29.3.2024 | Svátek má Taťána






UKÁZKA: Frank Herbert, Heisenbergovy oči

29.12.2008 0:05

Heisenbergovy oči Frank HerbertTOPlist1

Zrovna na tohle ráno si naplánují déšť, pomyslel si doktor Thei Svengaard. Z deště jsou rodiče vždycky celí napjatí… nemluvě o tom, co to dělá s doktory.

Okno za jeho stolem zadrnčelo náhlým poryvem vlhkého zimního větru. Vstal, pomyslel na to, že okna zaslepí, ale Durantovy – ty dnešní rodiče – by mohlo nepřirozené ticho v takový den rozrušit ještě víc.

Doktor Svengaard přistoupil k oknu a shlédl dolů na proudící davy pěších – denní směny putovaly za prací v megalopoli, noční směny se ubíraly k mdlobnému odpočinku. Navzdory primitivní existenci těch lidí vyzařovala z jejich přesunů jakási síla a tempo. Věděl, že většina z nich jsou bezdětní Sterilové… neplodní, jaloví. Přicházeli a odcházeli, sčítaní, ale nespočetní.

Interkom do přední kanceláře nechal zapnutý. Slyšel, jak tam sestra, paní Washingtonová, týrá manžele Durantovy otázkami a formuláři.

Rutina.

To bylo to klíčové slovo. Všechno muselo působit jako normální, obvyklá rutina. Durantovi a všichni ti ostatní šťastlivci, kteří byli vybráni a stali se rodiči, nesměli nikdy zapochybovat.

Doktor Svengaard se odpoutal od podobných myšlenek. Připomněl si, že příslušníku lékařské profese se pocity jako provinilost nepřipouštějí. Pocit viny vede nevyhnutelně ke zradě… a zrada nese ošklivé následky. Optimani byli nesmírně nedůtkliví, když se jednalo o chovný program.

Svengaarda maličko znepokojil nádech kritiky v tom pomyšlení. Polkl a v duchu se nasměroval k oslavnému rčení Lidu o Optimanech: Oni jsou ta síla, jež nás miluje a pečuje o nás.

S povzdechem se odvrátil od okna, vyhnul se stolu a prošel dveřmi, které vedly skrz přípravnu do laboratoře. V přípravně se zastavil a zkontroloval svůj zevnějšek v zrcadle: šedé vlasy, tmavě hnědé oči, mohutná brada, vysoké čelo a poněkud skleslá ústa pod orlím nosem. Odjakživa byl docela hrdý na odtažitou důstojnost v řezu svého vzhledu a smířil se s tím, že tu odměřenost musí trochu zmírňovat. Nyní nasadil měkčí výraz úst a vzezření soucitného zájmu.

Ano, to se bude pro tyhle Durantovy hodit – platí-li jejich uvedené emocionální profily.

Sestra Washingtonová právě vcházela s Durantovými do laboratoře, když do ní svými soukromými dveřmi vstoupil i doktor Svengaard. Do střešních oken nad nimi zabubnoval a zaprskal déšť. To počasí najednou dokonale zapadlo do nálady v místnosti: pokovované sklo, ocel, plastokámen a dlaždice… všechno neosobní. Dopadalo to na všechny… a všichni lidé museli procházet podobnými pokoji… dokonce i Optimani.

Doktoru Svengaardovi se ti rodiče na první pohled znelíbili. Harvey Durant byl pružný sto osmdesát centimetrů vysoký muž s kudrnatými blond vlasy a světle modrýma očima. Tvář měl širokou, očividně prostou a mladou. Jeho žena Lizbeth byla téměř stejně vysoká, stejně světlovlasá, modrooká a mladá. Postavou připomínala statné valkýry. Na stříbrném lanku kolem krku jí visel jeden ze všudypřítomných talismanů Lidu, mosazná figurka Optimanky Calapiny. Doktoru Svengaardovi neušla nesmyslnost toho chovného kultu a náboženský nádech figurky. Potlačil úšklebek.

