kapitánko. Aspoň dostaneme pryč naše lidi. Pokud přiletíte podle plánu, myslím, že můžeme vaší lodi doplnit palivo a vyrazit tři hodiny předtím, než to dorazí sem. To by mělo být dost času.

Všichni budou připravení k odletu. Jestli budete ještě něco potřebovat, sdělte to operačnímu důstojníkovi nebo mně a my zařídíme, abyste to dostala.“ Vstal a kame-ra ho sledovala, jak obešel stůl. „Díky, kapitánko! Nevím, co bychom dělali, kdybyste sem takto nepřiletěla.“

Kontrolka pro odpověď se rozsvítila. Dimenna domluvil. Měla k tomu co dodat?

Motory byly zticha, takže jediným zvukem v lodi byl elektronický šum přístrojů na můstku a stálý hukot ventilace. Chtěla mu to říct, vysypat ze sebe pravdu, informovat ho, že nemá místo pro všechny. Mít to už za sebou.

Ale neudělala to. Potřebovala čas na rozmyšlenou. „Děkuji, pane profesore,“ řekla. „Na shledanou ráno.“

Pak Dimenna zmizel a Hutch dál sklesle civěla do prázdné obrazovky.

„Co budeš dělat, Hutch?“ zeptal se Bill.

Musela se přemáhat, aby nenechala z hlasu zaznít vztek. „Nevím,“ odpověděla.

„Možná bychom měli začít tím, že pošleme zprávu Barberovi. Tohle není tvoje chyba, Hutch. Nikdo tě nemůže obviňovat.“

„Možná sis toho nevšiml, Bille, ale jsem tady v první linii. Já budu muset Dimennovi říct, že ta protuberance je větší problém, než si myslí.“ Panebože, až se vrátím, tak Barbera uškrtím! „Potřebujeme pomoc. Kdo další je v okolí?“

Kobi míří na Serenity kvůli rekonstrukci.“ Kobi byla kontaktní loď financovaná Radou pro mimozemský výzkum. Hledala někoho, s kým by se dalo mluvit. Za více než čtyřicet let nenašla nikoho. Ale určitou službu vykonala, vytrénovala kapitány lodí a další zainteresované osoby jak se mají chovat, pokud by skutečně narazili na mimozemšťany. Hutch ten kurz absolvovala: Nedělejte žádné manévry, které by se daly chápat jako hrozba. Blikejte světly „přívětivým způsobem“. Všechno zaznamenávejte. Odešlete upozornění na nejbližší stanici. Neprozrazujte strategické informace jako je poloha rodné planety. Pokud po vás začnou střílet, rychle uleťte.

Kapitánem Kobi byl Chappel Reese, afektovaný, nervózní, snadno vyplašený. Poslední člověk na světě, jehož byste si představovali, aby někdy v budoucnu zdravil nějakou civilizaci. Ale byl do toho fanatik a měl příbuzné na vysokých místech.

„Jakou má Kobi kapacitu?“

„Je to jachta. Maximum je osm. Nouzově deset.“ Bill zavrtěl hlavou. „Na tomhle letu má plno.“

„Kdo další?“

Kondor není daleko.“

Loď Kazatele Browleyho. To zvedlo vlnu naděje. „Kde je?“

Brawley byl už bezmála legendární postavou. Zachránil vědeckou výpravu, která špatně propočítala svou oběžnou dráhu a stahovalo ji to do neutronové hvězdy, chytil nemoc, když převážel zachráněné z akce u Antaresu II bez ohledu na vlastní bezpečnost, a zachránil jednoho člena posádky na Betě Pac, když hasákem umlátil jednoho z místních žravých plazů.

