Slova matky rodu Trovy Hellstromové: Těším se na den, kdy vejdu do nádrží a splynu se vším svým lidem.

   (26. říjen 1896)

   Muž s dalekohledem se plazil ve sluncem vyhřáté zhnědlé trávě. Byla plná hmyzu a on hmyz nesnášel, ale nevšímal si ho. Soustředil se na to, aby se dostal do stínu dubů na hřebeni kopce a co nejméně přitom narušil porost, který ho kryl, i když mu na odhalenou kůži trousil dotěrnou bodavou a lezoucí drobotinu.
   Úzká snědá tvář s hlubokými vráskami prozrazovala jeho věk – jednapadesát let – ale mastné černé vlasy, které mu vykukovaly zpod khaki slamáku, k tomu věku neseděly. Neodpovídal mu ani způsob mužova pohybu, rychlý a sebejistý.
   Na vršku kopce se několikrát zhluboka nadechl a otřel čočky dalekohledu čistým látkovým kapesníkem. Pak rozhrnul suchou trávu, zaměřil dalekohled a zahleděl se jím na farmu, která zabírala údolí pod kopcem. Průzkum mu ztěžoval lehký opar horkého podzimního odpoledne, který částečně „oslepoval“ jeho dokonalý binokulární dalekohled. Naučil se ho používat stejně, jako střílel z pušky: zadržel dech, soustředil se a bleskurychle sledoval jen pohyby očí, znehybnil ten drahý přístroj ze skla a kovu, který dokázal přiblížit dálku do nejmenších detailů.
   Farma, kterou svým zdokonaleným zrakem sledoval, byla podivně odříznutá od světa. Údolí se táhlo zhruba tři čtvrtě kilometru, po většinu délky bylo snad tři sta padesát metrů široké a na horním konci, kde po černé skále stékal tenký pramínek vody, se zužovalo. Budovy farmy zaujímaly volnou půdu za úzkým potokem, jehož klikaté, vrbami lemované řečiště nyní jen vzdáleně připomínalo svou jarní sílu. Balvany v potoce pokrývaly skvrny neduživého zeleného mechu a místy, několika mělkými tůňkami, voda zřejmě vůbec neproudila.
   Budovy se rozkládaly dál od potoka – shluky vybledlých prken a osleplých skel, které svou venkovskou prostotou kontrastovaly s úpravně pěstovanými rostlinami, táhnoucími se v rovnoběžných řadách za přísně vyrovnanými ploty po celém zbytku údolí. Základ domu tvořila stará jednopatrová budova se sedlovou střechou, ale se dvěma přistavěnými křídly a s arkýřovým oknem v části, obrácené k potoku. Napravo od domu se rozkládala mohutná stodola s velkými vraty v prvním patře a s vystupující kupolovitou konstrukcí na hřebeni střechy. Neměla žádná okna, ale po celé délce a na viditelné straně byly rozmístěny větrací žaluzie. Na svahu za stodolou seděl rozpadající se krmelec a dále menší budova, snad staré latríny. Výše na kopci za farmou stála další malá dřevěná stavba, nejspíš bývalá čerpací stanice, a dole na severním okraji údolí u vyšší hlavní ohrady se krčil betonový kvádr s rovnou střechou, asi šest metrů dlouhý, pravděpodobně nová čerpací stanice, spíš se však podobal nějakému obrannému krytu.
   Pozorovatel, jenž se jmenoval Carlos Depeaux, si vryl do paměti, že údolí odpovídá popisům. Nepohybovali se tam žádní lidé (i když ze stodoly vycházel jasně slyšitelný nepříjemný hukot strojního zařízení), od severní brány se k budovám farmy netáhla žádná cesta (nejbližší úzká silnice přicházela k údolí ze severu, ale končila u brány za krytem). Od brány k farmě a ke stodole vedla jen pěšina s úzkými kolejemi, vytlačenými nejspíš trakařem.
   Stěny údolí byly nahoře příkřejší a místy téměř skalnaté hnědými výchozy horniny na vrcholu vzdálené strany. Jeden podobný skalní výchoz se nacházel asi třicet metrů po Depeauxově pravici. Po stranách údolí se jako prašné pásy skrz duby a planiky klikatilo pár zvířecích stezek. Jižní konec uzavírala černá skála s drobným vodopádem, kde se do potoka vylévala tenká skořicová stružka vody. Na severu se zvlněná krajina údolí rozšiřovala do luk a pastvin a občasných shluků borovic, promíchaných s duby a planikami. Na severu se v dálce pásl dobytek, a přestože se hned za plotem farmy netáhly žádné ohrady, vysoká tráva prozrazovala, že se dobytek neodvažuje proniknout příliš blízko k údolí. I to korespondovalo se zprávami.