Durantovi však byli rodiče, a zdatní – živoucí doklad o dovednosti chirurga, který prováděl jejich řez. Doktor Svengaard si na chvíli dopřál pocit hrdosti na svou profesi. Jen málo lidí se dostalo do semknuté kategorie genetických inženýrů, kteří udržovali různorodost lidského druhu v rámci stanovených mezí.

Sestra Washingtonová se zastavila ve dveřích za Durantovými a oznámila: "Doktore Svengaarde, tohle jsou Harvey a Lizbeth Durantovi." Nečekala na jeho reakci a odešla. Sestra Washingtonová měla dokonalý cit pro správné načasování a diskrétnost.

"Durantovi, rád vás poznávám," přivítal je doktor Svengaard. "Doufám, že vás sestra všemi těmi formuláři a otázkami neunudila. Ale asi si uvědomujete, že jste se sami zavázali k veškeré té rutině, když jste požádali o možnost sledování."

"Chápeme to," odpověděl Harvey Durant. A pomyslel si: Požádali o možnost sledování, no tohle. Copak si ten starý šarlatán myslí, že na nás může zkoušet ty svoje triky?

Doktor Svengaard zaznamenal mužův sytý podmanivý baryton. Vadil mu, ještě zvyšoval jeho averzi.

"Nechceme vás připravovat o čas víc, než bude nezbytně nutné," ozvala se Lizbeth Durantová. Chytila manžela za ruku a pomocí tajného prstového kódu mu sdělila: "Přečetl sis ho? Nelíbíme se mu."

Harveyovy prsty odpověděly: "Je to ješitný Steril, tak namyšlený na svou pozici, že je napůl slepý."

Ženin praktický tón doktora Svengaarda rozčiloval. Rychlými pátravými pohledy se už rozhlížela po laboratoři. Musím to tu udržet pod kontrolou, pomyslel si. Přešel k nim a potřásl si s nimi rukama. Dlaně se jim potily.

Jsou nervózní. Dobře, pomyslel si doktor Svengaard.

Hlasitý zvuk viapumpy po jeho levici mu teď připadal velice příjemný. Na čerpadla se člověk může spolehnout, že z nich rodiče znervózní. To proto pracovala tak hlasitě. Doktor Svengaard se obrátil za tím zvukem a ukázal na zapečetěnou křišťálovou nádrž na stojánku v silovém poli ve středu laboratoře. Čerpadlo se ozývalo z té nádrže.

"Tady to máme," oznámil doktor Svengaard.

Lizbeth zírala na mléčně průsvitný povrch nádrže. Navlhčila si jazykem rty. "Tam uvnitř?"

"A v nejvyšším možném bezpečí," dodal doktor Svengaard.

Ještě pořád si hýčkal malou naději, že Durantovi možná odejdou, zamíří domů a na výsledek si počkají tam.

Harvey vzal manželku za ruku a poplácal ji. I on zíral na nádrž. "Vyrozuměli jsme, že jste povolal toho specialistu," řekl.

"Doktora Pottera," potvrdil Svengaard. "Z Centralu." Sledoval nervózní pohyby rukou manželů Durantových, zaznamenal všeobecný rys – potetované ukazováčky s údaji o genotypu a působišti. Teď si k tomu mohou dodat kýžené písmeno "Ž" jako životaschopní, pomyslel si a potlačil nával závisti.

"Doktora Pottera, ano," řekl Harvey. Prsty signalizoval Lizbeth: "Všimla sis, jak řekl to Central?"

"Jak bych si mohla nevšimnout?" reagovala.

Central, pomyslela si. To místo v ní probouzelo představu pánovitých Optimanů, ale zároveň ji nutilo myslet na Kyborgy, jejich tajnou opozici, a celá ta věc ji hluboce zneklidňovala. Teď si nemohla dovolit uvažovat o ničem jiném než o svém synovi.