Bill se zatvářil potěšeně. „V dosahu. Jestli Kondor letí podle plánu, mohl by tu být ještě dnes v noci. Pokud se mu podaří dobrý skok, mohl by být časně ráno na místě.“

„Má volno?“

„Veze jen hrstku pasažérů. Místa dost. Ale měli bychom ho neprodleně kontaktovat. Nikdo jiný není dost blízko, aby mohl pomoci.“

Mezihvězdné lety byly do stejné míry uměním jako vědou. Lodě se do subsvětelného prostoru nevracely přesně. Ke zhmotnění mohlo dojít poměrně daleko od plánovaného cíle a stupeň nejistoty měl tendenci narůstat s délkou skoku. Riziko normálně spočívalo v možnosti zhmotnit se uvnitř cílového tělesa. V tomto případě představovalo velké nebezpečí i zhmotnění uvnitř oblaku. Byl sice řídký, přesto však měl dostatečnou hustotu, aby způsobil výbuch přilétající lodě. To znamenalo, že Preach by musel dodržet stejný postup jako ona: skočit dost daleko mimo plynný obal a pak vyrazit ke stanici. Na zpáteční cestě by prchal před protuberancí, dokud by nezískal dostatečné zrychlení pro skok zpátky do hyperprostoru.

Měl rozcuchané zrzavé vlasy a modré oči, jež vypadaly, jako by byly osvětlené zevnitř. Nebyl nijak mimořádně hezký, ale měl pohodový přístup k problémům a ochotu smát se sám sobě, kterou ji absolutně okouzloval. Zhruba před rokem, kdy se spolu ocitli na Serenity, v ní dokázal vzbudit pocit, že je středem světa. Hutch neměla ve zvyku chodit s muži do postele po krátké známosti, ale u Brawleyho by byla ochotná udělat výjimku. Nějakým způsobem se však stalo, že večer nabral jiný kurz a Hutch si nahození háčku rozmyslela. Příště, řekla si.

Žádné příště nebylo.

Bill ještě pořád mluvil o Kondorovi. Loď se podílela na biologickém výzkumu. Brawley sbíral vzorky na Goldwoodu a odvážel je do centrální laboratoře Bioscanu na Serenity. Goldwood byl jednou z planet, na nichž život nepřekonal jednobuněčné stadium.

„Promluvme si s nimi,“ řekla.

Kontrolky se rozsvítily. „Kanál je otevřený, Hutch! Jestli Kondor letí podle plánu, cesta signálu jedním směrem potrvá hodinu a sedmnáct minut. Pro případ, že by byl mimo kurz, pošlu zprávu taky přes Serenity.“ Protože kdyby byl, směrovaný hyperkomový signál by ho nenašel.

Navzdory vážnosti situace Hutch cítila, jak je nervózní. Nervózní jako školačka. Pitomá! V duchu si podkasala ponožky, zklidnila hlas a zadívala se do kulatých černých čoček kamery. „Prechi,“ začala, „mám…“

Světla znovu zablikala a zhasla. Tentokrát se znovu nerozsvítila. Když na ni Bill zkusil promluvit, jeho hlas zněl jako nahrávka při slabém proudu. Ze všech monitorů zmizel obraz a větrák se vypnul, trhl sebou a znovu se rozběhl.

Bill se neúspěšně pokusil zanadávat.

Naskočilo nouzové osvětlení.

„Co to bylo?“ zeptala se. „Co se stalo?“

Potřeboval přibližně minutu, aby získal hlas. Po každém falešném začátku to zkusil znovu. „Byl to EMP,“ řekl. Elektromagnetický pulz.

„Jaké jsou škody?“

„Spálil všechno na trupu.“

Senzory. Vysílače a antény. Hyperkom. Optiku.

„Víš to jistě? Bille, potřebujeme kontaktovat Kondora. Říct jim, co se děje.“

„Všechno je zničené, Hutch.“

Vyhlédla ven do ubíhající mlhy.

„To ať tě ani nenapadne!“ pochopil její úmysly Bill.

„Máme nějakou jinou možnost?“

„Uvaří tě to.“ Hodnoty záření byly, ehm, astronomické.