   
   Depeaux se přesvědčil, že údolí stále odpovídá popisům, pozpátku se proplazil zpátky za hřeben a našel si stinné místo pod jedním dubem. Tam se obrátil na záda a přitáhl si malý batoh tak, aby mohl prozkoumat jeho obsah. Věděl, že díky oblečení dobře splývá s trávou, ale stále si netroufal se posadit, raději dál čekal a poslouchal. Batoh obsahoval pouzdro na dalekohled, ohmataný výtisk Klíče k určování ptáků, kvalitní fotoaparát na kinofilm s objektivem s dlouhým ohniskem, dva tenké sendviče s hovězím masem, zabalené v igelitu, pomeranč a plastovou láhev teplé vody.
   Vytáhl sendvič, chvíli jen tak ležel a díval se nahoru skrz větve dubu, světle šedýma očima zíral do prázdna. Jednou se zatahal za černé chlupy, které mu vyrůstaly z nosu. Tohle byla nesmírně zvláštní situace. Měli půlku října a Agentura stále nedokázala přistihnout farmáře z údolí při sklizni. Plodiny však někdo sklízel, to bylo patrné už na pohled. Depeaux nebyl žádný farmář, ale měl dojem, že poznal pahýly zbylé po odstraněných stvolech kukuřice.
   Uvažoval, proč ty stvoly odstranili. Půda na jiných farmách, které viděl na dlouhé cestě k tomuto údolí, byla ještě poseta zbytky po žních. Nebyl si jistý, ale považoval to za další podivnou věc v údolí, které jeho Agenturu tolik zajímalo. Ta nejistota, ta mezera ve vědění ho však trápila. Zapsal si do paměti, že to bude třeba prověřit. Že by ty stvoly spálili?
   Za chvíli, když kolem nevycítil žádné pozorovatele, se Depeaux posadil, opřel se zády o kmen dubu, snědl sendvič a napil se teplé vody. Bylo to první jídlo, které si od svítání dovolil. Rozhodl se, že si pomeranč a druhý sendvič ušetří na později. Od místa daleko vzadu, kde si mezi borovicemi schoval kolo, urazil na tuto pozorovatelnudlouhou a vleklou cestu. A karavan a kontrolní stanoviště, kde nechal Tymienu, byly ještě o další půlhodinu jízdy na kole dál. Rozhodl se, že se nepustí zpátky před soumrakem, a věděl, že než se dostane zpátky ke karavanu, bude mít pořádný hlad. Neplnil podobný úkol poprvé. Čím víc se ale blížil k farmě, tím mu bylo zřejmější, že tentokrát jde o zvláštní případ. No – koneckonců byl varován. Tvrdohlavá úpornost ho hnala dál, za imaginární linii hladu, kterou bude muset při návratu zdolat, jak dobře věděl. Krajina byla mnohem volnější, s méně úkryty, než by se dalo čekat z leteckých snímků, přestože na to Porterovy zprávy zvlášť upozorňovaly. Depeaux však předpokládal, že bude postupovat z jiného směru a najde si vlastní úkryty. Ale nakonec sloužila ke krytí jeho plíživé cesty po široké pastvině a do kopce jen vysoká hnědá tráva.
   Když Depeaux snědl sendvič a vypil polovinu vody, uzavřel láhev a uložil ji spolu se zbytkem jídla do batohu. Na chvíli se zadíval po svých stopách, jestli ho někdo nesleduje. Nepozoroval žádnou známku, ale nedokázal se zbavit tísnivého pocitu, že je špehován. Klesající slunce navíc zvýrazňovalo jeho stopu prodlužujícím se stínem. S tím se nedalo nic dělat. Polehlá tráva tvořila stezku, která se dala vysledovat.
   Městem Fosterville projel ve tři hodiny ráno. Ta místní ospalá komunita, o níž věděl, že všeobecně odmítá odpovídat na otázky o farmě, ho zajímala. Na okraji městečka stál nový motel a Tymiena navrhla, aby tam přespali, než se vydají na průzkum kolem farmy. Depeaux však měl u tohoto případu jakési divné tušení. Co když jsou ve městě nasazeni pozorovatelé a ti farmě hlásí všechny cizince? 

Farma.
   Ve všech zprávách Agentury se už nějakou dobu uváděla s velkým počátečním písmenem, dlouho předtím, než se začal postrádat Porter. Depeaux dojel na odbočku několik mil pod údolím a krátce před svítáním tam Tymiánu opustil. Stal se z něj pozorovatel ptáků, i když tam žádné ptáky vidět nebylo.