"My víme, že Potter je ten nejlepší," prohlásila, "a nechceme, abyste si myslel, že jsme tak citliví a vystrašení…"

"…ale hodláme to sledovat," řekl Harvey. A pomyslel si: Jen ať si tenhle paličatý chirurg uvědomí, že známe svá práva.

"Chápu," řekl doktor Svengaard. Do háje s těmihle blázny! pomyslel si. Ale snažil se mluvit klidným a mírným tónem: "Vaše starost je úžasná věc. Cením si toho. Nicméně následky…"

Nechal slova viset ve vzduchu, připomenul jim tak, že i on má svá práva, může provést řez s jejich svolením, nebo bez něj, a nějaké znepokojení rodičů není jeho starost. Zákon číslo 10927 to stanovil jasně a přímo. Rodiče se mohou dovolávat práva na přihlížení, ale řez bude proveden podle chirurgova uvážení. Lidstvo mělo naplánovanou budoucnost, v níž nebylo místo pro genetické zrůdy a nekontrolované abnormality.

Harvey rychle a důrazně přikývl. Pevně sevřel manželčinu ruku. Hlavou mu táhly útržky hrůzyplných historek Lidu a oficiálních mýtů. Posuzoval Svengaarda zčásti prostřednictvím těch zmatených příběhů a zčásti skrz tajnou, zakázanou literaturu, kterou rodičovskému Podsvětí neochotně poskytovali Kyborgové – vnímal ho prostřednictvím Stedmana a Mercka, Shakespeara a Huxleye. Byl mladý a měl jen omezený přístup k minulosti. Uvědomoval si, že před těmi pověrami není úniku.

Lizbeth přikývla pomaleji. Věděla, co tu mají na starost v první řadě, ale v té nádrži byl přece jen její syn.

"Víte jistě," popíchla schválně Svengaarda, "že necítí žádnou bolest?"

Doktora Svengaarda popadl vztek nad nebetyčnou hloupostí Lidu, která pramenila z nezbytné atmosféry všeobecné nevzdělanosti. Věděl, že bude ten rozhovor muset rychle ukončit. Na mysl mu pořád pronikaly věci, které by mohl říci těmhle lidem, a pletly se s věcmi, které říkat musel.

"To oplodněné vajíčko nemá žádné nervové spoje," řekl. "Fyzicky je necelé tři hodiny staré, jeho růst zpomaluje řízená dusičnanová respirace. Bolest? To je nemožné."

Technické termíny pro ně neměly valný význam, to Svengaard věděl. Mohly jen zdůraznit rozdíl mezi pouhými rodiči a submolekulárním inženýrem.

"Nejspíš to ode mě bylo dost hloupé," připustila Lizbeth. "To… je to tak primitivní, vlastně to ještě není člověk." A Harveyovi prostřednictvím spojených rukou sdělila: "To je ale prosťáček! A čitelný jako děcko."

Na střešní okénko zabubnoval divoký rytmus deště. Doktor Svengaard počkal, až to přejde, a pak namítl:

"Ale pozor, nenechme se zmást." A napadlo ho, jak je úžasné moci těm naivkům udělit malý výklad. "Vaše embryo sice není ani tři hodiny staré, ale už obsahuje všechny základní enzymy, které bude potřebovat, až bude plně vyvinuto. Je to nesmírně komplikovaný organismus."

Harvey na něj zíral s předstíranou posvátnou úctou k osobnosti, která dokáže pochopit takové záhady, jako je formování a tvarování života.

Lizbeth pohlédla na nádrž.

Přede dvěma dny se v té nádrži spojily její a Harveyovy vybrané pohlavní buňky, byly drženy ve stázi, směly projít jen omezeným buněčným dělením. Během toho procesu vzniklo životaschopné embryo – dost vzácná věc v jejich světě, kde se smělo rozmnožovat pouze několik vyvolených, osvobozených od antikoncepčního plynu, a jen málo z nich dokázalo vyprodukovat životaschopné jedince. Nečekalo se od ní, že by rozuměla tomu komplikovanému procesu, a fakt, že ho chápala, se musel za všech okolností utajit. Oni – genetičtí Optimani z Centralu – surově drtili i nejmenší ohrožení své nadvlády. A znalosti ve špatných rukách považovali za nejstrašnější hrozbu.