Pokud nevyjde ven a nevymění vysílač, neměli šanci upozornit Preache.

„I kdyby ses chtěla nechat dobře propéct, při této rychlosti je vítr venku příliš silný, Hutch. Nezapomínej na to, že jestli se ti něco stane, nezachrání se nikdo.“

„Ty bys to zvládl.“

„Momentálně jsem slepý. Nedokázal bych stanici ani najít. Renesance pošle zprávu na Serenity, co se děje, a Barber si zbytek domyslí sám.“

„Budou taky mimo provoz. Ten EMP…“

„Jsou pro toto prostředí vybavení. Mají těžké skafandry. Můžou poslat někoho ven, aniž by ho tím zabili.“

„Jo.“ Nemyslelo jí to moc jasně. Dobrá. Stejně nechtěla nikam jít.

„Až doletíme ke stanici, můžeš spravit všechno, co budeš chtít. Jestli na to ještě budeš mít myšlenky.“

„To už bude na sehnání Preache pozdě.“

Billův hlas se odmlčel. „Já vím.“

Letěli podle hrubých odhadů polohy. Kurz a rychlost, stanovené podle přesných informací, byly zadány už před několika hodinami. Jediné, co bylo třeba, bylo neproplout kolem stanice, aniž by si jí všimli. Ale viditelnost se zhoršovala a dalo se čekat, že do dopoledne, až přiletí na místo, poklesne na několik kilometrů. Mělo to stačit, ale pomáhej jim Bůh, jestli stanici minou.

„Bille, co se stane, když je do Wildside naložíme všechny?“

„Všechny? Padesát šest lidí? Padesát sedm včetně tebe. Kolik dospělých? Kolik dětí? Jak jsou staré?“

„Řekněme čtyřicet dospělých. Co se stane?“

Vypadalo to, jako by jeho podoba zestárla. Prvních několik hodin bychom byli v pořádku. Pak by to začalo být trochu na pováženou. Čím dál víc bychom cítili zatuchlý vzduch. Zhruba po třinácti hodinách by se podmínky začaly prudce zhoršovat.“

„Za jak dlouho by začalo docházet k poškození lidí?“

„Nemám dost informací.“

„Hádej!“

„Nerad hádám. A už vůbec ne, když jde o něco takového.“

„Přesto to udělej.“

„Přibližně za patnáct hodin. Jakmile to začne, půjde to rychle z kopce.“ Podíval se jí do očí. „Můžeš to udělat, nabrat lidi navíc. Jestli byl Dimenna dost chytrý, aby Serenity informoval, co se tu děje, jestli Serenity kontaktovala Kondora a jestli nás Kondor najde dost rychle, aby ty lidi navíc přebral.“

Světla se znovu rozsvítila a s nimi se plně obnovila dodávka energie.

Hutch během večera roztěkaně bloudila lodí, četla si, sledovala simulace a vedla dlouhý, nesouvislý rozhovor s Billem. UI ji upozornila, že od oběda nic nejedla. Ale Hutch neměla vůbec chuť.

Později večer se Bill objevil na můstku v režimu VR usazený po její pravé ruce. Na sobě měl propracovanou nachovou kombinézu se zeleným lemováním. Náprsní kapsu mu zdobila nášivka s emblémem Wildside. Byl pyšný na pestrost a důmyslnost v návrhu svých uniforem. Nášivky vždycky nesly jeho jméno, ale jinak se pokaždé měnily. Na této byla silueta lodě letící přes galaktickou spirálu. „Zkusíš je naložit všechny?“

Odkládala to rozhodnutí. Chtěla počkat, až doletí na Renesanci. Pak to Dimennovi vysvětlit.

Pro všechny není dost vzduchu, pane profesore.

Moje chyba to není. Nevěděla jsem to.

