10.12.2016 | Svátek má Julie






UKÁZKA: Františka Vrbenská a Jakub D. Kočí, Vítr v piniích

3.9.2009 0:05

Vítr v píniích Františka Vrbenská Jakub D. KočíTOPlistUkázka z románu Vítr v piniích
autorů Františky Vrbenské a Jakuba D. Kočího

I.

Z dračího hradu
utichly staré gongy.
Mlčíme. Je noc.

- BOOONG! BAOONG! BONGGG! -

Měsíčná půlnoc se vzdouvala jako plachta válečného korábu. Pod praporci stříbrných mračen plula nad plání Zrcadel, přes vlnobití balvanů, křovin a skalisek, k vzdáleným hradbám kláštera Dang Ryu, Perlového draka.

- BOOONG! -

„To hřmí Bronzové bubny,“ zašeptal Větrný lev. Pohybem ruky dal znamení své skupině.

Jedenáct stínových bojovníků na úzké stezce znehybnělo. Až na bederní pásky a řemení nesoucí výzbroj byli nazí. Dlouhé vlasy spletené do copů si obtočili kolem hlavy. Na tělo i tvář nanesli popel a saze do divokých skvrn: v měňavém polojasu se téměř ztráceli.

Věděli přesně, co bude následovat. Pronikají na území Dračího knížectví, které před více než dvěma stoletími jeho vladař Paošan uzavřel okolnímu světu. Dnes neválčí za říši Waynan: přicházejí splatit dluh. Musí postupovat co nejopatrněji, lapat každý tón a šelest, které nepřekryje přízračné dunění kovu. Využijí veškeré své smysly, svůj výcvik, nadání a zkušenosti - pokud ovšem budou stačit.

„Jižní fénix odhalil pasti až k podhradí. Víme, kudy jít. Bude rychlejší vyhnout se jim a přelstít je, než se je pokoušet zničit.“

Velitelovy pokyny jsou obřadem, který potvrzuje bojovou připravenost...

„Vodní duchu a Tisící liško, půjdete napřed a pročistíte cestu. Buďte bdělí! Dračí pán si libuje ve změnách. Co bylo včera, dnes třeba nepoznáte.“

Drobná mladá žena a mrštný chlapík s chytrýma očima beze slova vyrazili do tmy žíhané bledým svitem.

„Bambusový tygře a Medvědí sílo, budete nás krýt z boku.“ Nebezpečně vyhlížející siláci přikývli a pozvedli své zbraně, Vidlici blesků a Bodlákový květ. Pružnost dřevců zhotovených z bílého voskového jasanu znásobily olejové lázně, až se ohýbaly jako živé stvoly.

„Králi sumče, hlídej zadní voj.“ Zachmuřený muž s vysedlými lícními kostmi přešel na konec nedlouhé řady ozbrojenců. Přes rameno si opřel hranatou sekyru s otvory v podobě rozšklebené tváře.

„Jezevčí mnichu, zajistíš nejzákeřnější nástrahy, ať se můžeme bezpečně vrátit.“ Postarší, sporý vousáč naznačil rychlým gestem, že se na něj mohou spolehnout, a zazubil se.

„Modrý buvole, Sokole noci, Hade v tůni, Generále hvězdo - „

Zbylo jich tak málo! Pouhý tucet ze dvou set bátyrů, čarodějných hrdinů z Neviditelné vesnice Tao-ri, smetené zlobou Dračího knížete. Jsou tu však ti nejlepší, houževnatí a bystří, tvrdší než osobní stráž Erlega, vládce podsvětí. Za každého z nich by Větrný lev dal život; s každým z nich snadněji přijme smrt.

Jemňounce to zašustilo. Další z výpravy se vyloupl ze tmy vedle půlnočních válečníků: zdálo se, že přistál z povětří.

„Hej, sebranko, připravte se na rozsedlinu Hromů!“ sykl. „O čtvrt lienu dál na západ přes ni vede proutěná lávka, ale být vámi, tomu přechodu se vyhnu.“

Fénix se vždycky snažil ušetřit ostatním zbytečná nebezpečí! Větrný lev se pousmál. Bátyrové byli pokrevními bratry, které sdružoval prokletý dar odlišnosti, výcvik a výlučné společenství Tao-ri.