"Jak… velký… je teď?" zeptala se.

"V průměru míň než desetina milimetru," řekl doktor Svengaard. Uvolnil se a dovolil si úsměv. "Je to morula a kdysi dávno, za primitivních dnů, by ještě ani nedoputovala do dělohy. Tohle je stadium, kdy je nejpoddajnější. Musíme tu práci vykonat teď před zformováním trofoblastu."

Durantovi v posvátné bázni přikývli.

Doktor Svengaard se vyhříval v jejich úctě. Vycítil, že jejich mozky tápají po chabých útržcích definic z omezené výuky, které se jim dostalo. Záznamy tvrdily, že ona je dětská knihovnice a on instruktor mládeže – ani pro jedno to zaměstnání nebylo třeba rozsáhlého vzdělání.

Harvey se dotkl nádrže a ucukl rukou. Křišťálové sklo bylo na dotek teplé, slaboučce vibrovalo. A pak to neustálé klap-klap-klap čerpadla. Dovtípil se, že ten protivný zvuk je úmyslný, díky svému výcviku v Podsvětí rozeznal drobné zrady ve Svengaardově chování. Rozhlédl se po laboratoři – skleněné trubice, hranaté šedé skříně, lesklé hrany a křivky plastokamene, všudypřítomná měřidla jako upřené oči. To místo čpělo po dezinfekci a zvláštních chemikáliích. Všechno v té laboratoři mělo vykalkulovaný dvojí účel – bylo to funkční a zároveň to mělo děsit nezasvěcené.

Lizbeth se soustředila na tu prostou součást místnosti, kterou byla schopna dokonale pochopit – vykachlíkovaný dřez s lesklými kohoutky. Byl vmáčknutý mezi dvě záhadné konstrukce spletitého skla a matně šedého plastokamene.

Ten dřez Lizbeth fascinoval. Představoval místo likvidace. Do dřezu putují odpadky, aby se rozdrtily, a pak se spláchnou do systému rekultivace splašků. Všechno, co je malé, se dá vhodit do dřezu a zničit.

Navždycky.

Cokoli.

"Já si to pozorování vymluvit nedám," řekla.

Sakra! pomyslel si doktor. V jejím hlase byl jakýsi háček. Ten malý háček, to zadrhnutí byla zrada. Nesedělo to k jejímu hrdému vzhledu. Nadměrný důraz na mateřský pud při provedení řezu… jakkoli úspěšný byl chirurg ve všech ostatních jejích rysech.

"Jde nám o vás stejně jako o vaše dítě," řekl doktor Svengaard. "To trauma…"

"Zákon nám k tomu dává právo," přerušil ho Harvey. A Lizbeth naznačil: "Celá ta scéna je víceméně taková, jak jsme čekali."

Tomuhle hulvátovi se dá věřit, že zná právo, pomyslel si doktor Svengaard. Povzdechl si. Statistické prognózy udávaly, že na pozorování bude trvat jeden ze sta tisíců párů rodičů, navzdory všem drobným i podstatnějším tlakům. Statistiky a viditelná fakta však byly dvě odlišné věci. Svengaard si všiml, jak na něj Harvey nasupeně hledí. Ten muž měl v řezu silné mužské ochranitelství – očividně příliš silné. Nemohl vystát, když se jeho družce odporovalo. Nepochybně byl vynikající živitel, ukázkový manžel, nikdy se nezapletl do orgií Sterilů – vůdce.

Hulvát.

"Ten zákon," řekl doktor Svengaard a z hlasu mu odkapávala výtka, "také vyžaduje, abych poukázal na nebezpečí duševního traumatu rodičů. Nepokoušel jsem se vás od pozorování odradit."