Obírala se vražednými myšlenkami, jejichž jednotícím prvkem byl Barber. Bill jí navrhl, aby si vzala prášek na uklidnění, ale potřebovala být ráno plně funkční. „Zatím nevím, Bille.“

Vnitřní světla se ztlumila, jak přibylo hodin. Observační panely také ztmavly a vytvořily iluzi, že venku nastává noc. Mlha se postupně vytratila, až nakonec venku viděla jen občasný odraz světel z kabiny.

Obvykle se ve Wildside cítila celkem dobře. Ale tu noc jí loď připadala prázdná, pochmurná a tichá. Rozléhaly se jí ozvěny a Hutch poslouchala proudění vzduchu a šelest elektroniky. Každých několik minut se posadila před monitor a zkontrolovala polohu Wildside.

Preacher se zatím čím dál víc vzdaloval.

Mohla mu poslat hyperkomovou zprávu, jakmile dorazí na Renesanci. Ale tou dobou už bude příliš pozdě.

Rozhodla se, že tam nenechá nikoho. Vezme je na palubu všechny a poletí, jak to půjde. Wilside neměla dost hrubé síly, aby vyšplhala z gravitační studny přímo. Bude muset vystoupat po oblouku na oběžnou dráhu a pak odstartovat pryč. Protuberanci tak bude mít fakticky za krkem, než bude moci udělat skok. Ale to bylo v pohodě. To problém nebyl. Problémem byl vzduch.

Pokud chtěla zachránit všechny, její jedinou nadějí bylo setkat se s Kondorem. V hlubokém vesmíru to udělat nemohla, neměli by se čeho chytit, takže by se nedokázali najít. Alespoň ne rychle. Musela vybrat nějakou nedalekou hvězdu, v dosahu několika hodin, informovat Preache, odletět tam a doufat, že to dobře dopadne. Jasným kandidátem byla bezejmenná hvězda třídy M ve vzdálenosti pěti světelných let. Přibližně osm hodin letového času. Když se k tomu přidá několik hodin, které jí potrvá, než uletí protuberanci, budou jí přibližně v době, kdy tam dorazí, lidé umírat na nedostatek kyslíku. I za předpokladu, že by se Kondor objevil krátce poté, nebylo pravděpodobné, že by ji Preach dokázal najít rychleji než za další tři nebo čtyři hodiny. Možné to bylo. Mohlo se dokonce stát, že vyskočí vedle ní. Ale příliš pravděpodobné to nebylo.

„Není to tvoje chyba,“ řekl znovu Bill.

„Odejdi, Bille!“ utrhla se na něj.

Zmizel a nechal ji samotnou v cvakání, říhání a šepotu prázdné lodě.

Zůstala na můstku přes půlnoc. Někdy kolem jedné motory dunivě ožily a zahájily dlouhé zpomalování Wildside na setkání se stanicí.

Prohledala archivy a našla starý program z UNN, ve kterém Dimenna, Mary Harperová a někdo, koho neznala, nějaký Mark Child, obhajovali před komisí Akademie život na stanici Renesance. „Myslíte si,“ zeptala se Harperová, „že bychom po svých kolezích chtěli, aby tam letěli, že bychom tam odjeli my sami, kdybychom si nebyli jistí, že je to bezpečné?“ Child byl hubený, šedivý, unavený. Ale demonstroval své pohrdání každým, kdo s ním nesouhlasil. Stačí, když mě budete poslouchat, naznačoval, a všechno bude v pořádku. Dimenna nebyl o mnoho lepší. „Riziko samozřejmě existuje,“ uzavřel na konci slyšení. „Ale jsme ochotní je přijmout.“

Co předtím tvrdil jí? Já jsem jim říkal, že se to stane. Poslouchala, jak se svými kolegy velice důrazně ubezpečuje svět, že ne. Kruci, dovezli si sem své rodinné příslušníky!

Poté, co jim předseda poděkoval, že přišli, Child maličko přikývl, jak se to dělává, když poslední člověk u stolu složí karty. Věděl, že vyhráli. Renesance stála už příliš mnoho peněz a v sázce byla reputace několika mocných lidí.