   Depeaux se vrátil k mezeře v trávě a znovu se porozhlédl po údolí. Na konci šedesátých let devatenáctého století tu došlo k masakru indiánů – farmáři vyvraždili pozůstatky „divokého“ kmene, aby se zbavili hrozby pro volně se pasoucí dobytek. Na památku tohoto pozapomenutého dne bylo údolí pojmenováno „Chráněné“. Podle jedné historické poznámky, kterou Depeaux objevil, se údolí původně po indiánsku jmenovalo Plynoucí voda. Generace bílých farmářů však hladinu spodních vod vyčerpaly a nyní tu voda tekla jen po část roku.
   Depeaux studoval údolí a myslel na svědectví o lidské povaze, zachycené v podobných jménech. Náhodný pozorovatel, který by tudy šel bez předchozí přípravy, by si mohl myslet, že údolí dostalo jméno díky své poloze. Bylo to uzavřené místo s jedinou skutečně lehce přístupnou cestou. Svahy byly příkré, na horním konci uzavíral údolí útes, otevíralo se jenom směrem na sever. Ale zdání může klamat, připomenul si Depeaux. On sám úspěšně dosáhl tohoto stanoviště a dalekohled mu může posloužit jako mocná zbraň. Svým způsobem taky zbraní byl: nenápadným prostředkem, zaměřeným na likvidaci Chráněného údolí.
   Pro Depeauxe ta likvidace začala tím, když ho pozval Joseph Merrivale, šéf operací Agentury, na poradu spojenou s rozdělením úkolů. Merrivale byl rodák z Chicaga, předstírající silný anglický přízvuk. Začal tím, že se na Carlose usmál a prohlásil: „Možná přitom budeš muset oddělat pár maníků.“
   Všichni samozřejmě věděli, jak moc Depeaux nesnáší osobní násilí.
   Z příručky Hellstromova Úlu. Významným evolučním úspěchem hmyzu, dosaženým před více než stem milionů let, bylo reproduktivní neutrum. To stabilizovalo kolonii jako jednotku přirozeného výběru a posunulo veškeré předchozí limity, týkající se množství specializace (vyjádřené kastovními rozdíly), jak jen mohla kolonie snést. Je jasné, že kdybychom my obratlovci dokázali jít po stejné cestě, stali by se naši jednotlivci se svými mnohem většími mozky nesrovnatelně dokonalejšími specialisty. Žádný jiný druh by se nám nikdy nedokázal vyrovnat – dokonce ani staré lidské druhy, z nichž vyvineme své nové lidi.
   Malý muž s ošidně mladistvou tváří pozorně naslouchal, jak Merrivale instruuje Depeauxe. Bylo časné pondělní ráno, ani ne devět hodin, a toho malého muže, Edwarda Janverta, překvapovalo, že se porada dokázala sejít za tak krátkou dobu a v tak brzké hodině. Měl podezření, že se v Agentuře objevil nějaký zádrhel.
   Janvert, kterému většina kolegů říkala Kraťas a který dokázal úspěšně tajit, jak tu přezdívku nesnáší, měřil jen sto čtyřicet pět centimetrů a při nejedné misi Agentury vystupoval jako teenager. Nábytek v Merrivaleově kanceláři mu však nikdy nebyl dost malý a po půlhodině už se ve velikém koženém křesle vrtěl.
   Je to delikátní případ, pomyslel si Janvert. V podobných věcech se naučil ničemu nedůvěřovat. Jejich cílem byl entomolog doktor Nils Hellstrom a z toho, jak pečlivě Merrivale volil slova, bylo jasné, že Hellstrom má přátele někde hodně vysoko. Vždycky existovalo dost kuřích ok, kterým bylo třeba se v téhle práci vyhýbat. Tradiční bezpečnostní vyšetřování v pojetí Agentury se nedalo oddělit od politiky a nevyhnutelně neslo ekonomický podtext.
   Když Merrivale Janverta zval na schůzku, řekl mu jen, že je třeba mít v záloze druhý tým pro případnou pomoc v tomto případu. Někdo musí být připraven okamžitě zasáhnout.
   Počítají s oběťmi, řekl si Janvert.
   Potají se podíval na Clovis Carrovou, jejíž téměř chlapecká postava se krčila v dalším z Merrivaleových velikých ušáků. Janvert měl podezření, že Merrivale tak kancelář vybavil proto, aby jí dodal atmosféru drahého britského klubu, která seděla k jeho falešnému přízvuku.