"Budeme se dívat," prohlásila Lizbeth.

Harvey k ní v tu chvíli pocítil nával obdivu. Hrála svou roli tak krásně, dokonce až k tomu zadrhnutí v hlase.

"Jinak bych to čekání nevydržela," dodala Lizbeth.

"Nevědět…"

Doktor Svengaard přemítal, jestli si troufá je přemlouvat – snad ho lákala jejich očividná úcta, možnost předvést před nimi svou autoritu. Jediný pohled na Harveyova rozložitá ramena a prosebné oči Lizbeth ho ale odradily. Oni se dívat budou.

"Dobře," povzdechl si doktor Svengaard.

"Budeme přihlížet odsud?" zeptal se Harvey.

To doktora Svengaarda šokovalo. "Jistěže ne!" To jsou ale primitivové, tihle hulváti. Pak se ale ovládl, došlo mu, že jejich neznalost má na svědomí pečlivě pěstovaná tajemná atmosféra, která obklopovala genové formování. Klidnějším tónem řekl: "Budete mít soukromý pokoj s uzavřeným okruhem s touto laboratoří. Sestra vás tam doprovodí."

Sestra Washingtonová prokázala svou kompetenci a přesně v tu chvíli se zjevila ve dveřích. Samozřejmě, že poslouchala. Dobrá sestra nikdy nenechá podobné záležitosti náhodě.

"Nic víc už tady neuvidíme?" zeptala se Lizbeth.

Doktor Svengaard rozeznal prosebný tón a všiml si, jak se ta žena vyhýbá přímému pohledu na nádrž. V hlase se mu odráželo veškeré potlačované pohrdání, když řekl: "Co by tu ještě mělo být k vidění, paní Durantová? Jistě nečekáte, že uvidíte morulu."

Harvey zatahal manželku za paži a řekl: "Děkujeme vám, doktore."

Lizbeth znovu přejela pohledem sál a nádrži se vyhnula. "Ano, díky, že jste nám ukázal… tuto místnost. Pomůže nám to pochopit, jak… jste připraven na… všechny eventuality." Zaměřila pohled na dřez.

"Rádo se stalo," prohlásil doktor Svengaard. "Sestra Washingtonová vám předá seznam povolených jmen. Můžete se nějakou dobu zaměstnat vybíráním jména pro svého syna, pokud jste to už neudělali." Pokývl na sestru. "Doprovoďte Durantovy do pokoje číslo pět, prosím."

Sestra Washingtonová požádala: "Šli byste za mnou, prosím?" Odvrátila se od nich s typickým přepracovaným a netrpělivým postojem, který podle Svengaardova přesvědčení získávala každá sestra s diplomem. Durantovi se vydali za ní.

Svengaard se obrátil zády k nádrži.

Tolik práce – Potter, ten specialista z Centralu, sem dorazí do hodiny… a z Durantových nadšený nebude. Lidé mají tuze málo pochopení pro to, co obnáší lékařská profese. Psychologická příprava rodičů ubírala čas, který by se dal lépe vynaložit na důležitější věci… a rozhodně to komplikovalo bezpečnostní záležitosti. Svengaard pomyslel na pět pokynů, označených "Po přečtení zničit", které za minulý měsíc dostal od Maxe Allgooda, šéfa T-Bezpečnosti z Centralu. Vypadalo to, jako by Bezpečnost rozrušila nějaká nová hrozba.

Central však trval na tom, že se má s rodiči jednat. Optimani k tomu musí mít nějaký dobrý důvod, cítil Svengaard. Většina toho, co dělali, mělo dokonalý smysl. Svengaard si uvědomoval, že ho někdy přepadá pocit, že je sirotek, tvor bez minulosti. Ale stačilo si jen vzpomenout "Oni jsou ta síla, jež nás miluje a pečuje o nás," a hned se z té citové bažiny vymanil. To oni měli svět pevně v rukách, naplánovanou budoucnost – místo pro každého člověka a každého člověka na patřičném místě. Jisté staré sny – cestování vesmírem, zvídavé filozofie, obhospodařování moří – se načas odložily, ustoupily důležitějším záležitostem. Přijde však den, kdy oni vyřeší i tajemství sahající za hranice genetického inženýrství.