Ano, byli ochotní přijmout riziko. A když teď šlo do tuhého, vyhlíželi starou Hutch, až přiletí a posbírá žetony. Dělej holka, pohni sem s tou svou zadnicí! Ať už tu nejsme.

Krátce před pátou vylezla z křesla, odšourala se do své kajuty, dala si sprchu, vyčistila si zuby a oblékla si čistou uniformu.

Zkontrolovala jednotlivé oddíly, aby se ujistila, že jsou připravené. Pro ochranu pasažérů navíc potřebovala další lůžkoviny a matrace. Vezmou se ze stanice. Pověřila Billa, aby se připravil zvýšit výkon ventilace na maximum.

Když s tím byla hotová, vrátila se na můstek. To, že nedokázala říct Dimennovi pravdu o jejich situaci, nad ní viselo jako temný mrak, a nějakým způsobem to, alespoň v její psychice, přenášelo vinu za tu kalamitu na ni. Věděla, že je to šílené, ale nedokázala se toho zbavit.

„Jsme tam, kde máme být,“ oznámil Bill a přerušil tak její boj. „Přílet na místo za dvacet sedm minut.“ Na sobě měl šedé sportovní sako a kalhoty, které se k němu hodily. „Prozíravé by bylo zavřít to tady už před lety.“

„Spousta lidí spojila svou kariéru s Renesancí,“ řekla. „Všechny podrobnosti vzniku hvězd zatím nechápe nikdo. Je to důležitý projekt. Ale poslali ven špatné lidi, měli smůlu, a tak se nejspíš musí stát, že zůstanou, dokud nespadne střecha.“

Mlha byla čím dál jasnější.

Hutch sledovala, jak se mihotá za půl tuctem obrazovek, když do ticha promluvil Bill. „Mám spojení s Renesancí.“

Díkybohu! „Sežeň mi Dimennu, Bille.“

Na komunikačním monitoru probliklo několik deformovaných obrazů. „Vítejte na Renesanci,“ řekl zvláštní hlas, než se rozpadl. Signál byl slabý. Měli vlastní problémy s vysílačem. Obraz se několikrát rozjasnil a zmizel. Když se jej Billovi nakonec podařilo ustálit, měla před sebou Dimennu.

„Dobré ráno, pane profesore,“ řekla Hutch.

Sklíčeně se na ni podíval. „Dělali jsme si o vás starosti. Rád vidím, že jste přežila. A že jste tady.“

Hutch pokývala hlavou. „Máme problém,“ přiznala. „Je tato linka soukromá?“

Svaly v dolní části jeho obličeje se pohnuly. „Ne. Ale to nevadí. Řekněte, co chcete říct.“

„Někde nastala komunikační porucha. Wildside má omezenou kapacitu. Nevěděla jsem o tom, že máte rodinné příslušníky.“

„Cože? Proboha, ženská, jak se to mohlo stát?“

Možná proto, že nikoho nenapadlo, že byste mohli být tak pitomí a své rodinné příslušníky sem přivézt. Ale nechala to být. „Loď je konstruovaná pro přepravu jednatřiceti pasažérů. Máme…“

„Co to má být?“ Zrudl v obličeji a Hutch se zdálo, že na ni začne křičet. „Co máme s tím zbytkem lidí udělat?“ Otřel si ústa hřbetem ruky a podíval se nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Někoho poslouchal. Pak se zeptal: „Přiletí další loď?“

„Možná,“ řekla.

„Možná.“

Podívala se na něj. „Chtěla bych se vás na něco zeptat.

Zasáhl nás EMP.“

„Byl to únik z výtrysku částic. Čas od času se to stává. Nebyl to EMP v přesném slova smyslu.“ Trochu se uvolnil, jako by mu hovor o něčem jiném pomáhal odvést pozornost od rozhodnutí, která bude muset učinit.