   Vědí o Clovis a o mně? zauvažoval Janvert a pozornost se mu pod náporem Merrivaleova nesouvislého projevu zatoulala. Pro Agenturu byla láska zbraň, která se dala nasadit, kdykoli bylo třeba. Janvert se snažil nedívat se na Clovis, ale proti své vůli k ní pořád zalétal pohledem. Byla maličká, jen o kousíček vyšší než on sám, šlachovitá brunetka s drzým oválným obličejem a bledou severskou pletí, která se spálila při nejmenším doteku slunečních paprsků. Byly časy, kdy Janvert svou lásku k ní pociťoval jako přímo fyzickou bolest.
   Merrivale zrovna popisoval něco, čemu říkal „Hellstromovo krytí“ a z čeho se vyklubala tvorba dokumentárních filmů o hmyzu.
   „To je sakra divné, nemyslíte?“ zeptal se Merrivale. Nikoli poprvé za čtyři roky, strávené v Agentuře, Janvert zatoužil vypadnout z toho všeho pryč. Dostal se sem coby student třetího ročníku práv, který přes léto vypomáhal jako úředník na ministerstvu spravedlnosti. Při té práci narazil na složku, náhodně zapomenutou na stole právnické knihovny svého oddělení. Zvědavě se do ní podíval a objevil nesmírně choulostivou zprávu tlumočníka z jedné zahraniční ambasády.
   Jeho první reakcí na obsah složky byl jistý bezmocný vztek nad tím, že se vlády pořád uchylují k podobným formám špionáže. Něco na té zprávě mu prozradilo, že představuje nesmírně složitou operaci jeho vlastní vlády. Janvert procházel při studiu práv obdobím „vysokoškolského zmatku“. Zpočátku považoval právní vědu za východisko z četných světových dilemat, ale z toho zbylo leda zbožné přání. Právo ho dovedlo jen do té knihovny s tou zatracenou zapomenutou složkou. Věci nevyhnutelně navázaly jedna na druhou jako obyčejně, bez zřetelného vztahu příčiny a následku. Bezprostředně však následovalo to, že ho vlastník zprávy přistihl při jejím čtení.
   Dění potom bylo překvapivě zdrženlivé. Začalo to obdobím tlaků, zčásti slabých a zčásti silnějších. Měly ho naverbovat do Agentury, která vytvořila tu zprávu. Pocházíte z dobré rodiny, říkali mu. Otec byl významný obchodník (majitel a provozovatel železářství na malém městě). Zpočátku to bylo jaksi neurčitě zábavné.
   Pak se nabídky platu (včetně výloh) vyšplhaly do překvapivé výše a jemu to začalo vrtat hlavou. Následovalo překvapivé chvalořečení jeho schopností a nadání. Janvert Agenturu podezíral, že si to jen tak vymyslela, protože měl problém se v jejím líčení sám poznat.
   Nakonec se už jednalo bez rukaviček. Bylo mu jasně řečeno, že jiné místo ve státní správě možná těžko sežene. To ho málem rozčililo, protože se vědělo, že měl zálusk na místo na ministerstvu spravedlnosti. Nakonec řekl, že to na pár let zkusí, bude-li moci zároveň pokračovat ve svém právnickém vzdělávání. V té době jednal s pravou rukou Šéfa, Dzulem Perugem, a Peruge při té vyhlídce vyjádřil hluboké potěšení.
   „Agentura potřebuje lidi s právnickým vzděláním,“ řekl Peruge. „Občas je potřebujeme přímo zoufale.“
   Následující Perugeova slova Janverta vylekala.
   „Řekl vám už někdy někdo, že byste se mohl vydávat za teenagera? To by se mohlo velice hodit, zvlášť s vaším právnickým vzděláním,“ doplnil jako dodatečný nápad.
   Faktem bylo, že Janverta věčně moc zaměstnávali na to, aby své cenné právnické vzdělání dokončil. „Možná příští rok, Kraťasi. Sám vidíte, jak významný je váš současný případ. A teď bych chtěl, abyste s Clovis –“
   Tak se poprvé setkal s Clovis, která měla též ten užitečný mladistvý vzhled. Někdy pak vystupovala jako jeho sestra, jindy byli milenci na útěku, jimž rodiče „nerozuměli“.
   Janvertovi jen pomalu docházelo, že ten spis, který objevil a přečetl, byl tajnější, než si představoval, a že kdyby nevstoupil do Agentury, čekal by ho nejspíš neoznačený hrob kdesi v jižních bažinách. Nikdy s takovým „bažiňáctvím“, jak tomu říkali veteráni z Agentury, neměl nic společného, ale věděl, že se to stává.
   Takhle to v Agentuře zkrátka chodilo, jak se poučil.