Do té doby tu bylo pro snaživé práce dost – udržování populace pracovníků, potlačování deviantů, hospodaření s genetickým fondem, z něhož pocházeli dokonce i Optimani.

Svengaard nasměroval mezonový mikroskop nad nádrž s embryem Durantových, upravil ho na nízké rozlišení, aby minimalizoval Heisenbergův jev. Jeden pohled navíc neuškodí, jen pro možnost, že by dokázal lokalizovat pilotní buňku a redukovat Potterův problém. Svengaard si ale uvědomoval, že jen hledá logické zdůvodnění, jak se tak shýbal nad mikroskopem. Nemohl odolat dalšímu zkoumání té moruly, která měla jistý potenciál a dala by se zformovat do Optimana. Úžasné věci se dějí tak vzácně. Stiskl tlačítko a zaostřil.

Neubránil se povzdechu: "Achchchch…"

Při malém zvětšení byla morula dost pasivní, žádné pulzování, spočívala ve stázi – a přesto byla v té částečné nečinnosti tak nádherná… jen málo naznačovalo, že jde o dějiště prastarých zápasů.

Svengaard sáhl na ovládání mikroskopu a zaváhal. Vysoké zvětšení s sebou neslo svá nebezpečí, Potter však dokázal drobné známky mezonového zásahu napravit. A pohled zblízka Svengaarda tuze lákal.

Zdvojnásobil rozlišení.

A znovu.

Zvětšení pokaždé proměnilo vzhled stáze. Byl tam pohyb, v nezaostření vypadal jako záblesky, jako míhání ryb. Z té hemžící se arény vycházela trojitá spirála nukleotidů, která ho přiměla povolat Pottera. Skoro Optiman. Skoro jako ta nádherná dokonalost těla a mysli, která by mohla podstoupit nekonečný běh života za podpory pečlivě vyvážených dávek enzymů.

Svengaarda zaplavila lítost. Jeho vlastní dávky enzymů, jakkoli ho udržovaly naživu, ho zároveň pomalu zabíjely. Byl to osud všech lidí. Mohli žít dvě stě let, někdy i víc… ale nakonec enzymatická rovnováha selhala u všech kromě Optimanů. Ti byli dokonalí, omezení jen svou fyzickou sterilitou, ale ta byla osudem mnoha lidí a na nekonečném životě to nic neměnilo.

Svengaardova bezdětnost mu propůjčovala pocit spojení s Optimany. Oni vyřeší i to… jednou.

Soustředil se na morulu. Při tomto zvětšení vykazovala aminokyselina se sírou v řetězci slabý pohyb. Svengaard se lekl, když to poznal – isovalthin, genetický znak latentního myxedému, varování před potenciální poruchou štítné žlázy. Znepokojující vada v jinak téměř dokonalém embryu. Potter bude muset být na pozoru.

Svengaard snížil rozlišení, aby mohl studovat mitochondriální strukturu. Sledoval složenou vnitřní membránu ke zploštěnému vakovitému vnitřnímu záhybu, vrátil se po vnější druhé membráně, zaměřil se na hydrofilní vnější část. Ano… isovalthin je přístupný úpravě. Tato morula se ještě dá dovést k dokonalosti.

Na okraji zorného pole se objevil záblesk jakéhosi pohybu.

Svengaard ztuhl a pomyslel si: Drahý bože, to ne!

Stál jako solný sloup u objektivu, zatímco se mu před očima objevila věc, pozorovaná dosud jen osmkrát v celé historii genového formování.