„Efekt to mělo stejný. Všechno na trupu je spálené.“

„Ano. To proud vysokoenergetických částic dělá. Nás to taky vyřadilo z provozu. Na co jste se chtěla zeptat?“

„Podařilo se vám to opravit? Byli jste v kontaktu se Serenity?“

„Ne. Venku je příliš silné záření. Abychom s vámi mohli mluvit, nainstalovali jsme vysílač dovnitř. Nic víc nemáme.“

Polkla a pokusila se získat kontrolu nad hlasem. „V tom případě o situaci nevědí.“

„Určitě vědí, že jsme se odmlčeli. Mluvili jsme s nimi, když se to stalo.“

„Vědí, že se musíte evakuovat?“

„Informovali jsme je o tom.“

Bylo to jako trhání zubů. „A stihli jste se vyjádřit dřív, než vás to přerušilo?“

Měl co dělat, aby zachoval klid. „Ano.“

Fajn. Vědí, že potřebuje vypadnout. A vědí, že Wildside

je malá. To by mělo znamenat, musí znamenat, že Kondor je na cestě.

„Ještě něco, kapitánko Hutchinsová?“

Ano. „Pošlete nám všechno, co o té protuberanci máte.“

Postupovala dál. Byla velká, byla žhavá a chystala se udělat z Renesance vzpomínku. Její dosah se uzavřel na 6,6 milionech kilometrů a blížila se rychlostí třiceti sedmi tisíc kilometrů za minutu. Hutch bude potřebovat hodinu na oběžné dráze, než získá dostatečnou hybnost k odletu.

Dokáže uniknout, ale připeče jí to nohy.

Poděkovala mu a ukončila spojení. O několik okamžiků později zahlédla v mlze stříbrný záblesk. Stanice.

Stanice Renesance se skládala ze tří starých nadsvětelných lodí: Belize, bývalého průzkumného plavidla Akademie, Nakagumy, lodě, která kdysi vozila materiál a lidi terraformovačům na Quraquu, a legendárního Harbingera, který objevil Noky, jedinou známou žijící mimozemskou civilizaci. Probíhal dlouhý boj o to, aby byl Harbinger prohlášen za celosvětovou památku, ale nepodařilo se to a slavná loď měla skončit svou existenci ve zdejším pekle.

Odstranili jim motory, masivně vyztužili trupy a posílili chlazení. Lodě propojovaly silné spojovací trubice a trupy byly pokryté širokým spektrem senzorů, antén, částicových detektorů, měničů a různého dalšího hardwaru.

Přes trup Nakagumy se táhl hrdý nápis AKADEMIE VĚDY A TECHNIKY. A zadní část Harbingeru nesla znak Akademie, pergamenový svitek a lampu po stranách modré země Světové rady.

Za normálních okolností by přenechala loď Billovi, který rád přistával, nebo to alespoň tvrdil. Ale bez senzorů přepnula na manuální řízení.

Velkou část Nakagumy, s převahou největšího plavidla z trojice, uvnitř demontovali, aby vytvořili servisní dok pro přilétající lodě. Přešla na stejnou oběžnou dráhu a výšku a pomalu se blížila. Rozsvítilo se několik řad montážních reflektorů, aby ji navedly, a měla asistenci kontrolora. Bez systémů bylo navádění docela primitivní: „Několik stupňů doleva. Maličko pomaleji. Tak je to dobře. Pokračujte.“

„Vedeš si dobře,“ poznamenal Bill.

Nepředpokládalo se, že UI budou projevovat sarkasmus, ale tady se ozval. „Díky, Bille,“ odpověděla tiše.

Hladce prolétla vraty do nitra Nakagumy a zaparkovala v doku.

„Přepni na údržbový režim,“ řekla.

UI potvrdila přijetí instrukce. Motory se vypnuly a energie se snížila na minimum. Z doku se odvinula propojovací trubice a napojila se na její přechodovou komoru. Zkontrolovala, jestli její uniforma vypadá dobře, otevřela dveře a prošla do stanice Renesance. Dimenna tam čekal. Díval se mimo ni, jako by neexistovala. „Nemáte mnoho času,“ řekl.