Řetěz mužů postupoval tišeji než noční vítr. Jinde rozkvétalo jaro a porost byl dosud řídký a přehledný, ale tady na jihu, zahřívána čarovným dechem Dračího pána, zeleň zhoustla do bujné spleti. Hluk pádící vody a ohlušující zlověstné dunění bubnů sílily.

Chodníček se znenadání vrhl do prázdna. Na dně skalní jizvy pádila v měsíčních odlescích zpěněná tyrkysová voda - tloukla do obrovských bronzových válců, jež se na těžkých řetězech pohupovaly mezi vlnami.

- BAOONG! BAOONG! BOOONG! BONGGG! -

Drásavý kovový hlomoz ohlušoval a oslepoval. Pronikal do útrob, srdce jeho příbojem zvučelo až k závrati... Modrý buvol postoupil až k okraji srázu. Smekl ze zad podlouhlý balíček: dvanáct sáhů stuhy spletené z bambusových vláken. Byla široká dvě dlaně, na koncích upevněná mezi dvojice prohnutých rohů s ostrými hroty. Bátyr ji úspornými pohyby zpola rozvinul a obratně vrhl přes hlubokou průrvu, až se první rohy zasekly na protějším břehu. Couvl, škubl stuhou, zkusil její napětí, a druhý pár úchytů zarazil do půdy před rozsedlinou.

Bambusové provazce pod bosými chodidly bátyrů vrzaly a roztřásaly se, jak muži jeden po druhém přecházeli drobnými kroky, první Lev a poslední Král sumec. Každý zastavil na konci lávky. Jakmile se jeho nejistá opora zklidnila, odrazil se a mohutným přemetem stanul na plošince za hřebenem skalních výčnělků, co nejdál za hranou rozsedliny.

Tudy vedla hranice svobodného Dračího knížectví, které za dávných dob učený Paošan získal od mladšího bratra Pönžira, prvního vládce Waynanu, výměnou za trůn říše. Pokojné bádání v tajných vědách místo svárů o světskou moc... Až sem pronikla vojska výbojného císaře Šienmo, Paošanova synovce. Odtud prchaly Šienmovy oddíly v porážce a zmatku, temná vůle Dračího pána je hnala vpřed, až věčně bdící ulehla na břehu průrvy. Nikdo víc se neměl dotknout srdce Paošanova panství.

Avšak zápas mezi bátyry, ochránci země Waynan, a Dračím knížetem pokračoval skrytě a přerývaně, sycen Paošanovou zahořklostí a neústupností Tao-ri. Tajné výpravy, spletité úskoky, rychlé a ostré šarvátky: tak dva skvělí šermíři v souboji rovných sil zkusmo vyrazí proti soupeři a při prvním nárazu čepelí zase couvnou do střehu. Střetnutí... a zdánlivý klid zbraní po dlouhá desetiletí, v nichž protivníci tiše kroužili kolem sebe a čekali na další výpad - tah v důmyslné hře.

Poblíž hraniční rozsedliny Liška s Duchem zanechali svým druhům vzkaz, několik zkřížených stébel ostřice. Větrný lev a jeho oddíl odbočili z pěšiny do labyrintu dřevin a býlí. Tak bylo předem dohodnuto -

„Připadá ti snad bezpečnější ubírat se prošlapanou stezkou?“

Odpověděl Tisící lišce otázkou: „Kdo může jen tušit, jak zrádné jsou mokřady, husté křoví a balvany v Dračím knížectví?“

„Ty sám! Neviditelná vesnice padla, ale díky tobě jsme přežili útok Dračích jezdců. S tebou jsme odolávali úkladům Čchiemů, kteří na nás hledali pomstu za ztracenou válku. Jsi náš velitel, a není, co bys nedokázal.“

Větrný lev výmluvně obrátil oči k větvím, které zdobily strop jejich nočního přístřešku. Jakápak zásluha! Nebylo u koho hledat záštitu. Bátyrové střežili Waynan celá pokolení. Měli snad ve chvíli prohry fňukat před císařským trůnem, dráždit závistivce a vydat se na milost zrádcům?