   
   Agentura.
   Nikdo jí nikdy jinak neřekl. Ekonomické operace Agentury, špionáž a další formy vyzvědačství jen potvrdily počáteční Janvertův cynismus. Viděl svět bez masky, říkal si, že spousta jeho kolegů si vůbec neuvědomuje, že už žijí v něčem, co je vlastně policejní stát. Jakmile se stvořila první podobná struktura a získala jistý stupeň moci ve světě, následoval nevyhnutelný vývoj. Jediným zřejmým způsobem, jak čelit policejnímu státu, bylo vytvořit jiný policejní stát. Ta situace udržovala vyvážené síly na všech stranách (s tím Clovis Carrová a Edward Janvert souhlasili). Všechno, co pozorovali ve společnosti, nabíralo charakter policejního státu. Janvert to vyjádřil nahlas: „Tohle je zkrátka doba policejních států.“
   Na tom založili svoji dohodu, že Agenturu společně při první příležitosti opustí. Nepochybovali o tom, že vzájemné city a takto vzniklá dohoda jsou nebezpečné. Odchod od Agentury si od obou vyžádá novou totožnost a následný život v utajení, jehož podstatě rozuměli až moc dobře. Agenti opouštěli službu smrtí v akci nebo pečlivě ošetřeným odchodem do výslužby – anebo někdy prostě jen tak zmizeli a všichni kolegové pak jaksi dostali na vědomí, aby se zbytečně nevyptávali. Nejvytrvalejší šuškanda o odchodech v Agentuře se týkala farmy; samozřejmě ne té Hellstromovy. Byla to pečlivě hlídaná zotavovna, kterou nikdo nedokázal přesně lokalizovat. Někteří tvrdili, že je v severní Minnesotě. Zvěsti popisovaly vysoké ohrady, stráže, psy, golf, tenis, plavání, báječné rybaření na uzavřeném jezeře, nóbl soukromé chatky pro „hosty“, dokonce byty pro sezdané páry, ale žádné děti. Mít děti se v tomto oboru rovnalo podpisu vlastního rozsudku smrti.
   Carrová i Janvert se shodovali v tom, že děti chtějí. Rozhodli se, že k útěku bude muset dojít, až budou společně někde v zahraničí. Padělané doklady, nové tváře, peníze, náležité jazykové vybavení – veškeré fyzické nutnosti byly na dosah, kromě jediné: příležitosti. A rozhodně nepovažovali své sny za mladické fantazírování – ani při práci, která jim zabírala celý život. Oni utečou – jednou.
   Depeaux právě cosi namítal proti něčemu v Merrivaleově instruktáži. Janvert se pokoušel navázat nit. Šlo o něco ohledně mladé ženy, která se pokoušela uniknout z Hellstromovy farmy.
    „Porter je přesvědčený, že ji nezabili,“ prohlásil Merrivale. „Jen ji odvedli zpátky do té stodoly. Víme o ní, že to má být hlavní studio Hellstromových filmových operací.“

   Ze zprávy Agentury o Projektu 40. Písemnosti vytratil ze složky muž, identifikovaný jako Hellstromův poradce. K incidentu došlo v hlavní knihovně Massachussetského institutu technologie na počátku minulého března, jak je vysvětleno v přiložených poznámkách. Nahoře na každé stránce bylo napsáno „Projekt 40“. Po prošetření poznámek a diagramů (viz příloha A) naši experti vydedukovali vývojové plány na to, co označují jako „likvidátor prstencového pole“. Vysvětlují to jako elektronovou (nebo protonovou) pumpu, schopnou ovlivnit na dálku fyzickou hmotu. Spisy jsou bohužel neúplné. Nedá se z nich stanovit žádná jednoznačná vývojová linie, přestože naše laboratoře zkoumají podnětné dopady. Je však zřejmé, že někdo v Hellstromově organizaci pracuje na operačním prototypu. Nemůžeme si být jistí, (1) jestli bude fungovat, nebo (2) pokud už funguje, k jakému účelu bude použit. S ohledem na zprávu dr. Zinstroma (viz příloha G) však musíme předpokládat nejhorší. Zinstrom nás důvěrně ujišťuje, že teorie, stojící za takovým vynálezem, je správná, a že likvidátor prstencového pole, dost veliký a dost zesílený, nastavený na správnou rezonanci, by dokázal otřást zemskou kůrou s katastrofálními následky pro celou naši planetu.

Herbert, Frank: Hellstromův úl (Hellstrom's Hive)
nakladatel: Baronet
přeložila Dana Chodilová
304 stran; hardback; 125 x 200
269 Kč
Vyjde 13. března 2008