Potřebovala vyměnit spálené přístroje na trupu.

Její pasažéři už přicházeli. Většinou ženy a děti. Nesli si zavazadla. Několik menších dětí mělo hračky, modely kosmických lodí, míče a panenky.

Venku přispěchali po tlumícím pásu technici v ochranných oděvech a zasunuli palivové hadice.

Hutch odstoupila, aby nechala pasažéry nastoupit. Další, manželé, přátelé, pravděpodobně otcové a několik žen, vyšli na observační ochoz. Jedna z žen postrčila před sebe dítě, chlapce s pískovými vlasy, asi šestiletého. Po tvářích jí stékaly slzy. Poprosila Hutch, aby dala na chlapce pozor, a otočila se k Dimennovi. „Neopustím ho,“ řekla o někom, kdo tam nebyl. „Dejte na moje místo někoho jiného.“

„Mandy…,“ oslovil ji ředitel.

„Jmenuje se Jay,“ řekla Mandy Hutch. Objala chlapce, přibylo slz, a pak byla najednou pryč, protlačovala se zpátky mezi těmi, kteří se snažili nastoupit.

„Rozhodli jsme se, že loď nebudeme přeplňovat,“ řekl Dimenna. „Někteří z nás zůstanou.“

„To nejde…“

Zvedl ruku. Věc byla rozhodnuta. „Její manžel je vedoucím oddělení.“

V tom okamžiku pocítila Hutch k Barberovi nenávist, silnější než všechny jiné emoce, které kdy v životě poznala. Přála mu smrt.

„Seženu někoho místo ní,“ řekl chladně Dimenna. „Jak přesně to uděláme? Pětadvacet z nás se nabídlo, že zůstanou. Můžeme to tak udělat? Dává to rozumné číslo? Nebo můžete přibrat ještě několik dalších, aniž byste ohrozila bezpečnost?“

Byl to nejstrašlivější okamžik jejího života.

„Nemusíme to udělat tímto způsobem. Můžeme vzít na palubu všechny a…“

„My jsme se rozhodli, že to tak uděláme.“

Měl samozřejmě pravdu. Pokud by se na Wildside nalodili všichni, vytvořili by hmotnost navíc, zpomalili by zrychlování, spotřebovali vzduch, ohrozili ostatní a nakonec, pokud by se nestal zázrak, by museli vyjít ven přechodovou komorou. Pokud by zůstali, byli by alespoň na místě, o němž záchranné plavidlo ví, a snad tam i přiletí. Šance byla dosti malá, ale možná nejlepší, jakou měli.

„Hutch,“ ozval se Bill, „jestli máme odletět, musíš se postarat o několik věcí.“

Svět kolem ní se houpal. Podívala se z Dimenny na lidi, kteří klopýtali přechodovou komorou. Na děti, které se ptaly, proč s nimi otcové nejdou, na zoufalé obličeje shromážděné uvnitř ochozu.

„Hutch…“ Bill nasazoval silnější hlas. „Je důležité, abychom dokončili opravy na trupu. Času je velice

málo.“

Skoro ho neslyšela. Dimenna stál před ní jako soudce.

A to byl okamžik, kdy se jako zachránce objevil Preacher Brawley. Signálu z Kondora si mohl někdo všimnout už dřív, kdyby byli někteří staniční technici na svých místech. Ale Bill jej zachytil a okamžitě poznal, o co se jedná.

„Hutch,“ řekl jí, „mám dobrou zprávu.“

Čindi /Chindi/
McDevitt, Jack

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Petr Kotrle
Obálka: Martina Kysucká
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2010
Počet stran: 560
Rozměr: 120 x 195
Provedení: paperback
Cena: 349 Kč

Jack McDevitt










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...