„Až najdete mé znamení,“ naléhala Liška, „opusťte stezku a vydejte se houštinami!“

Lev potřásl hlavou: „Pláň Zrcadel je živá... prorostlá pastmi horšími než ty, kterými jsme obklopili Neviditelnou vesnici, a beztak neobstály. Kde zničíme jedno kouzlo Dračího pána, tam se může vzápětí zrodit nové.“

„I bez Opičího stínu, toho zpropadeného provinilce, je nás pořád dost na to, abychom je společně zlomili -“ posadila se zprudka, houně jí sklouzla a obnažila hebkou snědou pleť.

Lev se pousmál, než přes ramena své ženy znovu přetáhl pokrývku.

„Tentokrát se nerozdělíme na několik malých skupin,“ prohlásil. „Půjde celý oddíl jen s dvojicí průzkumníků. Jinak těžko dorazíme až k pevnosti.“

„A nedojdeme! Všichni skončíme společně v síti!“

Slušelo jí, když byla rozhněvaná...

„Liško, proti nám stojí jediný protivník. Dračí kníže byl vždycky sám a s nikým se nespojil, ani s Čchiemy – jen se svou zahořklou záští k Waynanu.“

„Ale přesto Tao-ri nakonec zasadil ničivý úder, tak zákeřně a krutě jako nikdy předtím!“

„V čomské válce jsme pozbyli obezřetnost, zapomněli jsme na něj. Byla to naše chyba.“ Vzdychl a opřel si bradu do dlaní, zabrán v úvahách. Tisící liška mlčela.

„Jeho čáry nás budou stíhat. Lsti a nástrahy, jedna po druhé – kdo v nich uvízne, ten se s nimi popasuje na vlastí pěst,“ řekl potom věcně. „Nedovolíme si zbytečné ztráty.“

Nad křehkou klenbou z jarního listoví se vyloupl nádech úsvitu.

Teprve teď Liška zahlédla v jeho tváři smutek. Zrcadlily se v ní poslední chvíle Neviditelné vesnice i dny, které nadcházejí. Cesta, kterou je Větrný lev povede, brzy uzavře příběhy o bátyrech.

„Společně a přesto každý zvlášť...“

***

Lva v čele řady teď vystřídal Jezevec. Klikatě dusal mezi nočními stíny. Chvílemi si koncem své dlouhé zbraně oťukával půdu, než pokročil dál či zostra změnil směr. Křoviny se zachvívaly v chladném a slaném vzduchu: moře bylo blízko.

Spleť ostnatých větví se vymrštila jako stovky dravčích spárů. Šlehly a chňaply po Jezevci. Muž na poplach zapískl jako sýček. Kopím s břitkými jazyky švihl proti houštině, jež kypěla, protahovala lačné haluze a svižně útočila.

Bátyrové na varovné soví znamení znehybněli. Jezevec sekal, řezal, otáčel Vlčí jehlicí. Uskakoval a vyrážel rozeklanou čepelí vpřed. Kov se třpytil v nepostřehnutelně rychlých záblescích. Záhy mrazivý šelest utichl, poničené větve zplihly. Krvácely temnou, hořce vonící mízou.

„Cesta je volná,“ zasupěl Jezevčí mnich. Sudovitá hruď se mu dmula a leskla se stružkami potu.

...

Kočí, Jakub D. - Vrbenská, Františka: Vítr v piniích
nakladatel: Straky na vrbě
obálka: Jana Šouflová
195 kč
vyjde 3. září 2009

F. Vrbenská a J. D. Kočí


Diskuse


Netka
19:55
3.9.2009

DreamChaser
20:23
3.9.2009

fv
20:45
3.9.2009

Netka
22:26
3.9.2009

gill
2:16
4.9.2009

počet příspěvků: 5, poslední 4.9.2009 02:16
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...