Zleva do buněčné struktury zasáhla tenká linka, podobná vzdálenému pramínku kondenzační páry. Vinula se skrz cívku alfa závitnice, nalezla zkřížené konce polypeptidových řetězců v myozinové molekule, zkroutila se a zmizela.

V její stopě se nyní nacházela nová struktura, asi čtyři anströmy v průměru a tisíc anströmů dlouhá – spermatický protamin bohatý na arginin. Proteinové továrny všude kolem v cytoplazmě prodělávaly změny, bojovaly se stází, přeskupovaly se. Svengaard poznal, co se děje, díky popisům těch osmi předchozích případů. Výměnný systém adenosinu difosfátu a adenosinu trifosfátu se stával složitějším – "odolným". Práce chirurga teď bude nekonečně těžší.

Potter bude zuřit, pomyslel si Svengaard.

Svengaard vypnul mikroskop a napřímil se. Otřel si zpocené dlaně, podíval se na hodiny v laboratoři. Uplynuly necelé dvě minuty. Durantovi ještě ani nedošli do svého pokoje. Ale v těch dvou minutách jakási síla… jakási energie zvenčí provedla uvnitř embrya patrně cílevědomou úpravu.

Mohlo tohle tak znepokojit Bezpečnost… a Optimany? uvažoval Svengaard.

Slyšel popisy této věci, četl zprávy… ale vidět to skutečně na vlastní oči! Vidět to… tak neotřesitelné a cílevědomé…

Zavrtěl hlavou. Ne! To nebylo cílevědomé! Byla to jenom náhoda, shoda okolností, nic víc.

Ta vize ho však neopouštěla.

Jak nemotorné je ve srovnání s tím moje úsilí, pomyslel si. A bude třeba nahlásit to Potterovi. Bude muset zformovat ten proměněný řetězec… pokud to dokáže, když je teď odolný.

Svengaard, celý neklidný, ani v nejmenším spokojený s tím, že ten jev pozoroval, začal provádět poslední prověrky laboratorních příprav. Zkontroloval zásobníky enzymů a jejich připojení k počítačové regulaci dávkování – dostatek cytochromu b5 a hemoproteinu P-450, slušná rezervní zásoba ubikvinonu a sulfhydrylu, arzeničnanu, azidu a oligomycinu, dostatek fosfohistidinu, vázaného na protein. Přesunul se dál – acylační činidla, zásoba (2,4-dinitrofenolu) a trojvazného isoxazolidonu s redukovanou formou NADH.

Obrátil se k fyzickému vybavení, zkontroloval mikromechanismus mezonového skalpelu, přečetl si údaje na monitorech životních funkcí na nádrži a výpis mechanismu stáze.

Všechno v pořádku.

Muselo to tak být. To embryo Durantových, ta nádherná věcička se svým úžasným potenciálem, byla teď odolná – geneticky neznámá půda… jen jestli Potter uspěje tam, kde jiní selhali.

(str. 8-18)

Heisenbergovy oči
/The Eyes of Heisenberg/
Herbert, Frank

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Dana Chodilová
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Jiří Chodil
Rok vydání: 2008
Počet stran: 176
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback

Lidé jsou nesmrtelní. Proto jen vybraní jedinci se mohou reprodukovat, a to jen umělou cestou.
Zákon z roku 10927 jasně říká, že rodiče mohou být přítomni při genetických úpravách svých pohlavních buněk, ale nikoho to moc nezajímá.
Teprve Lizbeth a Harvey se rozhodnou zákona využít, a vidí, jak dr. Potter nezmění velmi neobvyklou genetickou strukturu embrya jejich budoucího syna. Důsledky mohou být katastrofické a navíc, v této společnosti se neposlušnost nevyplácí.
Originální vize slavného autora opět nese v podtextu, že každá opresivní společnost rodí disent, a i zde se v podzemí olbřímých měst formuje odpor a nový rod se postaví Nesmrtelným.

cena 189.00 Kč

Frank Herbert










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...